Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 208.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 208.

Ostrovy Čičidžima a Iwodžima, foto viz Wikipedia, zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Bonin_Islands

Když generálporučík Kuribajaši dorazil na ostrov Iwodžimu bylo to právě v době, kdy se mohl na vlastní oči přesvědčit, s jakým že se to utká protivníkem a o koho půjde.
Totiž na 15. červen 1944 naplánovali Američané vylodění na Saipanu v Marianách. No a tím poučením měl být i takový fakt, že aby vyloučil, že výsadková plavidla a vyloďující se vojska napadnou Japonci z letišť ve Vulkánových ostrovech a Boninách, rozhodl velitel amerického 5. loďstva admirál Raaydmond A. Spruance, že ve stejnou dobu zaútočí na Iwodžimu a Čičidžimu dvě jeho operační skupiny rychlých letadlových lodí pod taktickým velením kontradmirála Josepha J. Clarka.

Admirál Raymond Spruance, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Raymond_A._Spruance
Byla noc ze 14. na 15. června 1944, když se sedm letadlových lodí doprovázených křižníky a torpédoborci začalo přibližovat k Boninám. V tu dobu obdržel kontraadmirál Clark od admirála Spruance depeši, která mu přikazovala, že musí omezit své nálety jen na jeden den, tj. na 16. červen, a poté se měl vrátit k Saipanu. Admirál Spruance byl totiž informován, že k Marianám se blíží japonské Spojené loďstvo. Proto chtěl mít admirál k dispozici Clarkovy dvě operační skupiny, to aby čelily očekávanému japonskému útoku spolu s ostatními součástmi 58. operačnímu svazu rychlých letadlových lodí. Jenomže kontraadmirál Clark (napůl irokézský Indián), se však nehodlal své lákavé kořisti vzdát. Proto se tehdy rozhodl, že operaci urychlí a svůj první úder provede již v odpoledních hodinách dne 15. června. Jeho první skupina palubních letounů pak sestřelila 10 japonských letadel, 7 jich zničila na Iwodžimě na zemi a na Čičidžimě zničila 21 hydroplánů. Druhý den se výrazně zhoršilo počasí, a proto musel další útočnou skupinu Clark vyslat až v odpoledních hodinách, když tentokrát byla cílem útoku Iwodžima. Protože byl tehdy silný vítr, Japonci Američany vůbec neočekávali, a tak v okamžiku, kdy se objevilo 54 amerických palubních letounů, parkovala nepřátelská letadla na obou letištích ostrova Iwodžima, pěkně jedno vedle druhého. Američtí piloti po návratu hlásili a bylo zapsáno, zničení 63 nepřátelských letadel při ztrátě jednoho letounu vlastního. Poté musel Clark operaci přerušit a odplout na jih k Saipanu.
K následné velké letecko-námořní bitvě pak došlo mezi japonským Spojeným loďstvem a americkým 58. operačním svazem ve Filipínském moři ve dnech 19. až 21. června. Tehdy, jak bylo už na jiném místě řečeno, Japonci ztratili 3 letadlové lodi a prakticky 92% svých palubních letadel. Šest letadlových lodí ještě Japoncům zůstalo, jenomže bez palubního letectva, nebyly prakticky k ničemu – letadla šlo jakžtakž nahradit, jenomže vycvičené piloty a zkušené osádky však ne.
Když pak skončila bitva ve Filipínském moři a byla tím odvrácena hrozba invaznímu loďstvu a vojskům, která se vylodila na ostrově Saipan, rozhodl admirál Spruance, že odešle většinu operačních skupin letadlových lodí ke krátkému odpočinku na základnu Eniwentok, která ležela v západní části Marshallových ostrovů. Tehdy se rozhodl kontradmirál Clark, který svou “práci „ na Iwodžimě a Čičidžimě tehdy považoval za nedokončenou, že požádá a také požádal svého bezprostředního nadřízeného, tehdy velitele 58. operačního svazu viceadmirála Marka A. Mitschera, aby během plavby na Eniwentok mohl ještě jednou napadnout letiště na Iwodžimě a Čičidžimě, i když tehdy jen s operační skupinou 58.1, které přímo velel. Bylo mu vyhověno a povolení dostal a tak v ranních hodinách dne 24. června, kdy se skupina jeho lodí nacházela asi 235 mil severovýchodně od Iwodžimy, vzlétlo z palub jejich čtyř letadlových lodí 51 stíhaček typu F6F (bojové jméno Hellcat), z nichž každý letoun tehdy nesl 250 kilogramovou pumu.

