Poslední plavba Jamato (1)
aneb
Bitva na Východočínském moři
aneb
Bitva na Východočínském moři
V uplynulých týdnech Michan pro Palbu podrobně popsal úvodní část bitvy o Okinawu, ale nyní si ve třech pokračováních odvyprávíme tragický příběh japonského pokusu spojenecké vylodění narušit, přičemž hlavní roli sehrála bitevní loď JAMATO. S ní jsme se rozloučili ve chvíli, kdy se po bitvě u Leyte jako součást zdecimovaného 1. úderného svazu dovlekla do Brunejského zálivu. Po této katastrofální porážce provedli Japonci 15. listopadu 1944 reorganizaci námořních sil, přičemž se JAMATO stala vlajkovou lodí 2. loďstva zahrnujícího jádro bojeschopného zbytku floty Země vycházejícího slunce. Následující den obrněnce JAMATO, NAGATO a KONGÓ společně s eskortními plavidly Brunejskou zátoku opustily a vydaly se na dlouhý přesun na mateřské ostrovy. Během plavby však 21. listopadu narazily na americkou ponorku SEALION, jejíž přesně cílená torpédová salva poslala ke dnu KONGÓ a torpédoborec URAKAZE, což pro Nippon představovalo další citelnou ránu, ale ostatní lodě 22. listopadu shodily kotvy v Kure.
Po opravách provedených v tamějším námořním arsenalu zahrnující posílení protiletadlové výzbroje, JAMATO 1. ledna 1945 společně s NAGATO a HARUNOU vytvořily 1. divizi bitevních lodí. Tehdy již 2. loďstvu nevelel viceadmirál Takeó Kurita pověřený řízením Námořní akademie v Etadžině, nýbrž viceadmirál Sejiči Itó, jenž svého předchůdce nahradil 23. prosince 1944. 1. divize bitevních lodí sice sestávala z jednotek rozličného stáří, rychlosti a primární výzbroje, ale jelikož letadlové lodě neměly dostatek vycvičených pilotů, představovala nejsilnější uskupení celého Spojeného loďstva.
Pro úplnost dodejme, že JAMATO byla později přesunuta k 1. divizi letadlových lodí, jenomže přísun ropných produktů z okupovaného Severního Bornea a Nizozemské Východní Indie nyní téměř ustal, takže námořnictvo Země vycházejícího slunce trpělo zoufalým nedostatkem paliva, což omezovalo jeho nasazení na bezprostřední okolí domovských ostrovů. Navíc se tamější přístavy stále častěji stávaly cíli spojeneckých náletů, přičemž 19. března udeřilo na Kure palubní letectvo z letadlových lodí patřících k 58. operačnímu svazu viceadmirála M. Mitschera. Nálet citelně poškodil řadu bitevních a letadlových lodí, jenomže JAMATO právě prováděla cvičnou plavbu na Vnitřním moři, tudíž jí zasáhla pouze jedna puma a utrpěné škody nestály za řeč.
Tou dobou vrcholila bitva o ostrov Iwodžima, jenž se 26. března ocitl pod kontrolou Spojenců a bylo zřejmé, že další na řadě je archipelag Rjúkjú zahrnující i Okinawu vzdálenou od hlavních japonských ostrovů pouhých 340 mil. Souostroví vlastně představovalo poslední ochranou baštu Nipponu, pročež se dalo očekávat, že Japonci k jeho obraně nasadí nejenom početné armádní jednotky a letectvo, ale svým dílem přispěje i námořnictvo, které na podporu posádky Iwodžimy rezignovalo.
Původní plán vypracovaný po spojeneckém vylodění na ostrůvcích zvaných Keramo Rettó provedeném 26. března, předpokládal, že 2. loďstvo propluje úžinou Bungo a podél pobřeží ostrova Kjúšu se přesune na základnu Sasebo, což mělo vylákat nepřátelské námořní síly blíže k japonským letištím a tím usnadnit operace námořního a armádního letectva. Jakmile velitelé jednotlivých lodí dopoledne 28. března otevřeli zapečetěné obálky s instrukcemi, nesetkal se tento záměr mezi důstojnickým sborem s přílišným pochopením, třebaže se posádky připravily k vyplutí.
