Poslední plavba Jamato (3)
aneb
Bitva na Východočínském moři
aneb
Bitva na Východočínském moři
Viceadmirál Itó mezitím vyhlásil nejvyšší stupeň bojové pohotovosti, takže u všech děl stály obsluhy a hlídky se snažily školeným zrakem proniknout hustými mraky a zahlédnout temné siluety spojeneckých bombardérů. K překvapení Japonců však byl nejprve ve 12:22 zaznamenán hladinový kontakt, když Speciální námořní úderný svaz proplul v blízkosti tří japonských nákladních lodí mířících k souostroví Omami Óšima, které jim popřály „Hodně štěstí“, načež obě uskupení pokračovala v plnění vlastních úkolů. Na palubě JAMATO mezitím služba roznesla oběd, jenž se vzhledem k následujícím událostem stal pro mnoho námořníků posledním pokrmem.
- Vice_Admiral_Seiichi_Ito.png (106.98 KiB) Zobrazeno 3816 x
Ve 12:32 totiž byly ve vzdálenosti asi 4000 m spatřeny nepřátelské letouny, a protože nepočetná stíhací eskorta již dříve svaz pro špatnou viditelnost opustila, musely se posádky japonských lodí spolehnout na vlastní síly. Už před časem velící viceadmirál nařídil přejít z protiponorkové formace na uspořádaní určené k odrážení leteckých útoků, přičemž doprovodné lodě stále obklopovaly JAMATO, ale distance mezi jednotlivými plavidly se zvětšily na 5000 m, aby snadněji manévrovaly během leteckých ataků. Samozřejmě byly uzavřeny všechny dveře a průlezy ve vodotěsných přepážkách a havarijní čety stály v plné pohotovosti.
Na první pohled disponovala Itóova formace impozantním množstvím zbraní použitelných k odrážení vzdušných ataků. I když odečteme kanóny ráže 460 mm, samotná JAMATO nesla 24 univerzálních děl ráže 127 mm a 152 automatů ráže 25 mm, z nichž drtivá většina byla osazena v trojhlavňové konfiguraci, a i JAHAGI se ježil čtyřmi 76mm zbraněmi a více než 60 automaty ráže 25 mm. Desítkami rychlopalných zbraní disponovaly i doprovodné torpédoborce, jenomže japonská protiletadlová artilerie po celou válku trpěla zásadní slabinou, kterou byla malá kadence a absence moderních prostředků řízení palby.
Proto se i za ideálních podmínek většinou ukázala jako neefektivní a za vysoké oblačnosti, jež 7. dubna obklopovala Speciální námořní úderný svaz, velitelé jednotlivých lodí věděli, že pokud je nezachrání úhybné manévry, musí se spolehnout na vrtkavou přízeň štěstěny. Pravda, posádka JAMATO se mohla utěšovat, že v říjnu 1944 během gigantického zápolení u Leyte obrněnec přežil velké množství leteckých útoků, ale tehdy měl nepoměrně silnější doprovod, přičemž američtí letci se první den bitvy soustředili na sesterskou MUSAŠI a později se u nich projevila únava z opakovaného bojového nasazení.
Jako první dopadla spojenecká nebeská pěst na osamělý ASAŠIMO, jemuž velel Harův bývalý podřízený fregatní kapitán J. Sugihara, který ještě ve 12:21 odeslal depeši informující velitele svazu, že byl napaden letadly. Jeho torpédoborci zasadily smrtelnou ránu bombardéry z BUNKER HILLLU a SAN JACINTA. Vzhledem k tomu, že s sebou do hlubin stáhl celou 326člennou posádku včetně Sugihary a velitele 21. divize torpédoborců námořního kapitána H. Kotaki, nejsou známé bližší podrobnosti, takže prostě konstatujme, že se ASAŠIMO poté co odmítl nabídku pomoci od nákladní lodě JAŠIRO po 13. hod. potopil v poloze 31° severní šířky a 128° východní délky.
Hlavním cílem Spojenců se samozřejmě stala JAMATO, přičemž útoky stíhaček a střemhlavých bombardérů měly upoutat pozornost dělostřelců a rozvrátil protivzdušnou obranu a tím usnadnit útoky torpédonosných strojů, které dostaly za úkol zkázu legendární bitevní lodě završit. Ve 12:34 JAMATO poprvé vypálila z čelních věží, načež kontradmirál Ariga přestal kličkovat, aby obrněnec mohl pálit ze všech těžkých kanónů. Ani tentokráte však ony speciální projektily obsahující tisíce 25mm šrapnelů útočníkům žádnou viditelnou škodu nezpůsobily a valný účinek neměla ani hustá, ale v podstatě chaotická střelba z lodních automatů.
