Plán útoku na ostrov Iwodžima, foto je majetkem Wikipedie zde bylo zmenšeno.
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle
Minule jsme na konci posledního článku, sledovali 27. pluk, který musel noc z 28. února na 1. března strávit na úpatí nešťastného Pahorku 362A, když tato noc byla však překvapivě klidná. Jižně od tohoto pluku pak bylo skutečně rušno. V stejnou dobu velitel 5. divize námořní pěchoty generálmajor Rockey využil noční tmy k přesunu 28. pluku na sever.
generálmajor Keller E. Rockey, velitel 5. divize, Wikipedia.
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle
Totiž poté co dobyl Mount Suribači, měl podpořit útočné operace zbývajících dvou pluků divize, které již několik dnů na levém (západním) křídle ostrovní fronty sváděly tuhé a krvavé boje. Celé přemístění 28. pluku ještě probíhalo bez větších komplikací, ale došlo k jiné události, která citelně zasáhla 5. divizi. O půlnoci začala japonská děla ze severu ostřelovat prostor, ve kterém se nacházela většina dělostřelectva V. sboru. Byl 2 hodiny ráno, když se japonskému dělostřelectvu podařilo zasáhnout muniční sklad 13. (dělostřeleckého) pluku 5. divize. Celý tento sklad s ohlušujícím rachotem explodoval a menší výbuchy se ozývaly až do samotného rána. Mimo velkého množství munice pro těžší zbraně bylo také ztraceno nejméně 20% střeliva pro ruční zbraně. Uprostřed vzniklých a pochopitelných zmatků, ještě navíc vysadil protiletecký systém a ještě někdo spustil poplach, když považoval exploze dělostřeleckých granátů, naplněných bílým fosforem, za japonský plynový útok. Teprve až po několika hodinách se sice podařilo dostat situaci pod kontrolu (jak vypovídají historické zápisy), ale všichni velitelé si oddechli, když i na iwodžimské poměry divoká noc skončila. Ihned po rozednění dne 1. března (den D+10) se právě přisunutý 28. pluk spolu s 5. tankovým praporem daly do pohybu, prošly pozicemi 27. pluku a zaujaly nové postavení na výchozí čáře. Z jednotek 27. pluku zůstal na linii fronty jenom 3. prapor, ostatní se pak stáhly do týlu. Ve stejném čase zahájily palebnou přípravu 155mm houfnice dělostřelectva V. sboru, děla 13. pluku a baterie jedné bitevní lodi a tří křižníků. Celá tato kanonáda byla tak intenzivní, že byl odvolán připravovaný nálet palubních letounů, které měly o to důrazněji, námořní pěšáky podporovat během nastalého dne. Bylo krátce před 9 hodinou, když tři prapory 28. pluku plukovníka Liversedge, vyrazily proti stále odolávajícímu Pahorku 362A: dostaly příležitost využít zkušeností získaných při dobývání Mount Suribači.
BGen. Harry B. Liversedge, velitel 28. pluku, Wikipedia.
https://en.wikipedia.org/wiki/Harry_B._Liversedge
Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 169., 170., Praha 2000. Vydání 1., k tomu zde v historiografii nalezl a píše, cituji:
„Není třeba v podrobnostech popisovat průběh útoku, byla to jedna z mnoha bojových akcí charakterizovaných mimořádnou urputností a nelítostností projevovanou jak obránci, tak i útočníky. Například ze skupiny dvaceti námořních pěšáků, kteří se vydali vyčistit jeden z hřebenů poblíž Pahorku 362A od japonských odstřelovačů, se jich vrátilo sedm. Mezi vojáky 1. praporu padlými ještě na úpatí byli i tři z těch, kteří vztyčovali americké vlajky na Mount Suribači. Velkou podporu představovaly pro námořní pěšáky po celý den tanky 5. tankového praporu, zejména plamenometné. Jen s 2. praporem postupovalo 12 tanků, dva z nich plamenometné, a tankisté bojovali jako lvi. Když se stalo, že jeden z tanků uvázl, v momentě jej obklopilo 30-40 Japonců, někteří z nich se vynořili z jeskyně vzdálené jen tři metry od obrněnce. Osádka však nejen stačila dřív, než vozidlo opustila, vyřadit kanon a radiostanici, ale za rychlé pomoci pěšáků se dokázala ze smrtícího nepřátelského sevření i probojovat.