Ilustračně: Hellcats F6F 3, May 1943 Wikipedie.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Grumman_F6F_Hellcat
Kontradmirál Clark vůbec tehdy netušil a měl tak vlastně ohromné bojové štěstí, neboť zvolil k útoku tu nejlepší chvíli. Totiž Japonci jen krátce předtím rozhodli posílit své letectvo v ohrožených Marianách, konkrétně to mělo být na Guamu a Tinianu. Jenomže zjistili, že tamější letiště byla doslova přeorána s hlubokými krátery americkými nálety, a tak byli nuceni kolem 120 letounů dočasně umístit právě na Čičidžimu a Iwodžimu.
Tehdy japonský velitel 27. letecké flotily kontraadmirál Sadaiči Macunaga, který na Ivodžimě zřídil své velitelství, vyslal část z těchto svých letadel v ústrety americké útočné vlně. Jak potom vše dopadlo velice, a to jako vždy skvěle, popsal český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 38., Praha 2 000., Vydání 1., a píše, cituji:

„Clarkovy stíhačky odhodily pumy a pustily se do boje, který skončil sestřelením všech japonských letounů. Macunaga nechal v odvetu vzlétnout do útoku na nepřátelské lodi 20 torpédových bombardérů. Stíhací ochrana Clarkovy skupiny je zničila do jednoho. Vytrvalý Macunaga dal odstartovat druhou vlnu o 41 letounech. Japonští piloti americké lodi vůbec nenašli, a když byli napadeni hlídkujícími stíhačkami, dalších 17 japonských letadel skončilo v oceánu. V sedm hodin večer kontradmirál Clark akci přerušil a zamířil na jihovýchod k atolu Eniwentok. Jeho palubní letouny si v této operaci připsaly na konto 66 nepřátelských stíhaček a bombardérů. Jeden z japonských stíhačů, který boje odehrávající se 24. června nad Iwodžimou přežil, o tomto dnu napsal: ´Ztráta čtyřiceti letounů a pilotů v jedné akci mnou otřásla. Stejně znepokojivý byl pohled na to jak Hellcaty srážejí naše zastaralá zera z oblohy
(historickým podkladem je zde: Sakai, Caidin a Saito: Samurai! Ballantine Books, Nakladatelství Ballantine Books, New York 1957, str. 213´.).“

Kontradmiral Joseph J. Clark, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Joseph_J._Clark

