Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 247..

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 247.

Plán útoku na ostrov Iwodžima, foto je majetkem Wikipedie zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

Co vše se dělo za linií fronty na Iwodžimě.
Průběžně jsme si řekli, že vlastně důvodem proč chtěli Spojenci Iwodžimu byla snaha získat co nejdříve předsunutou leteckou základnu, a tím zvýšit operační možnosti spojeneckého letectva. Faktem pak bylo, že od okamžiku vylodění se tohle stalo klíčovým a i důležitým a určujícím faktorem. Námořní pěšáci útočných jednotek den za dnem na Iwodžimě museli vyrážet proti stovkám bunkrů a opevněných postavení nepřítele proto, aby vlastně v co nejkratší době mohli ovládnout a zabezpečit prostor alespoň dvou jižněji položených letišť. Když toho poté dosáhli, tak jen jejich rychlým uvedením do provozu mohly být ospravedlněny všechny oběti na životech a na zdraví tisíců spojeneckých vojáků a důstojníků.
Již zde bylo napsáno, že 24. února (den D+5) začaly ihned tzv. „mořské včely“, příslušníci 31. námořního ženijního praporu, s úpravami a dobudováváním letiště č 1, zatímco o něco dále na severu pak námořní pěchota obsazovala letiště číslo 2.

Prudké boje pokračovaly, když bylo letiště č. 1 upravováno a srovnáno se zemí. Wikipedie.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

Je zde nutno však říci, či napsat, že na ostrově Iwodžima bylo velice problematické nějak hovořit o „nebezpečí“ fronty a o „bezpečí“ týlu. O tom svědčí fakt, že s pracemi měl začít 133. námořní ženijní prapor, vyloděný v den D. Již ale ten samý den, utrpěl 133. ženijní prapor na předmostí takové ztráty, že ani po dalších 4 dnech nebyl ještě doplněn a zreorganizován, a proto musel na jeho místo nastoupit 31. prapor. Ale tzv. „Mořské včely“ se pustily do práce bez ohledu na to, že letiště číslo 1 bylo stále ještě pod palbou japonského dělostřelectva a odstřelovačů usazených na hřebenech, nacházejících se severně od pláží. Nejprve bylo třeba zbavit rozjezdové dráhy letiště min, střepin, poté odstranit nerovnosti, zejména stovek děr, vzniklých výbuchy pum během předinvazního ostřelování a bombardování, a pak vyrovnat a zpevnit jejich povrch. Úpravy letiště č. 1 pokračovaly takovým tempem, že už v pozdním odpoledni 25. února (den D+6) mohl velitel 31. Praporu podplukovník Dominick J. Ermilio hlásit veliteli V. sboru, že 460 metrů severojižní dráhy je připraveno k přijetí lehkých letounů. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 180., Praha 2000. Vydání 1., k tomu zde v historiografii nalezl i co se po hlášení dělo, cituji:

„Následující den dosedly dva jednomotorové dvousedadlové průzkumné stroje typu Piper L-4 (bojové jméno Grasshopper, v překladu Luční kobylka). Přilétly z výsadkové tankové lodi LST-776 vybavené speciálním zařízením umožňujícím jejich start i přistání. Zaprášení a utahaní příslušníci ´mořských včel´společně se ženisty námořní pěchoty, kteří s nimi po celou dobu pracovali bok po boku, nyní mohli přistávající letadla sledovat s oprávněnou hrdostí. Podvozky sice na provizorně upraveném povrchu ještě rozvířily mračna prachu, ale všichni přihlížející věděli, že nepotrvá dlouho a na drahách iwodžimských letišť budou přistávat i stíhačky a bombardéry včetně obrovitých superpevností.“

