Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 250.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 250.

Plán útoku na ostrov Iwodžima, foto je majetkem Wikipedie zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

Boj o střed Iwodžimy (Mlýnek na lidské maso).
Boje o střed ostrova Iwodžima probíhající od 24. února do 10. března 1945 byl stejně nelítostný a krutý, jako byly všechny boje s Japonci. Vyznačoval se bojem o všemožně tvarované hřebeny, skaliska a vyvýšeniny, které od sebe oddělovala spousta roklí a příkopů, když tomu všemu vévodily dva útvary: Pahorek 382, nejvyšší bod v severní části Iwodžimy, který se nacházel asi tak 250 metrů od východního konce letiště číslo 2, a také vyvýšenina, nazvaná Krocaní vrch, ležící asi tak 600 metrů od něj u vesnice Minami (viz mapa – Plán vylodění na Iwodžimě). Jen o malý kousek dál na jih byl další kopcovitý terén, který přecházel v polokruhovou proláklinu, pojmenovanou Amfiteátr. Boje byly po celou dobu od 24. 2. do 10. 3. kruté a nemilosrdné. Pod Krocaním vrchem se nacházelo třetí centrum nepřátelské oblasti, kterým byl onen Amfiteátr, který na první pohled vypadal celkem nevině a před zahájením bitvy o Iwodžimu byl porostlý hustou vegetací a měl nehluboký úval. Japonci jej však změnily v obrovskou past, která skrývala tři řady obranných postavení. Název Mlýnek na maso, kterým námořní pěšáci označili celý prostor, vlastně zahrnoval Pahorek 382, Krocaní vrch a Amfiteátr. Kruté boje o tyto vrchy pokračovaly až do března, když velké překvapení, které námořní pěchotu čekalo 8. března. Zde pojďme trochu obšírněji vše objasnit. Nejprve si řekněme, že v mnoha i dobytých místech se stále hluboko v jeskyních ukrývali ještě mnozí Japonci. Pro den 8. března (den D+17) vydal velitel V. sboru generálmajor Schmidt všem třem svým divizím (3., 4. a 5. divizi) rozkaz – „Obsadit zbytek ostrova“.

General Major Harry Schmidt, velitel V. sboru, Wikipedie.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima

Oč se toho 8. března jednalo, nám objasní český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 211., Praha 2000. Vydání 1., pro nás nalezl v americké historiografii další detaily, když píše, cituji:

„Už brzy po setmění 8. března bylo zřejmé, že něco visí ve vzduchu. Před postavením 23. a 24. pluku se občas ozývaly tlumené hlasy, byly zaznamenány i určité pohyby, i když stále ještě nešlo o nic mimořádného. Pak se ale prudce zvýšila intenzita dosud sporadické japonské dělostřelecké, minometné a raketové palby směřující do prostoru zaujímaného oběma pluky. Ve 23 hodin protiútok začal. Ale zcela v rozporu s americkými odhady nesměřoval jeho hlavní nápor proti postavením 25. pluku, namísto toho byl veden západním směrem, do prostoru, kde se stýkala operační pásma 23. a 24. pluku. I když žádný z nich nebyl na jeho odražení připraven tak dobře jako 25. pluk, vývoj situace jej přinutil bleskurychle reagovat a svést zuřivou noční bitvu.
Kapitánu Samadži Inoujemu, veliteli jednotek námořní gardy umístěných na Iwodžimě, zůstávalo večer 8. března kolem jednoho tisíce mužů. Inouje byl i na poměry japonské armády svéráznou osobností. Byl to samuraj, vynikající šermíř, vychloubačný extrovert, který nikdy nepominul příležitost ohromovat zmínkami o svých mimořádných výkonech bojovníka a milovníka žen a pití.
Ti, kdo Inoujeho znali, nemohlo překvapit řešení, které zvolil jako východisko z tíživé situace. S jeho výbušnou povahou bylo zcela neslučitelné zůstat sedět v podzemním úkrytu a sledovat, jak ho nepřítel obkličuje, jak vojáků pod jeho velením den za dnem ubývá a jak se neustále zmenšuje území, které ovládá. Pro pochopení povahy tohoto japonského důstojníka bylo zajímavé sledovat, jak hluboce ho ranila ztráta Mount Suribači; stačí si jen připomenout jeho doslova nepříčetnou reakci, kdy chtěl vlastnoručně popravit důstojníka, kterému se po pádu Mount Suribači podařilo vyklouznout. I později, pokaždé když uviděl americkou vlajku vlající na vrcholu hory, propadal Inouje zuřivosti.“

