Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 220.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 220.

Plán útoku na ostrov Iwodžima, foto je majetkem Wikipedie zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle
Shromažďující se americké loďstvo v oblasti Iwodžimy, vlastně zažilo to samé počasí, jaké bylo u Honšú a v Tokiu, tedy od rozednění se nízko nad ostrovem táhly tmavé mraky, které doprovázely dešťové přeháňky. Také Blandyho svaz se ocitl ve stejné situaci jako letadlové lodi viceadmirála Mitschera u japonských břehů. Byla to právě ona špatná viditelnost, která ochromovala účinnost leteckých operací, a to do takové míry, že například skupina palubních letounů, která v 6.43 ráno odstartovala k útoku na letiště na Čičidžimě a na lodě v tamějším přístavu, se prostě musela vrátit, aniž svůj úkol splnila.
Přes všechny tyto peripetie s počasím, hned krátce na to, co vzlétla letadla, vyrazily také minolovky pověřené vyčištěním příbřežních vod od japonských min a přesně v 8,00 hodin zaburácela těžká lodní děla a na Iwodžimu o chvíli, dopadly první granáty. V plánech pro dělostřelbu byl celý ostrov Iwodžima rozdělen na 11 očíslovaných úseků a ostřelování každého takového úseku dostala na starost určitá bitevní loď nebo křižník. Mimo toho, na Estesu, velitelské lodi kontraadmirála Blandyho, se nacházela celá kartotéka všech známých cílů na Iwodžimě. Organizace palby byla taková, že důstojníci admirálova štábu pomocí složitě propojeného systému radiostanic jednak poskytovali potřebné údaje jak střediskům řízení palby na bitevních lodích a křižnících, tak pozorovacím letounům a jednak, podle předcházejících hlášení, zaznamenávali všechny nastalé změny.
Již od samého počátku bylo všem zřejmé, že povětrnostní podmínky nedovolí dosáhnout očekávaných výsledků. Onen nízký příkrov mraků bránil totiž pozorovacím letounům plnit jejich úkoly, a tak lodní děla střílela vlastně jen ve chvílích, kdy se mračna protrhla, a piloti mohli sledovat dopady granátů. A v těchto okamžicích se ale ihned ozvala intenzivní japonská protiletadlová palba, která pozorovatele přinutila vystoupat do výšky nejméně 1000 metrů, což zase bylo příliš vysoko na to, aby mohli přesně zaznamenávat, co se to děje na zemi pod nimi.
I dne 16. února, sice v omezené míře, nadále pokračovaly i letecké útoky. Z eskortních letadlových lodí skupiny kontradmirála Calvina T. Durgina, palubní letouny provedly celkem 158 vzletů. Jedna ze skupin stíhaček napadla na Iwodžimě letiště číslo 1, zatímco jiné letouny skupiny útočily na dělostřelecká postavení na Mount Surabači. Odpoledne pak nad Iwodžimu přiletělo 24 čtyřmotorových liberátorů z Marian, jenomže v tu dobu celý ostrov zakryla mraky a kontradmirálu Blandymu tak nezbylo nic jiného, než bombardérům nařídit, aby se i s pumami vrátily na mateřská letiště.
Byly odpolední hodiny dne 16. února, když se příslušníci podmořské demoliční skupiny vydali na malých člunech k ostrůvku Higaši Rock, který se nachází asi tak 2000 metrů před východními plážemi ostrova Iwodžima. Tam pak umístili signalizační zařízení, které mělo svým blikáním ve dvouvteřinových intervalech pomáhat vyloďujícím se plavidlům udržovat v Hodinu H ten správný kurz. Japonci potápěče samozřejmě zpozorovali a ihned na ně začali střílet, v několika následujících vteřinách, nebo skoro okamžitě, se ozval těžký křižník Pensacola a jeho 127 mm děla, během pěti minut dotírající Japonce umlčela.
Bylo osmnáct hodin večer, když dal kontraadmirál Blandy rozkaz operace ukončit a bojová plavidla se pak stáhla od ostrova dál na volné moře. A opět to byla příroda, tedy ta špatná viditelnost, která v první den předinvazního ostřelování znemožnila přesně zjistit, jaké vlastně škody byly nepříteli způsobeny, ale velké iluze si na palubách amerických lodí nedělal nikdo.

