Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 31.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6692
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 31.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 31.

Obrana_Kohimy_april_june_1944_12.jpg

Mapa obrany kohimského hřebenu, obrázek je volně na několika webech a zde byl zvětšen.
V předchozím Č 30., jsme se stali, dne 11. května 1944, účastníky útoku praporů 1. Queen´s Royal Regiment a pandžábský praporu na Jail Hill a DIS u Kohimy. V konci dne se podařilo pandžábskému praporu, a to bez jakéhokoli odporu Japonců obsadit Pimple Hill a i Berkshirové získali kontrolu nad Polní zásobovací stanicí FSD.
Noc z 11. na 12. května pak probíhala za hrozného lijáku a v neustálé japonské palbě. A v té době noci se vydali vojáci praporu 1. Queen´s Royal Regiment na postup, tentokráte však již s podporou tanků, které dostaly za úkol postarat se o dosud nezničené japonské bunkry. Tanky se místy dostaly až na 10 metrů od předsunutých pozic praporů Queen´s k japonským bunkrům, a z této vzdálenosti do nich pálily. A tak se stalo, k překvapení útočících Britů, že předsunuté oddíly uviděly Japonce utíkat. Nejprve to prý byl jeden, pak dva a nakonec asi dvacet japonských vojáků.
Odpoledne dne 12. května 1944 pak znovu zaútočily prapory 4/15. Pandžábský a Berskshires, a to i s podporou tanků na Sklad pro denní výdej DIS a na Polní zásobovací stanici FSD. A opět se ukázal japonský odpor jako nepřekonatelný, ale střelba z tanků byla daleko účinnější než zbraně, které v té době měli Japonci, tedy granáty a těžké kulomety. A tak byly ničeny jedna pevnůstka za druhou. Berkshirové pak obsadili celý, tak důležitý kopec, na kterém se nacházela Polní zásobovací stanice FSD a zároveň tam objevily ohromný bunkr se spoustou potravin, munice i děl. Útočné prapory ihned zabezpečily obranu takto dobytých pozic a připravily se na další těžkou a deštivou noc. Brzy ráno byly vyslány na průzkum hlídky s úkolem, zjistit jak vypadá situace před spojeneckými oddíly. Jedna z hlídek pak objevila několik prázdných japonských bunkrů. Na vrcholku Jail Hillu byl vzápětí nalezen bunkr, „který by v případě potřeby mohl pojmout až 50 mužů a který byl navíc spojen podzemními chodbami a dalšími úkryty“.
Vojáci a důstojníci praporu Berkshires, spolu s vojáky pandžábského praporu mezitím postoupili přes DIS a FSD, a prapor Royal Welch Fusilirers dorazili na Kuki Piquet, který však byl postupujícími vojáky nalezen zcela bez japonských obránců. „Zde byl nalezen další z důkazů krutosti japonských vojáků – zajatí britští vojáci z praporu Royal West Kents přivázaní u stromu a propíchání při bajonetovém výcviku japonských vojáků.“
Bylo 13. května ráno, když byly dobyty zpět další strategicky nejdůležitější pozice obrany Kohimy. Japonci však stále měli ještě v držení budovu komisařství a stále jí nadále bránili proti útočícímu praporu Dorsets a jeho tankům. Prapor Dorsets zde bojoval již osmnáctý den.
Všechny každodenní boje byly velice tvrdé a krvavé a většina jich byla boj muže proti muži. Na britské straně zemřelo 75 vojáků a mnoho jich bylo těžce i lehce zraněno. Ženisté pak pomocí buldozerů protáhli novou cestu pro tanky, aby se mohly bezpečně vyšplhat na kopec, až na úroveň, kde stála budova komisařství. V takto vyhloubené cestě pak spolu s tanky byly připraveny i 3,7palcové houfnice (cca 93,9 mm - 94 mm).
Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 86, k tomuto útoku napsal, cituji:
„14. května se seržant Waterhouse dostal se svým tankem až k tenisovým kurtům. Odtud zahájil palbu na dosud nezničené bunkry. Byl podporován houfnicí, která vystřelila asi 50 šrapnelů. Předsunuté čety praporu Dorsets již byly připraveny k útoku, když najednou odněkud vyběhlo asi 50 Japonců, kteří utíkali ze svých pozic. Vojáci okamžitě zahájili postup. Tank houfnice ve střelbě neustávaly. Jejich cílem byla teď budova komisařství, Konečně bylo celé území ´vyčištěno´ a nakonec tu bylo nalezeno ještě asi 60 japonských mrtvol. Poprvé od 5. dubna se na kohimském hřebeni nebojovalo.“


