Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 25.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6692
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 25.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 25.

Dimapur_Imphal_1944_22.jpg


Boje v západní Indii, severozápadní Barmě (Myanmar), japonských a Spojeneckých armád, sborů, divizí a pluků v roce 1944. Skica je volně na několika webech.
V deníku první bitvy o Kohimu je pak jeden zvláště tragických příběhů, o takřka hromadném hrobu raněných spojeneckých vojáků, o které se také staral i doktor John Yong (viz konec Č 6.). K tomuto hrůznému příběhu je třeba jen malé vysvětlení, že k shromažďování raněných byl pro nedostatek místa vybudován značně hluboký zákop, který ležel v palebném pásmu japonských minometů, které byly umístěny na Jail Hillu. Nejprve miny Japonců vybuchovaly nedaleko hlubokého zákopu, kde leželi ti nejvíce a nejvážněji zranění vojáci. Pak se stalo, že jedna mina dopadla přímo do zákopu, kde právě leželi ti nejvážněji ranění. Když se pak nosiči a kopáči snažili zachránit ještě snad nějaké žijící těžce raněné, a dostat je tak z hromady roztrhaných těl, krvácejících končetin, ozývaly se odtud táhlé, bolestné výkřiky. Ale tento hrůzný incident nebyl z těch posledních. „Do operačního sálu, kde právě doktor dokončil hodinu a půl trvající amputaci nohy, dopadla další japonská mina. Nehodu nepřežil nikdo z přítomných.“ Napsal na str. 71., historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě.

Obrana_Kohimy_april_june_1944_12.jpg


Mapa obrany kohimského hřebenu, obrázek je volně na několika webech a zde byl zvětšen.
Pokračujme dál historickými informacemi, které jsou napsány stále ještě u dne 9. dubna 1944. Ten den Japonci stále stupňovali tlak na obránce Kohimy.
Lt_Gen_Sir_Montagu_Stopford_Wiki_22.jpg

Zde viz foto, na kterém je generálporučík Montagu Stopfford, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.