Oba lehké letouny „luční kobylky“ se dlouho nezdržely. Již po chvíli byly opět ve vzduchu a zamířily si to do operačního pásma 4. divize, kde pak pokračovaly v dělostřeleckém pozorování, tj. ve vyhledávání vhodných cílů, v hlášení údajů potřebných k vedení palby dělostřelcům, pozorování výsledků palby a oznamování údajů nutných pro její korigování.
Ve stejné době pak na letiště přijížděly buldozery a skrejpry 133. praporu mořských včel, který se již „zotavil“ z utrpěných úderů a nyní se připojil k 31. praporu. Trvalo ještě několik dnů, než byly přistávací dráhy schopny přijímat větší a těžší letouny, ale pipery a další průzkumné letouny typu Stinson L-5 (bojové jméno Sentinel, letoun obdobné konstrukce jako piper, pouze opatřený silnějším motorem), které přilétaly z LST a eskortních lodí, již zůstávaly na ostrově natrvalo. Japonci však ještě velice dlouho letiště číslo 1 ostřelovali a také přitom řadu těchto malých letadel poškodili. A protože služby letadel měly pro průběh bojů obrovský význam, mechanici se snažili jich co nejvíce udržet v provozuschopném stavu. Zápisy říkají, než byli mechanici v této činnosti obdivuhodně úspěšní, i když šlo mnohdy jen o provizorní vyspravení. Když poté boje skončily, bylo například 6 ze 7 letounů 4. průzkumné perutě námořní pěchoty v takovém stavu, že je mohla již zachránit jen generální oprava. Nastala úprava necelých 500 metrů dráhy pro lehké pozorovací letouny, která byla vlastně jen prvním krokem k využití celého letiště číslo 1, a do výstavby dalších drah byly zapojeny ještě dva ženijní prapory. Práce na tomto letišti byla přerušována skutečně jen v nočních hodinách, nebo když japonské ostřelování někdy překročilo snesitelnou míru. Byl den 28. února (den D+9), když jeden z palubních torpédových bombardérů hlásil vážné poškození a bylo zcela zřejmé, že bude-li se snažit dosáhnout mateřské letadlové lodi, zřítí se do moře. A tak mu nabídly mořské včely, které hlášení zachytily jeho pilotovy přistání na jedné z právě dokončených drah. Přistání se podařilo a letoun byl zachráněn. Tenhle letoun byl první a od té chvíle začal rychle narůstat počet palubních letounů, které v případě potíží vyhledávaly na Iwodžimě pomoc. Již dne 2. března byla dokončena 1 500 metrů dlouhá dráha a hned následující den na ní přistál, a z 12 těžce zraněnými námořními pěšáky vzlétl také do vzduchu dvoumotorový dopravní letoun typu Douglas C-47 (bojové jméno Skytrain). Japonci byli nejen pokrokem prací, ale i příletem dopravního letadla překvapeni. Zaznamenali nejen pokrok prací, ale i přílet dopravního letadla, tento vývoj je zneklidnil natolik, že po celý zbytek dne novou přistávací dráhu silně ostřelovaly. Škody však byly velmi rychle odstraněny, a jak se dařilo Japonce vytlačovat z postavení, ze kterých mohli letiště ostřelovat, stával se provoz letiště bezpečnější a zejména evakuační lety se zraněnými byly uskutečňovány každodenně.
Bylo 4. března (den D+13), když došlo k obzvláště významné události: na Iwodžimě totiž přistála i superpevnost B-29 (více o superpevnostech B-29, zde popisuje a bude dále popisovat pan kolega Zemakt). Tento obr mezi letouny se vracel z náletu na Japonsko, když jeho velitel zjistil, že k dosažení letiště na Saipanu nemá dostatek paliva, jeho nouzové přistání na letišti číslo 1 se zdařilo hned napoprvé, a po doplnění PHM vzlétl a pokračoval k Marianám. Byl to ten první ze stovek obřích bombardérů, které až do konce války vyhledávaly útočiště na letištích Iwodžimy. A tak byly postupně na letišti číslo 1 uváděny do provozu další a další přistávací a vzletové dráhy, z nich pak nejvýznamnější dráha, v délce 1 800 metrů byla dána do provozu dne 12. března 1945. Nutno říci, že již řadu dní předtím letiště pomáhalo řešit potíže, které by jinak velitelům invazních vojsk způsobily nejednu vrásku. Přestože se plány DETACHMENTU snažily pamatovat, také na všechny potřeby invazních vojsk a lodi Útočného svazu, přivezly tisíce tun zásob a válečného materiálu všeho druhu, nebylo v lidských silách přesně odhadnout, jak se bude na Iwodžimě situace vyvíjet a zda k nepředvídatelným okolnostem nebude to, či ono chybět. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 182., Praha 2000. Vydání 1., k tomu píše, cituji:

„Pro takové případy byly sice plánovány letecké dodávky ze skladů Guamu, Saipanu a Tinianu, protože však velké dopravní letouny zpočátku nemohly na Iwodžimě přistávat, byly zásilky shazovány na padácích. Tak byly na ostrov přepravovány velmi potřebné náboje pro 81mm minomety, zdravotnický materiál, kterého se vzhledem k množství zraněných začalo nedostávat, přístroje k radiové komunikaci, a dokonce i pošta, na kterou nedočkavě čekali tisíce vojáků. Stačila ale malá nepřesnost shozu, nebo silnější poryv větru, a padáky se snášely do moře nebo na území obsazené nepřítelem nebo na místa, která byla vystavena tak intenzivní nepřátelské palbě, že jejich vyzvednutí se stávalo sebevražedným dobrodružstvím. Vše se ale změnilo, když 4. března ve stejný den jako superpevnost, přistál na letišti číslo 1 čtyřmotorový dopravní letoun typu Douglas C 54A (bojové jméno ‚Skymaster‘), letící z Guamu s nákladem minometných střel a další munice. Za ním následovaly desítky dalších a problém letecké přepravy byl vyřešen.“

Bylo 6. března (den D+15), když na ostrov Iwodžimu dorazil důstojník armádního letectva brigádní generál Ernest Moore, to aby se ujal funkce velitele leteckých sil, které byly umístěny na ostrově. S tímto generálem dorazila na Iwodžimu i první skupina 28 stíhaček Mustang (P51) a 12 dvoumotorových nočních stíhaček typu Northrop P-61 (bojové jméno Black Widow; toto pojmenování – v překladu Černá vdova – získaly letouny kvůli své černé maskovací barvě.

