V plánech na vylodění nebylo zapomenuto ani na další potřebné podpory a potřebná vybavení.
Invaze na Okinawu, Pláže Hagushi 1.duben1945,Wikipedia.
https://en.wikipedia.org/wiki/Hagushi
Leteckou podporu poskytnou především palubní letouny 58. operačního svazu rychlých letadlových lodí viceadmirála Marka A. Mitschera a Podpůrné skupiny eskortních letadlových lodí (operační skupina 52.1) kontraadmirála C. T. Durgina. V případě operace ICEBERG, měly rychlé letadlové lodi poprvé zůstat v cílové oblasti po delší dobu. Jejich palubní letouny měly provádět hlídkové lety, chránit minolovky při odminování pobřežních vod, na Okinawě útočit na vybrané cíle, které nebylo možno zasáhnout námořní dělostřelbou, ničit nepřátelská obranná zařízení a ostřelovat vyloďovací pláže z palubních zbraní. No a ony již výše řečené eskortní letadlové lodi kontraadmirála Durgina měly poskytovat letouny k přímé podpoře bojujících pozemních vojsk, k protiponorkovým hlídkovým letům, k dělostřeleckému pozorování, v naléhavých případech k letecké přepravě zásob, k leteckému snímkování a rovněž ke shozu propagačních letáků, jak říkají zápisy. Po dni L se k palubním letounům připojí eskadra hydroplánů ze základny zřízené na (předem obsazené skupině souostroví) Kerama Retto a Taktické letectvo 10. armády, operující ze získaných letišť; to později převezme odpovědnost za leteckou obranu celé oblasti a za taktickou podporu pozemních sil.
Mapa amerických operací v Bitvě o Okinawu od 1. dubna 1945, Wikipedia.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_o_Okinawu
Samozřejmě, že byla učiněna i celá řada opatření zajišťujících koordinaci podpory poskytované expedičním vojskům námořním dělostřelectvem a letectvem, a to jak ve fázi vyloďování, tak i v následující fázi bojů o ostrov, do které se navíc už zapojí také polní dělostřelectvo. No a na úrovni armády, sborů a divizí byly zřízeny databáze, které fungovaly jako informační centra ke shromažďování i poskytování informací o cílech. Prakticky ke všem pozemním jednotkám, od praporu až po armádu, byli také přiděleni zástupci jak námořního, tak polního dělostřelectva a letectva. Ti pak měli koordinovat užití zbraní, které sami reprezentovali, a radit velitelům útočných jednotek, jaká forma podpory je v konkrétních případech nejvhodnější, o jakou má žádat.
Logistika.
Zde je určitě faktem, že bez dokonalého logistického plánování a bez vypracování programů přísunu zásob a pohybu všech zásobovacích plavidel, které musely být sestaveny s přesností hodinového stroje, nebylo možno stanovené datum zahájení okinawské operace dodržet, byť nakonec bylo oproti původnímu rozhodnutí o měsíc odloženo (bylo již napsáno, že den D byl nakonec stanoven na 1. dubna 1945). Nutno zde napsat, že provedení ICEBERGU přinášelo logistické problémy v rozsahu, jaký dosud nebyl nejen v Tichomoří, ale ani při žádné invazní operaci 2. světové války zaznamenán. Jen pro útočnou fázi bylo třeba umístit 183 000 vojáků a 747 000 tun nákladu na více než 430 dopravních a výsadkových lodí. Dominantní roli při tom hrál faktor vzdálenosti. Problém vzdálenosti to určitě byl, vždyť západní pobřeží Spojených států, odkud přicházela největší část válečného materiálu a zásob, bylo vzdáleno 6250 námořních mil, což u nákladních lodí, plujících průměrnou rychlostí 10 mil, znamenalo 26 dní plavebního času. Jestliže, podle všech zkušeností, byl třeba 30 dnů k naplánování požadavků a jejich předání dodavatelům, 60 dnů k přepravení a shromáždění materiálu a jeho naložení a 30 dnů potrvá plavba k cíli, vyžádá si celý proces, od počátku kalkulací do příchodu požadovaného materiálu na místo určení, 120 dnů. To v praxi znamenalo, že požadavky na zásoby a materiál musely být předkládány ještě dřív, než bylo rozhodnuto o konečném složení invazních sil a taktických plánech. Plánovači se tím dostávali do nezáviděníhodné situace, kdy v řadě případů jim nezbývalo nic jiného než vycházet z pouhých odhadů a předpokladů. Vojska a zásoby samozřejmě nepřicházely jen ze Spojených států, ale i z Havaje, z Espiritu Santa, Nové Kaledonie, Guadalcanalu, Russellova ostrova, Saipanu i Leyte. Obrovské množství materiálu bylo postupně soustřeďováno na základnách nacházejících se cílové oblasti nejblíže, tj. na Eniwetoku, Ulithi, Saipanu a Leyte; Ulithi a souostroví Mariany byly od Okinawy vzdálené jen pět dní plavby.
