Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 4.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6651
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 4.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 4.
Řekněme si ještě některé další podrobnosti, které historiografie prezentuje u faktů, které jsou zahrnuty u titulku - Strategické problémy a jejich řešení Spojenci v Pacifiku. Hovoří se tam o tom, že se Američané, po srpnové (1943) konferenci v Quebecku, zcela přiklonili k podpoře maršála Čankajška, neboť se jim jevila, jako nejvýhodnější v tom, že když jej budou podporovat, bude tak mnohem snazší znovu otevřít tzv. Barmskou cestu (z Rangúnu do Číny)
Barma_1941_33.jpg

Mapa Barmy a pomezí Indie. Barmská cesta z Rangúnu do Číny. Kreslil Roz.
A skutečně pak Čankajška podporovali, i když je generál Stillwell varoval, že je neupřímný, nečestný a vyznačuje se podvodným jednáním. Americká pomoc představující miliony dolarů, velké množství zbraní, munice a potravin byla pak Čankajškem využita nejen k boji proti Japoncům. Velká část všeho byla použita jako úplatky místním velitelům, kteří mu pak projevili větší podporu a loajalitu při budování vojenských oddílů, aby mohl poté, po válce, porazit komunisty vedené Mao Ce-tungem (což se mu po válce nepodařilo – u mne Bohužel).
Britové, oproti tomu, sestavovali nejprve plán, který počítal s tím, že musí provádět sérii útoků na souši i na vodě na své cestě od Rangúnu do Singapuru. Tehdy se o nějaké boje, které, později vyústili v těžké pozemní boje především v Barmě, takřka nikdo nezajímal. Po ustanovení již vzpomínaného Velitelství pro jihovýchodní Asii (SEAC) se pak po Quebecku, rozpracovávaly bližší a podrobnější plány, které počítaly s postupem IV. sboru z Imphalu a dále přes Čjintwin, se Stilwellovým postupem na jih po ledské silnici (město Ledo), s útokem východního křídla Číňanů z Junnanu a konečně i s výsadkem za japonskou linií, kterou měl provádět generál Wingate se svými Čindity. Wingateho cílem mělo být přerušení všech komunikačních linek japonským vojskům na území okolo Indaw, proti kterým stál tehdy generál Stilwell.
Úkoly, které musely být splněny v době ještě předtím, než dojde k rozhodující bitvě s Japonci, byly zdokumentovány v memorandu, které vzniklo na setkání s veliteli pozemních, námořních i leteckých sil a vydal je velitel SEAC Lord Mountbatten. Přes všechny námitky co všechno nejde (velitelé jednotlivých složek na setkání - nejprve vysvětlovali Mountbattenovi, že nejde bojovat v džungli s Japonci, stejně jako nejde letecky zásobovat jednotky v džungli, nejde bojovat v džungli v době monzunu, což byla jen z části pravda. Výčet zakončili tím, že se rozhodli, že nepůjdou pozvednout morálku jednotkám v přední linii.) se tehdy podařilo Mountbattenovi a Slimovi je přesvědčit, že všechno jde, když se chce. David Rooney na str. 21, doslova fakt v jakém to bylo prostředí popsal slovy:

„Slim a Mountbatten však společnými silami dokázali 14. armádu přetvořit v bojeschopný celek, což se projevilo za půl roku při bitvě o Kohimu a Imphal ( 1944). I v tomto se navzájem doplňovali. Většina veteránů RAF, ráda vzpomíná na Mountbattenovy improvizované projevy, zatímco vojáci praporu West Yorks, kteří se snažili držet se trochu při zemi, měli raději Slima. Mountbatten jim připadal, trochu jako frajírek Flash Harry.“