Ještě před setměním 1. března dobyly jednotky 5. divize Pahorek 362A a hřebeny táhnoucí se od něj k západnímu pobřeží. Při této jednodenní akci činily jen ztráty 28. pluku 224 padlých a zraněných.“
Ve stejné době, kdy 5. divize, postupovala podél západního pobřeží Iwodžimy, dobývala Pahorek 362A, 3. divize, která bojovala vedle ní napravo, pronikla japonskou obranou ve střední části ostrova a poté odklonila svůj hlavní nápor, který dosud směřoval přímo na sever, k severovýchodnímu pobřeží. Hrozilo totiž nebezpečí, že se mezi oběma divizemi vytvoří mezera, a velitel V. sboru proto přikázal, aby se od ranních hodin, dne 2. března jeden z útočných pluků 5. divize soustředil na tento prostor a zajistil tak udržení kontaktu se 3. divizí.
Generálmajor Rockey tím pověřil 26. pluk a nalevo od něj pokračovaly od 8 hodin ráno v útoku tři prapory 28. pluku. Ty postupovaly po obou stranách, nyní již čerstvě obsazeného Pahorku 362A a za ním se spojily ve snaze dobýt již jen asi 200 metrů vzdálený další japonský opěrný bod, nazvaný podle jména nedaleké vesničky Hřeben Niši. Pěchotu doprovázela v útoku rota tanků, ale jejich pohyb velmi brzy zastavil protitankový příkop. Teprve, když se po dvou hodinách podařilo dorazit ženistům s obrněnými buldozery, které část příkopu zahrnuly, mohly tanky pokračovat. Již asi po dvou stech metrech, ale znova uvázly, tentokrát kvůli zcela neprůchodnému terénu. Nyní alespoň palbou svých kanonů a kulometů dál podporovaly útočící námořní pěšáky, a to s takovým nasazením, že kolem druhé hodiny odpolední, poté, co spotřebovaly veškerou munici, je musely vystřídat tanky jiné roty. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 171., Praha 2000. Vydání 1., k tomu zde v historiografii nalezl a píše, cituji:
„To, že americké tanky dokázaly operovat i v terénu, který byl podle všech pravidel a zkušeností k jejich využití naprosto nevhodný, Japonce v mnoha případech vyvádělo z míry. Kuribajašiho štábní důstojník o tom později napsal: ‚Když se americké tanky M-4 objevily před Osaka Jama (Pahorek 362A – pozn. M. H.), dělal si generálporučík Kuribajaši velké starosti o to, jak se jich zbavit. Nedokázala je zničit ani naše 47mm protitanková děla, a generál nakonec došel k závěru, že jediným způsobem jejich likvidace jsou útoky vojáků nesoucí výbušniny‘.“ *
*(Historickým podkladem je zde major J. Horie, Report Iwo Jima, str. 8, česky: Zpráva z Iwo Jima, str. 8).
Kdo se lépe seznámil s tanky Shermany M-4, tak určitě ví, že odolnost Japonci přeceňovali, 47mm granáty je byly schopny poškodit i úplně zničit. I když Američané dobře věděli, že by daleko lépe vyhovoval tank se silnějším pancéřováním, nižší siluetou a širšími pásy, v době o které je řeč, v době bitvy o Iwodžimu námořní pěchota jiný typ než Sherman prostě k dispozici neměla. Nutno však v každém případě říci, že přes svoje nedostatky Shermany po celý čas bojů v Tichomoří, včetně bitvy o Iwodžimu, představovaly pro útočící pěšáky neocenitelnou pomoc, bez které by se zřejmě události mnohdy vyvíjely zcela jinak.
