Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 217.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 217.

Plán útoku na ostrov Iwodžima, foto je majetkem Wikipedie zde bylo zmenšeno.


https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle
Analýzu zpravodajské zprávy, která je pak zmíněna na konci Č 216., potvrzuje i memorandum, předané zpravodajskou službou V. sboru dne 13. února 1945 – šest dnů před vyloděním. Memorandum totiž srovnávalo statická obranná zařízení na Iwodžimě v období od 3. 12 1944 do 10. 2 1945 a zaznamenalo zvýšení počtu těžkých zbraní a polních opevnění, zejména pak bunkrů a pevnůstek. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 70., Praha 2 000., Vydání 1, ještě i něco více o náletech před invazí, nalezl v americké historiografii a píše, cituji:

„Ve dnech těsně předcházejících invazi armádní letectvo nálety na Iwodžimu zintenzivnilo. Od 1. do 16. února letouny 7. letecké armády provedly 283 vzletů za denního světla, přičemž svrhly 602 tun pum a 1111 barelů napalmu. Ve stejném období liberátory uskutečnily 233 nočních vzletů, při nichž svrhly 504 tun pum.
Dne 21. února shodilo 21 superpevnosti B-29 tuny pum na dělostřelecká postavení na Mount Surabači a na pozice protiletadlových zbraní a radiová a radarová zařízení na různých místech ostrova. Ani výsledky těchto náletů nebyly uspokojivé. Bombardéry létaly ve značné výšce, a když navíc ostrov zakrývaly mraky, což se stávalo často, mohly se při zaměřování řídit pouze radarem. Ale i za jasného počasí bylo téměř nemožné zasáhnout maskované a pod povrchem ukryté cíle. Napalm byl shazován především proto, aby spálil maskování obranných zařízení, a tím je odhalil pro další útoky. Očekávaný výsledek se bohužel opět nedostavil, jednak proto, že byl shozy nepřesné, a jednak proto, že Japonci vzhledem k nedostatku dřeva svá postavení ve většině případů pokryli vrstvou kamenů a písku – a jedno i druhé odmítalo hořet.“

A právě zde se objevily závažné rozpory mezi představiteli a veliteli námořní pěchoty na jedné straně a veliteli námořnictva druhé straně. I když žádná ze stran nezpochybňovala ten fakt, že úspěch vyloďovací operace, která je vedena proti silně opevněnému cíli, kdy navíc nelze těžit nějak z momentu překvapení, závisí do značné míry na tom, jakou část obranných zařízení se podaří vlastně předinvaznímu ostřelovaní paralyzovat. Pokud neuspěje, v lepším případě utrpí útočící vojska těžké ztráty, v horším případě je ohrožen samotný výsledek vylodění. Nicméně pokud se týkalo Iwodžimy, námořní pěchota se nemohla s námořnictvem shodnout v otázce prostředků nasazených k jejímu ostřelování a v otázce prostředků nasazených k jejímu ostřelování a v otázce jeho trvání v čase.
Totiž generálporučík Holland M. Smith, vrchní velitel expedičních vojsk, který byl již v předchozích operacích svědkem toho, jaký vlastně masakr dokázala způsobit palba neumlčených japonských zbraní v řadách vyloďujících se jednotek, žádal v tomto případě, aby námořnictvo užilo k předinvaznímu ostřelování co možná největších sil a aby palba trvala dostatečně dlouho.
Holland M. Smith později o svých pocitech z oné doby napsal: „Bylo jasné, že Iwodžima má opevnění, s jakým se co do charakteru a rozsahu dosud nesetkali. Maje v paměti Tarawu, kde se většina obranných zařízení nacházela na povrchu, a přitom stále stála, když se námořní pěšáci vyloďovali, jsem byl přesvědčen, že na ostrově pětkrát větším než Tarawa a s mnohonásobně větším počtem obranných zařízení, z nichž navíc většina byla skryta hluboko pod zemí, bude třeba daleko intenzivnějšího ostřelování. Nemohl jsem zapomenout na pohled na těla námořních pěšáků plovoucí po laguně nebo ležící na plážích Tarawy, na muže, kteří zemřeli při útoku na nepřátelské pozice, které měly být zničeny námořní dělostřelbou.“

