Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 10.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6651
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 10.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 10.
Pokračujeme stále ještě o leteckých silách Spojenců, umístěných ve východní části Indie a frontové části západní Barmy.
Dimapur_Imphal_1944_22.jpg


Boje v západní Indii, severozápadní Barmě (Myanmar), japonských a Spojeneckých armád, sborů, divizí a pluků v roce 1944.
V takto situované oblasti, mělo Královské letectvo a Indické letectvo na začátku roku 1944 (IAF-Indian Air Force) v Palelu a Imphalu 4 perutě Hurricanů (1., 28., 34., a 42. peruť) a v Kangle a Sapamu 2 perutě Spitfirů a později ještě peruť Beaufichterů (81., 136., a 176. peruť). Všechny tyto stroje byly dále ještě podporovány letouny Wellington, Liberátor a Vengeance, které sem byly přeletěny z Indie nebo též ze základen ležících na západ od Imphalu u Silcharu a Khunmbigramu. Peruť letadel Dakota, 194. a 117., které měly svou základnu v Agartale, byly přemístěny do Tulihalu, odkud měly později startovat k přepravě vojska při Operaci Thursday (Thursday - Druhá činditská operace), která začala 5. března 1944 (bude zpracována samostatně ihned po Leteckých silách).
Hawker_Hurricane_Burma_Wikip_22.jpg


Hurrican Hawker, Barma 1944. Foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.
Nejen z japonských historických zdrojů si řekněme, že v březnu roku 1944, se japonské útočné síle dařilo a postupovala „neohroženě vpřed a i letectvo nezahálelo“. Tehdy Japonci provedli i několik velice odvážných leteckých útoků i na letiště v Palelu, kde mělo svou základnu, jak Britská RAF, tak indické IAF (IAF- Indian Air Force). Útočili i na základny Tulihalu a Imphalu, když při takovém jednom náletu se Japoncům podařilo zabít asi 20 mužů z velitelství IV. sboru.
„Ačkoli Japonci později ztratili kontrolu nad vzdušným prostorem, pokračovali v leteckých útocích i během obléhání Imphalu. To zejména platí o 5. letecké divizi (5th Air Division), jejíž velitelství se nacházelo v Majmjo a které tehdy velel generál Tazoe. Avšak tyto nálety byly spíše ojedinělé a výrazně nepodpořily tři postupující divize pozemních vojsk, které však pomoc nutně potřebovaly. Důvodem této nesouhry pozemních a vzdušných sil bylo Matagučiho mylné tvrzení, že pro postup pěších divizí je pomoc letadel zbytečná. To způsobilo v řadách japonských vojáků zmatek a nedůvěru. Mnoho deníků celkem přesně vypovídá o důsledcích Matagučiho chyb:´vojáci píší o hrůze ze vzdušných útoků nepřátelského letectva, o stovkách hořících aut a strojů, které nakonec skončily v hlubokých údolích, o posádkách těchto vozů, které byly roztrhány střelami leteckých kulometů´.
Navzdory stále narůstající vzdušné převaze Spojenců se během března a dubna 1944 množí také úspěšné japonské nálety. Například 25. dubna bylo Japonci zničeno pět letounů Dakota letících do Imphalu. Tento stav však trval jen velice krátkou dobu. Královské letectvo urychleně zabezpečilo vzdušný koridor ze Silcharu do Imphalu, jehož bezpečnost byla pravidelně střežena vždy několika Spitfiry.“


