Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 241.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 241.

Plán útoku na ostrov Iwodžima, foto je majetkem Wikipedie zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

Bylo 1. března 1945 (den D+10), když na ostrově Iwodžima, byly již všechny čtyři prapory 12. pluku polního dělostřelectva 3. divize. Generálmajor Erskine tak mohl v plném rozsahu uplatnit taktiku, kterou poté v zásadě nezměnil až do doby, kdy se jeho divize přiblížila k severovýchodnímu pobřeží ostrova Iwodžima. Tato taktika znamenala, že využíval dělostřeleckou podporu, až na hranici jejích možností. Každý den, jakmile se rozednilo, ihned nechal spustit dělostřeleckou palbu na japonská postavení, proti kterým pak útok směřoval, tedy palbou všeho dělostřelectva divize plus ještě té části dělostřelectva sboru, která mu byla přidělena. No a, když útok začal, využíval k neutralizaci japonského odporu palebné podpory nepřetržitě, po celou dobu jeho trvání. V zápisech pak stojí, že si uplatnění této metody sice vyžadovalo obrovské množství munice, ale pokud se zásobovači chytali za hlavu, energický generál Erskine, se vždy zeptal: Co je důležitější, životy mých vojáků nebo vaše granáty? Pokud šlo o taktiku pěších jednotek, jakmile Erskine objevil v nepřátelské obraně nějaké slabší místo, nasadil proti němu i zálohy a snažil se situace okamžitě využít. Takový postup mu do velké míry usnadňovala ta skutečnost, že 3. divize sice útočila v nejdůležitějším, ale i současně také nejužším operačním pásmu; nebylo proto nutno nejen obsazovat a zajišťovat širokou frontu. Generál tak mohl vždy část svých sil stále držet jako zálohu a v tom nejpříznivějším okamžiku je pak využít k potřebnému zesílení útočného úderu.

General Major Graves_B_Erskine, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

Oba útočné puky 3. divize, 21. a 9. pluk, vyrazily 1. března v 8.30 ráno. Již do odpoledních hodin obsadily západní část letiště číslo 3, a poté však postup uvázl. Totiž za letištěm se terén zvedal, poté následovala srázná rokle a za tou byl hřeben, jehož odvrácené úbočí už spadalo k mořské hladině. Japonci měli z těchto terénních útvarů nejen velmi dobrý výhled na útočníky, ale co především, za nimi se nacházely desítky bunkrů a opevněných jeskyň, vyzbrojených kulomety, děly a minomety. 3. divize se ocitla před střední částí druhé japonské linie, a opět nebyla jiná cesta, než zase prostor dobývat frontálně vedenými útoky. A tak několik dlouhých dnů trvalo, než se ji námořním pěšákům podařilo prolomit.
Ve dnech 2. až 4. března tak Erskinova divize musela útočit v těchto místech téměř nepřetržitě. Přestože se divizi – kromě trvalé součinnosti polního dělostřelectva – dostávalo i podpory palubních letounů a z moře pálících děl torpédoborců, byl postup pomalý a byl provázen velkými ztrátami. Přesto vše, 2. března se na levé straně divizního sektoru podařilo 9. pluku vytvořit v nepřátelské obranné linii klín, pronikající do hloubky téměř 700 metrů. 3. března pak 21. pluk obsadil vyvýšeniny severozápadně od letiště číslo 3.
Japonští odpovědní velitelé si moc dobře uvědomovali, že druhá linie poskytuje vlastně poslední možnost k vedení nějakých organizovaných obranných bojů a využívání všech výhod připravených postavení. Neustupovali proto ani o krok a bojovali skutečně do poslední kapky krve. V noci z 3. na 4. března měl generálporučík Kuribajaši za to, že nadešel konečně čas k provedení – byť zatím stále ještě rozsahem omezeného – protiútoku.

general Tadamichi_Kuribayashi_Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima

Když totiž 3. března večer oba útočné pluky 3. divize zastavily postup, zůstala náhle mezi nimi asi 250 metrů široká mezera. Jak se o ní Japonci dozvěděli, není vůbec známo, ale faktem je, že se Kuribajaši okamžitě chopil příležitosti. Ve 3 hodiny ráno se na 200 japonských vojáků pokusilo proniknout právě do téhle mezery. Okamžitě se strhl zuřivý boj, ve kterém, bylo asi 166 Japonců zabito, a nakonec byl celý výpad zlikvidován. Jen několika malým skupinkám nepřátel se přece jenom nějak podařilo proniknout za americké linie a celý jeden prapor, jehož účast na ranním útoku byla kvůli tomu odložena, se po rozednění podílel na jejich vyhledávání a zneškodnění.
Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 159., 160., nalezl o dalším dění následující a píše, cituji:

„Pozdě odpoledne 4. března (den D+13) přišla z velitelství V. sboru depeše, která vojáky všech tří útočných divizí potěšila: velitel sboru rozhodl, že kromě provádění omezených akcí zaměřených na vyrovnání linie a vylepšení pozic bude následující den, tj. pondělí 5. března, „dnem volna“. Samozřejmě že tomu tak nebylo doslova, ale neměly být zahajovány žádné rozsáhlejší útočné operace. Všechny tři divize tento den strávily nahrazováním spotřebované munice a přijímáním posil, přicházejících doplnit jejich prořídlé řady. Faktem bylo, že po dvou týdnech bojů námořní pěšáci už zoufale potřebovali alespoň trošku odpočinku. Američtí autoři popsali situaci útočných jednotek slovy:
´Na všechny dolehla apatie, jejich klíčové osobnosti padly nebo se ocitli mezi zraněnými a bylo zázrakem, že vůbec ještě byli schopni postupovat. Někteří získali útěchu a velmi potřebné povzbuzení konzumací silného nápoje nazývaného – suribačský horor -, což byl nemocniční alkohol smíchaný s ovocným džusem. Ale i tam, kde byly jednotky staženy do divizních nebo sborových záloh, měly jen relativní klid a možnost odpočinku, neboť neustále docházelo k nočním protiútokům a pokusům o infiltraci a z jeskyň a tunelů na dobytém území se nepřestávali vynořovat Japonci". *
*Historickým podkladem je zde – Isely, J. A. Crowl, P. A. : The U.S. Marines. Námořní pěchota Spojených států, Str. 97.

Jak ale říkají historické zápisy, tak i Japonci 5. března výrazně omezili svoji aktivitu a mimo občasné výměny dělostřeleckých granátů se po celý den nic nedělo. V tu dobu se zdálo, že japonští vojáci už potřebují odpočinek stejně jako Američané. Protože mnohdy i pečlivě připravené útoky, provázené mohutnou palebnou a leteckou podporou, ztroskotaly na urputném odporu, měl V. sbor tendenci přeceňovat síly a možnosti, kterými i po čtrnácti dnech bojů japonská obrana stále ještě disponovala. Americký historik Richard F. Newcomb, který pro svoji vynikající knihu o Iwodžimě získal i výpovědi některých japonských vojáků, kteří bitvu o ostrov přežili, o jejich situaci v prvním týdnu měsíce března uvádí:

„Skutečností bylo, že obránci ostrova na tom byli velmi špatně. Většina jejich dělostřelectva a tanků byla zničena a 65 procent důstojníků padlo. V sobotu 3. března generál Kuribajaši odhadoval, že mu zbývá 3500 bojeschopných mužů. Spojení selhalo do té míry, že generál Senda zůstal na východě prakticky izolován. Poblíž letiště číslo 3 stále ještě velel malému zbytku námořníků kapitán Inouje. Admirál Ičimaru, nacházející se na severu, byl sice ve styku s Kuribajašim, ale nad Inoujem už neměl žádnou účinnou kontrolu. Na severním konci ostrova nezbyly žádné organizované síly, jen malé skupinky příslušníků jednotlivých jednotek, kteří přežili a nyní jednali ve svém omezeném prostoru téměř nezávisle. Nicméně morálka byla stále vysoká a v žádné jednotce se neuvažovalo o kapitulaci.“ **
**Historickým podkladem je zde: Newcomb, R. F. : Iwo Jima, str. 224.