Vice Adm. William H. P. Blandy (oříznuto).

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle
Nejvíce vyli zklamáni většinou velitelé námořní pěchoty, kteří již vlastně 2 dny měli své muže vést proti hlavním japonských děl a kulometů.
Všeobecně je však v historických análech uvedena jedna událost, která poněkud vylepšila pochmurnou náladu, a která se stala přece jen 16. února, i když její vliv na celkový průběh věcí byl zcela zanedbatelný. Je třeba uvést, že jedním z pozorovacích letounů nad Iwodžimou byl hydroplán Vought SO2U-1 (bojové jméno Kinfisher) z těžkého křižníku Pensacola, pilotovaný podporučíkem D. W. Gandym. Bylo krátce po druhé hodině odpolední, když Gandy hlásil, že má za sebou japonskou stíhačku Zero. Kinfisher vůbec nebyl konstruován a už vůbec ne vybaven pro vzdušné souboje, jednalo se o pomalý a neohrabaný pozorovací letoun, který byl vyzbrojen pouze jedním pevným a jedním pohyblivým kulometem ráže 7.62 mm. Proti rychlému Zeru s jeho dvěma synchronizovanými kulomety ráže 13.2mm a dvěma kanóny ráže 20mm neměl mít tehdy hydroplán v podstatě žádnou šanci. Jenže prý se dělo něco neuvěřitelného: když Japonec začal střílet, hydroplán prostě nezasáhl, přelétl nad ním, jenomže v tom okamžiku byl sám zasažen do ocasní části palbou Kinfisheru a po chvíli se v plamenech zřítil do moře. Radostný pokřik podporučíka Gandiho prý tehdy zaznamenaly na všech spojeneckých lodích. Neúspěšný útok osamělého Zera byl tak prý jedinou akcí japonského letectva za celý den 16. února.
Další den, tedy 17. únor, se měl stát pro americké úsilí o paralýzu japonské obrany, tím rozhodujícím, zejména vzhledem k nevalným výsledkům z předcházejícího dne. Od samotného rozbřesku se pak zdálo, že tomu tak skutečně bude. To proto, že počasí se výrazně zlepšilo a nebe bylo jasné a viditelnost velmi dobrá. Mimo samotného ostřelování ostrova Iwodžima měl program pro tento den i útoky spojeneckých stíhaček na nepřátelská zařízení na blízkém ostrově Čičidžima. Dále vyhledávání a zneškodňování min u pobřeží Iwodžimy a také průzkum invazních pláží skupinami potápěčů. Pro ulehčení velmi nebezpečné práce potápěčů z demoliční skupiny kapitána Hanlona – při plnění svých úkolů budou naplno vystaveni nepřátelské palbě bez možnosti krytí nebo obrany – kontradmirál Blandy rozhodl, že je budou chránit jak velké bojové lodi, tak i torpédoborce a invazní dělové čluny.
Bitevní lodi a křižníky tehdy zaujaly svá postavení již před sedmou hodinou ranní. Bylo krátce po osmé hodině ranní, když připlul až do vzdálenosti necelých 700 metrů od východních invazních pláží, celý tucet (12) minolovek, které pátraly po minách, protiinvazních překážkách, podmořských útesech a mělčinách, které by mohly v den D vyloďovací vozidla a plavidla ohrozit. Při těchto prováděných manévrech se z úbočí Mont Surabači, na ně sice Japonci pokoušeli střílet z automatických zbraní, ale minolovky jakoby to vůbec nebraly na vědomí. Bylo před devátou hodinou, když se k Iwodžimě přiblížily na 3 000 metrů bitevní lodi USS Nevada, USS Idaho a USS Tennessee a vzápětí nato se nad ostrovem objevila mračna kouře, písku a vulkanického popela zvedaná explozemi granátů, které s hromovým rachotem opouštěly hlavně těžkých děl. Japonci nevydrželi zákaz předčasného obětování palby, které vydal jejich velitel Kuribajaši. Prý zřejmě nedokázali snést pohled na velké nepřátelské lodi, které proplouvaly v takové blízkosti a jejich pobřežní baterie na palbu neodpověděly. Bylo kolem 9 hodiny, když se Japoncům podařilo zasáhnout USS Tennessee, byli při tom zraněni čtyři muži posádky, ale obrněnec sám neutrpěl žádnou škodu.
Po necelé půlhodině tohoto extempore, aby Japoncům zabránil ostřelování lehce zranitelných minolovek, připlul těžký křižník Pensacola až na vzdálenost pouhých 1 500 metrů k útesům, které lemují severní stranu invazních pláží; nebezpečná palba byla vedena právě odtud a křižník na ní chtěl odpovědět. Ale stejně jako v případě USS Tennessee bylo pokušení pro obsluhu japonského 150mm pobřežního děla příliš velké. Spustilo tedy zakázanou palbu a jeho první granát křižník minul o 50 metrů, a i když loď okamžitě zahájila úhybný manévr, Japonci se stačili zaměřit a během následujících tří minut jí zasáhli 6x. Zdemolováno na Pensacole bylo bojové informační středisko, na pravoboku byl zapálen letoun na katapultu, byl proražen trup a 120 členů posádky bylo zraněno a 17 zabito, mezi nimi i výkonný důstojník. USS Pensacola se stáhla dál od ostrova k uhašení požáru a provedení nezbytných oprav, nicméně ani za této situace neustala v ostřelování přiděleného sektoru; její hlavní děla se odmlčela pouze ve chvílích, kdy byli operováni zranění, nebo když dostávali transfuze.
Ještě dopoledne americké minolovky ukončily svoji práci a to v 11 hodin. Do této doby se podařilo minolovkám propátrat více než 700 metrů úsek pobřežních vod u pro vylodění vybraných pláží a žádné miny ani mělčiny, či nebezpečné útesy neobjevily. Když svou práci skončily, přišel čas, aby nastoupily podmořské demoliční skupiny. Připluly dopravní torpédoborce, které přivezly čtyři pětadvacetičlenné týmy žabích mužů, a pro ně určené výsadkové čluny. Dle zápisů ve vzdálenosti 3 000 metrů od ostrova potápěči pak přestoupili z palub torpédoborců do spuštěných člunů, které se v zápětí vydaly k linii pobřeží.
Velitelstvím bylo rozhodnuto, že 500 metrů před plážemi potápěči čluny opustí a k pobřeží doplavou pod vodou. Měli za úkol zjistit, zda se těsně před plážemi – v prostoru, který nemohly prozkoumat minolovky – či se na nich nenachází protiinvazní překážky, a pokud ano, tak je musí náložemi zničit, dále měly za úkol prohlédnout povrch pláží a také ověřit intenzitu přílivu a příboje. Jak již bylo jinde řečeno, při této práci žabí muži podstupovali mimořádné riziko, proto také byla k jejich podpoře učiněna mimořádná opatření. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 84, Praha 2 000., Vydání 1, nalezl i tato důležitá opatření v historické literatuře a píše, cituji:

„Už samotné čluny, které je vezly, byly vybaveny raketomety k ostřelování pobřeží po dobu, kdy budou žabí muži pracovat, stejnou úlohu mělo plnit i dvanáct dělových člunů, vyzbrojených raketomety a 40mm kanóny. Podpůrnou palbu mělo poskytnout i sedm pro tento úkol vyčleněných torpédoborců a v případě potřeby měla zasáhnout i děla bitevních lodí.“

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 221.
Když v dané době začaly připlouvat čluny s potápěči a na Iwodžimu začaly dopadat rakety a granáty vystřelované velkým množstvím lodních děl různých ráží, měli dle jejich zápisů již za to, že očekávaná spojenecká invaze začala. A proto prý i teď, tedy v popisovaném momentě, v rozporu s rozkazy nařizujícími „pozdržet“ obrannou palbu do doby, než invazní jednotky vstoupí na břeh, se téměř okamžitě ozvala jejich děla umístěná jak na výšinách severně od pláží, tak prý i na úpatí a úbočích Mount Surabači a přidaly se i minomety a automatické zbraně. Japonci se nejprve zaměřovali na americké dělové čluny. Byla to slabě pancéřovaná plavidla, ale přesto bez zaváhání přijala nerovný boj, ve kterém nakonec vždy utrpěla větší či menší poškození a mnoho mužů z jejich posádek bylo tehdy zabito nebo zraněno. Americké historické podklady říkají, že všechny posádky těchto člunů prokázaly velkou statečnost, a podporovaly operace žabích mužů až do okamžiku, kdy byly přinuceny ustupovat kvůli hašení požárů a provizornímu ucpání děr v proražených trupech. Hlášení říkají, že poté se ale do boje vracely a znovu na ně dopadaly japonské granáty a znovu je postihovaly další ztráty. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 84., 85., Praha 2 000., Vydání 1, nalezl v americké historické literatuře i další podrobnosti a píše, cituji:

„Po téměř hodinu trvající akci bylo z posádek dělových člunů 44 mužů zabito, 125 jich bylo zraněno a jeden člun byl tak těžce poškozen, že jej musela posádka opustit; v zápětí nato se převrátil a nezbylo, než aby jej poblíž se zdržující se torpédoborec potopil několika výstřely z děla. Ostatní dělové čluny sice souboj s japonskými bateriemi přežily, ale za jakou cenu, to dokumentuje případ jednoho z nich, LCI (G) – 409.* *LCI /G/ - Landing Crawt, Infantry (Gunboat) – pěchotní výsadkový člun (dělový). Ten se sice dovlekl k torpédoborci Terror, na který byli přemístěni zranění a těla zabitých, což bylo 60 procent celé posádky malého plavidla. Pak ale muselo z torpédoborce na člun přejít záchranné družstvo, aby mohla být rozsáhlá poškození alespoň provizorně opravena a aby se vůbec udržel na hladině. Jen šest ze dvanácti dělových člunů, které se podílely na zajištění žabích mužů, dokázalo po provedení nejnaléhavějších oprav odplout vlastní silou na základnu na Saipanu, ostatní tam musely být dovlečeny. Pokud se týkalo dalších plavidel, která poskytovala podmořské skupině blízkou podporu, přímý zásah utrpěl pouze torpédoborec Leutze; 7 mužů posádky přitom bylo zabito, 33 zraněno a těžce zraněn byl i velitel lodi, korvetní kapitán B. A. Robbins.“

Do doby 12 hodin 20 minut se všichni žabí muži, mimo jednoho z nich, který zmizel a jeho osud již nikdy nebyl objasněn, od pobřeží Iwodžimi stáhli, a byli vyzvednuti na paluby na ně čekajících člunů. Žabí muži při svém průzkumu zjistili, že vlastně žádné protiinvazní překážky nejsou ani ve vodě těsně u břehů, a nejsou ani na vyloďovacích plážích. Zjistili také, že intenzita příboje a přílivu není vysoká a povrch pláží odpovídá všem předchozím informacím – pokrývá je vrstva sopečného popela a škváry. Někteří žabí muži dokonce vystoupili z vody a v dohledu japonských kulometčíků a také odstřelovačů odebrali z pláží vzorky. Aby poté stahující se žabí muže a čluny, které je odvážely do bezpečí, ochránily, tři bitevní lodi použily kouřové granáty, které zahalily celou oblast východních vyloďovacích pláží do hustého kouře. Mělo to však i svou zápornou stránku, protože pokračovat v ostřelování ostrova bylo možno, teprve až se kouř rozptýlil.
Tímto však úkol podmořské demoliční skupiny neskončil, jen prozkoumáváním pláží na východní straně Iwodžimy. I když bylo v této době již rozhodnuto, že na nich dojde k vylodění, přece jen nikdo nemohl s absolutní jistotou předvídat, co vše se ještě může do hodiny H přihodit, a zda třeba ještě nějaká část invazních jednotek nebude potřeba, z nějakého důvodu, nutno vysadit na plážích, na západní straně ostrova. Proto ještě po krátkém oddechu, museli žabí muži podruhé toho odpoledne nastoupit do výsadkových člunů, které se tentokrát vydaly k západním plážím. Zde se pak muselo vzít v úvahu, že všechny dělové čluny podílející se na první fázi průzkumu byly poškozeny. A tak si starost o ochranu potápěčů plně převzaly torpédoborce, křižníky a bitevní lodi spolu s palubními letouny. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 86., Praha 2 000., Vydání 1, nalezl v americké historické literatuře i další podrobnosti a píše, cituji:

„Zatímco bitevní lodi USS Idaho a USS Nevada pokračovaly v palbě na cíle na východní straně ostrova, USS Tennessee, USS Arkansas, USS Texas a těžký křižník Tuscaloosa se zaměřily na stranu západní. Opět byla použita kouřová clona, tentokrát hned na začátku akce, ale Japonci přesto potápěče a jejich plavidla ostřelovali, i když jen z ručních a automatických zbraní. Naštěstí neměli dobrou mušku a po dvě hodiny trvajícím průzkumu se všichni žabí muži vrátili a lodi podílející se na akci neutrpěly ani škrábnutí. Na západních plážích též nebyly nalezeny překážky, které by bránily eventuálnímu vylodění; potápěči objevili jen jednu nastraženou minu, kterou zneškodnili.“

Jak již bylo napsáno, dne 17. února, trvalo příznivé počasí po celý den, což umožnilo palubním letounům z letadlových lodí útočit na japonská postavení na Iwodžimě prakticky až do večerních hodin. Letadla provedla celkem 226 vzletů, nejsou do nich započítány lety průzkumné a hlídkové. Útočící letouny se soustřeďovaly především na japonská dvouúčelová děla a protiletadlové automatické zbraně, které byly rozmístěny kolem letišť a prostoru vyloďovacích pláží. Osm stíhaček pak svrhlo i napalmové pumy, jenomže se ukázalo, že to bylo bez valného účinku. Některé pumy se při dopadu vůbec nevznítily, pravděpodobně to bylo díky vrstvě měkkého sopečného popela, do které se většinou zabořily, a ostatní na takovém povrchu neměly co zapálit. Všechny útočící palubní letouny sice čelily silné protiletadlové palbě, ale bylo velkým štěstím, že se Japoncům nepodařilo žádný letoun sestřelit. Ještě odpoledne téhož dne přiletělo z Marian 42 těžkých bombardérů typu Liberator, které z výšky 1 500 metrů svrhly svůj náklad vezených pum. Zápisy říkají, že vyhodnocení náletů naznačovalo, že ani tyto Liberatory z Marian nezpůsobily japonské obraně vážnější škody.

Ilustračně: Consolited B-24, Liberátor

https://en.wikipedia.org/wiki/Consolida ... _Liberator
Ještě v pozdních večerních hodinách stejného dne, předala zpravodajská služba velitelům operačních svazů všechny informace získané ze zachyceného japonského radiového vysílání. Z těchto informací bylo zřejmé, že Japonci sami věří, že se jim během tohoto dne na iwodžimě podařilo zmařit pokus o vylodění. Dokonce bylo řečeno, že to oznámila i oficiální radiová stanice Rádio Tokio s tím, že při akci bylo mimo jiné potopeno 5 amerických válečných lodí včetně jedné lodi bitevní. V japonských historických pramenech se píše, že mylnému posouzení událostí prý podlehl i velitel japonského Spojeného loďstva admirál Soemu Tojoda, který zaslal veliteli námořních oddílů na Iwodžimě kontraadmirálu Ičimaruovi depeši s textem: „Navzdory velmi silnému nepřátelskému bombardování a ostřelování vaše jednotka na Iwodžimě chladně odhadla záměry nepřítele, zmařila první pokus o vylodění a klidně očekává další, rozhodnuta udržet Iwodžimu za každou cenu. Toto vědomí mě naplňuje pýchou a přeji vám i nadále udržení vysoké morálky, odražení nepřítele, ať jsou jeho útoky jakkoliv intenzivní, a uhájení umnější obranné linie naší vlasti.“ Historickým podkladem je zde: Newcomb, R. F.: Iwo Jima, str. 82 – 83.

