Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 235.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 235.

Plán útoku na ostrov Iwodžima, foto je majetkem Wikipedie zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

Končil jsem tím, že ještě následovaly i chmurné až smrtelné události, aby je pak vystřídala prvá a pak další, větší sláva.
Historické texty tehdejší doby zachytily ten fakt, že po vztyčení prvé (menší) vlajky s hvězdami a pruhy, ještě neměli mít námořní pěšáci na růžích ustláno. Když pak přímo říkají, že ještě nebyl čas na jásot u námořních pěšáků, kteří byli na Mount Suribači s výkonným důstojníkem poručíkem Schrierem u vztyčení té prvé vlajky s hvězdami a pruhy. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 135., Praha 2 000., Vydání 1, v historiografii nalezl a píše, cituji:

„Vlajka nepřítele nad Mount Surbači byla zřejmě pro některé z Japonců skrývající se v nitru hory větším pokořením, než mohli snést. V okamžiku, kdy seržant Louis R. Lowery zmáčkl spoušť fotoaparátu a pořídil snímek jejího vztyčování, ze sluje nedaleko kráteru vyrazili dva Japonci. Jeden mávaje mečem se hnal přímo ke skupině snažící se ukotvit žerď, ale než k ní doběhl, byl zastřelen. Druhý byl též zabit, ale až poté, co se mu podařilo hodit ruční granát do míst, odkud fotografoval seržant Lowery. Ten se zachránil jen díky bleskurychlé reakci, kdy se skulil po úbočí hory a zastavil se až o dvacet metrů níž. Fotoaparát, který při tom upustil, se rozbil. Šťastnou náhodou ale film zůstal nepoškozen, a díky tomu se zachovala první ze slavných fotografií vztyčování americké vlajky nad Mount Suribači. Vzápětí po této scéně napadlo Schrierovu četu několik dalších Japonců vynořivších se z podzemí, všechny je však potkal stejný osud jako první dva.“

Jak dál praví zápisy v historiografii americká vlajka s hvězdami a pruhy sice nad Mount Suribači vlála, ale byl zde problém, že kvůli svým malým rozměrům byla z větší dálky málo a špatně viditelná. A tak asi tři hodiny po jejím vztyčení námořní pěšáci obstarali vlajku jinou, mnohem větší, o délce dva a půl metru, kterou si vypůjčili od posádky tankové výsadkové lodi LST-779.

Vztyčení vlajky, druhé větší, na ostrově Iwo Jima, na Mount Suribachi, Wikipedia

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima

V té skupině, která tuto větší a vypůjčenou vlajku pak nesla nahoru, byl také Joe Rosenthal, což byl fotograf americké agentury Associed Press. Tomu se podařilo zachytit ono druhé vztyčování vlajky s hvězdami a pruhy nad Mount Suribači, a tak vlastně vznikla ta nejslavnější fotografie pořízená v Tichomoří za 2. světové války. Ta pak byla více než mnohokrát reprodukována a nejslavnější je od sochaře Felixe de Waldena, která se stala vlastně předlohou bronzového monumentu námořní pěchoty, umístěného na Arlingtonském národním hřbitově nad řekou Potomac ve Washingtonu.
Po nějaké době po vztyčení druhé a větší vlajky, odrazil od lodi Eldorado, velitelské lodi viceadmirála Turnera, člun, který přivezl na pláž Zelená skupinu mužů. Byly tam, mimo viceadmirála Turnera ještě ministr námořnictva Spojených států James V. Forrestal,

Ministr námořnictva USA James Forrestal SecOfDef, Wikipedia

generálporučík Holland Smith

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima
a ještě několik dalších vysokých důstojníků armády a námořnictva včetně dvou admirálů. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 135., 136., Praha 2 000., Vydání 1, v historiografii nalezl a píše, cituji:

