Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 189.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6861
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 189.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 189.


Rozložení_japonských_sil na_Luzonu,_11._ledna_1945_33.jpg



Rozložení japonských sil na Luzonu, 11. ledna 1945.
Když takto dále probíráme útočné operace na severním Luzonu proti japonské bojové skupině Šobu, které velel generál Jamašita velitel 14. armády, musíme si říci, že Cagyaenské údolí, které bylo klíčovou zásobárnou potravin pro celou skupinu Šobu, je široké asi tak 65 kilometrů a táhne se od města Appari na severním pobřeží Luzonu 350 kilometrů na jih k městu Bambang. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str., 477., v americké historiografii nalezl a dodává i další popis, a tak píše, cituji:

„Na východní straně je odděluje od Tichého oceánu pohoří Sierra Madre a na západě je ohraničováno pohořím Cordillera Central. Z jihu vedou do Cagayanského údolí dva strategické průsmyky: Baletský a Slacsacký. Ještě před spojeneckým vyloděním na Luzonu nařídil generál Jamašita 105. pěší divizi přesunout se z Manily do prostoru průsmyků a Japonci se na jejich obranu dokonale připravili. V jeskyních vyhloubených v hustě porostlých úbočích horských hřebenů nashromáždili dostatečnou zásobu munice a všech nerovností terénu mistrovsky využili k obranným účelům
Na začátku února útočily na jižní přístupy do Cagayanského údolí 32., 25., a 6. divize I. sboru. Od počátku stála před nejobtížnějším úkolem 6. divize postupující na pravé straně fronty sboru k silně opevněnému městu Muňoz, jímž procházela strategicky důležitá silnice číslo 5, pokračující k městu San José a k Baletskému průsmyku. Obranou Muňozu Jamašita pověřil 2. tankovou divizi a v blízkosti San José rozmístil 10. pěší divizi. 6. divize byla přinucena svádět o Muňoz tvrdé boje. Ani nálety spojeneckého letectva nedokázaly zničit palebná postavení nepřátelských děl, navíc Japonci část svých tanků zakopali, ze země vyčnívaly pouze jejich věže s kulomety a 47mm děly, a zlikvidovat takovou ´pevnůstku´ bylo možno pouze přímým zásahem letecké pumy nebo dělostřeleckého granátu.“


K prolomení velice silné obrany ve směru k opevněnému městu Muňoz – San José významně přispěla, a to v celkovém kontextu útoků, americká 25. divize, když její jednotky provedly obchvat, kterým přeťaly silnici mezi těmito dvěma městy a 4. února pak dobyly San José. Bylo jen škoda, že přitom nedokázaly zabránit tomu, aby japonské jednotky včas neodvezly z města dál na sever skutečně velké množství válečného materiálu, který tam byl přepraven z hlavního města Filipín, z Manily. Po týdnu bojů pak padl dne 7. února i Muňoz. Při těžkých bojích japonská 2. tanková divize ztratila 180 z celkových 220 tanků a prakticky i téměř třetinu vojáků. Vlastně poté jako obrněná jednotka tato divize přestala existovat a po určité reorganizaci se ještě účastnila dalších bojů již jen vlastně jako pěší jednotka o síle 4 500 mužů.
Bylo 17. února, když generál Krueger, velitel 6. armády převedl 6. divizi do sestavy XIV. sboru, když i její místo na levém křídle I. sboru musely poté zaujmout jednotky 25. divize. Po krátké pauze zahájily jednotky 25. divize další postup ze San José po silnici číslo 5 k Baletskému průsmyku, zatímco 32. divize začala postupovat po stezce Villa Verde k průsmyku Salacsac.