Northrop P-61 green airborne, Wikipedia (zde v zelené barvě, jinak měl bojově černou barvu).

https://en.wikipedia.org/wiki/Northrop_P-61_Black_Widow

Tehdy ve dnech 8. a 9. března přilétla z Tinianu peruť torpédových bombardérů námořní pěchoty, které převzaly od palubních letounů z letadlových lodí zajišťování denních i nočních hlídkových letů v oblasti Iwodžimy a také provádění hlídkových letů protiponorkových. Ostrov Iwodžima se celkem úspěšně přeměňoval, na leteckou základnu s vlastním letectvem, a tak již 9. března, po 23 dnech nasazení, mohly začít odplouvat eskortní letadlové lodi Podpůrné operační skupiny kontradmirála C. T. Durgina. V zápětí je následovaly bitevní lodi a křižníky Palebného krycího svazu kontradmirála B. J. Rodgerse. Poslední z lodí opustily ostrov Iwodžimu 12. března a k palebné podpoře útočných divizí, zůstaly v blízkosti Iwodžimy jen torpédoborce a výsadkové čluny vyzbrojené kanony a raketomety.
Již v prvém týdnu měsíce března 1945, přestože všechny tamější tři divize (3., 4. a 5. divize) námořní pěchoty ještě stalé sváděly s japonskou obranou tvrdé boje o každý metr území na ostrově Iwodžima, měl vrchní velitel oblasti Tichého oceánu admirál Nimitz a další vysocí důstojníci oblasti za to, že události na Iwodžimě již dospěly do stádia, kdy je možné považovat vítězství za jisté. Proto také již 4. března např., odejel na palubě své velitelské lodi Eldorado od Iwodžimy velitel Spojeného expedičního svazu viceadmirál Kelly Turner.
Viceadmirál Kelly Turner pověřil velením všech námořních sil u ostrova Iwodžima velitele Útočného svazu (53. operační svaz) kontraadmirála Harryho Hilla.

Kontradmiral_Harry_W._Hill,Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle
A pak ještě tentýž den (4. března) odplouval od ostrova Iwodžima na Guam na palubách lodí 33. dopravní divize i 3. pluk 3. divize námořní pěchoty, dosud vlastně tvořící zálohu expedičních vojsk.
Již 28. února (den D+9) požádali velitel V. sboru generálmajor Schmidt a velitel 3. divize generálmajor Erskine vrchního velitele expedičních vojsk generálporučíka Hollanda Smitha o uvolnění 3. pluku a jeho nasazení do boje. Bylo to v době, kdy všechny tři tehdejší útočné divize již postihli těžké ztráty, které spolu s únavou z boje začaly velmi vážně ohrožovat jejich bojovou výkonnost. Zejména generál Erskine potřeboval čerstvé síly, aby mohl dodat energii postupu své divize středem ostrova. Ale Holland Smith zopakoval stanovisko viceadmirála Turnera, který tvrdil, že k tomu, aby byl ostrov dobyt, je na Iwodžimě dostatečné množství námořní pěchoty a příchod dalšího pluku by jen zvýšil stávající a už nyní nežádoucí nakupení vojsk na omezeném prostoru. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 183., 184., Praha 2000. Vydání 1., nalezl v historiografii a píše, cituji:

„Tehdejší náčelník štábu brigádní generál William W. Rodgers ve svých vzpomínkách uvedl: ´Byl jsem přítomen debatě o tomto problému mezi generály Smithem a Schmidtem. Vzpomínám si, že generál Smith kategoricky pravil, že Turner neuvolní 3. pluk, pokud generál Schmidt neprohlásí, že bez něj není schopen ostrov dobýt. To samozřejmě Schmidt nemohl udělat… Nasazení čerstvého pluku by v tu dobu vyčerpané vojáky na ostrově povzbudilo a umožnilo by obsadit Iwodžimu v kratší době a s daleko menšími ztrátami´.“ *
(*Historickým podkladem je zde: Garand, G. W. Strobridge, T. R.: Western Pacific Operations, česky - Operace v západním Pacifiku., str. 608.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 248.
Jakékoliv odmítnutí uvolnit 3. pluk se setkalo se všeobecným nesouhlasem důstojníků V. výsadkového sboru. Tak například tehdejší operační důstojník sboru Edward A. Craig napsal o dvacet let později, již dávno generálporučík, ve svém vyjádření, pro historické oddělení - Sboru námořní pěchoty: „ Poté co jsem navštívil všechny části Iwodžimy nacházející se pod naší kontrolou a získal přesné informace o situaci, došel jsem k jednoznačnému přesvědčení, že vylodění 3. pluku by v žádném případě nezpůsobilo přeplnění ostrova. Užití tohoto dobře vycvičeného a zkušeného pluku by operaci zkrátilo a snížilo by naše ztráty.“ **
(**Historickým podkladem je zde: Garand, G. W. Strobridge, T. R.: Western Pacific Operations, česky - Operace v západním Pacifiku., str. 608.
A tak se spor, o potřebnost, nebo nepotřebnost, nasazení 3. pluku 3. divize na Iwodžimě nikdy nevyřešil a již asi nikdy nevyřeší. Každá z těchto dohadujících se stran stále uváděla a dodnes prý uvádí, řadu vážných argumentů, ale závěrem je přece jen nutno říci, že zřejmě více než co jiného, rozhodoval názor viceadmirála Turnera, jehož autorita byla v únoru a březnu 1945 neotřesitelná.

Admiral Richmond K. Turner, Wikipedie.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima

Když bylo uvedeno letiště číslo 1 do provozu, tak se jednalo o zlomový moment v celé operaci DETECHAMENT. Následně se pak počet letadel, které je od toho okamžiku využívaly, zvyšoval den za dnem. Tak například jen třeba superpevností B-29 na něm přistálo celkem 24, jak říkají záznamy. A tak bylo možno i s trochou nadsázky říci, že Japonci, sice se stále bránící v severní části Iwodžimy, byli ke všem svým potížím ještě přinuceni sklánět hlavy vždy pokaždé, když těsně nad nimi s vysunutými podvozky burácely tyto obří bombardéry. K denním i nočním náletům na nepřátelská postavení na Číčidžimě a Hahadžimě v blízkých Boninách pravidelně přilétaly bombardéry z letišť v Marianách, a to několikrát na tyto ostrovy udeřily i palubní letouny. I toto poslání začaly poté přebírat letouny startující z Iwodžimy: 11. března vzlétlo pak z letiště 1 15 Mustangů k prvému útoku na ostrov Čičidžima. Nutno poznamenat, že i když výstavba a úpravy letiště číslo 1 zdaleka ještě nebyly skončeny, ženisté námořní pěchoty, spolu s mořskými včelami, se již začali zajímat o letiště číslo 2. Ještě v době, kdy se bojovalo v jeho blízkosti, což vlastně trvalo až do prvých dní měsíce března, nebylo stále možno zahájit rekonstrukční práce v pravém slova smyslu. Jakmile se ale linie fronty posunula a intenzita japonského ostřelování poklesla, pracovní oddíly se vrhaly do práce. Stejně jako již předtím na letišti číslo 1, i nyní bylo třeba v prvé fázi odstranit nástražné miny, různé důmyslné pasti, nevybuchlé granáty a i další překážky. Obdivuhodnou výkonnost všech ženijních praporů však dokumentuje ta skutečnost, že do 19. března již byly na letišti číslo 2 provozuschopné dvě dráhy o délce 1 600 a 1 460 metrů.