„Očividně pohnutý Forrestal se při pohledu na vlajku nad Mount Suribači obrátil ke generálu Smithovi a pravil: ´Hollande, vtyčení této vlajky na Suribači bude symbolem námořní pěchoty na dalších pět set let´.* (* Historickým podkladem je zde: Smith, H. M., Finch.: Coral and Brass, česky: Korál a mosaz, str. 261.).
Obsazení Mount Suribači nemělo obrovský psychologický význam pouze pro všechny americké vojáky podílející se na dobývání Iwodžimy, stejný význam, i když s přesně opačným dopadem, mělo i pro Japonce. Major Horie napsal, že když přišla na Čičidžimu, kde se v té době nacházel, zpráva o ztrátě Mount Suribači, i on sám byl zahlcen emocemi. ** (** Historickým podkladem je zde: Garand, G. W.., Strobridge, T. R. : Western Pacific Operations, česky: Operace v západním Pacifiku, str. 543.).
Stejně těžkou ranou byla pro majora (Horie) a další japonské důstojníky skutečnost, že pevnost Suribači padla po pouhých třech dnech bojů; podle jejich předpokladů měla vzdorovat nejméně dva týdny.“

Vlastně ani po dobytí hory Mount Suribači pak nemohl 28. pluk, pokládat svůj úkol v daném prostoru za zcela skončený, neboť hned se prostě nemohl připojit k ostatním jednotkám své 5. divize, která již bojovala ve střední části ostrova Iwodžima. Totiž do večera 23. února všechny tři prapory 28. pluku musely pokračovat ve vyčišťovacích akcích jak kolem Mount Suribači, tak ještě i na hoře samotné. Námořní pěšáci museli likvidovat na různých místech se objevující japonské odstřelovače a ve spolupráci se ženisty zavalovali pomocí výbušnin vchody do jeskyň a tunelů. Ještě v noci z 23. na 24. příslušníci roty E 2. praporu zůstali na temeni Mount Suribači a zaujali tam kolem kráteru kruhovou obranu. No a zbytek 2. praporu, se dvěma dalšími prapory pluku, obsadil všechny pozice na úpatí hory a to po celém jejím obvodu. A takováto obezřetnost se skutečně vyplatila. Japonci se totiž během noci opakovaně pokoušeli tento svírající je kruh prorazit a 122 jich přitom bylo zabito. A že to nebylo jen tak, říkají zápisy, když u mnohých padlých Japonců bylo ráno zjištěno, že měli na těle přivázány výbušniny; se vší pravděpodobností zamýšleli po proniknutí do amerických postavení najít vhodné cíle a zemřít při sebevražedných útocích. Ještě těsně před rozedněním skupina přibližně 30 japonských vojáků zaútočila ručními granáty na velitelské stanoviště a obvaziště 1. praporu. Všichni příslušníci velitelství, ale i zdravotníci se ihned chopili zbraní a ve tmě se rozpoutal nelítostný boj, ve kterém se Američané především snažili Japoncům zabránit ve vniknutí do stanů s bezmocně ležícími raněnými. Nakonec byli útočníci pobiti do posledního.
Ale ani vlastně ti “šťastnější“ z japonských vojáků, kterým se podařilo americkými liniemi proniknout a dosáhnout pozic vlastních vojsk ve střední či severní části ostrova Iwodžima, neměli ještě vyhráno. Většinou byli za tento čin odsuzováni a čekalo je ponižování, pokud jim zrovna nehrozila přímá smrt. O jednom takovém případu podal historii svědectví poddůstojník Riiši Kojacu, který boj o Iwodžimu přežil:

„Pamatuji se na velmi dramatickou scénu, které jsem byl svědkem 24. února 1945. Námořní poručík, na jehož jméno si nemohu vzpomenout, s několika svými muži, všichni v roztrhaných a zakrvácených uniformách, se objevil na velitelském stanovišti.
Pravil, že prorazili nepřátelské obklíčení Suribači a podařilo se jim dojít na velitelství, aby mohli podat hlášení. Když jsem poručíka přivedl ke stolu námořního kapitána Inouje, kapitán vybuchl a začal řvát: ´Proč jsi sem přišel, ty čubčí synu? Nebylo tvojí povinností držet tu pevnost za každou cenu? Styď se, že jsi tady! Hanba! Hanba! Víš, co je to hanba? Já ti říkám, že jsi zbabělec a dezertér´! Pobočníci se pokoušeli kapitána uklidnit, ale ten byl stále zuřivější, chrlil další urážky a nakonec prohlásil: ´Podle všech válečných pravidel je dezertér okamžitě popravován, a já ti udělám laskavost, že ti srazím hlavu vlastnoručně´.
Po tomto výkřiku se kapitán chopil meče a tasil. Zraněný poručík klečel, beze slova, bez pohybu. V tu chvíli pobočnici kapitána uchopili a meč mu vyrvali z rukou. Inouje propukl v pláč mumlaje: Oh, oh, Suribači padla! Suribači padla´! Pobočníci zatím poručíka odvedli na obvaziště.“ * (* Historickým podkladem je zde: Smith, H. M., Finch.: Coral and Brass, česky: Korál a mosaz, str. 261.).

