Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 238.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 238.

Plán útoku na ostrov Iwodžima, foto je majetkem Wikipedie zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

Pro další den, tedy pro den 23. února 1945 (den D+4) a i pro následující dny pak Velitelství V. sboru stanovilo novou cílovou linii, která byla označena O-2.Při pohledu na mapu Iwodžimy to zjednodušeně řečeno znamenalo posunutí podkovy postupu od předešlé linie O-1 na novou cílovou linii, která je tam označena 0-2 a vesnici Motojamu, a na východním pobřeží až k výběžku Tačiiwa.
Ještě předchozího dne způsobila 26. pluku 5. divize vážné potíže japonská postavení na strmém útesu, který se ale už nacházel v operačním pásmu 4. divize. Aby tak mohla být nepřátelská bašta, která ovládala velkou část západního pobřeží, co nejrychleji zneškodněna, generálmajor Schmidt povolil 5. divizi, bude-li to potřebovat, aby posunul hranici operačních pásem, a buď je překročil, nebo se zcela ujal likvidace japonských pozic na útesu, nebo se na ní na její likvidaci alespoň podílel.
26. pluk tak byl posílen jedním praporem 27. pluku, a vyrazil v 7.30 ráno. Okamžitě se však dostal do těžké japonské palby. Námořním pěšákům se sice podařilo postoupit o 200 metrů, ale ihned poté zjistili, že už to nejde posunout se vpřed ani o metr, ale protože neměli žádnou možnost účinně čelit těžkému vražednému ostřelování, zjistili, že obsazený prostor neudrží. Opakovala se situace z předešlého dne. Ještě před polednem byli přinuceni se stáhnout prakticky až na výchozí čáru, z které vycházeli ráno.
Odpoledne se tento pluk znovu a s velkou odvahou pokoušel prorazit, ale byl vždy zatlačen zpátky. Prakticky večer se zakopával tam, odkud ráno svůj útok začínal.
Co se týkalo dalších dvou pluků 4. divize a k ní přiděleného 21. pluku 3. divize, tak hlavním cílem jejich útoku se stalo letiště číslo 2, které se nacházelo uprostřed ostrova. Generálporučík Kuribajaši, tady pověřil jeho obranou 145. pluk plukovníka Masua Ikedy, který byl tehdy považovaný za nejlepší japonskou jednotku na ostrově Iwodžima. Útokem na letiště číslo 2 Američané napadli prakticky hlavní japonskou obrannou linii, která začínala na skalnatých útesech západního pobřeží a dále procházející napříč ostrovem přes jižní část letiště až ke skalám na východním pobřeží, severně od vyloďovacích pláží. Jednalo se o obranné pásmo, které mělo dostatečnou hloubku na to, aby v něm Japonci mohli rozmístit i těžké zbraně, které byly schopné ohrožovat celou jižní polovinu ostrova.
Páteř opět tvořila hustá síť vzájemně se podporujících bunkrů, pevnůstek, tunelů a okopů. V celém tom samotném areálu letiště číslo 2, Ikeda umístil 47mm protitankové kanóny, které byly schopné postřelovat vzletové i přistávací dráhy po celé jejich délce, což znamenalo, že na nich bylo možno kontrolovat jakýkoliv pohyb nepřítele. Navíc dal plukovník také zaminovat všechny přístupové cesty, které vedly k letišti.
Jak již bylo řečeno, jednalo se o nezáviděníhodný úkol útočit přímo proti jižní části letiště a pak přes letištní plochu dál na sever, který připadl praporům 21. pluku. Tento omezený operační prostor určovaný charakterem terénu a dispozicemi japonské obrany, vlastně nedovoloval jiný útočný manévr, než čelní napadení; obchvaty, údery do boků, překvapivé přesuny, to vše bylo na většině území Iwodžimy vyloučeno, nepřipadalo to v úvahu ani zde při dobývání letiště číslo 2. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, Praha 2000, Vydání 1, str. 146., nalezl v amerických historických podkladech a píše, cituji:

„Aby nastupujícím útočným jednotkám ulehčily, brzy ráno vypálily na japonské pozice před výchozí linii obou divizí bitevní loď Idaho 162 356mm granátů a těžký křižník Pensacola 390 203mm granátů. Nezdálo se však, že by této náklad oceli japonskou schopnost odporu nějak ovlivnil, určitě ne v operačním prostoru 21. pluk. Dostatečným důkazem byla skutečnost, že i když se jeho 1. prapor po celý den znova a znova pokoušel o průnik, urputná japonská obrana jej nakonec přinutila vrátit se na noc do ranních výchozích pozic. 2. praporu téhož pluku se vedlo o něco lépe a za účinné pomoci polního a lodního dělostřelectva dosáhl jižního okraje letiště číslo 2. Jeden z jeho předsunutých oddílů se dokonce probojoval až na začátek hlavní vzletové dráhy, ale za krátko byl odtud vytlačen zuřivou palbou japonských těžkých kulometů a protitankových děl. Celkově nutno přiznat, že územní zisk dosažený v den D+4 byl na rozhodujícím úseku ostrovní fronty, tj. v prostoru, kde bojoval 21. pluk, navzdory utrpěným ztrátám minimální. Tento nepříznivý výsledek nedokázal zvrátit ani dva nálety, které na japonská postavení provedly palubní letouny, ani silná podpůrná palba lodních děl.
Nejvýraznějšího úspěchu dosáhl v den D+4 na pravém (východním) křídle fronty 24. pluk 4. divize, když postoupil o 300 metrů.
Ale vzhledem k tomu, že 21. pluk nalevo do něj uvázl a 24. pluku hrozilo, že při dalším postupu obnaží svůj bok, už kolem 15 hodiny jeho velitel plukovník Walter Jordan rozhodl útok zastavit a začít s přípravou obranné linie pro nadcházející noc.“

Zápisy říkají, že naštěstí nepřicházela v den D+4 na velitelství V. sboru jen hlášení o potížích útočících jednotek v prostoru ostrovních letišť Iwodžimy. Především se prý znatelně zlepšila situace na vyloďovacích plážích, kde do zatím převládajícího chaosu začal být konečně vnášen řád a organizace. Například byla uvolněna řada vstupů na pláže, což vlastně dovolovalo zvýšit objem vykládky zásob a válečného materiálu. Svědčí o tom i ten fakt, že bylo v den D+4 na Iwodžimu dopraveno 2 500 kusů munice pro velice výkonné 81mm minomety, jejichž podporu útočící námořní pěšáci velice silně postrádali – 81mm minomety totiž díky střelbě vrchní skupinou úhlů mohly zasahovat i cíle chráněné před palbou lodních a polních děl. Podařilo se vylodit 25 tanků 3. divize. Zároveň došlo i ke zlepšení systému velení útočným jednotkám. To když v dopoledních hodinách dne D+4 zřídil generálmajor Cates východně od letiště číslo 1 velitelství své 4. divize. Od této chvíle se na ostrově nacházela velitelství obou dvou divizí námořní pěchoty a jejich aktivitu bylo možno pružněji koordinovat.
Sám generálmajor Schmidt velitel V. sboru provedl tentýž den v odpoledních hodinách na Iwodžimě inspekci a jednal s veliteli obou divizí o situaci. Výsledkem jednání bylo rozhodnutí, že následující den už musí být zahájen konečně soustředěný útok proti strmým srázům, které se nacházely ve střední části fronty, v těsné blízkosti letiště číslo 2. Úspěchu tehdy měla napomoci ještě větší intenzita leteckých úderů a palby lodního i polního dělostřelectva před hodinou H; během dne jej potom měly podporovat především tankové jednotky všech tří útočných divizí. I proto byl tankový důstojník 5. divize podplukovník William R. Collins pověřen koordinací činnosti všech tankových sil, které se nacházely na ostrově Iwodžima. Navíc mělo v den D+5 dojít k vylodění 9. pluku 3. divize, který se měl v co nekratší době zapojit do útočných operací.
A tak konec dne D+4 označoval i prakticky konec jedné fáze bitvy o Iwodžimu. Na jihu zavlála na Mont Suribači vlajka s hvězdami a pruhy a americké předmostí se již natolik upevnilo, že už nebylo v silách japonské posádky je zlikvidovat. Začínala tak nová fáze, poznamenaná nejtvrdšími a nejkrvavějšími boji, k jakým na ostrově Iwodžima vůbec došlo. Co vlastně šlo očekávat, nyní již věděli Američané a věděli to také i Japonci.
V noci z 23. na 24. února odeslal velitel jednotek válečného námořnictva na Iwodžimě kontradmirál Ičimaru veliteli spojeného loďstva admirálu Tojodovi depeši, ve které se omlouval za to, že se posádce, včetně jeho mužům, nepodařilo zahnat americký výsadek do moře a dodal:
„Skutečný boj teprve začíná. Každý voják mých jednotek si plně uvědomuje význam této bitvy pro budoucnost našeho národa a je rozhodnut bránit tento ostrov za každou cenu a splnit svou čestnou povinnost.“*
(*Historickým podkladem je Newcomb, R. F.: Ivo Jima, str. 176.)

