Plán útoku na ostrov Iwodžima, foto je majetkem Wikipedie zde bylo zmenšeno.
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle
Ve stejné době, kdy v prostoru tzv. Cushmanovy kapsy bylo velice pracně likvidováno jedno japonské ohnisko odporu za druhým (z oněch kolem 150), když zcela nečekaně vypukly boje na jednom ze skalnatých hřebenů, které lemují východní pobřeží ostrova Iwodžima, na území obsazeném jednotkami 3. divize již před celou řadou dní.
Hřeben samotný byl pak dobyt už 7. března, kdy byla tamní japonská postavení zničena plamenomety a také demoličními náložemi stejně jako stovky jiných předtím a i potom.
Operátor plamenometu, Iwodžima, Wikipedie.
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima
Na místě pak zůstaly jenom ohněm poznamenané vstupy do jeskyní, rozvrácené betonové zdi pevnůstek a ještě též ohořelé zbytky maskování a zbylé vegetace.
Japonské dělostřelecké stanoviště lehce poškozené bombardováním; mariňáci přesto museli vstoupit do tohoto prostoru a zabít vojáky uvnitř.
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle
Uplynulo několik dní, čára fronty se posunula směrem na sever, ale poté se objevily prvé náznaky, že něco není v pořádku. Skupinu amerických námořních pěšáků, která přinášela do prvé linie munici jako obvykle, náhle začal ostřelovat kulomet, a to z míst, kde měl být již veškerý japonský odpor už dávno zcela umlčen. Potom se přidaly i ruční zbraně a jejich obětí se stali zdravotníci, kteří odnášeli do týla na ošetřovnu, na nosítkách zraněného.
Za takto vzniklé situace, nezbylo než, aby se tanky a demoliční oddíly vrátily a znovu zopakovaly práci, o které se všichni již domnívali, že je vykonána, a to s konečnou platností. Jenomže to nebylo vůbec nic jednoduchého. Totiž hřeben byl plný děr, a vlastně nešlo nyní žádnou pominout, protože zatímco byla likvidována jedna, z jiné díry, jen o pár metrů dál, začali Japonci střílet. Zjišťovalo se, že jim to umožňoval systém podzemních spojovacích chodeb, kdy při ohrožení jednoho místa se přesunuli do dalšího a odtud poté dál stříleli a házeli granáty. Všelijak a různě zatočené chodby je chránily jak před účinky palby, tak také i před ohnivými jazyky plamenometů, mnohdy stačilo, aby jen zalezli hlouběji do spletitého podzemního labyrintu. Američanům nezbylo než každou díru ve skále po celou dobu vyčišťovací operace hlídat a čekat, jestli znovu „neobživne“. A tak se opět hlavním prostředkem likvidace obránců staly plamenomety, strašlivá, ale vysoce účinná zbraň. Tam kde se Japonci v okamžiku ohrožení včas nestáhli, dokázaly plamenomety proměnit tyto jeskyně a sluje v ohnivé peklo. Část obránců zahynula hned, někteří, když neviděli východisko, spáchali sebevraždu a jiní, strašlivě popálení a s hořícím oděvem, vybíhali a jejich životy většinou ukončil další výstřel za americké karabiny. Od jednoho z těchto Japonců, který se tehdy z jedné takové jeskyně vynořil v cárech a rukama nad hlavou, se námořní pěšáci dozvěděli, že v úkrytu jsou další vojáci ochotní se vzdát, ale mají strach, co se s nimi stane. Tento Japonec byl poslán zpět, aby své druhy přesvědčil, že nebudou zavražděni a ani umučeni, jak jim tvrdila jejich propaganda, ale dostanou ošetření, jídlo a pití. A tak nakonec vyšlo celkem čtyřicet nepřátelských vojáků, ale zde je třeba říci, že se většinou jednalo o do japonské armády naverbované Korejce.
