Mapa amerických operací v Bitvě o Okinawu od 1. dubna 1945, Wikipedia.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_o_Okinawu
Historické prameny říkají, že během svého čtyřdenního tažení napříč ostrovem Okinawa, usmrtila americká 1. divize námořní pěchoty 79 japonských vojáků, 2 zajala a objevila 500-600 civilistů, kteří byli internováni. Po celou dobu překonávala jen velice slabý odpor nepřítele, který uplatňoval zadržovací taktiku a navíc se nevyznačoval zvláštními kvalitami; konkrétně tomu tak bylo v případě 1. speciálně ustanoveného pluku podplukovníka Aojanagiho. Klíčová otázka „kde je ten obávaný nepřítel?“ zůstávala nezodpovězena. Jak říkají historické zápisy, tak ti největší optimisté tehdy prohlašovali, že došlo ke strategickému omylu a že Japonci Okinawu prostě vyklidili a stáhli posádky do Japonska nebo se připravují na Američany na jiném ostrově, například na Formose. Mnozí další pak měli za to, že zatímco vylodění na plážích Haguši zakrývala ranní mlha a umělý kouř, přiměla klamná, ale nijak neskrývaná akce proti plážím Minatoga generálporučíka Ušidžimu soustředit všechny jeho síly do této oblasti. Někteří však stále trvali na teorii, dle které Japonci zatím šetří síly, vyčkávají, až Američané vylodí maximum vojsk, techniky a zásob, a pak zahájí rozhodný protiútok. Taková chvíle ale už nastala, Japonci ji nevyužili a nic nepodnikli ani později. Američané to sice zatím nechápali, ale už brzy měli zjistit, že nepřátelská posádka se na Okinawě nachází, že je silná a že má dobře uvážený plán, jak na invazi Američanů reagovat.
Byl večer dne 4. dubna, když bylo 1. divizi námořní pěchoty nařízeno, aby jeden její prapor převzal příští den od 29. pluku 6. divize obranu letiště Jontan. Mimo tohoto byl 5. dubna její 7. pluk (kromě 3. praporu) převeden do zálohy III. sboru a do doby, než bude rozhodnuto o jeho dalším využití, byl pověřen obranou města Išikawa. Velitel III. sboru generálmajor Geiger se těmito opatřeními vlastně snažil uvolnit ruce 6. divizi námořní pěchoty pro její tažení, které směřovalo do severní části ostrova Okinawa.
Generalmajor Roy Geiger, velitel III. sboru, Wikipedie.
https://en.wikipedia.org/wiki/Roy_Geiger
Jižně od řeky Biši a napravo od 1. divize námořní pěchoty se prostírala operační zóna XXIV. armádního sboru, 7. pěší divize v levé (severní) části, a 96. pěší divizí v pravé (jižní) části. Nejen námořní pěchota, ale také i námořní divize naplno využily počátečního neočekávaného slabého odporu nepřítele. Do 14.00 hodin odpoledne 2. dubna (den L+1) pronikl 17. pluk 7. divize napříč ostrovem, zaujal postavení na výšinách nad zátokou Nakagusuku na východním pobřeží a na pobřeží samé vyslal hlídky. Pluk dále postupoval tak rychle, že jednotky operující napravo a nalevo od něj zůstaly pozadu. 32. pluk, nacházející se napravo, vyrovnal linii později odpoledne, když ještě předtím byl jižně od vesnice Koza nucen zlikvidovat za pomoci tanků odolné ohnisko japonské obrany. Komplikovanější situace poté vznikla na levé straně, kde 17. pluk sousedil s 1. divizí námořní pěchoty. Protože námořní pěšáky zdržel těžký terén, a také váznoucí zásobování, vytvořila se na hranici sborů mezera široká takřka 5 500 metrů, kterou z rozkazu velitele 7. divize generálmajora Arnolda musel vyplnit její 184. pluk. Nicméně se již den po vylodění podařilo přece jenom Okinawu rozdělit na dvě části a japonské jednotky na severu izolovat od hlavních sil nacházejících se na jihu.
Jednotky 96. pěší divize, které operovaly na jižním křídle amerického předmostí, postupovaly v den L+1 dvěma proudy: jednak napříč ostrovem na východ, jednak podél západního pobřeží na jih. Při pronikání do vnitrozemí narazily jednotky na hustě zalesněné hřebeny, ale kromě min a pastí na tanky, rozmístěných na několika málo existujících cestách je japonská aktivita zpočátku vůbec neobtěžovala. Ten první vážnější odpor museli pak Američané zdolávat severovýchodně od vesnice Futema. Totiž tam byla japonská postavení, nacházející se na jednom z hřebenů, která musela být zlikvidována až po zásahu letectva, lodních děl a tanků.