Lord Mountbatten si velmi brzo získal na svou stranu generála Slima, když se mu vzápětí podařilo získat i maršála Baldwina, velitele RAF. U mnoha svých podřízených bylo těžké prosadit, aby v době monzunu boj pokračoval, a aby bylo zajištěno i letecké zásobování. Historické podklady říkají, že se nebylo co divit, neboť až do listopadu 1943, počítaly plány náčelníka štábu spíše s pozemním, říčním nebo námořním útokem na Rangún, Singapur nebo Sumatru., než nějakou velkou bitvou u Imphalu.
Na celou tehdejší strategickou situaci měl vliv i britský ministerský předseda Winston Churchill, který si v řečené době dělal starosti kvůli nepokojům v Bengálsku (jihovýchodní Indie). Měl totiž již několik roků nedůvěru k indickým jednotkám (a to i k těm, které již několik let bojovali poctivě na straně Britů) a měl strach, že by tyto jednotky mohly být jádrem indického povstání. Je až s podivem, že Churchil tyto obavy sdílel i několik let poté co se připravovala ofenzíva a měl je i v letech 1944, když již Indové v Barmě dosáhli více jak dvaceti vítězství.
Rozhodující roli ve zdržení však sehrával fakt, že se přesouvala, v plánování útočných akcí, pozornost z útoků na moři na útoky v pozemních bitvách. Roli sehrál určitě také fakt, že se v konci roku 1943 a na začátku roku 1944, muselo mnoho lodí a válečného materiálu přesunout do Evropy, kde se, jak mnozí vědí, připravovala a později i prováděla, nedlouho poté, největší obojživelná operace doby – Operace OVERLORD (6. června 1944.).
V této situaci se nejlépe orientoval Čankajšek, který díky změně plánu u britsko-indických jednotek, se daleko snadněji vyvázal z původních plánů a mohl snadněji, dle plánů z Quebecku, zahájit z Junnanu velkou ofenzívu svých armád, kterou jen koordinoval s pozemními útoky vojsk generála Stilwella a 14. armády.


Japonci , jejich strategie, a jejich útočné plány 1943,44.

Ve stejné době kdy svou strategii pro boje v Barmě, pozvolna, od Quebecku připravovali Spojenci, plánovali svou budoucí strategii i Japonci.
Nejprve, začátkem roku 1943, ustavili Japonci tzv. Barmskou oblastní armádu (Burma Area Army), když její velitelství umístili přímo do hlavního města, tedy do Rangúnu. V řečené době na barmském území také již působil generál Mataguči, velitel japonské 15. armády, který, jak se později ukázalo, byl jednou z klíčových postav během celé okupace na japonské straně, tedy až do května 1945. Své velitelství měl v Majmjo a odtud řídil celkem 3 japonské divize, což bylo tehdy asi tak 100 000 mužů:
„56. divize se setkala (bojovala) s Číňany.
18. divize bojovala se Stilwellem.
33. divize dostala za úkol střežit řeku Čjintwin.“
– což uvádí, na str. 22., historik David Rooney, ve své knize Vítězství v Barmě.
Zde je asi dobré říci, že stejný velitel japonské 15. armády generál Mataguči uvádí, že byl otřesen, když se setkal s Wingateovou (Čindité) první výpravou do týlu japonské armády (únor-duben 1943 – Výprava Longcloth - bude o ní ještě pojednání.). Mataguči ještě později poznamenal, že prý „tehdy musel zcela změnit svůj dosavadní způsob strategického myšlení, neboť Wingateova výprava jej přesvědčila, že Japonci musí obsadit Imphal dříve, než to učiní spojenecká vojska.“ A právě na základě tehdy zcela rozvráceného týlu japonských oddílů (Výprava Longcloth), poškození železnic a silnic a těžké ztráty japonských oddílů na živé síle, prý vedli generála Matagučiho k tomu, že dostal „tehdy rozumný“, je to v uvozovce, tedy nerozumný nápad, „ vyslat do džungle jednotky jen s minimálními zásobami, což se jim však v následujících měsících vymstilo“.
Orde_charles_wingate_Wiki_33.jpg

Zde viz foto generálmajora Orde Charlese Wingateho (Wingate), legendárního velitele Činditů. Foto je majetkem Wikipedie, zde byla upravena velikost.

Mataguči pak vypracoval rychlý plán útoku, ale ten byl Barmskou oblastní armádou a Vrchním velitelstvím v Tokiu odsouhlasen až v prosinci 1943.

