Kapitulace Japonska. Č 291.

[michan]

Kapitulace Japonska. Č 291.

Mapa Japonska.

Jak se pak blížil den formální kapitulace, začali Američané soustřeďovat na letištích Okinawy, všechny volné a dostupné dopravní letouny, svého Dálněvýchodního letectva, kterými se chystali přepravit do Japonska prvé okupační jednotky.
Dne 26. srpna se generál Eichelberger přemístil z Leyte na Okinawu své velitelství 8. armády a rozhodl se osobně vést přesun 11. výsadkové a 27. pěší divize na ostrov Honšú. Jenomže tajfun, který tehdy nad Japonskem zařádil, způsobil, že jeho výsadek připravovaný na 26. srpen bylo nutno o celé dva dny odložit.
Jako vlastně první americká jednotka vstoupila v 9,00 hodin ráno 28. srpna na japonské území skupina 150 techniků a spojovacích expertů, přepravená letadly na Acugi, rozlehlé letiště válečného námořnictva nacházející se asi 35 kilometrů jihozápadně od Tokia.
Ke svému obrovskému údivu však spojaři brzy zjistili, že nejsou těmi prvními příslušníky amerických ozbrojených sil, kteří vkročili na půdu japonského císařství. Totiž již den předtím mladý palubní pilot z letadlové lodi Yorktown při rutinním letu rozhodl provést sólové obsazení letiště Acugi. Přistál na letišti a nařídil zkoprněnému japonskému pozemnímu personálu namalovat a viditelně umístit nápis „3. loďstvo vítá armádu Spojených států!“
Pak v pohodě odstartoval a vrátil se na Yorktown. „A tento nápis byl jednou z prvních věcí, kterou američtí vojáci, po výstupu z letadel, uviděli. *
*Historickým podkladem je zde: Morrison, S. E. Victory in the Pacific. Český překlad: Vítězství v Pacifiku, str. 360-361.
Již tři hodiny po příchodu odborníků na spojovací techniku přistálo na letišti Acugi 38 čtyřmotorových dopravních letadel s vojáky ochranných oddílů a nezbytnými dodávkami benzínu a dalšího potřebného vybavení.
Přestože se Američané na letišti Acugi nesetkali s žádnými obtížemi, neznamenalo to, že by žádné nebyly předtím. 14. srpna nařídil japonský generálporučík Masao Jošizumi, náčelník Úřadu vojenských záležitostí generálního štábu armády odzbrojení všech armádních letounů a odstranění jejich palivových nádrží Ve většině případů byl rozkaz splněn Ale 302. letecká skupina dislokovaná na letišti Acugi, vybudovaném vlastně k obraně Tokia a sloužícímu jako jedno z hlavních center výcviku námořních kamikaze odmítla vzít japonskou porážku na vědomí. Zaúřadoval její velitel námořní kapitán Jasuna Kozono, který vedl svaz letadel hrozivě přelétajících nad Acugi, Tokiem a okolními městy a shazujících letáky, ve kterých se označovalo rozhodnutí o kapitulaci za podvod a tvrdilo se, že to není císař, ale “ zrádci kolem trůnu“, kdo se chce zbaběle vzdát. V té době se na letišti nacházelo 2 000 letců, kteří sice nestihli dokončit výcvik pilotů kamikaze, ale byli ponižující kapitulací rozvášněni a rozhodnuti pokračovat v odporu, že vedeni Kozonoem prohlašovali, že budou torpédovat spojenecké loďstvo v Tokijském zálivu a jeho vlajkovou loď Missouri vyhodí do vzduchu. Kapitán Kozono byl jedním z nejzkušenějších příslušníků námořního letectva a na letišti Acugi dokázal až do poslední chvíle udržet vysokou bojovou morálku a navzdory pokračujícímu úpadku zajistil i plnou bojeschopnost a navzdory pokračujícímu úpadku zajistil i plnou bojeschopnost svých letounů.