Ráno dne 6. března (den D+15) jednotky 3. divize svůj útok zahajovaly postupně. Jako první do útoku vyrazil 2. prapor 21. pluku po desetiminutovém ostřelování japonské pozic, provedeném třemi prapory 12. dělostřeleckého pluku 3. divize, třemi prapory 14. dělostřeleckého pluku 4. divize, jedním praporem dělostřelectva sboru a děly bojových lodí. Zapojení 9. pluku a jednoho praporu 21. pluku do útoku předcházel dvakrát pět minut trvající palebný přepad provedený třemi prapory 12. dělostřeleckého pluku a jedním praporem sborového dělostřelectva, to vše doplnila hodinu a půl trvající palba lodních děl. Polní dělostřelectvo se postaralo o vytvoření palebné bariéry a poslední jednotky 3. divize opustily výchozí čáru v 9.00 hodin.
Velmi brzy se však ukázalo, že tato impozantní kanonáda neměla prakticky na japonskou obranu žádný vliv. Útočící prapory se totiž okamžitě dostaly do husté palby japonských ručních zbraní, minometů a dělostřelectva včetně dělostřelectva protitankového. Postup vázl. Bylo krátce před třetí hodinou odpolední, když generál Erskine nařídil provést další z řady pokusů o proražení japonských obranných posic, které předtím ještě jednou intenzivně ostřelovalo polní i lodní dělostřelectvo. Tentokrát sice námořní pěšáci postoupili v průměru o 200 metrů, ale ani tento výsledek nebyl úměrný úsilí, které vyvinuli, a množství munice spotřebované dělostřelci. Jen při ranní dělostřelecké přípravě, provedené jedenácti prapory polního dělostřelectva, se vystřílelo celkem ze 132 děl 2500 nábojů, pro 155mm houfnice a 20 000 kusů munice pro 105mm a 75mm houfnice.
Kromě toho bitevní lodi a křižníky vystřelily padesát 381mm a čtyři sta 203mm granátů a na palebné podpoře se podílely děly menších ráží ještě tři torpédoborce a dva dělové výsadkové čluny. Navíc japonské pozice bombardovalo a ostřelovalo palubní letectvo.
V tento ne zrovna úspěšný den útoku přece jenom došlo k jedné potěšující události. Dvě čety námořních pěšáků náležejících k 21 pluku dosáhly během odpoledne vrcholu jednoho z hřebenů zuřivě bráněných Japonci. Japonská palba je sice zakrátko přinutila se stáhnout, ale chvíle na hřebenu stačila k tomu, aby necelých 400 metrů před sebou uviděli severovýchodní pobřeží Iwodžimy a mořskou hladinu. Byl to skutečně povzbuzující pohled, který přišel v pravý čas.
Vyčerpané námořní pěšáky přesvědčil, že skutečně dokázali projít ostrovem a nepřátelskou obrannou, jakou si nikdo z nich předtím neuměl představit, a že jejich postup, byť mnohdy počítaný na pár desítek, v lepším případě na pár set metrů za den, přinesl úspěch.
A současně dával naději, že boje na tomto proklínaném ostrově jednou – a nemusí to už trvat tak dlouho – určitě skončí.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 242.
Byl večer 6. března 1945, když generálmajor Erskine došel k závěru, že dosavadní taktika, kdy jeho divize – stejně jako ostatní dvě divize – zahajovala každý den ráno po dělostřelecké přípravě čelní útok, nemusí být nejvhodnější pro závěrečné boje sváděné v severní části ostrova. Bral v úvahu fakt, že utrpěné ztráty se již viditelně projevovaly na ofenzivní síle jeho divize, bylo tedy možno očekávat, že pokud budou útočné operace pokračovat dál standardním způsobem, tak při předpokládané intenzitě odporu nepřítele zahnaného již do kouta dosáhnou počty mrtvých a zraněných námořních pěšáků katastrofálních rozměrů.
3. divizi již po několik dnů působila velké potíže japonská palebná postavení umístěná na Pahorku 362C, * *"zde pro nás nalezl český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 162, vysvětlení – "pro důležité terénní dominanty - Američané ve svých operačních mapách často volili název odvozený od jejich výšky udávané ve stopách (1 stopa = 30,479 cm). Tak tomu například bylo u již dříve zmíněného Pahorku 382. Na Iwodžimě se nacházely tři pahorky s výškou 362 stop, všechny tři v její severní části. V. sbor je od západu k východu označil písmeny A, B a C. 362A a 362B ležely v operačním pásmu 5. divize, 362C v pásmu 3. divize, nacházejícím se mezi letištěm číslo 3 a severovýchodním pobřežím ostrova". Generál Erskine pověřil úkolem dobýt Pahorek už ráno jeden prapor 21. pluku, ale nepřátelská bašta, kterou pahorek byl, odolávala celé čtyři dny a po celou tu dobu velice účinně blokovala veškerý další postup námořních pěšáků k pobřeží. Generál Erskine se proto rozhodl ráno dne 7. března (den D+16) na Pahorek zaútočit ještě než se rozední, tedy za tmy, navzdory všem rizikům, která noční operace přináší. Stále totiž věřil, že moment překvapení vše vyváží tam, kde dosud všechny jím použité prostředky selhávaly, a může přinést úspěch. A protože operační rozkaz V. sboru přikazoval, aby i 7. března byl útok, v souladu s dosavadní praxí, zahájen za denního světla a po náležité palebné přípravě, musel generál Erskine požádat generálmajora Schmidta o svolení vyrazit do útoku už v 5 hodin ráno, tedy v době, kdy ještě bude ostrov Iwodžima ponořen do tmy. Velitel V. sboru souhlas udělil a Erskine nařídil 21. pluku na pahorek zaútočit.

