Strategické bombardéry nad Japonskem (2)
Operace MATTERNHORN
Jak již výše zaznělo, k zahájení úvodní fáze příprav vyústěných později do operace MATTERNHORN došlo v pozdním létě 1943, kdy AWPD oficiálně představilo plán bombardovací ofenzívy vedené vůči japonskému týlu z indických, respektive čínských základen. S přihlédnutím ke skutečnosti, že k prvním náletům došlo až v červnu 1944, lze velice dobře dovodit, jak trnitá cesta vedla k naplnění jejích cílů. Určitým dějinným paradoxem pak zůstává, že spletitost a náročnost logistického zabezpečení samotnou bombardovací ofenzívu poněkud zastínila. V této souvislosti se tehdy i nyní často nabízí otázka, zdali její výsledek alespoň částečně kompenzoval do operace investované obrovské úsilí a prostředky. Ať tak, či onak, rovněž i v podobě MATTERNHORNU lze však spatřit těžko zpochybnitelnou demonstraci spojenecké vůle. Vůle směřující ke zničení protivníka a současně tak zajištění si konečného vítězství.Operace MATTERNHORN
Jak už to, tak bývá, cesta ke schválení definitivní varianty operace nebyla prosta mnoha myšlenkovým proudům, úvahám a názorovým střetům, které v podstatě predikovaly, jak velkým obtížím budou muset v budoucnu Spojenci čelit. Prvotní „nástřel“ zástupce náčelníka štábu USAAF generálmajora Laurence S. Kutera spatřil světlo světa v březnu 1943. Jako hlavní zásobovací středisko tehdy Kuter předurčil v Západním Bengálsku se nacházející Kalkatu, odkud se měla veškerá nezbytná měsíční spotřeba pohonných hmot, munice, aj. zásob, odhadovaná na 541 000 tun, přepravovat na čínské letecké základny leteckým mostem. Mj. plán předpokládal, že v říjnu 1944 bude do zásobování bombardovacích skupin zapojeno na 2 000 dopravních strojů. A v květnu 1945 to měl být již počet dvojnásobný. Když se však tento návrh dostal k připomínkování operačnímu velení spojeneckých sil v Číně, Barmě a Indii - China Burma India Theater (CBI), byl vyhodnocen jako příliš optimistický, a to zejména s ohledem na logistické zajištění celé akce. Velitel letectva CBI generálmajor George E. Stratemeyer vypracoval tedy vlastní plán, pojmenovaný TWILLIGHT. Na rozdíl od svého předchůdce postrádal TWILLIGHT jeho ambicióznost, čímž dosti výrazně ulevoval nárokům na rozsah a zajištění zásobovacích cest. Dle Stratemeyerova návrhu měly totiž bombardovací skupiny "bázovat" v Indii, v oblasti zmíněné Kalkaty, kde mělo být rovněž umístěno jádro pozemního personálu. Za nejvyšším světovým pohořím Himálajem, pověstným „Hrbem“, situované základny v okolí východočínského Kuej-linu pak měly být využívány jen k bombardovacím misím, jako jakási „frontová“ letiště.
V srpnu 1943 se na stole objevil další návrh, MATTERNHORN, za jehož autorstvím stál brigádní generál Kenneth B. Wolfe. Náčelníkem štábu letectva Arnoldem pověřený velitel speciálního projektu B-29, odpovědný za přípravu, organizaci a výcvik Superfortressy vyzbrojených jednotek. Vycházeje z plánu TWILLIGHT situoval však Wolfe čínské základny dále od fronty, konkrétně do západočínského Čcheng-tu v provincii S’-čchuan, díky čemuž výrazně omezil počet k zabezpečení letišť potřebných jednotek. Krátce nato byl TWILLIGHT přejmenován na DRAKE, nicméně na skutečnosti, že 12. října 1943 byl MATTERNHORN velitelem letectva signován se již nic nezměnilo. Ačkoliv měl DRAKE stále své příznivce, 10. listopadu požádal Roosevelt Churchilla a Čankajška o poskytnutí pomoci při výstavbě indicko-čínských základen. K oficiálnímu stvrzení MATTERNHORNU pak došlo všemi výše uvedenými 7. prosince na konferenci SEXTANT v Káhiře. Jen pár dní před tím, 27. listopadu, došlo v Salině v Kansasu k aktivaci XX. bombardovacího velitelství - XX Bomber Command (XX BC), v jehož rámci mělo v Asii působit osm bombardovacích skupin.
