Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 28.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 28.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 28.
Dimapur_Imphal_1944_22.jpg

Boje v západní Indii, severozápadní Barmě (Myanmar), japonských a Spojeneckých armád, sborů, divizí a pluků v roce 1944. Skica je volně na několika webech.
Jestliže dál listujeme historickou literaturou, která zachycuje dubnové boje o Kohimu, dozvíme se i navazující skutečnosti popsané mnou v Č 27., na konci. Pokračování popsaných bojů říká, že vojáci praporu Royal Berkshires podnikli útok, který pak nebyl tak krvavý, jako byl ten, který podnikli, 23. dubna 1944 Durhamští. Britům z praporu Royal Berkshires, se podařilo zlikvidovat velké množství japonských vojáků a důstojníků z 58. pluku (31. divize), když jejich vlastní ztráty byly skutečně na tato místa jen nepatrné.
Další ráno po výše popsaných útocích, 24. dubna 1944, velitel japonské 31. divize, generál Sató, obdržel zprávu o ztrátách při útocích. Výsledek obou útoků byl: „4 ze 7 rot, které se těchto útoků zúčastnily, byly vytlačeny a žádné území získáno nebylo. Divize si již nemohla dovolit ztratit větší množství mužů a Satoovi nezbývalo, než se rozhodnout, zda má uposlechnout Mutagučiho rozkazů a poslat jeden z pluků k Imphalu, kde operovala 15. divize.“ Píše historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 78.
Ve stejné době plánoval generál Grover, velitel britské 2. divize, že ke koordinovanému útoku na Kohimu rozestaví brigády své divize následovně:
6. Brigáda (prapory Royal Berks, Royal Welch Fusillers, Durham Light Infantry) podporována tanky měla za úkol postoupit k Polní zásobovací stanici FSD a na Jail Hill.
5. Brigáda (prapory Worcesters, Dorsets, Camerons) měla za úkol postoupit obloukem k severu a zaútočit na nagojskou vesnici, kterou držely v té době japonské předsunuté oddíly ze Satoovy divize.
4. Brigáda (prapory Royal Scots, Royal Norfolks, prapor Lancashire Fusiliers byl přidělen k 5. Brigádě) se měla přesunout velkým obloukem přes vesnici Khonoma až na horu Pulebadze a odtud měla zaútočit a obsadit Aradura Spur, a tím zablokovat cestu, která vedla z Kohimy na jih k Imphalu.
Jedním ze závažných faktorů, které však nebyly do plánu 2. Divize započítány, byla rychlost, „s jakou se ta která jednotka byla vůbec schopna přesunout se přes neprostupnou džungli, která pokrývala kopcovitý terén na západ od Kohimy“.
imphal_kohima1944_orig_88.jpeg

Zde viz náčrt prostoru, kde se odehrávala většina popisovaných bitev, náčrt je volně na mnoha webech, zde byl pro Palbu zvětšen.
GenJ_M_Lawrence_Grover_22.jpg

Generál J. M. Lavrence Grover, velitel 2. indické pěší divize, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
U 4. Brigády se zjistilo, že i když byly její oddíly popoháněny k co největšímu výkonu, a večer byly zcela vyčerpány, podařilo by se je přesunout za 1 den, jen asi o něco méně než o 2 kilometry. Příjemným zjištěním na druhé straně bylo, že oddíly poznaly, jak jsou Nagajové pohostinní a milí. Díky tomu, že se většinou znali se správcem Pawseyem z Kohimy, vstoupilo 300 nadšených nagajských mužů do britských jednotek, kde pak sloužili jako nosiči a průvodci. V době, kdy probíhaly bitvy, pak dokonce odnášeli raněné do bezpečí. Jejich pomoc stejným způsobem přivítali i muži z praporů Royal Scots a Royal Norfolks, kteří se vydali na pochod k hoře Pulabadze. Nagajové je dokonce varovali, že cestu, kterou si pro svůj pochod vybrali a která tehdy vedla přes neprostupnou džungli, neznají ani sami místní obyvatelé. Jenomže Britové trvali na svém. Nagajové, jak zněly zápisy, nikdy nechtěli za svou pomoc žádné peníze Avšak velitel britské 2. divize generál Grover, se postaral o to, že kdo pracoval z Nagajů pro britskou armádu, vždy dostal nějaké peníze.
Sir_Charles_Ridley_Pawsey_Wiki_22.jpg