general_Mutaguchi_Renya_22.jpg

General Renya Mataguchi (Mataguči), velitel japonské 15. armády. Foto je majetkem Wikipedie, zde byly upraveny rozměry fota.
V řečeném plánu zamýšlel generál Mataguči vyslat do hlavního útoku na Kohimu a Imphal své 3 divize:
33. divizi pod velením generála Janagida, která by bojovala v oblasti Tiddimu s úkolem zneškodnit 17. Indickou divizi a poté měla postupovat k Imphalu (od jihu).
15. divizi pod velením generála Jamagučiho spojenou s větší částí tzv. Indické armády (Indian National Army), kterou tvořili převážně indičtí zajatci; tato divize měla provést dva obchvaty na Imphal z východu.
31. divizi pod velením generála Satoa, která měla za úkol obsadit Kohimu a poté okupovat Dimapur (severozápadně od Kohimy) – důležitý dopravní uzel a zásobovací stanici. A právě tady odtud chtěl v celkovém kontextu, generál Mataguči, společně spolu s velitelem Indické národní armády Subhasem Chandrou Bosem, uskutečnit svou vysněnou cestu s triumfálním pochodem na Dillí v Indii.
Z důvodů pozdního schválení útoku z Tokia, byl hlavní útok určen na 15. březen 1944. Součástí celého tehdejšího útoku, byla ještě i japonská 55. divize generála Hanaja, která měla provést překvapivý útok, když měla vrazit klín, na postavení 5. a 7., indické divize a 81. západoafrické divize (West African Division) v Arakanu (Pohraniční kraj v Barmě). Tato zvláštní akce měla tehdy přimět generála Slima k tomu, že všechny své rezervy bude muset soustřeďovat právě na obranu Arakanu, což otevře zcela cestu Japoncům útočit na Imphal v Indii.
K tomu se ještě více dozvíme od historika Davida Rooneyho, který na str. 22., doslova píše, cituji:

„Všechny Matagučiho plány tedy závisely na rychlém útoku, který by vrazil klín mezi indické a britské jednotky. Domníval se tehdy, bohužel nesprávně, že jej setkání s Wingateovou první výpravou (Čindité vysazení v týlu japonských oddílů - v První Činditské výpravě – bude zde o ní pojednání)) dostatečně poučilo, a vyslal všechny své jednotky do džungle. Jejich zásoby potravin a střeliva však stačily jen na jeden měsíc. Tyto zásoby pak měly být doplněny při obsazování velkých zásobovacích základen okolo Imphalu, které zde Britové neúnavně budovali. Některé jednotky 31. divize, jež byly k útoku vyslány ze severu od řeky Čjintwin, měly sice k dispozici muly a voly, které mohly v případě potřeby využít místo potravinových přídělů, ale tato myšlenka byla jen obtížně uskutečnitelná v praxi.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6651
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 4.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 5.

První Činditská výprava (Operace Longcloth), únor, květen 1943.
Prakticky až na malé výjimky, se právě do únoru a března 1943, dařilo v V Barmě japonským vojskům vše, na co sáhly. Co do té doby napadly, to většinou dobily a obsadily. Je to sice trochu i nadsázka, ale v Barmě a vůbec i na většině pevniny Asie kam vojensky vstoupily, to i platilo.
Pojďme a podívejme se na oblast, a na lidi té doby, a jak se některé věci právě v dané měsíce - , únor, březen 1943, pro Japonce začaly měnit. Jeden z historiků, který nám charakterizuje osobnost, která se o tento fakt zasloužila, byl „trochu“ výstřední velitel generál Orde Charles Wingate. Tak tedy jedná se o historika Davida Rooneye, který na str. 96., své knihy – Vítězství v Barmě - , doslova tento fakt, i s tím kdo u Wingatea sehrál nejlepší roli, což byl generál Wavell, popsal vše zásadní o vzniku Činditů, těmito slovy:

„Generál Wavell hrál klíčovou roli v několika kritických okamžicích Wingateovy neobvyklé kariéry. Jejich cesty se poprvé setkaly v třicátých letech (minulého století) v Palestině, kde Wingate organizoval židovské noční hlídky, které měly zabránit infiltraci Arabů. Zatímco většina britských důstojníků sympatizovala spíše s Araby, Wingate byl radikální sionista. Za svou práci získal Řád za statečnost, ale kvůli neskrývané podpoře sionistických myšlenek byl nakonec převelen. Když Wavell v letech 1940-1941 bojoval v Ethiopii proti Italům, setkal se zde s Wingatem znovu a pověřil jej vedením malých guerillových skupin, které měly za úkol operovat za frontou.
Z této doby Wavell vzpomíná na dvě věci, které mu o Wingateovi uvízly v paměti: za prvé to byly jeho novátorské názory na vedení boje a bojovou strategii malých skupin, a za druhé jeho svérázné a často až hrubé způsoby, které používal při komunikaci se svými kolegy a nadřízenými.
V roce 1942, kdy britská a indická vojska utrpěla v Barmě těžkou a pokořující porážku od japonských okupantů, si Wavell opět vzpomněl na Wingateovy zásluhy v Palestině a Ethiopii, a nechal ho povolat do Díllí.
Tady mu bylo stručně naznačeno, že má volnou ruku při organizování guerillových bojových skupin, které mají operovat a provádět záškodnickou činnost na druhé straně fronty.“