Téhož dne ze Singapuru dorazil tanker MICUŠIMA MARU, takže JAMATO načerpala 1000 tun drahocenného paliva, ale plánovaný přesun byl krátce po vyplutí odvolán, neb i tato námořní báze byla těžce bombardována palubním letectvem, což značilo, že nepřátelské letadlové lodě operují poblíž Kjúšú. Po návratu došlo k doplnění střeliva, takže v muničních skladech mamutího obrněnce nyní spočívalo 1170 granátů ráže 460 mm, 1620 projektilů pro sekundární artilerii plus 13 500 granátů ráže 127 mm a přes 11 000 000 střel pro protiletadlové automaty.
To bylo znamení, že se 2. loďstvo chystá vyplout na moře, třebaže k bojovému nasazení byl kromě JAMATO připravený jenom lehký křižník JAHAGI a několik neúplných divizí torpédoborců. Ano, Nippon stále disponoval řadou dalších válečných lodí, ale jejich vyslání do akce znemožnil nedostatek pohonných hmot, takže největší bitevní loď světa měl na její poslední plavbě doprovázet pouze jeden křižník a hrstka torpédoborců. Pohled na JAMATO a její chudičký doprovod představoval pro pamětníky japonské námořní slávy bolestivou připomínku v jakém stavu se zdejší flota po pouhých 3,5 letech válečného běsnění nachází, přičemž vědomí, že se v okolí Rjúkjú pohybuje obrovské americké 5. loďstvo podporované britským Tichooceánským loďstvem nezavdávalo žádný důvod k optimismu.
I když vyhlídky na úspěch byly sebechmurnější, jakmile došlo na velikonoční neděli 1. dubna k vylodění na Okinawě, velitel Spojeného loďstva odsouhlasil ambiciózní operaci „Ten-iči-gó“, které se kromě armádních a námořních letounů, mělo zúčastnit i 2. loďstvo. Přesné důvody proč se admirál Soemu Tojoda rozhodl JAMATO a jeho eskortu v podstatě obětovat neznáme, ale patrně se jeho myšlenkové pochody ubíraly podobným směrem jako před bitvou u Leyte, která představovala labutí píseň Spojeného loďstva jako bojeschopného celku.
Nepřítel totiž už doslova bušil na brány Nipponu, takže bylo nemyslitelné, aby námořnictvo v tuto osudovou hodinu stálo stranou. Svoji roli patrně sehrál i Hirohitův dotaz během zasedání Císařského hlavního stanu 29. března ohledně toho, co v případě invaze na Okinawu podnikne námořnictvo. Vzhledem k hrozivé válečné situaci a japonské mentalitě však nelze ani vyloučit, že jedním z důvodů byla snaha jednou provždy zajistit, aby pýcha floty Země vycházejícího slunce nepadla do rukou nepřátel, popřípadě umlčet posměváčky nazývající JAMATO „Hotelem pro přestárlé a zahálčivé admirály“.
Pokud chceme v počínání japonských vojenských činitelů najít alespoň zrnko racionality, můžeme konstatovat, že JAMATO a její doprovod mohly nejméně na jeden den zaměstnat podstatnou část spojeneckého palubního letectva a tím usnadnit útoky kamikaze a konvenčních bombardérů na spojenecké válečné a transportní lodě v okolí Okinawy. Přesto se zařazení 2. loďstva do operace „Ten-iči-gó“ jeví jako teatrální gesto, za které jeho posádky zaplatily krví a životy. „Úkol uskupení, jehož součástí byla JAMATO, křižník JAHAGI a osm torpédoborců včetně dvojice protiletadlových torpédoborců třídy AKIZUKI, se nalézal na tenké hranici mezi bojovým úkolem a konáním v duchu kamikaze.“ Píše trefně V. Kofman.
Bojové instrukce viceadmirálovy Itóovy nařizovaly vyplout ráno 7. dubna úžinou Bungo na Východočínské moře, vysokou rychlostí se za úsvitu 8. dubna od západu přiblížit k pobřeží Okinawy, a zničit co nejvíce nepřátelských válečných lodí a vyloďovacích plavidel. Pokud by se návrat na mateřské ostrovy ukázal nemožným, měly posádky JAMATO a JAHAGI své lodě usadit na mělčinu a tím je přeměnit na pobřežní baterie, a ve chvíli kdy by vyčerpaly poslední možnosti odporu, plánovalo se jejich vylodění na pevninu, kde měly bojovat s puškou v ruce po boku ostrovního gaznizonu.