Baleta_Pass,_near_Baugio,_Luzon_22.jpg


Průsmyk Baleta u Baugia, Luzon, Wikipedie.
Velitel jednotky ukazuje na podezřelé japonské pozice, na okraji průsmyku Balete nedaleko Baguia, kde jednotky 25. pěší divize svádějí tvrdé boje s japonskými jednotkami. 23. března 1945.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Luzon

general_Krueger_Wikipedie_22.jpg



Generál Krueger, velitel americké 6. armády, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Walter_Krueger

Americké historické zápisy říkají, že boje o oba průsmyky, a zejména pak o ten Baletský, byly pro spojenecká vojska jedny z těch nejobtížnějších, kterými na tichomořském válčišti tehdy prošla. Trpěly většinou nedostatkem pitné vody, okolo nich bylo vražedné vedro a vše zahalující oblaka prachu se zvedala z vysušených cest, které se měnily každičký den v hotové peklo. Protivník, Japonci pohrdající svými životy bojovali neskutečně zuřivě o každou jeskyni a každou pevnost a pevnůstku, ze severu neustále přisunovali posily, a i když 32. divize na svém směru dosáhla průsmyku Salacsac již v polovině dubna, teprve 27. května jej měla pevně pod kontrolou.
Americká 25. divize, která, jak bylo řečeno, postupovala podél silnice číslo 5, na tom byla ještě hůře. Musela totiž překonávat velice ostré a strmé útesy, hustým tropickým porostem pokryté okolní hřbety, a když ve druhé polovině dubna přišly navíc silné deště, které zaplavily i za normálních podmínek těžce přístupné a průjezdné stezky, přísun munice a zásob se téměř zastavil. Velitel 5. divize generálmajor Charles L. Mullins si vyžádal maximální podporu letectva, a tak prakticky od konce dubna do poloviny května vzlétalo denně v průměru 80 letadel, které zasypávaly japonská postavení pumami, napalmem a také palbou palubních zbraní. Boje to byly těžké a až 13. května 25. divize, pronikla Baletským průsmykem. A až poté se v blízkosti města Santa Fé, kde se Villa Verde procházející průsmykem Salacsac napojuje na silnici číslo 5, spojila s jednotkami 32 divize. Poté se před I. armádním sborem objevilo město Bambang a také i Cagayanské údolí.
Dobytím a obsazením obou průsmyků až ke městu Santa Fé, se tak operace americké 6. armády generála Kruegera a jejího I. sboru na severním Luzonu dostaly do nového, již závěrečného stádia. Nastal čas využít průlomu, při kterém byly v podstatě zničeny japonská 2. tanková a 10. pěší divize, k dalšímu rychlému postupu na sever do Cagayanskému údolí.
Byl konec května, když 37. divize nahradila v prostoru Baletského průsmyku 25. divizi, zatímco americká 33. divize rozšířila v dané době svůj operační sektor natolik, že vykryla i levé křídlo sboru, dosud představované 37. divizí. Po všech těchto postupech a přeskupeních pak 31. května vyrazila 37. divize podél silnice číslo 5 dále na sever. Její postup byl již mnohem rychlejší než ten předchozí, protože na popisovaném úseku již Japonci hodně vyčerpali svou energii v úporné obraně při bojích o Baletský průsmyk a tak se jejich oslabená obrana začala pod rozhodným útokem americké 37. divize postupně hroutit. Bylo 6. června, když 37. divize obsadila Bambang, 9. června pak Bagabag, který leží asi tak 65 kilometrů severně od Balatského průsmyku. V Bagabagu se na silnici číslo 5 napojuje ze severozápadu další důležitá silnice číslo 4. Spojenecká vojska po těchto získaných místech mohla postoupit na sever Cagayanským údolím zamířit po silnici číslo 4 i na severozápad do nitra pohoří Cordillera Central, a tím mohla zabránit hlavním Jamašitovým silám unikat na východ. Když totiž Američané obsadili Bambang, generál Jamašita přenesl své velitelství do Kianganu ve východní části pohoří Cordillera Central, a v řečeném prostoru potom soustředil většinu sil své skupiny Šobu.