Byl den 3. dubna (den L+2), když provedly obě divize XXIV. sboru obrat doprava a s konečnou platností pak zamířily na jih; 96. divize po západní straně a 7. divize po východní straně ostrova. 7. divize zanechala svůj 17. pluk, aby strážil týl a 32. pluk, který postupoval souběžně s pobřežím zátoky Nakagusuku, pronikl během dne až do vzdálenosti 4 500 metrů, obsadil vesnici Kuba a zastavil se před Pahorkem 165, s nejvyšším bodem v linii pobřežních hřebenů. Prakticky ještě celý den postupovala ve svém pásmu také 96. divize: setkala se jen s malými skupinami japonských vojáků, jejichž nekoordinovaný odpor samozřejmě bez obtíží překonala. Dne 4. dubna (den L+3) tlak obou armádních divizí na jih ještě pokračoval tentokrát, ale byly již nuceny čelit zesilujícímu odporu. 7. divize bojovala celý den, než zlomila odpor obránců Pahorku 165, který byl podporován polním dělostřelectvem, a do večerních hodin postoupila o necelých 1 000 metrů. Také postup tří pluků 96. divize zadržovala těžká kulometná, minometná a dělostřelecká palba. Nicméně do večerních hodin ten XXIV. sbor dosáhl linie, kterou měl vlastně podle plánovačů ICEBERGU obsadit teprve 11. dubna.
I další den, 5. dubna (den L+4), zaznamenaly obě jmenované divize sboru narůstající japonský odpor. Na levém křídle, se americká 7. divize utkávala se stále početnějšími skupinami japonských vojáků, kteří byli rozmístěni na hřebenech a pahorcích u východního pobřeží Okinawy. Přesto se jí dařilo proniknout na jih o dalších asi 2 500 metrů a po širokém obratu, který provedla již před dvěma dny, kdy měnila postupovou osu z východní na jižní, se jí už téměř podařilo vyrovnat linii fronty s 96. divizí. Na západním (pravém) křídle, kde bojovala 96. divize, byl tehdy jeden prapor jejího 382. pluku poté, co postoupil o asi 800 metrů, zastaven intenzivní palbou, která přicházela z kopcovitého terénu před ním, 2. prapor stejného pluku musel před polednem, po překonání přibližně 400 metrů, dokonce pomocí tanků a polního dělostřelectva odvracet japonský protiútok.
Podél pobřeží, kde postupoval 383. pluk, se neúspěšně pokoušel prorazit skrze silná japonská obranná postavení umístěná na hřebenech a chránící pobřežní silnici a přístupy k vesnici Kazaku, ležící severně od města Šuri. Pluk přitom ztratil čtyři tanky: jeden najel na minu a tři zničila japonská protitanková palba. Na rozdíl od předcházejících dnů, kdy se každodenní postup počítal na kilometry, pronikla v den L+4 96. divize do nepřítelem drženého prostoru v průměru jen asi 400 metrů.
Ještě v průběhu první pěti dnů bojů na Okinawě 10. armáda usmrtila nebo zajala na 2 200 japonských vojáků – především v operační zóně XXIV. armádního sboru – a sama měla kolem 300 padlých a zraněných. Je zde nutno říci, že doposavad se Američané setkávali jen s předsunutými výspami japonské obrany, totiž skutečná bitva o Okinawu, měla teprve přijít.
7. a 96. divize, obě zkušené a řadou tvrdých bojů zocelené jednotky, nasazené na hlavním směru amerického postupu, teprve nyní stály na prahu nejtěžší a nejdelší bitvy, kterou měly v této válce vybojovat.
Rychlý postup americké 10. armády umožnil již v prvních dnech po vylodění obsadit zátoku Čimu na východní straně Okinawy a celou severní část pobřeží zátoky Nakagusuku. Když potom minolovky Obojživelného podpůrného svazu kontradmirála Blandyho vyčistily pobřežní vody, hodlal viceadmirál Turner v co nejkratší době obě jmenované zátoky využít jako kotviště a jejich pobřeží jako další vykládací pláže.
