Ohnivá smršť
V rámci stanovování nutné změny taktiky bombardovacích náletů nebyly novým velitelem brány v potaz jen meteorologická specifika nebe nad Japonskem. Současně s nimi totiž také došlo na zohlednění nově získaných zpravodajských informací, charakterizujících strukturu japonského průmyslu jako obecně decentralizovanou, složenou ze širokého subdodavatelského řetězce. Kde namísto velkých podniků, převažovaly kombinované dodávky stovek a tisíců malých manufaktur a dílen. Často jen o pár zaměstnancích, nahodile situovaných v okrajových částech velkých městských aglomerací. Zároveň nešlo opominout současnou efektivitu nepřátelské protivzdušné obrany, která ačkoliv nebyla nikdy oslňující, její účinnost se nacházela na vytrvale sestupující trajektorii. V čem tedy ona změna spočívala?
Ve skutečnosti nešlo o nic zas tak revolučního, LeMay zkrátka snížil operační letovou hladinu svých bombardérů na pouhých cca 2 100 metrů, přičemž jejich ochranu svěřil noční temnotě. Snížením letové výšky nejen že umožnilo bombardérům nést násobně vyšší pumový náklad, ale současně se blahodárně promítlo do kondice motorů. Druhoválečné noční bombardování mělo však své zákonitosti, pro které ani Američané netvořili výjimku. Kompaktní svazy bombardérů tvořené boxy, tolik typické pro denní akce, tak byly nahrazeny proudem samostatně operujících strojů. Tj. způsobem, který byl již několik let na obloze Třetí říše realizován britským Bombardovacím velitelstvím Královského letectva - Bomber Command RAF.
Dalším z prostředků, který diametrálně změnil povahu tehdejší letecké války nad Japonskem, a jenž do značné míry napomohl veliteli XXI BC proměnit B-29 ve zbraň totální zkázy, byla věc do značné míry primitivní, levná a snadno vyrobitelná. Na první dojem v porovnání se svým nosičem v podstatě nestála ani za řeč. Již v předchozích odstavcích zmíněné klastrové pumy E-46 potažmo zápalné M69, totiž ve skutečnosti zahrály v závěrečném japonsko-americkém partu více než podružnou roli. Nicméně nebylo to jen tak samo sebou.
Problematika využití a účinku zápalných pum nemohla a také nebyla Američany ignorována, přičemž v tomto ohledu již nějaký čas do této oblasti investovali nemalé množství prostředků a času. Mj. neváhali dokonce k otestování vhodných náplní a jejich účinku postavit cvičné cíle, ze stavebního hlediska věrně imitující nepřátelskou civilní zástavbu. V průběhu roku 1943 tak v rámci tohoto programu proběhly v armádním tajném zařízení Dungway Proving Ground (DPG) v Utahu srovnávací zkoušky nových modelů zápalných pum, testovaných na faktických replikách japonské a německé zástavby. Známých jako Japonská vesnice – Japanese Village a Německá vesnice – German Village. Oproti používaným termitovým a hořčíkovým zápalným náplním, testování tehdy prokázalo vyšší účinnost napalmu, jenž sice neměl tak vysokou intenzitu hoření, zato na tom bylo mnohem lépe energeticky a hmotnostně, přičemž se dal mnohem hůře uhasit. Výsledek zkoušek byl posléze zhmotněn do produktu firmy Standard Oil Development Company, jejíž později takzvané „tokijské vizitky“ byly pod armádním označením M69 zařazeny k masové výrobě a které proměnily mnohá japonská města doslova v prach.
Japonská a Německá vesnice. V popředí sen nacházejí dřevěné repliky japonské zástavby, na ně navazují zděné německé.
Před tím, než však došlo k prvnímu „zkušebnímu“ náletu realizovaného na základě nové taktiky se 19. února Američané vylodili na Iwodžimě. Pomineme-li nad míru neočekávané krvavé boje ukončené 26. března, tak kromě eliminace pro marianské letecké základny ze zdejších japonských letištních ploch pocházející hrozby, došlo zejména k získání dvojice velmi důležitých bodů. V podobě nově pojmenovaných letišť South Field (ex Motoyama No. 1, Čidori) a Central Field (ex Motoyama No. 2) o konečných max. rozměrech vzletových a přistávacích ploch 1 800 x 61 m, respektive 3 000 x 61 m, získaly totiž LeMayovi bombardéry v případě jakýchkoliv potíží možnost nouzového přistání. Čehož ostatně v brzké době beze zbytku využili.
Jako vůbec první přistála na Iwodžimě už 4. března B-29 „ Dina Might“ z 313th BW. Stroj nad Japonskem utrpěl poškození, načež v důsledku nedostatku paliva zamířil k tehdy ještě stavebně sotva dokončenému South Field. Samozřejmě že za ryku doposud urputně vedené bitvy nečekané dosednutí bombardéru sériového čísla No. 42-65286 vzbudilo mezi stavebními četami Mořských včel a v blízkém okolí bojující námořní pěchotou nemalé pozdvižení. Nicméně ještě téhož dne po provizorní opravě a doplnění paliva odletěla Dina Might na Tinian.