General Major Harry Schmidt, velitel V. sboru, Wikipedie.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima

Samotné obsazení pahorku měl provést 3. prapor 9. pluku, který byl pro tento účel přidělen 21. pluku. A zbytek 9. pluku pak dostal za úkol, provést ve stejnou dobu výpad, k odpoutání pozornosti nepřítele. V zápisech stojí, že tehdy prý se objektivně dalo říci, že naděje na úspěch noční akce, byla dost vysoká. Totiž po celou dobu svého nasazení v Tichomoří americká námořní pěchota nikdy neútočila v noci a stejně tak tomu bylo doposud na Iwodžimě; kromě nočních hlídek zůstávali námořní pěšáci až do ranních hodin vždy na své straně fronty. A tak se zdálo, že tento hazard velitelé 3. divize mohl Japonce překvapit a akce se mohla podařit. Jenomže jak už to tak bývá, někdy i sebelépe připravená akce, může být zbavena překvapení tím, že zasáhne tzv. „lidský faktor“ a potom už je jen věcí štěstí, nebo smůly zda taková operace uspěje, nebo zda bude vše zmařeno. A nejinak tomu tak bylo i s nočním útokem na Pahorek 362C, a zde nechme tedy promluvit velitele 3. praporu 9. pluku podplukovníka Harolda C. Boehma, který do historických análů řekl, cituji:

„Ústní rozkaz k útoku na Pahorek 362C jsem obdržel telefonicky od plukovníka Eustace Smoaka, výkonného důstojníka 21. pluku. Nařizoval zaútočit v 5.00, jako výchozí čáru užít současnou linii fronty v prostoru 1. praporu 21. pluku, udržovat maximální utajení a klid – a pahorek obsadit. Moje námitka, že vůbec nejsem obeznámen s terénem, byla odmítnuta s ujištěním, že mi velitel 1. praporu major Bob Houser sdělí všechny podrobnosti o povaze terénu, že mě upozorní na cíle atd. atd., ‚Nedělej si s tou věcí starosti, Houser top území sledoval celé odpoledne, dá ti všechny informace,‘ bylo mi řečeno. Svolal jsem své velitele rot, seznámil je se situací a potom jsem se s ním odebral na velitelské stanoviště 1. praporu. Major Houser nás odvedl na místo nacházející se zhruba v polovině jeho linie, ukázal na pahorek tyčící se asi 300 metrů před námi a pravil, že to je náš cíl. Řekl jsem, že se nezdá možné, aby pozice jeho praporu byla tak blízko Pahorku 362C.
Ujistil mne, že tomu tak je a jeho velitelé rot velmi rozhodným způsobem souhlasili. Tak jsme se kousek vrátili a v úkrytu zkoumali mapu. Major sebejistě označil, kudy prochází čára jeho fronty, a i když jsem byl velmi skeptický, neměl jsem jinou možnost, než jeho tvrzení přijmout.“* *Historickým podkladem je zde Garand, G. W., Strobridge, T. R. : Western Pacific Operations, Operace v západním Pacifiku., str. 588.