V sobotu dne 24. února (den D+5) se uklidnil prudký vítr vanoucí po celý předcházející den, tím se velice podstatně zmírnil i silný příboj moře a dokonce se začala protrhávat i dosud souvislá vrstva mraků. Za takto příznivějších podmínek, příliv zásob, mužů, vozidel, zbraní a materiálu všeho druhu na vyloďovací pláže ještě zesílil. V 10 hodin dopoledne vstoupil na břeh se svým štábem generálmajor Schmidt a poblíž západního pobřeží zřídil velitelství V. sboru.
V odpoledních hodinách se také vylodil 9. pluk 3. divize a s ním i velitel divize generálmajor Erskine, který umístil svoje velitelství u severního konce letiště číslo 1. Generál Erskine okamžitě zahájil přípravy na převzetí střední části teď již jediné ostrovní fronty, k čemuž mělo dojít příštího dne.

General Major Graves_B_Erskine, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

A na obsazeném letišti číslo 1, byť na ně stále ještě střílela japonská děla a zůstávalo v dohledu japonských ostřelovačů, zahájili práce muži 31. námořního ženijního praporu.

Prudké boje pokračovaly, když bylo letiště č. 1 upravováno a srovnáno se zemí. Wikipedie.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

Pod ochranou hlídek námořní pěchoty pak ihned začaly mořské včely obnovu letiště tím, že lezli po kolenou po přistávací dráze a zneškodňovaly miny a odstraňovaly střepiny dělostřeleckých a minometných granátů, schopné jako ostrý nůž proříznout pneumatiku přistávajícího nebo vzlétajícího letounu.
Útok na severní část ostrova Iwodžima byl obnoven v 9.10 ráno. 26. pluk 5. divize postupoval na levém křídle fronty, 21. pluk 3. divize – stále ještě se nacházející pod operační kontrolou 4. divize – uprostřed a 24. pluk 4. divize na pravém křídle.
Již od samého počátku bylo jasné, že úspěch, nebo neúspěch bude tentokrát do velké míry záviset na podpoře obrněných vozidel. Bylo proto rozhodnuto o posílení každého útočícího pluku tanky tankového praporu jeho divize. K usnadnění přesunu měly pak tanky – pokud to bude možné – použít Japonci vybudovaných pomocných drah, které spojovaly letiště číslo 1 a letiště číslo 2.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 239.
Hlavní útok Američanů byl od počátku opět veden v operačním prostoru 21. pluku a tankistům, kteří jej podporovali, měla posloužit jedna z tamních pomocných drah. Tanky na ní vjely v koloně, protože rozvinutí do šířky neumožňovala obava z položených min. ale i tak netrvalo dlouho a první z tanků byl vyřazen výbuchem miny. Již krátce nato i druhý tank najel na nastražené letecké torpédo zakopané pod povrchem dráhy. Následovala mohutná exploze, která vozidlo úplně zničila a ještě přitom zabila čtyři muže osádky. Jakoby povzbuzeni tímto úspěchem začali Japonci kolonu zuřivě ostřelovat a již během pár minut se jim podařilo vyřadit další čtyři tanky. Osádky sice dva z nich dokázaly pod palbou opravit, ale už bylo zcela zřejmé, že touto trasou se k letišti číslo 2 prostě prorazit nedá. Japonci si zcela evidentně včas uvědomili, že jejich letištní dráhy by mohly nepříteli ideálně posloužit k přesunu těžké bojové techniky, proto učinili účinná opatření, aby tomuto nebezpečí zabránili. Zbývajícím americkým tankům za této situace nezbylo nic jiného, než se stáhnout a pokusit se využít druhé pomocné dráhy, která se nacházela o něco dál východním směrem. I tady však tanky narazily na položené miny, a tak většinu odpoledne tankisté spolu s oddílem ženistů strávili s jejich zneškodňováním. Pak se však přece jenom tuctu tanků podařilo dosáhnout jižního okraje letiště číslo 2 a konečně mohly napadnout ohniska japonské obrany, která ovládala celý okolní prostor.
Námořní pěšáci, kteří byli nuceni vlastně po řadu hodin bojovat bez podpory tanků, se jen velice pomalu a za velkých obětí posunovali směrem na sever. Po poledni se vojákům 21. pluku podařilo letiště číslo 2 překročit v místě, kde se protínaly jeho dvě hlavní přistávací dráhy.
Před nimi se ale objevila vyvýšenina s řadou pevnůstek, zákopů a protitankových postavení, které byly obsazeny příslušníky japonského 145. pluku plukovníka Masua Ikedy. Celkem dvakrát na ně Američané zaútočili a celkem dvakrát byli odraženi. Do japonských postavení se jim pak podařilo vniknout až při třetím pokusu a následovala naprosto nelítostná řež. Byl to boj muže proti muži vedený i pažbami pušek, kameny, noži, bajonety a polními lopatkami. Nakonec přece jenom námořní pěšáci vyvýšeninu obsadili, ale jejich další postup zbrzdila soustředěná palba japonských děl. Japonská obranná linie však byla proražena a do takto vzniklé mezery okamžitě pronikaly spolu s tanky i americké oddíly vyzbrojené bazukami, minomety a kulomety.
V tuto stejnou dobu na západním křídle fronty postupovaly vpřed prapory amerického 26. pluku 5. divize. V počátku bylo jejich hlavní snahou za pomocí plamenometů konečně zlikvidovat ohniska vražedné palby, která přicházela zprava, a to z pahorků, které skrývaly velké množství Japonců v jeskyních, chodbách a tunelech. Ani také zde nikdo nešetřil nikoho.
I zřetelně označení zdravotníci, kteří se pokoušeli odnést z frontové linie zraněné, nezůstávali ušetřeni. Stávali se terčem japonských ostřelovačů a jejich ztráty byly stejné, jako ztráty útočných jednotek. Historické zápisy později říkají, že přesto vše, v odpoledních hodinách se 26. pluk probojoval 400 metrů před linii drženou sousedním 21. plukem, a proto musel v 16 hodin jeho velitel plukovník Graham další postup zastavit.
I když situace 21. a 22. pluku nebyla tehdy vůbec jednoduchá, nejtěžší boje sváděly 24. února tři prapory 24. pluku 4. divize, které operovaly na pravé (východní) straně fronty.