A tento den se i sešel generál Stopford (velitel XXXIII. sboru) s generálem Groverem (velitel 2. divize).
Všichni již tehdy věděli, že na Kohimu neútočí jen jeden japonský pluk, jak bylo odhadováno, ale celá japonská 31. divize pod velením generála Satóa. Generál Grover se tehdy na schůzce zavázal, že co nejdříve zprůchodní silnici do Kohimy a zároveň plánoval, že na Japonce zaútočí svými dvěma brigádami.
U Jotsomy se ještě ve stejný den, Japonci snažili, nepřetržitými útoky zdolat obranu Spojenců, ale spojenecká kulometná palba a granáty je pokaždé s úspěchem odrazily. Během 5ti dnů, pak u Jostsomy ležela spousta hnijících mrtvých těl. V zápisech stojí, že v té samé době obránci v Kohimě věřili, že již každým okamžikem dorazí z Jotsomy spojenecké jednotky a osvobodí je. Jenomže v Jotsomě sevřené jednotky Spojenců zatím stále bojovaly jen o holé přežití.
Bylo 10. dubna 1944, když generál Grover přikázal brigádnímu generálu Hawkinsovi a jeho 5. Brigádě (prapory Worcesters, Dorsets a Cameron Higlanders), aby provedli ze svých pozic poblíž města Zubzy přesun směrem ke Kohimě. Generál Warren (velitel 161. divize) ve stejné době zamýšlel uskutečnit, a to na vlastní zodpovědnost, ústup celé posádky do Jotsomy, ale generál Grover to zamítl. Další den, tedy 11. dubna, se 5. Brigáda, asi určitě vůbec poprvé, zapojila také do bojových akcí, a i když vlastně vůbec nebojovala, utrpěla velké ztráty. Grover a Hawkins vykonali tehdy obhlídku okolního terénu – zjistili tak, že okolo jsou strmě se tyčící hory a prudce se svažující kopce porostlé džunglí. Jejich probuzení se prý bylo ohromující. Zjistili tím totiž, „že jejich předchozí plány, ve kterých k terénu vůbec nepřihlíželi, byli vždy vlastně příliš optimistické a naivní“.
Je tak určitě pochopitelné, že se všechna nebezpečí a záludnosti terénu, v období bitvy o Kohimu, museli objevit v celé své nahotě. Zápisy říkají, že: „Stopford si myslel, že Grover postupuje příliš pomalu, Grover si myslel, že Hawkins a jeho 5. Brigáda postupuje příliš pomalu, Hawkins si myslel, že jeho předsunutý prapor postupuje příliš pomalu, ale ani jeden z nich neznal terén, v němž postup probíhal.“
Je nutno říci, že mnoho bitev u Kohimy, ale i u Imphalu, nebylo bitvami práporů či brigád, ale velmi často se jednalo jen o bitvy mezi rotami či dokonce četami (právě podle povahy terénu). No a tak i 2. divize Spojenců se musela přizpůsobit zcela neznámému prostředí, nové taktice vedení boje a také dopravě všeho za pomocí mul. I proto obdržela 400 kusů těchto zvířat. Bylo to v době kdy 5. Brigáda dorazila do Zubzy.
V popisované době dubna 1944 se u Kohimy bez ustání bojovalo. Vojáci Royal West Kents podnikli další z četných protiútoků a vytlačili Japonce z budovy komisařství. Ve stejné době trpěla posádka nedostatkem vody, léků, střeliva a granátů. Velení muselo proto požádat o vzdušné zásobování. Jejich území s budovou komisařství bylo dlouhé jen 250 metrů a leželo mezi pozicemi na Garrison Hillu a Kuki Piquet. Tehdy o stejné zásobování požádala též obležená jednotka v Jotsomě. Letadla skutečně se zásobami přilétla a po pozorovacím letu nad Kohimou daly znamení, že spatřily místo kam mají zásoby být shozeny. A jak to celé dopadlo, popisuje historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, str. 71., cituji:
„Jaké pak bylo zděšení přihlížejících vojáků, když tolik potřebné cisterny s vodou, zásoby potravin a střeliva padly do rukou Japoncům.
Zanedlouho přilétla další letadla se zásobami, které se již nyní podařilo shodit na správné místo, avšak po otevření krabic vojáci zjistili, že jim bylo posláno střelivo pro 3,7 palcové houfnice (94 mm), které se nacházely v Jotsomě. Dalším, všeobecným zklamáním pak bylo, když Japonci začali s devastující palbou, při které použili spadlé střelivo a minomety ukořistěné nedlouho předtím“.