tennis_court_at_Kohima_Wikip_33.jpg


Zde viz tenisové kurty po bojích, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zvětšeno.
Všechny historické prameny, které popisují Druhou bitvu o Kohimu se vzácně shodují na tom, že tato těžce, tvrdě a krvavě vybojovaná vítězství o kohimské body a kohimský hřeben, velice pozdvihla morálku všech bojovníků, kteří tam tehdy byli.
Samozřejmě, že průvodním jevem těchto bojů pak bylo, že byli všichni vojáci, za mnoho dní bojů v předsunutých postaveních, zarostlí a špinaví, protože příděl vody 1/2 litru na den, samozřejmě neumožňoval mytí, oholit se a vyprat prádlo. Je zachycena vzpomínka jednoho z takových vojáků, který vzpomíná, „že si jednou 20 dní nesundal boty, neměnil spodní prádlo a že jeho svršky byly nasáklé krví a potem a umazané od bláta. Častokrát se stalo, že mělké latríny byly zasažené střelou a jejich obsah rozmetán do okolí, takže ke konci bojů trpělo nemálo vojáků těžkými průjmy. Jediná voda byla až v Zubze, kde bylo dokonce možné použít ke koupeli celý dvěstělitrový sud, ale jen málo jednotek se sem dostalo.“
Kdo z nás četl více takovýchto detailnějších popisů z válečných literatur tak určitě ví, že takové poznatky mělo hodně vojáků ze všech bojišť druhé světové války, a nejen z té!
Stejně tak si někteří důstojníci a vojáci od Kohimy vzpomněli i na některé další věci, které jim v delším obklíčení znepříjemňovaly tehdejší obtížný život. Příkladem jsou záplavy různých úředních papírů, které jim přivezla letecká pošta, když například jedna z brigád obdržela uprostřed bitvy doslova balík dokumentů. Jedny dokumenty vyžadovaly rozpis plateb pro uklízeče a čističe za rok 1943, další dokumenty se ptaly na osud tří stolů, které si brigáda zapůjčila v roce 1942 a další „koniny“. Špatné podmínky u Kohimy se ještě více samozřejmě zhoršily, když přišly monzunové deště, které začaly již v dubnu a poté pokračovaly celý květen. Muži v obraně byli nuceni stále žít ve zpola zatopených zákopech. Vojáci měli stále vodou nasáklé boty i všechno oblečení a navíc neměly žádné jiné, do kterého by se převlékly. Nebylo nic, co by je chránilo před deštěm. „Jediným jejich potěšením bylo, když z letadel shodili nové zásoby a kuchař mohl vojákům připravit teplý guláš, ovoce a horký čaj.“
Během těchto bojů u Kohimy utrpěly všechny předsunuté oddíly velké ztráty a každým dnem se pak rozrůstal počet raněných. O strastiplné a zdlouhavé cestě raněného do zázemí, píše asi nejpoutavěji a nejpřesněji z brigádního zápisu, historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 86, cituji:
„Voják, který byl postřelen v oblasti nagojské vesnice, musel být přepraven nagojskými nosiči dolů na silnici. Tato cesta nebyla nijak lehká – trvala tři hodiny a vedla přes nebezpečný horský terén. Poté se raněný vydal na 60kilometrovou jízdu do Dimapuru a pak ještě dva dny vlakem do nemocnice v Shillongu. Úřední lékař tehdy tvrdil, že tuto namáhavou cestu přežije takové množství jen zázrakem. Jejich životy však velkou měrou závisely na oddanosti, trpělivosti, vytrvalosti a odvaze nagojských nosičů, kteří, ač velice riskovali, odnášeli raněné přímo z bitevního pole. Pošta, jež obvykle zlepšovala vojákům náladu, však nepřinášela jen radost. V jednom z lazaretů obdržel těžce raněný voják dopis. Za několik minut uslyšela službu konající sestra hluk, ale když nahlédla do pokoje, bylo již pozdě. Raněný nehybně ležel s podřezaným hrdlem. V dopise stálo, že jeho manželka žije s někým jiným.“
Velitel 77. Brigády, brigádní generál Calvert, jeden z nejúspěšnějších činditských velitelů, představený již při jejich operacích, měl pro své a nejen své vojáky připravené povzbuzení ve formě takového rčení: „jestli jste na tom špatně, je na tom dvakrát hůř nepřítel.“
general Calvert_ (vlevo), Wikipedie_88.jpg