Sir Charles Ridle Pawsey, zástupce komisaře v Kohimě, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
https://en.wikipedia.org/wiki/Charles_Pawsey
V zápisech praporu Royal Norfolks se zachovaly i neshody a jeden větší incident, který popsal historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 79., cituji:
„Když se prapor Royal Norfolks připravoval na svůj pochod, došlo k incidentu, jenž velmi dobře ilustruje napjatou situaci, která zde těsně před vypuknutím bitvy panovala. Vojákům bylo přikázáno, aby si vzali zásoby na dva dny, 100 ostrých nábojů 3 palcové munice a dva granáty. Všichni již byli připraveni k odchodu, když velící důstojník Bob Scott, který tím snad myslel na pohodlí vojáků, vydal rozkaz, aby si vojáci vzali místo plechových přileb špičaté klobouky z rákosu. Úřední lékař však trval na tom, aby všichni muži měli na hlavách helmy, v čemž ho podpořil Grover. Není nutno zdůrazňovat, kdo na tyto zmatky ve vedení doplatil nejvíce, a že se řadoví vojáci začali na své nadřízené dívat s určitou nedůvěrou.“
Již ta prvá část pochodu praporů nebyla zrovna vůbec nějakou jednoduchou záležitostí. Pochod začínal totiž v noci a za neustálého deště a navíc v naprosto neschůdném terénu, kde za nějakou dobu ztratili cestu i nagajští průvodci. Čety a roty byly pak roztroušeny po celé trase pochodu. Než vůbec dosáhly vesnice Khonoma, panoval již mezi jednotlivými oddíly naprostý chaos. Hned další den, aby se vyrovnal časový deficit z minulé noci, byli svými důstojníky nuceni k většímu výkonu všichni vojáci, to přesto, že byli již na pokraji svých sil. Při pochodu si museli častokrát krátit cestu v takřka neprostupné džungli, přičemž nesli poměrně těžké náklady. Navíc stoupali i do 300 metrových svahů, ve vlhkém, dusném oparu a srdce jim při tom pumpovala jako o závod. Mnozí později přiznávali, že skoro necítili své nohy. Byl to rozdíl proti Nagajům, kteří byli celou cestu veselí a příkré svahy zvládali bez sebemenších problémů. Druhou noc pochodu strávili vojáci v provizorním táboře, neboť pro celkovou únavu nebyl další postup bez odpočinku možný. Všem byla zima, bylo vlhko, a je jasné, že nikdo si nemohl rozdělat oheň. Živit se mohli jen z vlhkých a rozlámaných sušenek, které zapíjeli vlažným čajem, nebo dostali jen studený guláš. Všichni přiznávali, že mnoho sil do dalšího dne vůbec nenabrali.
V zápise také stojí, že po několika dnech velmi namáhavého a nepříliš rychlého pochodu džunglí, navíc v hornatém terénu, při kterém museli překonávat výškové nerovnosti několika set metrů, si i brigádní generál Goschen uvědomil, že jsou jeho vojáci již na pokraji sil a proto nařídil jednodenní odpočinek. O kus dál se dozvíme, že tento jednodenní odpočinek příliš nikomu nepomohl. Navíc morálka se také nijak významně nepozvedla, i proto, že celá jednotka procházela ve vlhkém, oparem zahaleném údolí, které tam bylo navíc zarostlé slizkou, k lidem nepřátelskou vegetací. Vojáci velmi rychle našli pro okolní vegetaci a v nevalně vypadající název, kterému říkali „Údolí smrti“, nebo „Šťastné údolí“. To podle toho kdo jaký zastával druh humoru.
V popisovaném údolí narazili na japonskou hlídku a začaly problémy. Byla z toho přestřelka, ze které sice britská vojska vyšla vítězně, jenomže pro Japonce měl tento „příběh“ daleko větší význam (ale až po tomto setkání v boji). Prostě proto, že se pochod do Khonomy přestal být tajemstvím a Nagajové, kterým při boji zahynuli dva muži (nosiči), od jednotky odešli.
„Jeden z účastníků tohoto pochodu, Phil Dewey, který byl u Norfolků (Royal Norfolk), jako spojka, a byl tedy povinen nosit u sebe vysílačku, vzpomíná, že během tohoto příšerného pochodu a následné bitvy nikdy nevystřelil a ani nebyl zasažen. Pouze jeho vysílačku prý poškodila jakási zbloudilá kulka. Dále si vzpomíná na to, jak v jednom zaplaveném zákopu, aniž by předtím někdy ochutnal alkohol, do sebe naráz vyprázdnil celý svůj příděl rumu, a jak se mu za chvíli rozlilo po celém těle příjemné teplo. Další z účastníků, H. May, pracoval ve své rotě jako trubač a během bitev musel dávat signály, jako například: dvoupalcové minomety – vystřelit!, třípalcové minomety – vystřelit!, postup!, ústup!, a mnoho dalších.
Tento vysilující pochod skončil až příchodem obou praporů na okraj Aradura Spur. Vojáci dorazili na tato místa ve stavu naprostého vyčerpání, ale téměř ihned po svém příchodu byli napadeni japonskými vojsky.“