Asi již nikdy nebude přesně známo, kolik že japonských vojáků nakonec podlehlo v uzavřených tunelech svým zraněním, kolik se jich pak udusilo nebo spáchalo sebevraždu, ale určitě jich v nitru hory Mount Suribači zůstaly celé stovky uvězněny a zemřely; některé historické prameny hovoří nejméně o 1000 mužích. Ověřeným číslem bylo pouze 1231 mrtvých těl, které byly nalezeny na Mount Suribači a v její blízkosti. Historik kontraadmirál Morison a jeho tým uvádí, že na Mount Suribači samotné, vyhodili ženisté námořní pěchoty do vzduchu kolem tisíce Japonců využívajících jeskyň a vchodů do podzemí. ** (historickým podkladem je zde ** Morison, Samuel Eliot: Victory in the Pacific / History of United States Naval Operationns WWII. Sv. XIV/. Česky: Vítězství v Tichomoří / Historie námořních operací Spojených států za druhé světové války. Sv. XIV/. Little, Brown and Company, Boston 1975, str. 73. Když pak Američané ovládli Mount Suribači, tak se jim ještě pár Japonců podařilo ze zavalených chodeb a jeskyň vyhrabat, ale všichni padli za oběť hlídkám námořní pěchoty, které dohlížely na to, aby nikdo z přeživších Japonců prostě neunikl.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 236.
Když poté skončily vyčišťovací akce na hoře Mount Suribači, byl 28. pluk na pět dní převeden do zálohy V. sboru, aby si jeho vojáci mohli trochu vydechnout před svým dalším nasazením. Avšak ani těchto pět dní neznamenalo nějaké nic nedělání. Totiž hlídky 28. pluku dál musely zasahovat proti Japoncům, kteří se porůznu objevovali v jižním sektoru, vojáci pluku shromažďovali roztroušené zbraně a různá vybavení, ať již vlastní, nebo japonské, a mnoho hodin bylo též věnováno zařazování nových posil, které přicházeli nahradit ty padlé a zraněné. Že byla obsazena hora Mount Suribači, tak toho využili dělostřelci 14. pluku 5. divize, kteří na jejím vrcholku okamžitě začali zřizovat pozorovací stanoviště a z něho pak sledovali a zaměřovali cíle ve střední a severní části ostrova.
Dobytí hory Mount Suribači sice nebylo tou nejvýznamnější událostí celkové bitvy o Iwodžimu, ale byl to jeden ze symbolických a důležitých kroků, které měly postupně vést ke konečnému vítězství. Nicméně těžké boje, trvající týdny, ještě čekaly při postupu střední a severní částí ostrova Iwodžimy všechny tři divize námořní pěchoty.



Začátek boje o střed a sever ostrova Iwodžima.
Bitva o ostrov Iwodžimu byla od samého počátku a až do okamžiku, kdy bylo umlčeno poslední ohnisko japonského odporu charakterizována pomalým, mnohdy po celodenním úsilí jen na metry, nebo desítky metrů počítaným postupem jednotek útočných divizí americké námořní pěchoty, která musela bojovat se zfanatizovaným nepřítelem, který navíc využil ve svůj prospěch všeho, co mu pro vedení obranných bojů na ostrově nabídl tamější pro obranu výhodný terén. Historické zápisy říkají, že takto vlastně probíhal v jižní části ostrova Iwodžima zápas vojáků 28. pluku 5. divize o ovládnutí Mount Suribači, který v prvých čtyřech dnech po vylodění k sobě upoutal největší pozornost. Ale pravdou bylo, že ve stejné době a prakticky za stejných podmínek, již sváděly hlavní síly V. sboru velice krvavé boje o pár kilometrů dál na sever. A byla to právě střední a severní část ostrova Iwodžima, kde generálporučík Kuribajaši soustředil většinu svých vojsk a kde nezanedbal nic, co by mohlo posílit odolnost japonské obrany. A další popis vývoje dění zachytil z amerických historických pramenů český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 138., 139., když píše, cituji:

"Večer v den D. představovala severní hranice amerického předmostí na Iwodžimě současně i severní linii ostrovní fronty. Směřovala od Východní člunové zátoky přes okraj bývalého lomu a jižní část letiště číslo 1 k západnímu pobřeží, konkrétně k západnímu konci šije oddělující výběžek s Mount Suribači. Na této linii, dlouhé necelých 4000 metrů, bylo rozmístěno sedm praporů námořních pěšáků, kteří z 19. na 20. února strávili stejně neklidnou noc jako jejich druhové na jihu. Výbuch skladu munice a pohonných hmot 25. pluku 4. divize byl již zmíněn a stejně tak i zásah velitelského stanoviště 1. praporu 23. pluku téže divize. Kolem půl třetí ráno se před postaveními 27. pluku 5. divize připravovala k výpadu na 500 nepřátelských vojáků. Jejich aktivita nezůstala utajena a rychlý zásah divizního dělostřelectva jejich záměr zmařil; ti z Japonců, kteří palebný přepad přežili, se ještě za tmy stáhli. Krátce po sedmé hodině ranní dopadla minometná střela na velitelské stanoviště 2. praporu 25. pluku, umístěné za pláží Modrá 1, a jak velitel praporu, tak i výkonný a operační důstojník byli těžce zraněni. Jeden nešťastný zásah vyřadil prakticky celý velitelský sbor praporu a nový velitel musel být narychlo povolán od jiné jednotky.“

Bylo ráno 20. února 1945 (den D + 1), když tři a půl kilometru výsadkových pláží pokrývala změť nakupených trosek, na kterých bylo jen velice málo míst, kde ještě mohla přistávat invazní plavidla, říkají historické zápisy. Všude byly vidět zničené trupy výsadkových člunů, což svědčilo o vysoké ceně zaplacené za vylodění velkého množství útočných jednotek. K rozeznání byly ochromené tanky a polopásová vozidla, které zůstávaly s přetrhanými pásy tam, kde se po dělostřelecké palbě nepřítele zabořily do zrádného písku a sopečného popela. Některá jiná vozidla, jako oběti min a zásahu japonských děl a minometů byla převrácena a nad nimi se v podivných úhlech tyčily jeřáby, které měly původně sloužit k vykládce přiváženého materiálu a zásob. Mezi tou veškerou změtí bylo na velkém prostranství rozseto velké množství zbraní, munice, plynových masek, osobních věcí vojáků, jako byly součásti oděvů. Někde byly vidět i takové věci, které byly tím největším pokladem – dopisy z domova. Všude byla jasně patrná přítomnost smrti. Již těsně u pláže se v plovací vestě, pohupoval na vodní hladině dokonce trup velitele tankového a výsadkového člunu, kterému exploze jednoho japonského granátu utrhla celou spodní část těla, když se pokoušel vyprostit své uvázlé plavidlo. Těsně na okraji pláží pak leželi mrtví vojáci, přes jejichž těla se převaloval přílivem nahrnutý písek. Takto přesně, jak vypovídají plukovní a divizní zápisy, vypadala scenérie za zády námořních pěšáků sedmi praporů, které se v té době na severní linii připravovali k dalšímu útoku.