Spitfire Mk. VIII, Trop_33.jpg

Spitfire Mk. VIII, Trop.
Bylo 29. března 1944, když japonské útočné oddíly překřížily při svém pochodu na Kohimu, tehdy nejdůležitější silnici mezi Kohimou a Imphalem. To zároveň znamenalo, že byl Imphal zcela odříznut od armád spojeneckého světa. Tehdejší posádka poměrně dobře na obranu připraveného prostoru Imphalské planiny, měla více jak 150 000 mužů. To znamenalo, že bylo třeba neustálé letecké zásobování.
Tehdejší spojenecké transportní, dopravní, letectvo muselo poskytnout všechna svá letadla na tzv. Operaci Thursday (Čindité), když zajišťovalo zásobování jednotek nacházejících se v týlu Japonců. Zároveň, díky nové situaci, tedy přetnutí Japonci důležité silnice Imphal-Kohima, muselo dopravní a transportní letectvo Spojenců shazovat zásoby nejen na Imphal, ale i do tehdy též obležené Kohimy. K tomu pak historik David Rooney, v knize Vítězství v Barmě, str. 55., hovoří těmito větami, cituji:
„Pokud byly Spitfiry a Hurricany hrdiny v bitvě o Anglii, a Lancastery při bombardovací ofenzívě proti Německu, pak není pochyb o tom, že hrdiny bitvy o Imphal byly letouny Dakota a jejich pozemní personál, který zajišťoval dennodenní provoz, a to za jakéhokoli počasí.“

Ilustrace_Douglas DC_3_33.jpg

Ilustračně Dakota DC-3, foto bylo volně na několika webech, zde bylo zmenšeno.
V momentě kdy byl oblehnut Imphal, sešla se okamžitě porada šéfů, leteckého a pozemního štábu. Na této poradě se dohodlo, že musí být zachován veškerý provoz a všichni, kdo se nacházejí v obležení, „musí být zásobováni potravinami, municí, palivem a stroji, což znamenalo přepravit do Imphalu denně pomocí letadel přes 500 tun nákladu, což vyžadovalo nejméně 150 letadel.“
Mimo to však bylo dále zapotřebí dopravit do oblasti Imphalské planiny ještě též pumy pro letouny Hurrican, šrapnely, letecký benzin, nákladní vozy, tanky, potraviny a všechny věci denní potřeby, a též i krmivo pro muly. Dakoty musely toto vše, každý den určitě dopravit.
Podle všech zápisů musely zásobovací perutě zvládnout denně i 5 cest tam a zpět. Aby byly zmírněny zásobovací problémy, byla například některá velitelství jednotek přesunuta na výhodnější místa, jako např., 221. letecká skupina byla rovnou přesunuta do Silcharu. Byli evakuováni i civilisté a cestou zpět i zranění. V souvislosti s raněnými je pak vzpomenut příběh, který cituji: „Bojová morálka rapidně klesala – pro mnoho vojáků bylo lákadlem to, že pokud budou zraněni, dostanou se z Imphalu ven.“
Obranné pásmo na Imphalské planině mělo svůj vnitřek z jihu na sever, dlouhé 50 kilometrů. Ze všech stran bylo obehnáno horskými hřebeny a Japonci jej začali obléhat od 29. března 1944. Královské letectvo (RAF) a armádní jednotky tuto obranu Imphalské planiny připravily velice pečlivě a jednotlivým obranným formacím daly kódová jména ryb. Například „losos“, „pstruh“, „sleď“, atd.
Muži, kteří připravovali, kopali, jednotlivé obranné pozice měli za úkol „vykopat mělké zákopy a zakrýt je plachtovinou nebo zrezivělým plechem a zajistit jejich obranu pomocí nášlapných min“.
Některým vojákům, kteří zákopy kopali a připravovali a byli to především letci, se zdála tato činnost nedůstojná, ale po prvních japonských výstřelech, zvláště dělostřelectva, pochopili, že je jejich činnost velice důležitá. Pak také velice rychle všichni pochopili, proč je nutné noční hlídkování, které pak, po poučení, prováděli i piloti.
Zápisy i vzpomínky na tamější boje říkají, že zásobování bylo do obranných pozic na Imphalské planině tak dokonalé, že cokoli tam bojující divize potřebovaly, bylo v krátkém čase ihned letecky zajištěno. Zásoby byly buď přímo vykládány na letišti, shazovány pomocí padáků, nebo prostě jen shazovány z letadel. Zápisy říkají, že tam existoval termín, nebo rčení „umřel na létající ovoce“, to proto, že se skutečně stalo, že byl někdo z obránců nešťastně těžce a smrtelně zraněn padajícími konzervami s ovocem. Zápisy k tomu pak dodávají, že, cituji:
„To ukazuje, že tato svérázná metoda měla svá úskalí. Bylo tedy třeba pro zásobovací akce zajistit více padáků. (Generál) Slim spolu se svým štábem a ve spolupráci s indickými obchodníky s jutou zajistil levnější jutové padáky, které byly používány při shazování potravin a různého vybavení.
Tak byly zbraně, terénní vozy, motory pro stroje, 44galonové sudy s benzínem, muly, ovce, husy, kuřata a ostatní věci dopravovány do města nepoškozené. Blížil se květen a s ním i období dešťů (monzuny). Počasí se začalo zhoršovat a bylo jasné, že boje budou na čas přerušeny. Byla dobudována strategická letiště v Silcharu a Khumbirgramu, na místech ležících velmi blízko Imphalu, takže jakmile by se počasí zlepšilo, mohl být za velmi krátkou dobu obnoven letecký provoz.“