A přece se kontraadmirál Clark k ostrovu Iwodžima vrátil. Jeho třetí návštěva nese datum 3. července 1944, kdy vzlétlo proti Američanům z ostrovních letišť v ústrety 40 japonských stíhaček typu Zero, na které se okamžitě vrhli američtí stíhači. Ve stejné době mezitím zaútočily, a to v pěti vlnách palubní bombardéry, a protož všechna Zera zaměstnával boj s americkou stíhací ochranou, nemohla proti nim zasáhnout ani jedna japonská stíhačka. Na konci řečeného dne, mimo těžkých škod způsobených japonským bombardérům, museli Japonci odepsat i dalších 20 svých stíhacích letadel. Další letecké boje pak pokračovaly i následující den. Večer druhého dne pak Japoncům zůstalo už jen devět poškozených Zer a osm torpédových bombardérů.
Nezdolný Macunaga příští den rozhodl vyslat i tento chabý zbytek, ještě nedávno úctyhodných leteckých sil, proti americké operační skupině. Jeho rozkaz pak zněl: „Zničit letadlové lodi!“
Piloti letadel dostaly rozkaz vyhýbat se soubojům s americkými stíhači, a až do posledního okamžiku zůstávat s bombardéry a odrážet pouze na ně namířené útoky. Všichni účastnící se japonští piloti dobře věděli, že mise, na kterou byli posláni, je vlastně sebevražedná a jejich návrat se vůbec nepředpokládá. A skutečně se nemýlili. Když se totiž dostali do blízkosti americké operační skupiny, bylo v krátké době jasné, že nemají tu nejmenší naději své poslání splnit. Japonské torpéda nesoucí bombardéry byly neohrabané a mezi míhajícími se Hellcaty byly sestřelovány jeden za druhým. Bylo pozdní odpoledne, když se k Iwodžimě tehdy vraceli, jako zázrakem přeživší čtyři stíhači a osádka jen jednoho bombardéru. Jeden z účastnících se japonských stíhacích pilotů, pak prý prohlásil, že sedm japonských bombardérů bylo zničeno ani ne za minutu…!
Je třeba ještě podotknout, že likvidací vlastně takřka všech letounů, které se na Iwodžimě nacházely, potíže ostrovní posádky neskončily. Totiž, hned ten následující den po neúspěšném pokusu japonského kontradmirála Macunagy, napadnout letadlové lodi Clarka, připlula k ostrovu Iwodžima skupina amerických bojových plavidel, která je začala ostřelovat bateriemi svých děl. Hlavní nebezpečí, tedy útok nepřátelských letadel, nyní nehrozilo, proto se mohla americká skupina bojových lodí přiblížit K ostrovu Ivodžima až na dohled.
Jak to na Ivodžimě vypadalo, tak to zaznamenal jeden z japonských vojáků ve svých po válce psaných vzpomínkách: „Po dva dny jsme se skrývali jako krysy a snažili jsme se zakopat co nejhlouběji do štiplavého vulkanického prachu a popela. Nikdy jsem se necítil tak bezmocný a nepatrný, jako v oněch dvou dnech. Nebylo nic, co bychom mohli dělat, nebyl způsob, jakým jsme mohli rány vracet. Muži křičeli a kleli, hrozili pěstmi a přísahali pomstu. Poslední zbývající stavby na Iwodžimě byly změněny v trosky. Žádná budova nezůstala stát. Nezůstal ani žádný stan. Nezachránila se dokonce ani nejpustší chatrč. Všechno bylo rozbito na kusy. Čtyři stíhačky, které se vrátily z naší poslední akce, byly dělostřeleckými granáty přeměněny na hořící šrot.“ Historickým podkladem je zde : Sakai, Caldin a Saito: Samurai! Str. 235.
Tak takovýmto způsobem tedy ostrov Iwodžima přivítal svého nového velitele, generálporučíka Tadamačiho Kuribajašiho.

General Tadamicči Kuribajaši, Wikipedia

https://en.wikipedia.org/wiki/Tadamichi_Kuribayashi

Ještě několik dní poté, ti kteří přežili bombardování a námořní ostřelování, zůstávali ve vyděšeném očekávání toho, co bude následovat – všichni se domnívali, že právě skončené útoky na ostrov byly předzvěstí nepřátelského vylodění. Do Tokia poté odcházely žádosti o vyslání dalších posil. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 38., Praha 2 000., Vydání 1., k tomu dále nalezl a píše, cituji:

„Hlídky umístěné na vrcholu Mount Surabači nepřetržitě obhlížely mořskou hladinu a pátraly po blížícím se invazním loďstvu a nebylo divu, že v nervózní atmosféře často docházelo k falešným poplachům.
Když se nakonec na obzoru objevilo několik japonských dopravních lodí přivážejících vyžádané posily a bojovou techniku, musela ostrovní posádka v bezmocném zoufalství přihlížet, jak je na dohled od Iwodžimy potopily americké ponorky. Nicméně k překvapení Japonců se vylodění nekonalo. Nikdo ale nepochyboval, že dříve nebo později k němu dojde a generálporučík Kuribajaši, očitý svědek zkázy i ponížení, které musela jeho posádka strpět při nepřátelských útocích ze vzduchu a z moře, byl o to víc rozhodnut učinit vše, aby – až se Američané vylodí – zaplatili tu nejvyšší cenu.“

