Plán útoku na ostrov Iwodžima, foto je majetkem Wikipedie zde bylo zmenšeno.
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... _of_battle
I když se konec velmi přiblížil, boj o Rokli, kterou námořní pěšáci tehdy, po velice těžkých ztrátách, přejmenovali na Údolí smrti, pokračoval ještě dál, a to s nezmenšenou intenzitou.
Bylo to také i proto, že řada prostředků, jako dělostřelectvo, letectvo a v mnoha případech vzhledem k terénu i tanky, nebylo možno použít vůbec, nebo jen ve velmi omezené míře, Američané užívali jiné, mnohdy zcela neortodoxní metody ničení nepřítele. Z vrcholů skalisek a hřebenů spouštěli na lanech různé nálože výbušnin před ústí jinak nepřístupných jeskyň a tam je pak odpalovali, do štěrbin ve skalách nalévali z barelů benzin, který poté zapálili, buldozery přivlékaly až k linii fronty těžké raketomety, které potom ostřelovaly japonská postavení na úbočích hřebenů. Dokonce do tohoto boje zapojili i neozbrojené pozorovací letouny: při nízkých přeletech jejich osádky házely na Japonce ruční granáty.
Čtyři dny již 5. divize dobývala Údolí smrti, a Japonci stále odolávali. Dne 22. března se generálové Rockey a Hermle pokusili o rozhodující průlom. Na hlavním směru poté zaútočil 3. prapor 27. pluk podporovaný obrněnými buldozery, které se snažily proklestit cestu tankům včetně plamenometných. Silně unavení námořní pěšáci museli sáhnout do posledních rezerv a do večera postoupili o 300 metrů. Následující den útok pokračoval, v tu dobu major Horie obdržel z Iwodžimy poslední depeši: „Všem důstojníkům a mužům na Čičidžimě: sbohem!“ *
* Historickým podkladem je zde: Major Horie: Report, Iwo Jima, česky: Hlášení z Iwodžimy, str. 12.
Další tři dny se pak Horie snažil s Kuribajašiho velitelstvím navázat spojení, ale už mu nikdo neodpovídal. Na Čičidžimě i v Tokiu došli všichni k závěru, že boj iwodžimské posádky prostě skončil. Celou zprávu poté oznámil rozhlasem národu předseda vlády generál Kuniaki Koisó a pohnutým hlasem označil ztrátu Iwodžimy, za tu nejnešťastnější událost celé války.
I když se Kuribajašiho stanice odmlčela na ostrově Iwodžima se stále ještě bojovalo. Dne 23. března (den D+32) se námořním pěšákům podařilo vyřadit většinu japonských obranných postavení, které chránily přístupy k západnímu konci Rokle a Japonci držená kapsa se rázem zmenšila na čtverec skal o ploše zhruba 50 x 50 metrů. Další den vojáci 3. praporu 26. pluku a 3. praporu 28. pluku, kteří sestoupili do Údolí, zavalovali vstupy do jeskyní, ničili všechna izolovaná hnízda odporu a poslední Japonce sevřeli do prostoru, který už nemohli účinně bránit. V neděli 25. března (den D+34) vojáci tří útočných pluků 5. divize zlomili v Údolí smrti poslední nepřátelský odpor. V 10 hodin 45 minut dopoledne byla Rokle prohlášena za obsazenou a bojové operace v severní části ostrova oficiálně skončily. Přestože se od tohoto okamžiku čtyři týdny sváděné krvavé boje staly vlastně historií, na kterou by většina aktérů nejraději zapomněla, Japonci ještě konečné slovo neřekli. Totiž současně s tím, jak útočné pluky 5. divize ničily pod výběžkem Kitano poslední baštu japonského odporu, byly ve střední a severní části ostrova Iwodžima každý den a každou noc zabíjeni, nebo zajímáni japonští vojáci, které objevily americké hlídky. Jednalo se o akce jedinců nebo malých skupinek, které byly zpravidla vyhnány z úkrytů hladem. Bylo časně ráno dne 26. března, když se dosud přežívající zbytek japonské posádky rozhodl pro poslední velký úder.