Námořní kapitán Kozono kapitulaci a rozkaz k zastavení letů zcela kategoricky odmítl. Ignoroval také rozkaz vydaný osobně i ministrem námořnictva a s nadřízenými důstojníky přerušil veškerá telefonní spojení. A tak se v tu dobu stala otázka důležité letecké základny Acugi velikým problémem, který hrozil explozí s nedozírnými následky. Již bylo naznačeno, že letiště Acugi, bylo nejbližší letiště hlavnímu městu Tokiu, a přistát se na něm hodlal i generál MacArthur, který již nařídil, aby bylo připraveno k přijetí předvoje okupačních vojsk, a sám se na něm chystal přistát, až bude nucen vstoupit na půdu Japonska. Jenomže v té době byl kapitán Kozono jako hluchý a slepý a byl ke všem argumentům záporný, a neovlivnila jej ani hrozba, že proti němu zasáhne silou japonská námořní pěchota, umístěná na blízké námořní základně Jokosuka. Čas v té době neúprosně běžel a situace se stávala stále kritičtější.
Nakonec bylo v generálním štábu námořnictva rozhodnuto, že tvrdohlavému Kozonovi zatelefonuje jeho přítel princ Takamacu, císařův mladší bratr, též důstojník válečného námořnictva. Problémem však bylo, jak Kozona přimět, aby s princem vůbec hovořil. Proto byl vyslán námořní kapitán Oi, Kozonův spolužák z námořní akademie, aby ho přesvědčil.
Když prý Oi dorazil na letiště, službu konající důstojník mu řekl, že Kozono zešílel; podezíravý Oi nicméně stále trval na svém, že ho chce vidět. A skutečně našel Kozonoa na lůžku, ošetřovaného dvěma lékaři, pod vlivem sedativ a nesouvisle blábolícího nějaké nesmysly.
Následně Oi přesvědčil výkonného důstojníka 302. letecké skupiny, aby on sám šel k telefonu a promluvil s princem Takamacu; ten mu potvrdil císařovo rozhodnutí o kapitulaci. Tento výkonný důstojník poté vyšel před budovu velitelství, kde se v začínajícím soumraku konalo velké shromáždění mladých pilotů trvajících na tom, že boj musí prostě pokračovat. Tam jim oznámil, že je potřeba přijmout kapitulaci, protože o skončení války skutečně rozhodl sám císař Hirohito. Kapitán Oi se poté vrátil na ministerstvo námořnictva s přesvědčením, že velký problém se mu podařilo vyřešit. Ovšem nebylo tomu tak docela: příští den mladí důstojníci nasedli do svých letounů a odlétli agitovat na letiště v Jokosuce a na některá další vojenská letiště. Nicméně je zaznamenáno, že krize ohrožující strategickou základnu Acugi se podařilo zažehnat. No a samotný kapitán Kozono byl převezen do nemocnice a po uzdravení byl postaven před vojenský soud a odsouzen k dlouholetému vězení.
Podobným problémem jako Kozono se hrozil stát i námořní kapitán Minoru Genda, důstojník známý jako spolupracovník admirála Jamamota, z přípravy útoku na Pearl Harbor v roce 1941. Genda na konci války velel několika skupinám stíhačů umístěných na japonské základně na Kjúšú a pověřených zastavením amerických letounů, které pronikaly nad japonské ostrovy. Měl nesplnitelný úkol, protože Američané měli nad Gendou převahu letadel sto ku jedné, nedostatek letadel, chybělo PHM i vycvičení piloti a jejich zastaralé letouny v podstatě nemohly ohrozit, ve velkých výškách operující americké strategické bombardovací letouny. Že se připravuje kapitulace podle Postupimské deklarace se Genda dozvěděl kolem 12. srpna a zpráva jej šokovala. Odletěl na velitelství ostrova Kjúšú a tam dostal potvrzeno, že je to pravda. Nejprve se tam snažil důstojníky velitelství přesvědčit, že je v boji třeba pokračovat, byl však odmítnut. Vrátil se na svoji základnu v Omuře a 17. srpna, poté co nařídil pilotům nepřijímat rozkazy od nikoho jiného než od něho, odletěl na hlavní velitelství námořního letectva v Jokosuce. Chtěl vědět, zda rozhodnutí o kapitulaci učinil sám císař, nebo jeho poradci.