Kromě toho lze zmínit, že již od konce února působil na South Field v roli pozemní podpory detašmán stíhacích Mustangů 21st FG. Přičemž kompletní přesun 15th FG a 21st FG spadajících pod VII. Fighter Command 7. letecké armády generálmajora Willise Henryho Halea na ex-japonské letiště Čidori se stihl uskutečnit ještě před utichnutím posledních výstřelů. A právě tyto P-51 díky svému fenomenálnímu doletu se jen o pár týdnů později zapojily do probíhající bombardovací ofenzívy.
Tak či onak, nouzové přistání Diny Might bylo vůbec první z dlouhé řady 2 400 nouzových přistání, z nichž 2 251 připadalo na Superfortressy s cca 22 000 členy posádek na palubách. Bolestná investice 6 821 na Iwodžimě padlých Američanů měla zkrátka své opodstatněni.
Dina Might na Iwodžimě. Od září 1944 do února 1945 uskutečnilo japonské armádní a námořní letectvo ze zdejšího letiště a Paganu několik bombardovacích náletů, přičemž z odhadovaných 80 do útoků vyslaných strojů si Američané nárokovali 40 sestřelů. Japoncům se pak podařilo zničit na zemi 11 B-29 a dalších 43 poškodit.
V noci z 9. na 10. března odstartovalo v rámci operace MEETINGHOUSE z marianských základen 334 Superfortressů všech tří bombardovacích křídel XXI BC, z nichž pro 314th BW to byl vůbec první bojový debut nad Japonskem. Cílem LeMayových bombardérů v naprosté většině vyzbrojených klastrovými pumami E-46 bylo Tokio. Centrum útoku se nacházelo v oblasti dělnické čtvrti nedaleko doků městských částí Kótó a Chujó, kde se nacházelo šest strategických cílů, zejména pak továrna na dělostřelecké rozbušky firmy Hattori. Jako první letělo několik B-29, které po vzoru britských značkovačů - Pathfinders pomocí zápalných pum vytvořilo nad cílem pomyslný kruh s obrazcem velkého X uprostřed. Kde průsečík onoho X se právě promítal nad dělnickou čtvrtí. Díky tomu tak nad město posléze dorazivší hlavní vlna bombardérů měla výrazně usnadněné podmínky pro vizuální zaměření cíle, s nemalým dopadem na přesnost shozu pumového nákladu. Nicméně i tak více než polovina útocích strojů zaměřovala pomocí radaru. Výška odhozu pum oscilovala mezi 1 500 až 2 400 m, když z výše uvedeného počtu nad cílem odbombardovalo 279 strojů. Celkem 1 665 tun jimi shozených zápalných bomb dole na zemi posléze rozpoutalo výjevy hodné Dantova pekla. Z naprosté většiny skládající se dřevěná městská zástavba hořela jako troud, přičemž díky tomu vznikající vzdušné víry o rychlosti až 50 km/h zas napomáhaly k přeskakování ohně z budovy na budovu. V epicentru požáru dosahovala teplota až 982°C. Důsledkem všech těchto faktorů se posléze požár slil v jednu homogenní masu, ohnivou bouři. Jen díky přirozené protipožární hrázi v podobě řek Arakawa a Sumida, nemohla být hlavní metropole Země vycházejícího slunce postižena větší katastrofou. Přesto devastace města a jeho obyvatel během jedné jediné noci nesnesla během druhé světové války s ostatními obdobnými nálety srovnání. Dle policejních záznamů lehlo popelem 286 530 budov, tedy jedna čtvrtina tehdejšího Tokia, přičemž bez střechy nad hlavou zůstalo více jak 1 milion lidí. Nad odhady civilních ztrát se doposud vedou diskuze, nicméně i tak lze konstatovat že nebyly nižší než 100 000 mrtvých a 1 milion zraněných obyvatel města. V de facto spáleniště se proměnilo více jak 40 km2 plochy Tokia. Celkově došlo ke zničení 18% jeho průmyslových a 63% obchodních center. Během jednoho náletu tak z amerického seznamu prioritních průmyslových cílů rázem ubylo dvaadvacet položek. Přestože k obraně města vzlétlo 74 stíhačů, útoků na Superfortressy bylo podniknuto jen 40. Mnohem větší nebezpeční pro útočníky ve skutečnosti představovala pozemní protivzdušná obrana Tokia. Nicméně i ta postupně časem, tak jak se šířil požár, slábla. Za to vše zaplatili Američané ztrátou 27 B-29, a to jak v důsledku činnosti protivzdušné obrany, technických příčin, ale i díky nezvládnuté pilotáži nízkého letu ve vzdušných vírech hořícího města.
Tokio před a po náletu z 9. března 1945.
Jakkoliv může z dnešního pohledu výše popsaná zkáza vypadat apokalypticky, holým faktem zůstává, že to byl pouze první den z desetidenního období, ve kterém si XXI BC v praxi ověřilo životaschopnost novým způsobem prováděných náletů. Pomineme-li zmíněný útok na Tokio, pak v této jakési zkušební době byla rovněž napadena Nagoja, Ósaka a Kóbe.