Český historik Miloš Hubáček, kniha Válka končí v Pacifiku – Pevnost Iwodžima, str. 245., Praha 2000. Vydání 1., o tom vyhledal a napsal, cituji:
„Před pátou hodinou ranní opustilo skrýše v severní části ostrova u letiště číslo 3 kolem dvou až tří set japonských vojáků. Po stezce lemující západní pobřeží zamířili v kolonách na jih, k postavení námořních pěšáků a armádních jednotek rozmístěných jižně od zátoky Hiraiwa. V 5.15 zaútočili. Nebyl to sebevražedný útok ‚banzai‘ provázený velkým pokřikem, ale dobře organizovaný tichý úder vedený ze tří směrů. V napadeném prostoru se nacházel 5. ženijní prapor, pobřežní pracovní oddíl V. sboru, ‚mořské včely‘ 98. námořního ženijního prapor, letci a pozemní personál 7. velitelství armádního stíhacího letectva, příslušníci 506. praporu protiletadlového dělostřelectva a personál 8. polního skladu.
Japonci vtrhli do stanů a baráků, rozespalé muže zabíjeli meči a bajonety, na všechny strany házeli ruční granáty a divoce stříleli kolem sebe. Ve vzniklém chaosu bylo zpočátku největším problémem zorientovat se a rozpoznat nepřítele, neboť někteří z útočníků měli na sobě součásti amerických uniforem a řada z nich byla opět vyzbrojena ukořistěnými americkými zbraněmi, jako puškami M-1, pistolemi ráže 11.4, automatickými puškami Browning, dokonce měli i americkou bazuku. Zmatek vrcholil ve chvíli, kdy napadli 38. polní nemocnici, prořezávali stanové dílce, ničili telefonní vedení a z kulometů ostřelovali i ambulance.
V prvních okamžicích se Američané bránili tam, kde je japonský přepad zastihl, a jen pár z nich duchapřítomně naskákalo do vyhloubených okopů a odtud začali útočníky ostřelovat. Jako první se ale zorientovali a zahájili organizovanou protiakci důstojníci 5. ženijního praporu. Vytvořili rojnici a bránili Japoncům v průniku dál do týla a posléze je začali zatlačovat zpátky na sever. Do boje se postupně zapojovaly další jednotky námořní pěchoty a na scénu dorazily i přivolané tanky. Teprve po třech hodinách litého boje byl japonský výpad zlikvidován. Naprostá většina útočníků jej zaplatila životem, jen několika se podařilo vrátit se do úkrytů, čímž svou agónii jen prodloužili.“
Během popisované ranní bitvy, byla zaznamenána i řada případů skutečného hrdinství i sebeobětování, zejména v té její počáteční fázi, při obraně ohrožené polní nemocnice. Tady bojoval každý, kdo měl nějakou zbraň, včetně tzv. „mořských včel“, letců, zdravotníků i příslušníků pobřežních pracovních oddílů. Ti posledně jmenovaní bojovníci – příslušníci pobřežních pracovních oddílů, byli většinou vojáci černé pleti a v právě skončeném boji se natolik vyznamenali, že jejich velitel zveřejnil zvláštní pochvalu, ve které bylo řečeno: „Velitel pobřežních pracovních oddílů V. sboru je velmi potěšen výkonem barevných vojáků, jejichž normální funkcí je pracovní činnost a kteří se poprvé ocitli v přímé bojové akci proti nepříteli. Řádné zajištění zabránilo, aby byli nepřítelem překvapeni, a zachovali se s obdivuhodnou chladnokrevností a odvahou. Navíc podrobné šetření potvrdilo skromnost, s jakou v podaném hlášení popsali svou účast na uvedené akci.“ *
Historickým podkladem je zde. * Garand, G, W. Strobridge, T. R.: Western Pacific Operations, česky: Operace v západním Pacifiku, str. 710.
Když poté bylo již po bojích, tak jen v prostoru 5. ženijního praporu bylo nalezeno 196 mrtvých Japonců, dalších 66 jih bylo zabito v sousedních sektorech a celkem 18 jich padlo do amerického zajetí. O rozsahu celého útoku, jeho organizaci a k tomu, že na bojišti zůstalo 40 důstojnických mečů, což svědčilo o vysoké účasti japonských důstojníků. Ihned se také rozšířila pověst, že výpad osobně vedl generálporučík Kuribajaši. Avšak japonští vojáci, kteří byli při útoku zajati, po druhé světové válce tvrdili, že se jich účastnil i jednonohý kontradmirál Ičimaru. Skutečností pak je, že mezi všemi těmito padlými nebyl nalezen ani Kuribajaši, ani Ičimaru, ani plukovník Ikeda. Faktem je, že konečný osud těchto jmenovaných japonských velitelů nebyl nikdy přesně zjištěn.