Jako první se na obrněnec vrhly Helldivery z ESSEXU a HORNETU, přičemž piloti z prvně jmenovaného letadlového nosiče úspěchu nedosáhli, což však bohatě vynahradili aviatici z HORNETU, kdy si sukces připsali poručíci Googrich, Mitchell a Samaras stejně jako podporučík Welllen. Už ve 12:40 zasáhly JAMATO krátce po sobě dvě 454kg pumy, jež rozervaly horní palubu v zadolodí a středolodí, kde vyřadily stanoviště několika děl a jediný protiletadlový radar, kterým Speciální námořní úderný svaz disponoval.
Jaké peklo na zasaženém obrněnci panovalo později popsal poručík Jošida: „V oblacích kouře jsem se vrhl k zadní palubě. Žebřík do radarové kabiny zmizel, takže jsem se dolů spustil po laně. Navzdory silným ocelovým stěnám byla tato kabina rozlomena a její horní část rozmetána na kusy. Citlivé přístroje byly pryč a pumy si pohrály se vším v místnosti. O jednu přepážku bylo rozmetáno lidské torzo a další části byly rozházeny po okolí. Tyto hrůzné ostatky bylo jediné co zbylo z osmi lidských bytostí. Zbytek musely bomby rozmetat na prach.“
Vážnější škody o něco později napáchala další protipancéřová bomba, která poblíž zadní věže sekundárního dělostřelectva prorazila pancéřovou palubu a explodovala hluboko uvnitř trupu. Vmžiku vyšlehly plameny ohrožující muniční sklady, načež hustý dým valící se z rozšklebeného otvoru v palubě dokazoval, že havarijní čety mají už několik minut od začátku bitvy plné ruce práce. Svůj díl odvedli i doprovodní stíhači, kteří počastovali velitelský můstek sprškou raket a kulometných střel, ale ty samozřejmě nemohly mohutný obrněnec vážněji poškodit, byť si vybraly krvavou daň mezi jeho posádkou.
Na palubě JAMATO už při odrážení prvního útoku zabila střepina z granátu vystřeleného na útočníky jednoho muže, načež Japonci naoplátku z oblohy srazili jeden Helldiver a další vážně poškodili, ale to nemohlo nic změnit na skutečnosti, že první kolo bitvy jasně vyhráli Američané. A to se ještě k hořícímu obrněnci pod vedením fregatního kapitána Ch. Swanstona blížily torpédonosné bombardéry z HORNETU využívající zmatek, který mezi obsluhami protiletadlových zbraní natropily střemhlavé bombardéry a stíhačky.
Swanston své síly rozdělil na dvě formace mající JAMATO sevřít mezi „ kladivo a kovadlinu“, pročež na levý bok útočilo osm Avengerů a na pravý šest. O život bojující leviatan zvýšil rychlost na maximálních 27 uzlů a ostře vybočil doprava ve snaze vyhnout se uvolněným torpédům, ale přes veškerou snahu ve 12:43 nejméně jeden „smrtící doutník“ zasáhl levobok na úrovni 125. žebra v oblasti kotevního navijáku. Během několika minut se do jedné vnější strojovny nahrnulo 2350 tun vody, což přivodilo 5° náklon, jenž Ariga nařídil kompenzovat 604 tunami vody napuštěnými do dvou komor na protilehlém boku. I nyní si Japonci připsali alespoň čestný úspěch v podobě sestřelení bombardéru poručíka R. Walshe, jehož osádka přišla o život, a poškození dalšího stroje.