Mariňáci z 24. pluku námořní pěchoty během bitvy o Iwo Jimu, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima

Ráno, zatímco 1. prapor postupoval s 2. praporem 25. pluku podél pobřeží Východní člunové zátoky na severovýchod, 2. a 3. prapor vyrazil, stejně jako 21. pluk nalevo od nich, proti letišti číslo 2. Kolem 11. hodiny dopolední dosáhly východního konce jedné z přistávacích drah a tam námořní pěšáci zjistili, že před nimi je hřeben, který v souladu se značením čtverců na svých mapách pojmenovali Hřeben CD. Dál na jihovýchod pak Hřeben CD přecházel v proláklinu ve tvaru půlměsíce, která se brzy proslavila pod názvem Amfiteatr. V tomto prostoru měli Japonci vybudován systém opevnění, který patřil k těm nejpozoruhodnějším na Iwodžimě. Jeho součástí byly i Pahorek 382, což byl nejvyšší bod v celé severní části ostrova, tyčící se u východního okraje letiště číslo 2, a o něco nižší Krocaní vrch, ležící severně od Amfiteatru. Ve chvíli, kdy se takto Američané přiblížili k řečeným terénním útvarům, stáli před samotným jádrem obranného komplexu chránícího přístupy do severní části Iwodžimy. Vojáci u obou praporů 24. pluku se po metrech probíjeli dál jen díky tomu, že si vyžádali podporu 105mm houfnic divizního dělostřelectva a až na samou linii fronty přisunuli 37mm kanóny a 81mm a 60mm minomety. S pomocí husté palebné přehrady postup sice pomalu, ale přece jen pokračoval, až do setmění se podařilo obsadit Hřeben CD. Tento úspěch však byl zaplacen těžkými ztrátami; zraněných bylo tolik, že minomety musely vystřelovat fosforové granáty vytvářející kouřovou clonu a teprve pod jejím příkrovem je bylo možno evakuovat. Byl mezi nimi i sám velitel 3. praporu podplukovník Alexander A. Vandegrift jr., který utrpěl vážná zranění obou nohou poté, co granát z japonského děla zasáhl jeho velitelské stanoviště. Syn vrchního velitele Sboru námořní pěchoty Spojených států měl ale štěstí; tři další důstojníci přítomní na stanovišti byli zabiti.
Večer 24. února velitel V. sboru generálmajor Schmidt, hlásil, že jeho jednotky během dne postoupily ve střední části Iwodžimy o 200 až 900 metrů, ale za cenu hrozivě narůstajících ztrát. V tu dobu po pěti dnech bojů, byla 4. divize na 60 procentech původního bojového stavu. 5. divize na tom nebyla lépe, měla celkem 3 000 padlých a zraněných a silně utrpěly zejména jednotky jejího 26. pluku, který přišel o 21 důstojníků a 332 mužů. Ode dne D nepřítel také Američanům v bojových akcích zničil 32 tanky.
A pokud se týkalo Japonců, kdyby tato čísla znali, mohli mít pocit zadostiučinění, ale ne důvod k jásotu. Američané sice ještě nezískali na Iwodžimě jednoznačnou převahu, ale obě strany věděly, že je jen otázkou krátké doby než se tak stane. Japonskou situace výmluvně dokumentuje hlášení, které předcházejícího dne, tj. 23. února, odeslal velitel 309. samostatného pěšího praporu kapitán Awacu svému nadřízenému, veliteli 2. smíšené brigády generálmajorovi Sendovi. Kapitán sděloval, že ztratil spojení s jednotkami praporu, že jeho podzemní velitelské stanoviště je už po tři dny obklíčeno a nepřítel útočí na vchody do tunelů ručními granáty a plamenomety. Hlášení končilo slovy: „nicméně bojový duch všech mužů a důstojníků je vysoký. I nadále, až do chvíle, kdy všichni zahyneme, budeme nepříteli působit co největší škody. Modlíme se za konečné vítězství a bezpečí naší vlasti.“
*Historickým podkladem je: Garand, G. W., Strobridge, T. R.: Western Pacific Operations, česky: Operace v západním Pacifiku, str. 569.