Ve stejné době, kdy se 4. Brigáda blížila Aradura Spur, dala se 5. Brigáda (prapory Worcesters, Lancashire Fusiliers, Camerons) na pochod z městečka Mereny směrem k nagojské vesnici. Tito vojáci si prožili mnoho těžkých chvil, neboť neměli žádné zkušenosti s pohyby v džungli. Je až překvapivé, jak říkají historické zápisy, že přesto svého cíle vojáci dosáhli, aniž se o tom Japonci dozvěděli. Ti totiž ve skutečnosti vůbec neočekávali, že by Britové mohli být již tak daleko vepředu.
Hlídka vojáků praporu Worcesters narazila při své obchůzce na jednoho japonského důstojníka, který seděl před svým stanem a právě přepočítával žold pro svou četu. Hlídka na něho po chvíli zaútočila a přitom zlikvidovala celou jeho jednotku. Peníze si pak odnesly do svého tábora i s mnoha dalšími cennými dokumenty. Celá 4. Brigáda pak zalehla, pozorovala a postupně i likvidovala všechny další japonské jednotky, které takto postupně přicházely do Meremy.
V zápise se pak dozvíme, že v konečné fázi bitvy o Kohimu bylo pak velmi snadno vybojováno mnoho důležitých vítězství. Dne 26. dubna byly prapory Worcesters, Lancashire Fusiliers utábořeny na kopci a vojáci byli připraveni na přijetí prvního nákladu leteckého zásobování, stejně jako na zásobovací pomoc, kterou jim zprostředkovávali neúnavní Nagajové.
V dalším textu píše historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 80., cituji:
„V době, kdy 4. a 5. Brigáda, postupovaly směrem ke svým cílovým pozicím, byla 6. Brigáda (prapory Berkshires, Dorsets a Durhams) nucena podstoupit několik tvrdých bojů s Japonci, a to zejména u budovy komisařství v samotné Kohimě. Tento terén, kde zemřelo tolik Japonců, Britů a Indů byl velmi neschůdný, neboť jej v podstatě tvořily několik metrů vysoké schody ležící mezi čtyřmi hlavními terasami – Klubem, tenisovými kurty, budovou komisařství a vstupní silnicí. Boj probíhal ve dne i v noci. Protivníci od sebe většinou nebyli vzdáleni více jak 20 metrů a obě strany měly velké ztráty. Japonci současně útočili na pozice na Garisson Hillu, které měl v držení prapor Durham Light Inflantry.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 28.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 29.