Pokračujme tedy dál. Do 17 hodiny odpolední, kdy v den D+11 5. divize útočnou činnost přerušila, postoupil na pravé křídlo 26. pluk asi o 500 metrů a na levé, užší části divizní fronty u západního pobřeží dorazil 28. pluk k základně Hřebene Niši. 28. pluk dál postupoval s velkými obtížemi, protože v jeho operačním prostoru se ve skalách nacházel velký počet jeskyň a slují, ze kterých Japonci vedli intenzivní kulometnou a minometnou palbu. Proto musely být jedna po druhé tyto jeskyně neutralizovány 37mm děly, velkorážními minomety a demoličními náložemi, což byl velice pomalý a vyčerpávající postup. Že bylo nutno vynaložit velké úsilí, tak o tom svědčí, že v průběhu tohoto jediného dne bylo v operačním prostoru 28. pluku takových ohnisek nepřátelské obrany zavaleno a zneškodněno celkem 68 míst.
Pro den 3. března (den D+12) stanovil generálmajor Rockey 5. divizi dva hlavní cíle: 28. pluk měl dobýt Hřeben Niši a 26. pluk pak dobýt Pahorek 362B, což byla třetí z dominant severní části Iwodžimy.
Útok započal v 7 hodin 45 minut za podpory 75mm houfnic, 37mm polních děl a tanků. Tři prapory 28. pluku vyrazily s takovou vervou, že Hřeben Niši, prakticky obsadily už za dvě hodiny, a po jejich odvrácené straně sestoupili námořní pěšáci k troskám vesnice Niši, prošli jí a do večerních hodin pronikli asi tak 200 metrů za ní. Ztráty byly těžké, neboť vzhledem k zúženému operačnímu prostoru se útok velice často proměnil v osobní souboje námořních pěšáků s Japonci, kdy tou hlavní zbraní byly nože, pistole, granáty a pažby pušek.
26. pluk v té samé době sváděl neméně urputný boj o Pahorek 362B. Za pomoci raketometů, plamenometů a náloží se kolem 16 hodiny dvě jeho roty probojovaly na vrchol pahorku, ale za cenu ztráty obou velitelů a mnoha mužů. Je třeba zde říci, že s přihlédnutím ke všem okolnostem, za kterých 3. března 5. divize bojovala, dosáhla toho dne pozoruhodného výsledku. Byl však opět těžce zaplacen: 9 důstojníků a 127 mužů padlo, 15 důstojníků a 357 mužů bylo zraněno.
Bylo 4. března (den D+13), po velice neklidné noci, kdy se Japonci opakovaně snažili vniknout do amerických postavení, 5. divize v útoku pokračovala. Před nimi rozeklaný terén omezoval využití tanků, samohybných houfnic a polních děl na minimum a místa, kudy by vozidla eventuelně mohla projet, Japonci důkladně zaminovali. Na všech námořních pěšácích byla patrná únava z těžkého předchozího dne a noci bez spánku, jejich akce postrádaly náležitou koordinovanost, vpřed se většinou probíjely samostatně postupující skupiny, likvidující nepřátelská postavení tak, jak se jim je podařilo objevit. Naproti tomu Japonci prokazovali zvýšenou agresivitu a oproti dosavadní praxi, kdy se o výpady a průniky pokoušeli jen v noci, nyní několikrát vyrazili do proti zteči za bílého dne. Pokaždé však byli odraženi, ale i tyto akce přispívaly k vyčerpání sil vojáků generála Rockeyho. Územní zisk byl toho dne prakticky nulový, a jak ironicky poznamenává historik 5. divize, *„Jediný úspěšný pohyb ve skutečnosti zaznamenalo divizní velitelství, které se ze svého původního stanoviště u východního pobřeží přesunulo do nového postavení severně od letiště číslo 1, na západní straně ostrova.“
*Historickým podkladem zde je: Conner, H. M.: The Spearhead, str. 95., česky Předvoj útoku, str. 95.
Aniž o tom měli Američané tušení, tak ve stejnou dobu došlo k důležitému „pohybu“ i na straně nepřítele. Totiž v tu dobu generálporučík Kuribajaši přenesl svoje velitelství, doposavad umístěné ve střední části Iwodžimy, do velké jeskyně, která se nacházela mezi zátokou Hiraiwa a vesnicí Kita na severozápadním konci ostrova.