Námořní kapitán Genda zastihl Jokosuku ve stavu velkého až neuvěřitelného zmatku, kdy se tam naplno rozhořel stav velkého zmatku mezi bojechtivými piloty kamikaze a jejich nadřízenými, který chtěli respektovat rozhodnutí nejvyššího velení. Neštěstím bylo, že se v tu dobu tam už přemístili fanatici z Acugi, všemi silami se snažící o získání podpory pro svou snahu pokračovat dále ve válce. V Jokosuce se také nacházelo několik příslušníků osádek sebevražedných osádek člunů a miniponorek, kteří měli být nasazeni proti očekávanému invaznímu loďstvu, a většina z nich se přidala na stranu svých kamarádů z letectva. Genda se chtěl dopátrat skutečného stavu věcí, pokračoval ve své anabázi a v Tokiu vyhledal náčelníka oddělení námořních operací generálního štábu námořnictva kontraadmirála Tomioku, který mu potvrdil, že je skutečně císařovou vůlí a císařovým rozhodnutím prostě válku ukončit. Genda pak nemeškal, vrátil se Jokosuky, kde to sdělil mladým rebelům, a poté odletěl na další základny námořního letectva na Šikoku a Kjúšú, kde všude předal vzkaz admirála Tomioky o nutnosti ukončit všechny válečné operace. Genda měl skutečně velký respekt, který všeobecně všude požíval, nezanedbatelně přispěl k uklidnění situace a k přesvědčení většiny váhajících vojáků všech složek. Po návratu na základnu v Omuře Genda shromáždil své muže, a i jim sdělil, hořkou pravdu Smířili se s nevyhnutelným, a když o něco později přiletěli stále ještě se vzpouzející piloti s Acugi, jejich agitace pro pokračování v boji vyzněla zcela na prázdno. Ještě pro úplnost je nutno dodat, že Genda válku přežil a později se v hodnosti generála stal náčelníkem štábu japonských obranných leteckých sil a nakonec zasedal i v japonském parlamentu. Zemřel roku 1989 ve věku 85. let.
Hlavní fáze velké americké výsadkové operace byla provedena na letišti Acugi a to na rozbřesku 30. srpna 1945. Prvé letadlo se 40 po zuby ozbrojenými muži přistálo v 6 hodin ráno a poté již po celý den v tříminutových intervalech dosedal jeden dopravní letoun za druhým. Večer bylo na Acugi 4 200 vojáků 11. výsadkové divize, kteří okamžitě zaujali obranná postavení. I tak byli vysazení vojáci obklopeni stonásobnou přesilou za situace, kdy japonští vojáci, pokud nezůstali ozbrojeni, ještě stále měli přístup, a to velice snadný, ke zbraním. Američané vysazení v cizí zemi museli spoléhat, že císař a jeho nejbližší, udrží nad svými poddanými neustálou kontrolu a uklidní všechny horké hlavy.
Vzhledem k jakékoliv možnosti, že může nastat nepředvídatelná chvíle, nikdy nešlo vědět, zda se neozvou extremisté, nebyla to jednoduchá situace.
Přesto již ráno dne 30. srpna 1945 přeletěl na Acugi velitel 8. armády generálporučík Eichelberger, aby osobně převzal velení a připravil příchod Nejvyššího velitele spojeneckých sil generála MacArtura.