Boje v Č 28., jsou všeobecně popisované jako těžké a krvavé. Je však u nich konstatováno, „že při těchto bojích nedocházelo k žádným podstatným územním ziskům, jak to vyžadovali důstojníci sedící na velitelství v Kalkatě nebo ještě dále. Boje však způsobily, že se podařilo zastavit japonský postup a otevřít silnici do Kohimy, po níž začaly proudit tanky.“
Postupující tanky pak byli především Lee Grant ze 149. pluku Královského obrněného sboru (RAC – Royal Armoured Corps), které poté sehrály v popisovaných místech velice důležitou roli v pozdějších stádiích bitvy o Kohimu. Japonský generál Sató, velitel 31. divize, mohl tehdy, ze svého předsunutého a vyvýšeného stanoviště, pozorovat přísun britské těžké techniky do oblasti bojů. Z jeho zápisů pak vyplyne, že při tom pozorování zakoušel pocity trpkosti a hořkosti, „protože jeho vlastní jednotky na tom (pokud šlo o zásobování) byly stále hůř a hůř.
Kōtoku_Satō_Wikipedie_22.jpg


Generál Kótaku Sató, velitel japonské 31. pěší divize, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
Protože jeho situace byla stále zoufalejší, rozhodl se Sató, že žádné své jednotky k Imphalu prostě nepošle. Vždyť např. značně prořídlé prapory z jednoho z jeho pluků, ze 124. pluku, které měl pod svým velením generál Mijazaki, si sice držely své pozice na Aradura Ridge a další, 58. a 138. pluk, pak pozice v Kohimě a v nagojské vesnici, ale byly jen pouhými stíny původní armády. Armády, která před několika týdny tak rychle postupovala k řece Čjintwin.
Tři brigády britské 2. divize si v té době těžce probojovávaly postup, když za každý „centimetr“ dobyté země platily svou krví, když tu přišel rozkaz od generála Stopforda (ze IV. sboru), generála Slima (velitelství 14. armády), generála Giffarda (Dillí), lorda Mountbattena (SEAC) a washingtonského náčelníka štábu, aby postup divize byl jakýmkoliv způsobem urychlen. Tehdy rozkaz washingtonského náčelníka štábu také odnímal lordu Mountbattenovi jeho soukromé letadlo, které se ale v té době zcela podílelo na vzdušných zásobovacích akcích, jak v Kohimě, tak v Imphalu. V této zcela napjaté situaci poslal Admirál Lord Mountbatten zprávu, ve které vysvětloval, že v otázce „jeho letounu“ existují dvě možnosti: „Buď mu bude ponechán jeho stroj, který se zúčastní zásobovacích letů, nebo mu bude stroj odebrán, a pak bude nucen stáhnout své vojáky z ‚operace Thursday‘, což však přinutí Stilwella ke stažení jeho jednotek.“ Podle tehdejších vědomostí všech bylo jasné, že by musela být celá oblast Imphalu evakuována a bez bojů přenechána Japoncům. To by navíc znemožnilo průjezd po silnici do města Ledo. Což znamená, že by bylo zcela znemožněno zásobování všech Stilwellových čínských a amerických jednotek. Zároveň by znamenalo, že by Japonci dosáhli svých cílů bez větší námahy.

Lord_Mountbatten_Arakan_tour_22.jpg



Admiral, Lord Mountbatten.

Výsledkem bylo, že si Lord Mountbetten mohl letadlo nakonec ponechat. K tomu historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 81., dále píše, cituji:
„Tento incident však naznačuje, jaké neporozumění pro situaci v Barmě mělo washingtonské vrchní velení. Mountbattenovy silné argumenty pak ukazují význam, který v této válce a na tomto území mělo vzdušné zásobování Královským letectvem a Letectvem Spojených států. Nebezpečí, že by Mountbattenův letoun byl přesunut jinam, sice úplně zažehnáno nebylo, nakonec však přichází zpráva od samotného Churchilla: ‚Ať se nikdo neodváží brát vám něco, co při svých bitvách potřebujete… Já vás vždy podpořím.‘“
Velké tlaky dolehly i na velitele britské 2. divize generála Grovera, který se 3. května setkal poblíž Kohimy se Slimem a Stopffordem. Generál Grover tehdy plánoval útok na Kohimu svými brigádami již 2. května, ale tento útok musel odložit, protože jeho 4. Brigáda postupovala příliš pomalu okolo hory Pulebadze. Generál Slim velitel Barmského sboru poté napsal, že nechce Grovera nutit do ničeho, co by nepovažoval za moudré, ale Grover z jeho tónu vycítil, že chce, aby zaútočil co nejdříve, nejradši ihned. Nařídil proto praporu Hawkins a 5. Brigádě, aby hned příští noc zaútočily na nagajskou vesnici.
Dne 3 května byly v Kohimě přítomny tyto tři brigády:
4. Brigáda na GBT (Norfolk) Ridge.
5. Brigáda byla připravena k útoku na nagajskou vesnici.
6. Brigáda byla připravena k útoku na střed Kohimy.