Generál Calvert, úplně vlevo, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zvětšeno.
A že měl pravdu, se ukázalo u Kohimy! V době kdy k Britům přilétala každým dnem letadla se zásobami a čerstvými posilami, Japonci bojovali bez posil, leteckého a jiného zásobování, bez tanků a se snižujícími se zásobami munice. Jeden z historiků, Loius Allen tehdy napsal: „Jediné vysvobození, ve které nyní mohli doufat (Japonci), byla smrt.“ Jestli se někdy a někde ukazovala japonská houževnatost a odvaha a ona se na mnoha bojištích ukazovala, tak u Kohimy a Imphalu jí bylo skutečně mnoho. Japonci jí projevovali jak při útocích, kdy i jeden voják, jehož celá jednotka byla zlikvidována, beze strachu pokračoval v boji, tak při tvrdohlavé a promyšlené obraně. Při všech bitvách o Kohimu byli japonští vojáci uschováni v bunkru a tiše trpící malárií nebo úplavicí, připraveni zastavit nepřítele palbou z těžkého kulometu nebo několika granáty. Když generál Sató velitel japonské 31. divize poprvé dosáhl ke Kohimě, zaútočil na město s plnou silou a se vší odvahou. Přestože jeho divize utrpěla poměrně těžké ztráty, byla stále ve velice dobrém postavení a její morálka vůbec neklesala.

Kōtoku_Satō_Wikipedie_22.jpg

Generál Kótaku Sató, velitel japonské 31. pěší divize, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
O všem dalším k této Satoově divizi a jejím plukům, píše historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 87, cituji:
„Jeho tři pluky – 124., 138., a 58., poslednímu velel agresivní a temperamentní Mijazaki – byly velmi dobře vycvičeny a prověřeny předchozími bitvami. Situace divize se začala zhoršovat, když se 5. dubna nepodařilo uskutečnit zdrcující útok na kohimskou posádku, kterou tehdy vedl prapor Royal West Kents. Tento den byl totiž zároveň také dnem, kdy Japoncům došly zásoby, které plánoval obnovit v dobyté Kohimě. Tehdy se také začíná prohlubovat vzájemná nedůvěra mezi Satoem a Mutagučim (velitelem japonské 15. armády). Od 5. do 18. dubna obdržely Satoovy jednotky pouze munici a několik kartonů s cigaretami. V den, kdy obležení skončilo, a to hlavně díky příchodu britské 2. divize, Mutaguči nařídil Satoovi, aby 29. dubna vzal Kohimu útokem a poté poslal jeden pluk a horský prapor do Imphalu. Jak se však útočné postavení japonských vojsk poznenáhlu měnilo na postavení obranné, bylo pro Satóa nemožné, aby odtud dislokoval byť jen jedinou četu. Sató již předtím nesouhlasil s Mutagučiho návrhem přímého postupu na Dimapur, a jeho námitky byly tehdy podpořeny velitelstvím Barmské oblasti (HQ Burma Area), ale nyní se nalézal v daleko složitější a nebezpečnější situaci.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6692
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 31.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 32.
O japonském generálu Satóvi, veliteli 31. divize, se historická i všeobecná literatura vyjadřují kontroverzně. Tak např., generál Slim o Satoovi napsal, že patřil k těm nejhloupějším generálům, jakého kdy potkal. Allen Louis, v knize /Burma The longrest War. – Nejdelší válka v Barmě. Dent, 1984 (paperback 1986 – brožované 1986.) říká něco jiného. Představená kniha Burma The longrest War. – Nejdelší válka v Barmě, je nazývána mnohými i historiky, jako vynikající kniha, která vypráví a popisuje průběh celé barmské války a přináší důležité informace o japonské armádě. Tak tento Allen Louis ve své knize naproti tomu tvrdí, že „generál Sató nebyl ani hloupý, ani bojácný“.
V pozdější době (v době let 90., a dále) až do současnosti je již známo, že útok na Kohimu byl Satoovi přikázán provést, a zároveň dostal rozkaz nepostupovat do Dimapuru. K samotnému dobytí města Kohima chybělo plukům generála Satóa velice málo a generál byl velice nešťastný, když mu velitel 15. armády Mutaguči, prý asi z vypočítavosti a nedbalosti poručil, bez zásob, poslat jeden pluk do Imphalu, což by znamenalo jít vstříc jisté smrti. Generál Sató se domníval, že velitel 15. armády, je kvůli svým vysokým ambicím a touze po úspěchu, rozhodnut obětovat životy mnoha nevinných lidí.

