Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 7.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6651
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 7.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 7.
Nyní tedy pohovořme o dvou útočných akcích, které spustili Japonci proti Spojeneckým silám. Začneme operací Ha-Go, kterou Japonci prováděli v Arakanu (Arakan je oblast západu Barmy, která přiléhá k indickým hranicím).
Druhá operace U-Go pak bude proti Impálské pláni a tam dislokovanému IV. sboru a její popis bude následovat hned po prvé japonské ofenzívě, neboť obě tyto ofenzívy v sobě mají zakomponované mnohé důležité vztahy a i konání, ve kterých se ukázala vyspělost tehdejšího výcviku na straně Spojeneckých sil, jako je např., zásobování letectvem a rychlé letecké výsadky celé divize, která pak následně útočila ze dne na den z chodu hned po svém vysazení.
Kohima_Imphal_Wikip_11.jpg


Mapa japonských útoků směr Indie 1943-1944, Kohima Imphal. Patrný je i Arakan, mapa je volně na několika webech, zde byla zmenšena.
Zde viz Arakan kampaň 1942 1943
, Wikipedie:
https://en.wikipedia.org/wiki/Arakan_Ca ... E2%80%9343

Japonská ofenzíva Ha-Go v Arakanu.
Byla to japonská 55. divize generála Hanaja, která čítala přibližně 8 000 důstojníků a vojáků, která v Arakanu dne 3. února 1944, zahájila tzv. operaci Ha-Go, rychlým útokem na 5. a 7. indickou divizi.
Jenomže v Arakanu byla, koncem roku 1943, připravena k druhé omezené ofenzívě britsko-indická 14. armáda. Druhá ofenzíva 14. armády se v mnoha směrech lišila od plánu té prvé nepovedené ofenzívy. Zásadní rozdíl byl proti roku 1942 v tom, že 5. a 7. Indická divize byly již řádně vycvičeny a jejich struktury „upraveny pro boj v prostředí hor pokrytých džunglí, tedy v terénu Arakanu“. Píše v Kapitole 6. – Poučení z porážky. Barmské tažení (rok 2005 originál, rok 2013, český překlad) - Dr. Daniel Marston, na str. 113.
Obě indické divize měly naplánováno též postupovat podél horského hřbetu Maya. V plánu tehdy také bylo, že se celé horské pásmo bude neustále a pečlivě kontrolovat. To proto, aby byl zcela znemožněn jakýkoliv přístup do těchto oblastí Japoncům, jejich nenadálému útoku do Indie.
7. a 5. divize měly při svém postupu obsadit Maungdaw a Buthidaung (města již Barmě, v tamější oblasti Arakanu a to v její severozápadní části) a také silniční síť, která města propojovala. Po západní straně pohoří měla postupovat 5. divize a po té východní straně pohoří Maya, měla postupovat 7. divize. Přitom další západoafrická 81. divize pak měla operovat dále na východ a tam zablokovat veškerý možný japonský pohyb, který by britsko-indické divize a jejich postup v ofenzívě mohl ohrožovat. Zásobování pro všechny tyto postupující divize do Barmy, měl být celý prováděn dopravními letadly, tedy ze vzduchu.
Vojáci obou divizí, tedy 5. a 7., po cestě rozkopali všechny silnice, protože věděli, že musí udržet své postupně opevňované pozice, pokud by Japonci přešli do protiútoku. Dr. Daniel Marston, na str. 113 a 114., pak poznamenává, cituji:
„Koncem listopadu 1943 byla ofenzíva (spojeneckých jednotek) v plném proudu a v lednu 1944 dobyli Spojenci Maungdaw. Přes hory byly odeslány posily určené k podpoře 7. divize na Buthidaung. Přibližně v té době se ke Slimovi a důstojníkům SEAC (SEAC - Velitelství jihovýchodní Asie) začaly dostávat zprávy, že Japonci chystají útok v Arakanu a možná také na Asám a Imphal. Japonská 55. divize začala s přesuny v Arakanu v naději, že zaútočí-li na postupující britské jednotky, zaměstná většinu záloh 14. armády v této oblasti a pak napadne plnou silou britské zásobovací základny v Imphalu na střední frontě.“

Prudký úder japonského rychlého útoku 55. divize na 5. a 7. Indickou divizi, dne 3. února 1944, pak přece jen Spojence překvapil, ale obě indické divize se za několik dní opět zkonsolidovaly a začaly držet své pozice. Generál Slim již v té době, přesněji 6. února (3 dny po začátku operace Ha-Go), vydal rozkaz k leteckému zásobování a zároveň vydal i rozkaz, aby vytvořily několik obranných čtverců s velitelským stanem v uspořádání „Administrativa Box (AB - Admin Box), což byla tehdy nová defenzivní formace, při které mohla každá jednotka jakékoli velikosti odolávat silnému japonskému útoku a současně mohla být také zásobována ze vzduchu.