Útočníci se svědomitě věnovali i doprovodným lodím, na které se vrhlo 22 bombardérů a 35 stíhaček. Jako první jejich sílu pocítil HAMAKAZE, jehož nejprve z palubních zbraní ostřelovaly Hellcaty, načež jej ve 12:46 ochromil výbuch pumy v zadolodí a jeho zkázu o dvě minuty později dokonal zásah torpédem do pravoboku na úrovni strojního úseku. Po hromové explozi se HAMAKAZE rozlomil a zmizel v hlubinách, pročež zahynulo kolem stovky mužů, zatímco ostatní vylovila posádka torpédoborce HACUŠIMO. Američané zle trýznili i torpédoborec SUZUCUKI zasažený pumou svrženou Helldiverem z letadlové lodě ESSEX. Výbuch vyřadil několik dělostřeleckých stanovišť, a jelikož bylo poškozeno ovládání kormidla, torpédoborec prudce změnil směr a jenom těsně se minul s JAMATO. Na SUZUCUKI napočítali 57 mrtvých a desítky zraněných, ale podařilo se jej udržet na hladině a posléze námořníci zdolali i silný požár, a protože byl schopen vyvinout 20uzlovou rychlost, jeho velitel se rozhodl odplout do Saseba. Škodám neunikl ani FUJUZUKI zasažený několika raketami, a jelikož jejich hlavice selhaly, poškození nebyla vážná a torpédoborec si uchoval plnou bojeschopnost.
To už nelze konstatovat o lehkém křižníku JAHAGI, jenž pro Spojence rovněž představoval lákavý cíl. Zkušený mořský vlk námořní kapitán Hara několik pumových útoků vymanévroval, a ani ostřelování velitelského můstku a stanovišť protiletadlových zbraní Hellcaty mnoho škody nenatropilo, ale nakonec se od Hary a jeho posádky štěstí odvrátilo. Pravobok JAHAGI rozerval na kusy výbuch torpédové hlavice, tudíž během několika minut za bolestivých lidských ztrát došlo k zaplavení kotelen a strojoven, načež se zastavily lodní vrtule a ve 12:46 křižník bezmocně stanul na hladině.
„Popadl jsem trubku lodního megafonu do strojovny a požádal jsem o hlášení škod.“ Popisuje tyto dramatické okamžiky Hara. „Nedostal jsem odpověď a pokus o spojení telefonem měl stejný výsledek. Pak jsem si uvědomil, že torpédo zasáhlo strojovnu a zaúpěl jsem. Ale protivník nám nedával čas k lamentování. Snášelo se dalších šest letounů ke shození pum. Uviděl jsem jeden zásah a explozi na přední nástavbě, po níž padla na palubu nejméně desítka lidí, a několik postav vyletělo do vzduchu. Výbuch na zádi JAHAGIM zakymácel a vyvolal záchvěv po celé jeho délce.“ Stačilo pouhých několik minut a z elegantního lehkého křižníku se stal bezmocný vrak plný zohavených těl a sténajících raněných, ale protože spojenečtí aviatici ve 12:50 zamířili zpět na mateřské letadlové lodě, dostaly posádky zasažených lodí alespoň krátký oddechový čas.
Itó po hlášení o utrpěných škodách nařídil ve 13. hod. změnit kurs přímo k Okinawě, aby se pokusil přiblížit na dostřel k invazním plážím dříve než JAMATO pozbude schopnost pohybu vlastní silou, ale takřka vzápětí obdržel hlášení o další letecké formaci, načež nechal zvýšit rychlost na 22 uzlů a protiletadlová artilerie postavila mezi blížící se letadla a JAMATO záštitu tvořenou tisícovkami vybuchujících granátů všech možných ráží. Jednalo se o 50 střemhlavých bombardérů a stíhaček z letadlových nosičů BATAAN a ESSEX, jejichž osádky se bez ohledu na hustou palbu vrhly do útoku a tentokráte neutrpěly žádné ztráty, i když pět letounů bylo poškozeno. Podle hlášení pilotů byla loď zasažena několika pumami, což je ovšem sporné, ale i kdyby americké nároky odpovídaly skutečnosti, škody nebyly vážné a JAMATO pokračovala v plavbě kursem 180° přímo na jih.
Následoval mnohem těžší nálet další útočné vlny, jenž začal ve 13:33 a účastnilo se jej 110 letadel z nosičů INTREPID, YORKTOWN a LANGLEY, přičemž největší úspěch si za cenu jednoho sestřeleného stroje připsali piloti Avengerů. Analýza útoků na sesterskou MUSAŠI během bitvy u Leyte odhalila, že její neuvěřitelnou odolnost vůči leteckým úderům do značné míry způsobilo víceméně rovnoměrné rozložení zásahů torpédy mezi lodní boky, takže vnikající voda částečně kompenzovala její náklon, tudíž se útoky nyní soustředily primárně na levý bok zasažený již při prvním náletu.