Bylo kolem 22 hodiny, když kapitán Inouje shromáždil své bojovníky. Už to v té době nebylo dokonale organizované vojenské uskupení. Jednalo se o směsici mužů, z nichž mnozí po třech týdnech bojů a skrývání se v podzemí, se nacházeli v žalostném stavu. I zbraní se jim už nedostávalo, když jen část z nich byla vyzbrojena puškami, ručními granáty a kulomety, někteří měli pouze bambusové tyče, na které přivázali bodáky, jiní si připevnili k tělu miny. Byli totiž rozhodnuti v příhodný moment zabít sebe a vzít s sebou i pár Američanů. Nicméně žádnému z těchto vojáků nechyběla – alespoň to nedal najevo – touha položit život za vlast a za císaře. Tak těmto mužům oznámil Inouje své rozhodnutí: všichni vyrazí proti americkým liniím, pobijí co nejvíce nepřátel, na letištích zničí letouny, způsobí Američanům co největší škody, a proniknou do jižní části ostrova, kde znovu obsadí Mount Suribači!!!
Je samozřejmé, že vzhledem k celkové situaci byl kapitánův záměr Mount Suribači obsadit již zcela nereálný; byl to jen další důkaz nějaké jeho podivné posedlosti touto horou. Bylo přece jasné, že vzhledem k početní a materiálové převaze Američanů, nemohly Inoujeho síly takový úkol zvládnout. Mimo toho námořní pěšáci útok očekávali, takže se nestal překvapením, které by mohlo skončit katastrofou, i když se v odhadu místa, ve kterém Japonci jejich frontu napadnou, zmýlili. Pro celý tento rozkaz a jeho průběh Inoujeho výpadu bylo důležité i to, že k němu vůbec neměl souhlas svých nadřízených. On totiž neinformoval ani kontradmirála Ičimarua, ani generálporučíka Kuribajašiho, takže vůbec nemohl počítat s žádnou podporou, jakou by například mohla být akce provedena na jiném místě k odpoutání pozornosti. Už jenom tento souhrn okolností způsobil, že útok kapitána Inoujeho byl jen slabým odvarem velkých a nebezpečných protiútoků prováděných v dřívějších fázích války, třeba za bojů na Guadalcanalu, nebo na Garapanské plošině na ostrově Saipan.
Japonci také proti americké linii nevyrazili s nějakým divokým pokřikem, jak bývalo obvyklé, ale zpočátku se přibližovali velice pomalu a velice tiše. Tak třeba například se jedna skupina – ještě dříve, než byl vyhlášen poplach, přiblížila až do vzdálenosti pouhých 10 metrů od velitelského stanoviště 2. praporu 23. pluku. Teprve pak Japonci začali křičet Banzai! A házet ruční granáty. Pochopitelně, že zmatek zavládl, ale jen v začátku. Jakmile však vzlétly světlice a útočící Japonci se vynořili ze tmy, okamžitě je začala kosit palba z amerických pušek, kulometů i minometů. Na pomoc přišlo i polní dělostřelectvo, které těsně před postavení námořních pěšáků položilo palebnou přehradu s cílem rozvrátit nástup dalších vln útočníků a znemožnit jim koordinovaný postup. Přidala se i děla lodí palebné podpory, která vystřelila 193 osvětlovacích granátů. Stejně jako na Guadalcanalu, tak i zde, ve snaze proniknout americkými pozicemi, používali Japonci i různé lsti. Tak například někteří z nich nesli nosítka a anglicky volali, že jsou zdravotníci. V celém tomto vražedném a napadeném prostoru, se odehrávalo velké množství zuřivých střetnutí námořních pěšáků s jednotlivými japonskými vojáky, nebo s menšími, či většími skupinami a vždy se jednalo o boj na život a na smrt. Kde se v té době nacházel kapitán Inouje, tak v tuto dobu vůbec nikdo nevěděl, naposledy byl zahlédnut, jak běží, křičí Banzai! A mává mečem; to alespoň vypověděl jeho pobočník, který byl v nastalé nepřehledné situaci od svého velitele oddělen, zraněn a nakonec i zajat.
Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 213., Praha 2000. Vydání 1., pro nás nalezl v americké historiografii další detaily, když píše, cituji:

„Určitému počtu Japonců se podařilo americkou linii překonat, především v místech vystavených hlavnímu náporu, což byla postavení 23. pluku; jen menší množství nepřátelských vojáků se prodralo, i přes pozice, ostatních dvou z pluků 4.divize.
Nelítostný boj trval celou noc. O jeho průběhu svědčí i situace, která nastala u roty E 2. praporu 23. pluku, nacházející se právě na hlavním směru japonského (sebevražedného) protiútoku. Rota spotřebovala 20 beden ručních granátů, 200 kusů 60mm minometné osvětlovací munice a rychle se začala zmenšovat i zásoba střeliva pro ruční zbraně. Kolem jedné hodiny v noci již byla situace velmi vážná. Na telefonickou žádost byl v týlu okamžitě naložen střelivem džíp s vlekem a odeslán do přední linie. Ve světle osvětlovacích granátů hledal řidič pracně cestu a dokonce se v jeho blízkosti objevili Japonci. Přestože bylo vozidlo zasaženo palbou z ručních zbraní, jako zázrakem nebyl zraněn ani řidič, ani nebyl poškozen motor, ani nedošlo k explozi převážené munice. Džíp nakonec dojel až do postavení roty E.“

Ráno 9. března to bylo denní světlo, které odkrylo obraz zkázy, kdy na všech stranách leželi mrtví Japonci a mezi nimi bylo také nemálo zabitých námořních pěšáků. Ještě to však nebyl konec, celé dopoledne trvaly vyčišťovací akce za linií fronty, při kterých bohužel byli další mrtví i zranění. Nakonec pak bylo v celém operačním prostoru 2. praporu 23. pluku, kde se odehrály neprudší boje, napočítáno 650 padlých Japonců, dalších 150 jich bylo nalezeno v okolních sektorech. Mezi mrtvými byl i kapitán Inouje.
Ne všichni útočníci však padli, nebo byli zneškodněni při vyčišťovací akci. Celkem 200 japonských námořníků, kteří útok Banzai přežili a podařilo se jim uniknout i americkým pátracím skupinám, se po rozednění ocitlo v nezáviděníhodné situaci. Zbaveni ochranného příkrovu noční tmy a většinou i bez svých velitelů, se shlukovali zcela bezradní, nevědouce jak se dál zachovat. Jedno bylo naprosto jasné: k letištím, kde by mohli zničit zaparkovaná letadla, jak přikázal kapitán Inouje se jim proniknout prostě nepodařilo a dosáhnout Mount Suribači, tak to už bylo naprosto vyloučené. Nakonec je shromáždil poručík hodností nejvyšší důstojník, který zůstal naživu a ten rozhodl o jejich dalším osudu. A jaký to byl osud, to zaznamenal, podle výpovědí americký autor:
„Jejich boj skončil. Každou noc poručík vysílal průzkumnou hlídku o třech až pěti mužích, ale nikdy se žádný z nich nevrátil.
Ostatní se ukrývali v jeskyních, někteří zemřeli následkem utrpěných zranění, nemocí nebo žízní. Někteří pili vlastní moč a zemřeli také. Poručík vydržel do 29. dubna, do dne císařových narozenin (52 dnů od provedení protiútoku – pozn. M. H.). Pak oznámil: ‚Zmocníme se B-29 a odletíme domů. Poté co odejdeme, vy ostatní učiňte, co sami uznáte za vhodné.‘ „Pak odešel doprovázen důstojníkem zdravotní služby námořnictva, jedním podporučíkem a jedním poddůstojníkem. * (*Historickým podkladem zde je Newcomb, R. F.: Iwo Jima, str. 259).