Dimapur_Imphal_1944_22.jpg

Boje v západní Indii, severozápadní Barmě (Myanmar), japonských a Spojeneckých armád, sborů, divizí a pluku v roce 1944.
Více o Barmě, Myanmaru viz Wikipedie:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Myanmar

O japonském útoku bylo zapsáno též, že jeho 55. divize byla rozdělena do čtyř hlavních pochodových proudů. A jen jednomu japonskému proudu se podařilo způsobit Britům větší ztráty. Nalezl totiž, mezi 81., a 7. divizí mezeru a postupoval rychle přímo směrem na hlavní zásobovací základnu 7. divize, známou již jako AB – Admin Box. Tak se na chvíli podařilo Japoncům odříznout sedmou divizi od páté. Byl dokonce napaden i štáb 7. divize a skoro zničen, ale její jednotlivé součásti přece jenom dokázaly částečně ustoupit. Pak utvořily pevnou kruhovou obranu, ve které se japonským útokům bránily. Místy se však potyčky o kontrolu nad oblastí bojů měnily přímo ve vyhlazovací bitvy.
Historik David Rooney v knize Vítězství v Barmě, str. 23., k dalšímu dění v operaci Ha-Go, píše, cituji:
„Obranná formace AB odolávala od 6. do 24. února 1944. Japoncům se zpočátku dařilo nakrátko přerušovat letecké zásobování, ale většinou byly pány vzduchu nové Spitfiry (Spitfire Mk. VIII.), které byly schopny si nadvládu nad bojovým prostorem udržet a zajistit tak dopravu zásob do AB. Během útoku a pozdějšího obležení AB stačil Slim přesunout do Arakanu další dvě divize, 26. indickou a 36. britskou.
24. února nařídil velitel 55. divize generál Hanaja její okamžité stažení. Jeho muži hladověli, neměli žádné střelivo a ztráty se odhadovaly na 5 000 osob. Na druhé straně se jim podařilo úspěšně blokovat 2 divize a další dvě musel Slim povolat ze zálohy, a to právě v době, kdy se již Japonci připravovali k útoku na Imphal. Tak to také Mutaguči zamýšlel.“


Spitfire Mk VIII, Trop_33.jpg

Spitfire Mk. VIII, Trop.

Pro Brity a britské oddíly byla bitva o AB hodně vzpomínaným úspěchem. Tehdy se totiž do bojů zapojila i pestrá směsice pomocných praporů (kuchaři, úředníci a řidiči, kteří byli posíleni jen dvěma velmi dobře vycvičenými jednotkami – prapory 25. Dragoons a 2 West Yorks), které se udržely a nakonec vlastně porazily jednu z nejlepších japonských divizí, která utrpěla obrovské ztráty (vzpomeňme – z asi 8 000, které šli do útoku, se ztráty japonské 55. divize odhadují na 5 000 osob.).
Ukázaly se i další pro Spojence příjemné skutečnosti, jako je třeba fakt, že indické 7. divizi bylo shozeno ze vzduchu více než 2 300 tun materiálu potřebného k boji a životu.
V té samé době, se 5. a 26. indická divize přesunuly, aby zničily japonské síly, které se dostaly mezi ně a oblast kolem AB boxu.
24. února se k indické 7. divizi dostaly posily ze severu. 5. divize se vrátila na západní stranu pohoří Mayu a 26. a 7. divize se tak vydaly zničit japonskou 55. divizi. Protiútok zahájený počátkem března byl veden směrem na Bauthidaung a silniční a tunelový systém.
Velkým způsobem se tak pozvedla morálka všech spojeneckých jednotek.
Historik David Rooney, v knize Vítězství v Barmě, str. 23, svoji studii, o operaci Ha-Go, končí těmito větami, cituji:
„(Generál) Slim byl samozřejmě nucen použít některé ze svých záložních jednotek, ale i Japonci museli velmi brzy posílit svá vojska v Arakanu, aby zabránili sílící ofenzívě XV. sboru. Slim pak mohl díky pomoci jednotek Královského letectva Spojených států rychle přesunout všechny divize zpět k Imphalu a Kohimě ještě předtím, než se tam dostala japonská vojska.
Termín bitvy u Imphalu se rychle blížil, ale Mataguči si stále neuvědomoval některá základní fakta, kterých si mohl všimnout během ofenzívy v Arakanu. Nezaregistroval nové způsoby boje v džungli, které byly praktikovány při obléhání a obraně Ab Boxů, jmenovitě například ten, že jednotka obležená nepřítelem může celkem dobře odolávat útoku, neboť je zásobována pomocí letadel. Neuvědomoval si, že indické a britské jednotky v 5. a 7. Indické divizi, především prapory 25. Dragoons a 2 West Yorks, prokázaly schopnost se houževnatě bránit a nepodlehly japonskému tlaku. A konečně si nebyl schopen zdůvodnit, proč tažení skončilo nezdarem. Důvod byl nasnadě: ke konci Ha-Go ofenzívy již (jeho) vojáci hladověli, protože zásoby na jeden měsíc byly jednoduše nedostatečné.“