Levým středolodím JAMATO otřásly v rychlém sledu nejméně tři exploze, a o něco později následovaly ještě dva výbuchy, přičemž jeden se ozval od levého a druhý od pravého boku, takže kontradmirál Ariga a viceadmirál Itó se zdánlivě kamennými výrazy v obličeji naslouchali dlouhému hlášení o utrpěných škodách. Výbuchy torpédových hlavic rozervaly protitorpédovou přepážku, načež se do útrob obrněnce nahrnulo 3000 tun vody, která zaplavila jednu strojovnu i s oddělením hydrauliky a kotelny č. 8 a 12. Vnikající voda přivodila 7° náklon na levobok, který se sice havarijním družstvům opět podařilo vyrovnat, ale pouze za cenu řízeného zaplavení kotelen a strojovny na protilehlém boku. To vedlo ke snížení rychlosti na 18 uzlů a navíc došlo k zaklínění pomocného kormidla, což notně ztěžovalo ovládání obrněnce, jenž se však i přes inkasované rány stále valil na jih jako rozezlené monstrum odhodlané ještě před tím, než mu dojdou síly, zasadit protivníkovi co nejvíce ran.
Ariga však věděl, že čas vyměřený válečnými bohy jeho lodi se neúprosně krátí, neboť JAMATO již prakticky vyčerpala všechny vztlakové rezervy. Američtí aviatici však nehodlali nepříteli poskytnou oddechový čas, takže už ve 13:45 posádka opět zahájila palbu na útočící letouny, která si vybrala za oběť dva Helldivery. Během tohoto náletu loď patrně zasáhla tři torpéda do těžce zkoušeného levoboku a jedno do pravoboku, a protože několik 454kg pum dopadnuvších ve středolodí zdecimovalo obsluhy protiletadlových zbraní, JAMATO proti vzdušným útočníkům zůstala prakticky bezbranná.
Spojenečtí letci se průběžně věnovali i JAHAGI, jenž jak víme už po prvním ataku ztratil chod a získal citelný náklon na pravobok. Přesto přeživší dělostřelci navzdory peklu, které na palubě rozpoutali piloti Hellcatů, zůstávali na bojových postech a během celé bitvy srazili z oblohy dva útočníky. Navzdory jejich snaze byl ochromený křižník odsouzen ke zkáze, neboť inkasoval další dva zásahy torpédy, a požár ve věži č. 1 hrozil proniknout do muničního skladu, což by znamenalo zánik lodě. Naštěstí jej havarijní družstva na příkaz dělostřeleckého důstojníka Hatty zaplavila vodou a korvetní kapitán T. Kamejama přiměl Haru vyprázdnit všechny torpédomety, což se ukázalo jako prozíravé opatření, jelikož vzápětí do těchto prostorů dopadlo několik bomb.
Útoky z nebes na bezbranný křižník pokračovaly a JAHAGI v rychlém sledu zasáhly čtyři „smrtící doutníky“. „Naše hynoucí loď se otřásala výbuchy.“ Píše Hara. „Exploze pak ustaly, ale náklon lodě se zvyšoval, až vlny smývaly z paluby kaluže krve a potrhaná těla se kutálela do moře.“ Nyní kontradmirál Komura usoudil, že je nejvyšší čas ke zkáze odsouzenou loď opustit, tudíž povolal na pomoc torpédoborec ISOKAZE. Jeho posádka se svědomitě pokusila rozkaz splnit, ale snahu přirazit k boku JAHAGI zhatil déšť pum, načež se poškozený ISOKAZE, jenž přišel o 20 mužů, stáhl na sever.
Několik minut po 14. hod. už mizel pod hladinou i JAHAGI, tudíž lehce zraněný Hara, s Komurou a stovkami námořníků skočili do vody a svěřili své životy přízni Fortuny. Jejich křižník se následně převrátil na pravobok a potopil v poloze 30° 47´ severní šířky a 128° 8´ východní délky. Zahynulo 446 osob a ostatní včetně Hary i Komury zachránily torpédoborce HACUŠIMO a JUKIKAZE. Souběžně probíhaly i útoky na torpédoborec KASUMI, jenž byl zasažen ve 13:27 a další škody zapříčinily pumy dopadající poblíž boků. Do strojovny následně vnikla voda, takže loď přišla o schopnost pohybu vlastní silou, přičemž zahynulo 17 mužů.