General Holland M. Smith, Wikipedia.
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

* Historickým zdrojem je zde:
* Smith, Holland M., Finch, P.. : Coral and Brass. Korály a mosaz. Charles Scribner´s Sons, New York 1949, Str. 243-244.
Ještě v měsíci září roku 1944 se štáb V. výsadkového sboru, tehdy podporován Velitelstvím námořní pěchoty Tichomořského loďstva, musel zabývat otázkou palebné podpory při vylodění na Iwodžimě. Tehdy již vycházejíc ze zkušeností z bojů o Tarawu, Guam, Saipan a Peleliu, požadovala námořní pěchota, aby svaz bitevních lodí a křižníků celých 10 dnů ostřeloval na Iwodžimě všechna tam zjištěná palebná postavení, ze kterých mohli Japonci vést nějakou přímou palbu na východní a západní pláže. Tehdy již dne 24. října předložil V. výsadkový sbor veliteli Tichomořských výsadkových sil viceadmirálu Turnerovi – kterému v rámci DETACHMENTU podléhaly i svazy bojových lodí zajišťujících palebné operace - konkrétní požadavky: po deset dnů před dnem D bude nutné vybrané cíle na Iwodžimě ostřelovat 7mi bitevními loďmi, 7mi těžkými a 2 mi lehkými křižníky. Jenomže Turnerovi dělostřelečtí důstojníci mezitím stačili vypracovat své plány, které se od požadavků námořní pěchoty dost výrazně lišily. Příčinou rozdílných stanovisek bylo tehdy především to, že námořnictvo ve svých úvahách zabíralo mnohem širší spektrum problémů, kterým věnovalo pozornost. Na druhé straně pak námořní pěchota, plně se soustřeďující na nadcházející bitvu o Iwodžimu a možné své tragické ztráty, dávala jednoznačnou prioritu konkrétní podpoře vylodění tisíců svých mužů na mimořádně silně opevněné Iwodžimě. Jak se mělo brzy ukázat, to, co mělo hlavní měrou ovlivnit rozsah nasazení bojových plavidel k předinvaznímu ostřelování Iwodžimy, byl útok svazu rychlých letadlových lodí na Tokio a další cíle na ostrově Honšú, naplánované na dobu těsně předcházející vylodění na Iwodžimě.

Admiral Richmond K. Turner, Wikipedia.
https://en.wikipedia.org/wiki/Richmond_K._Turner
Totiž napadnout Tokio palubními letouny bylo již v říjnu roku 1944 tím největším přáním admirála Williama H. Halseyho, tehdy velitele 3. loďstva, které zahrnovalo i mocný 38. Operační svaz rychlých letadlových lodí. V onu líčenou dobu bylo ale 38. svazu třeba k podpoře operací na Filipínách, a když v únoru roku 1945 už letadlové lodi mohly – tentokrát pod názvem 58. operační svaz a v sestavě 5. loďstva - vyplout k Japonsku, Halsey už jim nevelel. Protože změna názvu loďstva i názvu svazu letadlových lodí se v líčení již vyskytla a byla osvětlena (datuje se od poloviny roku 1944), nebudeme ji již zde opakovat. Připomeneme jen, že jednou vše šlo pod 3. loďstvo (31.,32., atd.) jednou pod 5. loďstvo (58., atd.).
Tak k jedné takové výměně pak došlo o půlnoci na 26. ledna 1945, kdy admirál Spruance nahradil Halseyho, 3. loďstvo se stalo 5. loďstvem a 38. operační svaz se stal 58. svaz. Spruance původně plánoval útok letadlových lodí na Tokio na dobu, kdy začne předinvazní ostřelování Iwodžimy. Admirál totiž předpokládal, že prakticky od té chvíle, kdy první granáty z těžkých děl bitevních lodí a křižníků dopadnou na Iwodžimu, bude Japoncům jasné, že jde o předehru k vylodění, a že se proto pokusí americké lodi napadnout letouny z domácích ostrovů. Aby tomu zabránil, chtěl po dva dny útočit na Tokio a vybrané cíle na Honšú, čímž nejen odpoutá pozornost od Iwodžimy, ale v soubojích se stíhací obranou vyřadí velký počet nepřátelských letounů a další zničí na letištích. Významnou součástí operace měl být útok na letecké továrny, které zatím přežily nálety bombardérů startujících z pozemních základen v Marianách.
Spruance byl přesvědčen, že praktické ochromení produkce letadel zasáhne Japonce ještě daleko účinněji než ničení jejich letadel jenom ve vzduchu; prostě dával tehdy přednost strategickému řešení před taktickým.