General_Yamashita_Wikipedie_22.jpg



General Tomojiki Jamašita. Wikipedia

https://cs.wikipedia.org/wiki/Tomojuki_Jama%C5%A1ita

Pokud by se srovnával s těžkými předchozími boji, které bylo nutné svádět v předchozích týdnech, byl další postup divizí I. sboru mnohem snadnější. Bylo jasně patrné, že část Jamašitových jednotek je vyčerpaná z již zmíněných bojů při obraně, a to při vstupu do Cagayanského údolí. Druhým důvodem pak bylo, a ten byl závažnější, Jamašitovo rozhodnutí opustit Cagayanské údolí a zaujmout konečná obranná postavení v komplexu pohoří Cordillera Central. Již zde představovaný jeden z nejlepších japonských generálů, Jamašita, velitel 14. armády si dle pozdějších výpovědí nedělal iluze, že by zabránil spojencům obsadit Cagayanské údolí. Byl si tehdy prý vědom, že jeho již značně oslabená skupina Šobu, které se tenčily všechny zásoby, a zejména pak, že byla bez naděje na jakoukoliv pomoc, by pak byla v otevřeném terénu, kde byla vystavena náporu spojeneckých letadel a tanků, musela velice rychle vykrvácet. A proto Jamašita nařídil brzdit jen postup spojenců do té doby, než bude z polí v údolí sklizena rýže, a poté údolí vyklidit. Za poslední útočiště tehdy zvolil oblast Kianganu, která se vyznačovala ideálními podmínkami k vedení bojů v obraně, když prozatím měli japonští vojáci ještě dostatek munice jak pro kulomety, minomety i ruční zbraně. Historické dokumenty z té doby říkají, že však v řečené době byla zcela jiná situace s léčivy všeho druhu – od konce května byly jejich zásoby prakticky vyčerpány, chybělo i oblečení a dle odhadu zásobovacích důstojníků Jamašitova štábu i potraviny mohly vlastně vystačit tak maximálně jen do poloviny měsíce září. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str., 481., 482., v americké historiografii a výpovědi Japonců nalezl a dodává i další popis, a tak píše, cituji:

„Pak, pokud nepadnou dřív palbou filipínských a amerických vojsk, čeká vojáky skupiny Šobu pomalá smrt hladem nebo následkem různých nemocí a zranění.
17. června 37 divize obnovila postup po silnici číslo 5 na sever a o dva dny později dostihla japonské jednotky, kterým se nepodařilo včas ustoupit do oblasti Kianganu. V pět dní trvajících bojů, bylo několik set Japonců pobito a zbytek se stáhl do pohoří Sierra Madre, oddělujícího Cagyanské údolí od východního pobřeží Luzonu. Generál Krueger v obavě, že by část Jamašitových vojsk ustupujících před tlakem 37. divize mohla využít severního pobřeží ostrova v prostoru města Appari k úniku, rozhodl o obsazení Appari leteckým výsadkem. Zde se velitel 6. armády a jeho štáb dopustili omylu, neboť Japonci vůbec nespoléhali na možnost uniknout z ostrova, naopak, již několik týdnů se ze severní části Cagyanského údolí stahovali na jih ve snaze dosáhnout relativního bezpečí obranné zóny kolem Kianganu.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6861
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 189.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 190.
Aby vše ještě pojistil, nechal velitel americké 6. armády dne 23. června 1945 seskočit v blízkosti Aparri posílený prapor 511. pluku 11. výsadkové divize. Pro všechny bylo pak překvapením, že seskočivších 1 030 výsadkářů nebylo na zemi přivítáno japonskou palbou, ale na zemi výsadkáře přivítali vojáci americké speciální bojové skupiny 33. divize. Speciální bojová skupina pod velením majora Roberta V. Connollyho totiž vyrazila 3. června na sever po silnici číslo 3, která lemuje západní pobřeží Luzonu a končí v Aparri. Dne 21. června vstoupila skupina do Aparri, což vlastně znamenalo, že plánovaný výsadek ztratil smysl. I když byl dle zápisů generál Krueger včas informován, stejně bojovou skupinu neodvolal a podrobné americké historické zápisy vůbec neobjasňují, proč velitel 6. armády dostatečně neuvedl důvod svého jednání. Zatímco Connollyho bojová skupina držela Aparri, vydali se výsadkáři po silnici číslo 5 na jih vstříc 37. divizi a již 26. června s ní navázali kontakt. Historické zápisy říkají, že právě tímto dnem skončil organizovaný japonský odpor v Cagaynském údolí. Hned poté se 37. divize, kterou generál Krueger podřídil jak Connollyho skupinu, tak i posílený výsadkový prapor, obrátila na východ k pohoří Sierra Madre, kde se podle odhadu, který učinil štáb 6. armády, ukrylo nejméně 10 000 Japonců.
Ve stejné době, kdy 37. divize obsazovala Cagayanské údolí ostatní divize amerického I. sboru zahájily bojové operace proti poslednímu Jamašitovu obrannému sektoru, který nesl název Kianganská kapsa. Všechny útočné bojové akce byly vedeny ze tří směrů. Po silnici s číslem 4 vyrazila z Bagabagu na severozápad 6. divize, která byla znovu podřízená I. sboru; z oblasti Baguia se vydala po silnici s číslem 11 na severovýchod ke Kianganské kapse 33. divize a z města Cervantes na západním konci silnice číslo 4 postupovaly na východ vstříc 6. divizi jednotky filipínského hnutí odporu v síle 21 000 dobře vyzbrojených mužů podporovaných dvěma prapory amerického polního dělostřelectva. Ještě do 30. června se hlavní síly 6. divize přiblížily na vzdálenost 8 km od Kianganu. Ve stejné době se jeden proud 33. divize, a to 27. června, jižně od Kianganské kapsy spojil s kolonou 6. divize, která byla vyslána k jejímu obchvatu z jihu. Přitom na severní straně dokončovaly obklíčení Kianganské kapsy filipínské jednotky. Ve stejné době, kdy se kolem Jamašitovy poslední obranné bašty stahovala smyčka, provedl generál MacArthur velkou reorganizaci svých vojsk.