Nutno přiznat, že ani americké ztráty nebyly nijak zanedbatelné a nejvíce utrpěly ty jednotky, které vzhledem k nedostatečné bdělosti náhlý přepad zaskočil. Tohle vše se stalo vlastně v prostoru obsazeném příslušníky amerického letectva. Zatímco američtí ženisté z 5. praporu měli jen 9 padlých a 31 zraněných, u letců bylo celkem 46 padlých a také 88 zraněných.
Již asi tak týden po zahájení útoku na Iwodžimu, přesně 25. února přibyl na ostrov 506. prapor protiletadlového dělostřelectva pozemních vojsk. O další dva dny později se vylodil se svým štábem generálmajor James E. Chaney a spolu s ním též součásti 147. pěšího pluku a 7. velitelství stíhacího letectva. Jednalo se o jednotky, které byly předzvěstí budoucích posádkových sil, které byly tvořeny útvary pozemního vojska, a které měly později převzít ostrov, poté co splní svůj úkol útočné divize námořní pěchoty. Ten den se přiblížil 20. března natolik, že se mohl vylodit i zbytek 147. pěšího pluku, i když prozatím byl dán pod operační kontrolu 3. divize námořní pěchoty.
Generálmajor James E. Chaney, Wikipedia.
https://en.wikipedia.org/wiki/James_E._Chaney
Tak jak se hroutila japonská obrana, a na ostrově zůstávaly už jen izolované kapsy japonského odporu, začaly některé jednotky námořní pěchoty Iwodžimu opouštět. Bylo 17. března, když bylo naloděno dělostřelectvo V. sboru, jehož využitelnost, jak již zde bylo řečeno, se v závěrečných dnech bojů snižovala úměrně k tomu, jak se zmenšoval Japonci ovládaný prostor. V dalších dnech začalo stahování dělostřeleckých pluků u jednotlivých útočných divizí. Pro případ, že by ještě bylo nutno dělostřelectvem pomoci námořním pěšákům, byl odsun jednoho praporu polních děl pozdržen. Dne 18. března (den D+27) převzala 3. divize kontrolu i nad operačním prostorem dosud obsazeným jednotkami 4. divize, jejíž velitel generálmajor Cates zároveň zrušil své iwodžimské velitelství.
Generálmajor Clifton B. Cates, velitel 4.divize, Wikipedia.
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima
Ještě ten samý den se začali vojáci americké 4. divize námořní pěchoty naloďovat na paluby dopravních lodí. Tyto lodě o dva dny později odpluly k Havajským ostrovům, kde na muže poznamenané měsíc trvajícími urputnými boji čekaly odpočinkové tábory.
Bylo 26. března (den D+35) ráno, krátce poté kdy byl odražen velký japonský protiútok, když došlo na Iwodžimě k slavnostní ceremonii: velitel V. výsadkového sboru námořní pěchoty generálmajor Harry Schmidt prohlásil celou Iwodžimskou operaci za skončenou a i on pak zrušil své velitelství na ostrově.
General Major Harry Schmidt, velitel V. sboru, Wikipedie.
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Iwo_Jima
Ihned poté se oficiálně ujal funkce velitele iwodžimské posádky generálmajor Chaney. Ve stejnou dobu vstoupilo na Iwodžimě v platnost ještě jedno důležité organizační opatření: odpovědnost za obranu Iwodžimy a za její rozvoj jako důležité spojenecké základny byl velitelem oblasti Tichého oceánu admirálem loďstva Nimitzem pověřen velitel Předsunutých západotichomořských oblastí (Forward Areas Western Pacific) viceadmirál John H. Hoover. Sám admirál Nimitz pak svou první návštěvu uskutečnil na Iwodžimě dne 24. března. A při této příležitosti mu bylo nahlášeno, že do tohoto dne už na ostrovních letištích Iwodžimy nouzově přistálo 65 superpevností B-29.