Japonci v druhé dekádě dubna pokračovali s útoky ze všech stran. Tehdy snad nejtěžší boje probíhaly na území okolo „Polní zásobovací stanice FSD", kde se Japoncům dařilo udržet se navzdory mohutnému protiútoku tří praporů (Royal West Kents, Kšátrijského a Assam Rifles). V celém ležení panovaly otřesné podmínky, zejména co se týká raněných, kteří museli ležet jen na holé zemi. Navíc ještě v v otevřeném terénu a byli tak častokrát zasaženi bombou, či nějakým granátem. Morálka ve spojeneckých praporech rapidně poklesla, neboť prý každý tušil, že se již z bojiště živý nedostane. Zde pak je popis dalšího dění, který nalezl historik David Rooney, a popsal je ve své knize - Vítězství v Barmě, str. 71., cituji:
„13. dubna vydal posádkový velitel plukovník Richards zvláštní rozkaz, ve kterém blahopřál všem vojákům, děkoval jim za jejich statečnost a prosil, aby vytrvali, protože pomoc se už blíží. Ve skutečnosti se až druhý den sešel s Lavertym a Warrenem a všichni souhlasili s tím, že pokud nebudou osvobozeni, z obležení se vlastními silami nedostanou. Věděli, že jim jde na pomoc 2. divize, ale obležená posádka začala mít pochybnosti o tom, zda tato životně důležitá pomoc vůbec do města dorazí. Prapor RWK stále bránil pozice na FSD proti nepřetržitým japonským výpadům. Palbu obvykle zahajoval, až když se nepřítel přiblížil na vzdálenost 15 metrů, neboť její účinnost tak byla daleko větší. Do ležení se dostalo vždy jen několik Japonců, kteří vzápětí podlehli přesile. Jeden muž z praporu RWK upadl při střelbě do bezvědomí a probral se ve chvíli, kdy do jeho zákopu skočil japonský důstojník. Počkal si na příhodný moment, zabil jej holýma rukama a poté se opět vrátil ke svému kulometu Bren. Pokud byly letouny Dakota hrdiny celé bitvy o Barmu, pak byly lehké kulomety Bren zachránci pěšáků při bojových akcích v džungli.“
Bohužel pomoc pro město Kohimu v druhé dekádě dubna stále nepřicházela a její obránci, každý další den, pod stále větším a větším tlakem japonské 31. divize generála Satóa, propadali stále větší skepsi a zoufalství. Zatím se však spojenečtí vojáci 2. divize generála Grovera museli na vlastní kůži přesvědčovat o tom, jak dobře umí Japonci umístit své bunkry. Přesto však i Japonci utrpěli mnohdy citelné ztráty, to jako při jednom útoku na Zubzu, dne 13. dubna 1944, kdy v tomto útoku ztratili „96 svých vojáků, ze 100 útočících“ a v zápisech se objevovala fakta, že podobně vysoké ztráty, „nebyly v jejich jednotkách během těchto bojů ničím vyjímečným“. Jinak 5. Brigáda (prapory Worcesters, Dorsets a Cameron Higlanders), pod velením brigádního generála Hawkinse postupovala nezadržitelně vpřed a 14. dubna již byla připravena k útoku na Zubzu. Byl to útok, kdy vojáci této brigády spoléhali hlavně na minomety, dělostřelectvo a tanky. Historik David Rooney, popsal ve své knize - Vítězství v Barmě, str. 71., útok následovně, cituji:
„Ve 12.30 zahájila palbu děla a k nim se záhy připojily minomety. Poté zahájily útok tanky, které se vzápětí dostaly až k hřebenu a Japonci byli nuceni vzít nohy na ramena. Tak byla z tohoto území vytlačena celá japonská rota. Ještě toho dne se jeden prapor (Dorsets) vydal k rychlému pochodu a spojil se s obránci v Jotsomě. Avšak i poté projevil Warren obavu o vojáky v Kohimě. Strachoval se zejména o prapor RWK. Z původně 600 mužů jich bylo 250 těžce raněných a čekalo na evakuaci.“
Ve stejné době si generál Warren (velitel 161. divize) „uvědomoval nutnost, s kterou musí být vojáci co nejrychleji vysvobozeni z obležené Kohimy“. Stejně tak si byl Warren vědom velkého nebezpečí, které hrozilo z přítomnosti japonského dělostřelectva na Marema Ridge, ze kterého se daly velmi snadno kontrolovat přístupové cesty do města Kohima. Proto, nebo i možno říci přesto, generál Waren rozhodl, že datum osvobozovací akce posune, z 16. na 17. duben.
„Nevěděl však o tvrdých a krvavých bojích, které sváděli obránci Kohimy s Japonci, o útocích a náhlých obratech v bitvách a o stále se zmenšujícím území, které posádka v Kohimě bránila. 16. dubna provedla protiútok smíšená jednotka narychlo sestavená z praporů Assam Regiments a Assam Rifles (poblíž budovy komisařství a tenisových kurtů). Polní zásobovací stanici FSD měl stále v držení Royal West Kents, ale byl pomalu vytlačován stále dorážejícími Japonci. A když se pak ten den dozvěděli, že Warren znovu posunul datum osvobozovacích akcí, začali se vojáci ptát, kolik krve ještě musí být prolito.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6692
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 25.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 26.
Když nastala noc ze 17. na 18. dubna 1944, přepadly prapory Assam Regiments a Assam Rifles předsunuté pozice Japonců na Kuki Piiquet. Přepadení japonských pozic se úspěšně podařilo, ale již chvíli poté se tyto dobyté pozice staly terčem japonského dělostřelectva. K tomu všemu historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 72., píše, cituji:
„Po dvanácti dnech krvavých bojů muže proti muži byli obránci nuceni ustoupit za své obranné linie. Když plukovník Laverty (velitel praporu RWK - Royal West Kents) slyšel ve vysílačce, co se stalo, uvědomil si, že již nemá dostatek mužů na obranu celého pásma. Rozhodl se pro úplné stažení z pozic Kuki Piquet. Velmi rychle byl pak přemístěn minomet, který od začátku bojů s velkou přesností obsluhoval seržant King, a hned poté, co Japonci na Kuki Piquet vstoupili, byli zasypáni minometnou palbou. Avšak území, které bránily prapory Royal West Kents a oba assamské prapory se smrsklo na několik stovek metrů – od budovy komisařství až ke Garrison Hillu.
Garrison_Hill_1944_22.jpg