general_Mutaguchi_Renya__15_Arm_Wiki_33.jpg

Generál Mutaguči, velitel japonské 15. armády, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
Přibližně v polovině dubna 1944 se situace zdála neudržitelná, protože japonští vojáci neobdrželi žádné zásoby – částečně díky úspěšným akcím 23. Brigády, která operovala na levém křídle britské 2. divize, částečně též proto, že činditské jednotky zničily japonský sklad u Indaw, a nakonec též díky Nagojům, kteří svou partyzánskou válkou rušili jinak klidný spánek a život Japonců a škodili jim, kde jen mohli.
Byl začátek května, když se zásobovací situace japonské 31. divize generála Satóa až nebezpečně zhoršila a tak napětí mezi ním a Mutagučim bylo doslova vyhnáno na ostří nože.
Generál Sató se nakonec rozhodl svého nadřízeného obejít a spojit se s vrchním velitelem japonských vojsk v Barmě a s Císařským velitelstvím v Tokiu. Tam všude si stěžoval na zásobovací situaci svých jednotek a připojil kritiku celého plánu bitvy. Sató došel k závěru, že Kohimu již nebude moci dobýt, a protože má obrovské ztráty, které při obléhání Kohimy jeho jednotky utrpěly, a které nebyly nahrazeny, nebude prostě moci, samozřejmě, jejich poměrně velkou část (pluk a ještě jeden oddíl, dislokovat do Imphalu. Již 11. května generál Sató obdržel z vyšších míst rozkaz následujícího znění: „Budete bojovat, dokud nezemřete, a až padnete v boji, bude váš duch bojovat dál.“
Když byli vojáci divize s rozkazem seznámeni, uvědomili si, že je zde jen malá šance na přežití a ihned začali s psaním dopisů na rozloučenou, které pak posílali svým rodinám domů spolu se svými nehty nebo vlasy, a ve kterých se pak zmiňovali o tom, že se již brzy vydají na dalekou cestu. Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 88., k tomu dodává: cituji: „Jeden mladý důstojník napsal synovi: ´Drž se, i když tu s tebou tvůj táta nebude´.“
Během celého měsíce května pak vojáci japonské 31. divize stále bojovali na Aradura Spur a u nagojské vesnice. Generál Sató v té době zaujímal ke generálu Mutagučimu stále kritičtější stanovisko. Stále jen říkal, že jsou jeho vojáci zabíjeni pro nic za nic, zásoby jsou už vyčerpány, munice vystřílena a že by se jeho jednotky měly od 1. června začít stahovat z Kohimy do míst, kde by bylo alespoň možno sehnat nějaké zásoby a munici.
„Mutaguči však trval na tom, aby se Japonci nevzdávali a drželi své pozice ještě alespoň deset dní, během kterých dozajista padne obležený Imphal a Sató pak bude po zásluze odměněn. Mutaguči již předtím zbavil velení několik divizních velitelů, a když se o tom Sató dozvěděl, prohlásil před svými veliteli: ´To je neskutečné… Mutaguči by se měl omluvit všem padlým i japonskému lidu za své vlastní chyby´.“ (Text – spisovatel Allen Louis, p. 288.).
V této době měly oddíly generála Sató, přes popsané potíže, kvůli kterým ztratily prakticky celý střed Kohimy, stále ještě v držení silné obranné pozice na Aradura Spur a i okolo nagojské vesnice, ze kterých šlo celkem snadno kontrolovat pohyby britských jednotek. Britské zájmy byly soustředěny na dobytí Church Knoll a Hunter´s Hill, který Japonci drželi od doby, kdy na ně neúspěšně, dne 5. května zaútočil prapor Cameronns.
Bylo 18. května, když provedl, za vzdušné, tankové a dělostřelecké podpory prapor Worcesters útok na nagojskou vesnici. Velké potíže tomuto útoku působil fakt, že na každé tamější terase bylo vždy několik bunkrů, „takže i když byl některý (bunkr) s pomocí tanku dobyt, na útočníky stále dopadala palba těžkých kulometů z ostatních bunkrů“.
Vojákům praporu Worcesters se nakonec nepodařilo Church Knoll dobýt a generál Grover musel dát rozkaz k ústupu, který kryla dělostřelecká palba. Prapor Worcesters tak ztratil 40 mužů, když někteří byli zabiti, jiní vážně zraněni. Útok měl v sobě jediný klad, že při něm bylo zajato několik japonských vojáků z 58. pluku. A z těchto zajatců se podařilo dostat informace, že celé vojsko je již na pokraji úplného vyčerpání. Některé roty jsou zredukovány jen na 40 mužů, u některých čet i rot chybí velitelé, ostřelování dělostřelectvem je již pro mnoho vojáků nesnesitelné, a že celé týdny žijí všichni na slané rýži!