V době, kdy si takto Japonci jásali nad tím, že se jim podařilo zahnat nepřítele do moře, pozval americký velitel Výsadkového podpůrného svazu kontradmirál Blandy do kajuty na své velitelské lodi několik důstojníků štábů svazu, to aby spolu se zástupci námořní pěchoty posoudili celé to dění po dvou dnech ostřelování a bombardování a dohodli, jak v této situaci co nejlépe využít třetího a posledního dne bombardování. Počátkem probírání situace neměli mnoho důvodů k radosti, protože podle všeho se v právě uplynulých dvou dnech nějaké velké škody, japonské obraně způsobit nezdařilo. Nicméně všechny ty exploze leteckých pum a granátů těžkých lodních děl v řadě případů narušily a někde dokonce úplně zničily maskování palebných postavení japonských děl a automatických zbraní. Mimo toho probrali i taková fakta, že ostřelování pláží a jejich okolí raketami a kanóny výsadkových člunů, které spolu s dalšími akcemi podporujícími operace podmořských demoličních oddílů vyvolalo u obránců dojem, že začíná vylodění, což je přimělo zahájit palbu a demaskovat tak další svá palebná postavení. Vlastně to byla jedna z mála závažných chyb, kterých se během obrany Iwodžimy japonská posádka dopustila. Pozoruhodné bylo, že při pověstné japonské disciplíně se tak stalo i navzdory výslovným rozkazům generálporučíka Kuribajašiho, který si možné riziko uvědomoval a snažil se mu předejít. Kdyby totiž všechna předčasně odhalená zařízení zůstala utajena až do hodiny H, a tím také plně akceschopná, mohla vyloďující se vojska utrpět velké ztráty. Bylo tedy velkým štěstím pro Američany, že se řadu palebných postavení po jejich objevení podařilo ještě včas vyřadit.
Všechny takto získané poznatky dne 17. února, vedly k určité změně několika původních plánů předinvazní neutralizace japonské obrany. Konkrétně možno říci, že v zápisech je řečeno, že zástupce námořní pěchoty podplukovník Donald M. Weller na poradě u kontradmirála Blandyho žádal, aby poslední den ostřelování byla veškerá palebná kapacita soustředěna na obranná zařízení, která se nacházela v bezprostřední blízkosti východních vyloďovacích pláží, což znamenalo, na ta nepřátelská postavení, z nichž mohla být na pláže vedena přímá palba. Kontradmirál Blandy souhlasil.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 222.
Byla neděle dne 18. února 1945, tedy den D-1, když v 7 hodin 45 ráno vydal kontradmirál Rodgers, velitel Palebného a krycího svazu, svým všem bitevním lodím a křižníkům rozkaz „přiblížit se k pobřeží a začít.“
Čtyři bitevní lodi a těžký křižník Chester připluly k ostrovu až na vzdálenost 2200 metrů a jejich 127mm, 203mm, a 356mm děla začala oblast východních pláží zasypávat tisíci granátů.
Kontradmirál Rodgers svolil k tomu, aby byla spotřebována veškerá munice mimo té, která bude potřeba k podpoře samotného vylodění následujícího dne (dne D).
Ten nejdůležitější úkol pak připadl dělostřelcům na bitevních lodích USS Tennessee a USS Idaho, kteří měli palbou svých třiceti dvou 127mm a dvaceti čtyř 356mm děl vyřadit japonské baterie nalevo od pláží na úpatí Mount Surabači a napravo v prostoru bývalého lomu nad Východní člunovou zátokou.
Mimo přestávek, které byly vlastně vynuceny dešťovými přeháňkami, ostřelovali obě lodi určené cíle takřka celých pět hodin, jak říkají historické zápisy. Bitevní loď USS Tennessee tak vypálila, vedle granátů menší ráže, 333 nábojů ráže 356mm a USS Idaho jich spotřebovala 280. Určení pozorovatelé viděli, jak v některých případech při přímých zásazích obrovité projektily doslova vyrvaly nepřátelské železobetonové pevnůstky ze země. Počasí se bohužel oproti předchozímu dnu zhoršilo, viditelnost byla jen průměrná a největší potíže pak působil velmi častý déšť. Když pak krátce před půl sedmou večerní, lodní děla umlkla, byl celkem zřejmé, že se podařilo zasadit japonskému obrannému systému v oblasti vyloďovacích pláží citelný úder. Z asi 201 hlavních cílů označených v tomto prostoru bylo 11 pobřežních děl a 22 z 33 nebezpečných dvouúčelových děl ráže 127mm zničeno nebo těžce a nepoužitelně poškozeno, stejně tak dopadlo i 16 z 20 velkých bunkrů a téměř polovina z 93 železobetonových pevnůstek. Prakticky všechny z těchto v zápisech uvedených škod, způsobila japonské obraně lodní děla, letecké útoky žádoucího efektu nedosáhly. Také tento den přiletěl z Marian svaz těžkých bombardérů a již podruhé je počasí natolik zaskočilo, že nálet musel být dle zápisů odvolán. Palubní letouny z letadlových lodí kontraadmirála Durgina vzlétly 18. února proti cílům, které ležely v těsné blízkosti pláž, prakticky osmadvacetkrát; celkem provedly ve třech předinvazních dnech 612 vzletů, tři letouny při nich japonská protiletadlová palba sestřelila, osádky se však podařilo zachránit.
Bylo 21 hodin 30 minut, když se americká plavidla stahovala na volné moře, když na ně nečekaně udeřilo několik japonských letadel. Japonská letadla zasáhla minolovku Gamble a to dvěma 250kg pumami, jedna z nich explodovala v kotelně, kde způsobila rozsáhlé škody a na dvou místech prorazila těsně u kýlu trup. Celkem pět námořníků bylo zabito a devět raněno. Vzápětí, zápis říká okamžitě, přispěchaly na pomoc dva torpédoborce, z nichž jeden přebíral zraněné a ten druhý vzal minolovku Gamble do vleku do doby, než dorazí vlečná
loď. Prakticky ve stejnou dobu zaútočil pak jiný japonský letoun, na torpédoborce Blessman. Náletem zezadu se tomuto japonskému pilotovi podařilo posádku Blessmanu překvapit a svržená puma zdemolovala přední kotelnu a nad ní se nacházející ubytovací prostory. V nich v té době odpočívali příslušníci podmořských demoličních oddílů, kteří předchozího dne tak odvážně prozkoumávali příbřežní vody a pláže Iwodžimy. Odtud se jako zázrakem vrátili živí a nezranění, nyní jim ale štěstí nepřálo, dva z nich japonská puma zabila na místě a 11 jich zranila. Zápisy říkají, že tento večerní japonský nálet, byl pak jedinou úspěšnou akcí Japonců, japonského letectva, proti lodím amerického invazního uskupení provedenou před dnem D.
Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 89., Praha 2 000., Vydání 1, nalezl v americké historické literatuře u velitele námořní pěchoty Tichomořského loďstva generálporučíka Hollanda Smitha i další podrobnosti a píše, cituji:

„Když 18 února večer zahalila Iwodžimu noční tma, skončila první fáze velké výsadkové operace. Následující den měla započít fáze druhá a rozhodující. Byla očekávána s netrpělivostí, ale i s obavami. Velitel námořní pěchoty Tichomořského loďstva generálporučík Holland Smith o onom večeru ve svých pamětech napsal:
‚Bezprostřední blízkost akce a odpovědnost za operaci, které jsme se obávali nejvíce ze všech dosud provedených, na nás těžce doléhala… byl jsem si jist, že na Iwodžimě ztratíme 15 000 mužů. Toto číslo vzešlé z našich odhadů zpracovaných v Pearl Harboru představovalo absolutní minimum, i když někteří z mých důstojníků optimisticky předpovídali nižší počet. Pokud se týkalo námořní pěchoty, při přípravě jsme učinili vše, co bylo v lidských silách, abychom ostrov obsadili tak rychle a úspěšně, jak to jen bude možné. Měli jsme vylodit 60 000 mužů útočných jednotek a odhad, že každý čtvrtý bude zabit nebo zraněn, nikdy neopouštěl moji mysl. Neobával jsem se o výsledek bitvy, věděl jsem, že zvítězíme. Vždy jsme zvítězili. Ale úvahy o ceně zaplacené ztracenými životy mi způsobily mnoho bezesných nocí.‘“ * Historický podklad: Smith, H. M., Finch, P. : Coral and Brass, česky: Korál a mosaz., str. 253 – 254.