Ještě téhož měsíce, co byl v Káhiře přijat základní rámec operace dorazily do Indie první roty leteckých ženijních praporů USAAF, pověřené přípravou a organizačním zabezpečením výstavby nových leteckých základen. Tomu všemu však předcházel již od srpna intenzivně prováděný průzkum a tipování vhodných lokalit. Při formulování nutných požadavků na nová letiště muselo totiž letectvo zohlednit do té doby nevídané rozměrové a hmotnostní parametry B-29, což samozřejmě do samotné výstavby přineslo mnoho komplikací a výzev, s nemalými dopady na termíny dokončovacích prací. Jen namátkou, zatímco B-17 si vystačily se vzletovými dráhami o rozměrech 1 829 x 46 m, pro Superfortressy to bylo 2 600 x 61 m, přičemž nouzově to mělo být ještě 2 300 x 46 m. Dle prvotního plánu mělo dojít k úpravě a rozšíření pětice stávajících základen nacházejících se v okolí Kharagpuru, od přístavu v Kalkatě vzdáleného cca 150 km. Konkrétně se mělo jednat o letiště Kharagpur- Salua, Chakulia, Piardoba, Kalaikunda a Bishnupur. V prosinci však bylo konstatováno že plocha v Bishnupuru je nevyhovující, načež místo něho bylo vybráno Dudkhundi. O jak velký rozsah prací se jednalo mj. vypovídá, že s ohledem na kapacitu místních železničních tratí došlo rovněž k položení dvojice produktovodů o délce cca 80 a 100 km, vedoucích od přečerpávacích terminálů pohonných hmot přímo k základnám. Na samém vrcholu bylo do pracovního nasazení zapojeno na 6 000 příslušníků různých ženijních jednotek a 27 000 indických dělníků, přičemž celkové náklady na zřízení zdejších základen byly odhadovány na 20 milionů dolarů.
O nějakých tisíc kilometrů severovýchodněji v okolí Čcheng-tu, došlo k první rekognoskaci vhodných míst až v listopadu 1943. K prodloužení a zesílení vzletových ploch byly následně vybrány stávající letiště Kwanghan, Kuinglai, Hsinching a Pengshan. Současně došlo ke stanovení další pětice ploch, vhodných k umístění obranných stíhacích jednotek. A mohlo se začít. Vzhledem k čínským specifikům, zejména absenci jakékoliv stavební mechanizace, byla naprostá většina prací prováděna za využití motyk, proutěných košů, trakařů a volských potahů. Světlou výjimku tak představovalo pouze nasazení 1 500 nákladních vozidel. Celkově se na výstavbě základen pro B-29 podílelo na 350 000 Číňanů. Dle jejich odhadu se pak celkové náklady měly pohybovat v rozmezí 100 až 150 milionů dolarů. Z nichž dle zlých jazyků měla být více jak polovina určena na úplatky a provize.
V souladu se závěry, které zazněly na konferenci SEXTANT, byl rovněž spuštěn plán realizace základen na Cejlonu, z nichž bylo možno zasáhnut rafinérie v Nizozemské východní Indii. Podmínky k vybudování letišť na současné Srí Lance však byly ještě nepříznivější než v Číně. Načež, zdlouhavé hledání vhodného místa, vlekoucí se práce aj. komplikace nakonec zapříčinilo, že dohotovena byla pouze jedna základna, China Bay, zprovozněná až v červenci 1945.
Souběžně se zahájením výstavby letišť pokračovala na nejvyšší úrovni diskuze o optimalizaci budoucí velitelské struktury, zodpovědné za organizaci, výcvik a bojové nasazení jednotek vyzbrojených B-29. Výsledkem debat pak bylo rozhodnutí Sboru náčelníků štábu - Joint Chiefs of Staff (JCS), na jehož základě došlo dne 4. dubna 1944 k ustanovení 20. letecké armády – Twentieth Air Force – (20 AF). V této souvislosti je příznačné, že na návrh admirála Kinga bylo velení nad „dvacátou“ svěřeno přímo generálovi Arnoldovi, co by hlavnímu zastánci programu B-29. Zejména však veliteli USAAF, jenž by ze své podstaty měl odolat jakémukoliv jinému tlaku ostatních ozbrojených složek, vyjma strategického nasazení svých Superfortressů. Mimochodem 1. března, zhruba měsíc před vznikem 20. letecké armády došlo opět v Salině k aktivaci dalšího bombardovacího velitelství, tentokrát s pořadovým číslem XXI. - XXI Bomber Command (XXI BC).