Ve stejné době, kdy se tři divize námořní pěchoty probíjely směrem na sever pobřeží Iwodžimy a útočná fáze operace fáze DETACHMENTU se chýlila již ke konci, pozornost se stále více soustřeďovala na přeměnu ostrova v leteckou základnu. Aby byly práce ještě více urychleny, byla zorganizována námořní ženijní brigáda a na Iwodžimu přicházely další pracovní oddíly. Dle původních plánů měla být na ostrově Iwodžima vybudována tři samostatná letiště a k nim také potřebná provozní zařízení a objekty k ubytování personálu.
Všechna tato letiště měla být pak schopna postarat se denně o 90 superpevností (B-29) a plně zabezpečit činnost pěti doprovodných stíhacích skupin. Letiště číslo 2 (často také nazývané Středním letištěm) muselo zůstat vyhrazeno superpevnostem, které létaly ze základen v Marianách k náletům přímo na Japonsko a letiště číslo 1 a 3 měla sloužit stíhačkám a menším bombardérům. Plány občas doznávaly změn, a brzy byl nastolen požadavek, aby Střední letiště bylo rozšířeno a zahrnovalo dvě samostatné přistávací dráhy pro superpevnosti a dvě pro stíhačky. Konečné rozhodnutí stanovilo, že letiště číslo 2 a 3 budou spojena jen v jeden operační komplex o rozloze více než 10 km čtverečních, což vlastně představovalo polovinu plochy celého ostrova Iwodžima. Uskutečnit takto zamýšlený záměr znamenalo vykonat nesmírné množství práce. Jen například ženijní jednotky se musely vypořádat i s řadou specifických problémů a není proto divu, že jeden z velících důstojníků mořských včel přiznal, že by byl mnohokrát, celý ostrov nejraději vyhodil do vzduchu Iwodžima je geologicky čerstvým útvarem, který má sopečný původ, což působilo velké obtíže při stavbě letištních drah, dostatečně pevných na to, aby se mohly bezpečně užívat i pro starty a vzlety superpevností, které měly vzletovou hmotnost přes 62 tun. Mimo toho bylo třeba mnohé startovací dráhy prorážet v masívech sopečných skalisek a stalo se nejednou, že si stavební oddíly musely poradit i s rozsáhlými dutinami, ze kterých vyvěrala horká pára, nebo zase s trhlinami plnými síry. A stejné komplikace pak provázely pokládání palivových potrubí, které bylo vedeno pod zemí. Aby i za těchto podmínek bylo také zajištěno rychlé pokračování výstavby, musely všechny ženijní prapory přejít na režim dvou desetihodinových směn denně. Prakticky do poloviny července 1945 byla jedna z nových drah pro B-29 po celé své délce 3 000 metrů opatřena celá betonovým povrchem, druhá byla sice protažena na délku 2 870 metrů, ale její povrch pak do konce války zpevněn nebyl. Ta hlavní dráha letiště číslo 2, která vedla od západu k východu, byla postavená ještě Japonci a celá byla pokryta betonem v délce 1 850 metrů a sloužila jako pomocná dráha k tankování letadel. Na dráze určené pro stíhačky, na letišti číslo 1, byl též položen betonový povrch v délce 1 850 metrů a na ni navazovalo téměř 2 500 metrů pojížděcích drah a 285 stanovišť pro letouny. Skalnatý terén v severní části letištního komplexu, ale výstavbu v tomto prostoru zdržel natolik, že do konce války byl zde beton položen jen na 1 800 metrech dráhy pro stíhačky a bylo upraveno přes 3 000 metrů pojížděcích drah. Současně s budování všech přistávacích a vzletových drah, byla na každém letišti postavena depa k uskladnění PHM a bylo tam nainstalováno výkonné čerpací zařízení. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 186., Praha 2000. Vydání 1., pro nás nalezl v americké historiografii další detaily, když píše, cituji:

„Plánovači jak ve Washingtonu, tak ve štábu admirála loďstva Nimitze původně předpokládali, že se Iwodžima stane nejen záchrannou stanicí pro bombardéry v nouzi, ale také základnou stíhačů, které je budou při náletech na Japonsko doprovázet. Bojeschopnost japonského letectva v posledních měsících války však poklesla natolik, že stíhací doprovod se nakonec ukázal zbytečný: sporadické útoky byly americkými bombardéry po většinou schopny odrazit svými palubními zbraněmi. Přesto stíhači startující z Iwodžimy uskutečnili 1 191 doprovodných letů a provedli 3 081 samostatných úderů na cíle v Japonsku. Role Iwodžimy a jejich letišť při poskytování pomoci těžkým dálkovým bombardérům však zůstala naprosto nezastupitelnou, v tomto směru se podařilo původní záměr naplnit beze zbytku.“

Od okamžiku. Kdy první námořní pěšák vstoupil na vyloďovací pláž, se stalo jednou z klíčových starostí všech velitelů expedičních sil zajištění plynulého vyloďování vojsk, vyložení a rozmístění tisíců přivezených tun munice a materiálu, jeho doručování bojujícím jednotkám a také zajištění péče o velké množství zraněných. A na Iwodžimě kombinace přílivu, za větru zesilujícího vlnobití, vrstvy popela, a také písku a škváry pokrývající pláže a ostřelování pevností nepřítelem vytvořily jedny z nejhorších podmínek, s jakými se Američané při invazních operacích setkali. Za těchto okolností se od prvých hodin začala vždy na okrajích pláží, vršit uvázlá a zatopená výsadková plavidla a vozidla na ně narážela plavidla a vozidla čerstvě připlouvající, která mnohdy příliv a dotírající vlny vychýlily z kurzu natolik, že dosahovala pobřeží úplně jinde, než jim bylo určeno. Vzhledem ke skutečnosti, že proud plavidel a vozidel mířící k plážím prakticky neustával ani na chvíli, pracovali muži vykládacích oddílů – aby bylo zabráněno nejhoršímu – 24 hodin denně.
V celém tom toku všeho co přicházelo na ostrov Iwodžimu, mělo vždy absolutní přednost zásobování útočných jednotek a v prvních pěti dnech, dokud nebyly upraveny provizorní cesty pro nákladní auta, vlastně spočívala veškerá tíha přepravy munice a zásob k linii fronty na pásových obojživelných vozidlech typu LVT a WEASEL* * (WEASEL - v překladu lasička – obojživelné člunové pásové vozidlo o délce 5 metrů, připomínající zmenšené LVT, ale bez vyklápěcí rampy. První WEASEL dorazila do Tichomoří v listopadu 1944 a byla přidělena třem divizím námořní pěchoty určeným pro Iwodžimu. Sloužila k přepravě lehčích nákladů, evakuaci zraněných, k pokládání telefonních linek, k tahání přívěsů a děl menších ráží, k doručování hlášení a rozkazů i jako velitelská vozidla.) a na šestikolových obojživelných nákladních autech DUKW. Když to bylo možné, tak tato vyjmenovaná vozidla nebyla s materiálem po vjezdu na pláže vůbec vykládána a rovnou pokračovala dál do vnitrozemí, na místo určení. Protože jejich velké množství bylo zničeno a vyřazeno – zejména kolových DUKW - , bylo nutno v co nekratší době vybudovat cesty. Nejvíce k tomuto úkolu přispěly, mimo obrovského pracovního nasazení ženistů námořní pěchoty a mořských včel, dva technické prostředky. Jednak to byly již na jiném místě zmíněné ocelové perforované dílce zvané Marstonské rohože, s pomocí kterých byl vyřešen pohyb vozidel po písku a měkkém sopečném popelu pláží, a tím druhým byly pancéřované buldozery, u kterých kabinu řidiče a motor chránily ocelové pláty a které svými mohutnými radlicemi prorážely výjezdy z předmostí, nebo srovnávaly terénní nerovnosti.

Ilustračně: Piloti 332. stíhací skupiny diskutují o bojovém létání. Chůze po rohožích Marston.

https://en.wikipedia.org/wiki/Marston_Mat#Description

I když se postupně situace na východních vyloďovacích plážích zlepšovala, zejména poté, co tam od 25. února (den D+6) převzala koordinaci veškeré činnosti zvláštní organizační skupina, která byla vyslána z velitelství V. sboru, bylo brzy jasné, že má-li vykládka obrovského množství materiálu, stále se valícího ze zdánlivě bezedných útrob nákladních a transportních lodí, plynule pokračovat, bude třeba začít využívat i pláže na západní straně ostrova. Proto také již 28. února byly na západních plážích upraveny prvé cesty a výjezdy do vnitrozemí. Japonce, kteří stále ještě ovládali výšiny severně od pláží, a měli proto přehled o dění celé jižní části ostrova, velice trápila neschopnost zamezit přílivu vojsk a materiálu, který přicházel na východní pobřeží. Když se pak totéž začalo dít i na západním pobřeží nehodlali promarnit žádnou příležitost jak nenáviděnému nepříteli alespoň způsobit citelné ztráty.
Bylo 1. března 7 hodin 20 minut, když proplouval kolem západních břehů ve vzdálenosti přibližně 5 000 metrů torpédoborec Terry korvetního kapitána Williama B. Moora, když na něj byla zahájena palba baterie japonských 152 mm děl, která byla umístěna na útesech jižně od výběžku Kitano. Moore okamžitě nařídil plnou rychlost a jeho vzdalující se torpédoborec začal odpovídat svými zadními děly. Ihned vzápětí japonský granát zasáhl na pravoboku nad přední strojovnou hlavní palubu torpédoborce.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 249.
Mimo rozsáhlých materiálních škod bylo 11 mužů zabito a 19 zraněno. Bylo velkým štěstím, že se Japoncům další zásah nepodařil, i když jejich baterie střílela ještě celých 10 minut. Zcela zmlkla až poté, co se na ně zaměřila těžká děla bitevní lodi USS Nevada a křižníku Pensacola.
Ten samý den odpoledne připlouvala k západním plážím zásobovací loď Columbia Victory, která přivážela dělostřeleckou munici. Loď již takřka zakotvila, když náhle v její blízkosti začaly dopadat minometné střely, které byly vypalované z japonských postavení na dvou malých ostrůvcích, které se nacházely nedaleko západního pobřeží; spíš to byly vlastně z moře vyčnívající skaliska, která byla nazývána Kama Rock a Kangoku Rock. Během okamžiku se k minometům přidala i děla, zřejmě šlo o stejnou baterii děl, která zasáhla i torpédoborec Terry. Jeden z granátů explodoval v takové blízkosti zádi Columbia Victory, že tím poškodil její trup a zranil jednoho námořníka. Velitel lodi okamžitě přerušil přistávací manévr, změnil kurz a stále pronásledován japonskou palbou se začal stahovat na volné moře. V sázce tehdy bylo opravdu hodně. Na západním pobřeží u vyloďovacích pláží, se totiž od 24. února nacházelo velitelství V. sboru. Čistě náhodou došlo totiž k tomu, že jednak velitelství nebylo daleko od místa, kde přistávala (municí nacpaná) Columbia Victory, a jednak v tu chvíli byl na něm přítomen nejen velitel V. sboru generálmajor Harry Schmidt