Výmluvná jsou pak také slova, která napsal v Kapitole 6. – Poučení z porážky. Barmské tažení (rok 2005 originál, rok 2013 český překlad) - Dr. Daniel Marston, na str. 114. Cituji:

Japonský plán (operace Ha-Go) nejen skončil porážkou, ale nesplnil ani hlavní cíl, tedy vylákat zálohy 14. armády do Arakanu. Přestože byly zálohy poslány do Arakanu, podařilo se Slimovi a SEAC přesunout své jednotky rychle letecky do Imphalu v době, kdy se hlavní (japonská) ofenzíva rozjížděla. Koncem dubna (1944) už v Imphalu bojovaly obě indické divize, pátá a sedmá.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6651
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 7.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 8.

Japonská Operace U-Go.
V předchozích textech bylo také řečeno, že generál Slim a 14. armáda, se od svých zpravodajských služeb dozvěděli o japonských plánech o ofenzívě v Arakanu a proti Imphalu již někdy koncem ledna 1944. Nejdůležitější vojenským tělesem, které bylo tehdy umístěno na Imphalské pláni, která měla rozlohu 64x32 km (40x20 mil), pláni porostlé hustou džunglí, byl tehdy IV. armádní sbor.

Asie_PACIF_1_16_12_general_Slim.jpg
Zde viz foto generála, pozdějšího maršála Slima, foto bylo zmenšeno a je na mnoha webech.
IV. armádní sbor se tehdy skládal ze 17., 20., a 23. divize, doplněné 254. obrněnou brigádou a také 50. indickou divizí. V Kapitole 6. – Poučení z porážky. Barmské tažení (rok 2005 originál, rok 2013 český překlad) - Dr. Daniel Marston, se na str. 114 dozvídáme, cituji:

„V Imphalu se nacházelo několik leteckých základen. S vnějším světem ho spojovala silnice na sever přes Kohimu a Dimapur, kde končila železniční trať, po níž byl IV. sbor zásobován. Japonský plán spočíval v útoku 15. armády skládající se z 33., 31., a 15. divize podél celé fronty a v dobytí Kohimy a Imphalu. Jednatřicátá divize měla za úkol obsadit Kohimu a útočit dál směrem na Dimapur. Mezitím měla 15. divize zaútočit a přetnout silnici na Kohimu a Imphal a pak ze severu proniknout k Imphalské rovině. Zesílená japonská 33. divize měla útok zahájit o týden dříve, udeřit do zázemí 17. indické divize, zničit ji a pak zaútočit na Imphal od jihu. Současně měly některé části 33. divize napadnout 20. indickou divizi a zničit ji dříve, než se dostane k Imphalu. Třiatřicátá divize se dala do pohybu 9. března 1944“.
Protože nebylo stále jasné, že japonská ofenzíva již začala, rozhodl generál Slim se svým štábem, že nebude hned stahovat své jednotky, aby tak nedošlo ke zhoršení morálky. Uvážili, že jen přesunou 17. a 20. divizi do Imphalu a tak si „vynutí na Japoncích rozhodující bitvu, kterou pak povedou až do zničení nepřítele“. Imphal tak měly bránit všechny pro obranu určené jednotky, které měly být plně zásobovány vším ze vzduchu. Vysazené nové posily pak měly neustále provádět na všech možných místech pokusy o proražení japonského obklíčení. Takto uvážený plán nefungoval sice ihned, protože ústup 17. indické divize k Imphalu byl mnohem obtížnější než se předpokládalo. Také stahování 20. divize nebylo hned zcela hladké, ale nakonec se vše zdařilo a 20. divize způsobila Japoncům těžké ztráty (Poznámka 11/ říká, že: Některé z jednotek, jako například 14. prapor indického pluku 13th Frontier Rifles, byly tak zběhlé v bojích v džungli, že mohly vytvářet „létající skupiny“, které přepadávaly japonské dopravní tepny a chránily tak křídla ustupující 20. indické divize.).
A tak se, jak 17., tak 20. divizi, nakonec podařilo ustoupit a vybudovat si na Imphalské pláni silné obranné pozice.
Na japonské straně se ve stejné době, jejich 15. a 31. divize, snažily co nejusilovněji přetnout silnici do Imphalu a Kohimy. Jim se všemožně snažila, v usilovné obraně, indická 50. výsadková divize, překazit jejich úmysl, a to v prostoru Sangshaku. Obrana se jí dařila a indická 50. výsadková divize tak zásadně zdržela japonský postup na Kohimu a Imphal ze severovýchodu.
Co následovalo poté, se dozvídáme z již zde použitého historického podkladu, když v Kapitole 6. – Poučení z porážky. Barmské tažení (rok 2005 originál, rok 2013 český překlad) - Dr. Daniel Marston, se na str. 116, píše, cituji:

„Nebezpečí pro Kohimu však stále trvalo, a proto Slim koncem března (1944) nařídil 161. brigádě z 5. indické divize, aby se letecky přesunula z Arakanu do okolí Kohimy. Jednotky se dostaly na místo a zaujaly obranná postavení, právě když se Japonci přiblížili. Zbývající dvě brigády 5. divize se rovněž letecky přepravily do Imphalu, kde měly pomoct bránit oblast Urkhrulu na severovýchodě. Koncem března sice Japonci konečně přetnuli silnici mezi Kohimou a Imphalem. Britům se však do 5. dubna podařilo obě divize, 17. a 20. vyprostit a přesunout do Imphalu, kde je posílila indická 5. divize.
Japonská ofenzíva (U-Go) se nevyvíjela podle plánu.“


Období od dubna do konce června se u Imphalu vyvinulo v opotřebovací válku, kdy Britové dokázali udržovat stále své obranné pozice a jednotky tam byly zásobovány ze vzduchu (V dubnu tam bylo každý den dodáno letecky přes 148 tun zásob, v červnu se toto číslo zvedlo na 362 tun.), a tak mohli pokračovat v boji.
Japoncům stále nedocházelo, jak jsou britsko-indické jednotky jiné a jak umí mnohem lépe bojovat v džungli, úplně jiné než tomu bylo v předchozích letech, a jako především v roce 1942.
V dané době pak jižní přístup na Imphalskou pláň kryla indická 17. divize, 23. divize se rozmístila v oblasti Shenamu na jihovýchodě, 20. a 5. divize pak na severu a severovýchodě bránily tamější území.
Pro Japonce pak jejich konec v celé útočné Operaci U-Go přicházel od severu.
Ještě v době, kdy 161. brigáda (z 5. Indické divize, viz výše) bojovala v okolí Kohimy v těžkém obranném boji s Japonci, byl také aktivován XXXIII. armádní sbor a z Indie byla přes Dimapur vyslána též i 2. britská divize, která měla a také dokázala otupit japonské útočné snahy.
Dne 20. dubna 1944 byla vystřídána posádka v Kohimě a indická 7. divize byla současně přesunuta do Kohimy a Imphalu jako druhé velice významné posílení jednotek v této oblasti. Druhá britská a sedmá indická divize (Jedna brigáda byla odeslána do Imphalu a 7. divizi pak byla podřízena 161. brigáda) se probíjely na jih s cílem zničit japonskou 31. a 15. divizi a proniknout do Imphalu. Jeden z britských důstojníků, který tam tehdy v těch bojích byl, popsal dění japonských útoků až na jednotlivé jejich vojáky následovně, cituji: „Nejdřív přicházeli po jednom, po dvou, pak následovaly větší skupiny /…/. To bylo příliš dobré, než bychom minuli /…/ Náš dělostřelec na ně namířil děla ráže 3,7 palce /…/ Zahájili jsme na Japonce skutečně řízenou palbu /…/ Museli jsme je zasáhnout opravdu tvrdě“ (Citace je z: M. A. Lowry. Fighting Through to Kohima. Barnsley: Pen and Sword Books, 2003. S. 237).
Po velice těžkých obranných bojích v oblasti, se části 5. indické divize, dne 22. června spojily s posilami z Kohimy. A tak byla otevřena cesta a japonské jednotky severně od pláně začaly ustupovat. Na jihu však ve stejné době pokračovaly těžké boje stejnou silou.