Garrison Hill, po těžkých bojích v Kojimě, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Ráno dne 18. dubna 1944, když tehdy vyšlo slunce, uviděli všichni vojáci na kopcích Kohimy neskutečně „ponurý obraz na zdevastovanou krajinu.“
I fotografie z té doby ukazují, že v okolí bojů a v městě Kohima, byl poničen každý strom, všechny budovy byly rozmetány a všude se válely mrtvoly indických, britských a japonských vojáků, které, protože se nedalo odklízet pro střelbu, byly pokryté doslova mračny černých much. Ovzduší v oblasti Kohimy a okolí bylo „naplněno zápachem hniloby a smrti“, o čemž vydaly svědectví zachovalé deníky všech účastněných jednotek. Které zároveň říkají, že Japonci byli tehdy jen 90 metrů od velitelských stanů a asi tak 500 metrů od zákopů, ve kterých leželi těžce ranění, zcela bezmocní vojáci a důstojníci. Přesto měla většina z nich, a to prý pro každý případ, u sebe svoji osobní zbraň a několik nábojů! Asi tak kolem osmé hodiny ranní, stejného 18. dubna 1944, náhle všichni obránci zaregistrovali změnu v dělostřelbě a uvědomili si prý, že někde nablízku musí být 2. divize generála Grovera se svými 25 librovými děly (87,6 mm).

GenJ_M_Lawrence_Grover_22.jpg

Generál J. M. Lavrence Grover, velitel 2. indické pěší divize, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 72., o tom všem co se dělo dál píše, cituji:
„Přesná palba dělostřelectva (velel mu již vzpomínaný velitel major Yeo) a útoky Hurricanů Královského letectva se zaměřily na Japonce majících své ležení na GPT Ridge. Těžko nyní obránci věřili tomu, co viděli. Pěchota postupovala s podporou tanků a dělostřelectva směrem k jejich pozicím. Těsně za nimi bylo vidět skupiny s lehkými kulomety, těžká nákladní vozidla a sanitky. Asi v poledne se prapor 1/1. pandžábský, který byl sám nedlouho předtím ´uvězněn´ v Jotsomě, spojil s praporem Royal West Kents a posílil tak jeho pozice, které by vysílení vojáci asi dlouho neudrželi. Ani japonští ostřelovači však nezaháleli a svou daň si nemilosrdně vybírali i na záchranářích, kteří odnášeli raněné do sanitek, nebo civilistech, kteří zmateně pobíhali všude kolem.“
A přicházely další posily. Přicházel po pandžábském praporu též prapor Royal Berkshires. Bylo načase, neboť prapor RWK - Royal West Kents byl již skutečně na pokraji svých sil. Příslušníci RWK se již velmi dlouhou dobu ani nemyli, ani neholili, ani nepřevlékali a skutečně se mnozí z nich od 5. dubna (do 18. dubna) pořádně nevyspali. Ten stav prý byl na nich vidět, „červené oči hluboko zapadlé v důlcích a svěšená ramena jim dávaly vzezření velkých smutných havranů.“, jak říkají, po překladu, anglicky vedené historické zápisy. Hovoří i o těžkém vyčerpání, když prý ani neodpovídali na dotazy přicházejících vojáků. Jen v tichosti vyčkávali, až budou z tohoto doslova pekla odvezeni. Otec Randolph, o kterém zde byla řeč, prý velice během těchto bojů, „stoupl u mnohých v ceně, stále běhal okolo, utěšoval raněné a odpovídal na dotazy vojáků“. Všichni z tohoto praporu, kteří byli z pekla Kohimy evakuováni, jako to poslední co si zapamatovali, z poničeného okolí bylo, že viděli, „zcela zničenou krajinu, polámané stromy bez listí, rozbombardovanou zemi, zdemolovaná děla, krví nasáklé šaty a boty, roztrhaná těla a nad tím vším pestrá mozaika, červených, modrých a bílých padáků snášejících se z nebe na Kuki Piquet."
Oddělen od své brigády a převelen do značně nevýhodných pozic se prapor Royal West Kents spolu s pomocí práporů Assam Regiments a Assam Rifles podílel na třináctidenní obraně Kohimy proti útokům 31. japonské divize.
"Při obležení tohoto města však došlo k náhlému obratu v dosavadním vývoji války v Barmě a od této doby již Japonci nikdy neprovedli žádnou větší ofenzívu. Jen velmi zřídka si jeden prapor vybudoval takové renomé v análech vojenské historie jako prapory Royal West Kents a Assam Regiment u Kohimy“. Píše historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 74.