Archibald_Wavell_44.jpg

Zde viz foto generála Archibalda Wavella, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.
V dalších historických zdrojích – viz Použité podklady – se dozvídáme bližší podrobnosti o vzniku Činditů, stejně jako co a kdo vlastně byli tito „partyzáni“ Indie a Barmy a jaký byl jejich účel vzniku v v tamějších džunglích, když např. v Kapitole 6. – Poučení z porážky. Barmské tažení Dr. Daniel Marston napsal na str. 110., doslova, cituji:

"Čindité byli částečně výsledkem Wawellovy snahy zformovat během prvního barmského tažení partyzánské jednotky. V barmském městě Maymyo došlo k založení Školy pro boj v divočině (Bush Warfare School). Brigádní generál Orde Wingate, specialista pro boj zvláštních jednotek, byl pověřen centralizací různých škol a výcviku. Společně se zbytkem BURCORPS se museli stáhnout do Indie a z pozůstatků Školy pro boj v divočině ve spojení s příslušníky evropských komandos vzniklo v Indii druhé takové středisko. Wingate se stal velitelem 77. Indické brigády a vyjádřil přání uskutečnit s ní neortodoxní nájezd do severní Barmy. Ten měl podpořit čínskou ofenzívu.“

Takto vzniklá brigáda, které velel Wingate pak podstoupila velice obtížný výcvik pro boj v džungli, kde byl základní předpoklad, že tyto oddíly nebudou odkázány na pohyb po silnicích, ale po stezkách v džungli. Pochodové proudy takto vzniklé, používaly pro dopravu všech nákladů muly a zásobování probíhalo též ze vzduchu pomocí letadel (letecké dopravě všeho potřebného pro boj, zde bude věnována samostatná kapitola). Vzniklá brigáda o síle 3 000 mužů, pak byla rozdělena do celkem osmi kolon a tří nezávislých jednotek. Důležitou osobou pro Wingateho, se stal vedoucí vojenské výcvikového střediska Maymyo generál Calvert, který měl velké zkušenosti z výsadkových bojů a Wingate si jej nejen oblíbil (při své velice těžko přístupné povaze), ale určil jej i za druhého velitele Činditů.
Byl také sestaven plán akce do japonského týlu, podle kterého měly činditské kolony vyrazit z okolí města Imphal. Odtud pak udeřit do severní Barmy, „se záměrem zaútočit na železniční tratě vedoucí z Mandalaje na sever a zničit je“.
Jeden z historických zdrojů i mnou zde používaný, Dr. Daniel Marston, na str. 110., svého pojednání o Operaci Longcloth, nebo také Akci Longcloth, na str. 110 a 111, se o ní vyjadřuje tak, že Wingateovy oddíly vstoupily do Barmy dne 13. února 1943 a skutečně zaútočily na železniční tratě v hlubokém týlu Japonců a velmi Japonce svým útokem překvapily. Pak však velmi rychle svůj další komentář ukončuje tím, že se Japonci rychle vzpamatovali a vyrazili za nimi, „aby všechny jejich kolony zničili.“ Poté že, Wingate, po řadě neúspěchů své kolony, pochodové proudy, rozdělil do malých skupin a nařídil jim vrátit se do Imphalu.
Chindit_Operation_Longcloth_55.jpg
Čindité při své prvé výpravě překonávají řeku. Foto je na několika webech, zde bylo zmenšeno.
Končí doslova těmito větami, s jednou větší nepřesností: „Čindité, kteří přežili, dorazili do 26. května 1943, dvě třetiny byly zabity nebo zajaty (právě tady v tom podtrženém je ta nepřesnost – vyrazilo jich 3 000 a zabitých a zajatých bylo 800, tedy zbytek se vrátil, což je, dobře-li počítám – 2 200.).“ V ukončení Dr. Daniela Marstona se ještě dozvíme, na str. 111., cituji: Tato ofenzíva vyvolala značnou polemiku, pokud jde o její cenu a výsledek. Je však nesporné, že významně zvedla morálku britských a indických jednotek a poskytla řadu cenných poučení o nezbytnosti převahy ve vzduchu a účinného spojení země- vzduch.“