GenJ_M_Lawrence_Grover_22.jpg

Generál J. M. Lavrence Grover, velitel indické 2. pěší divize, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
Neúspěch v útoku tehdy znamenal zdržení, přestávku, ve které bylo do oblasti Kohimy dopraveno několik děl střední ráže. A právě tuto přestávku si vybral velitel XXXIII. sboru., k tomu, aby generálu Groverovi (veliteli indické 2. divize) oznámil, že se jeho divize, s největší pravděpodobností rozpadne. Příhodná doba že?
Nový útok byl pak veden 4/15. pandžábským praporem, podporován byl ze vzduchu stíhacími Hurricany vybavenými pumami a ze země pak dělostřelectvem a minomety.

Hawker_Hurricane_Burma_Wikip_22.jpg

Ilustračně, Hurrican Hawker, Barma 1944. Foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.
I když se místní pozorovatelé i odborníci domnívali, že takovéhle ostřelování nemohl nikdo přežít, stejně se postupující vojáci setkali, jako obvykle s kulometnou palbou, palbou ze 77 mm děl a s granáty. A tak jako před nimi vojáci praporu Cameron´s a Worcesters nedokázali ani pandžábští postoupit dopředu a ani si někde udržet pozice.
Z historických zápisů uchovaných od Japonců pak pochází vzpomínka, jednoho z obránců, ve které se říká, cituji:
„Jeden z japonských účastníků této bitvy vzpomíná, jakou úlevu pocítil, když se konečně ocitl ve svém bunkru, ačkoli byl tento úkryt právě ostřelován britským dělostřelectvem. Připustil však, že úkryty byl plné kamarádů, kteří umírali hladem, měli malárii nebo nemoc beri-beri. Jejich uniformy byly nasáklé potem krví a špínou, a jediné, čeho byli v tu chvíli schopni, bylo, že zmáčkli kohoutek u své zbraně nebo vyhodili ven jeden ze svých granátů. A přece i muži v tomto stavu dokázali odolat útoku dvou divizí, který byl podporován ze země i ze vzduchu. Japonci se snažili vydržet, protože se domnívali, že jim jde na pomoc další divize, ačkoli to nebyla pravda.“
Výše již bylo napsáno, že v době těchto útoků bylo oznámeno, že se musí na britské straně provést organizační změny, a to tak, že to bude provedeno u indické 2. divize generála Grovera. To proto, aby tato divize mohla zaútočit na n Aradura Spur a indická 7. divize na nagojskou vesnici.
Generál Grover postavil k plánovanému útoku na Aradura Spur do přední linie 6. Brigádu, které velel brigádní generála Shapland. Prapor Durham Light Infantry, který v předchozí bitvě ztratil 75 mužů, byl zredukován jen na dvě roty (patřil pod 6. Brigádu), a provedení útoku tak připadlo na zbývající dva prapory – Royal Berkshires a Royal Welch Fusilires (RWF). Ještě než vůbec začal samotný útok, došlo k ostré výměně názorů mezi veliteli dvou pěších praporů. Generál Shapland totiž trval na tom, že při samotném útoku musí být použita taktika tzv. žabích skoků (frogleap), kterou však pěchota neznala. Oba plukovníci, velitelé praporů, byli rozhodnutím velitele Shaplanda rozhořčeni a stěžovali si diviznímu veliteli. Kvůli takto vzniklým rozbrojům, a též díky hustému dešti, který trval několik dní, byl celý útok odložen.
Další den, kterým byl 27. květen 1944, prapor Berkshires vydal za hustého deště na pochod. Vojáci a jejich velitelé museli projít bambusovým hájem s velkými stromy, malými keři a s ulámanými a ostrými kmeny, o které se mnoho vojáků poranilo. Vzápětí nastaly další potíže, neboť museli s pomocí provazů překonávat prudké stoupání.
Další cestu popisuje historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 90., následovně, cituji:
„Jediná možnost, jak se dostat dopředu, byla jít v zástupu. Terén znemožňoval používání vysílaček. Jediná možná komunikace byla verbální. Vojáci se prodírali dál. Namáhavý pochod je všechny velmi vyčerpával a navíc již bylo každému jasné, že zabloudili. Nakonec dal velitel rozkaz a celý prapor byl nucen strávit noc ve vlhké džungli. Po probdělé noci, během které nepříjemný déšť ani chvíli neustal, se Berkshirové dali opět na pochod. Narazili na dobře umístěnou japonskou pozici, ze které se na ně snesla přesně cílená palba, díky níž předsunuté čety ztratili skoro 90 procent svých mužů. Velitel se rozhodl k okamžitému ústupu, aby ochránil jednotku od dalších ztrát.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6692
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 31.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 33.
Podobným problémům jako prapor Royal Berkshires, čelil i prapor Royal Welch Fusiliers. I v řadách tohoto praporu byly po střetnutí s Japonci velké ztráty na lidech. Problémem se ukázalo zakopat se v husté a neprostupné džungli, protože nepřetržitý monzunový liják za chvíli vždy každý zákop zaplnil až po okraj vodou. A tak i zde byl po probdělé noci vydán rozkaz k ústupu.
Popsaná fiaska v postupu promoklou džunglí stálo spojeneckou armádu opět životy mnoha vojáků a důstojníkům a byla jim opět udělena tvrdá lekce. Všichni velící si museli v té době uvědomit (a mluví o tom všechna hlášení), že se „nálada vojáků pomalu obrací proti nim“. Vyšší velení tak muselo rozhodnout a také rozhodlo, že “útoky nebudou vedeny a řízeny přímo veliteli, kteří sedí v klidu někde v týlu, a v životě neviděli reálnou bojovou situaci“.
V novém velení měla důležitou roli sehrát “průzkumná činnost, která velícím důstojníkům dodávala podrobné zprávy z terénu, v němž měl zamyšlený útok proběhnout“.
Předchozí poznatky z popsaných útoků ukazovaly, že útok na Aradura Spur měl pro Brity doslova katastrofální důsledky. Podobná byla situace i s útokem na Church Knoll. Stejné to bylo i v případě dalšího útoku 4/15 pandžábského praporu, kterému sice předcházelo letecké bombardování a pozemní ostřelování japonských pozic, ale ani zde se pěchotě nepodařilo dobýt, ani kousek japonských pozic. I zde dobře bránící Japonci donutili celou jednotku k ústupu, při kterém za sebou zanechala mnoho svých padlých.
V popisované době nepovedených spojeneckých útoků, utopených většinou v monzunem zachvácených pralesích, měli také velice zoufalou situaci Japonci. Japonský velitel 31. divize, generál Sató o tom věděl. Jeho jednotky, pluky a prapory se nacházely „téměř na pokraji zoufalství, ale vojáci, hladovějící, zranění a nemocní, zabíjeni po celých jednotkách a ohrožováni nepřátelským letectvem i pozemním dělostřelectvem, minomety, těžkými kulomety a plamenomety, byli stále schopni odolávat útokům dvou nepřátelských divizí“.
Což vyplynulo z japonských i spojeneckých květnových zápisů.
V popsané depresivní fázi bitvy obou stran (byl datum 28. května 1944) se setkal generál Stopfford (velitel XXXIII. sboru) s velitelem 2. divize generálem Groverem a generálem Meservym (velitelem 7. indické divize). Diskuse se samozřejmě týkala dosavadní situace u Kohimy, všichni si stěžovali na fakt, že zatím nebyl uskutečněn žádný významnější postup. Všichni si přitom uvědomovali, že i kdyby byla Kohima dobyta, „do Imphalu zbývá vojákům přejít asi 130 kilometrů zarostlou džunglí, kde na ně mohou číhat japonští vojáci“.