Peklo na Motojamské plošině.
Nastala doba, kdy vlastně uplynul takřka týden od chvíle, kdy noha námořního pěšáka vstoupila na ostrov Iwodžima. Do této doby V. výsadkový sbor zaznamenal velkou řadu skutečných úspěchů, ale původní optimistické předpovědi už dávno vzaly za své. Pravdou bylo, že jednotky V. výsadkového sboru zatím obsadily přibližně 1/3 ostrova Iwodžima a bylo jasné, že klíčem k dobytí zbývajících dvou třetin, což bylo území na sever od letiště číslo 2, je vlastně rozsáhlá vyvýšenina, nazývaná Motojamská plošina.
Matojamská plošina vyplňuje celý střed severní části ostrova Iwodžima a letiště číslo 2 se pak nachází v jejím jižním cípu (viz náčrt ostrova.) Povrch plošiny je z větší části skutečně plochý a nenarušovaný nějakými terénními nerovnostmi. Jenomže na západní, východní i severní straně se okraje svažují k pobřeží a tam vytvářejí propletence kaňonů, jeskyní a koryt potoků, vymletých vodou, která se valí po prudkých deštích. Samotné zdejší pobřeží ostrova v jeho severní části tvoří skalnaté útesy, spadající na řadě míst srázně k vodní hladině. Stísněný prostor ostrova na takto malém ostrůvku nedovoluje manévrování nějakými většími silami a vzhledem k charakteru terénu, nebylo ani možné, aby hlavní nápor mířící do jeho severní části byl veden po západním či východním pobřeží. Vlastně tak zbývala jen jedna cesta na sever: středem ostrova, což v praxi znamenalo čelním útokem dobýt Matojamskou plošinu. Zkušený voják Kuribajaši zřejmě předpokládal, že to tak bude – jen asi nepředpokládal, že k tomu dojde již po týdnu bojů.

general Tadamichi_Kuribayashi_Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima

Z japonských historických děl český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 153., 154., píše, cituji:

"Kuribajaši proto na Motojamské plošině vybudoval nejsložitější obranný systém, jaký na Iwodžimě vůbec bylo možno nalézt. Když víme, s čím se námořní pěšáci museli potýkat v prvních pěti dnech při dobývání Mount Suribači a dalších ohnisek japonské obrany, přičemž podle všech kompetentních pozorovatelů to vše překonávala obranná zařízení na Motojamské plošině, můžeme si udělat alespoň přibližnou představu o tom, co je čekalo ode dne D+6 dál. Američtí specialisté na výsadkové operace námořní pěchoty popsali Motojamskou plošinu takto:
„…římsy a jeskyně, které vytvořila příroda i Japonci. Pára vyvěrající z puklin v zemi a páchnoucí sirnaté výpary soupeřící s odpudivým pachem rozkládajících se těl. Všude byla japonská obranná postavení, jeskyně, bunkry, pevnůstky, hluboké dutiny, protitankové příkopy a valy, minová pole a hojnost protitankových děl s plochou dráhou střely, dvouúčelové automatické protiletadlové zbraně, ruční zbraně, a to vše podporovaly smrtící minomety a raketomety střílející z odvrácených úbočí. Vzhledem k nedostatku slov k popsání tohoto ďáblova hřiště si někteří korespondenti a důstojníci píšící hlášení občas vybavovaly Goyovy lepty nebo Dorého ilustrace Dantova Pekla.“* * Historickým podkladem je zde: Isely, Jeter A Crowl, Philip A. : The U.S. Marines and Amphibious War. – Česky: Námořní pěchota USA a obojživelná válka. Princeton University Press, 1951, str. 489-490.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 240.
Ještě v podvečer 25. února roku 1945 (den D+6) generálmajor Schmidt rozhodl, že na Iwodžimě nyní nebudou útočit všechny tři divize námořní pěchoty, ale že každé z nich bude prostě vyhrazeno vlastní operační pásmo.

General Major Harry Schmidt, velitel V. sboru, Wikipedie.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima

Čili na levé straně (západní) bude dál postupovat 5. divize, jejíž vojáci měli bojovat v terénu vyznačujícím se nekončící řadou hřebenů a strží. V praxi to pak mělo vypadat tak, že po dosažení jedné protáhlé vyvýšeniny a po jejím překročení uviděli před sebou rokli a další hřeben, který bylo opět třeba dobývat s vynaložením opět velkého úsilí a za nemalých ztrát.
No a na té pravé (východní) straně Iwodžimy měla pokračovat v útoku 4. divize. Též i v jejím operačním pásmu byly prakticky všechny výhody na straně obránců. Pěšáci ze 4. divize se tak ocitli v terénu, který jim poskytoval minimální možnosti krytí. Totiž tam, kde nedávno rostly stromy, tak tam se teď nacházela jen kamenitá pustina, které dominovaly celkem tři útvary, z nichž Japonci celý tento prostor ovládali: Pahorek 382, polokruhový Amfiteatr a holý Krocaní vrch. Historické zápisy se shodují na tom, že nejdůležitějším a na bojové úsilí tím nejnáročnějším úsekem fronty V. sboru se na začátku druhého týdne bojů o ostrov Iwodžimu stalo střední pásmo přidělené americké 3. divizi námořní pěchoty. Totiž její vojáci měli útočit přímo proti japonským postavením na Motojamské plošině, která byla obsazena příslušníky japonské 2. samostatné smíšené brigády generálmajora Sendy a posílené 315. samostatným pěším praporem, ženijním praporem a praporem dělostřelectva.
Již dne 21. února (den D+2) došlo k vylodění 21. pluku 3. divize a také již následující den, byl ve svazku 4. divize nasazen do bojů. Dne 24. února vstoupil na břeh, spolu s divizním velitelstvím, 9. pluk. 3. a poslední z pěších pluků 3. divize zůstával i nadále na palubách transportních plavidel jako záloha vojsk Spojeného expedičního svazu. Spolu s oběma vyloděnými pěšími pluky přicházely pak na ostrov Iwodžima i další jednotky divize, a to 3. tankový prapor, 3. prapor zákopníků, 3. ženijní prapor a jednotky 12. pluku divizního dělostřelectva. Vyloďování samotného dělostřelectva ale zpomaloval nedostatek vhodných výsadkových plavidel a vozidel, který se po všech ztrátách už začal citelně projevovat – například obojživelná vozidla DUKW si musela 3. divize půjčovat od ostatních dvou divizí. Všechno divizní dělostřelectvo se proto dostalo na břeh ostrova až teprve 1. března, tj. v den D+10. Samotný význam role, kterou musela jmenovaná 3. divize sehrát, byl ještě navíc umocněn tím, že na jejím postupu, přesněji řečeno na tom, kdy se jí podaří zmocnit Motojamské plošiny, závisely totiž na dvou důležitých skutečnostech: jednak to byla možnost dostavby a využívání letišť číslo 1 a 2, jednak možnost začít užívat pro boj i západní pláže, které se doposud nacházely pod palbou těžkých japonských zbraní, vedenou právě z Motojamské plošiny. Vzhledem k již řečené mimořádné odolnosti japonské obrany byl dosavadní postup jednotek V. výsadkového sboru podstatně pomalejší, než byly předpokládané a propočtené plány DETACHMENTU, a velení sboru v čele s generálem Schmidtem se dostávalo čím dál více do časové tísně. Kvapem se totiž blížil termín dalšího zahájení rozsáhlé výsadkové operace známé pod názvem ICEBERG – což bylo vylodění amerických vojsk na Okinawě, ke kterému mělo dojít již za pouhých pět týdnů. A operace ICEBERG potřebovala letadlové lodi, jejichž palubní letouny prozatím vlastně podporovaly a chránily V. sbor na Iwodžimě. A pro tuto operaci bylo proto nutné, aby ostrovní letiště, na Iwodžimě, byla co nejdříve schopna sloužit letectvu pozemních vojsk a námořní pěchoty, které měly palubní letouny nahradit. Pro operaci ICEBERG pak bylo, kromě bojových plavidel, ještě zapotřebí i dopravních a výsadkových plavidel Spojeného expedičního svazu, pod velením viceadmirála Turnera, které bylo také ještě stále zaměstnáno u Iwodžimy.

