Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 205.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 205.
Historické prameny připomínají vývoj úvah, které vedly americkou válečnou mašinérii k faktu, že trvalo mnoho měsíců roku 1944, než byl po Filipínách konečně přijat cíl dalšího vylodění, kterým byla pevnost ostrova Iwodžima

Ostrovy Čičidžima a Iwodžima, foto viz Wikipedia, zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Bonin_Islands

, a to následujícím způsobem. Nejprve v polovině června 1944 předložil generál MacArthur

General MacArthur, Wikipedia.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Douglas_MacArthur
detailně svým štábem vypracovaný plán útoku na Filipíny, který velitel loďstva Spojených států admirál King odmítl.

Admirál King, Wikipedia, zde bylo foto zmenšeno.
https://en.wikipedia.org/wiki/Ernest_J._King

Rázem bylo všem jasné, že v tomto sporu musí konečné slovo vyslovit americký prezident Roosevelt.
Prezident Roosevelt pak také 26. července i proto připlul na Havajské ostrovy a pak, v Pearl Harboru, za přítomnosti admirála Nimitze, se sešel i s MacArthurem.
Generál MacArthur tam prezidenta usilovně přesvědčoval o správnosti své koncepce, kdy hodlal začít velkou bojovou operaci útokem na středofilipínský ostrov Leyte. Tato velká operace měla pokračovat vyloděním na ostrově Luzon. Ze zápisů z této schůzky plyne, že další z účastníků a důležitý člen této porady admirál Nimitz nebyl tak nekompromisní jako King a připustil, že před vyloděním na Formose (ostrov Formosa známe většinou jako Tchaj-wan) by bylo určitě užitečné získat nějaké ty pozice ve formě letišť na ostrovech v jižních nebo středních Filipínách. V prvé době však King i Nimitz odmítali, aby bezprostředně nato následoval útok na největší filipínský ostrov Luzon.

Admiral Nimitz, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Chester_Nimitz


Roosevelt se tedy seznámil v Pearl Harboru s názory svých velitelů v Tichomoří, ale zásadní tam nejprve nepadlo.
Skutečně významný posun přinesla až konference, která byla pak svolána a je známá pod krycím názvem OCTAGON a byla opět s účastí Roosevelta, navíc pak Churchilla a Spojeného výboru náčelníků štábů a byla zahájena 11. září 1944 do kanadského města Quebecku. Tam se při jednání do značné míry vycházelo ze směrnice Výboru amerických náčelníků štábů z 12. března 1944, kdy se rozhodlo ve prospěch filipínské strategie. Všichni přítomní tam souhlasili s tím, aby MacArthur dne 15. září 1944 zaútočil na ostrov Morotai, který leží mezi Novou Guineou a jižními Filipínami, protože tam získá letiště, ze kterých bude možno pak podporovat následující vylodění na jihofilipínském Mindanau. Další rozhodnutí na OCTAGONU pak říkalo, že 5. října Nimitzovy oddíly obsadí ostrovy Peleliu a Angur v jižní části Palauských ostrovů, poté pak ostrov Yap, který leží severovýchodně od Palauských ostrovů, a atol Ulithi, který se nachází ještě dál na severovýchod, na polovině cesty mezi Guamem a Peleliu. Obsazením Ulithi mělo vlastně Tichomořské loďstvo tak získat předsunutou základnu, kterou potřebovalo k podpoře operací, které budou prováděné v prostoru Filipín.
Velmi významné rozhodnutí na OCTAGONU padlo, když tam bylo rozhodnuto, že dne 15. listopadu 1944 se MacArthurova vojska vylodí na Mindanau v jižních Filipínách a 20. prosince na ostrově Leyte ve střední části souostroví. Po skončení leytské operace se Nimitzovy středotichomořské a MacArthurovy jihozápadotichomořské jednotky prostě spojí a počátkem roku 1945 zaútočí buď na Luzon, nebo na ostrov Formosu (Tchaj-wan) a jihočínské pobřeží.
Na této konferenci, tedy v průběhu OCTAGONU, spojení náčelníci štábu konstatovali, že pokud se skutečně provede vylodění na Formose (Tchaj – wan) je nutno předtím získat základny na čínském pobřeží, dále pak také na souostroví Rjúkjú, které se nachází mezi Formosou a japonským souostrovím Kjúšú na jihovýchod k Marianám. Pro provedení těchto bojových operací bylo předběžně stanoveno datum na březen až červen roku 1945. Jako konec měla v říjnu 1945 být vyloděna spojenecká vojska na Kjúšú, což je nejjižnější z ostrovů vlastního Japonska, a v prosinci stejného roku mělo dojít k vylodění na Honšú, tedy největším z japonských ostrovů, na kterém se také nachází i hlavní město Japonska Tokio.
Zajímavostí zde je, že ještě v době, kdy účastníci konference OCTAGON zasedali, přišla tam zpráva, která poté vlastně všechny schválené zprávy změnila. Totiž admirál William F. Halsey poté, co ukončil svou misi ve funkci velitele jihotichomořské podoblasti, byl jmenován následně velitelem 3. loďstva, které bylo vlastně hlavní údernou silou Tichomořského loďstva.