Mnohem širší pojednání se dozvíme od historika Davida Rooneye, který na str. 96., až 99., své knihy – Vítězství v Barmě - o celé Operaci Longcloth, nebo také Akci Longcloth – První akci Činditů - napsal širší pojednání. Půjdeme v prvé akci Činditů – „krůček po krůčku“.
Začátek je shodný - Operaci Longcloth, nebo také Akci Longcloth spustil Wingate spolu s Calvertem skutečně v únoru 1943 a byla nasměrována do střední Barmy. Faktem, který uvádějí i všechny další historické zdroje a které já uvedu i ve svých použitých zdrojích – Použité podklady -, včetně historika Davida Rooneye (str. 96), je ta skutečnost, že „výprava způsobila Japoncům velké ztráty, protože při ní byly poškozeny silnice a železnice. Vojáci však museli ujít asi 2 500 kilometrů. Po návratu trpěla většina z nich malárií, úplavicí a podvýživou. Ze tří tisíc vojáků se jich osm set nevrátilo(!).“
Dozvídáme se, že výprava byl známá pod označením Longcloth, a již velmi brzy po jejím skončení se akce stala námětem „ostrých debat o její účelnosti a úspěšnosti, což neblaze ovlivnilo i všechny následující výpravy a aktivity Činditů“.
Do Díllí v Indii, kde sídlilo velitelství všeho dění s velkým množstvím generálů a vysokých důstojníků, se tehdy, při akci Longcloth, dostávaly většinou z Barmy především zprávy o rychlém ústupu a celá akce byla považována za velké vítězství, což se tehdy velmi příčilo právě starým velitelským strukturám v Díllí. Doslova historik David Rooney, na str. 96., napsal: „Centrem opozice proti Wingateovi se stalo generální velitelství v Dillí, kde bylo přinejmenším padesát brigádních generálů. Ti byli jakýmikoli japonskými akcemi zděšeni. Nechtělo se jim opustit klidné prostředí štábu a jít do boje.“
My si však ještě řekněme i potíže, které vznikly hned na začátku útoku. Totiž Operace Longcloth, nebo také Akce Longcloth byla od počátku naplánována tak, že měla probíhat ve stejné době, kdy měl probíhat i postup IV. sboru. Vznikl zádrhel, a když už měla akce začít, přišel sám vrchní velitel generál Wavell k Wingateovi a požádal jej, aby celou Akci zrušil, protože velitelství IV. sboru v tuto dobu neví (únor 1943), zda svůj postup směrem do Barmy uskuteční. Velitel tedy zvažoval důsledky plynoucí z odvolání postupu IV. sboru, a tedy i jeho spolupráci při akci Longcloth. Brigádní generál Wingate se pak přece jenom rozhodl neuposlechnout Wavelovy rady a v Operaci Longcloth prostě pokračoval. Za těchto okolností, v době mnoha rozporů je samozřejmé, že se tehdejší režim v Díllí snažil všemožně snižovat váhu a důležitost celé akce. I proto většina oficielních zpráv zněla tak, „že tato akce nemá téměř žádný strategický význam“. Leč opak je pravdou viz Použité podklady, a ze všech historických zdrojů vybírám ten, který vše popisuje zcela uceleně. Historik David Rooney, na str. 97., své knihy – Vítězství v Barmě, cituji:

„Ve skutečnosti by dopad celé akce nemohl být významnější, než opravdu byl.
Jedním z pozitivních efektů byla morální podpora, které se díky této akci dostalo všem vojákům sloužícím v Indii (po všech těch ústupech a bojích v Barmě do té doby). Celá operace v praxi ukázala mylnost tvrzení o neporazitelnosti japonské armády. Činditové zaplatili za své tažení vysokou daň, neboť při něm ztratili mnoho vojáků. Na druhé straně se však, během operace lecčemu přiučili. Dokázali například, že pokud má vlastní letectvo nadvládu nad místním vzdušným prostorem, lze úspěšně provádět letecké zásobování jednotek za linií nepřítele nebo i těch, které jsou obklíčeny a bojují. Sami na sobě vyzkoušeli, jak přijímat zásoby shazované ze vzduchu, jaká jídla v době nouze připravovat, aby se co nejméně plýtvalo, poznali, jak důležité jsou muly a že vysílačka je pro jednotky v jejich situaci životní nutností. Navíc získali zkušenosti s dopravou nemocných a raněných. Jedním z nejhorších aspektů celé akce byl totiž fakt, o kterém všichni věděli, že ranění musejí být při rychlých přesunech ponecháni svému osudu. Proto se při plánování další akce, kterou byla „Operace Thursday“ (Druhá činditská akce), velení soustředilo i na tuto otázku.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6651
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 4.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 6.
Velice výmluvný je i popis významu Akce Longcloth, který po válce poskytl velitel japonské 15. armády generál Mataguči, který se netajil s tím, že "operace Longcloth měla vážný dopad na situaci japonské armády.“ Znemožnila totiž „uskutečnění Matagučiho plánu rychlého útoku na Imphal a Kohimu“. Dále pak Japonci také tvrdili, že po skončení operace byli Činditové schopni „vydat se na cestu džunglí od Čjintwinu (řeka) ke Kohimě. V březnu roku 1944 pak japonské jednotky použily stejnou cestu džunglí při útoku Satoovy 31. divize (věc nevídaná). Ale britsko-indický IV. sbor se z toho nepoučil, což mělo později neblahé následky při útoku Japonců u Kohimy…! Generál Slim tam tehdy prý spoléhal na informace z velitelství IV. sboru, a díky jim se domníval, že japonský útok na Kohimu bude veden jednotkami tak maximálně ve velikosti pluku a ne celé divize…! Pro činditské oddíly byly určitě důležité všechny vědomosti a zkušenosti, které v operaci Longcloth získaly, ale pro všechny pak byla daleko důležitější ta skutečnost, že celá „akce získala záhy podporu veřejnosti a Wingate, do té doby mladý (takřka) bezvýznamný velitel, se rázem dostal mezi spojeneckou elitu“.


Britský ministerský předseda Winston Churchill byl do té doby velice kritický k vojskům, která byla tehdy dislokovaná v Indiii a k jejich přístupu, jakým se stavěly k boji (jak již bylo z jiného historického zdroje zde řečeno). Ovšem tyto kladné zprávy přicházející právě z Barmy s operace Longcloth jej vůbec, ale vůbec nenechávaly chladným. A velice rychle se dozvěděl, že celé úspěšné tažení tehdejších měsíců má za sebou mladý a velice schopný důstojník. Bohužel ani tehdy ani později se Churchill nedozvěděl, že celá akce byla uskutečněna tak, že musela být prosazena proti tamější opozici důstojníků v generálním velitelství v Dillí, která se tam tehdy proti Wingatemu utvořila.
Winston_Churchill_June_1942_21.jpg