V době odpoledních hodin se zdálo, že konečně japonský odpor v oblasti rozeklaného hřebenu konečně skončil. Jenomže tentokrát šlo skutečně o omyl. Ani to dlouho netrvalo a Japonci, kteří ve svých podzemních slojích a tunelech přežívali, se opět objevili a znovu začali Američany ostřelovat. Bohužel, hned tou prvou obětí se stal seržant Reid Chamberlain, když zrovna jeho smrt pocítily jako osobní ztrátu tisíce námořních pěšáků, prakticky v celém Tichomoří. Celý jeho příběh nalezl a do své knihy i zakomponoval český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 225., Praha 2000. Vydání 1., když napsal, cituji:
„Chamberlain začínal svoji vojenskou dráhu jako prostý voják americké armády. Když Japonci obsazovali na počátku války Filipíny a v první polovině roku 1942 dobyli poloostrov Bataan a ostrov Corregidor, přičemž desetitisíce filipínských a amerických vojáků padly do zajetí. Chamberlain unikl a začal organizovat a cvičit filipínské partyzány. Byl při tom tak úspěšný, že získal důstojnickou hodnost a nakonec byl povolán k další službě do Spojených států. Tam se ale dlouho nezdržel.
Vzdal se hodnosti důstojníka a přihlásil se, opět jako řadový voják, k námořní pěchotě. Vrátil se do Tichomoří, bojoval s velkou statečností, byl povýšen na seržanta a stal se jednou z legendárních postav americké námořní pěchoty. Smrt jej zastihla ve chvíli, kdy se procházel nedaleko hřebenu se skupinou válečných zpravodajů a vůbec netušil, že by mohlo hrozit nebezpečí. Byl zasažen do hlavy a ani okamžitá pomoc jej nedokázala zachránit.
Jeden z přítomných korespondentů v reportáži pro svoje noviny napsal, že po mnoha hrdinských činech, které seržant Chamberlain vykonal, bylo tragickým paradoxem, když tohoto muže akce smrt překvapila při poklidné procházce.“
U tohoto popisovaného, a zároveň mnohokrát proklínaného hřebenu, nezbylo nic jiného, než se jím zabývat ještě jednou a důsledněji. A protože se tanky a plamenomety již přesunuly na sever k linii fronty, velitel 9. pluku za již nadcházejícího soumraku rozmístil podél hřebenu i hlídky s rozkazem střílet na vše, co se pohne. A po setmění se nepřátelští vojáci skutečně objevili. Nyní již pozorné americké hlídky, je vždy a ve všech případech zahlédly včas, většinu z nich zastřelily, zbytek se pak stáhl do úkrytů. A poté bylo, za nějakou dobu z jeskyní slyšet tlumené výstřely a také několik explozí ručních granátů. Tento popsaný jev nedával jiné vysvětlení, než že se Japonci poté, co zjistili, že z obklíčení neutečou a neproniknou do amerických pozicí, rozhodli skončit život vlastní rukou. Poté uplynulo ještě několik, zcela klidných hodin, a krátce před půlnocí zaburácel hromový výbuch, který skutečně zatřásl celým ostrovem Iwodžima. Ve vzduchu vířilo obrovské množství kamenů, písku a sopečného popela se spoustou všemožných trosek. Objevili se v tom kusy betonu a padající kameny, které zranily námořní pěšáky nacházející e v blízkosti hřebenu, někteří byli zasypáni a jen okamžitý zásah kolegů a kamarádů, kteří je začali vyhrabávat polními lopatkami, přilbami i holýma rukama, je zachránil před jistým udušením. Samotný hřeben se pak zahalil do ohně a kouře, ze kterého vybíhali japonští vojáci, někteří vrávorali zcela otřeseni, ale několik jich s minami přivázanými k pasu zamířilo k americké linii. Ti byli do jednoho postříleni: námořní pěšáci ještě měli v příliš živé paměti zákeřné zabití seržanta Chamberlaina a nikoho proto nešetřili. O něco později se pak ukázalo, že hřeben ve svých útrobách skrýval sklad protitankových min a leteckých pum, který Japonci nacházející se v beznadějné situaci přivedli k výbuchu. Je pak dnes zcela neuvěřitelné, ale přes všechnu hrozivost exploze nepřišel žádný Američan v tomto nočním dramatu o život, bylo jen několik lehce zraněných a jeden voják utrpěl zranění těžké.
Dne 15. března 1945 bylo již zcela zřejmé, že nějaký organizovaný japonský odpor v operačním pásmu 3. divize definitivně skomírá. Velitel V. sboru proto pak mohl generálmajoru Erskinovi nařídit, aby je následující den rozšířil o 700 metrů široký úsek, který doposavad náležel do operačního pásma sousední 5. divize. Šlo tehdy o pruh země východního pobřeží, které se táhlo od výběžku Kitano na jih v délce asi tak 1 500 metrů. Generál Erskine velitel 3. divize jeho obsazením pověřil 1. a 2. prapor 21. pluku.