admirál William F. Halsey, Wikipedia. Foto bylo zmenšeno.

https://cs.wikipedia.org/wiki/William_F._Halsey

Ihned v srpnu 1944 vyplul se svazem svých rychlých letadlových lodí, to aby před MacArthurovým útokem na Morotai napadl svými palubními letouny japonské letecké základny v prostoru Bonin, Palauských ostrovů a Mindanaa, a tak snížil nebezpečí, že z těchto letišť budou japonská letadla ohrožovat vojska, která měla být vyloďována pod velením generála MacArthura.
Pro admirála Halseyho bylo velkým překvapením zjištění, že japonské letectvo neklade útokům jeho letadel žádný odpor. Další překvapení pak Halsey zažil, když se stejná situace opakovala i na středních Filipínách, kam se poté se svými loďmi přesunul. Halsey ve svých hlášeních upozorňoval, že při masových náletech jeho piloti zničili více než 200 japonských letadel a všechno nasvědčovalo tomu, že nepřátelské letecké jednotky jsou natolik oslabeny, že nemohou být pro spojenecké invazní operace žádnou vážnější hrozbou.
Tehdy prý Halsey okamžitě informoval admirála Nimitze a zároveň navrhl, aby se při této zvláštní situaci neztrácel čas a síly obsazováním Palauských ostrovů, ostrova Yapu a jihofilipínského Mindanaa. Útok by směl směřovat do středu souostroví, tedy na ostrov Leyte.
Nimitz sice trval na získání základen v Palauských ostrovech, ale jinak neměl proti návrhu Halseyho žádné námitky.
Když pak s Halseyho návrhem vyslovil za nepřítomného generála MacArthura (generál MacArthur už v tu dobu plul se svými jednotkami k ostrovu Morotai) souhlas i jeho náčelník štábu, informoval admirál Nimitz dne 15. září americké náčelníky štábů na konferenci OCTAGON. Účastníci konference promptně posoudili celou situaci, zrušily ihned útok na Yap a Mindanao a nařídili generálu MacArthurovi, aby ve spolupráci s Nimitzovým loďstvem ihned provedl vylodění na Leyte dne 20. října 1944, což jak vidíme je o dva měsíce dřív, než tehdy stanovilo tehdejší rozhodnutí.
Tohle rozhodnutí OCAGONU sice představovalo určitý pokrok v tehdejším spojeneckém strategickém plánování.
Nedávalo však odpověď na otázku: „kam napřít síly po získání Leyte, zda má následovat vylodění na Luzonu nebo na Formose (Tchai-wan).
Zápisy říkají, že tehdy však zastánci útoku na ostrov Luzon získávali převahu.
Je řečeno a zapsáno, že lví podíl na tom mělo vytrvalé úsilí generála MacArthura, kterému se dařilo přesvědčit Výbor náčelníků štábů a také presidenta, které přesvědčoval, že je nezbytně nutné vyhnat Japonce z celého Filipínského souostroví dříve, než bude zahájen generální útok na Japonsko. Jako zajímavost je napsáno, že admirál King, velký bojovník, svoji vizi útoku na Formosu (Tchai- wan), což měla být pod krycím názvem operace CAUSEWAY největší spojenecká námořně – výsadková akce před vyloděním na japonských domácích ostrovech, stále ještě nevzdával. Říká se, že rozhodující impulz, který vedl ke změně strategických plánů, nakonec pochází od admirála Nimitze.
Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 22, 23, Praha 2 000., Vydání 1., píše, cituji:

„Strategická směrnice Výboru náčelníků štábů z 12. března 1944 Nimitzovi přikázala vypracovat plány vylodění na Formose, a tak jeho plánovači na tomto úkolu po několik měsíců intenzivně pracovali. 23. srpna dokončili studii zahrnující generální koncepci operace CAUSEWAY, výčet potřebných sil, návrh jmen velících důstojníků a množství dalších podrobností. Ale již 11. září generálporučík Millard F. Harmon, velící generál armádního letectva rozmístěného v Nimitzově oblasti Tichého oceánu, předložil admirálovi návrh na místo vylodění na Formose zaútočit na vybrané cíle v Boninách a v souostroví Rjúkjú. Harmon doporučoval do 1. ledna 1945 obsadit v Boninách (přestože Boninské ostrovy tvoří jen střední část ostrovního řetězce dlouhého 1 300 km, je v západních pramenech velmi často celý řetězec nazýván Boniny, včetně jeho jižní části, ve skutečnosti samostatných Vulkánových ostrovů. I plánovači Výboru náčelníků štábů a další spojenečtí činitelé, zejména v počátečním období příprav útoku na Iwodžimu, nacházejících se ve Vulkánových ostrovech, o ní hovoří jako o jednom z ostrovů v Boninách.) Iwodžimu, do 1. června 1945 Filipínský Luzon, a zatímco MacArhurovy jihozápadnětichomořské síly budou dobývat Luzon, Nimitzovy tichooceánské síly obsadí souostroví Rjúkú Okinawu a ostrov Amami-O-Šima. V září 1945 bude možné na jihu Japonska napadnout ostrov Kjúšú.“

Generálu Harmonovi, veliteli letectva, se podařilo vyvracet tvrzení, že Formosa, je jako letecká základna pro Spojence naprosto nezbytná, protože to bylo právě tvrzení, které na operaci CAUSEWAY, patřilo k argumentům, proč musí být Formosa obsazena. Generál Harmon tvrdil, že všechna letiště vybudovaná na čerstvě obsazených ostrovech Saipanu, Tinianu a Guamu v Marianách činí útok na Formosu, pokud by bylo hlavním důvodem získání letecké základny, zcela zbytečným. Psal, že z Marian je k Japonsku přibližně stejně daleko, jako z Formosy, tedy vzdálenosti, které budou muset spojenecké letouny při náletech na cíle v Japonsku překonat a při vzletech z Formosy se nezkrátí. Generál Harmon dále uváděl, že z geografického hlediska je ostrov Formosa jako základna pro dálkové letecké operace nevýhodná, což ještě umocňovala skutečnost, že plány operace CAUSEWAY – alespoň ve stávající podobě – předpokládaly jen částečnou okupaci ostrova: mělo jít pouze o jeho jihozápadní část. Podle Harmona vanou převládající větry na Formose ze severu, takže pumami naložené bombardéry typu Boeingu B-29 (bojové jméno Superfortress, tj. Superpevnost), mířící odtud na sever k ostrovu Honšú a k Tokiu budou po startu velmi zranitelné.

Budou ohrožovány protiletadlovou palbou a japonskou stíhací obranou nejen z neobsazené části Formosy, ale také po celou dobu letu nad řetězem souostroví Rjúkjú a nad ostrovem Kjúšú. Jsou tam další problémy, jakože Japonci budou včas informováni a získají čas na přípravu obrany.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 206.
Další z argumentů, který generál letectva Harmon předložil, bylo, že na druhé straně se je možné všem problémům vyhnout, pokud spojenci obsadí Iwodžimu, kde se mohou bombardéry ještě spoléhat na ochranu odtud startujících stíhacích letounů a v případě potřeby mohou na Iwodžimě též bombardéry i přistát. Harmon také dále upozorňoval, že podle předběžných odhadů, které byly provedeny, bude v Marianách možno vybudovat základny pro 24 leteckých skupin superpevností B-29. Je to sice náročný úkol, ale pokud by se něco podobného uskutečnilo i na Formose tak by to bylo daleko složitější. Totiž okupace Formosy bude sama o sobě zaplacena těžkými ztrátami, vyžádá si spoustu času, nehledě na tu skutečnost, že vzhledem k poloze ostrova by zásobování invazních a později okupačních vojsk přineslo námořnictvu nemalé potíže. Generál Harmon závěrem své zprávy konstatoval, že dle jeho přesvědčení je v dané době nejdůležitější a obsazení a využití ostrova Luzon. Kdežto velká invazní operace na Formose by postup k japonským ostrovům zdržela. Zároveň tvrdil ve své zprávě, že spojenecké letectvo, operující z ostrova Luzon může Formosu zcela neutralizovat, čímž účinně přeruší japonské komunikační trasy k jižní Číně a Malajsku důležité pro dopravu surovin do metropole.