Generál Robert L. Eichelberger, velitel americké 8. armády, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Robert_L._Eichelberger

Obavy se nepotvrdily a žádné vážnější potíže nevznikly.
Japonské vrchní velení rozmístilo kolem letiště a podél okolních důležitých cest jen spolehlivé a disciplinované jednotky s příkazem udržet klid a zajistit bezpečnost vysazených Američanů.
Bylo jen krátce po 14. hodině 30. srpna 1945, když nad letištěm Acugi zakroužil čtyřmotorový skymaster s velkým nápisem „Bataan“ na přídi a ihned nasadil na přistání.
Z tohoto letadla pak vystoupil generál MacArthur, kterého doprovázel náčelník jeho štábu generálporučík Sutherland a řada štábních důstojníků. Nejvyššího velitele spojeneckých sil, v rozhalené košili a proslavenou dýmkou z kukuřičného klasu, uvítala hudba, generálporučík Echelberger a vojáci 11. divize a 8. armády. Po velice krátkém projevu MacArthur nastoupil do přistavené limuzíny a po silnici, která byla lemovaná tisíci japonských vojáků stojících zády k vozovce, se vydal na třicetikilometrovou cestu z letiště do velkého přístavního města Jokohamy. Starší auto „amerika“ se ale několikrát porouchalo, a tak generál a jeho doprovod dorazil do Jokohamy až po dvou hodinách. Generál MacArthur zřídil svůj dočasný „hlavní stan“ v budově celnice a tam také učinil poslední rozhodnutí týkající se podepsání kapitulace Japonska.

[michan]

Kapitulace Japonska. Č 292.
Další z důležitých osobností, Admirál Halsey se tehdy rozhodl, že se svou hlavní částí mohutného 3. loďstva zakotví v zálivu Sagami, což takříkajíc znamenalo v předpokoji Tokijského zálivu a ve stínu posvátné hory Fudžijama. 27. srpna pak připlul k Halseyho vlajkové lodi USS Missouri ještě torpédoborec Hacuzakura, který přivezl zástupce japonského námořnictva a také lodivody.