Velitel Spojeného loďstva admirál Tojoda sice oficiálně očekával, že naděje na úspěšný výsledek operace je „menší než 50 %,“ ale po válce prohlásil: „Věděl jsem, velmi dobře, jaký bude osud lodí bez leteckého krytí a že pravděpodobnost úspěchu je velmi malá. Přes to všechno jsme museli takové riziko podstoupit. Měl jsem za to, že byla-li byť slabá šance na úspěch, museli jsme učinit vše, co mohlo pomoci našim vojákům na Okinawě. Bez ohledu na to, jak je tento názor odsuzován, já nebudu uvádět nic na svoje ospravedlnění kromě toho, že v tu dobu jsem tak jednat musel.“
„Ten-iči-gó“ znamená v japonštině „Nebesa 1“, ale za daného poměru sil bylo vyplutí posledního bojeschopného uskupení japonské floty předem odsouzeno k neúspěchu, i kdyby nad syny Nipponu držela ochranou ruku všechna božstva Země vycházejícího slunce. A nebo snad opravdu někdo z odpovědných osob očekával, že se hrstka válečných lodí bez vzdušného krytí vyhne číhajícím ponorkám, přečká údery nepřátelského letectva, a poté vybojuje vítěznou bitvu s uskupením bitevních lodí, jež by samo o sobě představovalo výzvu pro Spojené loďstvo i v časech jeho největší slávy?
Zatímco do ústraní odsunutý Kurita vštěpoval posluchačům Námořní akademie heslo „Bojovat statečně, neumírat zbytečně“, autoři plánu výpadu k Okinawě se ztotožnili pouze s jeho první částí a poslaly tisíce námořníků na smrt. O výsledku operace si ovšem nikdo nečinil iluze, pročež bylo Itóovo uskupení po vzoru Speciálních sborů kamikaze přejmenováno na Speciální námořní úderný svaz. Ano, členové posádek si sice kolem hlavy neuvázali šátek hačimaki, ale všichni cítili, že se jedná o sebevražednou misi a s návratem se příliš nepočítá.
- person_kusakar1.jpg (9.65 KiB) Zobrazeno 1550 x
Tojodův plán měl své odpůrce i v bezprostředním okolí velitele Spojeného loďstva, mezi něž patřil i náčelník jeho štábu viceadmirál Rjúnosuke Kusaka, a protože bohové mají někdy zvrácený smysl pro humor, právě Kusaka dostal nevděčný úkol objasnit Tojodův záměr Itóovi a dalším vyšším důstojníkům. Jeho úloha byla o to obtížnější, jelikož vzhledem k sebevražedné povaze výpadu, nebylo možné „námořním kamikaze“ jednoduše vydat rozkaz k vyplutí, nýbrž je bylo nutné přesvědčit k „dobrovolné“ účasti na této beznadějné operaci.
Kusaka přiletěl na základnu 2. loďstva 5. dubna, a jakmile se podřízení dozvěděli jakou úlohu jim velení při obraně Okinawy přidělilo, strhla se doslova bouře nevole. Většina velitelů nevěřila v úspěch a nechtěla vést své posádky na zbytečnou smrt, přičemž argumentovala tím, že JAMATO by měla být použita až při obraně hlavních japonských ostrovů, kdy by mohla způsobit nepříteli alespoň nějaké škody. Velitel 21. divize torpédoborců námořní kapitán H. Kotaki dokonce sarkasticky poukázal na fakt, že velitelství Spojeného loďstva zůstává v bezpečí na pevnině, místo toho, aby šlo ostatním příkladem a účastnilo se této akce, což se de facto rovnalo obvinění ze zbabělosti.
Bouřlivě se diskutovalo i na ostatních lodích, přičemž velitel lehkého křižníku JAHAGI námořní kapitán Tameiči Hara a velitel 41. divize torpédoborců námořní kapitán Masajoši Jošida byli připraveni podniknout výpad k Okinawě s vlastními loděmi, ale vyslání celého 2. loďstva v čele s obří JAMATO pokládali za zbytečnou oběť. Později však většina důstojníků přistoupila na argumenty náčelníka Tojodova štábu, takže Kusaka za pomoci Itóa účastníky porady přesvědčil, že námořnictvo nemá na výběr a musí operaci provést i s vědomím, že se jedná o rozsudek smrti nad většinou lodí i členů posádek.
- Hara.jpg (24.71 KiB) Zobrazeno 1550 x
Nakonec tedy nad racionálními argumenty převážil pocit loajality vůči nadřízeným a důstojníci i námořníci se začali připravovat ke splnění přetěžkého úkolu. Jako obvykle bylo z lodí odstraněno všechno postradatelné hořlavé vybavení včetně jídelních stolů a židlí, ale protože v návrat doufali pouze zarytí optimisté, byla na břeh vyložena i většina potravin a lodních zásob, kterých už byl ve válkou zbídačeném Nipponu citelný nedostatek a nemělo smysl, aby šly ke dnu s potopenými loděmi.