Generál Millard Fillmore Harmon Jr., Wiki, foto bylo zvětšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Millard_Harmon
Ve stejné době vyjádřil své pochybnosti o možnosti operace CAUSEWAY i Nimitz, který došel k podobným závěrům, když si navíc uvědomil, že když Výbor náčelníků štábů o dva měsíce uspíšil vylodění na ostrově Leyte, což urychlí postup střednímu Filipínami a dá příležitost získat vhodné kotviště pro Tichomořské loďstvo. To dovolí pokračovat skrze Boninské ostrovy a souostroví Rjúkjú a ohrozí domácí japonské ostrovy dříve a účinněji, než postup přes Formosu.
Nimitz se svými názory seznámil dopisem své podřízené armádní velitele a vyžádal si jejich stanovisko. Nimitz poté konzultoval i generálporučíka Simona B. Bucknera, jr., velitel 10. armády, která se měla, pokud by došlo k uskutečnění operace CAUSEWAY vylodit a obsadit ji. Buckner pak předložil nejzávažnější argument, který zdůvodňoval, proč má být od útoku na Formosu upuštěno: „informoval admirála, že nedostatek pomocných a podpůrných jednotek činí operaci CAUSEWAY v dohledné době neproveditelnou“.
Nakonec admirál Nimitz požádal o vyjádření admirála Raymonda A. Spruance

Admirál Raymond Spruance, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Raymond_A._Spruance

a viceadmirála Richmonda K. Turnera, což byli dva klíčoví námořní velitelé v operaci CAUSEWAY.

Admiral Richmond K. Turner, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Richmond_K._Turner

Také oni dávali přednost obsazení Iwodžimy a Okinawy před útokem na Formosu.
Bylo 1. října 1944, když přiletěl admirál Nimitz do San Franciska na poradu s admirálem Kingem, neboť King do té doby neustále trval na obsazení Formosy. Když přistál, dostavil se ke Kingovi, který mu řekl, že zvážil všechny okolnosti a naznačil, že už vážně uvažuje o jiném řešení. King dále Nimitzovi řekl, že si od Spojeného zásobovacího výboru vyžádal analýzu zdrojů, které jsou v současné době k dispozici pro provedení operace CAUSEWAY, a zprávu, kterou obdržel, prý považuje za velice pesimistickou. Výbor mu sděluje, že k útoku na Formosu zatím není v Tichomoří dosti sil a že budou k dispozici až tesně po porážce Německa a po přesunu sil z Evropy. Nimitz vyjádřil všechny výhrady jeho podřízených.
Závěrem svého výkladu admirál Nimitz navrhl, že podpoří generála MacArthura při útoku na Luzon, ke kterému mělo dojít 20. prosince.
Sám provede 20. ledna 1945 svými silami vylodění na Iwodžimě v Boninách a poté 1. března 1945 na Okinawě.
Mnohé písemné záznamy pak uvádí, že admirál King byl příliš zkušený voják, aby nepochopil a neuznal, že pokud existuje nějaká schůdnější cesta k porážce Japonska než dobývání Formosy, je třeba se vydat po ní. Silná japonská posádka na Formose tak mohla zůstat izolovaná, prakticky neužitečná a bezmocná, stejně jako tomu bylo se statisíci Japonců, kteří byli Američany izolováni během jejich tažení Tichomoří, aniž byly sváděny nějaké krvavé bitvy.
Když skončily schůzky a King se vrátil do Washingtonu, navrhl Výboru náčelníků štábů zásadní změnu strategických plánů. Prohlásil, že velitelství admirála Nimitze nemá dostatek prostředků pro vedení operace CAUSEWAY a ministerstvo války mu je nebude schopno do konce války v Evropě poskytnout. Proto se v této situaci domnívá, že další pokračování ofenzivní akce v Tichomoří by mělo směřovat proti ostrovu Luzon, Iwodžimě a souostroví Rjúkú. Zároveň dodal, že CAUSEWAY může být uskutečněna později, až budou podmínky jejího provedení příznivější, než jsou v současné době. Členové výboru neměli námitek a tak King nařídil již 3. října 1944 generálu MacArthurovi, aby se 20. prosince vylodil na Luzonu a admirálu Nimitzovi, aby 20. ledna 1945 vysadil námořní pěchotu na Iwodžimě.
Další pokračování pak mělo být 1. března 1945, kdy bude zahájena operace ICEBERG, což byl krycí název pro vylodění na Okinawě.
Jednalo se o předběžné datum u Okinawy, protože začátek útoku na Okinawu měl záviset na několika okolnostech: „na tom, kdy skončí boje na Iwodžimě a kdy budou moci odtud na Okinawě odplout bojová plavidla bojové podpory a eskortní letadlové lodi, dále na tom kdy budou uvolněna bojová a výsadková plavidla, která se podílela na luzonské operaci a nakonec bude třeba získat jednoznačnou vzdušnou a námořní nadvládu v cílové oblasti, což znamenalo provést další údery na nepřátelská letiště a námořní základny, jak na ostrově Rjúkjúského souostroví, tak na Formose a v samotném Japonsku.
Nicméně konečně padlo dlouho očekávané rozhodnutí určující strategické rozhodnutí v Tichomoří pro několik následujících měsíců.“