Admiral Richmond K. Turner, Wikipedie.
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima

Ale uvolnit je bylo možno až teprve po vyložení zbývajících vojsk, dělostřelectva, těžké techniky, veškerých zásob a válečného materiálu, dosud se stále nacházejícího na jejich palubách. A celkovou vykládku bylo vlastně možno urychlit jen v případě, že vedle východních pláží budou v klidu využívány i pláže západní.
Když se velitel 3. divize generálmajor Erskine přemístil se svým štábem a 9. plukem na Iwodžimu, vrátil se pod jeho velení i jeho 21. pluk. Čtyři dny těžkých a nepřetržitých bojů a také noci beze spánku vojáky 21. pluku velmi vyčerpali. Zápisy říkají, že vzhledem k úkolu, jaký na 3. divizi od příštího rána čekaly, generál Erskine rozhodl, 21. pluk stáhnout do týla ke krátkému odpočinku a zreorganizování. 21. pluk vystřídal čerstvě příchozí 9. pluk plukovníka Howarda N. Kenyona jehož tři prapory již večer 24. února zaujaly postavení ve výchozím prostoru, připraveny zahájit boj. Byla neděle 25. února (den D+6), která začala jako jiné dny mohutnou palebnou přípravou a nálety palubních letounů. Po ostřelování japonských pozic lodními děly vypálilo dělostřelectvo V. sboru 1 200 granátů; více než polovina z nich mířila do japonských postavení před nástupní linií 9. pluku. Ještě těsně před sedmou hodinou ranní zasypaly pak palubní letouny jižní část Motojamské plošiny čtvrttunovými pumami. 9. pluk měl poté útočit přes letiště číslo 2, skrze zbytky vesnice Motojama a pokračovat k nedokončenému japonskému letišti číslo 3. Bylo 7.00 když, jeho tři prapory vyrazily, čelo útoku představoval 2. prapor podplukovníka Roberta E. Cushmana, podporovaný 26 tanky. Zpočátku podplukovník Cushman zvažoval, že by v zájmu urychlení celého postupu mohly jeho tanky pěchotu přes letiště převézt. Poté, ale v očekávání vražedné kulometné a minometné palby, které by byli pěšáci na tancích vystaveni, tuto myšlenku nakonec zavrhl. Když tanky vyjely, pěchota se držela za nimi. Ale ihned po prvních několika desítkách metrů, byla tři vedoucí vozidla zasažena palbou protitankových kanónů a dvě z nich hned vzplála jako pochodně. V zápise stojí, že jen vyřazení japonských obranných postavení, která chránila přístup k letišti, znamenalo pro Američany ztrátu devíti tanků. I v dalším textu je řečeno o intenzitě japonského odporu, svědčí ta skutečnost, že 1. prapor, který ve 14 hodin odpoledne, po sedmi hodinách boje, zaznamenal největší územní zisk takový, že postoupil vlastně jen o necelých 100 metrů. Do páté hodiny odpolední pak byly ztráty tak velké, že útočné jednotky začaly jevit i známky dezorganizace. Nakonec se přece jenom situace kolem devatenácté hodiny stabilizovala. Český historik Miloš Hubáček, kniha - Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 156., nalezl o dalším dění a píše, cituji:

„Následující dva dny, 26. a 27. února (den D+7 a D+8), upevňoval 9. pluk dosažená postavení a pokračoval v útoku. Tentokrát mohutná palebná příprava a dobře koordinovaná součinnost akcí pěchoty s podporou ostatních druhů zbraní přinesly výsledky.
Útok opět vedl 2. prapor, který během těchto dvou dnů postoupil o – na Iwodžimu téměř neuvěřitelných – 1 500 až 1 700 metrů. Po třech dnech náporu, vedeného proti hlavním postavením nepřítele, obsadil 9. pluk celé letiště číslo 2 a vyřadil i několik významných středisek odporu severně od něj. Za linií postupujících Američanů sice zůstaly v jeskyních a tunelech ukryty skupiny Japonců a další dva dny trvala jejich likvidace, rozhodující skutečností však bylo, že 27. února večer se vojáci 3. divize na Motojamské plošině již pevně zachytili. Lze říci, že tím skončila další fáze bitvy o ostrov, v každém případě alespoň v pásmu 3. divize námořní pěchoty.“

Další den, tedy 28. února (den D+9) provedl generálmajor Erskine další střídání: třemi dny úporných bojů tehdy vyčerpaný 9. pluk stáhl do divizní zálohy a jeho místo v přední linii začaly už před rozedněním zaujímat odpočaté jednotky 21. pluku a 3. tankového praporu. Přesuny vojáků a bojové techniky sice neunikaly pozornosti Japonců a ozvaly se japonské minomety a kulomety, nicméně do 8.15 byla výměna zcela dokončena. Po další půl hodině trvající palebné přípravě dva prapory 21. pluku vyrazily. Začátek útoku jim ulehčovala pohyblivá palebná bariéra, která se každou minutu posunula o 100 metrů až do vzdálenosti 700 metrů před výchozí linii. A tak v několika prvních hodinách námořní pěšáci následující palebný val postoupili o 400 až 500 metrů, když je náhle zcela zaskočily ze země vyjíždějící japonské tanky. Z terénních nerovností, které se některým i z malé vzdálenosti zdály být jen nevinnými kopečky, se vynořilo několik japonských tanků. Z těchto tanků padala hlína a písek, tanky se řvoucími motory a pálícími kanony a kulomety najížděly na linii Američanů. Američani zcela překvapeni zaváhali a zdálo se, že tanky prorazí a dostanou se jim do týla. Japonci si to namířili přes postavení roty I 3. praporu, ale měli tu smůlu, že právě této rotě I velel kapitán Edward V. Stephenson, což byl zkušený veterán, který si vydobyl pověst odvážného a rozhodného velitele již za velmi těžkých bojů o ostrov Guam. Ten nyní velice bleskurychle zorganizoval skupinu vojáků s bazukami a plamenomety, kteří se nepřátelským obrněncům postavili do cesty.

Operátor plamenometu, Iwodžima, Wikipedie.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima¨

Tři tanky se jim podařilo zničit a další dva vyřadili palbou svých 20mm palubních kanonů přivolané stíhačky. Veliteli japonského 26. tankového pluku podplukovníku baronu Nišimu zbyly po této akci z původních 27 tanků už jen tři bojeschopné tanky.
Ještě v odpoledních hodinách 28. února se znovu vyznamenal zejména 3. prapor, který obsadil vesnici Motojamu – přesně řečeno to málo co z vesnice zůstalo – a vedle se nacházející terénní vlnu, z níž bylo možno přehlédnout celé nedokončené letiště číslo 3.
Bylo 15 hodin 30 minut, když byl nasazen do boje i 2. prapor, poslední ze tří praporů 21. pluku. Večer bylo zřejmé, že se jednotkám 3. divize podařilo prolomit střed japonské obrany. Protože ale 5. a 4. divize, postupující nalevo a napravo od ní zaostávaly, generálmajor Schmidt operačním rozkazem nařídil, aby nadále už nebyla většina palebné kapacity polního dělostřelectva soustřeďována k podpoře postupu jednotek 3. divize, ale aby od ranních hodin příštího dne byly všechny tři útočné divize podporovány stejnoměrně.
Jednotky 3. divize nyní měly před sebou rozestavěné letiště a po úspěchu z předchozích dnů většina pěšáků uvěřila, že proniknout přes ně k pobřeží už nebude tak obtížné. Ale opět se ukázalo, že veškerý ten předčasný optimismus není zrovna na Iwodžimě na místě. Američané se ocitli prostě jen před druhou obrannou linií nepřítele, postup se zpomalil a na některých místech se úplně zastavil.



Použité historické podklady Pacifik 2:
- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima Praha 2 000., Vydání 1.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=700