Druhá bitva u Kohimy.
I když se podařilo spojeneckým jednotkám konečně obložení Kohimy prolomit, ani zdaleka to neznamenalo konec válčení, neboť se zároveň ihned schylovalo k další bitvě a ne jenom jedné. Právě řečená odvaha obránců při obraně jen na chvíli u města Kohima zdržela japonskou 31. divizi, která kvůli tomu nebyla schopna se zúčastnit útoku na město Imphal, jak bylo v celém jejich plánu uvedeno. Bylo jen konstatováno, že 18. dubna 1944, kdy byla Kohima osvobozena z japonského obležení postupující 2. divizí, si ostatní britské a indické jednotky obležené Japonci konečně zhluboka oddechly.
17. divize, která dosáhla začátkem dubna svého cíle v Bishenpuru, a když se vylízala ze svých zranění, byla opět připravena k útoku na japonskou 33. divizi generála Janagida. Stejně tak 20. divize ve stejné době dokončila ústup ze Shenamu, kde měla v držení shenamské sedlo a okolní hory. A na severním okraji imphálského obranného pásma pak, utrpěla postupující tam japonská 15. divize, těžkou porážku v bitvě u Nungshigumu.
Historické zápisy ve velké většině píší o tom, že japonské útoky v roce 1944 byly v prvé bitvě u Kohimy velmi netaktické. Dokonce mnoho historiků píše, že se tehdy zdálo, že Japonci byli dobře připraveni na obrovské ztráty, a proto podnikali jeden útok za druhým, ačkoli každý předchozí na silné spojenecké obraně ztroskotal. To až do 18. dubna 1944, kdy u japonských vojsk nastala nečekaná změna. „Japonci, kteří byli od této doby téměř stále jen v obranných pozicích, bojovali s velkou zdatností, statečností a prohnanou taktikou o každý bunkr. A teď se karty obrátily. Zatímco doposud musely britské a indické jednotky čelit ječícím Japoncům, útočily nyní na nepřítele, který výborně ovládal obranný způsob boje.“
Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 75., si vše postupně vysvětluje, cituji:
„Od roku 1942 postupovala Satoova 31. divize téměř bez zastavení a očekávalo se, že Kohima jejímu náporu ihned podlehne. Rychlý postup od Čjintwinu tuto domněnku ještě posiloval. Zároveň však také zakrýval jistá reálná fakta. Jeden japonský veterán, pan Hirakuba, který pracoval jako zásobovací důstojník 3. praporu 58. pluku od 10. března 1944, se tehdy zhrozil, když se dozvěděl, že plukovník odpovědný za zásobování celé divize pověřil touto prací nové důstojníky. Řekl, že on a Sató mají námitky proti Mutagučiho plánu, který je podle jejich názoru nefunkční a který neumožňuje v průběhu tažení zajistit zásobování předsunutých jednotek.“
Několikrát zdůraznil, že divizní velitelství tehdy neposílalo na frontu žádné zásoby a že odpovědnost za ně leží hlavně na zásobovacím důstojníkovi. Japonský 50. pluk, který měl tři prapory skládající se ze čtyř rot, dospěl ke Kohimě 5. dubna a 7. dubna již byly spotřebovány zásoby na 20 dní dopředu. Otázka zásobování, která později vedla ke konečné roztržce mezi generály Satoem a Matagučim, se pro japonské vojáky stala od začátku bitvy u Kohimy hlavním problémem. Japonská 31. divize měla k dispozici 15 000 vojáků, z nichž každý nesl 50 kilogramů zásob (2x jsem se podíval, jestli se nepletu v čísle). Divize měla navíc 10 000 volů určených pro přepravu těžších nákladů, jako bylo například střelivo, avšak moc ochotní a dobří nosiči to bohužel nebyli. Mnoho z nich na úzkých horských cestách spadlo do propastí, a jak se krátily zásoby potravin, byla většina volů poražena. Hirakubova jednotka si vedla lépe než ostatní, protože se jí při pochodu podařilo v jedné malé vesničce vypátrat britský sklad a vynést z něj v noci s pomocí asi 50 mužů tolik rýže, že jim pak vystačila až do konce války. Následující den začali Britové s ostřelováním této vesnice. Japonci trpěli nedostatkem munice. Jejich děla měla na den přiděleno jen několik šrapnelů, avšak až do konce tažení se Britům zdálo, že každý jejich útok Japonci zastavují palbou z děl a granáty.
Kōtoku_Satō_Wikipedie_22.jpg

