Řekněme si ještě některé další podrobnosti, které historiografie prezentuje u faktů, které jsou zahrnuty u titulku - Strategické problémy a jejich řešení Spojenci v Pacifiku. Hovoří se tam o tom, že se Američané, po srpnové (1943) konferenci v Quebecku, zcela přiklonili k podpoře maršála Čankajška, neboť se jim jevila, jako nejvýhodnější v tom, že když jej budou podporovat, bude tak mnohem snazší znovu otevřít tzv. Barmskou cestu (z Rangúnu do Číny)
Mapa Barmy a pomezí Indie. Barmská cesta z Rangúnu do Číny. Kreslil Roz.
A skutečně pak Čankajška podporovali, i když je generál Stillwell varoval, že je neupřímný, nečestný a vyznačuje se podvodným jednáním. Americká pomoc představující miliony dolarů, velké množství zbraní, munice a potravin byla pak Čankajškem využita nejen k boji proti Japoncům. Velká část všeho byla použita jako úplatky místním velitelům, kteří mu pak projevili větší podporu a loajalitu při budování vojenských oddílů, aby mohl poté, po válce, porazit komunisty vedené Mao Ce-tungem (což se mu po válce nepodařilo – u mne Bohužel).
Britové, oproti tomu, sestavovali nejprve plán, který počítal s tím, že musí provádět sérii útoků na souši i na vodě na své cestě od Rangúnu do Singapuru. Tehdy se o nějaké boje, které, později vyústili v těžké pozemní boje především v Barmě, takřka nikdo nezajímal. Po ustanovení již vzpomínaného Velitelství pro jihovýchodní Asii (SEAC) se pak po Quebecku, rozpracovávaly bližší a podrobnější plány, které počítaly s postupem IV. sboru z Imphalu a dále přes Čjintwin, se Stilwellovým postupem na jih po ledské silnici (město Ledo), s útokem východního křídla Číňanů z Junnanu a konečně i s výsadkem za japonskou linií, kterou měl provádět generál Wingate se svými Čindity. Wingateho cílem mělo být přerušení všech komunikačních linek japonským vojskům na území okolo Indaw, proti kterým stál tehdy generál Stilwell.
Úkoly, které musely být splněny v době ještě předtím, než dojde k rozhodující bitvě s Japonci, byly zdokumentovány v memorandu, které vzniklo na setkání s veliteli pozemních, námořních i leteckých sil a vydal je velitel SEAC Lord Mountbatten. Přes všechny námitky co všechno nejde (velitelé jednotlivých složek na setkání - nejprve vysvětlovali Mountbattenovi, že nejde bojovat v džungli s Japonci, stejně jako nejde letecky zásobovat jednotky v džungli, nejde bojovat v džungli v době monzunu, což byla jen z části pravda. Výčet zakončili tím, že se rozhodli, že nepůjdou pozvednout morálku jednotkám v přední linii.) se tehdy podařilo Mountbattenovi a Slimovi je přesvědčit, že všechno jde, když se chce. David Rooney na str. 21, doslova fakt v jakém to bylo prostředí popsal slovy:
„Slim a Mountbatten však společnými silami dokázali 14. armádu přetvořit v bojeschopný celek, což se projevilo za půl roku při bitvě o Kohimu a Imphal ( 1944). I v tomto se navzájem doplňovali. Většina veteránů RAF, ráda vzpomíná na Mountbattenovy improvizované projevy, zatímco vojáci praporu West Yorks, kteří se snažili držet se trochu při zemi, měli raději Slima. Mountbatten jim připadal, trochu jako frajírek Flash Harry.“
Lord Mountbatten si velmi brzo získal na svou stranu generála Slima, když se mu vzápětí podařilo získat i maršála Baldwina, velitele RAF. U mnoha svých podřízených bylo těžké prosadit, aby v době monzunu boj pokračoval, a aby bylo zajištěno i letecké zásobování. Historické podklady říkají, že se nebylo co divit, neboť až do listopadu 1943, počítaly plány náčelníka štábu spíše s pozemním, říčním nebo námořním útokem na Rangún, Singapur nebo Sumatru., než nějakou velkou bitvou u Imphalu.
Na celou tehdejší strategickou situaci měl vliv i britský ministerský předseda Winston Churchill, který si v řečené době dělal starosti kvůli nepokojům v Bengálsku (jihovýchodní Indie). Měl totiž již několik roků nedůvěru k indickým jednotkám (a to i k těm, které již několik let bojovali poctivě na straně Britů) a měl strach, že by tyto jednotky mohly být jádrem indického povstání. Je až s podivem, že Churchil tyto obavy sdílel i několik let poté co se připravovala ofenzíva a měl je i v letech 1944, když již Indové v Barmě dosáhli více jak dvaceti vítězství.
Rozhodující roli ve zdržení však sehrával fakt, že se přesouvala, v plánování útočných akcí, pozornost z útoků na moři na útoky v pozemních bitvách. Roli sehrál určitě také fakt, že se v konci roku 1943 a na začátku roku 1944, muselo mnoho lodí a válečného materiálu přesunout do Evropy, kde se, jak mnozí vědí, připravovala a později i prováděla, nedlouho poté, největší obojživelná operace doby – Operace OVERLORD (6. června 1944.).