Krátce před tím, než dal sbor náčelníků provedení MATTERNHORNU konečné požehnání, však došlo k revizi válečných plánů, na jejímž základě se měnil celý časový rámec ofenzivy proti Japonsku. V oblasti středního Pacifiku rezignování na dobytí Truku, jeho obejití a upřednostnění Marian před Palau znamenalo, že právě letiště situovaná na obsazeném Marianském souostroví budou k dispozici mnohem dříve, než se původně předpokládalo. S ohledem na tyto skutečnosti byl dne 10. dubna MATTERNHORN náčelníky štábu konečně schválen. Nicméně oproti původně uvažovaným dvěma bombardovacím křídlům se na naplnění cílů operace mělo podílet jen jedno křídlo, zatímco druhé mělo být vysláno na Mariany, potažmo do Austrálie.
Na pozadí výše uvedených událostí a ve značném předstihu před definitivním schválením probíhal přesun bojových částí, respektive hlavních protagonistů operace. První části XX. bombardovacího velitelství za využití dvaceti C-87 Liberator Express se v Dillí objevily už 13. ledna 1944, aby posléze pokračovaly do Khargpuru, kde také velitel XX BC generálporučík Kenneth B. Wolfe rozbil svůj hlavní stan. Prim v přepravě personálu, materiálu a zásob však jednoznačně hrála námořní přeprava. Zatímco v následujících dnech a měsících byly lodě s mužstvem směrovány do Bombaje, carga s vojenským materiálem se vykládala přímo v Kalkatě. Průměrná plavba nákladní lodě typu Liberty ze Spojených států pak trvala kolem dvou měsíců. Dokonce došlo ke zřízení kombinované námořní letecké linky Newark – Casablanca – Karáčí s pětadvaceti přidělenými C-54 Skymaster, která jen od 8. dubna do 1. června přepravila 1 252 osob a 250 motorů Wright R-3350. Námořní transporty s pozemním personálem 58. bombardovacího křídla - 58th Bombardment Wing (58th BW), organizované v letkách údržby letadel, byly ze Spojených států vypraveny celkem dva. Z nich prvních osm dorazilo do Indie 25. dubna a dalších sedm 12. března. K 10. květnu 1943 pak velitelství v Khargpuru vykazovalo početní stav 21 930 osob.
Jako vůbec první B-29, jejíž podvozek se dotkl asijského kontinentu byla „Gone With the Wind“, a stalo se tak 2. dubna, kdy dosedla na plochu letiště Chakulia. Započítáme-li však do přesunu letecké části v rámci XX BC jediného systemizovaného křídla níže uvedenou akci, pak vše začalo o dost dříve. Dne 8. března totiž ze Spojených států odstartoval stroj „Hobo Queen“, jenž pod vedením plukovníka Franka R. Cooka zamířil na Britské ostrovy, konkrétně na základnu RAF Bassingbourn. Nicméně, jakkoliv byl úmysl, vyvolat s ohledem na budoucí dislokaci B-29 v řadách Osy zmatek, opodstatněný. Délka v Číně budovaných a nepřátelským průzkumem relativně snadno dosažitelných vzletových drah dávala Japoncům tušit jediné. Navíc, jestliže měli o záměrech Spojenců nějaké pochyby, díky radiovému odposlechu se tyto brzy rozplynuly. Necelý měsíc ve Velké Británii trvající pobyt ukončila Hobo Queen 1. dubna, aby o pět dní později přistála v Kharagpuru. Přesun jádra 58th BW započal 24. března, přičemž skupiny po devíti nebo desíti letounech, opouštějících své mateřské základny v jednodenních prodlevách, čekal cca pětidenní let o celkové délce 18 560 km. Vezmeme-li v úvahu, že ještě v únoru 1944 mělo celé XX BC na Superfortressech nalétáno kolem 9 000 hodin z nichž jen něco málo ve výškách nad 6 000 metrů, pak v rámci přeletu ztrátu pěti strojů a poškození dalších čtyř lze vnímat jako úspěch. K 6. květnu se tak na indických základnách ve čtyřech bombardovacích skupinách nacházelo na 130 „zašpalkovaných“ Boeingů B-29.