Kromě leteckého průmyslu, jenž se na celkové japonské produkci letadel a motorů podílel téměř jednou polovinou, byla rovněž v jeden a půl milionové Nagoji soustředěna výroba obráběcích strojů, kuličkových ložisek a tanků. Již od počátku bombardovací kampaně tak často navštěvovaný cíl pocítil důsledky ve změně taktiky bombardování 12. března, kdy na město zaútočilo 340 Superfortressů. Hned den poté následoval nálet na tehdy druhé nejlidnatější japonské město Ósaku a 16. března na Kóbe. V samém závěru tohoto „desetidenní“ dopadl zápalný úder opět na Nagoju. Zničena byla jedna třetina průmyslového centra města.
V souhrnu od 9. do 19. března vyslalo XXI BC nad Japonsko 1 595 bombardérů, jenž na čtyři největší města z průměrné výšky 2 100 m svrhlo 9 365 tun zápalných pum. Téměř 83 km2 průmyslových a hustě obydlených oblastí bylo proměněno v prach. Úspěch pro "Železného osla" LeMaye to byl vskutku fenomenální.
Oprostíme-li se od milionů lidských tragédií, které si přechod na plošné bombardování zápalnými pumami vyžádal. Dramatické zvýšení účinnosti a s tím související maximální možná míra destrukce japonského národního hospodářství jako celku, oživila u některých vyšších amerických velitelů naději. Naději, že strategické bombardování společně s námořní blokádou budou samy o sobě ke kapitulaci Japonska stačit. O své iluzii však byli záhy přesvědčeni. Japonská armádní klika byla totiž rozhodnuta svůj národ obětovat stůj co stůj.
Strategické bombardéry nad Japonskem (1) viewtopic.php?t=10457
Strategické bombardéry nad Japonskem (2) viewtopic.php?t=10480
Strategické bombardéry nad Japonskem (3) viewtopic.php?f=403&t=10694
Strategické bombardéry nad Japonskem (4) viewtopic.php?p=456341#p456341
Strategické bombardéry nad Japonskem (6) app.php/portal
Zdroje:
B-29 Superfortress in action; Squadron/signal publications NO.31
Těžký bombardér B-29; Avia Kollektsiya 1/2008
Boeing B-29 Superfortress; John M. Cambell
Endgame in The Pacific_Complexity strategy and the B 29; G. S. Gorman
Strategická letecká kampaň B-29 proti Japonsku; Henry C. Huglin
40th Bombardment Group: a pictorial record of events, places, and people in India, China and Tinian from April 1944 through October 1945.
Included are a few aerial views of Nippon, Singapore, Formosa and other exotic, far-off places
Kruh se uzavírá; Edwin P. Hoyt
Jednotky stíhacích letadel japonské armády a jejich esa 1931-1945; Ikuhiro Hata, Yasuho Izawa, Christopher Shores
How the Superfortress Paced the Attack Against Japan; James M. Boyle
https://web.mst.edu/rogersda/umrcourses ... Island.pdf
https://www.315bw.org/wing2.html
https://www.airandspaceforces.com/artic ... superfort/
https://en.wikipedia.org/wiki/Air_raids_on_Japan
https://atkinsopht.wordpress.com/2017/1 ... ent-group/
http://www.airfields-freeman.com/hi/air ... ininanwest
https://pacificwrecks.com/location/marianas_saipan.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Seabe
https://en.wikipedia.org/wiki/East_Field_(Saipan)
https://en.wikipedia.org/wiki/Air_War_Plans_Division
https://en.wikipedia.org/wiki/XX_Bomber_Command
https://en.wikipedia.org/wiki/XXI_Bomber_Command
https://en.wikipedia.org/wiki/Operation_Matterhorn
https://en.wikipedia.org/wiki/Boeing_B-29_Superfortress
https://en.wikipedia.org/wiki/Giulio_Douhet
https://en.wikipedia.org/wiki/Twentieth_Air_Force
https://www.history.navy.mil/research/h ... n-bay.html
https://en.wikipedia.org/wiki/312th_Fighter_Wing
https://www.druhasvetova.com/?p=osobnos ... rson-LeMay
https://www.af.mil/About-Us/Biographies ... son-lemay/
https://www.americanairmuseum.com/archi ... b-division
https://theaviationgeekclub.com/heres-w ... ial-japan/
https://theaviationgeekclub.com/former- ... nst-japan/
https://www.airandspaceforces.com/artic ... atterhorn/
https://airandspace.si.edu/collection-o ... 9490005000
https://www.anesi.com/ussbs01.htm#taaatjhi
https://www.thisdayinaviation.com/21-september-1942/
https://warisboring.com/the-dominator-w ... ompetitor/
https://www.reddit.com/r/WWIIplanes/com ... _dropping/
https://airpages.ru/eng/us/c109.shtml
https://usafunithistory.com/PDF/20-29/2 ... Y%20SQ.pdf
https://forum.largescaleplanes.com/inde ... th-sentai/
https://pacificwrecks.com/reviews/aces-jaaf.html
https://www.anesi.com/pacific_war_maps.htm
https://en.wikipedia.org/wiki/AN/APQ-7