V prvé fázi, ale bylo třeba zjistit, zda se na šesti malých ostrůvcích, které strážily vjezdy do zátok, na tzv. Východních ostrovech nacházejí japonské posádky, a pokud tedy ano, jakou mají sílu. Získáním tolik potřebných informací byl pověřen průzkumný prapor námořní pěchoty majora Jamese L. Jonese, což byla prakticky ta samá jednotka, která před dnem prováděla průzkum ostrůvků souostroví Keise Šima.
Vzhledem k tomu, že všechny dosavadní zpravodajské poznatky naznačovaly, že ze všech šesti Východních ostrovů nepřítel vlastně opevnil pouze Cugen Šimu, byl právě tento ostrov vybrán za první cíl. Ostrov Cugen Šima má délku asi jen 2 500 metrů a šířku 1 200 metrů, ale její umístění jihovýchodně od protáhlého poloostrova Katčin jí umožňovalo účinně kontrolovat vjezd do zátoky Nakagusuku. Tamější povrch ostrova je převážně plochý, jen na jihu nad vesnicí Cugen se tyčí vysoký hřeben. Leteckým průzkumem bylo zjištěno, že na hřebenu a kolem vesnice, je řada obranných postavení. Bylo krátce po půlnoci z 5. na 6. dubna, když připluly k ostrovu rychlé transportní lodi (APD) s průzkumným praporem na palubách. Roty A a B přestoupily na gumové čluny a ve dvě hodiny ráno dne 6. dubna se vylodily na jeho západním pobřeží. Námořní pěšáci hned nato narazili na čtyři civilisty, z nichž dva zadrželi, dvěma se ale podařilo uprchnout a varovat posádku. Již během několika minut se Američané ocitli pod palbou japonských kulometů, které byly umístěny jak u vesnice Cugen, tak v síti zákopů v severozápadní části ostrova. Brzy se palbou přidaly i minomety, a tak kamkoli se námořní pěšáci hnuli, všude je Japonci ostřelovali. Úkol průzkumu zněl, že mají získat informace a ne se pouštět do boje, a tak nařídil major Jones kolem třetí hodiny ranní oběma rotám, aby nastoupily do člunů a opustily ostrov. Ve stejný den večer Jonesovi muži dál pokračovali v průzkumu ostatních ostrovů souostroví. Patnáct minut po půlnoci se celý prapor vylodil na nejseverněji položeném ostrově Ike Šima. Tam však kromě jednoho civilisty žádní další Japonci nebyli. Proto vstoupila v 5.30 ráno 7. dubna rota B na břeh ostrova Takabanare Šima, kde bylo jen asi 200 vyděšených civilistů. V té samé době dvě čety roty A navštívily ostrov Heanza Šima a poté na gumových člunech přepluly na Hamahika Šimu. Na obou těchto ostrovech bylo též jenom několik civilistů. Když se setmělo, tak se rota B nalodila na transportní loď, která ji převezla do blízkého posledního ostrova, Kutaka Šima, který leží jižně od Cugen Šimy.
Když průzkumníci pádlovali k pobřeží Kutaka Šimy, překvapil je velice silný příboj, ve kterém se tři čluny převrhly, přičemž se jeden námořní pěšák utopil. Tentokrát na tomto ostrově nebyli ani japonští vojáci, ani civilisté, a tak se rota v 1.00 ráno, 8. dubna stáhla.
V době, kdy námořní pěšáci prověřovali situaci na posledních ostrovech řečené skupiny, žabí muži už dne 7. dubna zkoumali východní pobřeží Cugen Šimy z hlediska jeho vhodnosti pro vylodění útočných jednotek.
K obsazení Východních ostrovů byla určena 27. pěší divize. Z informací, které získal průzkumem major Jones, ale vyplynulo, že bude nutno bojovat pouze o jeden ostrov: není tedy třeba nasazovat celou divizi ke splnění úkolu, postačí jeden její pluk. K útoku na Cugen Šimu byl pak vybrán nakonec 105. pluk. Poté mohl velitel 10. armády generálporučík Buckner vyhovět žádosti velitele XXIV. sboru generálmajora Hodge a nařídit vylodění zbývajících dvou pěších pluků 27. divize na Okinawě, kde měly podpořit zahajovanou ofenzívu.
General Simon Bolivar Buckner Jr._10. A, vel. Invazních vojsk_,Wikipedia.
https://en.wikipedia.org/wiki/Simon_Bolivar_Buckner_Jr.