Admirál Raymond Spruance, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Raymond_A._Spruance

Ale jak tak plánování útoku palubních letounů na Tokio pokračovalo, začalo se objevovat něco, co velitele námořních pěšáků, kteří měli zakrátko vstoupit na pláže Iwodžimy, začalo silně znepokojovat.
Totiž operaci 58. svazu rychlých letadlových lodí, která původně měla být jen podpůrnou akcí, ulehčující vylodění na Iwodžimě, byl přikládán v čase stále větší význam. Vzniklá situace došla tak daleko, že se někteří námořní představitelé začali obávat, že se snad DETACHMENT stane jen druhořadou záležitostí, i se všemi nežádoucími jevy, které budou takový posun priorit doprovázet – včetně dohadů o délce a intenzitě ostřelování Iwodžimy. A projevilo se to naplno v odpovědi námořnictva na požadavek námořní pěchoty, aby ostřelování trvalo deset dnů. Velitel Tichomořských výsadkových sil a v operaci DETACHMENT velitel Spojeného expedičního svazu viceadmirál Kelly Turner 15. listopadu sdělil, že začne pouhé tři dny před dnem D. Na to reagoval velitel V. výsadkového sboru generálmajor Harry Schmidt speciální studií, ve které se konstatovalo, že má-li být zajištěna palebná podpora podmořským demoličním skupinám potápěčů odstraňujícím překážky v příbřežních vodách a skupinám likvidujícím miny položené u břehů Iwodžimy, a samozřejmě mají-li být paralyzovaná japonská obranná postavení, nemůže být ostřelování kratší nežli devět dnů. Vlastně netrvalo dlouho a generál obdržel od admirála další zamítavý dopis, oddělující řadu – podle námořnictva zásadních – argumentů, které zcela odůvodňovaly, proč je nutno spokojit se jen se třemi dny: především to byl poukaz na nedostatek lodí a munice. Generálmajor Schmidt se ani teď nehodlal vzdát a s plnou podporou generálporučíka Hollanda Smitha vznesl nový protest. Nicméně hodně slevil. Turnerovi napsal, že za absolutní minimum předinvazního ostřelování Iwodžimy považuje čtyři dny a znovu varoval, že pokud nebude japonská obrana výrazně oslabena, je třeba očekávat, že ztráty vyloďujících se vojsk překonají vše, co bylo vlastně v Tichomoří doposavad zaznamenáno, a dokonce že může být ovlivněn úspěch celé operace.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 218.
Bylo 30. listopadu 1944, když dal viceadmirál Turner najevo, že by se čtyřmi dny souhlasil, pokud k tomu nebude mít námitky velitel 5. loďstva admirál Spruance a pokud by i Spruanceovy letadlové lodi udeřily na Tokio už 4 dna před dnem D.
Jenomže Spruance ty námitky prostě měl a svoje stanovisko opřel o tři hlavní důvody. Zaprvé tvrdil, že vzhledem k řadě okolností – které ve svém vyjádření specifikoval – nemůže zahájit nálety na Tokio dřív než tři dny před dnem D. Za druhé prohlásil, že na rozdíl od jiných ostrovů dobývaných ve středním Tichomoří byla Iwodžima po dlouhou dobu vystavena intenzivním útokům letectva z pozemních základen, což svým ničivým účinkem na japonskou obranu přinejmenším vyrovnává jeden den ostřelování z moře. A za třetí Spruance uváděl, že pokud předinvazní ostřelování trvalo čtyři dny, spotřebovanou munici by nebylo možno dostatečně rychle nahradit, a chyběla by v rozhodujícím okamžiku, tj. při podpůrné palbě v hodinu H dne D, kdy, budou obojživelná vozidla přivážet výsadek na invazní pláže.
Ještě v prvém týdnu měsíce ledna roku 1945 se pak generálmajor Schmidt, a to již skutečně naposledy, pokusil nějak získat prodloužení doby stanovené námořnictvem k ostřelování Iwodžimy, ale opět byl jeho pokus neúspěšný. Admirálové prostě neustoupili – tři dny a ani o hodinu více a tak to zůstalo.
Ještě pak po mnoha letech si generálporučík Holland Smith ve svých pamětech stěžuje: „Když bylo proti našemu názoru předinvazní ostřelování omezeno na pouhé tři dny, vypadalo to, že nemůžeme dělat nic jiného než si za této situace poradit, jak jen nejlépe dovedeme… Tak byla naše skupina válečníků cvičených a zkušených v pozemních bojích poražena; nad naším přesvědčením o nezbytnosti palby lodních děl založených na zkušenostech z dřívějších ostrovních operací zvítězilo uvažování námořníků.“ * * Smith, H.M. Finch, F. P.: Corral and Brass, Korál a mosaz., str. 246-247.
Ještě než vůbec měla skončit diskuse kolem ostřelování Iwodžimy a štáb 5. loďstva už vlastně začal připravovat síly, které je měly v rozsahu stanoveném námořnictvem uskutečnit.
Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 75., Praha 2 000., Vydání 1, nalezl a píše co se to vlastně dělo, cituji:

„Úkolem obrátit na Iwodžimě každý kámen byl pověřen Výsadkový podpůrný svaz (52. Operační svaz) kontradmirála W. H. P. Blandyho. Svaz sestával z několika menších operačních svazů, operačních skupin a jednotek se speciálním zaměřením a s příslušným vybavením. Byla to Podpůrná operační skupina dvanácti eskortních letadlových lodí (operační skupina 52.2) kontraadmirála Calvina T. Durgina, operační skupina minolovek kontraadmirála Alexandra Sharpa, podmořská demoliční skupina námořního kapitána B. H. Hanlona, tři podpůrné operační jednotky dělových a raketových člunů fregatního kapitána M. J. Malanaphyho, jednotka řízená letecké podpory námořního kapitána Eltona C. Parkera a nakonec Palebný a krycí svaz (54. operační svaz) kontraadmirála Bertrama J. Rodgerse.“

A právě tento posledně jmenovaný Rodgersův svaz měl v tomto případě zajistit tolik diskutované a potřebné předinvazní ostřelování ostrova Iwodžima. Omezení jeho palebného trvání na pouhopouhé tři dny za situace, kdy na ostrově tehdy existovalo 724 prioritních cílů typu A (zařízení ohrožující lodi, letouny a podmořské demoliční skupiny, za věž byla pokládána postavení pobřežních, protiletadlových a ostatních děl) a cílů typu B (zařízení ohrožující invazní vojska a výsadková plavidla, což byly bunkry, pevnůstky, chráněná kulometná hnízda, velitelská stanoviště a skrytá dělostřelecká postavení, cíle, které měly být zničeny dřív, než na pláže ostrova vstoupí první voják útočných jednotek, skutečně postavilo Palebný a krycí svaz před více než těžký úkol.
Vzhledem ke své palebné kapacitě se s ním mělo především vyrovnat 6 bitevních lodí svazu USS Tenneessee a USS Idaho

USS_Tennessee_(BB43)_1943_Wiki.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:US ... )_1943.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima

, které se nedávno vrátily k Tichomořskému loďstvu po generálních opravách provedených v loděnicích na západním pobřeží Spojených států, USS Texas, USS Nevada a USS Arkansas, což byly veteráni z operací OVERLORD a DRAGOON v Evropě, a nakonec i 30 let starý USS New York, který se u Iwodžimy měl účastnit výsadkové operace poprvé od listopadu 1942, kdy se podílel na spojeneckém vylodění v severní Africe. Palbu z děl těchto bitevních lodí měly podpořit 4 těžké křižníky Chester, Salt Lake City, Tuscaloosa a Pensacola a nový křižník Vickburg. K tomuto Palebnému a krycímu svazu ještě náležel větší počet torpédoborců. Původně se též předpokládalo, že se předinvazního ostřelování účastní i vlajková loď velitele 5. loďstva admirála Spruance těžký křižník Indianopolis, a především dvě nové bitevní lodi USS North Carolina a USS Washington, jejichž děla, vystřelující z 20 metrů dlouhých hlavní granáty o hmotnosti 1030 kilogramů, představovala strašlivý ničivý potenciál. Ale nakonec byly obě bitevní lodi, stejně jako Indianopolis, zařazeny do sestavy 58. operačního svazu rychlých letadlových lodí vyslaného k útoku na Tokio, aby svou protiletadlovou výzbrojí přispěly k ochraně svazu před očekávanými protiúdery nepřátelského letectva. Samozřejmě že bez nich byla úloha zbývajících plavidel svazu kontraadmirála Blandyho ještě těžší.

58. svaz rychlých letadlových lodí vyplul 10. února z kotviště plavidel Tichomořského loďstva na atolu Ulithi, ležícím jihozápadně od ostrova Guam. Stanovený kurz svazu vedl východně od Marian, Vulkánových a Boninských ostrovů k Japonsku. Jednalo se o neobyčejně mohutné uskupení bojových plavidel, které bylo tvořeno celkem pěti operačními skupinami a disponující celkem 11 těžkými a 5 lehkými letadlovými loďmi, 8 bitevními loďmi, jedním bitevním křižníkem, 6 těžkými a 9 lehkými křižníky a 77 torpédoborci.
Když se pak svaz dne 12. února přiblížil k Tinianu v Marianách, letecké skupiny jeho letadlových lodí absolvovaly společné cvičení s 3. divizí námořní pěchoty, která se nacházela na Tinianu a připravovala se tam k nalodění a odplutí k ostrovu Iwodžima. O další dva dny později svaz doplnil palivo z tankerů zásobovací skupiny. Po celou dobu plavby na sever, k největšímu japonskému ostrovu Honšú, bylo učiněno vše pro to, aby Japonci pohyb svazu neodhalili a celá operace nebyla předčasně prozrazena. Jeho lodi přísně dodržovaly radiový klid a ponorky Tichomořského loďstva pátraly po nepřátelských plavidlech, která by jej mohla zpozorovat. S úkolem napadnout a zničit každou japonskou loď a letadlo, které by se nějak pohybovalo a objevilo, křižovaly oblohu i superpevnosti a liberátory z letišť v Marianách.