Postupně se na obraných pozicích Imphalské planiny stalo nepsaným pravidlem, že se spolupráce v zásobování dařila spíše s jednotkami, které byly přímo ohroženy, byly v přímém bojovém styku s nepřítelem, než s těmi, které operovaly v japonském týlu. Muselo být dohodnuto, že přednostně budou zásobovány jednotky, které to nejvíce potřebují – ať už to bylo třeba palivo pro peruť Spitfirů, nebo o munici pro dělostřelecké baterie – a naštěstí nevznikaly žádné spory, všichni to chápali. Již po několika týdnech vzájemné spolupráce, kdy se vztahy mezi pozemními vojsky a letectvem výrazně zlepšily, navrhla dokonce jedna z letek, že přijme za svůj odznak IV. sboru. To však nechtělo vůbec a také nepřijalo, jako žádost, generální velitelství v Díllí. Žádost tam byla „kategoricky zamítnuta“!
Ještě si řekněme čísla, která byla nalezena u historika Davida Rooneye, v jeho knize - Vítězství v Barmě, str. 56. Čísla statistických údajů svědčí o faktu, který potvrzují i další historické zdroje, že zásobování jednotek při obléhání Imphalu bylo úspěšné, cituji:
„423 tun cukru, 27 000 vajíček, 5 000 živých kuřat, 919 tun obilí, 5 milionů vitamínových tablet, 12 000 pytlů s poštou, 1 300 tun masa, 43 milionů cigaret 800 000 galonů paliva.
Vedle všech těchto potravin, zbraní, munice a dalších zásob bylo do města dopraveno 12 000 vojáků, kteří měli posílit zdejší obranu, a na druhé straně bylo 1 000 nemocných a raněných odsunuto. Posádka v Imphalu by možná bez Spitfirů či Hurricanů Japoncům odolala, ale bez Dakot by nevydržela ani jeden týden.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6651
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 10.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 11.
Všeobecně je většina účastníků bitvy o Imphal přesvědčena o tom, že v celé bitvě o Kohimu a Imphal, od března do června 1944, to bylo právě na Imhalské planině, kde probíhaly nejtěžší a nejkrvavější boje muže proti muži. Další historické zkušenosti však říkají, že to byla zkušenost a zdatnost vojáků na mnoha úsecích obrany a na různých částech opevnění, která rozhodovala o vítězstvích, a ta byla skutečně na jednotlivých úsecích obou obran, Kohimy i Imphalu, různá.
V celkovém souhrnu je řečeno, že jednou z klíčových bitev na severní imphalské frontě, to byla bitva u Nungshigumu, ve které obě válčící strany utrpěly hodně velké ztráty. U historika Davida Rooneye, v jeho knize - Vítězství v Barmě, str. 56., 57., se o bitvě u Nungshigumu dále dozvídáme, cituji:
„Pohled na ní (na bitvu) byl podle mužů z pluku Královského letectva, kteří střežili životně důležitou rádiovou stanici ve výšce 1 500 m. n. m., přímo uchvacující. Z této výšky se daly krásně pozorovat jak nálety Vengeance a Hurricanů na japonské pozice, tak pohyby pozemních vojsk.
Několikrát byly viděny přilétávající Dakoty a shazující zásoby. Na padácích byly shazovány cisterny s benzínem, zatímco velké pytle s rýží byly bez padáku, protože při jejich dopadu nehrozilo žádné nebezpečí, což se o benzínu říci nedá. Jednotkám, které v té době nebyly v přímém kontaktu s nepřítelem, se mnohdy dařilo lépe. Jedna taková jednotka dokonce vyrobila dvojité prkénko na svoji latrínu a velitel z vedlejší letecké jednotky byl nucen ho pokřtít.“