Takto vypadal tedy začátek druhé fáze bitvy o Kohimu, která začala 3. května a trvala až do 2. června 1944. Jednalo se o velice tvrdé a těžké boje proti japonské 31. divizi generála Satóa, při kterých položilo své životy mnoho vojáku všech tří brigád.
Historie hovoří o období velkých zmatků, protože prapory byly velice často, „jak to právě situace vyžadovala, odveleny od svých Brigád, a některé z nich ztratily tolik mužů, že byly nuceny jen doplnit řady jiného praporu.“
Bylo 4. Května 1944, když se postupující 5. Brigáda dostala do míst kde byla situována velmi dobře střežená japonská pozice na Firs Hillu. Tehdy si prý brigáda Hawkins, vyžádal gymnastické cvičky, „protože při dalším pochodu se vojáci mohli spoléhat jen na to, že je Japonci neuslyší“. Nakonec své přání vojáci prosadili, i když velitelství s ním prý původně nesouhlasilo. Praporu bylo skutečně dodáno velké množství cviček, což samozřejmě nebylo vůbec obvyklé. Za měsíční noci se pak brigáda vydala na cestu, vedl jí prapor Worcesters, který pak celý přesun kryl. Cílem této „ocvičkované“ jednotky byla nagojská vesnice. Když pak vyšlo slunce, prapor Camerons právě dokončoval obsazování Church Knoll a jedna z jeho předsunutých rot mířila k místu, zvaném Hunter´s Hill, zatímco prapor Lancashire Fusilires zaujal bojové pozice na západním konci hřebene.
Obrana_Kohimy_april_june_1944_12.jpg

Mapa obrany kohimského hřebenu, obrázek je volně na několika webech a zde byl zvětšen.
Když Japonci po rozednění zpozorovali, co se to vlastně v noci přihodilo, okamžitě spustili palbu z těžkých kulometů a minometů, která bohužel způsobila v řadách těch jednotek, které se ještě nestačily zakopat, velké ztráty. Church Knoll a Hunter´s Hill, byly spojeny sedlem, které jen s velkými obtížemi odolávalo japonskému ostřelování. Spojencům bylo velmi brzo jasné, že na to, aby byl Hunter´s Hill udržen, je příliš odříznutý a izolovaný. Bylo 5. Května, když bylo rozhodnuto o stažení praporu Camerons z tohoto postavení. Celý pečlivě naplánovaný ústup byl však katastrofou, protože té noci se totiž strhla obrovská monzunová bouře, během které na ustupující prapor navíc zaútočilo svou palbou japonské dělostřelectvo. Zmatený boj pak trval celou noc. Když se 6. května rozednilo, hned za rozbřesku Japonci obsadili Hunter´s Hill a i Church Knoll .
Jen prapory Camerons a Lancashire Fusiliers dál držely západní část hřebenu a navíc za noc ztratily přes 40 % svých mužů.
„5. Brigáda tedy příliš úspěšná nebyla a ani 6. Brigáda, která měla provést útok na Kohimu, si nepočínala lépe. Snahou vojáků bylo obsadit těch několik pahorků, které nedlouho předtím bránil prapor Royal West Kents, tzn. Garrison Hill, Kuki Piquet, Polní zásobovací stanici FSD, Sklad pro denní výdej DIS a Jail Hill.Prapory Durham Light Infantry, Royal Berskhires a Royal Welch Fusilires za podpory tanků a dělostřelectva postoupily až k pozicím FSD a DIS, ale všechny jejich pozice se ocitly pod nepřátelskou palbou a mnoho vojáků bylo zabito nebo zraněno. Den končil a prapor Royal Welch Fusilires stále ještě držel své pozice na FSD."
Píše na str. 82., historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě.
Ano byla to pravda a historické zápisy říkají také, proč se tak stalo. Japonci totiž své bunkry umístili tak, jak to bylo u nich obvyklé, tedy velice šikovně do nerovného okolního terénu. Bunkry tam byly většinou velmi hluboké. Hluboké tak, aby jejich obsluha poměrně menších postav Japonců, než byli Evropané, ale i Indové, nejprve přežila jakékoliv těžké ostřelování.
Uvnitř hlubokých bunkrů pak byli japonští vojáci připraveni bojovat do posledního muže a dechu. Následně pak přeživší vojáci byli připraveni ihned napadat statečné a divoké útoky pěchoty Britů a Indů, které třeba i kryla dělostřelba a palba z kulometů.
Docházelo ke střelbě ze samopalů a útokům granáty – „vojáci obou stran platili tak během bitvy nemilosrdnou daň válce a boji“.
V popisované prvé dekádě května, začaly do Kohimy přijíždět první spojenecké tanky a štěstí se začalo konečně od Japonců odvracet. „Zatímco 5. a 6. Brigáda bojovala o své pozice, prapor Dorsets, který měl v držení pozice okolo komisařství, měl od 4. května jeden tank.“
A byla to právě pouze střelba z tohoto jednoho tanku, která byla schopna ohrozit japonské vojáky, kteří byli schováni v hlubokých bunkrech.
„Svah zvedající se k budově komisařství byl velmi strmý. Tank se však při pomalé jízdě centimetr po centimetru dostával nahoru.
Podařilo se dokonce zničit hlavní japonský bunkr, ale postupující vojáci byli odraženi palbou z ostatních bunkrů a museli tedy i s tankem ustoupit. Jejich bojová morálka se však zvedla. Věřili, že další útok již musí být úspěšný.“