4. divize námořní pěchoty na Iwo Jima, doslova přišpendlená v písku a štěrku po vylodění, Wikipedie.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle
Ale ani tento obraz neříkal to, co viděli před sebou, neboť bylo jasné, že není žádný důvod k optimismu. Totiž oblast, do které nyní směřovaly útoky námořních pěšáků, bylo bizarním uskupením strží, skalných rozsedlin a říms, útesů, štěrbin a roklí, když zbytek ostrova pokrývaly kameny a škvára, či písek, popel a chomáče jen velice sporé vegetace. Tam všude vepředu, ale číhala zamaskovaná japonská postavení, plná pevností ze železobetonu. Vše pak začínalo maskovanými bunkry, stanovišti děl a minometů, kulometnými hnízdy a vlastně končilo maskovanými dobře zakopanými tanky. Přes všechna tato nejen tušená, ale i objevená místa odporu v 8 hodin 30 minut toho dne, po dělostřelecké přípravě a náletech palubních letounů vyráželi do útoku američtí námořní pěšáci. Je známo, že velitelství V. sboru stanovilo za cíl útoku pro den D+1 takzvanou linii O-1, která se ve tvaru gigantické podkovy (viz.: mapu útoku) táhla od západního pobřeží přes jižní část letiště číslo 2 a končilo na východním pobřeží nad „Východní člunovou zátokou“.
Na levé (západní) straně fronty nyní postupovaly v pásmu širokém asi 1 000 metrů a přiděleném 5. divizi její dva prapory a další dva prapory prozatím zůstávaly v záloze. Na pravé (východní) straně se v pásmu prakticky trojnásobně širokém, probíjely dopředu jednotky americké 4. divize námořní pěchoty.
Do šesté hodiny odpolední se podařilo 5. divizi námořní pěchoty postoupit jen o 700 metrů, když 4. divize, která sice měla již pod kontrolou celé letiště číslo 1, ale mimo tohoto postupu se její prapory posunuly ve stejné době jen o 200 až 500 metrů, což vlastně znamenalo, že stanovené linie O-1 dosaženo prostě nebylo.
Nešťastný byl tento den i pro 1. prapor 24. pluku 4. divize, který v této době postupoval při východním pobřeží, od bývalého lomu dále pak na sever. Ještě v 16. hodin povzbudil unavené pěšáky pohled na přilétající skupinu palubních letounů. Jen chvilku doufali, že nálet jejich letounů japonskou obranu alespoň částečně ochromí, což jim mělo ulehčit postup. Avšak dle zápisů tato euforie trvala jen do okamžiku, než pumy a dávky z kulometů vlastních letadel začaly zasahovat je samotné. Bilance nepovedeného leteckého útoku říkala, že 5 námořních pěšáků bylo zabito a 6 zraněno, a to i přesto, že americké pozice označovaly žluté signalizační terče, které byly umístěny právě proto, aby se něco podobného stát nemohlo. A jak říkají pozdější zápisy, jakoby toto nedopatření ještě nestačilo, krátce poté dopadly na postavení tohoto 1. praporu dvě salvy vystřelené jedním z amerických křižníků, které operovaly u pobřeží.
Také tentokrát byly následky velice vážné, neboť téměř 90% vojáků bylo zraněno.
Již v dopoledních hodinách stejného dne D+1 nařídil velitel V. sboru, aby se 21. pluk z 3. divize, která dosud tvořila zálohu sboru, připravil k vylodění. Ale i tentokrát, dle zápisů, už jen přestup do výsadkových člunů provázely značné potíže. Námořní pěšáci sešplhávali z palub dopravních lodí do člunů po sítích, které byly zavěšeny na jejich bocích. Ale protože moře bylo značně neklidné, a čluny se zmítaly ve vlnách, řada pěšáků obtížených zbraněmi a výstrojí v posledním okamžiku namísto ve člunu skončila ve vodě, odkud pak byli mnohdy vytahováni na poslední chvíli, mnozí už napůl utopeni. K pobřeží pak čluny vypluly krátce po poledni. V této době byly pláže zahlceny, když v tuto dobu zahlcení pláží už dosáhlo takových rozměrů, že výsadkové čluny byly plné mořskou nemocí trpících a vytrvalým deštěm promáčených námořních pěšáků, před nimiž kroužily šest hodin, a po celou dobu museli marně čekat na povolení k přistání.

Americké zásoby vyloděné na Iwodžimě,Wikipedia.

https://simple.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima

Pak ještě zesílil příboj a hrozilo nebezpečí, že by čluny mohly být při nájezdu na okraje pláží zaplaveny. Proto vydal velitel sboru rozkaz, aby se celý pluk vrátil zpět na dopravní lodi. Výsadek pak byl odložen na pozdější dobu.
Zápisy říkají, že v žádném případě nebylo možno zdržovat vylodění dalších jednotek dělostřelectva, protože jejich podpora měla pro pěšáky útočných praporů naprosto prvořadou důležitost. Už právě v den D byly na ostrov Iwodžimu přepraveny první dva prapory 14. (dělostřeleckého) pluku 4. divize a vysazení jeho 3. a 4. praporu bylo vzhledem k pozdní hodině a vzniklým zmatkům na přístupech k plážím odloženo na příští den.
V den D+1 odpoledne přivezla pak obojživelná vozidla DUKW na pobřeží 105mm houfnice 3. praporu, které po rychlém umístění do palebných postavení mohly již v 17.30 zahájit podpůrnou palbu. Ale zcela jinak dopadl pak 4. prapor, jehož vylodění se změnilo v tragédii. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 141., k dalšímu dění píše, cituji:

„Jen co první DUKW vyjelo z otevřené přídě tankové výsadkové lodi na vzdouvající se hladinu, a zamířilo k pobřeží, převalilo se přes jeho bok několik vln, motor zhasl a DUKW se potopilo i s naloženou houfnicí. Sedm následujících obojživelných vozidel skončilo stejně. 4. prapor tak přišel o osm ze svých dvanácti 105mm houfnic, aniž vypálily jedinou ránu, a víc než deset mužů se přitom utopilo. Následné vyšetřování zjistilo, že vozidla byla po zatížení těžkými houfnicemi příliš ponořená, a přes jejich boky se přelévající vlny způsobily, že voda pronikla i do motorů a jejich palivové soustavy. Motory vysadily, a to na neklidné hladině znamenalo neodvratný konec.“

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 237.
Ale pohromy, které pronásledovaly 4. prapor, kterému velel podplukovník Carl A. Youngdal tím vlastně ještě neskončily. Jeho další čtyři DUKW, která mu ještě po pohromách zbyly, sice dosáhly ještě pozdě odpoledne pobřeží, ale dvě další z nich se potopily, když se ve 22.30 pokoušely ve vysokém příboji vyjet na pláž. Na břeh se tak, jak stojí v zápisech, dostala dvě DUKW se dvěma posledními houfnicemi 105mm. V noci byla obě děla umístěna do palebného postavení a ještě za tmy začala odpovídat na střelbu, která přicházela ze severní části ostrova Iwodžima. Vzhledem k intenzitě japonského odporu a ztrátám, které utrpěla jak 4., tak i 5. divize, došli pak generálové Holland Smith a Harry Schmidt ve večerních hodinách dne D+1 k závěru, že jednotky 3. divize námořní pěchoty, dosud se nacházející na palubách dopravních lodí, bude třeba zapojit do bojů co nejdřív. Následující den byl učiněn nový pokus o vylodění 21. pluku, který bude do doby, než na Iwodžimu dorazí i zbývající pluky 3. divize s velitelem generálmajorem Gravesem B. Erskinem, podřízen veliteli 4. divize generálmajoru Cliftonu B. Catesovi.

General Clifton B. Cates Wikipedia

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima

Vrchní velitel expedičních sil Smith i velitel V. sboru Schmidt si dobře uvědomovali, jak velké problémy přinese příchod dalších 20 000 mužů a tisíců tun zásob a materiálu na již teď přeplněné pláže. Ovšem neměl-li postup do severní části ostrova Iwodžima uváznout, nebylo vlastně možno nasazení této 3. divize odkládat.
Již po rozednění dne 21. února (den D+2) začala děla celkem dvanácti torpédoborců a 2 křižníků spolu s 33 houfnicemi polního dělostřelectva ostřelovat všechna japonská postavení před sebou. Zároveň tato japonská postavení napadlo i 68 palubních letadel, v zápětí, v 8.10 hodin, 4. a 5. divize vyrazily vpřed. Na levém (západním) křídle útoku, kde bojovaly dva prapory 5. divize, terén umožňoval užít tanky, což samozřejmě postup natolik urychlilo, že do 14 hodiny odpolední oba prapory pokročily o téměř 1 000 metrů a takřka dosáhly linie O-1.
Již také odpoledne vstoupil na břeh se svým štábem i velitel 5. divize generálmajor Keller E. Rockey a poblíž jižního konce letiště číslo 1 si pak nechal zřídit divizní velitelství.

generálmajor Keller E. Rockey, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