Lt_Gen_Sir_Montagu_Stopfford_Wiki_22.jpg


Zde viz foto, na kterém je generálporučík Montagu Stopfford, velitel XXXIII. sboru, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Všechny k nim dorazivší zprávy z Imphalu hovořily o tom, že IV. sbor, který je odpovědný za tamější obranu, odolává skutečně hrdinsky japonským výpadům, jenomže stále se zvyšující nároky na letecké zásobování nebudou moci být v budoucnu beze zbytku plněny. Nikdo z tehdy diskutujících netušil, že toto velitelské setkání, doplněné o závěry, které se pak skutečně plnily, „přispěje velkou měrou k vítězství Spojenců“. Nevěděli to v té době proto, že se jim zdáli Japonci stále „velice silní a jakákoliv cesta k jejich porážce se zdála být zhola nemožná“.
Tehdy také nikdo nevěděl, jak vypovídají zápisy v hlášeních z oné doby, že generál „Loftus Tottenham (velitel 33. Brigády) se rozhodl poslat gurkhský prapor ke konečnému útoku na nagojskou vesnici“, a vyšším velitelstvím se tom nedostala vůbec žádná zpráva…!!!

Loftus_Tottenham_22.jpg


Generál Loftus Tottenham, velitel, 33. Brigády, foto je majetkem Encyklopedie, zde bylo zvětšeno.
Jednotce, kterou generál Tottenham poslal, tehdy velel, nový, mladý osmadvacetiletý velitel, podplukovník Horsford. Jak se vše mělo s novou taktikou boje, kterou mladý podplukovník Horsford použil, se dozvíme od historika Davida Rooneye, z jeho knihy - Vítězství v Barmě, ze str. 91., cituji:
„Odmítl zaútočit ve dne běžnou frontovou taktikou a navrhl, aby jeho prapor zaútočil v noci. Zamýšlel provést tichou infiltraci svých vojáků do japonského tábora, což záviselo na výzvědné službě a průzkumných hlídkách, které měly nalézt nejslabší místa v nepřátelské obraně a vytýčit podle nich přesné trasy postupu. Po dvě noci byly do terénu vysílány dvoučlenné hlídky, které zjišťovaly rozmístění, sílu a pohotovost japonské obrany. Jaký je to rozdíl v porovnání s bezhlavými útoky na Aradura Spur! Pečlivě připravená a organizovaná činnost hlídek přinesla brzy ovoce. Byla objevena dvě téměř nestřežená místa a dvě naopak velmi dobře chráněné pozice. Horsford vypracoval podrobný plán na obsazení obou nehlídaných pozic. K akci mělo dojít z 28. na 29. května, ještě před útokem pěchoty, který měl proběhnout s podporou dělostřelectva za rozbřesku 29. května. Té noci se dvě roty vydaly na pochod směrem k nestřeženým japonským pozicím, které zanedlouho obsadily a zabezpečily jejich obranu. Ranní hlavní útok byl zahájen krycí palbou 3,7palcových houfnic, 25librových děl a tanků. Poté do útoku vyrazil gurkhský prapor. Velmi dobrá koordinace činnosti pěchoty, tanků a dělostřelectva tentokrát Gurkhům umožnila dostat se až k japonským bunkrům, ze kterých začali jejich stateční obránci prchat, tedy alespoň ti, kteří se předtím nestali obětí nemilosrdných bajonetů.“