Foto USS Missouri (BB-63) na cestě v srpnu 1944 Wikipedia


https://en.wikipedia.org/wiki/USS_Missouri_(BB-63)
Admirál Halsey a jeho náčelník štábu kontraadmirál Robert B. Carney jim dali detailní pokyny, které se týkaly okupace japonské námořní základny a převzali hydrografické informace potřebné pro navigaci v pobřežních vodách a také mapy minových polí. Poté bitevní loď Missouri, britská bitevní loď Duke of York s velitelem britského Tichomořského loďstva admirálem Fraserem na palubě a další plavidla 3. loďstva vpluly do zálivu Sagami a pilotovány japonskými lodivody zamířily k vybraným kotvištím. Letadlové lodi zůstaly v této době, mimo záliv k udržování stálého dohledu nad Tokiem a východní částí ostrova Honšú a minolovky začaly okamžitě čistit vjezd do Tokijského zálivu.
Když ve 14 hodin dne 29. srpna přiletěl admirál Nimitz a odebral se na palubu své vlajkové lodi South Dakota, již tři bitevní lodi, dva lehké křižníky a značný počet torpédoborců zakotvily též v Jokosuce. Všechny starší bitevní lodi prozatím zůstaly v zátoce Sagami, to aby v případě nějaké potřeby mohly svými děly podpořit americké jednotky, které se nacházely na letišti Acugi. Dne 30. srpna ráno v 6,00 hodin začali námořní pěšáci a také příslušníci výsadkových praporů pod velením kontradmirála Oscara C. Budgera obsazovat pevnosti, které chránily vjezd do Tokijského zálivu, základnu Jokohama, ležící uvnitř zálivu, a také blízké letiště. Vše tehdy proběhlo bez jediného sebemenšího incidentu. Na místě pak generál MacArthur rozhodl, že formální podpis všech kapitulačních dokumentů, bude uskutečněn v 9,00 hodin ráno 2. září 1945. Poté nechal na admirálu Nimitzovi, aby on zvolil místo, na kterém bude ceremonie kapitulace provedena. Nimitz k tomuto významnému účelu vybral bitevní loď Missouri, která byla po několik posledních týdnů války vlajkovou lodí velitele 3. loďstva admirála Halseyho.
Ráno 2. září 1945 zahalovala celý Tokijský záliv jen lehká mlha, která se jen velice pozvolna začala rozptylovat. Impozantní bitevní loď Missouri kotvila na naprosto klidné hladině. Mimo ní se v zálivu nacházelo celkem 258 válečných plavidel všech možných typů, od bitevních lodí až po malé výsadkové čluny, a nad nimi nepřetržitě hlídkoval velký počet armádních a námořních stíhaček. Většina přítomných letadlových lodí se tehdy zdržovala mimo Tokijský záliv připravena při ukončení kapitulační ceremonie odstartovat celé stovky letounů k závěrečné vítězné přehlídce. Na admirálské palubě bitevní lodě Missouri, na jejím pravoboku, byl umístěn prostý stolek z důstojnické jídelny pokrytý zeleným suknem. Na něm ležely k podpisu kapitulace připravené kapitulační dokumenty v anglické a japonské verzi. Bylo krátce po sedmé hodině ranní, když na bitevní loď Missouri začali přicházet první hosté. Již v 8,03 přirazil torpédoborec Buchanan, který přivážel vysoké americké důstojníky a zástupce Spojenců. Když v 8.05 vystoupil z Buchananu po schůdkách, nacházejících se na pravoboku bitevní lodi, na její palubu admirál loďstva Nimitz, byla na hlavní stožár bitevní lodi vytažena jeho vlajka s pěti hvězdami a admirál Halsey dočasně přemístil svou vlajku se čtyřmi hvězdami na stožár bitevní lodi Iowa Generál armády Douglas Mac Arthur přišel na palubu Missouri v 8. 43, byl přivítán admirály Nimitzem a Halseym a jeho osobní vlajka, též s pěti hvězdami, zavlála na stožáru vedle Nimitzovy. Generál a oba admirálové poté odešli do vlajkové kabiny.