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 251.
Osud japonského poručíka a také to jak skončili i jeho společnici není známo, ale superpevnosti B-29 se jim samozřejmě zmocnit nepodařilo a určitě to nebude zmýlená, když budeme mít i za to, že byli zabiti při střetnutí s první skupinou Američanů, na které narazili. Osud těch ostatních byl zcela určitě stejný.
Za odrážení japonského sebevražedného protiútoku „Banzai“, zaplatili američtí námořní pěšáci 90 padlými a 257 zraněnými. I když mnozí hodnotí ztráty jako značný počet, je však nutno říci, že v každém případě šlo vlastně o podstatně menší ztráty, než jaké by s tou největší pravděpodobností utrpěli, pokud by Japonci zůstali ukryti ve svých opevněných postaveních a ta by bylo nutno pak jedno po druhém dobývat. Touto svou podivnou akcí bez rozkazu vlastně kapitán Inouje umožnil během jedné noci zlikvidovat značnou část japonských sil, které se bránili ve východní části Iwodžimy. Totiž poté již v tomto prostoru, mezi vesnicí Higaši a pobřežím, zůstával, s nezjištěným, ale určitě ne velkým počtem vojáků, generálmajor Senda a zbytky Japonců se ještě držely na Krocaním vrchu, v Afiteatru, a pak již jen v pár malých izolovaných kapsách.
I když ještě celé odpoledne dne 9. března (den D+18) pokračovaly v operačním pásmu americké 4. divize, nějaké ty vyčišťovací akce, které měly za cíl zlikvidovat zbytek nočních útočníků, ty hlavní síly divize vyrazily do útoku tak, jak určovaly její operační plány. Ani tento den se tak vlastně nic nezměnilo na rozmístění jednotek a na směru jejich postupu. A tak na levém křídle nadále útočil 2. prapor 23. pluku, přestože v noci musel odrážet hlavní nápor japonského protiútoku. To když se mu již v 9 hodin ráno podařilo po tvrdém boji obsadit hřeben, který se nacházel severně od vesnice Higaši, lze hodnotit jen kladně, neboť potom pomalu, ale vytrvale, postupoval dál. Dle rozkazu měl v 17 hodin útočné akce přerušit, upevnit svá postavení na dosažené linii a poté se připravit na noc. Jenomže ještě celou půlhodinu po stanovené době, jeho muži bojovali o další získání co nejvýhodnějších pozic. Od rána tak postoupili o 300 metrů. V operačním prostoru ostatních jednotek 4. divize kladl však nepřítel stejně tuhý odpor, jako tomu bylo po všechny dny předtím, a tak rozsah území obsazeného toho dne byl minimální. Zdánlivě nic nesvědčilo o tom, že by japonskou obranu, Inoujeho noční útok a následné ztráty oslabily. Je třeba ještě dodat, že i když se Japonci při obraně svých pozic opět vzchopili k velkým výkonům, musela se noční a v podstatě zbytečná ztráta několika set mužů dříve nebo později projevit. Prozatím ještě však nepolevovali. Tak tedy skončil další den bojů, které byly vedeny oběma stranami s cílem svého protivníka, co nejvíce oslabit. Japonci při oslabování využívali všech možných způsobů a prostředků, a ani zdaleka se nespokojovali jen s tím, čeho dosáhli v přímém boji. Je nutno říci, že jejich vynalézavost v tomto směru prakticky neznala mezí. Tak například pod své mrtvé umisťovali nálože, nastraženou pastí se stávaly i pohozené lahve saké, přilby, zbraně a jiné předměty; kdo je zvedl, tak tomu explodoval do obličeje odjištěný ruční granát. Celá řada Američanů tak zaplatila těžkým zraněním, nebo i životem za svou zvědavost, či touhu dostat suvenýr.
Pomalý postup amerických útočných jednotek byl pak do jisté míry způsoben i tím, že po svých těžkých ztrátách, které je už všechny postihly, musely přesunout z jednoho praporu do druhého, prapory od jedné divize k druhé, provádět řadu organizačních změn a změn ve velení a přistupovat na různá provizoria, to aby alespoň ty jednotky, které tvořily čelo útoků, měly zajištěný potřebný stupeň bojeschopnosti. Příkladem je noc z 9. na 10. března, kdy bylo nutno rozpustit prozatímní prapor, který byl vytvořený před třemi dny a pověřený dobýváním nepřátelských postavení v prostoru Amfiteátru a Krocaního vrchu, protože ztráty, které během prakticky tří dnů bojů utrpěl, zcela ochromily jeho další akceschopnost. Zároveň generálmajor Cates vytvořil nový 4. prozatímní prapor, který byl sestaven z 37 důstojníků a 498 mužů vyčleněných z podpůrných jednotek divize.