Aby byla alespoň pro formu zachována zásada o dobrovolnosti, viceadmirál Itó dal velitelům jednotlivých lodí právo poslat na břeh všechny muže, kteří „se necítí dobře“ a námořní kapitán Hara ve svých pamětech uvádí, že třebaže před nastoupenou posádkou vysloveně uvedl, že se může přihlásit každý, kdo chce JAHAGI opustit, nikdo této možnosti nevyužil. I mezi námořníky a poddůstojníky tváří v tvář nejtěžší zkoušce evidentně zvítězila oddanost nejenom k vlasti, ale i velícím důstojníkům a spolubojovníkům, takže se nikdo nechopil nabízeného záchranného lana.
Z Itóova rozhodnutí měli lodě opustit i všichni teprve před několika dny nalodění kadeti 74. ročníku Námořní akademie v Etadžimě a nemocní námořníci, stejně jako starší členové posádek s rodinami. A tentokráte byli velitelé při plnění těchto instrukcí nekompromisní, takže zatímco někteří námořníci brousili bajonety pro očekávané použití na Okinawě, mnozí zklamaní kadeti opouštěli JAMATO a JAHAGI se slzami v očích.
„Byli tak mladí a nadšení.“ Vzpomíná mladší radiolokační důstojník M. Jošida. „Sloužit na JAMATO muselo být jejich nejvroucnější přání. Bylo dojemné vidět jak opouštějí loď. Jejich sny se roztříštily jako sklo spadlé na podlahu.“ Opatření, jež mělo jejich životy ušetřit pro poválečnou obnovu Japonska, zkrátka vnímali dobovou optikou jako odpírání možnosti slavně položit život za milovanou domovinu, i když asi není pochyb, že s odstupem několika let svým nadřízeným za vyřazení z největší kamikaze operace všech dob v duchu poděkovali.
Konkrétně JAMATO opustilo 67 kadetů a 27 stálých členů posádky, kdežto z JAHAGI odešlo na břeh 22 kadetů a 15 nemocných námořníků. Večer 5. dubna se na lodích zařazených do Speciálního námořního úderného svazu uskutečnil banket na rozloučenou, na němž se důstojníci snažili uvolnit před osudovou zkouškou, ale i přes množství vypitého alkoholu nemohli z mysli vytěsnit obavy:. „Admirál Komura, vítaný host při takových příležitostech, už nebyl zamračený a dodal spoustu saké.“ Píše Hara. „Nalil do všech skleniček a z večírku se stala neobvyklá pitka, na které se všichni snažili dávat najevo radost. Bouřlivě jsme se smáli starým vousatým vtipům. Někteří důstojníci zpívali nebo předváděli různá kouzla a triky a každý byl přijat jásotem a potleskem. (…) Muži se vychloubali romantickými schopnostmi a úspěchy. Ale přes všechnu snahu nebyla v tom smíchu spontánnost a večírek skončil pár hodin před půlnocí.“
Tou dobou už se Speciální námořní úderný oddíl nalézal v Tokujamě, kde námořníci z tamějších terminálů přečerpávali palivo do lodních tanků. Jelikož se jednalo o „plavbu bez návratu“, uvádí se, že JAMATO a JAHAGI měly pohonné hmoty pouze na přesun k Okinawě, což zpochybňuje dělostřelecký důstojník z JAMATO poručík T. Ikeda, jenž tvrdí, že všechny lodě odplouvaly plně natankované. To ovšem rozporuje Jošida, a při bližším zkoumání je nutné Ikedovo tvrzení nechápat doslovně. Je známo, že JAMATO v Tokujamě načerpala 3400 tun topného oleje, přičemž její nádrže pojmuly celkem 6300 tun. Oněch 3400 tun tedy samo o sobě představovalo přes 50 % kapacity nádrží, ale při stanovení celkového množství vezeného paliva se musíme spolehnout na hrubé odhady, neb neznáme naplněnost nádrží na bitevní lodi před posledním tankováním.
Vzhledem k tomu, že 28. března JAMATO musela k oněm 1000 tunám z tankeru MICUŠIMO MARU nabrat ještě nezjištěné množství topného oleje z torpédoborců HANACUKI a ASAŠIMO, aby vůbec zvládla plánovaný přesun do Saseba, můžeme předpokládat, že tehdy neměla více než 2500-3000 tun paliva. A protože mezi 28. březnem a 5. dubnem podnikla kromě zrušené plavby do Saseba ještě dva kratší přesuny (do zálivu Mitadžiri a Tokujamy) plus několik cvičných plaveb, odhadněme, že v tomto období hořáky jejich kotlů spálily asi 1000 tun topného oleje.