Generál Kótaku Sató, velitel japonské 31. pěší divize, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
V dalším co po této výpovědi japonského týlaře uvádějí britské historické prameny, je pozoruhodné, že pak byla japonská 31. divize generála Satóa přímo zaskočena již v přibližování se ke Kohimě, a to „silnou obranou u Sangshaku a stejně tak poté statečností obránců v Kohimě.“ K těmto slovům jistě patří napsat fakt, že jak pokračovalo japonské obležení Kohimy , měl generál Sató stále větší strach co bude dál, neboť začaly hrozivě narůstat ztráty v jeho předsunutých jednotkách, protože ačkoli obránci již jen „lapali po dechu, blížila se ke Kohimě vojska Spojenců“. Nejhorší pak bylo, že Sató od své výzvědné služby dostával zprávy, že do oblasti každý den přichází nejméně jeden indický nebo britský prapor spolu s velkým počtem tanků a těžkou dělostřeleckou technikou. A nakonec pak ze zápisů vyplynulo, že: „Zatímco zásobování britských jednotek se stále zlepšovalo, zásobování jeho vlastních vojáků bylo horší a horší. Po nebezpečné silnici od Čjintwinu přijelo několik vozů s potravinami a střelivem, vojáci ale již hladověli a byli nuceni porážet muly. Tuto svízelnou situaci mohlo vyřešit jen okamžité dobytí Kohimy.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6692
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 25.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 27.
O tom, že stav jednotek generála Satóa, v jeho 31. divizi, nebyl okolo 18. dubna 1944 nijak zvlášť dobrý, vypovídá i jedna příhoda, která se ocitla v tehdejším hlášení, a poté i v historiografii.
Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 76., o tom píše, cituji:
„Stav, v jakém se tou dobou nacházely Satoovy jednotky, může být dokumentován také jedním úspěchem, kterého dosáhl prapor Royal West Kents a posádka v Kohimě. Sató rozestavil svůj 124. pluk a prapor horského dělostřelectva někde v oblasti GPT Ridge a Aradura Spur. 138. pluk měl tehdy v držení Merema Ridge, který leží u severního úseku silnice, a další prapor, byl umístěn v nagojské vesnici. Satóovy jednotky měly tedy dobré jak útočné, tak i obranné pozice a 2. divize, která postupovala od Dimapuru, je podle jejich předpokladu nemohla nijak ohrozit.“
Zcela nová situace nastala, když skončilo obležení u Kohimy. Ve stejné době japonský 58. pluk podnikl další ze svých „neohrožených“ útoků na budovu Komisařství v Kohimě, jenomže tento útok byl odražen pandžábským praporem, který pár hodin předtím dorazil do města. Brigádní generál Waren velitel 161. Brigády se tehdy domníval, že obranné pásmo Kohimy je příliš malé a hodně zhuštěné, a tak když k městu dorazily další spojenecké posily, rozhodl se, že pásmo zvětší. Dal proto ihned pokyn k okamžitému útoku na Kuki Piquet.
Začátkem tohoto útoku, který byl spuštěn, byla nejprve silná dělostřelecká příprava, které se účastnilo 72 děl, a až poté vyrazil k ofenzívě pandžábský prapor. Jeden pozorovatel, který zhlédl celou dělostřeleckou přípravu, se později vyjádřil, že nevěřil, že by nějaký Japonec palbu přežil. Jenomže když na Kuki Piquet zaútočila pěchota, Japonci vylezli ze svých úkrytů, ve kterých byli předtím schováni před palbou, a střelbou z těžkých kulometů útok pandžábských odrazili. A následovalo několika týdenní opakování stejného scénáře.
Jenomže se postupně začal japonský postup měnit ve stejně postupný ústup. V tu dobu si generál Mutaguči velitel japonské 15. armády, začal uvědomovat, že k nějakému zvratu v tomto procesu může nastat jen tak, když bude dosaženo posílení severní fronty u imphalského obranného pásma.
general_Mutaguchi_Renya__15_Arm_Wiki_33.jpg