K celému chystanému útoku byla tehdy přijata mimořádná opatření – nesmí se udělat žádná zmínka v radiové komunikaci – byla zrušena obvyklá dělostřelecká příprava, všem vojákům bylo nařízeno, že se musí pohybovat, co nejtišeji a nesmí zahajovat palbu dřív, než bude zcela jasné, že Japonci záměr a hlavní směr útoku odhalili.
Bylo 3 hodiny 20 minut, když se začaly úderné oddíly přesunovat na výchozí čáru. V zápise je zapsáno, že padal lehký déšť a ve tmě jen občas někde zazářil osvětlovací granát, který vypálily některé z hlídkujících torpédoborců. Jak se tak blížila hodina H, napětí na velitelském stanovišti generála Erskina narůstalo.
Všichni přítomní důstojníci si totiž uvědomovali, že vše závisí na tom, zda se Japonce podaří překvapit a zda si vojáci praporu podplukovníka Boehma poradí v terénu, se kterým bohužel neměli možnost se seznámit za denního světla.
Bylo přesně 5.00, když útočné roty opustily výchozí pozice a zamířily na jihovýchod, kde, jak byly předtím ubezpečeny, se ve vzdálenosti 250 – 300 metrů nachází Pahorek 362C. Hned první předpoklad naštěstí vyšel: Japonci byli skutečně dokonale zaskočeni. Většina jich byla zastižena, jak ještě spí ve svých úkrytech a automatické zbraně a plamenomety námořních pěšáků mezi nimi způsobily naprosté peklo.

Operátor plamenometu, Iwodžima, Wikipedie.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima

Až teprve v 5 hodin 30 minut se ozval první japonský kulomet, který byl vzápětí umlčen zášlehem plamenometů. Muži podplukovníka Boehma neustále postupovali, nekoordinovaný odpor Japonců je nedokázal zastavit. Ještě krátce než se rozednilo, někdy kolem 6 hodiny ranní, podplukovník Boehm hlásil, že prapor postoupil od výchozí čáry 400 metrů a Pahorek 362C je dobyt.
V tuto chvíli se zdálo, že celá noční akce skončila jednoznačným úspěchem. Jenomže s rozbřeskem se dostavilo rozčarování, neboť vyšlo najevo, že na základě informací, které byly získány před útokem od majora Housera, dobyli Boehmovi muži zcela jinou a daleko méně významnou vyvýšeninu, která se nacházela před Pahorkem 362C. Totiž skutečný cíl byl ještě o celých 250 metrů dál a bylo tak jasné, že výchozí čára, ze které prapor útok zahajoval, byla pahorku vzdálena podstatně víc, než tvrdil major Houser a jeho velitelé rot.
Když podplukovník Boehm zjistil, k čemu došlo, okamžitě se rozhodl v útoku pokračovat. Nebylo totiž co skrývat, proto si vyžádal palebnou podporu divizního dělostřelectva a jeho muži okamžitě vyrazili, tentokráte ke správnému cíli. Japonská obrana se v tuto dobu již plně zorientovala a jak roty 3. praporu postupovaly, dostávaly se do těžké palby vedené nejen zepředu a ze stran, ale i zezadu, protože námořní pěšáci se ocitli vklíněni do japonských postavení. Těžký a tvrdý boj pak pokračoval celé dopoledne, Boehmovi pěšáci museli likvidovat nepřátelské pevnůstky a ohniska odporu jedno za druhým náložemi a plamenomety a velice jim přitom byly nápomocny přisunuté raketomety.