Všeobecně však historici poznamenávají, že mnoho vojáků, kteří byli v obklíčení na Imphalské rovině, trpělo nedostatkem potravin proti normálu, takže se dá říci, že jich bylo velké množství „stále hladových“. Štěstím prý pak bylo, že vždy bylo několik příležitostí, „kdy byl kuchař pochválen za to, jakou dobrotu vykouzlil z nepoživatelných tvrdých sucharů, hovězího z konzervy a zavařované červené řepy, která se vojákům začala brzy zajídat podobně jako sojový salám.“
Ale byla i jiná a další úskalí, když například mnoho jednotek v obklíčení si muselo čistit i vodu z Manipuru. Další jednotky, které byly o něco výše, byly pak nuceny se spoléhat jen na vodu dešťovou. To vše znamenalo, že velké množství vojáků bylo po skončení bojů neuvěřitelně špinavých.
Pro mnohé jednotky bylo pak skutečným štěstím, když měly dobré kuchaře. O těch, které neměly štěstí na dobré kuchaře, a prý jich nebylo málo, píše historik, který se zabýval veškerou problematikou doslova na str. 57., cituji:
„Jídelníček mnohých z nich se skládal z tvrdých sucharů a marmelády, podávaných ke snídani a večeři, a k obědu pak vojáci dostali suchary a hovězí v konzervě – jedna konzerva pro 4 muže. Téměř ke každému jídlu se podával čaj, který byl připraven z granulí a kondenzovaného mléka. Vrcholem dne byl okamžik, kdy vojáci fasovali svoji sklenku rumu.“
Velkým fenoménem všech jednotek v bojích a životě v oblasti Imphalu a Kohimy byly muly, na kterých byla většina jednotek při dopravě v těchto místech závislá. Jejich služby dokonce využívaly i jednotky RAF, při svém úkolu střežit rádiové stanice na vrcholcích hor, rozprostírajících se okolo Imphalu. Mnoho strážců a radistů, kteří se o muly starali, a kteří je využívali při dopravě, si je během své služby zamilovalo pro jejich inteligenci a též i kvůli tomu, že muly na rozdíl od koně, vždy dobře rozeznaly, jestli je voda závadná nebo nikoli.
„Když s nimi bylo dobře zacházeno, muly byly poslušné a daly se dokonce nahnat do Dakoty, i když pak musel být celý nákladový prostor uklizen“.
V monzunové týdny a dny všechny týlové jednotky velice trpěly. V květnu roku 1944 se stalo, že monzunové období přišlo o něco dříve a s ním také přišly zaznamenané srážky 10 000 mm. Celá Imphalská planina a ještě i další místa, byla zasažena nadměrnou vlhkostí a krajina tam se tehdy ocitla v jednom velkém oparu. Všechno se tehdy po delší době zazelenalo, jenomže souběžně s tímto, „začaly vojenské uniformy plesnivět, vojákům zbělela kůže na prstech a skoro každý měl tyfus, nebo alespoň průjem. Všude byla hejna komárů. Morálka však navzdory nepřízni počasí zůstávala vysoká, neboť každý věděl, že stejným, ne-li horším způsobem trpí i Japonci. Jejich zásobovací trasy byly totiž při akci Thursday (druhá akce Činditů do týlových oblastí japonské 15. armády) odříznuty díky těžkému bombardování, které provádělo Královské letectvo a Letectvo Spojených států. Japoncům docházely potraviny i střelivo.“
Historici upozorňují na fakt, že se postupně do popisu tehdejších událostí, dostal, díky některým aspektům dojem, který stále sílil, že po velké vzdušné bitvě, která mezi Spojenci a Japonci proběhla v půlce května 1944, bylo japonské letectvo odraženo a přinuceno k ústupu. Není to však zcela pravda, protože Japonci se i krátce poté začali zapojovat do velkých pozemních a leteckých útoků. Dne 15. dubna 1944 zaútočila jednotka devíti japonských bombardérů Sally (Micibuši Ki-21) s podporou 40. stíhaček Oscar (Nakadžima Ki-43) na Imphal a několik strojů se dostalo též přímo nad samotné město, kde svým bombardováním způsobilo místním obráncům těžké ztráty. Japonce tento úspěch musel velmi povzbudit, neboť již za dva dny zaútočili podobným způsobem na Palel, když při útoku tentokrát použili 6 bombardérů Sally (Micibuši Ki-21) a 50 stíhaček Oscar (Nakadžima Ki-43).
Asie_PACIF_1_12_6_Bomb_Mitsubischi_Ki-21_Sally_22.jpg