Píše také na str. 82., historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 28.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 30.
Ve stejnou dobu 3. května, po dlouhém pochodu okolo hory Pulebadze, dorazily konečně také prapory Royal Norfolks a Royal Scots k Aradura Spur a zde pak zajistily své pozice. Plánovaný útok na GPT Ridge, byl nejprve odložen, protože měl být koordinován s postupem 6. Brigády ve směru k Jail Hillu. Bylo 4. května, když se prapor Royal Norfolks, vedený vousatým a stále vždy klejícím Bobem Scottem a podporovaný praporem 99. Field Regiment, vydal opět na těžký pochod do neprostupného terénu, aby tak zahájil další část plánované útočné operace.
Velitel praporu Royal Norfolks fousatý Scott, se při pochodu pohyboval stále v předsunuté rotě a díky jeho vynikajícím organizačním schopnostem probíhal celý postup skvěle a hladce. Scott měl u sebe velký pytel ručních granátů a vedl svůj tiše se pohybující prapor ke GPT Ridge, na který měli vojáci zaútočit. Útok se zdařil, i když měl prapor obrovské ztráty. Podařilo se obsadit pozice GPT Ridge za neuvěřitelně krátkou dobu, kde však Norfolkové ztratili 120 mužů a GPT Ridge, bylo přejmenováno na Norfolk Ridge .
Po součtu všech útoku dne 4. května 1944 je tedy jasné, že se ten den účastnily útoků na Japonce všechny tři brigády (4., 5., i 6.), spolu se 161. Brigádou, která se vlastně znovu vrátila do bojové linie. Nutno však dodat, že mimo norfolkského postupu na GPT Ridge , který byl úspěšný, byly ty ostatní útoky neúspěšné. Všechny zúčastněné prapory pak měly velké ztráty. „Prapor Royal Welch Fusilires ztratil 189 mužů a Berkshires a Durhams musely být díky obrovským ztrátám v obou těchto jednotkách spojeny. Grover nutně potřeboval krátkou přestávku, během které by měl čas zreorganizovat své vojska. Dostal však rozkaz, aby 7. května podnikl další útok.
Aby posílil útočící jednotky, rozhodl Stopfford, který neměl Grovera v lásce, kvůli ´příliš pomalému´ postupu 2. divize, poslat mu na pomoc indickou 33. Brigádu, které velel brigádní generál Loftus Tottenham. Tento útvar se skládal z praporu 1. Queen´s Royal Regiment, 4/5 pandžábského praporu a 4/1 gurkhského praporu, který již bojoval ve 161. Brigádě. Také Slim si byl vědom velmi vážné situace v Kohimě, a proto poslal 2. divizi na pomoc 7. indickou divizi, která zde měla operovat jako součást Stopffordova XXXIII sboru. Tato divize měla převzít do své podřízenosti 33. Brigádu, dále 268. Indickou brigádu a také 23. Brigádu Komandos (23rd Long Range Penetration Bridge). Což byla brigáda, která operovala na sever od Kohimy. Tyto posily Grover samozřejmě uvítal, avšak ani jedna z nově příchozích jednotek neměla, snad kromě 33. Brigády, na následujícím vítězství žádné zásluhy. Vojáci těchto útvarů snad očekávali, že po vysilujících bojích v Arakanu si budou moci odpočinout v týlu. Místo toho byli nuceni se zapojit do bitvy, která se rozhořela okolo Kohimy.“