Džípy, střílející 4,5 palcové rakety na japonské pozice, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

Bylo 13 hodin 30 minut, když mohl podplukovník Boehm podat nové hlášení, že Pahorek 362C, hlavní to překážka bránící 3. divizi k postupu byla konečně zdolána.
V tomto případě se rozhodnutí generálmajora Erskina, zaútočit v noci, ukázalo jako velmi šťastné. Během tohoto dne bylo totiž zjištěno, že území obsazované v první fázi útoku bylo mimořádně silně opevněno. Pokud by se nepodařilo všechny Japonce, tvrdě spící v bunkrech a jeskyních, zcela zaskočit, mohl pahorek 362C ještě velice dlouho odolávat, a i když nakonec by byl nepochybně dobyt, muselo by mnoho Američanů za to zaplatit svými životy.
A bylo samozřejmě velkým štěstím i to, že chybné informace, s kterými podplukovník Boehm útok zahajoval, sice vedly k omylu s nepříjemnými následky, nikoli však fatálními.
Ve stejné době, kdy 3. prapor 9. pluku dosahoval v sestavě 21. pluku velmi významného úspěchu, ostatní dva prapory 9. pluku zažívaly zrovna těžké chvíle.
Také jim se sice podařilo pod příkrovem tmy proniknout až do japonských postavení, jenomže tam narazili na tankisty podplukovníka barona Nišiho, kteří poté, co přišli o své tanky, bojovali jako řadová pěchota. Japonští tankisté se postavili na odpor s takovou rozhodností, že se 2. prapor 9. pluku dokonce ocitl v obklíčení a pod palbou ze všech stran. Tanky, které mu byly poslány na pomoc, sice dokázaly japonské sevření poněkud uvolnit, ale protože v rozeklaném terénu nebyly schopny proniknout dostatečně daleko, obklíčení nezlikvidovaly a trvalo celých 36 hodin, než se nakonec podařilo 2. prapor úplně vyprostit.
Další den, tedy 8. března 1945 (den D+17), jednotky 3. divize obnovily útok obvyklým způsobem, tj. po palebné přípravě, na které se podílela i děla dvou torpédoborců, a za využití i pohyblivé palebné bariéry. Tentokrát, na rozdíl od předchozího dne byli obránci připravení a oba útočné pluky, 9. i 21., mířící k severovýchodnímu pobřeží, museli překonávat zuřivý odpor.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 243.
Do večerních hodin 21. pluk postoupil o zhruba 300 metrů. Prapor podplukovníka Boehma, nyní již navrácený k 9. pluku dosáhl okraje plošiny prostírající se nad pobřežními útesy asi 400 metrů za Pahorkem 362C, ale vzhledem, že již bylo pozdní odpoledne, nezbylo než sestup k pobřeží odložit na příští den. Další dva prapory 9. pluku poté sváděly po celý tento den tuhé boje se zbylými tankisty podplukovníka Nišiho. Tankisté měli stále ještě k dispozici nezanedbatelné prostředky, včetně takových, jako byly protitanková děla, a dokonce i několik zakopaných tanků, které byly opatřeny 37mm a 47mm kanony, a u vědomí toho, že hájí svá konečná postavení, bojovali japonští tankisté se zoufalou odvahou až do posledního dechu.
Bylo 9. března (den D+18), když v odpoledních hodinách dosáhly předsunuté oddíly dvou praporů 3. divize severovýchodního pobřeží, a do setmění tak tato divize obsadila přibližně 800 metrů pobřežní linie. Tím bylo prakticky území, které Japonci stále ještě na Iwodžimě ovládali rozděleno na dvě části: v severním cípu u výběžku Kitano zůstávala v prostoru o rozloze asi dva a půl kilometru čtverečních skupina obránců vedená generálporučíkem Kuribajašim a druhá o něco menší skupina, se prozatím stále držela v jihovýchodní části ostrova Iwodžima. Bitva o ostrov Iwodžimu měla tak pokračovat ještě po řadu dnů, ale již po 9. březnu nikdo nepochyboval, že bylo dosaženo v celé bitvě rozhodujícího zlomu.