Zkušenosti získané z invazí v Palauských ostrovech a v Marianách potvrdily, že jedna transportní skupina tvořená 12 transportními útočnými a 3 nákladními útočnými plavidly, má kapacitu k přepravě jedné posílené pěší divize se vším bojovým vybavením. Jenomže v případě ICEBERGU, vzhledem k daleko většímu počtu vojsk tvořících armádu se dvěma sbory, bylo třeba přepravovat nejen pěší divize, ale i útvary podřízené přímo velitelství sborů a kromě nich i sborové a armádní velitelství. A proto byla vytvořena nová přepravní uskupení, takzvané transportní eskadry, což v podstatě byly staré skupiny, ale každá posílena o 3 transportní a 3 nákladní útočné lodi.
V době, kdy se americké útočné jednotky vydaly k Okinawě, vezly si sebou zásoby potravin na 30 dní, nezbytné oděvy a vybavení, PHM, zdravotnický materiál i ženijní materiál. Logistické plánování, bylo ovlivněno předpokladem, že pláže budou tvrdě bráněny a postupu do vnitrozemí bude určitě kladen urputný odpor. Proto v den L měly být na Okinawě vyloženy jen zásoby prvořadé důležitosti, tzv. „horký náklad“. Ten obsahoval palebnou jednotku* pro všechny zbraně stanovenou rozkazem velitele oblasti Tichého oceánu a dávku potravin a vody na jeden den. Další zásoby přivezou až následující vlny invazních plavidel. * Palebnou jednotku - tvoří množství munice pro určitou zbraň odpovídající průměrné spotřebě za jeden den bojové činnosti. Nimitzovo velitelství toto množství stanovilo na základě zkušeností z předchozích invazních operací provedených ve středním Tichomoří. Přidělené množství bylo pro poloautomatickou pušku M-1 100 nábojů, pro kulomet ráže 7,62 1 500 nábojů, pro kulomet 12,7mm 600 nábojů, pro 60mm nebo 81mm 275 nábojů, pro 105mm houfnici 250 nábojů a pro 155mm houfnici 150 nábojů – pro všechny zbraně stanovenou rozkazem velitele Tichého oceánu a dávku potravin a vody na jeden den. Další zásoby přivezou až následující vlny invazních plavidel.
S nedostatkem dopravních a nákladních lodí se plánovači ICEBERGU potýkali od samého počátku. Už jenom například počet vojáků bojových a pomocných jednotek, který byl uváděn v prvém plánu operace, přesahoval přepravní kapacitu přidělených lodí. Některým jednotkám byl proto snižován původně stanovený přepravní prostor, jiné bylo nutno z prvních útočných vln úplně vyřadit a přesunout je do následujících. Problém nákladové kapacity přetrvával i v lednu 1945, především byla ohrožena včasná přeprava některých jednotek letectva a materiálu potřebného k výstavbě zařízení, která bylo na Okinawě třeba uvést do provozu co nejdříve. Za této situace velitelé přímo odpovědní za materiální zabezpečení ICEBERGU, jako velitel výsadkových sil Tichomořského loďstva viceadmirál Turner, velitel výsadkových vojsk generálporučík Buckner, velitel armádních sil v oblasti Tichého oceánu generálporučík Richardson, velitel jednotek námořní pěchoty Tichomořského loďstva generálporučík Holland Smith, velitel letectva Tichomořského loďstva viceadmirál G. D. Murray a velitel Servisních sil Tichomořského loďstva kontraadmirál W. W. Smith, požádali admirála Nimitze, aby ICEBERG zvýšil stanovenou kvótu tankových a středních výsadkových lodí, zredukoval tonáž některých druhů zásob a svou autoritou zajistil rychlý návrat tankových výsadkových lodí prvních vln z Okinawy na Saipan, kde bude čekat na přepravu osm praporů mořských včel, a stejně tak i na Leyte, kde zůstane část vybavení XXIV. sboru, kterou nebude možno naložit na lodi prvního sledu.