General Major Graves_B_Erskine, velitel 3. divize, Wikipedia.
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle
Bylo ráno dne 16. března (den D+25) – po 20 minut trvající palebné přípravě, provedené dělostřelectvem 3. i 5. divize a 155mm houfnicemi dělostřelectva sboru – zahájily oba prapory v koordinaci s jednotkami sousední 5. divize boj. Dělostřelci se poté zcela soustředili na vytvoření pohyblivé palebné bariéry, když zpočátku ostřelovali prostor pouhých 50 metrů před útočnými jednotkami, potom tento palebný val přenesli do hloubky 100 metrů a tuto vzdálenost – v souladu s postupem pěšáků – udržovali po celou dobu útoku. Jednalo se skutečně o velké riziko, vždyť si vzpomeňme, jak na počátku Iwodžimské operace byla za zcela bezpečnou považována vzdálenost 400 metrů před postupujícími jednotkami. Nyní dělostřelci, stejně jako námořní pěšáci, v této fázi bitvy prostě přistoupili na tuto vzdálenost, a naštěstí k žádnému tragickému omylu nedošlo. Dopoledne pak severní část ostrova Iwodžima hodinu ostřelovala i děla torpédoborce, který se zdržoval u pobřeží a po celý zbytek dne torpédoborec zůstával připraven na žádost velitelů útočných praporů palbu obnovit. Ale tentokrát to nebylo třeba.
Útok obou praporů 21. pluku se naštěstí rozvíjel velice úspěšně. S nějakým výraznějším odporem se setkal jenom 2. prapor, který postupoval podél hranice s 5. divizí, protože v tomto prostoru bylo nutno zlikvidovat větší počet maskovaných japonských palebných postavení, po většinou se jednalo o kulometná a minometná hnízda. V celé řadě případů však obránci, nepochybně si vědomi té skutečnosti, že nastává jejich konec, vybíhali s náložemi výbušnin a ještě naposledy se pokoušeli americkou pěchotu a tanky napadnout. Tyto jasné sebevražedné útoky, o kterých američtí velitelé oprávněně prohlašovali, že se daleko více vyznačovaly zoufalým fanatismem, než chladnou logikou, dopadli pro Japonce ve většině případů zdrcující katastrofou. Již odpoledne tak oba prapory dosáhly poblíž výběžku Kitano severního pobřeží, když tímto byl úkol, který jim uložil velitel V. sboru splněn.
Ve stejné době, jako tyto útoky 9. pluk konečně zlikvidoval i poslední ohniska odporu v tzv. Cushmanově kapse. Byl večer D+25 a velitel americké 3. divize generálmajor Erskine mohl hlásit, že v operačním pásmu jeho divize prakticky ustal veškerý japonský odpor. Vlastně to znamenalo, že bojové operace americké 3. divize námořní pěchoty na Iwodžimě končily.
Zde je ještě nutno pro přesnost uvést, že i po ovládnutí celého prostoru tzv. Cushmanovy kapsy, se v podzemí dál ukrýval velitel japonského 26. tankového pluku podplukovník Niši, se svými asi 450 muži. Z těch ale bylo asi 300 zraněných a jenom pár se jich mohlo pohybovat bez cizí pomoci.
I když Američané nevěděli kolik těch Japonců v tunelech je, jejich existence jim vlastně známá byla, a i proto, prostřednictvím zajatců ochotných spolupracovat podplukovníka Nišiho vyzývali, aby se s nimi vzdal. Podplukovník Niši i jeho vojáci výzvu vysílanou tlampači slyšeli, ale ani trochu na ni nereagovali.
Dne 19. března 1945, když Japonci zjistili, že už jim zůstávají, byť na minimum zredukované, dávky potravin na pouhé dva dny, nařídil podplukovník Niši provést sebevražedný výpad. Na tomto výpadu se podílelo jen 60 vojáků, a byla to labutí píseň jednotky, která kdysi bývala chloubou japonské armády.
No a ti zbývající japonští tankisté, tak ti umírali ve svých krytech ještě několik dalších dní. Jak vlastně skončil podplukovník Niši, zda ho zabila americká kulka, nebo či spáchal sebevraždu, není známo. Co je však, ale určitě známo je, že nepřežil 22. březen, kdy se posledních pár jeho vojáků, více mrtvých, než živých vzdalo.