Velitel XXXIII. sboru generál Stopfford tehdy přikázal generálu Groverovi, neohlížeje se přitom na žádné objektivní potíže, aby ihned 7. května provedl se svými jednotkami další
útok.
Lt_Gen_Sir_Montagu_Stopford_Wiki_22.jpg

Zde viz foto, na kterém je generálporučík Montagu Stopfford, velitel XXXIII. sboru, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Ještě den předtím, zaútočil prapor Royal Norkfols na jeden z nejlepších japonských bunkrů na pozici, které se pak od té doby začalo říkat Bunker Hill.
Útok tehdy vedl kapitán Randl, který byl velitelem roty. I když byl velmi těžce raněn, neboť postup jeho jednotky byl pod stálou kulometnou palbou, rozhodl se k hrdinskému činu, který by zachránil životy jeho mužů. „Pomalu postupoval dopředu a nakonec skočil do nepřátelského bunkru. Za tento obětavý čin mu bylo posmrtně uděleno vyznamenání VC. K vytlačení Japonců, kteří stále drželi své pozice na hřebeni Norfolk Ridge, to však nestačilo.“
Celý útok dne 7. května 1944 tak skončil katastrofou. Prapor 4/1. gurkhský útok zahájil prudkým výpadem na japonské bunkry, které ležely na Norfolk Ridge, ale již brzy byli zabiti všichni jeho důstojníci. U dalšího praporu, kterým byl prapor 1. Quen´s Royal Regiment, se všichni mylně domnívali, že Gurkhové zvítězili a začali proto postupovat směrem k Pimple Hillu a Jail Hillu. Jenomže tam na ně Japonci ihned zahájili palbu z pozic na Norfolk Ridge a u Skladu pro denní výdej DIS (včetně ostřelování ze 75mm děl) a způsobili v útočících řadách těžké ztráty, což znamenalo, že nakonec musel dát brigádní generál Loftus Tottenham rozkaz k ústupu. A tak se ukázalo, že i tento útok byl, navzdory všem snahám o jeho hladký průběh velmi tvrdý a i krvavý. A přidaly se i další problémy, když ten též velký problém se ukázal u 4. Brigády.
Totiž u 4. Brigády, která se v době popsaných útoků držela stranou a stále měla v držení své pozice na Norfolk Ridge, její vojáci, neměli již 10 dní žádné teplé jídlo, a brigáda se blížila k hranici vyčerpání a vyhladovění. Ale zde prý se přece jenom na spojenecké oddíly usmálo rychle štěstí, neboť pomoc přicházela v podobě Gurků, kteří již 4. Brigádě přiváželi vodu a potraviny.
Vynikající historik Arthur Swinson, který se zabývá též událostmi okolo Kohimy (podobně jako historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě) popisuje až dojemně celou fázi této bitvy o Kohimu:
„7. květen a následující tři dny byly pravděpodobně nejhorším obdobím celé bitvy o Kohimu. Po 34 dnech a nocích nepřetržitých bojů, během nichž vojáci strádali hladem, žízní, zimou a nevyspáním, po tolika dnech, během nichž bylo mnoho mužů zabito a ještě více těžce raněno, nepřítel stále držel pozice. Bomby, miny, šrapnely nebo granáty s nimi nepohnuly ani o centimetr. Houfnice, které by snad bývaly zvedly Japonce z jejich vyhřátých míst, střílet nemohly, protože neměly co – nebyla zde pro ně žádná munice. ´Japíci´ ztrácejí každý den přes tisíc svých vojáků a co nevidět budou na pokraji svých sil, říkaly zprávy, které k vojákům přicházely, avšak všichni věděli, jak se věci mají. Když se skupinka vojáků přiblíží k bunkru, je zneškodněna silnou kulometnou palbou. Britské prapory čítaly jen asi 300 nebo 400 mužů, některé i méně. Byl zde nedostatek velitelů, velitelé čet snad již ani neexistovali. Bylo falešné říkat, že se vojáci již pomalu vzdávali, ale v těchto dnech se všichni rozhlíželi okolo sebe na hory, které je obklopovaly, a nemohli si přitom nepoložit otázku: ´Jak dlouho to k sakru ještě můžeme vydržet? Kdy už se odtud konečně dostaneme? Jak to všechno vlastně skončí´“ (autorem těchto všech řádků je A. Swinson, Kohima, s. 183.)
Bylo již napsáno, že útok britsko-indických sil 7. Května ztroskotal a víme také, že stál velké množství životů. Tehdy generál Grover, velitel 2. britské divize rozhodl, po poradě s dalšími svými veliteli, že jedinou možností, jak dobýt japonské pozice na Norfolk Ridge, je nechat přivést 6librové protitankové dělo (57 mm) a pomocí této zbraně začít likvidovat jednotlivé japonské bunkry. Přesun takovéto techniky však v takovéto horské a neschůdné krajině nutně znamenal, vybudovat nové cesty, které pak trvaly až do 11. května. Jenomže nadřízený generál Stopfford, velitel XXXIII. sboru, ale požadoval, aby se další útok uskutečnil již za 24 hodin. Spolu s generálem Slimem totiž trvali na co nejrychlejším postupu, neboť se situace se vzdušným zásobováním Imphalu ukazovala jako stále vice problematická. Nakonec však po dohodě s Groverem s jeho plánem (11. května) souhlasili.
Asie_PACIF_1_16_12_general_Slim.jpg