General Clifton B. Cates, Wikipedia_

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima

Tomuto speciálnímu praporu byl také udělen speciální úkol: postarat se o Japonce, kteří zůstali za linií 4. divize a dále vedli boj, zpravidla v noci a všemi možnými zákeřnými metodami. Řečenou činností se 4. prozatímní prapor zabýval až do 12. března, kdy byl poté rozpuštěn. Bylo 8 hodin ráno dne 10. března (den D+19), když pokračovala 4. divize v útoku, kterému opět předcházela palebná příprava zajišťovaná divizním a sborovým dělostřelectvem. Když útočné jednotky vyrazily, dělostřelci pak před nimi po celou dobu udržovali pohyblivé palebné pásmo. Útoky vedly 23. a 25. pluk, které byly posíleny 3. a 2. prapory z 24. pluku zatímco 1. prapor tohoto pluku přešel do divizní zálohy. Na levém křídle divizní linie, tedy v operačním prostoru 23. pluku, bojoval tehdy jeho 2. prapor a k němu přičleněný 3. prapor 24. pluku. Proti nim byli Japonci ukrytí na skalnatých hřebenech, které se nacházely po levé straně útočících jednotek. Ty sice spustily intenzivní palbu z ručních zbraní a minometů, ale celkově se situace pro námořní pěšáky vyvíjela velice dobře. Územní ztráty utrpěné v předchozích dnech totiž celkově narušily kompaktnost japonské obrany, a připravily tak Japonce o řadu významných postavení na dominujících výšinách. Čím dál častěji se ukazovalo, že Japonci se snažili postupující Američany zastavit jen svými izolovanými skupinami obránců, které sice stále bojovali s velkou rozhodností, ale byli zbaveni některých podstatných výhod, ze kterých do této doby vlastně těžili. A tak námořní pěšáci prvních sledů v řadě případů tato izolovaná ohniska japonské obrany obcházeli a jejich likvidaci ponechávali tankům, ženistům a zadním vojům, které je pak ničili plamenomety a náložemi.

Operátor plamenometu, Iwodžima, Wikipedie.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima

Tímto způsobem bojujíce, postoupily oba útočné prapory, vedené velitelem 23. pluku plukovníkem Wensingerem do 15.00 hodin o více než 700 metrů, což bylo na tehdejší iwodžimské poměry naprosto nevídané. Na celém řetězu hřebenů nad pobřežím se oba prapory zastavily. Od východního pobřeží Iwodžimy je v těchto momentech dělilo jen asi 500 metrů. Průzkum, který byl vyslán ještě během tohoto odpoledne 2. praporem 23. pluku sestoupil poblíž výběžku Tačiiwa na pobřeží aniž se vlastně setkal s japonským odporem. Stejnou zkušenost učinil i průzkumný oddíl 3. praporu 24. pluku, který o něco později došel bez větších problémů až na vzdálenost 100 metrů od mořského břehu. V pravé polovině operačního pásma americké pěší 4. divize, nad kapsou stále ještě ovládanou Japonci z Krocaního vrchu a z Amfiteátru, zaujal pak ráno výchozí postavení 3. prapor 25. pluku, který postupoval ze severu. Spolu s 1. praporem tohoto pluku, se kterým postupoval ze západu a 2. praporem 25. pluku a 2. praporem 24. pluku, které se blížily z jihu, měl dokončit její úplné obklíčení, poslední to krok předcházející její konečné likvidaci. Celý obkličovací manévr se tak podařil uskutečnit beze zbytku. Ještě v poledne se setkaly oddíly útočící ze severu s jednotkami, které postupovaly z jihu. Kapsa tím byla zcela uzavřena. Do večerních hodin dne 10. března se frontová linie i v operačním prostoru 25. pluku posunula o více než 500 metrů k východnímu pobřeží.
I když to vlastně zpočátku nebylo tak zřejmé, tak se brzy ukázalo, že protiútok kapitána Inoujeho v noci z 8. na 9. března byl v tažení 4. divize námořní pěchoty k východnímu pobřeží Iwodžimy momentem zlomu v boji. Přestože všechny tvrdé a citelné ztráty, které provázely boje v tomto prostoru, pokračovaly ještě dalších šest dnů, Japonci už nebyli schopni žádného organizovaného a koordinovaného odporu. Za tento úspěch však zaplatila americká 4. divize do večerních hodin 10. března 847 mrtvými, 2 836 zraněnými, jeden námořní pěšák byl nezvěstný a 391 jich vyřadilo z boje psychické a fyzické vyčerpání. Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 218., Praha 2000. Vydání 1., pro nás nalezl v americké historiografii další detaily, když píše, cituji:

„Jak se všechny tři divize námořní pěchoty ve svých operačních pásmech přibližovaly k pobřeží, čas generálporučíka Kuribajašiho a jeho mužů se krátil. Profesionálové v tokijském hlavním stanu samozřejmě od počátku věděli, jak musí boj o Iwodžimu skončit. Ale pro mnohé z nich měl urputný zápas, vedený na dvaceti čtverečních kilometrech sírou prosyceného ostrova dvojí význam. Jednak bezprostřední, taktický, spočívající v působení ztrát nepříteli a ve zdržování jeho postupu k metropoli, jednak strategický, který pokládali za daleko důležitější. Ten byl založen na přesvědčení sdíleném jak vojenskými, tak i civilními hodnostáři, že pragmaticky uvažující Američané si po krvavé bitvě o Iwodžimu uvědomí, co by museli zaplatit při útoku na domácí japonské ostrovy, a budou proto méně tvrdí při jednání o podmínkách o ukončení války.“


Boje až do posledního muže.
Když se člověk pozorněji podívá na průběh bitvy o Iwodžimu, lze potom rozpoznat, že vlastně 11. březen 1945 (den D+20), v tom všem označuje předěl, nebo také začátek další, tentokrát závěrečné fáze boje. Prakticky celé centrální řízení japonské obrany ostrova Iwodžima již úplně selhalo, a za své vzala prakticky i veškerá koordinace bojové činnosti japonských obránců. V operačních pásmech všech tří amerických útočných divizí námořní pěchoty, vlastně zůstaly jen izolované kapsy odporu, ve kterých se bránily veškeré japonské zbytky posádek.
Jak se pak tyto obranné kapsy, vystavované neustálému tlaku, zmenšovaly, měnil se s nimi i způsob boje. Neustále omezovaný prostor, víc a víc znemožňoval využití lodních děl, letecké podpory a dokonce omezoval i podporu polního dělostřelectva. Hlavním pomocníkem námořních pěšáků se nyní staly tanky a obrněná polopásová vozidla, jejichž děla a plamenomety likvidovaly zvlášť odolná japonská postavení.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 252.
V den D+ 20, tedy ještě stejného 11. března 1945, v den, který jsme si připomněli v předchozím článku, v pásmu americké 3. divize, se nacházela dvě hlavní střediska japonského odporu, z nichž prvé bylo tvořeno pásmem skalnatých hřebenů, které se táhly podél východního pobřeží od výběžku Kitano na severu k výběžku Tačiiwa na jihu. Druhé pásmo japonského odporu se nacházelo pod Pahorkem 362C, mezi vesnicí Motojama a východním pobřežím. Bylo pojmenováno Cushmanova kapsa podle jména podplukovníka Roberta E. Cushmana, což byl velitel 2. praporu 9. pluku 3. divize, který v tomto prostoru, sváděl s japonskou obranou již několik dní těžké boje. Tato kapsa byla plná jeskyň a úkrytů, které byly vyhloubeny v pískovcových skalách, když je zároveň chránila palebná postavení protitankových děl a několik zakopaných lehkých a středních tanků 26. tankového praporu podplukovníka Nišiho. Podplukovník sám byl v Cushmanově kapse důstojníkem s nejvyšší hodností. Samotný útok byl zahájen v ranních hodinách 11. března 1. a 3. praporem 9. pluku, který postupoval od východu od pobřeží. 1. prapor mohl od počátku spoléhat na pomoc tanků Sherman, které nepřátelská postavení buď ničily, nebo jejich ostřelováním omezily aktivitu obránců natolik, že se mohly přiblížit demoliční oddíly s náložemi a plamenomety. 3. prapor se ale ocitl v terénu, který zpočátku užití tanků vůbec neumožňoval: mohly zasáhnout, až když v poledne dorazil obrněný buldozer a upravil jim provizorní cestu. Odpoledne kolem 15 hodiny, po dosažení východního okraje kapsy, se oba prapory spojily. Ale až do večera se zabývaly vyčišťovacími akcemi podél východního pobřeží a dalším zaujímáním lepších postavení, které měly být pokračováním k zítřejšímu společnému útoku. Během dne postupoval proti Cushmanově kapse, a to od západu 3. prapor 21. pluku. I když bylo jasně patrné a Japonci to měli rozpoznat, že se je Američané snaží dostat do kleští, a že se obránci vlastně ocitají v pasti, nevyrazili k protiútoku, a ani se vůbec nepokusili obklíčení jakkoli zabránit. Na rozdíl od kapitána Inoujeho se však řídili Kuribajašiho známými rozkazy. Stále zůstávali ve svých bunkrech, pevnůstkách a jeskyních a nutili svého nepřítele, útočící Američany, za každé zlikvidované ohnisko odporu a metr území tvrdě platit. Také 3. prapor operoval v terénu, který byl zcela nevhodný pro obrněná vozidla, a když vzhledem k intenzivní palbě začal jeho postup váznout, rozhodl velitel praporu vyzkoušet nápad jednoho z důstojníků štábu V. sboru. Výkonné 183mm raketomety byly montovány na podvozky normálních nákladních aut. Když se však ničím nechráněná auta ocitla v japonské palbě, byla zcela bezbranná, a mnoho jich bylo právě takto ztraceno. Došlo sice k několika pokusům nainstalovat raketomety na tanky typu Sherman, ale ukázalo se, že je to technicky nemožné. Pak vzešel ze štábu sboru návrh, že by se mohly raketomety upevnit na zvláště masivní saně, které tanky dotáhnou do vhodných palebných postavení. Každý takový raketomet měl zařízení pro 20 raket a byl schopen jednou salvou vystřelit 320 kilogramů trinitrotoluenu do účinné vzdálenosti nejméně 250 metrů. Dalo se tak předpokládat, že podobný příval zkázy soustředěný jen na pár set čtverečných metrů zaujímaných Cushmanovou kapsou, japonská obranná postavení buď zničí, nebo alespoň obránce ochromí natolik, aby útok mohl pokračovat. Celý ten přesun raketometů do palebného postavení proběhl bez nějakých komplikací. Bylo vystřeleno celkem 200 raket a zdálo se, že v Cushmanově kapse nemohl zůstat kámen na kameni.