Pahorky, hřebeny a rokle na ostrově Iwodžima.
Vrátíme se na chvíli v čase.
V předchozím řečený průnik 26. pluku 5. divize námořní pěchoty, do japonských pozic, ke kterému došlo na levé (západní) straně fronty 24. února (den D+5), způsoboval, že se večer pluk nacházel v předsunutých postaveních o 400 metrů před postaveními jednotek sousední 3. divize. Velitel V. sboru generálmajor Schmidt byl již pevně rozhodnut – alespoň do doby, než budou vyčerpány hlavní síly japonské obrany – koordinovat operace svých tří útočných divizí tak, aby linie fronty zůstávala po celou dobu a po celé své délce víceméně vyrovnaná. Pokud by totiž některá z divizí sboru na svém úseku výrazně postoupila před ostatní, její bok, nebo dokonce noky, by zůstaly nechráněny a nezbylo by než k jejich zajištění užít další jednotky, bez ohledu na to, jak velký problém mohlo v danou chvíli představovat jejich obstarání.
Generál Smith měl ještě v čerstvé paměti vlastní zkušenost ze Saipanu, kde v jisté fázi bojů postupovala 4. divize námořní pěchoty tak rychle, že na jejím křídle vznikla 3 000 metrů široká, ničím nechráněná mezera. Proto také nařídil, aby 25. února (den D+6) 26. a 27. pluk 5. divize nepokračovaly v postupu a umožnily 3. divizi linii fronty vyrovnat. Proto také 5. divize obnovila své útočné akce až 26. února (den D+7). Dosud 5. divize operovala převážně v otevřeném terénu, jenomže dál na sever, na hlavním směru jejího postupu se nyní nacházely opevněné hřebeny a útesy, kterým, jižně pod vesnicí Niši, vévodil - Pahorek 362A,
další z bašt japonské obrany.

generálporučík Holland M. Smith

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima

Pahorek byl provrtán jeskyněmi různých velikostí a většina z nich pak sloužila jako palebná postavení japonských minometů a těžkých kulometů. Všechny tyto zbraně umístěné na jižním úbočí pahorku ovládaly západní pobřeží ostrova po celé jeho délce, prakticky až k Mount Suribači. Dobytím Pahorku 362A byl tehdy pověřen 26. pluk, zatímco 27. pluk měl postupovat vlevo od něj. Do pozdních odpoledních hodin oba tyto pluky, podporovány tanky, překonaly zhruba 300 metrů, od úpatí pahorku je ale stále dělilo, více než 500 metrů.
Nicméně 26. pluku se podařilo zaznamenat významný úspěch, když Japonce připravil o dva prameny pitné vody, podle všech odhadů jediné vody, které ještě měli pod kontrolou. V tento moment to znamenalo, že Japonci byli zcela závislí na uskladněných barelech a po jejich vyprázdnění je mohl od katastrofy zachránit už jenom včasný déšť. Je pochopitelné, že reakce Japonců na sebe nenechala dlouho čekat a již v noci se pokusili prameny získat zpět. Pozorné hlídky 26. pluku, ale přitom zahlédly početnou skupinu Japonců, kteří se snažili k nim po západním pobřeží proklouznout. Informace byla okamžitě předána polnímu dělostřelectvu a na palubu torpédoborce, který podporoval palbou 5. divizi. Reakce byla rychlá. Prudký palebný přepad japonský oddíl rozprášil dřív, než mohl vůbec zaútočit.
V dané situaci nesměla pozornost námořních pěšáků v nočních hodinách polevit ani na okamžik, protože Japonci se nikdy nevzdávali pokusů proniknout do amerických linií a způsobit tam, co největší škody, jak na živé síle, tak i na materiálu.
Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 167., 168., nalezl několik případů, které popisují obezřetnost, cituji:

„Například velitel jedné z rot 26. pluku kapitán Thomas M. Field zahlédl tři japonské vojáky vybavené trinitrofenolovými náložemi, když byli vzdáleni pouhých sedm nebo osm metrů od jeho velitelského stanoviště. Spolu s dalšími přítomnými pěšáky je zneškodnil ručními granáty. Američané si navíc nikdy nemohli být jisti, kdo se k nim ve tmě blíží, neboť Japonci se převlékali do ukořistěných uniforem, měli i americké zbraně a k obelstění stráží využívali svých znalostí angličtiny. Jednu z prvních zkušeností se záludnými praktikami protivníka učinili vojáci 26. pluku už v den D+2. Hlídkující námořní pěšák požadoval po setmění po přibližující se postavě heslo. Obdržel sice správnou odpověď, ale nějak se mu nelíbila výslovnost. Výzvu zopakoval, a když ani tentokrát nebyl spokojen, vypálil ze své karabiny, a postava zmizela. Pěšák strávil celou noc v mučivé nejistotě, ale ráno byl na udaném místě nalezen Japonec. Jak Japonci zjistili správné heslo, zůstalo záhadou, ale zřejmě je jejich průzkum zaslechl, když strážím odpovídali sami američtí vojáci. Jiný incident, který se 26. pluku přihodil v noci z 25. na 26. února, se naštěstí v závěru změnil v humornou epizodu. Američané v Tichomoří často užívali jako radisty příslušníky indiánského kmene Navaho, v tu dobu čítajícího 100 000 osob, usídlených v několika státech unie. Celkem oprávněně předpokládali, že Japonci těžko budou umět jazyk navahských indiánů, a tak tito radisté mohli vysílat depeše v otevřené řeči a nebylo třeba se zdržovat jejich zašifrováním. Příjemce, opět navahský indián, zase nemusel ztrácet čas rozšifrováváním došlé depeše. To samozřejmě mělo velký význam zejména v situacích, kdy čas byl rozhodujícím činitelem, a na každé ušetřené minutě mohly záviset životy stovek mužů. Navahští radisté pracovali i u 5. divize námořní pěchoty. V uvedenou noc pěšáci 26. pluku zadrželi jednoho z nich v domnění, že chytili Japonce. Jeho angličtina nebyla nějak slavná a navíc zajatec projevoval evidentní známky nervozity a strachu, a to vše dohromady způsobilo, že se ocitl ve značně prekérní situaci. Měl velké štěstí, když jej včas poznal jiný námořní pěšák, též navahský indián, o jehož pravosti‘ nebylo pochyb.“

Bylo 27. února 1945 (den D+8) a na hlavním směru útoku, byl 26. pluk vystřídán 27. plukem. Jeho tři prapory pak během dne postoupily místy až o téměř 500 metrů, ale k Pahorku 362A, nejvyššímu bodu v západní části Iwodžimy pořád ještě zbývalo kolem 200 metrů. Boj byl tentokrát opět nelítostný. Na hřebeni, kde Japonci bránili pěšákům přístupu pahorku zprava, útočil 3. prapor třikrát, dvakrát byl s krvavými ztrátami odražen a hřeben pak dobyl až na třetí pokus. A v tuto dobu se nebojovalo jen na linii fronty. Totiž i na již obsazeném území se zcela znenadání objevovaly skupiny Japonců, a většinou nějakou dobu trvalo, než námořní pěšáci pochopili, že k těmto neočekávaným – a o to nebezpečnějším – přepadům nepřítel využívá systém podzemních tunelů, který mnohde zůstal nedotčen i poté, co terén nad ním byl již dávno Američany dobyt. Výsledkem bylo, že prakticky každý den musely probíhat vyčišťovací akce, které měly zabezpečit týl útočících jednotek. Byla to vlastně jedna z řady komplikací charakteristických pro průběh bojů na Iwodžimě.
Bylo ráno v den D+9, tedy poslední den měsíce února, kdy pokračovaly tři prapory 27. pluku v útoku na Pahorek 362A.
Brzy se však ukázalo, že vlastně začalo jedno z nejkrvavějších střetnutí, k jakému na Iwodžimě vůbec došlo. V 8 hodin 15 minut, po 45 minut trvající palebné přípravě a po náletech palubních letounů, americké prapory vyrazily do útoku. Na hlavním směru útočil 3. prapor, celé dopoledne vlastně trvalo, než námořní pěšáci překonali posledních 200 metrů dělících je od úpatí pahorku. V tu dobu útok začal ztrácet dynamiku, protože japonská obrana se jevila jako téměř nezdolatelná. Jak přikázal generálporučík Kuribajaši, obránci ve svých postaveních bojovali až do posledního muže. Právě zde, z ohnisek odporu, která Američané obešli, nebo je ani nezpozorovali, jim Japonci stříleli do zad, a vzhledem k malým vzdálenostem to byla palba vražedná. Bylo pozdní odpoledne, když se několik průzkumných skupin, 3. praporu, pokusilo zjistit, kudy by byl možný vstup k vrcholu pahorku. Ale nakonec byli námořní pěšáci přinuceni se stáhnout. Den skončil tím, že přes utrpěné těžké ztráty žádná z jednotek 27. pluku nepostoupila více, než 300 metrů.


Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima Praha 2 000., Vydání 1.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=700