„Po řadě čelních útoků na 17. indickou divizi pochopili konečně japonští velitelé, že ofenzíva skončila. Japonská 15. armáda nařídila 9. července 1944 ústup. Rozkaz přišel pozdě. Japonské jednotky ztrácely soudržnost a nastával všeobecný zmatek. Slim se rozhodl v tlaku nepolevovat: nařídil 5. indické divizi postupovat na jih podél Tiddimské silnice a zničit 33. divizní skupinu. Jedenáctá východoafrická divize dostala rozkaz postupovat po křídle na východ a zničit jednotky japonské 15. armády.
Japonské ofenzívy v roce 1944 skončily pro Japonce jasnou porážkou. V polovině léta byla iniciativa pevně v rukou 14. armády a Slim a jeho velitelé nezaváhali a výhody využili. Vyrazili do útoku proti japonské Barmské armádě s cílem ji zcela zničit během podzimu 1944.“



Úlohy leteckých sil v bitvě o Kohimu a Imphal.
Pro Spojenecké velitele byly japonské útoky v operaci do Arakanu (Ha-Go) a i další operace (U-Go) nejprve překvapením a pak nutili velitele na rychlé přesuny záložních praporů, brigád a celých divizí a to se vším vybavením a to ještě v co nejkratší době. Nutné pak bylo ale i stálé týlové zabezpečení těchto jednotek.
Pokud si chceme dopátrat, co bylo předtím provedeno dobře, musíme si říci, že do února roku 1944 se Britům ve východní Indii a na území Barmy směrem ke Kohimě a Imphalu, podařilo vybudovat mnoho velice důležitých silnic, několik letišť, vojenské tábory a nemocnice a právě též sklady zbraní a potravinových zásob v Imphalu, Kohimě a Dimapuru. To vše pro případný postup za řeku Čjintwin. Část důležitých skladů s menšími centry byla pak také vybudována v Morehu, Kanglatongbi a na dalších důležitých místech v daném směru do Barmy.
Spojenecké rozvědky v době do února dodávaly informace pro Slima a pro Scoones (což byl velitel IV. sboru v Imphalu), že právě Japonci plánují postup na západ přes řeku Čjntwin. Informace, které byly získávány z různých rozvědných kanálů a i i ukořistěných dokumentů, přiměly generála Slima k tomu, že očekával hlavní útok na Imphal, a to někdy v době okolo 15. března 1944.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6651
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 7.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 9.
Generál Slim, jak sám později přiznával a dokonce o tom hovoří i ve svých publikacích, se při plánování, jak rozbít útoky Japonců, dopustil velmi závažného omylu. Historik David Rooney, v knize Vítězství v Barmě, str. 51. a 52., o tom hovoří těmito větami, cituji:
„Očekával totiž, že na Kohimu a Dimapur zaútočí jen jeden japonský pluk, jehož síla se rovnala britskému praporu nebo brigádě. Naštěstí si uvědomil, že pokud Japonci začnou s útokem, bude jak 20., tak i 17. Indická divize roztroušena na velkém území, a proto téměř neschopna jakékoli obrany. Byly zde jen tři možnosti, jak z této nedobře vypadající situace ven: zaútočit na Japonce jako první, bojovat na linii Čjntwinu, nebo nechat Japonce postoupit až k Imphalu a vybojovat bitvu zde, kde by měla 14. armáda početní převahu.“
Jak se s tím jeho jednotky vypořádaly, se dozvíme v dalším dějství. Nyní si řekněme o dalším dění a o leteckém zásobování a přepravě všeho důležitého pro boj. Bylo 13. března 1944, kdy již bylo zcela jasné, že začíná být Imphal, Kohima a Dimapur pod přímou hrozbou japonských ofenzív (popsané japonské operace Ha-Go a U-Go), když pozvali Sir Mounbatten s generálem Slimem k důležité poradě leteckého maršála Baldwina, velitele 3. Taktické letecké armády (Third Tactical Air Force). Když se letecký maršál Baldwin, ale detailně i generál Slim, seznámili se všemi zpravodajskými zprávami, které jim poskytl Sir Mounbatten, společně prodiskutovali a přijali řešení, které šlo dokonce za rámec jejich pravomocí. Byl vydán rozkaz k přesunutí třiceti letounů Dakota DC-3
Ilustrace_Douglas DC_3_33.jpg