Generál Mutaguči, velitel japonské 15. armády, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
Rozhodl se proto, že vyšle do Imphalu jeden pluk (přibližně jedna brigáda). Nařídil veliteli 31. divize Satóovi, aby co nejrychleji vyslal jeden ze svých pluků k Imphalu. Tenhle rozkaz však ještě více prohloubil rozpor mezi velitelem divize Satóem a velitelem armády, který v popisované době mezi nimi panoval. Sató se totiž ještě vůbec nevzpamatoval z lidských ztrát, které jeho 31. divize utrpěla před nedávnem, a začal proto splnění rozkazu, odjezd jednoho ze svých pluků oddalovat. Nakonec svému nadřízenému generálu Mutagučimu poslal zprávu, ve které jej žádal o automobily a potřebnou techniku, se kterou pak zabezpečí přesun. Velitele 15. armády tato promyšlená a provokující taktika rozčílila a generál Sató dostal zanedlouho odpověď, aby použil prostředků, které získal v Kohimě…!
O tom jak to ve stejné době vypadalo na britské straně, hovoří historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 76., 77.:
„Na britské straně sice nebyly neshody tak veliké, zato stále více rostl tlak politický. Zatímco Stopford a Grover změnili po obhlídce terénu kolem Zubzy svůj názor na taktiku a strategii boje v této oblasti, měli se lidé z generálního štábu ještě co učit. Jedním z požadavků, který přišel z Washingtonu a za jehož vznesením tehdy bezpochyby stáli Čankajšek a Stilwell, bylo, aby Mountbatten vrátil letadlo, které dostal na počátku imphalské krize k dispozici. Pod tímto tlakem pak spolu se Slimem podpořili Stopfforda při zrychlení postupu na Imphal, který hodlali osvobodit. Členové generálního štábu a váleční dopisovatelé mají rádi velké šipky na mapách, které označují postup jejich vojsk, a několikakilometrová ofenzíva na Kohimu se tehdy vůbec nedala srovnat s postupem vojsk v Západní poušti. Tito lidé však neměli ponětí o tom, kolika problémům a nástrahám musela 2. divize během svého postupu na Kohimu čelit, a že terén dovoloval jen to, aby proti sobě bojovaly jen prapory nebo roty. Kritici 2. divize nebrali na vědomí ani fakt, že v tomto záludném a obtížném terénu zastavil prapor Royal West Kents celou japonskou divizi.“
Asie_PACIF_1_16_13_Stilwell_Cankajsek_zena_1942.jpg

Generalissimus Čankajšek, jeho žena a generál Stilwell, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Následně pak vystřídaly na britské straně „totální obranu“ jen útočné akce. Byla to 2. divize, která osvobodila Kohimu a zároveň tak otevřela cestu do Impahalu. Náčelník štábu generál Grover nyní uspořádal své jednotky takto:

……..4. BRIGÁDA………………………………………………………………………….5. BRIGÁDA
(brigádní generál Goschen)……………………………………………(brigádní generál Hawkins)
prapory: Royal Scots…………………………………………………………prapory: Worcesters
…………....Royal Norfols…………………………………………………………………Dorsets.
………………Lancashire Fusiliers…………………………………………………Cameron Highlanders.