Ačkoliv k japonským bombardovacím útokům na Kalkatu, důležitého přístavního překladiště a průmyslového centra, docházelo průběžně už od prosince 1942. Díky postupnému posilování a zlepšené organizaci protivzdušné obrany města jejich účinnost a četnost klesala, přičemž v roce 1944 docházelo už jen k sporadickým útokům. Dle předpokladu, mnohem většímu nebezpečí však měly být vystaveny základny za Hrbem, tedy v Číně. V souladu s MATTERNHORNEM měla být jejich ochrana svěřena dvěma stíhacím skupinám, působících v rámci nově sestaveného stíhacího křídla – 312th Fighter Wing (312th FW). Nicméně i v tomto případě, téměř již tradičně, ne vše bylo prosto tu větších, tu menších komplikací. Předně, obě vybrané jednotky 33. a 81 stíhací skupina – Fighter Group (33rd FG, 81rd FG) ještě na počátku února 1944 bojovaly nad Anziem v Itálii. A co víc, vyzbrojené Curtissy P-40 Warhawk. Zatímco první části letového personálu se do Asie začaly přesouvat v půli února, letecky. Mužstvo od údržby je následovalo po moři, když do Bombaje dorazilo až 20. března. O deset dní později bylo v Karáčí z palub eskortních letadlových lodí USS MISSION BAY a WAKE ISLAND vyloženo prvních sto stíhacích Republiců P-47 Thunderbold, následováno později v podpalubí nákladních lodí dopravenou další padesátkou. A mohlo se začít s přezbrojením. Dodržení již tak ve skluzu se nacházejícího časového plánu operace s ohledem na nutnost absolvování nezbytného výcviku stíhačů dostalo další ránu. Na přetřes se tedy dostala varianta přesunutí začátku bombardovací ofenzivy o jeden měsíc. Ovšem, díky velkým zpožděním byla odmítnuta, načež se do Čcheng-tu urychleně přesunula 59. stíhací letka - Fighter Squadron (59th FS) z 33rd FG. Více jak jeden měsíc trvající obrana čínských základen tedy spočinula na bedrech stíhačů pilotujících již poněkud obstarožní P-40. Teprve až koncem května byla „devětapadesátá“ doplněna Thunderbolty sesterské 58th a 60th FS, vč. 92th FS od 81rd FG. Konečně, dvě zbylé letky od „jednaosmdesáté“, 91th a 93th FS, se v Číně objevily v červenci. Tedy v době, když už byly bombardovací operace MATTERHORNU v plném proudu. Na druhou stranu, a jak níže zazní, opožděné dosažení plné bojeschopnosti obou stíhacích skupin do jisté míry napomohlo zmírnit krizi v palivovém hospodářství.
Navzdory všem obtížím ve druhé polovině května 1944 spuštění bombardovací části MATTERHOTNU již ni nebránilo. Ještě před útokem na samotné Japonsko však velitel XX BC rozhodl o otestování posádek nad železničním uzlem Makkasan v thajském Bangkoku. Kromě předpokladu nepříliš bráněného cíle, skýtal jeho výběr primárně to pozitivum, že nálet mohl být realizován z indických základen, což nenarušovalo už tak problematické kumulování zásob a paliva v Číně. Svou premiéru si B-29 odbyly 5. června. Z celkového počtu 112 strojů se podařilo odstartovat 98, z nichž svůj cíl nalezlo 77. Díky vysoké oblačnosti však byla více jak polovina posádek nucena bombardovat za pomoci radaru. A to i přesto, že výcvik s ním byl minimální. Více jak 1,5 hodinu trvající nálet tak sklouzl do podoby řady nekoordinovaných útoků, jejichž výsledkem byl zásah cílového prostoru 16 až 18 pumami. Přestože japonská obrana nezpůsobila útočníkům žádné škody, na cca 3 600 km dlouhé misi přišli Američané díky technickým problémům o 5 B-29 a 17 mužů. Překotné zařazení doposud nevyzrálé konstrukce do operačního nasazení, ruku v ruce se zkráceným výcvikem posádek si tak začalo vybírat svoji daň. Připomene-li si, že k 19. květnu vykazoval 58th BW v Indii a Číně při stavu 240 posádek celkový nálet pouze 2 867 hodin, pak snad právě proto byl nálet v očích velení XX BC hodnocen jako úspěšný.