Adnmiral Chester Nimitz, Wikipedia.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Chester_Nimitz
Admirál Nimitz se snažil maximálně vyhovět, protože ve spojeneckých strategických plánech byl souostroví Rjúkjů – a Okinawě zvláště – přikládán mimořádný význam jako základně pro další operace proti Japonsku. Vždyť na Okinawě samotné mělo být vybudováno 8 letišť, ze kterých se u dvou předpokládalo uvedení do provozu do dne L+5 a u dalších dvou do dne L+ 20, měla tam být zřízena základna pro hydroplány a v zátoce Nakagusuku předsunutá základna Tichomořského loďstva. Mimo toho měl být také zrekonstruován přístav Naha, aby mohl sloužit zásobovacím lodím, dále měly být co nejrychleji postaveny nádrže k uskladnění velkého množství PHM určených k zásobování bojových jednotek a měla být vybudována vykládací zařízení a silnice. Později měl rozsáhlý program výstavby pokračovat budováním sítě cest, skladišť, nemocnic, vodovodní sítě a odpočinkových zařízení. Současně byl připraven plán přestavby ostrova Ie Šima na předsunutou leteckou základnu se čtyřmi letišti.
Již při plánování operace ICEBERG byla – stejně jako DETACHEMENTU – věnována velká pozornost zajištění zdravotnické služby. Ke každé transportní eskadře byla připojena jedna dopravní loď vybavená jako plovoucí nemocnice a určená k ošetření zraněných a k jejich následné evakuaci z oblasti bojů (byly označovány zkratkou APH). *
*Plavidla APH nelze zaměňovat za klasické nemocniční lodě, které jsou neozbrojené a pod ochranou mezinárodně uznávaných ustanovení Ženevské konvence.
Pro samotný ICEBERG bylo následně určeno šest nemocničních lodí. Jedna z nich měla již v den L-5 sloužit invazní skupině určené k obsazení souostroví Kerama Retto. Další tři byly vyčleněny pro hlavní invazní síly a měly v den L+1 zaujmout postavení před plážemi Haguši, poslední dvě měly dorazit k Okinawě o další tři dny později. Protože již v průběhu bojů o ostrov Iwodžima se velmi osvědčily tankové výsadkové lodi vybavené zdravotnickým zařízením, měla být čtyři taková plavidla užita i v okinawské operaci. Po dvou pak byla přidělena Jižnímu i severnímu útočnému svazu. Úkolem jejich personálu bylo poskytnout zraněným základní ošetření a rozčlenit je podle závažnosti utrpěných zranění nebo nemoci. Ti zranění, u kterých bude odhadováno, že jejich léčba si vyžádá hospitalizaci trvající dva měsíce a déle, budou přemístěni na nemocniční lodi, které zajistí jejich evakuaci. Pacienti, kteří budou vyžadovat péči, od dvou do osmi týdnů, budou v počáteční fázi operace umisťováni na nemocniční dopravní lodi (APH) a později budou léčeni v nemocnicích zřízených na Okinawě. Muži, kteří se budou moci vrátit do služby do dvou týdnů po zranění, budou umístěni buď na APH, nebo na nemocničních tankových výsadkových lodích do doby než se vyléčí, nebo než je bude možno přemístit do nemocnic zřízených na pevnině. O době ve které zůstanou u okinawských břehů nemocniční tankové lodi, měl rozhodnout viceadmirál Turner. Než měly odplout, jejich lékaři přejdou na pevninu a budou odesílat zraněné na APH a velké nemocniční lodi přímo z ošetřoven zřízených na plážích. Poté co se velení na Okinawě ujme generálporučík Bruckner, převezme odpovědnost za řízení zdravotnických služeb a po zprovoznění letišť i za zajištění letecké evakuace zraněných.