Japonský bombardér Micibuši Ki-21 Sally. Foto bylo zde zvětšeno a je volně na několika webech.

Nakajima_Ki-43_22.jpg

Ilustračně stíhačka Nakadžima Ki-43, Oscar, foto je majetkem Wikipedie.
A japonské útoky i dál pokračovaly:
- 21. dubna 1944 uskutečnilo 28 Oscarů (Nakadžima Ki-43) nálet na letiště v Kangle, a ačkoli byla tímto útokem obrana letiště očividně zaskočena, Japoncům se nepodařilo způsobit zde příliš velké škody.
- 22. dubna 1944 byl podniknut útok na hlavní letiště v Imphalu, kde byly na přistávací ploše zničeny tři letouny Beaufighter, které se používaly jak pro průzkumné lety, tak i pro noční akce.
Ke konci dubna pak začaly ztěžovat letecké boje přicházející velké bouřky, které navíc znemožnily i provoz na letištích pro nepříznivé počasí, jako tomu bylo například na letišti ve Wanjingu, zatopeném za několik dní velkou vodou.
Ale již během dalšího měsíce (května 1944) startovala z ostatních letišť spojenecká letadla „k 5 000 útočným, 1 500 obranným a asi 800 průzkumným letům. Královské letectvo (RAF) při nich přišlo o 30 lidí a 24 strojů, 8 strojů bylo poškozeno.“
Ještě k počasí je nutno říci, že když se v květnu k nastalým bouřkám pak přidalo, dříve, monzunové počasí, mělo to za následek, že se zvětšil počet leteckých nehod. Příklad, který je v hlášeních vzpomínán říká, na začátku měsíce května narazila startující Dakota do čtyř poblíž stojících, velmi důležitých Spitfirů. O Japoncích je v hlášeních uvedeno, že i přes nepřízeň počasí prováděli své pozemní výpady a letecké útoky na nepřátelská letiště. Podchyceno též je, že i Britové bombardovali v té době japonské pozice v Bishenpuru letouny typu Liberátor, Mitchell, Wellington a Vengeance, které byl při náletech chráněny letkami Spitfirů a Hurricanů.
Od historika Davida Rooneye, v jeho knize - Vítězství v Barmě, str. 58., se dále dozvídáme, cituji:
„V Kohimě Japonci od 6. do 18. dubna 1944 obléhali posádku včetně praporu West Royal Kents. Během této doby se Královské letectvo a Letectvo Spojených států snažilo zásobovat obranu, jak nejlépe to šlo. Území, na kterém se obránci nacházeli, bylo malé, a tak byly letouny nuceny letět velmi nízko, aby se trefily do požadovaného místa a zásoby nepadly do rukou Japoncům. Zvyšující se tlak britských jednotek, které se snažily osvobodit Kohimu od severu, donutil Japonce k pokusu o dobytí Imphalu, dokud je čas. K Imphalu byla přivezena těžká děla, jež měla za úkol ostřelovat letiště. 18. května Japonci zahájili velkou vzdušnou ofenzívu, které se zúčastnilo více než 40 stíhacích Oscarů (Nakadžima Ki-43). Díky stále trvajícímu tlaku z japonské strany a zhoršujícímu se počasí narůstaly ztráty Spitfirů, Hurricanů a Dakot. Během května uskutečnila 221. letecká skupina RAF přes 6 000 vzletů. Při každém se střetla s několika Oscary. Mnoho letounů bylo zničeno na letištích. Zatímco pokračovaly vzdušné souboje, Dakoty prováděly letecké zásobování. V Imphalu, Palelu, Sapamu a Tulihalu byla letiště udržována v provozu celý den i když to byla letiště určená pro provoz jen za příznivých podmínek.“
Když přišel měsíc červen, počasí se na válčišti ještě více zhoršilo, a tak byla na mnoho dnů přerušena veškerá letecká činnost. Bylo to zároveň období, kdy Spitfiry brzy získaly znovu nadvládu nad územím okolo Imphalu. Technici v té době, začaly na křídla Spitfirů upevňovat přídavné nádrže, díky kterým měla letadla větší dolet. Ovšem vznikl tak problém, protože „během neočekávaného leteckého souboje musely být nádrže odhozeny, takže stroj potom nestačil doletět na základnu“.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6651
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 10.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 12.
Stíhací letouny Spitfire byly určeny především pro ochranu vzdušného koridoru, kterým přilétaly Dakoty DC-3 ze Silcharu, proti stále zuřivěji dorážejícím japonským Oscarům.
Hurricany, jak již bylo zde několikrát řečeno, měly za úkol úzce spolupracovat s pozemními jednotkami. Existovali tzv. styční důstojníci, kteří byli vycvičeni a pak vedeni k tomu, aby předávali perutím RAF co možná nejpřesnější informace k tomu, aby mohly letouny Hurricane bombardovat nebo podnikat přesné nálety a to i z výšek 15 m. Existovaly zápisy o tom, že pozemní jednotky zaměřily cíl podle kouře z dvoupalcových minometů, pak přilétly Hurricany a dokončily zničení nepřítele buď bombardováním, nebo palbou z palubních zbraní.