Ilustračně Dakota DC-3, foto bylo volně na několika webech, zde bylo zmenšeno.
z leteckého mostu The Hump, aby byly k dispozici při přepravě 5. indické divize z Arakanu do Imphalu, kde měla posílit obranu města“.

Lord_Mountbatten_Arakan_tour_22.jpg
Admiral, Lord Mounbatten
Tehdy došlo, ještě před akcemi prováděnými v Evropě, před operací OVERLORD, k přepravě celé divize i s celým jejím zabezpečením. Tohle o akci přímo, z historických dokumentů, píše historik David Rooney, v knize Vítězství v Barmě, str. 52., cituji:
„Transportní letectvo (Troop Carrier Command) které spolupracovalo při tažení v Arakanu, provedlo akci, při níž byla na základně poblíž Chittagongu bez jakéhokoli předchozího výcviku celá pěší divize spolu s vybavením, zbraněmi, vozy a mulami naložena do letadel a dopravena do Imphalu, kde vstoupila do boje prakticky ihned potom, co se podvozky Dakot dotkly letištní plochy. Tato akce začala 17. března a již 27. března byly dvě brigády v Imphalu a jedna v Dimapuru. 194. peruť letounů Dakota, která právě dokončila svou účast při Činditské operaci Thursday, letěla třikrát za den tam a zpět z Chittagongu do Imphalu. Tuto akci, jež měla rozhodující podíl na záchraně Imphalu a Kohimy, popisuje ve své knize historik – specialista na leteckou bitvu o Imphal – N. L. R. Franks (str. 37):
´Dnes večer uvidíme osmý div světa. Dakoty k nám přiletí s 5. divizí… Letouny byly přilepeny jeden za druhým, asi čtvrt míle od nás dosedaly na zem, a z těch, které již zastavily, vyskakovali první vojáci, a Dakoty opět startovaly a odlétaly pro další várku. A opět další přistávaly a z nich byly vykládány zbraně, vyváděly se muly, atd. Před soumrakem byla v Imphalu větší část celé divize. Byl to nejskvělejší letecký most, jaký jsem kdy viděl. Úplně to odporuje logice. Prostě přistály, objely letiště a znovu odlétly do Chittagongu´.“

Po těchto slovech je pochopitelně možno říci, že bez odvahy a velké statečnosti všech posádek a i pozemního personálu Královského letectva a Letectva Spojených států by byly bitvy o Imphal a Kohimu ztraceny. Padlo by důležité středisko Dimapur.
Prakticky od 27. března 1944 záviselo totiž přežití většiny vojáků v Imphalu a Kohimě na každodenní práci a odvaze také všech pilotů a personálu v Dakotách DC-3. Vždyť také později Sir Mounbatten, velitel SEAC (Velitelství pro jihovýchodní Asiii – South East Asia Command), který sám měl svou Dakotu (i s trochou té nadsázky), řekl, že to byl tento stroj, který se zasloužil nejvíce o vyhranou bitvu v Imphalu a Kohimě.
Krize a napjatá situace v oblasti Imphalu, Kohimy a Dimapuru, zmírněná příletem indické 5. divize, pokračovala určitě nejméně do dubna 1944.
Jisté však bylo, zvláště pak pro generála Slima, že se po své prvotní chybě (viz výše) cítil daleko bezpečněji, a to hlavně díky úspěšně probíhajícím leteckým transportům, které mělo podpořit obranyschopnost Spojenců v celé oblasti.
Na údery ze vzduchu se připravovalo v Imphalu i Královské letectvo. Velitelství 221. letecké skupiny, kterému pak úspěšně velel, letecký vicemaršál Vincent, si zřídilo své velitelství, svůj hlavní stan hned vedle letiště v Imphalu. Letiště v v Imphalu spolu s letištěm v Palelu, byly schopny provozu za každého počasí. Další letiště, a to v Tulihalu, Kangle, Wanjingu a Sapamu v té době fingovala ještě jen za příznivých klimatických podmínek. Historie připomíná, že letiště, která byla určena pro celoroční provoz za každého počasí, „byla závislá na speciálním materiálu Meccano, kterým se během monzunového období chránila letištní plocha“.
Ještě v roce 1943 vyslalo Britské Královské letectvo radary a pozorovací jednotky vpřed do Imphalu do údolí řeky Čjintwin. Celkem se, na str. 53., od historika Davida Rooneyho, z knihy Vítězství v Barmě, ještě dozvídáme, cituji:

„Jedna taková základna byla vybudována poblíž Tamu, na území, které měla pod kontrolou 20. divize. Spojení bylo zabezpečeno přes pozemní linku. Tato základna se velmi záhy osvědčila jako pozorovací místo, díky kterému dostávaly ostatní jednotky celkem přesné zprávy o útočících nepřátelských letadlech. Pozemní kabely byly v tomto terénu velmi důležité, neboť rádiové spojení nebylo kvůli horskému charakteru terénu spolehlivé. Avšak ústup 20. divize z Tamu (probíhal ve dnech 4. března – 1. dubna 1944) způsobil Královskému letectvu velké těžkosti, protože díky tomu ztratilo téměř bez boje jednu ze svých nejlepších a strategicky nejdůležitějších pozorovacích pozic. A to právě v době, kdy Japonci zdokonalili svůj způsob hloubkových náletů, které prováděli jen několika stroji, aby se vyhnuli nebezpečí, že budou objeveni radarem.“
Několik týdnů před samotnou bitvou o Kohimu a Imphal, vytvořili odborníci z RAF, velmi účinný obranný systém proti japonské převaze v množství nasazovaných letadel. Japonci se svými bombardovacími letouny Sally (Micibuši Ki-21) a stíhačkami Oscar (Nakadžima Ki-43), měli nejprve nejen velkou množstevní převahu, se kterou podnikli několik zničujících úderů. Japonské stíhačky měli tehdy, ještě navíc, převahu v manévrování nad Hurricany. Pak se však začala karta obracet, a to v listopadu 1943, kdy na spojeneckou základnu dorazily letouny Spitfire Mk. 8, které během tří měsíců zničily více než 100 japonských stíhaček a bombardérů, přičemž na britské straně činily ztráty pouhých 5 strojů a mužů. Ve stejné době zaútočily i americké letouny Mustang P-51 a Lightning, na předsunutá japonská letiště, která měla nedokonalý systém vnější ochrany letišť. Tam americké letouny zničily dalších více než 100 strojů, a to přímo na letištích. Útoky spojenců tak přinutily Japonce k ústupu. Japonci se musely spoléhat na letecké základny, které byly od spojeneckých základen vzdáleny více než 800 km na jih u Rangúnu, hlavního města Barmy.
Asie_PACIF_1_12_6_Bomb_Mitsubischi_Ki-21_Sally_22.jpg


Japonský bombardér Micibuši Ki-21 Sally. Foto bylo zde zvětšeno a je volně na několika webech.


Nakajima_Ki-43_11.jpg

Ilustračně stíhačka Nakadžima Ki-43, Oscar, foto je majetkem Wikipedie.
Všechny popsané letecké akce zajistily Spojencům nadvládu ve vzduchu, což samozřejmě později umožnilo jak bezpečné letecké zásobování, tak úspěšné pokračování operace Thursday (druhá akce Činditů bude popsána), kterou měla pod svou kontrolou druhá Wingateova výprava.
„Během následných bojů odehrávajících se na tomto území se do vzdušné pomoci zapojily i stíhací bombardéry Hurricane, nazývané Hurribombery, střemhlavé bombardovací Vultee Vengeance, Mustangy a Lightingy. Tyto stroje poskytovaly vzdušnou podporu pozemním jednotkám a často spolu s dělostřelectvem útočily na japonské pozice."


Použité historické podklady Pacifik 2.
- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Dokumentární seriál Letadlová loď Enterprise; díl čtvrtý Krvavé ostrovy Santa Cruz.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P.Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=580

viewtopic.php?t=8051&start=600
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931-1945 (2)“