Zatímco posádka JAHAGI svůj boj prohrála, JAMATO se stále držela na hladině, což byly odhodlány zlomit osádky 43 Avengerů z YORKTOWNU, které mezi 14:02 a 14:17 dosáhly dalších tří zásahů torpédy do levoboku a jednoho do pravoboku. Rychlost spadla na 12 uzlů, a protože Ariga dostal hlášení, že jej není možné korigovat, začal se smiřovat s myšlenkou, že JAMATO je odsouzena ke zkáze. Ano, situace obřího obrněnce byla skutečně kritická, protože veškerá artilerie středního kalibru byla stejně jako ovládání kormidla a všechny komunikační prostředky mimo provoz. Navíc vody v podpalubí přibylo natolik, že náklon brzy činil hrozivých 26°, a protože nepomohl ani zoufalý rozkaz zaplavit strojovny na pravoboku, bylo pouze otázkou krátkého času, než se pyšná JAMATO promění v ocelovou rakev.
Za této situace kontradmirál Ariga dospěl k bolestivému rozhodnutí, že jemu svěřenou loď není možné zachránit, takže nařídil připravit portrét císaře Hirohita k evakuaci a zároveň podřízeným dovolil potápějící se JAMATO opustit. Do té doby téměř netečný viceadmirál Itó oznámil zbytku Speciálního námořního úderného svazu, že operace „Ten-iči-gó“ byla zrušena, načež podle svědectví poručíka Jošidy odešel do své kajuty rozhodnutý sdílet osud JAMATA. Náklon na levobok se nekontrolovatelně zvětšoval, takže bezprostředně hrozilo nebezpečí převrácení, ale ještě dříve než k tomu mohlo dojít, ozvala se hlasitá exploze, načež se gigantický trup rozlomil na dvě části a zmizel pod hladinou.
Navzdory hrůznosti tohoto okamžiku se muselo jednat o velkolepou podívanou, neboť plameny údajně šlehaly až do výšky 2000 m a nad místem zkázy nejmocnější bitevní lodě světa vyrost k nebi 6000 m vysoký černý sloupec dýmu viditelný na desítky mil. Jeho snímek v dnešnímu čtenáři evokuje myšlenku na nechvalně proslulý jaderný hřib, ale protože epocha těchto zbraní posledního soudu nastala až za několik měsíců, musíme za původce zkázy obrněnce označit výbuch magacínu pro 460mm kanóny. Příčina zůstává dodnes neznámá, byť se postupně objevila řada teorií. Podle nejrozšířenější se JAMATO stal osudným požár, jenž vypukl v zadní věži 155mm děl už během prvního náletu, byť Japonci spíše preferovali možnost, že osudový výbuch inicioval některý z uvolněných granátů ráže 460 mm, které se v okamžiku kdy se loď silně naklonila, uvolnily a jako utržené vagóny putovaly podpalubím, takže by nebylo divu, kdyby došlo k aktivaci roznětky.
Dodejme, že první hypotézu v podstatě vyvrátil průzkum vraku, jenž dokázal, že obrněnec se rozlomil v oblasti předních dělových věží, ale co osudový výbuch způsobilo zůstává nejasné. Buď jak buď, JAMATO se ve 14:23 potopila v poloze 26° 22´a 128° 4´ jako gigantická pravěká nestvůra rozechvívající svými posmrtnými křečemi mořskou hladinu, na níž bojovaly o život přinejmenším stovky nešťastníků. Velitelé doprovodných torpédoborců dostali již dříve rozkaz převzít posádku, ale protože se z pochopitelných důvodů do jeho plnění právě nehrnuly, jejich lodě při apokalyptickém zániku „nepotopitelné“ chlouby floty Země vycházejícího slunce neutrpěly a nyní se mohli pokusit zachránit co nejvíce trosečníků.
Přes veškerou snahu se podařilo Smrtce vyrvat z náručí pouze 269 (?) šťastlivců, tudíž z posádky čítající přes 3000 duší zemřelo 3061 poddaných božského Hirohita, což více než dvojnásobně převyšuje množství utonulých při ztroskotání legendárního TITANICU. Mezi zachráněnými nechyběl ani náčelník Itóova štábu kontradmirál N. Morišita, ale velitel Speciálního námořního úderného svazu i velitel JAMATA zahynuli, načež byli in memoriam povýšení na admirála, respektive viceadmirála. Dodejme, že Arigovou smrtí byla dodržena nepsaná ponurá zásada, že každý velitel jednotek této třídy dobrovolně sdílí osud svěřené lodě započatá potopením MUSAŠI v bitvě u Leyte a následovaná na letadlovou loď přestavěnou ŠINANO torpédovanou americkou ponorkou.