Den D, vylodění na Iwodžimě.
Bylo ráno 6 hodin dne 19. února 1945, když dorazil do blízkosti ostrova Iwodžima velitel Spojeného expedičního svazu (51. operační svaz) viceadmirál Richmond Kelly Turner

Admiral Richmond K. Turner, Wikipedia.
https://en.wikipedia.org/wiki/Richmond_K._Turner
s hlavními silami svazu s ním připlouvaly stovky dalších lodí, které se připojily k Výsadkovému podpůrnému svazu (52. operační svaz) kontradmirála Blandyho, který po celé tři dny děly svých bitevních lodí, křižníků a torpédoborců a také letouny z eskortních letadlových lodí útočil na japonská obranná zařízení na ostrově Iwodžima.
Kotradmirál Blandy také do Turnerova příchodu vlastně velel všem silám, které se podílely na předinvazních operacích, nyní převzal velení viceadmirál Turner. Viceadmirálu Turnerovi v tuto chvíli přímo podléhalo více než 450 plavidel a podporovaly ho i dvě další operační skupiny rychlých letadlových lodí 58. Operačního svazu viceadmirála Mitschera, které do blízkosti Iwodžimy vlastně připluly již předchozího dne odpoledne, po ukončení náletů na cíle v Japonsku. Historické zápisy říkají, že šlo o největší námořní uskupení, které se doposud v Tichomoří objevilo.
Již od rozednění dne 19. února 1945, vše nasvědčovalo tomu, že tento den bude skutečně počasí přát útočníkům. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 90., Praha 2 000., Vydání 1, nalezl v americké historické literatuře následující dění, cituji:

„Turner obhlížeje situaci z paluby své velitelské lodi Eldorado, poznamenal, že při žádné z předchozích vyloďovacích operací, již se účastnil, ať na Guadalcanalu, či v Gilbertových a Marshallových ostrovech, nebo v Marianách, nikdy nezažil příznivější povětrnostní podmínky. Vál jen slabý severní vítr, obloha byla až na pár mráčků jasná a viditelnost byla v podstatě neomezená. Moře bylo klidné a na vyloďovací pláže nedorážel téměř žádný příboj. To bylo obzvlášť důležité, neboť u zvolených pláží se břehy dosti prudce svažovaly k vodní hladině a i mírný příboj mohl vyloďovacím plavidlům a vozidlům působit potíže – o čemž se bohužel invazní vojska za nedlouho přesvědčila.
Součástí Turnerova Spojeného expedičního svazu byl i Útočný svaz kontradmirála Harryho W. Hilla, do nějž byly zařazeny dopravní lodi vezoucí 4. a 5. divizi námořní pěchoty: 4. divize se nacházela na 24 lodích transportní skupiny komodora Henryho C. Flaganana a 5. divize na 22 lodích transportní skupiny komodora Johna B. McGoverna. Už krátce po šesté hodině ranní dostalo 50 000 námořních pěšáků tradiční vydatnou snídani, což byl biftek s vejci. Poté mnohé z nich zvědavost přiměla vyjít na horní paluby a pohlédnout na necelých pět mil vzdálený ostrov, který se za krátko stane cílem jejich útoku. V ranním oparu viděli jen obrysy pobřeží a čnící kužel Mount Suribači. V tuto chvíli ještě nic nenasvědčovalo tomu, jaké peklo je tam čeká a kolik z nich se z tohoto ostrova už nikdy nevrátí. Jen o několik hodin později jeden z mužů, kteří ráno obhlíželi poklidné kontury Iwodžimy, když byl zraněný převážen na nemocniční loď, vyjádřil jen jedno zbožné přání: ‚Pro pána boha doufám, že už nebudeme muset jít na žádný další z těch mizerných ostrovů.‘ * *(Historickým podkladem je zde: Iwo Jima before H – hour. Harper ´s Magazine Iwo Jima před hodinou H. Harper´s Magazine,, květen 1945.
Tento námořní pěšák – náležejícím k těm šťastným, protože přežil – nemohl tušit, že než válka v Tichomoří skončí, čeká jeho kamarády dobývání ještě jednoho, a ještě mizernějšího ostrova.“



Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima Praha 2 000., Vydání 1.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=700