Douglas_MacArthur_Wikipedie_55.jpg


Generál Douglas MacArthur,Wikipedie.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Douglas_MacArthur

Svému XIV. armádnímu sboru podřídil 6., 32. a 37. divizi I. sboru a 31. divizi XI. sboru. Zároveň nařídil veliteli amerického XIV. sboru generálmajoru Oscaru W. Griswoldovi přesunout se se štábem na severní Luzon a pak od 1. července 1945 převzít v tomto prostoru řízení dalších svých operací proti zbytkům japonských vojsk.


Oscar_Griswold_22.jpg



velitel amerického XIV. sboru generálmajor Griswold, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Luzon


Ke stejnému datu 1. 7. 1945, pak generál MacArhur zbavil 6. armádu operační kontroly americko-filipínských vojsk na Luzonu a pověřil jí 8. armádu generálporučíka Roberta L. Eichelbergera.


Gen_Robert_L_Eichelberger_Wikipedie_22.jpg


General Robert L. Eichelberger. Wikipedia.


https://en.wikipedia.org/wiki/Robert_L._Eichelberger

Následně poté, zreorganizovaný XIV. sbor, který jako jediná součást 6. armády zůstal na ostrově Luzon, přešel pod kontrolu 8. armády. Pro toto uvolnění hlavních sil 6. armády od povinností na Filipínách měl generál MacArhur závažný důvod: bylo třeba, aby její divize začaly s přípravou a výcvikem pro rozhodující operaci v Tichomoří – útok na Japonsko. V amerických historických pramenech pak český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 483., 484., pro nás nalezl a dál píše, cituji:

„Podle odhadu štábu 6. armády nezůstalo koncem června 1945 na severním Luzonu víc než 23 000 japonských vojáků, dezorganizovaných a v podstatě už neschopných účinných obranných operací. Z nich se mělo 12 000 nacházet v pohoří Cordillera Central a zbytek v pohoří Sierra Madre. Obdobný odhad značně podceňující síly nepřítele, učinil i štáb 8. armády. Ve skutečnosti měl v tu dobu generál Jamašita na severním Luzonu ještě téměř 65 000 mužů, z nich 13 000 v Sieře Madre a 52 000 v prostoru Kianganské kapsy. I když organizace, kontrola a morálka těchto vojsk už zdaleka nebyly na žádoucí výši, v případě nutnosti byla stále schopna rozhodného odporu. Brzy se ukázalo, že jejich konečná likvidace bude daleko složitější a obtížnější záležitostí, než spojenecké štáby předpokládaly.“