Bylo 8. 56, když přivezl torpédoborec Lansdowne z Jokohamy japonskou delegaci. Jejími dvěma nejdůležitějšími členy byli ministr zahraničí Mamoru Šigemecu, pověřenými podpisem dokumentů jménem japonské vlády a náčelník generálního štábu generál Jošidziro Umezu, pověřený podpisem za císařský hlavní stan. Doprovázeli je tři zástupci ministerstva zahraničí, tři zástupci armády a tři zástupci námořnictva. Celou tuto japonskou delegaci vedl formálně Šigemecu, kterému nezbylo než tuto roli přijmout, neboť bylo nepředstavitelné, aby byl takové potupě vystaven předseda vlády princ Higašikuni, člen císařského dvora. Stejně tak prý bylo obtížné vybrat zástupce ozbrojených sil. Když prý se Umezu dozvěděl, že byl určen k podpisu kapitulačních dokumentů, vzbouřil se s tím, že pokud mu to bude přikázáno, na místě spáchá sebevraždu. Nakonec se poddal až po osobní intervenci císaře.
Ihned za stolem, na němž se nacházely kapitulační listiny, stáli zástupci spojeneckých zemí, kteří byli připraveni podepsat za svoje vlády, a pozorovatelé vyslaní jejich ozbrojenými silami.
Členové japonské delegace stáli s kamennými tvářemi za stolkem s listinami na místě, které jim určil MacArthurův pobočník. Z tlampačů se ozval hlas lodního kaplana a po krátké modlitbě následovala americká hymna. Následně, asi tak po třech minutách naprostého ticha, se objevil Mac Arthur doprovázený admirály Nimitzem a Halseym. Generál přistoupil k mikrofonu, a jak historie zaznamenala, tak pravil: „Shromáždili jsme se zde, zástupci hlavních válčících mocností, abychom uzavřeli slavnostní smlouvu, jejímž prostřednictvím může být obnoven mír… Je mojí upřímnou nadějí a nadějí celého lidstva, že při této slavnostní příležitosti může vzejít z krve a masakrů minulosti lepší svět., svět zasvěcený důstojnosti člověka a naplnění jeho nejvlastnější touhy po svobodě, toleranci a spravedlnosti. Podmínky a požadavky, za kterých byla nabídnuta a přijata kapitulace japonských císařských ozbrojených sil, jsou obsaženy v dokumentu nacházejícím se nyní před vámi…*“
*historickým podkladem je zde: Reports of General Mac Arthur, sv. I. česky: Hlášení generála MacArthura, sv. I. str. 455.
Následně Nejvyšší spojenecký velitel generál MacArthur ukázal na židli na protější straně stolu a pokynem vyzval japonské zástupce, aby předstoupili a dokumenty podepsali. Ministr Šigemicu zápolil se svým cylindrem, rukavicemi, holí a perem a zdálo se, že je zcela zmaten. Někteří z přihlížejících jej podezírali, že se vlastně snaží okamžik podpisu byť jen o pár vteřin oddálit, ale zřejmě po výstupu na palubu lodi a po čekávání měl problémy s protézou nahrazující levou nohu, o kterou přišel v třicátých letech v Šanghaji při pokusu o atentát.
Nastalé napětí přerušil hlas MacArthura, který rozkázal svému náčelníkovi štábu: „Sutherlande, ukažte mu, kde má podepsat!“. Nakonec Šigemecu listiny podepsal z titulu své funkce a hned po něm generála Umezu.