Na počest zemřelých bylo postupně odhaleno několik památníků a asi nejznámější ve tvaru lodního můstku stojí v Kure, a jelikož JAMATO v polovině osmdesátých let v hloubce pouhých 340 m nalezla a prozkoumala japonská expedice, je možné, že její vrak či alespoň některé komponenty se v budoucnosti podaří vyzvednut, byť zaznívají i hlasy, aby podobné aktivity nerušily věčný spánek zemřelých námořníků poslední bitevní lodě v dějinách námořního válčení potopené při plnění bojové mise.
- Komura Keizō.jpg (23.45 KiB) Zobrazeno 3816 x
Velitel 2. eskadry torpédoborců kontradmirál Komura byl údajně i za těchto okolností odhodlán s hrstkou přeživších torpédoborců pokračovat v sebevražedném poslání, ale poté co obdržel rozkaz k návratu zamířil zpět na základnu. Přesto Spojené loďstvo utrpělo další ztráty, neboť poškození torpédoborců ISOKAZE a KASUMI se ukázala natolik vážná, že je později dorazil JUKIKAZE, potažmo FUJUZUKI, jenž rovněž převzaly jejich posádky. To navýšilo celkové japonské ztráty na bitevní loď, lehký křižník a čtyři torpédoborce, přičemž padlo přes 4000 námořníků.
Naproti tomu Spojenci za tento grandiózní úspěch zaplatili věru nepatrnou cenu, jelikož přišli pouze o 7 bombardérů a 3 stíhačky, v jejichž vracích zahynuli 4 piloti a 8 dalších členů osádek. Dodejme, že jedním z proklamovaných cílů operace „Ten-iči-gó“ bylo usnadnění útoků kamikaze na invazní loďstvo, a třebaže Američané skutečně na vyplutí Speciálního námořního úderného svazu zareagovali očekávaným způsobem, piloti japonských letounů dokázali poškodit pouze letadlovou loď HANCOCK, bitevní loď MARYLAND a torpédoborec BENNET. To pouze podtrhuje, že se skutečně jednalo o sebevražednou akci nemající naději na úspěch, což dokládá zoufalou situaci, ve které se Japonsko nalézalo, a ze které nevedla jiná cesta než bezpodmínečná kapitulace. Něco podobného však přesahovalo myšlenkový obzor odpovědných osob, takže válka přinášející národu nezměrné utrpení pokračovala.
I přes další fiasko byla přeživším námořníkům vyslovena pochvala za jejich sebeobětování, které údajně umožnilo letcům dosáhnout velkého úspěchu, ale velení námořnictva si o výsledku operace nedělalo iluze, takže když měl admirál Jonai odpovědět císaři Hirohitovi na dotaz o stavu válečného námořnictva po operaci „Ten-iči-gó“, musel smutně konstatovat, že už neexistuje. Ano, Spojené loďstvo drcené nepřátelskou přesilou a podvazované nedostatkem paliva se z obávaného soupeře proměnilo v bezmocného otloukánka, který v dalším průběhu války v Tichomoří hrál zanedbatelnou úlohu, tudíž se jeho velení soustředilo na sporadické výpady ponorek a nasazení sebevražedných pilotů kamikaze a kaitenů.
Použité zdroje:
Далл П.: Боевой путь Императорского японского флота. Vydalo nakladatelství Сфера 1997.
Evans D.: The Japanese Navy in World War II; In the Words of Former Japanese Naval Officers. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2017.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (2). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1989.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Hrbek J. a I.: Vítězství přichází z moře; Od vylodění u Anzia po kapitulaci v Tokijském zálivu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1999.
Hubáček M.: Válka končí v Pacifiku (2); Dobývání Okinawy. Vydalo nakladatelství Paseka 2000.
Itó M.: The end of the Imperial Japanese Navy. New York 1984.
Кофман В.: Японские линкоры Второй мировой „Ямато“ и „Мусаси“. Moskva 2006.
Marriott L.: Naval Battles of the Second War: Pacific and Far East. Vydalo nakladateství Pen & Sword Maritime 2022.
Skřivan A.: Pád Nipponu. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1990.
Stille M.: US Navy Carrier Aircraft vs IJN Yamato Class Battleships; Pacific Theater 1944-45. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2015.
Šaroch D.: Příběh bitevní lodě Jamato. Bakalářská práce dostupné online Pribeh bitevni lodi Jamato.pdf (zcu.cz)
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Morze Statki i Okrety 2008/12.
Okrety 2011/1.
Militaria 2006/4.
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
H-044-3: Death of Battleship Yamato