V této souvislosti je pak v zápisech řečeno, že operační plány postupu XIV. sboru proti Kianganské kapse se lišily jen v detailech od plánů, které vypracoval štáb I. sboru.
Rozhodující úloha v plánech opět připadla 6. divizi. Dne 12. července její 63. pluk obsadil město Kiangan a v něm ukořistil značné množství materiálu a zásob, které tehdy nestačili Japonci evakuovat. To vedlo generála Jamašitu k rozhodnutí, že již 23. června, když začalo být jeho hlavní velitelství v Kianganu ohrožováno, tak se přesunul do hor, do vesnice Jabangan. Ale i odtud se musel rychle přesunout na bezpečnější místo, když město Kiangan konečně padlo do rukou Spojenců. Dne 20. července 1945 se podařilo spojeným americko-filipínským jednotkám rozdělit Kianganskou kapsu na dvě části. Když však 6. divize konečně postupovala dál na západ, k údolí řeky Asin, kam ustoupil Jamašita se svými zbývajícími bojeschopnými jednotkami, změnily se všechny vyčišťovací akce ve velice tvrdé boje, které byly vedeny v nepřehledném horském terénu, jež si tam v ničem nezadal s tím, co zažila spojenecká vojska na ostrově Luzon v minulých měsících mnohokrát a na mnoha místech. Japonci tam totiž opět bránili každý metr až do posledního dechu a o fanatičnosti jejich obrany svědčí, že do 15. srpna, kdy byly válečné akce zastaveny, americká 6. divize postoupila jen asi o 5 kilometrů za Kiangan.
Velké množství historiků a i jejich prací se dohaduje o tom, co měl vlastně Jamašita v úmyslu, a jak dlouho se chtěl v těchto popisovaných místech ještě bránit. Trochu nápovědy poskytnou poválečné výpovědi zajatých japonských důstojníků z 14. armády, které hovoří o tom, že měl generál Jamašita v úmyslu bránit se až do vyčerpání zásob potravin, což bylo asi do poloviny září, a pak prý se hodlal s jednotkami, které budou schopny pokračovat v boji stáhnout dál na severozápad, kde, jak prý generál doufal, se jim snad podaří nějaké potraviny opatřit. Vojáci, kteří by se na tom nepodíleli, měli provést pokus o průlom a pak na všech úsecích fronty měli provést sebevražedný útok, to aby umožnili Jamašitovi jeho úmysl. Podle vyjádření jednoho z Jamašitových náčelníků štábů, konkrétně generálporučíka Akiry Mutóa byl prý Jamašita přesvědčen, že ať se průlom podaří, nebo ne, dojde k úplnému rozpadu všech jeho zbývajících sil. V kruhu svých nejbližších se prý netajil s tím, že je rozhodnut v průběhu posledních bojů spáchat harakiri. V závěru této stati lze pak u Českého historika Miloše Hubáčka, kniha – Boj o Filipíny – str., 486., nalézt další fakta a historická čísla, cituji:

„Pro druhé hlavní uskupení japonských vojsk na Luzonu, které se stáhlo do Sierry Madre, se stala otázka pouhého fyzického přežití důležitější než v pokračování v beznadějném boji. Americká 37. divize a po jistou dobu i jeden pluk 6. divize zatlačovaly Japonce stále dál k východnímu pobřeží ostrova a do 15. srpna jich usmrtily kolem tisíce. Mnohem víc japonských vojáků za tu dobu zemřelo hladem.
Zcela zničit skupinu Šobu se spojencům do konce války nepodařilo, po podepsání kapitulace se jich vzdalo kolem 50 500, z toho 40 000 obránců Kianganské kapsy. Americká 6. armáda, která nesla hlavní tíži bojů o Luzon, měla do 1. července 1945 8 297 padlých a nezvěstných a 29 557 raněných. 2 000 mužů ztratilo v souvislosti s luzonskou operací spojenecké námořnictvo. Veliteli japonské 14. armády generálu Tomojokimu Jamašitovi třeba přiznat, že strategický záměr klást na Luzonu odpor, co nejdéle a vázat co největší síly nepřítele se mu podařilo splnit; ještě v posledních dnech války zaměstnávaly zbytky skupiny Šobu, tři posílené americké divize. Zaplacená cena však byla tvrdá: z celkového počtu 260 000 vojáků, se kterými Jamašita bojoval o Luzon, jich přežilo jen kolem 60 000.“