Aniž by stihly motory Superfortressů po zrovna absolvovaném náletu pořádně vychladnout, přišel hned druhého dne bez větších okolků od velitele USAAF rozkaz k dalšímu útoku, tentokrát již s cílem nacházejícím se na mateřských Japonských ostrovech. Dle Arnoldových instrukcí měl být nálet proveden minimálně 70-ti členným svazem B-29, přičemž jeho načasování se mělo krýt se zahájením vylodění na Marianách. Jako cíl byly zvoleny Císařské železárny a ocelárny v Jawatě na Honšú, které svojí roční výrobou dvou a čtvrt milionu tun oceli zajišťovaly 24% celkové japonské produkce. Mj. výběr železáren v Jawatě tak plně reflektoval zprávu Výboru operačních analytiků – Commitee of Operations Analysts (COA) z listopadu 1943, která zužovala výběr budoucích strategických cílů na šest hospodářských oblastí; námořní dopravu, výrobu oceli, průmyslová centra, letecké závody a výrobu kuličkových ložisek a elektroniky.
Jak již výše zaznělo, nálet na Jawatu, nacházející se téměř v samém srdci Japonska, měl být uskutečněn 15. června 1944. Téměř 26 měsíců poté, co se nad Tokiem v důsledku nepřátelského útoku Doolittleových Mitchellů rozezněly sirény protivzdušné obrany vůbec poprvé. Nicméně, oněch méně než deset dní od vydání rozkazu k jeho realizaci, znamenalo pro logistiku XX BC bezprecedentní zátěž. V jejímž důsledku došlo mj. na zavedení drakonických úspor paliva, přičemž tak třeba většina strojů 312th FW zůstala po nějaký čas takříkajíc na suchu. Málo platné, i přes veškerá opatření a omezení bylo nakonec spočítáno, že po návratu z náletu nebude na čínských frontových základnách pro některé B-29 dostatek paliva, a budou zde muset zůstat. Zmíněné těžkosti s hromaděním leteckého benzínu na čínských letištích tak v podstatě velmi záhy identifikovaly hlavní problém, doprovázející operaci MATTERNHORN po celou dobu jejího konání.
Na rozdíl od situace v Indii, kde relativně kvalitní silniční a železniční napojení na Kalkatu nepředatovalo pro distribuci pohonných hmot vážnější problém. Zcela opačná situace panovala na úseku Ásám – Čcheng-tu, tedy úseku na kterém letecká přeprava překonávala onen "zpropadený" himalájský hřbet. S ohledem na fakt, že na každý jeden k náletu nad Japonsko vyslaný Superfortress bylo nutno vykonat dalších sedm až osm zásobovacích letů s palivem a pumami, vzala původní vize naprosté logistické soběstačnosti XX BC brzy za své. K bombardovacímu velitelství původně přičleněná dvacítka transportních letounů Consolidated C-87 Liberator Express, vč. v roli dopravních strojů létajících B-29 na to prostě nemohlo nikdy stačit. A tak přes notné skřípění 14. letecké armády - Fourteenth Air Force (14 AF) musely vypomoci Curtissy C-46 Commando a Douglasy C-54 Skymaster z indicko-čínského křídla leteckého transportního velitelství – India–China Wing, Air Transport Command (ICW ATC). Problematické a do značné míry útočné operace B-29 limitující zásobování palivem však přetrvávalo i v době, kdy koncem roku došlo k nasazení několika desítek specializovaných „cisteren“ Consolidated C-109 Liberator Express. O vážnosti situace pak do jisté míry vypovídá, že z Wolfeho podnětu byly některé B-29 zbaveny většiny výzbroje, načež létaly přes Hrb v roli pouhých tankerů. I tak to nebylo veliteli XX BC později moc platné.
Dne 15. června 1944 v 16:16 hod. se od země začaly odlepovat první B-29. Aby o několik hodin později se podařilo nad Jawatou z celkových 68 k náletu vyčleněných Superfortressů odhodit svůj náklad 47 z nich. Dle pozdějšího vyhodnocení však do cílové oblasti dopadla pouze jedna puma, za což 58th BW zaplatil cenu sedmi odepsaných strojů a pětapadesáti padlých. V důsledku nepřátelské protiletadlové obrany došlo k menšímu poškození šesti B-29 a jeden bombardér byl sestřelen nočním stíhačem. Po přistání na čínských letištích byl Wolfe nucen „pumpnout“ nebohý 312th FW o dalších 57 000 litrů benzínu, přesto na návrat všech strojů do bezpečí indických základen to nestačilo. Načež několik bombardérů muselo v Čcheng-tu strávit pár dní. Nicméně Japonci přílišnou aktivitou zrovna nehýřili, a tak se vše obešlo bez dalších ztrát.