Britský ministerský předseda Winston Churchill. Foto je na mnoha webech, zde bylo zmenšeno.
Když 24. června roku 1943 obdržel Churchill první zprávy o operaci Longcloth, tak i směrem k Wingatemu napsal: Za všeobecného zmatku a neadekvátních tahů, které jsou pro boje na indické frontě charakteristické, dokázal tento znamenitý muž obstát a jít svojí cestou, aniž by se musel ptát jiných důstojníků, kteří by se mu stejně snažili v uskutečnění jeho plánů všemožně zabránit.“
A pak pro Wingateho následoval něco jako příjemný román s poměrně příjemným průběhem děje. Ministerský předseda si dal Wingateho zavolat (ten do Londýna přijel 4. srpna 1943 a ještě odpoledne stejného dne se hlásil u náčelníka generálního štábů britského impéria generála Sira Alana Brooka – jak vypovídají historické zdroje). A pak prý volal sám ministerský předseda s tím, že by musel večeřet sám a jestli by s ním nechtěl Wingate povečeřet a ten, že ano. Sám Churchill si zapsal, že Wingate na něho udělal velmi dobrý dojem jako člověk. Churchill se ihned rozhodl, jak byla ta doba rychlá, odplouval hned druhý den na konferenci do Quebecku a tak pozval Wingateho sebou, aby v Kanadě promluvil o své vášni a o tom co Čindité a vůbec, jeho jednotky, v zápolí nepřítele potřebují. Wingate se chtěl nejprve setkat se svou manželkou, ale v tomto případě šlo všechno zařídit. Žena byla na cestě z Edinburghu do Londýna a tak se podařilo, že Wingate se ženou mohli nasednout a odplout do Quebecku. „Takže z nejhlubší džungle byl Wingate náhle vyzvednut až do nejvyšších mocenských sfér té doby, setkal se a rozmlouval nejen s Churchillem, ale také s Rooseveltem a britským náčelníkem štábu.“ Píše historik Davida Rooneye, na str. 98., své knihy – Vítězství v Barmě.
Všichni asi víme a i zde to bylo připomenuto, že cesta všech vedla do Quebecku na srpnovou tzv. Quadrantskou konferenci a právě na té bylo generálmajorovi Wingatemu dovoleno vystoupit s prohášením, které bylo určeno pro – „Jednotky Commandos (Long Range Penetration Groups(LRP) – speciální jednotky cvičené pro boj ve východoasijských džunglích).“
A že měl co vyprávět, o tom nikdo nepochybuje. Historik David Rooney nás, na str. 98., seznamuje s tím, co se v historických dokumentech zachovalo:
„Jeho řeč ukazuje, že velmi dobře znal situaci na Dálném východě i to, jakou roli zde tehdy hrály činditské jednotky. Předložil návrh plánu akcí pro tři skupiny činditských jednotek:
Jedna měla spolupracovat s postupem Stilwellových divizí Čankajškovy armády.
Druhá být nápomocna postupu Čankajškových vojsk v Junnanu.
Třetí soustředit pozornost na Indaw, které bylo dopravním centrem japonských jednotek operujících jak proti Stilwellovi na severu, tak proti IV. sboru v Imphalu a v Kohimě.
Wingateovi se podařilo svými podrobnými odhady nepřátelských akcí velmi přesně předpovědět směr a sílu japonských útoků. Britský náčelník štábu jeho plán přijal a kabeloval okamžitě do Dillí, aby tak podpořil jednotky Long Range Penetration Groups /LRP/, jejichž řady měly být rozšířeny o dalších 6 brigád.
Wingate poté seznámil Churchilla, Roosevelta a Mountbattena s dalšími plány bojových akcí. Když mu Churchill gratuloval k jeho neobyčejné zdatnosti a chytrosti a jakou promýšlí všechny akce, odpověděl mu tehdy Wingate, ač to od něj bylo možná netaktní, že toto je pro něj normální každodenní praxe. V těchto událostmi nabitých dnech bylo Wingateovým největším úspěchem to, že dokázal na svou stranu získat také generála Marshalla (náčelníka amerických generálních štábů) a generála Arnolda (letectvo), kteří ho v budoucnu podpořili, a také, že kolem sebe rozprostřel myšlenku, že při příští činditské operaci musí být nasazena letectva.“

General_George_Marshall_33.jpg

Náčelník generálního štábů USA generál Marshall, foto je volně na mnoha webech, zde bylo foto zmenšeno..
Historiografie perem mnoha historiků připomíná, že Američané doslova „nadšeně“ přivítali Wingateův plán operace Longcloth, neboť většina velitelů dávala vždy přednost válce na Dálném východě a to i přes oficiální vládní podporu zastoupenou presidentem Rooseveltem a generálním štábem. Všichni byli stále přesvědčeni o tom, že pokud se podaří obnovit tzv. Barmskou cestu a vytlačit s oblasti její trasy Japonce, obnoví se tak zásobovací cesty pro Čankajškovy jednotky v Čankingu. To všechno i přes Čankajškovu licoměrnost, která zde již byla vzpomenuta, že „ulejval peníze a válečnou výzbroj“ na dobu po válce. Chtěl po válce porazit Mao-cetungovy komunisty, což se mu, bohužel, jak víme, potom nepodařilo a svět tím trpí i dnes.
Zde tedy zatím dost o První Čindistké operaci Longcloth a pokračovat budeme japonskými operacemi – Ha-Go a U Go.


Použité historické podklady Pacifik 2.
- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Deighton Len. Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Dokumentární seriál Letadlová loď Enterprise; díl čtvrtý Krvavé ostrovy Santa Cruz.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P.Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: „Зеро!“ Японская авиация во Второй мировой войне. Vydalo nakladatelství АСТ 2001.
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Novotný F.: Veleobři oceánů. Vydalo nakladatelství Albatros 2003.
Novotný Josef. Causa Dohihara.
O´Hara V.: The U.S. Navy Against the Axis: Surface Combat, 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2007.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=580
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931-1945 (2)“