Osvobozování prostorů jižních Filipín.
Když uplynul přibližně měsíc od vylodění spojeneckých jednotek na ostrově Luzon, rozhodl generál MacArthur, že nastal také čas k osvobozování Japonci ovládaných ostrovů v jižní části Filipínského souostroví a poté i Bornea, Jávy a dalších ostrovů Nizozemské Východní Indie. Ty jihofilipínské ostrovy měla obsadit 8. armáda generálporučíka Roberta Eichelbergera sérií vyloďovacích operací, Nizozemskou Východní indii australské jednotky podřízené MacArthurovi, jako vrchnímu veliteli Spojeneckých vojsk v Jihozápadním Tichomoří. Celou přepravu výsadkových vojsk k cíli mělo zajistit 7. loďstvo viceadmirála Kinkaida a leteckou podporu – všechny eskortní letadlové lodi v tu dobu MacArthur již vrátil admirálu Nimitzovi v souvislosti s útoky na Iwodžimu a Okinawu – bude mít na starosti Dálnovýchodní letectvo generálporučíka Kenneyho, které operovalo z pozemních základen.
Spojenecké štáby, jako prvé naplánovaly osvobozování ostrovů, které ohraničují Suluské moře: na severozápadě Palawan a na jihovýchodě Suluské souostroví (především ostrovy Tawitawi, Jolo a Basilan) a východní část Mindanaa, poloostrov Zamboanga. Velitel 8. armády generálporučík Eichelberger tímto úkolem pověřil 41. divizi generálmajora Janse A. Doa: na Palavan zaútočí pak její 186. plukovní bojová skupina a 162. a 163. plukovní bojová skupina měla mít na starost Suluské souostroví a poloostrov Zamboangu.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6861
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 189.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 191.


Philippines_regions_map_Wikipedie_44.png



Mapa regionů Filipín. Wikipedie.

Ostrov Palawan je tím nejzápadněji položeným, a zároveň i pátým největším ostrovem celého filipínského souostroví a v tehdejší válce, měl pro spojence obzvláštní důležitost.
Totiž z letišť na Palawanu, pátého největšího ostrova na filipínském souostroví mohlo pak spojenecké letectvo kontrolovat námořní trasy, které spojovaly jižní Filipíny s Jihočínským mořem a i japonské zásobovací linie mezi Východní Indií a samotnými japonskými domácími ostrovy. Další velkou výhodou bylo, že Palawan mohl sloužit jako základna pro další spojenecké operace, které by směřovaly proti Mindanau a také ostatním jihofilipínským ostrovům.
Po palebné přípravě, kterou dle zápisů zajišťovaly tři lehké křižníky a čtyři torpédoborce se tedy, dne 28. února v 8 hodin a 50 minut americká 186. plukovní bojová skupina, posílena protiletadlovými a ženijními jednotkami – celkem to bylo 8 150 mužů pod velením brigádního generála Harolda Haneyho – vylodila na východním pobřeží Palawanu u jeho hlavního města Puerto Princesa.Hlavní město ostrova Palawan a přilehlé k němu letiště bylo obsazeno, aniž Japonci kladli nějak velký odpor, a ještě odpoledne zahájily spojenecké jednotky postup podél pobřeží směrem na západ i na východ. Japonskou posádku Palawanu tehdy tvořilo přibližně 3 000 mužů pěchoty, letectva i námořnictva, ale prvního vojáka nepřítele spatřili Američané až teprve 2. března 1945, to když dosáhli tamějšího pohoří vzdáleného 16 kilometrů od hlavního města Puerta Princesa. Když útočící spojenci zlikvidovali dvě nebo celkem tři silně hájená místa odporu, znamenalo to, dle zápisů, že dále pak se jednalo vlastně na Palawanu jen o vyčišťovací operaci, kterou prováděla 186. plukovní bojová skupina ve spolupráci s jednotkami místního filipínského hnutí odporu.
Podle historických zápisů o Palawanu se prý Japonci „evidentně vyhýbali střetnutí“. Hledali především úkryt v hornatých částech ostrova nebo se pokoušeli unikat z jeho západního pobřeží. K nějakým těm bojům docházelo jen prý tehdy, když se Japonci ocitli v situaci, že neměli prostě kam ustoupit. Pak se jednalo zpravidla o zcela nelítostný a krátký zápas, který vždy končil jejich likvidací. K tomuto nalezl český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 488., následující vysvětlení, které popsal takto, cituji:

„Američané totiž hned po obsazení Puerta Princesa a letiště byli šokováni hrůzným nálezem a od toho okamžiku nemohli Japonci na Palawanu čekat žádné slitování. Na stavbě pracovalo asi 150 amerických zajatců, byli to vojáci, kteří se vzdali v roce 1942 po japonském útoku na Filipíny. Když 14. prosince 1944 dostal velitel japonského 131. letištního praporu zprávu, že se blíží velký spojenecký konvoj – ve skutečnosti mířil k Mindoru – dal rozkaz, aby byli zajatci nahnáni do dvou protileteckých krytů. Tam bezbranné muže polili benzínem a do krytů hodili pochodně. Ti, kdo se snažili uniknout, byli ubodáni bajonety a postříleni z kulometů. Jen třem zajatcům se podařilo zachránit tunelem ústícím na pobřežních útesech. Později je nalezli a ukryli Filipínci.“

Samotný ostrov Palawan byl obsazen do konce března a v polovici dubna 1945 se ještě menší americké oddíly vylodily na malých ostrůvcích, které se nacházejí severovýchodně a jižně od Palawanu. Teprve ještě i ovládnutí i těchto malých ostrůvků znamenalo, že byl zcela zpečetěn osud japonských posádek na ostrovech Panay, Negros, Cebu a Bohol; byly obklíčeny ze všech stran, odnikud nemohly očekávat pomoc a nikam nemohly uniknout…!!!

Mezi dvěma velkými ostrovy Borneem a Mindanaem tvoří tzv. most Suluské souostroví. Posledním ostrovem tohoto mostu na západní straně je Basilan, který je oddělovaný Basilanským průlivem od Mindanaa, přesně řečeno od jeho jihovýchodní výspy, poloostrova Zamboanga.
Prvním takovým krokem k obsazení Suluského souostroví a ostrova Mindanao a tím i úplného izolování Nizozemské Východní Indie od Filipín mělo vlastně být vylodění 41. divize na ostrově Zamboanga.
Jenomže celou situaci zkomplikoval ten fakt, že se na Palawanu zpozdila tehdy výstavba vzletové dráhy pro stíhací letadla určená k letecké podpoře bojových operací na Zamboangském poloostrově. Nová vzletová dráha měla být, dle zápisů, dokončena do 5. března 1945, jenomže se ukázalo, že má nevhodné podloží. Ženisté tak museli opravit a rozšířit původní betonovou japonskou dráhu, a ta byla zprovozněna až 20. března, což bylo pro zamboangskou operaci pozdě. Nakonec pak byl celý tento problém vyřešen, byť poněkud neobvyklým způsobem. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 489., popisuje celý tento neobvyklý způsob takto, cituji:

„Vzhledem k velikosti, členitosti terénu a ke vzdálenosti od hlavních japonských okupačních center na Filipínách skýtalo Mindanao ideální podmínky k zformování mohutných sil hnutí odporu. Japonská vojska držela pouze několik větších měst na téměř dva a půl tisíce kilometrů dlouhém mindanajském pobřeží a o střední část ostrova se příliš nezajímala. První partyzánské skupiny se začaly tvořit hned po vylodění Japonců v prosinci 1942. Po čase se stal velitelem ozbrojeného hnutí odporu na Mindanau záložní důstojník armády Spojených států plukovník Wendell W. Fertig, původně důlní inženýr, který bojoval v roce 1942 na Bataanu a po jeho kapitulaci uprchl na Mindanao.
Když Japonci obsadili i Mindanao, plukovník Fertig se skupinou důstojníků a vojáků odešel do hor a začal organizovat partyzánské jednotky. Již v listopadu 1942 pokročil tak daleko, že v dohodě s filipínskou exilovou vládou mohl na Mindanau vytvořit vedle své vojenské organizace i dobře fungující civilní správu.
Generál MacArthur jistou dobu uvažoval o tom, že osvobozování Filipín zahájí vyloděním na Mindanau, a tamní partyzáni obdrželi velké zásilky zbraní a různého válečného materiálu.
K vylodění nakonec došlo na Leyte, ale mindanajští partyzáni byli nejpočetnější a nejlépe vyzbrojenou odbojovou organizací na Filipínách. V lednu 1945 měl plukovník Fertig pod svým velením 38 000 mužů – z nich 16 500 ozbrojených – organizovaných v šesti partyzánských divizích. Jejich aktivita neustále sílila, mimo jiné kontrolovali čtyři letiště, jedno z nich v Dipologu na severním pobřeží poloostrova Zamboanga. Letouny dopravující zásoby je používaly od konce roku 1944 a častokrát posloužilo i k nouzovým přistáním spojeneckých stíhaček a bombardérů.
Za situace, kdy letiště na Palawanu nebylo možno použít, rozhodlo velitelství americké 13. letecké armády, že je musí provizorně nahradit Dipolog. K posílení tamní partyzánské posádky byly 8. března 1945 letecky přepraveny na Dipolog dvě roty pěchoty a hned za nimi dorazilo 16 stíhaček Corsair letectva námořní pěchoty.
Ještě týž den provedly corsairy první vzlety k podpoře partyzánů a nadcházejícího vylodění.“


Vought_F4U_Corsair_(USMC)_33.jpg


Ilustračně: Vought_F4U Corsair (USMC).


Podchyceny v historických dokumentech jsou i různé bizarní a kuriózní situace, které se udály na některých ostrovech. Jedna taková se nad ostrovem ovládaným zčásti Japonci a zčásti početnými oddíly filipínského hnutí odporu stala americkým pilotům dvou Corsairů, kteří dne 9. března vzlétly, na průzkum pobřežní silnice, která vedla z Dipologu na východ. Po pár kilometrech od Dipologu piloti zahlédli na silnici asi 200 ozbrojených, mužů oblečených jako Filipínci a v čele pochodující skupiny pak jeden nesl vlající americkou vlajku. Ozbrojenci nesli pět dlouhých, z kmenů vydlabaných člunů. Letadla Američanů prolétla nízko nad kolonou, zamávaly jim křídly a směrem nahoru jim též zamávali i „partyzáni…“ Když se letadla vrátila na Dipolog, tak se piloti na partyzánském velitelství dozvěděli, že tam dole to určitě nebyli partyzáni, ale Japonci, neboť žádný partyzánský útvar se v danou dobu na pobřeží nepřesouval. Další poznávací znamení byly čluny, které takto vyrobené a používané byly na Mindanau vyhrazeny jen Japoncům. Oba stíhači popuzeni tím, že se nechali nachytat, a něco též bylo řečeno i „kamarády piloty“, znovu nasedli do Corsairů a na plný plyn vyrazili k místu kde pochodující, teď již určitě Japonce, viděli s čluny.
První co nyní piloti uviděli, byly čluny na vodě a pod plachtami. Okamžitě na čluny zaútočili svými dvanácti velkorážními kulomety. Pak se obrátili k Japoncům na silnici, stále ještě nesoucím americkou vlajku. Japonci vlajku zahodili a rychle se rozprchli do křovin. Až poté co křoviny pokropili kulomety a vystříleli 4 000 nábojů, se stíhači spokojeni s výsledkem, vrátili na Dipolog.


Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt E.: Kruh se uzavírá. Naše vojsko 2022.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=680
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931-1945 (2)“