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 209.
Takovým úplně prvním důležitým rozhodnutím nového velitele na Iwodžimě, generálporučíka Kuribajašiho, bylo po převzetí velení, že ještě v červenci 1944 nechal provést evakuaci všech civilistů z ostrova. Očekával totiž zápas na život a smrt, jak říkají pozdější historické zápisy, protože nechtěl komplikovat situaci starostí o 1 100 mužů, žen a dětí, kteří pak stejně průběh a výsledek boje nemohli nijak ovlivnit, a určitě s největší pravděpodobností by většina z nich zahynula.
Jako svou další a důležitou činnost, generál Kuribajaši, po převzetí velení, chtěl vypracovat plán obrany ostrova Iwodžima. Starý plán, který měl vypracován již od začátku roku 1944 štáb předchozího velitele generála Opaty, byl již zastaralý a prakticky byl poplatný době, kdy Japonci bránili pláže a snažili se nepřítele, po jeho vylodění, zahnat zpět do moře.
To se většinou v letech 1942 a 1943 nedařilo a pak se samozřejmě situace japonských obránců ostrova zhoršovala, hledali poté řešení v sebevražedných útocích „banzai“ („banzai“ - útok na bodák, který měl za cíl, zabít co nejvíc nepřátel a zemřít v boji. Výkřik vznikl z japonského pokřiku – Tenno heika banzai – Ať žije císař!).
Od roku 1943 a hlavně 1944, začali někteří japonští velitelé používat taktiku, ukrývání se v korálových jeskyních, které ještě více opevnili a pustili útočníky na pláže a ostřelovali je z větší vzdálenosti a poté z jeskyní.
Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 41., Praha 2 000., Vydání 1., k tomu nalezl a shrnul některé případy takové obrany a píše, cituji:

„Ukázalo se, že právě v těchto případech měli útočníci největší ztráty jak na lidech, tak na materiálu, museli nasazovat velké síly a proti mnohdy optimistickým předpokladům trvalo týdny a někdy měsíce než byl odpor obránců zlomen. Tak tomu například bylo v květnu a červnu při dobývání ostrova Biak , ležícího u severního pobřeží Nové Guineje. Tam se MacArturovy invazní jednotky po celkem snadném vylodění setkaly s mimořádně účinnou obranou vojáků plukovníka Naojukiho Kuzumeho, ukrytých v korálových jeskyních. Rozčarování způsobené těžkými ztrátami a pomalým postupem dosáhlo po několika týdnech bojů takového stupně, že byl dokonce vyměněn velitel invazních jednotek. Podobně tomu bylo i v polovině září 1944 při útoku na ostrov Peleiu v Palauském souostroví, kde plukovník Kunio Nakagawa soustředil obranu do oblasti korálového masivu, opevnil desítky jeskyň, vybudoval podzemní chodby a dokonale využil terénu. I zkušený velitel 1. divize námořní pěchoty generálmajor Rupertus se před vyloděním pořádně zmýlil, když prohlásil, že Peleliu bude dobyt za čtyři dny. Nakonec Američané ostrov ovládli až koncem listopadu po bojích, které patřily k nejkrvavějším za celou dobu války v Tichomoří, a likvidace japonské posádky o 10 000 mužích si vyžádala nasazení dvou divizí. Podobnou obrannou taktiku zvolili japonští velitelé za bojů na Saipanu a později i na Luzonu a vždy se neukázala jako velmi úspěšná. Konečné porážce japonských posádek sice nezabránila, na to byla převaha Američanů v lidech a bojové technice příliš velká, ale vždy způsobila útočníkům citelné ztráty a zpomalovala jejich postup. Sice již v červenci roku 1944, po zkušenostech s novou a účinnou koncepcí obrany užitou některými veliteli napadených ostrovních posádek, vydal Císařský hlavní stan směrnici, která nařizovala uplatňovat jí masově, ale ne všichni velící důstojníci ji přijali bez výhrad.“