Imphal_radio_88.jpg

Na imphalské frontě obsluhuje sikhský spojař vysílačku pro britské důstojníky a poslouchá hlídky, které hlásí japonské pozice.
Dozvídáme se i různé pikantnosti hraničící i s elitářstvím, či vytvářením lepších podmínek pro ty důležité složky a jejich ohroženější personál, který byl však situován mnohem blíže Japoncům, když je např. u různých historiků, zde od Davida Rooneye, v jeho knize - Vítězství v Barmě, str. 59, napsáno že, cituji:
„Ačkoli všechna letiště ležela uvnitř obranného pásma, nebyla jejich situace stejná. Například Palel, který ležel vysoko v horách a poměrně blízko Japonců, byl daleko klidnější a bezpečnější než letiště v Tulihalu nebo hlavní letiště v Imphalu. Vojákům z palelského pozemního personálu, kteří byli zrovna mimo službu, se mnohokrát naskytla příležitost pozorovat Hurricany, jak bombardují japonské dělostřelectvo, jež právě ostřelovalo Palel. Díky svým úspěchům mělo Královské letectvo takové potravinové a jiné příděly, jakých se bez ustání bojujícím pozemním jednotkám nedostávalo. Jedno z letadel mohlo být například upraveno tak, že při návratu z Indie bylo vrchovatě naloženo ginem, rumem nebo whiskou.“
Je však také zaznamenáno, že vojáci měli neustále hlad, ale existovala, a to naštěstí, jedna ze stanic, kde byly vždy připraveny pečené fazole. Všeobecně se ale vědělo, že Američané mají mnohem větší a pestřejší příděly, a není se co divit, že pak u ostatních spojeneckých jednotek kvůli tomu existovala závist. V historické literatuře je pak uváděn jeden příklad, ve kterém se říká, že některá ze skupin amerických pilotů a letecké osádky, si připravovala, ihned po přistání, na svých vařičích Primus, a to hned vedle letadel, vajíčka se slaninou.
Existovaly i další různé scény a nepochopení zaznamenaná historiografií, jako to, že: „Některá letiště ležela blízko jezera Logtak, které bylo v předválečných letech vyhlášenou oblastí pro lov pernaté zvěře, takže zde přítomné jednotky jedly místo hovězího z konzervy kachny nebo holuby. Návštěvníci, zvláště ti z generálního velitelství v Díllí, nedokázali rozpoznat rozdíl mezi generálním velitelstvím a frontou a častokrát se zesměšnili, když si stěžovali na špatné salutování nebo když projevili nelibost nad tím, že vojáci střílejí na sedící kachny…“.
Piloti spojenců měli určitě těžkou službu, neboť museli v průběhu obležení Japonci létat denně nejméně dvakrát více hodin, než kolik byla předpisy povolená mez. Jsou pak zaznamenány časté pochvaly pilotů od pozemního personálu. Všeobecně je pak velice chválena i práce ženistů a mechaniků. Doslova je pak zaznamenáno o mechanicích: „Tito lidé prý dokázali zázraky jen pomocí klíče, kleští, šroubováku a kladiva. Pokud byl více jak jeden stroj vyřazen z boje, vzápětí ho nahradil jiný. Jeden z mechaniků vzpomíná, že tehdy všichni pracovali ve dne v noci, i když nikdo nevěděl, kde vlastně jsou, a ani jim nebylo známo, kam opravená letadla odlétají. Mnohokrát se piloti cítili tak trochu provinile, když sami dolétli do relativně bezpečného Assamu a nechali na letišti všechny členy pozemního personálu, kteří byli navíc nuceni starat se i o obranu.“