To co pak následovalo na Filipínách je zde dostatečně popsáno. My si jen připomeňme, že pod vrchním velením generála MacArthura zahájili Američané osvobozování Filipín vyloděním na ostrově Leyte ve střední části souostroví. Pro tuto operaci, která měla kódové označení KING II, shromáždili 778 lodí včetně 17 letadlových a na palubách vyloďovacích plavidel 7. loďstva viceadmirála Thomase C. Kinkaida se nacházely tehdy dva sbory 6. armády generálporučíka Waltera Krugera. První invazní jednotky pak vstoupily na břeh již v 10,00 hod. dopoledne dne 20. října 1944.






Útok na pevnost Iwodžima.

Popis ostrova Iwodžima.
Ostrov Iwodžima zde již byl jednou představen tak, že nedaleko Tokijského zálivu vlastně začíná řetěz ostrovů, které domácí Japonci nazývají Nanpo Šoto (Šoto = souostroví Gunto Retto = skupina ostrovů; Džima, Šima = ostrov), který se odtud táhne pak v délce přibližně 700 mil na jih a končí zhruba 290 námořních mil před nejsevernější výspou souostroví Mariany. Nanpo Šoto se stává od severu k jihu prakticky ze tří souostroví: Izut Šoto, Ogasawara Gunto (Boninské ostrovy) a Kazan Retto (Vulkánové ostrovy).
Ostrov Iwodžima, střední ze tří ostrovů (píše Hubáček), které tvoří Vulkánové ostrovy, a připomíná svým tvarem hrušku. Samotný ostrov Iwodžima je prakticky jen 8 km dlouhý, když v nejširší části je široký 4 km a celková jeho plocha činí 20 km čtverečních (píše Hubáček a já opravil, děkuji kolegovi Zemaktovi). Na svém jižním konci, u tzv. „Stopky“ této pomyslné hrušky se zvedá do výšky 170 metrů vyhaslá sopka s názvem Mount Suribači. Od úpatí Mount Suribači se po východní i západní straně ostrova táhnou na sever v délce přibližně 3 km pláže, když prakticky ostatní pobřeží je jen skalnaté a prakticky nepřístupné. Ostrov Iwodžima má pak ještě další zvláštnost, kterou je, že jeho pláže, stejně jako většina ostrova, je pokrytá vrstvou hnědého sopečného popela a černé, písku velice podobné škváry. Jak se i pro Američany ukázalo, na takovém povrchu byla obtížná i chůze. Na ostrově je prakticky i nemožný pohyb kolových vozidel a jak se později ukázalo, velké potíže měla i vozidla pásová.
Jako celé, již řečené Nanpo Šoto, tak i Vulkánové ostrovy, včetně Iwodžimy, kolonizovalo Japonsko do roku 1891, aby je pak podřídilo přímo jurisdikci tokijské prefektury. Když začínal rok 1945, bylo tedy možno ostrov Iwodžimu považovat za tradiční japonské území a Američanům bylo oprávněně jasné, že jeho obsazení bude, mimo jiné, i tvrdou ranou japonské posádce.
Když začínal rok 1944, sídlilo na ostrově Iwodžima na 1 100 japonských civilistů, kteří tam žili v pěti vesnických sídlištích v jeho severní části, kde ještě tehdy dovolovala půda omezené pěstování zeleniny a cukrové třtiny. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 32 a 33, Praha 2 000., Vydání 1., píše, cituji:

„Zaměstnání tam skýtal většině ostrovanů mlýn na zpracování cukrové třtiny a důl na síru z rafinerií. Chudý jídelníček si ostrované mohli zpestřit pouze rybolovem, ale rýži, hlavní potravinu, stejně jako všechny předměty denní potřeby přiváželi z mateřských japonských ostrovů. Největší problém obyvatel Iwodžimy však představoval nedostatek zdrojů pitné vody. Do velkých betonových cisteren proto zachycovali dešťovou vodu, občas připlul z Japonska tanker s pitnou vodou, byly činěny i pokusy o destilaci mořské vody, ale přes všechnu snahu nebylo na Iwodžimě pitné vody nikdy dost. Pokud se týká počasí, je na Iwodžimě subtropické se studeným obdobím trvajícím zhruba od prosince do konce dubna.
Jeden z amerických vojáků po pobytu na Iwodžimě prohlásil, že poté, co Bůh dokončil stvoření světa, tak ze všeho odpadu a špíny, co mu zůstala, vytvořil tento ostrov.“

Všechny historické zápisy pak říkají, že skutečně Iwodžima ani zdaleka nepřipomínala půvabné Tichomořské ostrovy. Celý význam Iwodžimy pro Spojence, stejně jako pro Japonce, spočíval jen a jen v jejím strategickém umístění, které bylo polovinou vzdálenosti mezi souostrovím Mariany, přesněji řečeno jeho ostrovem Saipan a největším japonským ostrovem Honšú s hlavním městem Tokiem. Prý jen proto se tento malý, nehostinný ostrůvek stal dějištěm jedné z nejznámějších vyloďovacích operací 2. světové války a po celé čtyři týdny byly o něj sváděny tvrdé boje, při kterých zahynula naprostá většina obránců a těžké ztráty tam postihly i útočící vojska Američanů.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 207.

Plán útoku na ostrov Iwodžima, foto je majetkem Wikipedie zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

Již na počátku války v Tichomoří umístili Japonci přibližně 5 000 svých vojáků na ostrov Čičidžimu, ostrov v Boninách. Na Iwodžimě, ostrově, který se nachází ve Vulkánových ostrovech 175 mil jihozápadně od Čičidžimy vybudovali asi tak 2 km severovýchodně od vychladlé sopky Mount Suribači letiště se dvěma vzletovými dráhami (letiště č 1). V pozdější době pak o další dva kilometry dál na sever, tedy v samém středu ostrova, druhé letiště (letiště č 2). Třetí (letiště č 3) začali budovat v severní části ostrova poblíž vesnice Motojama, to se jim však již dokončit nepodařilo.
Ještě než Američané v prvních měsících roku 1944 v rámci operace FLINTLOCK obsadili japonské základny v Marshallově souostroví, byl vlastně ostrov Iwodžima jen takovou příležitostnou zastávkou pro japonské letouny, které přelétaly mezi Japonskem a Marianami a Karolínami (souostroví Mariany a souostroví Karolíny). Tamější letiště mohla tehdy zajistit tak maximálně provoz na provoz pro 20 letadel a celou posádku tam tehdy tvořilo jen něco okolo 1 500 mužů. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 33 a 34., Praha 2 000., Vydání 1., pro nás v americké historiografii nalezl a píše, cituji:

„Po skončení operace FLINTLOCK, kdy vše nasvědčovalo tomu, že bude následovat útok na Karolíny a Mariany, vytvořilo japonské vrchní velení obrannou linii táhnoucí se z Marian na sever, přes Karolíny k Vulkánovým ostrovům a Boninám. Hájit ji měla 31 armáda generála Hidejošiho Obaty s velitelstvím na Saipanu v Marianách.
Obata měl za úkol na strategicky významných ostrovech své linie, včetně Čičidžimy a Iwodžimy, udržovat posádky. A veliteli posádky na Čičidžimě byly podřízeny všechny jednotky pozemního vojska i námořnictva nacházející se v Boninách a Vulkánových ostrovech.“

Japonci již v březnu a dubnu 1944 začali své opěrné body na této nově zřízené obranné linii neustále posilovat. Tak se stalo, že čerstvé síly dorazily i na Iwodžimu. Tak například z námořní základny v Jokosuce sem bylo naráz přemístěno 500 mužů a hned dalších 500 jich pak bylo na Iwodžimu odesláno z Čičidžimy. O několik týdnů později připlulo ještě několik set vojáků přímo z Japonska a také pokračoval i přesun jednotek z Čičidžimy, protože, jak říkají historické zápisy, japonské vrchní velení v tuto dobu už správně odhadlo, že vzhledem k letištím na Iwodžimě se v této oblasti zájem Spojenců určitě zaměří na – byť o něco menší (než Čičidžima) – Iwodžimu. Byla polovina roku 1944, když mělo již pozemní vojsko na ostrově Iwodžima přes 5 000 vojáků a válečné námořnictvo, kterému v té době byla především svěřena obsluha pobřežních a protiletadlových děl, mělo tam tehdy 2 000 mužů.
Na jiných místech již bylo řečeno, že v polovině roku 1944 ztratili Japonci Mariany a význam Boninských a Vulkánových ostrovů se vojensky ještě zvýšil. Japonské velení si začalo uvědomovat, že pokud jejich nepřítel získá vojenské základny (a on je skutečně, jak víme, získal), mohou nálety na Japonsko dosáhnout takové intenzity, která vážně ohrozí nejen válečnou produkci, ale také i morálku civilního obyvatelstva.
Bylo tak jasné, že Iwodžima bude nejpravděpodobnějším cílem útoku a i proto pokračovalo její posilování vojskem, výzbrojí a válečným materiálem všeho druhu. Zároveň obě složky armády (pozemní i námořnictvo) zkoumaly strategie, které budou nejvhodnější pro jejich obranu. Ve druhé polovině stejného roku 1944 totiž byly všechny japonské obranné úvahy ovlivňovány dvěma faktory:
Skutečností, že japonské námořnictvo je už natolik oslabeno, že spojeneckému vylodění nemůže zabránit.
Tím, že ani letectvo nepředstavuje zásadního činitele, který by v případě hrozícího nebo probíhajícího vylodění mohl ostrovní posádce rozhodným způsobem pomoci.
Když poté došlo k ztrátám většiny letadlových lodí, zbývala Japoncům již jen pozemní letiště a v této fázi války to pak byla především letiště na domácích japonských ostrovech. Tam se totiž v té době nacházely jejich hlavní síly armádního i námořního letectva. A protože to byla zároveň doba, kdy většina hlavních sil japonského, jak armádního, tak i námořního letectva, nepřesahovala akční rádius 550 námořních mil, nemohly letouny startující z Japonska zasahovat na Iwodžimě, která byla odtud vzdálena 670 námořních mil. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 34 a 35., Praha 2 000., Vydání 1., pro nás v historiografii nalezl a píše, cituji:

„Když tedy bylo zřejmé, že v očekávané bitvě o Iwodžimu nebude možné užít námořní a letecké síly způsobem, který by dával naději na vítězství, Císařský generální hlavní stan došel k závěru, že nepřátelskému útoku bude třeba čelit dokonalým obranným systémem vybudovaným na samotném ostrově. Ten obráncům umožní klást po dlouhou dobu odpor, způsobit přitom útočníkům velké ztráty a získat pro Tokio čas k přípravě obrany domácích japonských ostrovů. Ještě před katastrofou v Marianách si japonští stratégové uvědomovali, že má-li tento záměr uspět, je třeba na Iwodžimu poslat další posily, výzbroj a dostatek materiálu k výstavbě obranných zařízení.“


Příchod generála Tadamičiho Kuribajaši.