No a zde je pak nutno říci, že generálporučík Kuribajaši se s touto novou taktikou,“po- mazanou“ Císařským hlavním stanem zcela ztotožnil. Již z Ameriky a Kanady věděl, jak absolutní převahu mají Spojenci v letectvu a i v ostatních palebných prostředcích, a že by jejich vylodění nemohl zabránit. Útočící Spojenci většinou bombardováním a ostřelováním obranu pobřeží paralyzují a vojska pak na pobřeží vysadí. Pokud v té samé době obránci zahájí protiútok za použití hlavních sil, situaci znovu rozhodne palebná převaha útočníků, založená na využití lodních děl a masovém nasazení letectva. Většinou poté obránci utrpí takové ztráty, že již dál nejsou schopni odporu.
V plánu Kuribajašiho tak bylo vyčlenit k obraně pláží jenom pár roztroušeně umístěných automatických zbraní a také menší oddíly pěchoty. Pro ostřelování vyloďujícího se nepřítele a jeho vyloďujících se plavidel určil pak jen jistou část svého dělostřelectva, minometů a raketometů a tyto palebné prostředky poté nechal umístit na úbočí Mount Surabači a také na vyvýšeniny, které se nachází severně od pláží, v blízkosti letiště číslo 1, protože ze všech těchto řečených postavení bylo na pláže a pobřežní vody velmi dobře vidět.

Plán útoku na ostrov Iwodžima, foto je majetkem Wikipedie zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

Své hlavní bojové síly nechtěl promarnit v sebevražedných ztečích a na vyloďovacích plážích a ochránit je před ztrátami způsobenými leteckými pumami a dělostřeleckými granáty tím, že jim zajistí úkryt před ztrátami v rozsáhlém systému podzemních tunelů a jeskyň. Z vnitřního Japonska si proto přes velitelství vyžádal důlní inženýry, které ihned pověřil vypracováním plánů celých sítí podzemních chodeb, ražených v několika úrovních a opatřených účinným systémem ventilace. A že to byl velký projekt, tak o tom nalezl český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 42., 43., Praha 2 000., Vydání 1., v historiografii, následující fakta a píše, cituji:

„Práce na podzemních obranných zařízeních byly zahájeny okamžitě. A ve stejnou dobu přicházely na Iwodžimu posily. Stoprocentně přesvědčen o tom, že Američané si v Boninských a Vulkánových ostrovech zvolí za cíl útoku právě Iwodžimu, Kuribajaši začal tím, že z Čičidžimy povolal součást své 109. pěší divize, 2. samostatnou smíšenou brigádu o síle 5 000 mužů pod velením generálmajora Kotaua Osugy, 145. pěší pluk plukovníka Masua Ikedy, mířil na Saipan, ale než tam dorazil, Američané Saipan dobyli a pluk o 2 700 mužích byl přesměrován na Iwodžimu. Pak přišlo na ostrov 1 233 příslušníků 204. námořního ženijního praporu, kteří se okamžitě zapojili do budování obranných zařízení. 10. srpna přibyl na ostrov kontraadmirál Tošinosuka Ičimara s 2 216 příslušníky vojenského námořnictva včetně námořních letců a pozemního personálu. Proud posil tím zdaleka neskončil, na Iwodžimu byly přepraveny i dělostřelecké jednotky a pět protitankových praporů.“