Mnozí historici se snažili, najít nějaký konsensus na tom, jak vlastně žili vojáci a jejich velitelé v podmínkách několikaměsíčního obležení Kohimy a Imphalu. Nutno říci, že vlastně úplná shoda nepanuje a jsou relativní rozdíly v místech i popisu jak to vlastně bylo. Některé popisy říkají, že byla místa, skladiště, která byla prázdná, jiná měla základní vybavení a některým skladištím i některé potraviny úplně chyběly. V popisech jsou vzpomenuty mohutné lijáky, které byly důvodem zatopení letišť a tím chyběly jak potraviny, tak některé druhy střeliva. Jsou zápisy, které hovoří o dopisech, se kterými přilétalo letectvo takřka každý den (hovoří se tam o faktu, že dopis se k adresátovi dostal asi tak za tři až čtyři dny). Je vzpomenuto i báječné počasí a fakta o tom, že vlastně nezdary velmi stmelily většinu leteckých perutí. Cituji: „Například 194. peruť, která prováděla letecké zásobování obleženého Imphalu a zajišťovala zásobování při operaci Thursday (2. činditská operace), dodnes (psáno v roce 1990) pořádá jednou za několik let setkání bývalých členů. Jeden z veteránů vzpomíná s dojetím na osobitého velitele perutě Fatty Pearsona (Tlustý Pearson), kterého všichni uznávali. Říká, že když Fatty Pearson nasedal do letadla, vypadalo to, jako když se souká do plovací vesty. Takovéhle vzpomínky jsou jakousi poctou těm, kteří se podíleli na bojových akcích uvnitř i vně obleženého Imphalu.“
Nutno zaznamenat další fakt, že hlavním úkolem při obléhání Imphalu bylo tehdy chránit vzdušné zásobovací trasy letadel. Velká letecká bitva se tehdy strhla v období od března do 22. června 1944. Což je do doby, kdy těsně před tímto datem 2. divize, vytlačila Japonce z Kohimy, postoupila pak po silnici směrem k Imphalu, kde se pak spojila s 5. indickou divizí, která si ve stejné době probojovala cestu s Imphalu a směřovala pak na sever ke Kohimě. Díky postupnému setkání mohlo být konečně znovuobnoveno veškeré pozemní zásobování všech jednotek pomocí nákladních automobilů. Ovšem odpovědnost vzdušných sil spojenců za zásobování tehdy paradoxně ještě vzrostla a později dokonce Královské letectvo sehrálo klíčovou roli při vytlačování Japonců do vzdálené Mandalaje a hlavního města Rangúnu (celé obléhání jak Kohimy, tak Imphalu bude ještě podrobněji popsáno).
Prolomení blokády Imphalu dne 22. června 1944 jen snížilo nebezpečí pro mnohé spojenecké letky nacházející se tehdy uvnitř obranného pásma. Jak se ihned ukázalo, tyto letky měly velice brzy hrát roli předních frontových jednotek. Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, str. 60., k tomu napsal, cituji:
„To velmi dobře dokládá průběh událostí, které se začaly odvíjet 3. července, kdy se Japoncům podařilo infiltrovat pozemní letiště v Palelu a zničit sedm strojů stojících přímo na letištní ploše. Naštěstí Japonci začali uplatňovat tuto bojovou strategii příliš pozdě. Úspěchy RAF tak trochu zkalila událost, která se stala na začátku srpna při odletu 615. perutě Spitfirů Mk.VIII do Kalkaty. Během cesty se totiž letadla dostala do bouřky, která si na celé letce vybrala krutou daň: byl zabit velicí důstojník, 3 piloti a další tři byli nuceni se katapultovat, přičemž bylo ztraceno 8 letoun.“
Piloti i pozemní personál letecké složky má i velice špatné vzpomínky na podmínky, ve kterých byli tehdy nuceni pracovat, což zároveň dokládají i počty letadel, které byly během obležení Kohimy i Impahalu zničeny. Z historických zápisů tak plyne: „Ze 70 zničených strojů jich 16 padlo do rukou Japoncům, 17 jich bylo zničeno při vzdušných soubojích a 37 během různých nehod způsobených bouřkou nebo špatným počasím. Tuto daň, kterou představovalo množství zkušených pilotů a cenných strojů, bylo nutno zaplatit během jedné z největších a nejdůležitějších bitev druhé světové války.“