Mamoru Shigemitsu podepisuje oficiální listiny kapitulace, Wikipedie.

https://en.wikipedia.org/wiki/Surrender_of_Japan
Pak podepsal z titulu své funkce Nejvyššího velitele spojeneckých sil generál MacArthur. Od počátku ceremonie mu stáli po boku dva důstojníci. Prvním byl generálporučík Jonathan M. Wainwrigth, který poté, co MacArthur na rozkaz prezidenta Roosevelta opustil v březnu 1942 Filipíny, převzal velení a po statečné obraně Bataanu a Corregidoru se zbytkem americko-filipínských vojsk kapituloval. Druhým byl britský generálporučík sir Arthur E. Percival, který v únoru téhož roku 1942 kapituloval v Singapuru obklíčen japonskými vojsky. Oba generálové strávili celý zbytek války v japonských zajateckých táborech a na Missouri byli na MacArthurovu výslovnou žádost přivezeni bezprostředně po svém osvobození a ještě ve značně zuboženém stavu. Po MacArthurovi připojil za Spojené státy podpis admirál Nimitz a poté zástupci dalších spojeneckých zemí v následujícím pořadí: generál Hsu Jung-Chang za Čínu, admirál sir Bruce Fraser za Spojené království, generálporučík Kuzma N. Děrevjanko za Sovětský svaz, generál sir Thomas Blamey za Austrálii, plukovník L. Moore-Cosgrave za Kanadu, generál Jocques P. Leclerc za Francii, admirál Conrad E. L. Helfricht za Nizozemí a letecký vicemaršál Leonard M. Isitt za Nový Zéland. Poslední podpis byl učiněn v 9.20. Japonští zástupci převzali stejnopis kapitulační listiny, toporně se uklonili, a jak odcházeli, dostalo se jim poct obvyklých pro návštěvy opouštějící paluby válečných lodí, což mělo symbolizovat skutečnost, že se již déle nejedná o nepřítele. Japonští zástupci poté opět nastoupili na torpédoborec Lansdowne, který je odvezl zpět do jokohamského přístavu; admirál Nimitz při této příležitosti již zrušil rozkaz, podle kterého pro první cestu udělil veliteli torpédoborce admirál Halsey- nenabízet Japoncům občerstvení, cigarety a neprojevovat vůči nim žádné zdvořilosti. V 9.25 vysvitlo slunce a nad zálivem zaburácely motory 450 palubních letounů a několik set letounů amerického armádního letectva v mohutné demonstraci vzdušných sil, která ceremonii uzavírala, jak hovoří historické zápisy.
Podpisem řečených kapitulačních listin se Japonsko zavazovalo k přijetí všech ustanovení Postupimské deklarace, k bezpodmínečné kapitulaci všech svých ozbrojených sil kdekoli se nacházejících, k osvobození všech zadržených a válečných zajatců a k provedení všech rozkazů, které k uskutečnění kapitulačních podmínek vydá Nejvyšší velitel ozbrojených sil. Okamžitě po podpisu Tokio zveřejnilo Císařský výnos o kapitulaci, jehož text byl předán japonské delegaci v Manile. Ve stejnou dobu admirál Nimitz vydal prohlášení, které bylo vysíláno v celém Tichomoří i ve Spojených státech. Pravilo se v něm:
„Na palubách lodí válečného námořnictva na moři a v přístavech a na mnoha našich ostrovních základnách v Pacifiku se nyní oslavuje a zní děkovné modlitby. Dlouhý a těžký boj… je u konce… dnes se všichni mírumilovní lidé světa radují z vítězství a jsou hrdi na to, čeho dosáhly naše spojené ozbrojené síly. Ale skládáme také poctu těm, kteří při obraně svobody položili své životy. Na Guamu je nedaleko od mého velitelství v zeleném údolí vojenský hřbitov. Vyrovnané řady bílých křížů jsou připomínkou vysoké ceny, kterou jsme za vítězství zaplatili. Na těchto křížích jsou jména amerických vojáků, námořníků a námořních pěšáků … jména, která jsou jakýmsi průřezem demokracie. Společně bojovali jako bratři ve zbrani, společně zemřeli a nyní bok po boku odpočívají. Máme vůči nim posvátný závazek – zajistit, že jejich oběť pomůže učinit tento svět, ve kterém žijeme, lepším a bezpečnějším. Nyní před námi stojí velké úkoly rekonstrukce a obnovy. Jsem si jist, že přitom budeme schopni užít stejné dovednosti, vynalézavosti a přemýšlivosti, jakých jsme užívali na cestě k vítězství.“ * *Historickým podkladem je: Morison, S. E.: Victory in the Pacific, česky: Vítězství v Pacifiku, str. 367.
Večer promluvil v rozhlasovém vysílání k lidu Spojených států ve stejném duchu generál MacArthur.
Jak říkají historické prameny – „Podepsání kapitulačních listin na palubě bitevní lodi Missouri ráno 2. září 1945 završilo dlouhou a těžkou cestu vedoucí napřed do Berlína a poté do Tokia. Japonsko bylo poraženo, jeho armády se vzdaly a do japonských měst vstupovala spojenecká vojska. 2. světová válka skončila. Bylo to přesně 6 let a jeden den od okamžiku, kdy 1. září 1939 na polské hranici začala.“
I tento poslední odstavec pro nás nalezl a píše spisovatel Miloš Hubáček – Válka končí v Pacifiku (II). Dobývání Okinawy str. 368 a já mu za jeho historickou práci moc a moc děkuji.
Stejně tak děkuji za mnohé informace i spisovateli historiku Skřivanu Alešovi, viz – Použité podklady. A mnohým historikům dalším.

Použité historické podklady Pacifik 2:
- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima Praha 2 000., Vydání 1.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
Piekalkiewicz Janusz: Letecká válka 1939 – 1945, Vydalo nakladatelství Mustang s.r.o. Plzeň 1995
Piekalkiewicz Janusz: Námořní válka 1939 – 1945, Nakladatelství Mustang s.r.o. Plzeň 1997.
Piekalkiewicz Janusz: Tanková válka 1939 – 1945, Nakladatelství Mustang s.r.o. Plzeň 1995.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=700