Loďstvo Spojenců vyráží směr Honšú, Tokio a Iwodžima.
Dne 15. února 1945 se krátce před rozedněním vysunuly před letadlové lodi doprovodné torpédoborce a k protiponorkovým hlídkovým letům vystartovala skupina palubních letadel. V sedm hodin večer pak velitel svazu viceadmirál Mitscher přikázal zvýšit rychlost a kryty stále více vrůstající tmou, překonávaly letadlové lodi, křižníky a torpédoborce rychle poslední – a vzhledem k blízkosti japonských břehů i nejnebezpečnější – úsek plánované trasy. Za rozbřesku dne 16. února se celý svaz nacházel v poloze asi tak 60 mil od ostrova Honšú a 125 mil jihovýchodně od Tokia. Dosáhl tak oblasti, která byla dle plánů určena ke startu útočných vln palubních letounů. Všechna ta opatření, která byla provedena k utajení plavby a po většině doby i trvající špatné počasí s omezenou viditelností, vlastně zajistily, že Japonci dosud neměli o hrozícím jim nebezpečí ani tušení.
Všechny vrstvy mraků, které kryly oblohu od 300 do 1200 metrů, stejně jako déšť a sněhové přeháňky. Toto vše, co během plavby bylo velkou výhodou, se ale nyní, když měly vzlétnout stovky letadel, nalézt své cíle a zasáhnout je svými pumami, náhle změnilo v citelnou nevýhodu. Přesto vše však, brzy zrána, odstartovaly celé vlny stíhaček k útoku na letiště rozmístěná v blízkosti Tokijského zálivu. Jak se však ukázalo, špatné počasí vlastně ochromovalo nejen útočníka, ale i japonskou obranu. I proto se s nějakou tou rozhodnou obranou a protiakcí setkala jenom letadla z letadlových lodí USS Lexington a USS Hancock, která náležela k operační skupině 58.2 kontradmirála R. E. Davisona. Když tehdy letadla z těchto lodí přelétávala na východní straně Tokijského zálivu pobřeží, byla napadena japonskými stíhačkami, kterých bylo kolem sta. Ta byla přivolána včas, aby mohla zasáhnout. Načeš, následovala bitva, ve které bylo sestřeleno čtyřicet Japonců. Po pozdějším vyprávění amerických pilotů byl učiněn zápis, ve kterém piloti uváděli pozoruhodné zjištění, které bylo zapsáno: „u řady japonských pilotů Američané vypozorovali váhavost, neochotu riskovat a pouštět se do nebezpečných osobních soubojů.“ Byl to jasný náznak, že sebevědomí a dlouho přežívající pocit nadřazenosti začínaly i u elitních japonských bojovníků mizet úměrně tomu, jak se situace japonských zbraní zhoršovala a jak se na obzoru vynořoval hrozivý přízrak prohrané války.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 219.
Z palub útočících amerických letadlových lodí se tehdy zvedala doslova jedna vlna letadel za druhou. Zprvu to byly vlastně stíhačky, které byly určeny, aby paralyzovaly japonské stíhací letouny, které tvořily obranu oblasti. Američané potřebovali tedy nejprve vyčistit oblohu pro operace bombardérů.
Zápisy pak uvádějí, že velké štěstí měla pátá vlna z letadlových lodí USS Essex a USS Bunker Hill operační skupiny 58.3, která dosáhla Tokia za dobré viditelnosti. Byly to vlastně první americké stíhačky, které se do té doby dostaly nad hlavní město Japonska, Tokio. Všechny souboje byly hlášeny vesměs jako vítězné ze strany amerických stíhačů, které je tehdy napadly svými hellcaty a corsairy (bojové jméno palubních stíhaček typu Vough F4F) na jejich blízkých letištích, kde je ostřelovaly. Japonské letouny totiž nestačily vůbec vzlétnout, a navíc piloti svými letouny ničili i japonská letištní zařízení.

Ilustračně: Vought F4U Corsair (USMC) 22,Wikipedia.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vought_F4U_Corsair
Velmi brzy však viceadmirál Mitscher, obávaje se, že se počasí může ještě zhoršit, urychlil start bombardérů, který byl původně naplánovaný až na odpolední hodiny.
Již tedy v 11 hodin 30 minut vzlétly prvé bombardovací vlny, které se zaměřily na letecké továrny Ota a Koizumi, které se nacházely severozápadně od Tokia. O závodu Ota bylo známo, že se tam vyrábějí letouny typu Nakadžima. Závod Ota byl už dříve poškozený nálety z ostrovů Marian, když tímto bombardováním byl už téměř úplně zničen. Továrna Koizumi byla skryta pod nízkými mraky, takže se Američanům nepodařilo ji najít a řada bombardérů při návratu musela shodit své pumy na japonská letiště. Když se blížil západ slunce, musely se útočné vlny amerických letounů vrátit na paluby svých mateřských lodí. Jen operační skupina 58.5 vyslala z veteránů USS Enterprise a USS Saratoga své noční stíhače. Úkolem nočních stíhačů bylo ochránit operační svaz, před možným útokem japonských letadel, které se mohly pokusit využít začínající tmy. Historické zápisy říkají, že japonské letectvo se po celou noc na žádnou protiakci nezmohlo.
Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 78, Praha 2 000., Vydání 1, nalezl a píše, co se ještě dál na japonském nebi událo a přitom uvádí jednu kuriózní až zlomyslnou historku vůči nadřízeným důstojníkům, cituji:

„Jediné, ale po pravdě řečeno nepříliš vážné ohrožení amerických plavidel představovaly 16. února tři japonské hlídkové čluny, které kvůli špatné viditelnosti unikly pozornosti hlídkujících letounů, a objevil je a potopil až odpoledne torpédoborec Haynsworth. Torpédoborec poté vylovil z moře několik japonských námořníků a převezl je na letadlovou loď Essex, kde byli umístěni v lodním vězení a hlídáni námořními pěšáky. Protože většina posádky ještě nikdy zblízka neviděla živé císařské vojáky, stali se vězňové předmětem velkého zájmu provázeného nabízením cigaret – a také prvních lekcí angličtiny. Když se potom na zajatce přišel podívat velitel operační skupiny 58.3 kontradmirál Frederick C. Sherman, japonský námořník zkřížil ruce na prsou, hluboce se uklonil a uctivým hlasem ho poslal někam, neboť přesně toto velmi nezdvořilé doporučení ho před admirálovou návštěvou námořní pěšáci naučili jako správné pozdravení vlajkového důstojníka.“

Ještě před samotným rozbřeskem dne 17. února vyslala operační skupina 58.5 bombardéry s úkolem, aby vyhledaly a napadly lodě, které by se zdržovaly v Tokijském zálivu a okolních vodách. Když se pak rozednilo, vzlétly okamžitě z letadlových lodí ostatní skupiny stíhaček. O chvíli později je následovaly vlny bombardérů, které byly určeny k náletům na továrny Musašimo, Tama a Tačikava, které se nacházejí blízko hlavního města Japonska Tokia. V tu dobu bylo počasí velmi špatné a stále se víc a víc zhoršovalo. Z důvodů stále se horšícího počasí proto, krátce po 11 hodině, rozhodl viceadmirál Mitscher všechny letecké útočné operace ukončit. V té době velitel 5. loďstva admirál Spruance, jehož vlajková loď, těžký křižník USS Indianopolis, plula v sestavě operačního svazu, do Mitscherova rozhodování vůbec nezasahoval a ani v tomto případě neměl námitek. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 79., Praha 2 000., Vydání 1, zde dává velmi důležitý poznatek z historických dokumentů, cituji:

„Poté, co přistály všechny palubní letouny, se 58. operační svaz začal vracet k Iwodžimě. Třeba říci, že i když dvoudenní útok mocného námořního svazu určité výsledky přinesl, očekávání do něj vkládané nesplnil; špatné počasí tentokrát bohužel neumožnilo naplno využít obrovský potenciál stovek palubních letounů. Kromě poškození leteckých závodů bylo v Tokijském zálivu potopeno několik japonských plavidel a podle hlášení velitelů útočných leteckých formací bylo 341 japonských letounů zničeno ve vzduchu a 190 na zemi, tato čísla však nemohla být dostatečně ověřena. Svaz ztratil 60 letadel v boji a 28 při operačních nehodách. Celkem palubní letouny provedly – včetně bojové stíhací ochrany – 2 761 vzletů.
V noci ze 17. na 18. února doprovodné torpédoborce objevily a zničily čtyři japonské hlídkové čluny. Jeden z nich, navzdory zcela beznadějné situaci, svedl s Američany velký boj, kdy palbou ze svých 76mm děl napadl torpédoborec Dortch a kromě toho, že jej poškodil, usmrtil i několik členů jeho posádky. Boj skončil, až když jiný torpédoborec na člun najel a potopil jej. Poté, co se v jižním kurzu plující svaz přiblížil k ostrovu Čičidžima v Boninách, letouny jedné jeho operační skupiny zaútočily na tamní letiště. V odpoledních hodinách 18. února zaujaly operační skupiny 58.2 a 58.3 postavení západně od Iwodžimy, odkud měly následující den podpořit vylodění. Zbývající tři operační skupiny odpluly dál na jih k setkání s čekajícími tankery k doplnění paliva.“
K důležitému loďstvu, které se tehdy vracelo z nájezdu na ostrov Honšú a hlavní město Japonska Tokio, je nutno přidat tu další spoustu lodí, které se vydaly 15. února 1945 z Marian směrem k Iwodžimě. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 79., a 80., Praha 2 000., Vydání 1, zde dává ještě další velice důležitý poznatek z historických dokumentů, cituji:
„Dne 15. února opustily souostroví Mariany velké tankové výsadkové lodi naložené obojživelnými vozidly a zamířily k Vulkánovým ostrovům. Následující den odplouvaly pod ochranou torpédoborců a křižníků transportní skupiny vezoucí vojáky útočných divizí námořní pěchoty. Ve stejnou dobu zvedaly kotvy a vydávaly se k Iwodžimě i desítky plavidel naložených tanky, dělostřelectvem, ženijními oddíly, dvěma prapory ‚Mořských včel‘, dvěma prapory protiletadlového dělostřelectva a dalšími jednotkami invazních vojsk. Na Eldoradu, vlajkové lodi velitele Tichomořských výsadkových sil viceadmirála Turnera, se nacházel nenápadný, ale o to významnější pasažér. Ministr námořnictva Spojených států James V. Forrestal trval na tom, že se osobně účastní zahájení jedné z největších invazních operací v Tichomoří.“