Zde viz foto generála Slima, velitele 14. armády, pozdějšího britského maršála. Foto je volně na mnoha webech.
Bylo 11. května 1944, když zahájily prapory 1. Queen´s Royal Regiment a pandžábský prapor útok na Jail Hill a DIS. Útoku již předcházela dělostřelecká příprava, do které se zapojilo i přivezené 6librové protitankové dělo (57 mm). Jenomže Japonci ukrytí v bunkrech na GPT Ridge a u Polní zásobovací stanice, začali těmto útočícím britským praporům způsobovat těžké ztráty a znemožnili tak jakoukoliv větší akci. Útočící vojáci z praporu 1. Queen´s Royal Regiment, museli postupovali též pomalu.
„Většinou se plazili do vzdálenosti třeba jen několika metrů od japonského bunkru, kam posléze hodili granáty. Den pomalu končil a vojáci z praporu 1. Queen´s Royal Regiment měli v držení přibližně třetinu z celého kopce. To ale ještě museli začít s kopáním okopů a úkrytů, aby se stačili na přicházející noc někde ukrýt. Zatímco muži z tohoto praporu museli přes den těžce bojovat, vojáci pandžábského praporu to měli daleko jednodušší. Podařilo se jim bez odporu nepřítele obsadit Pimple Hill a i Berkshirové získali pod kontrolu nad Polní zásobovací stanicí FSD.“
Byly to však jen dílčí útoky a musíme si ještě počkat na další vývoj událostí.


Použité historické podklady Pacifik 2.
- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Dokumentární seriál Letadlová loď Enterprise; díl čtvrtý Krvavé ostrovy Santa Cruz.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P.Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=600
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931-1945 (2)“