Byl konec května roku 1944, když si ministerský předseda Japonska generál Hideki Tódžó nechal předvolat generálporučíka Tadamačiho Kuribajašiho a hned mu sdělil, že byl právě vybrán za velitele nově zformované 109. pěší divize, která je určena k obraně Boninských a Vulkánových ostrovů. Ihned mu také řekl, že se má bez zbytečného odkladu odebrat na ostrov Iwodžimu, kde převezme velení tamější posádky. Po svém příjezdu převezme nejen velení, ale i organizaci obrany a v případě spojeneckého vylodění bude ostrov bránit do posledního muže. V zápisech se dočteme, že generál Kuribajaši byl velmi zkušený velitel, kterému tímto bylo ihned jasné, že pověřením je posílán na smrt, ale přijal vše s velkou poctou a bez slova námitky.

General Tadamicči Kuribajaši, Wikipedia

https://en.wikipedia.org/wiki/Tadamichi_Kuribayashi

.Již mezi 8. a 10. červnem dorazil na Iwodžimu s vnitřním rozhodnutím přeměnit ostrov v pevnost, která by svou odolností překonala vše, s čím se Spojenci doposavad v Tichomoří setkali. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 35., Praha 2 000., Vydání 1., pro nás v historiografii nalezl a představuje generála, když píše, cituji:

„Mezi stovkami vysokých japonských důstojníků bylo těžko vybrat k řízení obrany ostrova vhodnějšího muže. Čtyřiapadesátiletý generálporučík Kuribajaši pocházel ze staré a respektované samurajské rodiny, po absolvování vojenské akademie a vysoké válečné školy byl ve 20. letech v hodnosti kapitána jezdectva vyslán jako vojenský atašé do Spojených států. Po třech letech ve Washingtonu odsloužil další dva roky v Kanadě. Zejména během svého pobytu ve Spojených státech Kuribajaši hodně cestoval a to, co viděl, jej přesvědčilo o mimořádné síle a možnostech této velké země, což otevřeně vyjádřil v jednom dopise své ženě Jošii, když napsal: ‚Spojené státy jsou tou poslední zemí na světě, se kterou by mělo Japonsko bojovat. Jejich průmyslový potenciál byl obrovský a neuvěřitelný a lidé jsou energičtí a všestranně nadaní. Bojová kapacita Američanů nesmí být nikdy podceňována (použitý historický podklad zde je Newcomb, Richard F.: Iwo Jima. Holt, Rinehard and Winston, New York 1956, str. 8 – 9.)‘. Bohužel tento názor – obdobně se takto vyjádřil i první velitel japonského spojeného loďstva admirál Isoroku Jamamoto – tehdy nesdílel generál Tódžó a další bojechtivý důstojníci, kteří svou zemi do války se Spojenými státy zavlekli. Je paradoxní, že právě tento Tódžó dva a půl roku po vypuknutí války vysílá Kuribajašiho řídit boj na poslední obranné linii, za níž už bylo jen Japonsko, a po pádu Saipanu, jen měsíc po rozhovoru s Kuribajašim rezignací na své funkce v podstatě přiznává, že Japonsko válku prohrálo.“
Generál Kuribajaši se z pobytu v USA a Kanady vrátil do Japonska a dál sloužil u jezdectva. Již v srpnu 1936 převzal v hodnosti podplukovníka jízdního pluku (bylo zjištěno, že dokonce psal básně). Po další dva roky, už jako plukovník, pracoval na ministerstvu války a roku 1940 byl povýšen na brigádního generála a velel jízdní brigádě.
Když Japonci zaútočili na Pearl Harbor, byl ve funkci náčelníka štábu 23. armády a nese svůj podíl na okupaci Hongkongu. A právě v roce 1943, to již jako generálmajor, byl Kuribajaši povolán do Tokia, kde byl pověřen velice prestižním úkolem – velení Císařské gardě. Tuto funkci už v hodnosti generálporučíka, zastával až do svého jmenování velícím generálem na Iwodžimě.


Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima Praha 2 000., Vydání 1.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=680