General Major Harry Schmidt, velitel V. sboru, Wikipedie.
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima
, ale i vrchní velitel expedičních vojsk generálporučík Holland Smith a s nimi řada vysokých štábních důstojníků.

generálporučík Holland Smith, vrchní velitel exp. sboru, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima
Všichni v tom okamžiku sledovali ústup muniční lodi a japonskou palbu. Určitě nebude porušením pravidel literatury faktu, když bude prohlášeno, že všichni při tom měli „srdce v krku“. Kdyby totiž velká muniční loď naplněná střelivem explodovala, vznesl by se s ní k obloze i kus západního pobřeží Iwodžimy s oběma generály a stovkami mužů, kteří se v danou dobu nacházeli na plážích. Bylo tedy určitě velkým štěstím, že se tak nestalo, Columbia Victory z dosahu nepřátelské palby unikla a svůj náklad úspěšně vyložila později. Od 25. února byl pak na Iwodžimě rozmístěn 506. protiletadlový prapor pozemních vojsk. Protože japonské minomety z obou řečených ostrůvků ohrožovaly nejen západní pláže a příbřežní vody, ale i vojáky 5. divize postupující po západním pobřeží, vzala si je na mušku 90mm protiletadlová děla 506. praporu. Po skončení palebného přepadu se už Japonci z Kama Rocku a z Kangoku Rocku neozvali. Japonská snaha zabránit Američanům ve využití západních pláží nakonec vyzněla zcela naprázdno: již totiž 2. března (den D+11) byly otevřeny a na jižnější z nich označené jako Purpurová, začalo vykládání. Vyložené dopravní a nákladní lodi tak od Iwodžimy okamžitě odplouvaly, neboť jich bylo naléhavě potřeba na rýsující se výsadkovou operaci, jejíž zahájení se velice rychle blížilo – byl to útok na ostrov Okinawu.
Jestliže chceme hovořit o dění v týlu útočící americké námořní pěchoty, za zády bojujících divizí V. sboru, nelze pominout jednu obzvlášť významnou oblast a to zdravotnické zabezpečení útočné operace. Charakter bojů na Iwodžimě byl dostatečně představen a čtenář byl dosti s ním seznámen, je tedy jasné, že námořní pěšáci museli překonávat velké těžkosti a za útok platili každý den těžkou daň v podobě zranění a smrti. Byli to tisíce mužů, kteří utrpěli různě těžká zranění, a boj o záchranu jejich životů byl v týlu veden se stejným úsilím, s jakým oni zdolávali japonské bunkry, než je zasáhla střepina granátu, miny nebo střela vypálená japonským odstřelovačem. Dne 25. února byla na předmostí přesunuta 38. polní nemocnice pozemních vojsk s personálem tvořeným 22 důstojníky a 182 muži. Ta se pak stala páteří zdravotnické služby na Iwodžimě a v následujících dnech a týdnech poté se na péči o zraněné podílela zcela rozhodující měrou. Vedle této 38. polní nemocnice byla ve stejný den na Purpurové pláži uvedena do plného provozu evakuační nemocnice se 200 lůžky. Mimo těchto zařízení ještě pracovalo 17 lékařů rozdělených do čtyř operačních týmů 24 hodin denně v polní nemocnici 4. divize, která byla umístěna u severního konce letiště číslo 1, a situace se ještě více zlepšila, když byla uvedena do provozu polní nemocnice u 5. divize.
Od samého počátku bitvy o Iwodžimu byla vždy věnována velká pozornost zajištění dostatečného množství životně důležité krevní plazmy. Krevní plazma musela být vždy a neustále k dispozici nejen zařízením nemocniční úrovně, ale i na rotních obvazištích, protože právě tam její včasné užití mnohdy rozhodovalo o naději zraněných, že přežijí. Vzhledem k její velké spotřebě se však její zásoby v mrazících boxech nemocničních lodí brzy nebezpečně snížily. A právě proto pak přilétaly hydroplány až ze západního pobřeží USA s čerstvými dodávkami, které byly uloženy v bednách s ledem. Tyto hydroplány zpočátku přistávaly na provizorní základně, která byla zřízena u jihovýchodního pobřeží, poblíž Mount Suribači. Když bylo uvedeno do provozu letiště č 1, mohla být základna zrušena a plazmu přivážely evakuační letadla pravidelně přilétající vyzvednout zraněné. Než boje na Iwodžimě úplně skončily, zdravotníci plazmy spotřebovali něco kolem 6 300 litrů.
Postupně, jak byly zřizovány nemocnice na ostrově Iwodžima, mohly být uvolňovány speciálně upravené tankové výsadkové lodi, které se významně podílely na zajišťování zdravotnické pomoci. A tak tato plavidla, při DETACHMENTU použitá poprvé, začala odplouvat naložena raněnými k souostroví Mariany. Těžce zranění vojáci, vyžadující náročnou péči byli z předmostí převáženi přímo nemocniční lodí, a jakmile jim to stav dovolil, byli loďmi i letadly odváženi na Saipan, kde bylo tehdy pro ně přichystáno 1 500 lůžek, nebo na Guam, kde jich tehdy čekalo 3 500. Z Marian mohli být pacienti v případě potřeby, a zejména k rekonvalescenci odesíláni na Havajské ostrovy. Že byla takto zdravotnickému zabezpečení operace věnována náležitá pozornost, plánovači DETACHEMENTU určitě zachránili životy velkému množství amerických vojáků. Pro vysvětlení rozsahu takového úkolu, který bylo na tomto poli třeba zvládnout, je možno uvést, že jen v těch prvých čtrnácti dnech, po dni D, bylo do nemocnic v Marianách evakuováno 9 500 zraněných. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 190., 191., Praha 2000. Vydání 1., pro nás nalezl v americké historiografii další detaily, když k nim i sám osobně píše a přiznává, cituji:

„Je nad možnosti této mé knihy popsat rozsáhlou a mnohostrannou činnost tisíců mužů různých profesí majících nezastupitelné místo ve složité struktuře moderních vojsk a dohromady vytvářejících týlové zajištění bojových jednotek. Na Iwodžimě se specializované útvary týlových služeb starali nejen o materiální, zdravotnické, ženijní, dopravní a jiné zabezpečení tří útočných divizí námořní pěchoty, ale v řadě případů i měnili ráz ostrova.“

Snad skutečně nejrozsáhlejší práce souvisely samozřejmě s výstavbou zcela kompletních letišť. Ovšem významné zásahy se ale například nevyhnuly ani samotné dominantě Iwodžimy, tedy Mount Suribači. Když se ještě tvrdě bojovalo, tak na ostrov přicházely prvé jednotky pozemních vojsk, které měly, a to hned po likvidaci japonského odporu, a odchodu námořních pěšáků převzít zprávu ostrova. Jejich velitel, generálmajor James E. Chaney, pak vstoupil na ostrov i se svým štábem již dne 27. února 1945. Jeho armádní jednotky měly za úkol zajistit nejen provoz letecké základny, ale také celou Iwodžimu využít v rámci příprav dalších operací, včetně konečného útoku na všechny domácí japonské ostrovy. A právě jednu takovou možnost skýtala hora Mount Suribači, která vlastně byla ideálním místem pro zřízení radarové, meteorologické a navigační stanice. Objevil se však problém: všechna složitá technická zařízení, která byla tehdy k dispozici, měla mobilní charakter, byla totiž instalována na nákladních vozidlech. A tak je pochopitelné, že provádění náročných demontáží, jakož i stavba vhodných objektů na temeni hory Suribači a nová instalace všech zařízení, to vše by bylo velmi pracné a náročné na čas. Proto padlo tehdy rozhodnutí, že jednodušší bude vybudovat cestu, po které nákladní auta se vší montovanou technikou vyjedou až na vrchol hory Mount Suribači. A tak již 6. března (den D+15) začaly buldozery po celém obvodu hory razit stoupající spirálu deset a půl metru široké a téměř 2 000 metrů dlouhé cesty. Zní to takřka neuvěřitelně, ale oficiální historie operací americké námořní pěchoty uvádí, že první buldozer dosáhl okraje kráteru hory už další následující den, tedy 7. března. *
*Historickým podkladem je zde Garand, G. W., Strobridge, T. R.: Western Pacific Operations, Operace v západnímTichomoří, str. 611.
Tohle vše se dělo v době, kdy ještě v útrobách hory Mount Suribači se stále nacházeli ukrytí Japonci a v severní části ostrova, námořní pěchota USA ještě prolamovala druhou linii japonské obrany.
Závěrem je proto nutno říci, že nejen díky statečnosti námořní pěchoty, úsilím a obětem bojových jednotek, ale stejně tak i díky statečnosti, úsilí a obětem týlových útvarů, se Iwodžima prakticky během tří týdnů změnila z japonského opěrného bodu ve spojeneckou základnu strategického významu.


Použité historické podklady Pacifik 2:


- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima Praha 2 000., Vydání 1.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=700