James Vincent Forrestal (15. února 1892 - 22. května 1949) byl posledním ministrem námořnictva Spojených států a prvním ministrem obrany Spojených států.

https://en.wikipedia.org/wiki/James_Forrestal

Bylo brzy ráno dne 16. února 1945, v době, kdy u japonských břehů tehdy vzlétaly z palub letadlových lodí 58. operačního svazu první útočné vlny stíhaček a bombardérů, když se objevila na dohled od Iwodžimy plavidla invazního loďstva. Na ostrově Iwodžima byl v té době generálporučík Kuribajaši již informován od průzkumných japonských letounů o jeho vyplutí. Proto již předchozí noc odeslal do Tokia naléhavou depeše se žádostí o zásah císařského námořnictva. Jenomže tehdy lakonická odpověď od císařského námořnictva zněla, že japonské loďstvo svůj výpad provede dne 1. dubna, „kdy Američany zažene daleko do oceánu.“ Nikdy se nikdo nedozvěděl, proč se tak má stát až za šest týdnů. Prostě tato lakonická odpověď měla potvrdit, že v nastávajícím boji na život a na smrt musí iwodžimská posádka spoléhat jen na své vlastní síly.
Na moři tehdy torpédoborce Palebného a krycího svazu kontradmirála Rodgerse vytvořily za ostatními plavidly linii, která toto ohromné loďstvo chránila před překvapením z moře. Všechny americké doprovodné lodi tehdy zaujaly postavení přibližně 50 mil jižně od Iwodžimy a svými palubními letouny zajišťovaly hlídkovou službu, včetně služby protiponorkové.
Na letadlové lodi Vake Island byly připraveny k startu stíhací piloti speciálně vycvičení, jako dělostřelečtí pozorovatelé. Tito vyškolení dělostřelečtí pozorovatelé byli vůbec poprvé nasazeni v Evropě při operaci DRAGOON a vzhledem k velmi dobrým výsledkům tehdy bylo rozhodnuto je využít i v Tichomoří. Úkolem dělostřeleckých pozorovatelů bylo vyhledávat cíle, které pak předávali na lodi k vedení palby, sledovat výsledky a spolupracovat při jejich korigování. Všechny zkušenosti z dřívějších operací totiž potvrdily, že i velmi intenzivní plošné ostřelování nepřinese očekávaný výsledek a většinou se jedná o mrhání cennou municí. A právě v případě ostřelování Iwodžimy proto kontradmirál Blandy, velitel Výsadkového a podpůrného loďstva – jehož součástí byl vedle operační skupiny eskortních letadlových lodí i Palebný a krycí svaz kontradmirála Rodgerse - , nařídil, že děla Rodgersových lodí budou střílet, jen když bude možno cíl označit a výsledek palby ověřit.



Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima Praha 2 000., Vydání 1.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=700