Zatímco této 5. divizi se dařilo, oba pluky 4. divize se na pravém (východním) křídle střetly s natolik houževnatou nepřátelskou obranou, že po celodenním urputném boji postoupil 23. pluk, který se probíjel zhruba středem ostrova, jen o pouhopouhých 100 metrů. Napravo od něj bojující 25. pluk získal na některém svém úseku jen pouhých 50 metrů území, když na jiném postoupil dál, ale nikde to nebylo tehdy víc, než 300 metrů.
Pro příští den měla divize dostat velice významnou posilu. Díky pracovním jednotkám, které podávaly v posledních 48 hodinách doslova heroické výkony, se ještě dopoledne podařilo na plážích natolik zlepšit podmínky, že konečně mohlo začít odložené vyloďování 21. pluku 3. divize. Bylo 18 hodin, když byly všechny tři jeho prapory na břehu a po navázání kontaktu se 4. divizí zaujaly postavení v severní části letiště číslo 1 s tím, že následující den bude podpořen útok směrem na letiště číslo 2.
Navečer v den D+2 představovala linie fronty, která šla napříč středem ostrova, čáru různě se vlnící podle toho, kam až která z jednotek během tohoto dne pronikla. V době za soumraku na ní námořní pěšáci upevňovali své pozice a připravovali se na nadcházející noc. A tato noc se v ničem neměla lišit ani od těch předchozích, ani od mnoha z těch, které měly teprve přijít. Japonci vlastně nikde nepřistoupili k nějakému rozsáhle založenému protiútoku, ale po celou noc usazené Američany zneklidňovali stálým ostřelováním a většími či menšími výpady. Tak například kolem půlnoci hlásili velitelé 3. praporu 23. pluku, že prakticky před jeho postaveními se soustřeďuje nejméně 200 Japonců, kteří přicházejí z prostoru letiště číslo 2. Ještě než mohli vůbec Japonci zaútočit, rozprášila je palba amerického polního dělostřelectva a děl torpédoborce, který hlídkoval u pobřeží.
Byla noc z 21. na 22. února, tedy ta třetí v řadě, kdy vytrvalý déšť, chlad a neustálé ostřelování japonskými děly a minomety znemožňovaly námořním pěšákům spánek a tím obnovu sil. V historických zápisech stojí, že vojáci útočných jednotek, kteří bojovali již po tři dny, od ranních hodin do soumraku, s fanaticky se bránícím nepřítelem, a to od ranních hodin do soumraku, museli ještě bojovat s všudypřítomným blátem, z vodou nasáklého sopečného popela, které obalovalo uniformy i zbraně, a po celou tu dobu se živící dávkou studené stravy zapíjené vodou, byli unaveni. Při tom všem dobře věděli, že i ty další dny úlevu nepřinesou, ale se vší pravděpodobností tomu bude právě naopak. Za takto popisované situace i odolní a tuhým výcvikem prošlí námořní pěšáci začali projevovat známky deprese. Zápisy dále říkají, že tento stav věcí si naštěstí uvědomovali i velitelé 5. a 4. divize generálové Rockey a Cates. Praxe jim říkal, že museli chápat, že nemá-li útok ztratit dynamiku a tváří v tvář odolné obraně uváznout, bude třeba nejvíce vyčerpané a ztrátami také nejvíce oslabené jednotky z prvé linie, byť na krátkou dobu stáhnout a nahradit je čerstvými silami. Především se to vše týkalo 27. pluku 5. divize a 23. pluku 4. divize. Rozhodnutí, dle zápisu, padlo v noci a již také za rozbřesku dne 22. února je začaly v hustém dešti a nepřátelské minometné palbě střídat. 26. pluk 5. divize a 21. pluk 3. divize.
Do 8.30 ráno dne 22. února (den D+3) se 26. pluku již podařilo výměnu v pásmu 5. divize dokončit a po obvyklé dělostřelecké přípravě a bombardování mohly jeho tři prapory zahájit útok podél západního pobřeží. Během dopoledne tento pluk postoupil o 400 metrů na sever, ale poté byl zastaven. Napravo od něj, v operačním prostoru 21. pluku bojujícího v sestavě 4. divize, se totiž tyčil 30 metrů vysoký útes, jehož stranu obrácenou k útočícím Američanům tvořil téměř kolmý sráz. A právě plošina na tomto útesu Japoncům sloužila za pozorovatelnu, ze které měli pak dokonalý přehled o každém hnutí útočníků, a proto je mohli s mimořádnou účinností ostřelovat. Protože nástup 21. pluku do nových postavení se oproti očekávání protáhl na téměř šest hodin, tak přesto, že jeho velitel zapojoval své jednotky do boje okamžitě, jak dorazily na linii fronty, pluk do večerních hodin postoupil jen o 50 až 250 metrů a příkrý útes, působící velké potíže jeho sousedovi, se dobýt nepodařilo. Tento stav způsobil, že pravý bok 26. pluku, který dopoledne výrazně postoupil, zůstal prakticky odkrytý. Japoncům to samozřejmě umožnilo soustředit na tento pluk palbu ze všech stran, zepředu, zprava z útesu, a dokonce i zezadu. Za takto vzniklé situace, pokud nechtěl své muže nechat rozstřílet bubnovou palbou japonských děl, minometů a kulometů, nezbylo veliteli 26. pluku plukovníku Chesterovi B. Grahamovi nic jiného, než se, se svými muži stáhnout zpět a to až na ranní výchozí čáru. Tak se stalo, že těžce vybojovaných 400 metrů bylo ztraceno, ale do doby, než budou vyřazena japonská postavení na útesu, nebylo v tomto momentě jiné řešení. Celou situaci uznali i Grahamovi nadřízení, když jeho rozhodnutí pak později prozkoumávali. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 144., o pokračování, z amerických historických podkladů píše, cituji:

„Ze vzniklých potíží nebylo možno vinit ani 21. pluk: zkušení velitelé dobře věděli, co všechno se může ve válce přihodit a jak něco nepředvídaného dokáže zamíchat i sebelépe připravenými plány. 21. pluku při jeho prvním bojovém nasazení na Iwodžimě zřejmě chyběla ta pověstná troška štěstí, která v extrémních situacích dokonce může rozhodnout i o vítězství nebo porážce. Jeho vojáci totiž od prvního okamžiku bojovali s velkou statečností, ale měli tu smůlu, že narazili na zakopaného nepřítele, který vražednou palbou ovládal každý centimetr terénu, kterým museli projít.
Jejich ztráty také byly zcela neúměrné k dosaženému zisku a postihli i velící důstojníky. Explozí minometné střely byl například vážně zraněn velitel 1. praporu pluku podplukovník Marlowe C. Williams, který přesto odmítl evakuaci, a teprve až večer předal velení majoru Clayovi M. Murrayovi; Murray sám byl zraněn příští den a též musel být z Iwodžimy evakuován.“

Na úplně východním křídle fronty bojovaly tehdy dva prapory 25. pluku 4. divize a u samého východního pobřeží 1. prapor 24. pluku téže divize. 1. prapor plnil významný, i když územní zisky nepřinášející úkol. Většinu dne D+3 totiž strávil likvidací japonské obrany prostoru bývalého lomu a na skaliskách nad Východní člunovou zátokou. Tam to bylo nezbytné, protože právě z těchto míst podobně jako na jihu z Mount Suribači, měli Japonci vyloďovací pláže jako na dlani a zde ukryté minomety a odstřelovači působili Američanům od prvního okamžiku citelné ztráty.
Bylo 17 hodin, když velitelé obou divizí postup svých jednotek zastavili a námořní pěšáci museli vytvořit obrannou linii pro přežití další neklidné noci. Tato noc proběhla tak, jak se na Iwodžimě už stávalo zvykem. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str145., k tomu dále nalezl a píše, cituji:



„Hned po setmění začali Japonci americkou linii oťukávat a krátce po 18. hodině, po minometném a dělostřeleckém přepadu se vrhli na postavení 26. pluku. Byli sice s těžkými ztrátami odraženi, ale jejich snažení tím neskončilo. Před rozedněním se skupina nepřátelských vojáků pokusila doplavat podél západního pobřeží do týla 26. pluku. Poté, co byli zpozorováni, je zkosila americká kulometná palba. I v úseku 25. pluku 4. divize podnikla v noci výpad asi stočlenná skupina Japonců. Také tato akce skončila neúspěchem a ráno ležely před postaveními pluku desítky mrtvých nepřátel. Kromě těchto přímých pokusů o napadení Japonci americké pozice vytrvale ostřelovali. Námořní pěšáci tak strávili čtvrtou bezesnou noc.“


Použité historické podklady Pacifik 2:
- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima Praha 2 000., Vydání 1.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=700