Džípy, střílející 4,5 palcové rakety na japonské pozice, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle

Jenomže takové naděje se nesplnily. Když se o chvíli prach usadil a námořní pěšáci vyrazily do útoku, opět je přivítaly japonské kulomety a minomety. Jak již zde bylo zmíněno, postavení obránců a útočníků byla od sebe vzdálena jen pár desítek metrů, a tak nemohlo zasáhnout do boje ani polní dělostřelectvo. Americké námořní pěchotě nezbylo v tu chvíli nic jiného, než opět použít osvědčenou metodu, provázenou sice velkými ztrátami, ale prověřenou a vždy účinnou: pronikat až co nejblíže k japonským hnízdům odporu a pak likvidovat Japonce náložemi, přenosnými plamenomety a ručními granáty.
Také další celý den 12. března (den D+21), musely v operačním pásmu 3. divize námořních pěšáků, svádět nejúpornější boje tři prapory, které útočily proti Cushmanově kapse. Totiž i v jejich případě byla nakonec zvolena taktika „kladiva a kovadliny“, kdy pak 1. a 3. prapor 9. pluku byly tím bušícím kladivem ze severovýchodu, zatímco 3. prapor 21. puku vytvořil na západě onu pomyslnou kovadlinu. Což nebylo vůbec jednoduché, neboť terén, ve kterém musely bojovat oba prapory 9. pluku, představoval motor celé útočné operace, ale povětšinou jej tvořily strmé terasy s proláklinami naplněnými měkkým vulkanickým popelem.
Ať se pak tankisté v takových podmínkách snažili sebevíc, byla jejich pomoc jen symbolická a navíc neustále museli být ve střehu před nebezpečím sebevražedných útoků. Když nějaký tank uvázl ve vrstvě popela, doslova to přímo lákalo fanatické Japonce, aby se jej pokusili zničit, a to i za cenu ztráty vlastního života; stejně tak byl znehybnělý obrněnec velice vítaným cílem pro zbývající japonská protitanková děla. Vzhledem k takto vzniklé situace, museli pěšáci útočných praporů spoléhat především na vlastní síly a na prostředky, kterými disponovali. Ale i když v tomto boji zaznamenali menší územní zisk, odpor japonských obránců Cushmanovy kapsy tento den zlomit prostě nedokázali.
O dalším dnu, český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 221., Praha 2000. Vydání 1., píše, cituji:

„Následující den, 13. března (den D+22), nápor na kapsu pokračoval. Opět bylo nutno postupně odhalovat a likvidovat japonské pevnůstky, okopy, bunkry, zakopané tanky a kulometná hnízda, skrývající se za kamennými valy. Většina těchto postavení však byla dobře maskována, že je Američané často objevili, až když se ocitli v jejich těsné blízkosti – a pro mnohé z nich také byla tím posledním, co v životě viděli. Ale i přes řadu výhod, které měli obránci stále ještě na své straně, přinášel nepolevující tlak útočných jednotek výsledky, a Japonci nedokázali zabránit pokračujícímu zmenšování obranného prostoru. Nicméně večer 13. března zbytek kapsy stále ještě odolával, i když Japonci už byli sevřeni ve čtverci o straně asi 250 metrů.“

Útok, který byl zahájen ráno dne 14. března měl být vlastně likvidací těch posledních ohnisek japonského odporu a měl skoncovat s Cushmanovou kapsou. Tento „rozhodující“ úder vedl 1. prapor 9. pluku, který – tentokrát účinně podporován tanky – postoupil do odpoledních hodin zhruba tak jen o 100 metrů. Opět je zde možnost se podivovat, proč elitním jednotkám americké námořní pěchoty dělalo velký problém zlikvidovat jednu nevelkou Japonci drženou kapsu, proč ji musely dobývat celou řadu dnů. Vysvětlení není však jiné než ve všech ostatních a obdobných případech: terén ideální pro obranu a zcela nevhodný pro vedení útočných operací; omezenost operačního prostoru, která nedovolovala nasazení větších sil, ať již šlo o pěchotu či obrněná vozidla; počet a kvalita nepřátelských obranných postavení – v prostoru Cushmanovy kapsy jich bylo kolem 150 – a v neposlední řadě nepřítel, který kladl odpor do posledního dechu a bojující i v zcela beznadějných situacích. Nezanedbatelnou roli pak měla i již zmíněná skutečnost, že limitovaný prostor vlastně již nedovoloval využít jinak zdrcující americkou převahu v letectvu a dělostřelectvu.
No a ke všem těmto již popsaným nevýhodám úderných jednotek přistoupil v závěrečné fázi bitvy o Iwodžimu problém, který ovlivňoval razanci a účinnost jejich útočných operací se stále větší naléhavostí. Velké ztráty a kombinace fyzického a psychického vyčerpání už podstatně snížily počet bojovníků, kteří se před týdny vyloďovali na východních plážích. Víme, že 3. a 4. divize námořní pěchoty se před nasazením na Iwodžimě účastnily již několika invazních operací a 5. divize, přestože šla vlastně do boje poprvé, měla ve svých řadách spoustu zkušených veteránů, kteří předtím bojovali ve stavu jiných jednotek. Ztráty v jednotkách byly sice průběžně nahrazovány a přicházely čerstvé posily, ale – jak napsal jeden z amerických autorů:
„V této fázi operace tvořili velké procento pěchoty náhradníci, kterým chyběl bojový výcvik a zkušenost, jež muže připravují a navykají na zblízka vedený boj s nepřítelem. Po třech týdnech vyčerpání sil a vojsk vyloděných v den D bylo zřetelně patrné zhoršení bojového umění a výkonnosti útočných jednotek. V průběhu závěrečných dnů, kdy se 3. divize zaměřila na likvidaci zbývajících kapes nepřátelského odporu, byl postup možný jen díky podpoře obrněných vozidel. Tanky, obrněné buldozery a plamenometné Shermany společně poskytly vyčerpané pěchotě co nejúčinnější pomoc, kterou velmi potřebovala.“ *
(*Historickým podkladem je zde: Bartley, Whitman S., LtCol.: Iwo Jima – Amphibious Epic, - česky: Iwo Jima - obojživelná epopej, str. 181.).



Použité historické podklady Pacifik 2:
- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima Praha 2 000., Vydání 1.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=700