Japonci když připravovali výstavbu obranných zařízení v Marshallových ostrovů a také v Marianách, tak měli připraveno velké množství cementu, stavební oceli a dalšího stavebního materiálu. Když všechny tyto ostrovy rychlým postupem Spojenců ztratili, našel materiál a vše potřebné, další uplatnění právě na Iwodžimě. To přesto, že při dopravě materiálu nákladními loděmi jich bylo Japoncům velké množství potopeno americkými letouny a ponorkami. I tak však se v létě i na podzim roku 1944 podařilo na Iwodžimu dopravit ohromnou spoustu materiálu. No a japonští inženýři a ženisté se poté mohli, když přesto vše potřebné obdrželi, vrhnout do práce na opevněních, zejména když při tom zjistili, že černý sopečný popel, který vlastně pokrýval většinu ostrova, vytvářel po smíchání s cementem velice kvalitní a pevný beton. Tak byly ze železobetonu postaveny na severním úpatí Mount Surabači pevnosti, ze kterých některé měly sílu stěn - až 130 centimetrů. Zároveň byl na řadě míst vybudován i složitý systém upravených jeskyň, betonových pevnůstek a železobetonem chráněných palebných dělostřeleckých postavení. Na výstavbě toho všeho, pod zemí ukrytých zařízení Kuribajaši nechal tehdy, dle zápisů, které se zachovaly, pracovat celou čtvrtinu posádky ostrova Iwodžima. Pod povrchem byly budovány prostory pro několik vojáků, ale byly tam i celé sály schopné pojmout klidně 300 až 400 mužů.
Všechny tyto bunkry, to aby se nestalo, že by obránci byli odříznuti v některé části kasemat během bojů, měly v každé části podzemního komplexu vždy několik vchodů a východů, spojovacích chodeb a schodišť. Při budování byla také velká pozornost věnována i účinnému ventilačnímu systému, neboť na celé řadě míst vystupovaly z nitra ostrova štiplavé sirnaté páry, které by bez přívodu čerstvého vzduchu do bunkrů a chodeb znamenaly, že by nebyl možný delší pobyt v zamořených prostorách budovaných bunkrů a chodeb. Zde pak ještě český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 43., a 44., Praha 2 000., Vydání 1., z japonské a americké historiografie, doplňuje i další fakta a píše, cituji:

„Velitelské stanoviště generálporučíka a jeho štábu se nacházelo v severní části ostrova mezi vesnicemi Kiata a výběžkem Kitano. Bylo skryto 25 metrů pod zemí a tvořeno jeskyněmi různé velikosti propojenými 160 metrů chodeb. Na povrchu, byl v železobetonovém krytu dlouhém 50 a širokém 22 metrů, se stěnami silnými 160 centimetrů a stropem o síle tří metrů umístěn komunikační uzel. V této pevnosti se ve směnách střídalo 70 radistů. Uprostřed ostrova, východně od letiště číslo 2, na kopci, který Američané později pojmenovali Pahorek 382 a který byl po Mount Surabači druhým nejvyšším bodem ostrova, umístili Japonci radiostanici a meteorologickou stanici. Na jiné vyvýšenině, nacházející se o něco jižněji, byl vybudován další velký bunkr, sloužící jako velitelské stanoviště plukovníka Čósakua Kaidóa, velitele ostrovního dělostřelectva. Prakticky všechny pahorky a terénní vlny v severní části ostrova byly provrtány tunely se spoustou vchodů a východů a všechna tato zařízení byla umístěna dostatečně hluboko pod povrchem, aby je nemohlo ohrozit letecké bombardování nebo střelba z děl, byť se jednalo o lodní děla velkých ráží.“.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 210.
Vůbec ten nejrozsáhlejší projekt, a vůbec tou nejrozsáhlejší stavbou pak na Iwodžimě měl být v rámci tehdejších opevňovacích prací, které měly být uskutečněny, výstavba podzemní chodby o celkové délce 30 kilometrů. Tato podzemní betonová stavba měla vzájemně propojit, ta nejdůležitější obranná zařízení včetně spojení severní části s oblastí Mount Surabači na jihu, a tím obráncům umožnit neustále přesunovat síly z jednoho místa na druhé po celé ploše ostrova tak, jak by to vyžadovala momentální situace. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 44., Praha 2 000., Vydání 1., k tomu tomto tunelu nalezl a píše, cituji:

„I tento náročný záměr se Japoncům málem podařilo uskutečnit: ve chvíli, kdy výsadkové čluny s americkými námořními pěšáky přirážely k pobřeží Iwodžimy, bylo již 17 kilometrů chodby proraženo. Tyto obdivuhodné výkony však byly dosahovány jen díky vynaložení obrovského úsilí, kdy Japonci pracovali do úmoru, mnohdy v horku 55 až 70 stupni Celsia, v sirnatých výparech a s plynovými maskami na obličeji. Na některých úsecích byla práce tak namáhavá, že se pracovní čety střídaly po pouhé čtvrt hodině. Nicméně budování podzemního labyrintu pokračovalo překvapivě rychle, dokonce i navzdory tomu, že od prosince roku 1944 americké letouny téměř každý den bombardovaly iwodžimská letiště a část pracovních sil musela neustále opravovat povrch vzletových drah, aby letiště zůstala provozuschopná.“