Ačkoliv výsledky dosavadních náletů byly více než rozpačité, 20. letecká armáda pod přímým Arnoldovým velením se evidentně chystala vytlouct klín klínem. Dle došlých rozkazů měl být totiž do 10. července zrealizován další nálet na Japonsko, kterého se mělo účastnit 15 strojů. Následovat měl útok rovné stovky B-29 na cíle v Mandžusku a dále 50 letounů mělo napadnout Palembang. Už jen fakt, že posledně zmíněný nálet měl být uskutečněn z Cejlonu, naznačuje, v jaké realitě se tehdy velení 20 AF nacházelo. Po obdržení nových instrukcí se Wolfe alespoň pokusil vyjednat snížení k jednotlivým náletům stanoveného počtu strojů. Z jeho strany, jakožto velitele to však bylo to poslední, co stihl ještě udělal. Ve světle poučky, chceš-li se někoho zbavit povyš ho, byl Arnoldem zbaven velení a současně jmenován do hodnosti generálmajora.
V podobě generálmajora Curtisse E. LeMaye získalo XX BC nového velitele, a nutno dodat, nejen tak nějakého velitele. LeMay, jakožto bývalý velící 305. bombardovací skupiny a poté 3. bombardovací divize - 3rd Bombardment Division (3rd BD), nejen že vedl známý nálet na Regensburg. Ale s ohledem na své bohaté zkušenosti se zaváděním B-17 do operačního nasazení byl rovněž autorem základních postupů, pouček a technik pro těžké bombardovací svazy. Jenže, i bombardovací letec LeMayova formátu záhy zjistil, že nebe nad Evropou a specifika indicko-čínského bojiště jsou dvě naprosto rozdílné věci. Se specifickou geografií a vzdálenostmi zdejšího vzdušného prostoru šlo zkrátka sotva co udělat. Vždyť jen k vyslání 25 bombardérů nad Japonsko bylo nutno přes Hrb vykonat na dvě stě zásobovacích letů, přičemž Superfortressy spotřebovaly takové množství paliva, které by vystačilo pro nálet stočlenného svazu na cíle v Mandžusku. V prvních měsících po zahájení bojových operací létal 58th BW v průměru dvě až tři bombardovací mise měsíčně a ani po příchodu nového velitele tomu po nějaký čas nebylo jinak. Díky zefektivněné organizaci zásobování, zintenzivněnému výcviku však v následujících měsících tato čísla přece jen povyrostla, aby se nakonec ustálila na počtu pěti realizovaných náletů za měsíc. Mj. byl to právě LeMay, jenž využil své evropské zkušenosti a u 58. bombardovacího křídla zavedl 12-ti členné bojové formace - commbat boxy a systém odhozu pum po vzoru vedoucího letounu. Namísto do té doby praktikované „diamantové“ 4 členné supiny a individuálního bombardování.
Paradoxně, z pohledu nasazení se nejintenzivnějším měsícem MATTERNHORNU stal první měsíc roku 1945, kdy do 17. ledna 58th BW uskutečnil šest náletů. Byla to však již labutí píseň celé operace. Neboť, díky koncem roku 1944 z dobytých Marian spuštěné paralelní bombardovací kampani sesterského XXI BC pozbylo nasazení z Japonci ohrožených a logisticky náročných čínských letišť smysl. Ve druhé polovině ledna 1945 tak XX BC opustilo čínské základny, a jediné své čtyři bombardovací skupiny předisponovalo do Indie. Téhož měsíce si LeMay opět „sbalil kufry“ a na Arnoldův rozkaz se přesunul na Mariánské ostrovy, kde se ujmul velení 21. bombardovacího velitelství. 58th BW ještě po nějakou dobu působil ve prospěch pozemních vojsk v Barmě, Thajsku, Indočíně. Podnikal nálety na rafinérie v Singapuru a Nizozemské východní Indii. Nicméně i jeho čas zde se krátil. Konečně, koncem března se na Mariany přesunul i 58th BW, čímž tak rozšířil řady čtyř zde již v rámci XXI BC působících bombardovacích křídel. Březnové pozbytí operační způsobilosti XX BC lze pak chápat jako onu symbolickou tečku za popisovanou operací, byť fakticky k tomu došlo již o dva měsíce dříve.