V této situaci se nejlépe orientoval Čankajšek, který díky změně plánu u britsko-indických jednotek, se daleko snadněji vyvázal z původních plánů a mohl snadněji, dle plánů z Quebecku, zahájit z Junnanu velkou ofenzívu svých armád, kterou jen koordinoval s pozemními útoky vojsk generála Stilwella a 14. armády.
Japonci , jejich strategie, a jejich útočné plány 1943,44.
Ve stejné době kdy svou strategii pro boje v Barmě, pozvolna, od Quebecku připravovali Spojenci, plánovali svou budoucí strategii i Japonci.
Nejprve, začátkem roku 1943, ustavili Japonci tzv. Barmskou oblastní armádu (Burma Area Army), když její velitelství umístili přímo do hlavního města, tedy do Rangúnu. V řečené době na barmském území také již působil generál Mataguči, velitel japonské 15. armády, který, jak se později ukázalo, byl jednou z klíčových postav během celé okupace na japonské straně, tedy až do května 1945. Své velitelství měl v Majmjo a odtud řídil celkem 3 japonské divize, což bylo tehdy asi tak 100 000 mužů:
„56. divize se setkala (bojovala) s Číňany.
18. divize bojovala se Stilwellem.
33. divize dostala za úkol střežit řeku Čjintwin.“ – což uvádí, na str. 22., historik David Rooney, ve své knize Vítězství v Barmě.
Zde je asi dobré říci, že stejný velitel japonské 15. armády generál Mataguči uvádí, že byl otřesen, když se setkal s Wingateovou (Čindité) první výpravou do týlu japonské armády (únor-duben 1943 – Výprava Longcloth - bude o ní ještě pojednání.). Mataguči ještě později poznamenal, že prý „tehdy musel zcela změnit svůj dosavadní způsob strategického myšlení, neboť Wingateova výprava jej přesvědčila, že Japonci musí obsadit Imphal dříve, než to učiní spojenecká vojska.“ A právě na základě tehdy zcela rozvráceného týlu japonských oddílů (Výprava Longcloth), poškození železnic a silnic a těžké ztráty japonských oddílů na živé síle, prý vedli generála Matagučiho k tomu, že dostal „tehdy rozumný“, je to v uvozovce, tedy nerozumný nápad, „ vyslat do džungle jednotky jen s minimálními zásobami, což se jim však v následujících měsících vymstilo“.
Zde viz foto generálmajora Orde Charlese Wingateho (Wingate), legendárního velitele Činditů. Foto je majetkem Wikipedie, zde byla upravena velikost.
Mataguči pak vypracoval rychlý plán útoku, ale ten byl Barmskou oblastní armádou a Vrchním velitelstvím v Tokiu odsouhlasen až v prosinci 1943.
General Renya Mataguchi (Mataguči), velitel japonské 15. armády. Foto je majetkem Wikipedie, zde byly upraveny rozměry fota.
V řečeném plánu zamýšlel generál Mataguči vyslat do hlavního útoku na Kohimu a Imphal své 3 divize:
33. divizi pod velením generála Janagida, která by bojovala v oblasti Tiddimu s úkolem zneškodnit 17. Indickou divizi a poté měla postupovat k Imphalu (od jihu).
15. divizi pod velením generála Jamagučiho spojenou s větší částí tzv. Indické armády (Indian National Army), kterou tvořili převážně indičtí zajatci; tato divize měla provést dva obchvaty na Imphal z východu.
31. divizi pod velením generála Satoa, která měla za úkol obsadit Kohimu a poté okupovat Dimapur (severozápadně od Kohimy) – důležitý dopravní uzel a zásobovací stanici. A právě tady odtud chtěl v celkovém kontextu, generál Mataguči, společně spolu s velitelem Indické národní armády Subhasem Chandrou Bosem, uskutečnit svou vysněnou cestu s triumfálním pochodem na Dillí v Indii.
Z důvodů pozdního schválení útoku z Tokia, byl hlavní útok určen na 15. březen 1944. Součástí celého tehdejšího útoku, byla ještě i japonská 55. divize generála Hanaja, která měla provést překvapivý útok, když měla vrazit klín, na postavení 5. a 7., indické divize a 81. západoafrické divize (West African Division) v Arakanu (Pohraniční kraj v Barmě). Tato zvláštní akce měla tehdy přimět generála Slima k tomu, že všechny své rezervy bude muset soustřeďovat právě na obranu Arakanu, což otevře zcela cestu Japoncům útočit na Imphal v Indii.
K tomu se ještě více dozvíme od historika Davida Rooneyho, který na str. 22., doslova píše, cituji:
„Všechny Matagučiho plány tedy závisely na rychlém útoku, který by vrazil klín mezi indické a britské jednotky. Domníval se tehdy, bohužel nesprávně, že jej setkání s Wingateovou první výpravou (Čindité vysazení v týlu japonských oddílů - v První Činditské výpravě – bude zde o ní pojednání)) dostatečně poučilo, a vyslal všechny své jednotky do džungle. Jejich zásoby potravin a střeliva však stačily jen na jeden měsíc. Tyto zásoby pak měly být doplněny při obsazování velkých zásobovacích základen okolo Imphalu, které zde Britové neúnavně budovali. Některé jednotky 31. divize, jež byly k útoku vyslány ze severu od řeky Čjintwin, měly sice k dispozici muly a voly, které mohly v případě potřeby využít místo potravinových přídělů, ale tato myšlenka byla jen obtížně uskutečnitelná v praxi.“