………………6. BRIGÁDA
(brigádní generál Shapland)
Prapory: Royal Welch Fusiliers
…………….Royal Berkshires
……………..Durham Light Infantry.
Popsané uspořádání nebylo pro nastávající boje nijak dogmaticky závazné, neboť během velice zmatených bojů byly různě tyto prapory přemisťovány z jedné BRIGÁDY do druhé.
O tom svědčí fakt, který byl v historických denících a říká, že když se, např., 161. BRIGÁDA spolu se zbytky praporů Royal West Kent, pandžábským a kšátrijským stáhla z Kohimy, 5. BRIGÁDA a 6. BRIGÁDA zahájily útok. Prapor Royal Berkshires pak obsadil Garrison Hill a nedlouho se jeho vojáci seznámili se strašlivými podmínkami, za kterých tam předtím, v prvé bitvě o Kohimu bojovali její obránci. Zápisy říkají, že požadavky Slima a Strofforda na to, aby 2. divize postoupila co nerychleji dopředu, se ukázaly jako nerozumné a to z toho důvodu, že proti této vlastně velice nezkušené divizi stály, tehdy, japonské prapory, které se z předchozích devíti velkých bitev dostatečně poučily. Když na ně britské jednotky zaútočily, byli Japonci vždy velice až precizně zakopáni a navíc vedli obranné akce v takovém terénu, který nejen dobře znaly, ale dovedli si jej neobyčejně zdatně přizpůsobit, aby jim vyhovoval. „Každý Japonec, který seděl v dobře zhotoveném bunkru, byl připraven bojovat s nepřítelem až do konce svých sil.“

Asie_PACIF_1_16_12_general_Slim.jpg

Zde viz foto generála Slima, velitele 14. armády, pozdějšího britského maršála. Foto je volně na mnoha webech.
Bylo 22. dubna 1944, když dostala 6. BRIGÁDA rozkaz, aby s podporou dělostřelectva a tanků podnikla útok na japonské pozice a to u budovy komisařství a aby po jejich dobytí obsadila Polní zásobovací stanici FSD.
Když útok začal, spustili Japonci těžkou palbu ze svých bunkrů a útok odrazili. Ve stejnou dobu se dala na cestu též 5. BRIGÁDA, která měla za úkol dostat se na Merema Ridge. Pochod 6. Brigády probíhal za velice deštivé noci. Vojáci museli tehdy navíc překonávat velké terénní nerovnosti. Jediné štěstí, které tehdy měli, byl fakt, že nenarazili po cestě na Japonce a u meremské vesničky se celá brigáda šťastně setkala s předsunutou jednotkou – praporem Cameron Highlanders.
V době kdy 5. a 6. Brigáda postupovaly vpřed, tak velitel japonské 31. divize, který byl tehdy ještě stále rozčilen nedůtklivostí svého nadřízeného velitele 15. armády generála Mutagučiho, se rozhodl, že ještě učiní poslední pokus o ovládnutí města Kohimy. Proto vyslal své dvě roty z 58. pluku do útoku proti praporu Royal Berkskhire a celý jeden prapor ze 138. pluku k postupu z Kuki Piquet a k útoku na prapor Durham Light Infantry (DLI), který nedlouho předtím obsadil Garrison Hill. Útok na prapor DLI, se proměnil v jakýsi nepřetržitý boj muže proti muži, když při něm obě bojující strany utrpěly velké ztráty.
Vojáci japonského 138. pluku, dle japonských zápisů, bojovali houževnatě a ze všech sil, protože jim generála Sató nařídil, aby pluk obsadil Garrison Hill za každou cenu.
„Těžké kulomety, granáty, fosforové bomby a bajonety si vybraly v tomto ječícím zmatku svoji daň. Celý útok a následné boje trvaly od půlnoci do úsvitu 23. dubna 1944. Durhamští ztratili 76 ze 136 mužů a 11 z 15 důstojníků.“
Píše historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 78.


Použité historické podklady Pacifik 2.
- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Dokumentární seriál Letadlová loď Enterprise; díl čtvrtý Krvavé ostrovy Santa Cruz.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P.Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=600
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931-1945 (2)“