Je celkem pochopitelné, že tunel nebyla jen jediná činnost, která byla na denním pořádku. Současně s výstavbou všech těchto obranných zařízení musel pokračovat i přísun posil, zbraní a munice potravina PHM, stejně jako všech druhů dalších zásob.
Je asi také pochopitelné, že jakmile se Američané rozhodli, že invaze na Iwodžimu bude určitě provedena, bylo tedy jen zcela logické, že se snažili právě posilování ostrova zabránit, a na japonské lodi, které mířili k Boninám a Vulkánovým ostrovům neustále útočili letadly a hlídkujícími ponorkami. V historiografii je též podchyceno, že např. děl by měli obránci určitě daleko víc nebýt toho, že několik lodí, které je tehdy přivážely, se jim podařilo potopit. Osudy lodí, nákladů a lidí tak byly různé, některé lodi svůj náklad sice dovezly, ale již nikdy nedorazily obsluhy přivezených zbraní – ty se nacházely na plavidlech, která klesla ke dnu. Někdy došlo ke skutečně absurdním situacím, to jako když se na Iwodžimu dostala jak děla, tak i vycvičené obsluhy, ale pak vyšlo najevo, že zaměřovací optika k dělům byla naložena na jiné lodi – a ta byly na moři Američany potopeny. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 44., Praha 2 000., Vydání 1., nalezl i další podrobnosti a píše, cituji:

„Americké námořní pěšáky, kteří měli ostrov zakrátko dobývat, by jistě potěšilo, kdyby věděli, že mezi plavidly, která k Iwodžimě nikdy nedorazila a skončila na dně oceánu, byla i ta, co přivážela velkou zásilku ostnatého drátu. Iwodžima neměla vhodný přístav, do kterého by mohly nákladní a dopravní lodi vplout, a kotvit do doby vykládky na volném moři bylo vzhledem k aktivitě amerických ponorek smrtelně nebezpečné. Japonci proto směřovali své lodi do přístavu na Čičidžimě, kde byl náklad přeložen na menší plavidla a teprve ta jej dopravila, téměř bez výjimky v noci, na Iwodžimu. Byl to sice pracný postup, ale za daných okolností jediný možný.
Na ostrov Iwodžimu byl též, rozhodnutím japonského vrchního velení, a to v zájmu dalšího posílení její obranyschopnosti, přemístěn z Pusanu v Koreji 26. tankový pluk. Velitel tohoto pluku, podplukovník baron Takeši Niši, byl stejně jako generálporučík Kuribajaši původně kavalerista a velký milovník koní a jezdeckého sportu, a dokonce v roce 1932 na Olympiádě v Los Angeles získal v jezdeckých disciplínách zlatou medaili. Jeho tankový pluk byl tehdy tvořen 600 muži a 28 tanky, které k Iwodžimě převážela japonská dopravní loď Nisšu Maru. Dne 18. července 1944 ji 180 mil severovýchodně od Čičidžimy torpédovala americká ponorka se jménem Cobia. Loď se potopila, a i když zahynuli jen dva tankisté a ostatní se podařilo zachránit, ke dnu klesly tehdy všechny tanky. V prosinci pak dopravili Japonci na ostrov Iwodžima přece jenom 22 tanků. S pěti tanky, které již na Ivodžimě byly, jich tedy měl tehdy podplukovník Niši celkem 27. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 45, 46., Praha rok vydání 2 000., Vydání 1., nalezl i zde další podrobnosti a píše, cituji:

„Původně je chtěl použít- jak se sám vyjádřil - jako , ´létající hasičský oddíl´, který by v průběhu bojů zasahoval podle potřeby na různých místech. Brzy však zjistil, že převážně členitý terén takovou taktiku neumožňuje, a tak byla tankům přisouzena statická role ocelových pevnůstek. Buď byly věže zakopány, nebo byly věže odmontovány, umístěny na vybraných místech a tak dokonale zamaskovány, že zcela splynuly s terénem a letecký průzkum je vůbec nedokázal odhalit. Po spojeneckém vylodění byly zpravidla rozpoznány, až když zahájily palbu, nebo když je exploze granátů těžkých lodních děl zbavily ochranné kamufláže.
Generálporučík Kuribajaši svůj plán na obranu ostrova Iwodžima pak uveřejnil již v září 1944. Tehdy prohlásil, že během nepřátelského bombardování a ostřelování předcházejícího vylodění bude nutno čelit zbytečným ztrátám ukrytím a maskováním jak vojáků, tak také i zbraní a důležitých zařízení. Generál též nařizoval, že v tu dobu nesmí posádka útočníkovi palbu opětovat, aby nedošlo k předčasnému prozrazení palebných postavení a pozic. Na nepřítele se nesmělo útočit v prostoru vyloďovacích pláží, ale až by postoupil, asi tak 500 metrů, do vnitrozemí ostrova, kdy bude napaden soustředěnou palbou automatických zbraní jak na severu, z prostoru letiště číslo 1, tak také z jihu, tedy z palebných postavení, která se nacházela na úbočích a na úpatí Mount Surabači.

Příkop pod Mount Surabači sloužil jako velitelské stanoviště. 23. pluku námořní pěchoty, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima

Ostatní obranné boje měly být vedeny s hlavním cílem útočníka oslabovat a vyčerpávat. V případě, že se boje budou ukazovat jako špatné, budou obránci hájit svá – byť izolovaná – postavení do posledního muže. Zjednodušeně řečeno, Kuribajaši prostě chtěl Američany přinutit k tomu, aby ztráceli čas a síly dobýváním mimořádně odolných ohnisek odporu, což umožňovalo působit jim těžké ztráty a přitom maximálně šetřit síly vlastních lidí. Tady je ten důkaz toho, že jeho záměr sice plně odpovídal „obranné“ směrnici hlavního stanu z července 1944, ale jak už bylo i řečeno, měla tato směrnice řadu vlivných odpůrců. Jednalo se zejména o konzervativní důstojníky, pro které byla taktika ústupů, skrývání se – dokonce pod zemí – a vyčkávání, namísto odvážného útoku vedeného v souladu s tradicemi pravých a dávných samurajů, doslova nepřijatelná.
V pozdějších výrocích zachovalých v zápisech je napsáno, že někteří rádoby samurajové se také nacházeli i mezi Kuribajašiho spolupracovníky. Tak např. to rozhodně byl proti generálovu plánu obrany náčelník štábu jeho 109. divize plukovník Šizuči Hori, plně jej v tom podporoval i velitel 2. samostatné smíšené brigády generál Kotau Osuga a velitel oddílu námořní gardy námořní kapitán Samandži Inouje. Postoj kapitána Inouje byl prý nepochybně jedním z mála případů, kdy důstojníci námořnictva a pozemního vojska našli společnou řeč; zpravidla byli zástupci těchto složek v rozporu přímo z principu. Tehdy prý výstižně celý tento spor o obrannou taktiku na Iwodžimě popsal jiný námořní důstojník, kterým byl kapitán Cunezo Wači, který byl na ostrově od února do října 1944 velitelem námořní části posádky. Prohlasil a bylo pak písemně dochováno: „Polemiky probíhaly v červenci, srpnu a září. Neomezovaly se jen na velící důstojníky na Iwodžimě, ale přenesly se i do Tokia, do generálních štábů armády a námořnictva. V srpnu se Tokio dokonce dotazovalo na názor generálního štábu nacistického Německa. Němci odpověděli, že podle jejich zkušeností je – při zdrcujícím americkém bombardování a ostřelování – odražení invazních sil na vyloďovacích plážích neproveditelné. Ne že by se tento německý názor stal rozhodujícím faktorem, nicméně zastánců rozhodné bitvy na vyloďovacích plážích postupně ubývalo. Sám Kuribajaši učinil jisté kompromisy a v září vášnivé spory skončily. *
*Historickým podkladem je zde: Garand, George W. , Strodbridge, Truman R.: Western Pacific Opertions. Washington 1971, str. 458. Česky: Garand, George W., Strodbridge, Truman R.: Západní pacifické operace. Washington 1971, str. 458.


Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima Praha 2 000., Vydání 1.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=680