V tom případě by na svoji poslední misi vyplula asi s 5000-5500 tunami pohonných hmot, což představovalo přibližně 80 % celkové kapacity. Vzhledem k tomu, že i v případě pohybu maximální rychlostí jakou byla dlouhodobě schopná udržet (25 uzlů) doplavba při tomto množství paliva jistě neklesla pod 2000 mil, nejeví se zažité tvrzení, že JAMATO měla palivo pouze na plavbu k blízké Okinawě jako pravděpodobné. Ano, s návratem do Kure se nepočítalo, ale spíše kvůli sebevražednému charakteru mise, než nedostatku pohonných hmot.
Ještě před odplutím dostaly posádky příležitost napsat dopisy, o nichž většina tušila, že budou posledním vzkazem, jenž jejich blízcí dostanou. „Se svým starým přítelem kontradmirálem Keizem Komurou na palubě se chystáme na speciální hladinovou útočnou akci. Je to velká odpovědnost a také velká čest, být kapitánem na této plavbě na Okinawu. Věz, že jsem šťastný a hrdý za tuto příležitost. Buď na mě hrdá. Sbohem.“ Připravoval svoji manželku na nejhorší Hara.
Tokujamu opustil Speciální námořní úderný oddíl 6. dubna v 15:20 a přes Vnitřní moře 12uzlovou rychlostí zamířil k úžině Bungo. Jeho velitel viceadmirál Sejiči Itó a velitel JAMATO kontradmirál Kósaku Ariga stáli na velitelském můstku a hleděli na skromné síly, které velitelství Spojeného loďstva vyslalo ke splnění nevděčného úkolu. Kromě bitevní lodě JAMATO se Speciální námořní úderný oddíl skládal z 2. eskadry torpédoborců kontradmirála Keizó Komury, jenž kromě vlajkového lehkého křižníku JAHAGI velel torpédoborcům ISOKAZE, HAMAKAZE a JUKIKAZE (17. divize torpédoborců), ASAŠIMO, KASUMI, HACUŠIMO (21. divize torpédoborců), plus FUJUZUKI a SUZUCUKI (41. divize torpédoborců).
Ano, Itóovo uskupení doprovázely i torpédoborce 2. třídy HANAZUKI, KAJA a MAKI, které se však kvůli nedostatku paliva měly ještě před dosažením úžiny Bungo vrátit na základnu. Pohled na pouhých 10 lodí určených ke splnění důležité mise výmluvně vypovídal o katastrofálním úpadku, jenž postihl onehdá obávané Spojené loďstvo, a každému kdo nebyl ochoten schovávat hlavu do písku, jasně demonstroval, že nad celou Zemí vycházejícího slunce se stahují hrozivá válečná mračna. „Z luku byl vystřelen poslední šíp.“ Dodává k tomu obrazně Jošida, ovšem pravděpodobnost, že by tento samurajský šíp vůbec dostal příležitost proniknout rytířskou zbrojí chránící spojenecké předmostí na Okinawě, byla žalostně malá.
Použité zdroje:
Далл П.: Боевой путь Императорского японского флота. Vydalo nakladatelství Сфера 1997.
Evans D.: The Japanese Navy in World War II; In the Words of Former Japanese Naval Officers. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2017.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (2). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1989.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Hrbek J. a I.: Vítězství přichází z moře; Od vylodění u Anzia po kapitulaci v Tokijském zálivu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1999.
Hubáček M.: Válka končí v Pacifiku (2); Dobývání Okinawy. Vydalo nakladatelství Paseka 2000.
Itó M.: The end of the Imperial Japanese Navy. New York 1984.
Кофман В.: Японские линкоры Второй мировой „Ямато“ и „Мусаси“. Moskva 2006.
Marriott L.: Naval Battles of the Second War: Pacific and Far East. Vydalo nakladateství Pen & Sword Maritime 2022.
Skřivan A.: Pád Nipponu. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1990.
Stille M.: US Navy Carrier Aircraft vs IJN Yamato Class Battleships; Pacific Theater 1944-45. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2015.
Šaroch D.: Příběh bitevní lodě Jamato. Bakalářská práce dostupné online Pribeh bitevni lodi Jamato.pdf (zcu.cz)
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Morze Statki i Okrety 2008/12.
Okrety 2011/1.
Militaria 2006/4.
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