Zaměříme-li se v rámci závěrečného hodnocení pouze na operační část MATTERNHORNU, pak od června 1944 do ledna 1945 uskutečnilo XX. bombardovací velitelství celkem 30 bombardovacích misí, do kterých bylo nasazeno celkem 1 988 strojů. Z tohoto počtu se podařilo nad cílovými oblastmi shodit svůj náklad 1 465 Superfortressům. To vše za cenu 75 letounů. K bojovým ztrátám je však nutné přičíst ne zrovna malý počet B-29 a transportních letounů překonávajících Hrb, ať už během zásobovacích letů, či jen přeletů na čínská letiště. Na cíle nacházející se na samotném Japonském souostroví dopadlo cca 800 tun bomb, což samo o sobě mohlo na stále stoupajících obrátkách zdejšího válečného průmyslu jen stěží co změnit. Pomineme-li pak pozitivní dopad na morálku bojujícího čínského spojence, lze hlavní přínos MATTERNHORNU spatřit zejména v osvojení schopností nově zaváděných bombardérů, ve vypracování taktiky jejich nasazení a jejího otestování v reálném boji. Současně také v ověření odolnosti konstrukce vůči působení nepřátelské protivzdušné obrany a stíhačů. To vše, téměř šest měsícům před tím, než postupně na síle nabírající bombardovací ofenziva XXI BC vedená z Marian rozpoutala nad Zemí vycházejícího slunce doslova peklo.
Strategické bombardéry nad Japonskem (1) viewtopic.php?t=10457
Zdroje:
B-29 Superfortress in action; Squadron/signal publications NO.31
Těžký bombardér B-29; Avia Kollektsiya 1/2008
Boeing B-29 Superfortress; John M. Cambell
Endgame in The Pacific_Complexity strategy and the B 29; G. S. Gorman
Strategická letecká kampaň B-29 proti Japonsku; Henry C. Huglin
40th Bombardment Group: a pictorial record of events, places, and people in India, China and Tinian from April 1944 through October 1945.
Included are a few aerial views of Nippon, Singapore, Formosa and other exotic, far-off places
Kruh se uzavírá; Edwin P. Hoyt
Jednotky stíhacích letadel japonské armády a jejich esa 1931-1945; Ikuhiro Hata, Yasuho Izawa, Christopher Shores
https://en.wikipedia.org/wiki/Air_War_Plans_Division
https://en.wikipedia.org/wiki/XX_Bomber_Command
https://en.wikipedia.org/wiki/XXI_Bomber_Command
https://en.wikipedia.org/wiki/Operation_Matterhorn
https://en.wikipedia.org/wiki/Boeing_B-29_Superfortress
https://en.wikipedia.org/wiki/Giulio_Douhet
https://en.wikipedia.org/wiki/Twentieth_Air_Force
https://www.history.navy.mil/research/h ... n-bay.html
https://en.wikipedia.org/wiki/312th_Fighter_Wing
https://www.druhasvetova.com/?p=osobnos ... rson-LeMay
https://www.af.mil/About-Us/Biographies ... son-lemay/
https://www.americanairmuseum.com/archi ... b-division
https://theaviationgeekclub.com/heres-w ... ial-japan/
https://theaviationgeekclub.com/former- ... nst-japan/
https://www.airandspaceforces.com/artic ... atterhorn/
https://airandspace.si.edu/collection-o ... 9490005000
https://www.anesi.com/ussbs01.htm#taaatjhi
https://www.thisdayinaviation.com/21-september-1942/
https://warisboring.com/the-dominator-w ... ompetitor/
https://www.reddit.com/r/WWIIplanes/com ... _dropping/
https://airpages.ru/eng/us/c109.shtml
https://usafunithistory.com/PDF/20-29/2 ... Y%20SQ.pdf
https://forum.largescaleplanes.com/inde ... th-sentai/
https://pacificwrecks.com/reviews/aces-jaaf.html
https://www.anesi.com/pacific_war_maps.htm