Zde je nutno konstatovat, že pokud by, RAF, a Letectvo Spojených států, nezásobovalo Kohimu, nedopravilo do oblasti záložní divize z Arakanu a letecky nepodporovalo 150 000 bojovníků v Imphalu, určitě by padla Kohima i Imphal. Což by znamenalo, že by se válka na Dálném východě vyvíjela zcela jinak. Historické podklady hovoří o tom, že: „Snad by se (generálu) Matagučimu podařilo uskutečnit i jeho pečlivě plánovaný triumfální pochod na Díllí.“
K této rekapitulaci historických faktů se sluší napsat, že: „Výčet zásluh všech leteckých sil během obležení Imphalu by nebyl úplný bez odkazu na další souběžné akce během tažení v Arakanu a při operaci Thurday, která začala tu noc, kdy Japonci zahájili postup na Imphal. Během blokády uskutečnily 194., 62., a 117. peruť několik letů hluboko do Arakanu a navíc pokračovaly i v zásobování jednotek, které se podílely na operaci Thursday v okolí (řeky) Indaw, tedy více než 300 kolometrů jihovýchodně od Kohimy.“
Připomenout se také sluší i dojemné gesto, které bylo jakýmsi poděkováním leteckým silám za jejich zásluhy v bitvách o Kohimu a Imphal, kterou po skončení učinil jeden s tehdejších velitelů, který tam také v té době byl, je jím sám Lord Mountbatten, tehdejší velitel SEAC, který po skončení doslova napsal, že při znovudobývání Barmy „to bylo hlavně britské a americké dopravní letectvo, které toto znovudobývání umožnilo úspěšně provést“ - historickým podkladem je zde – D. Williams, 194 Sguadron, The Friendly Firm, p. 59. – volný český překlad. - 194 Sguadrona, Přátelská firma, s. 59.



Použité historické podklady Pacifik 2.
- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton Len. Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Dokumentární seriál Letadlová loď Enterprise; díl čtvrtý Krvavé ostrovy Santa Cruz.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P.Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: „Зеро!“ Японская авиация во Второй мировой войне. Vydalo nakladatelství АСТ 2001.
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Novotný F.: Veleobři oceánů. Vydalo nakladatelství Albatros 2003.
Novotný Josef. Causa Dohihara.
O´Hara V.: The U.S. Navy Against the Axis: Surface Combat, 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2007.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=600
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931-1945 (2)“