Útok pod velením tehdejšího podplukovníka Horsforda, byl vlastně prvním úspěchem, který se však také, samozřejmě, neobešel beze ztrát a ještě tam také nevyřešil celou tehdejší situaci. Ještě příliš veliké území zůstávalo v rukou nepřítele a v dalších bojích se muselo pokračovat. Ale taktika tohoto boje se podplukovníku Horsfordovi povedla, a i v dalším se pak rozhodl opustit taktiku tehdejších frontových útoků, neboť, jak si každý všiml, v nich docházelo k příliš vysokým ztrátám.
„Jeho taktikou bylo hlídkování, alternativní zbraně (např. pole charge, což byla dlouhá tyč, na jejímž konci byly zavěšeny granáty a která se vsunula střílnovým otvorem do nepřátelského bunkru, kde potom granáty vybuchly) a cílené útoky, které se obvykle soustředily jen na několik nepřátelských úkrytů.“
Musel vše vysvětlit svým velitelům a i vojákům a přesvědčit své nadřízené. Po vysvětlení všeho všem, mu pak bylo konečně povoleno provést další útok.
I tyto ne běžně prováděné útoky musel podplukovník Horsford plánovat tak, že nejprve byla zpravidla provedena krycí palba, po které se dala do pohybu pěchota. A tak byl proveden i útok 2. června 1944, kterým bylo dobyto poslední japonské postavení v nagojské vesnici. A v době, kdy obsazovali tuto vesnici Gurkhové, vojáci praporu Queen´s vyčistili celý hřeben.
A tak 33. Brigáda, která se skládala z praporů pandžábského, gurkského a Queen´s Royal Regiment a které velel brigádní generál Loftus Tottenham, sehrála v bitvě o Kohimu jednu z nejvýznačnějších rolí.
Ve stejné době, tedy ke konci května, se napjatá situace, mezi velitelem japonské 31. divize, generálem Sató a jeho nadřízeným, velitelem 15. armády generálem Mutagučim začala znovu zhoršovat. Generál Sató nyní oprávněně tvrdil, že jeho jednotkám dochází střelivo, dále, že jeho vojáci hladovějí a jediná možnost jak se takové situace zbavit, je ustoupit až na pozice, kde by se jeho jednotky mohly dostat k zásobám. Generál Mutaguči mu k tomu odpověděl rozkazem, že má zůstat tam, kde je, a navíc mu pohrozil vojenským tribunálem, pokud jeho rozkazu neuposlechne a stáhne se.
Dne 31. května vydal generál Sató svým předsunutým jednotkám rozkaz, aby začaly se stahováním. Tehdy napsal: „Bojovali jsme dva měsíce s velkou odvahou a zašli jsme při tom až za hranici lidských možností… Hořké slzy mi kannou po tváři, když opouštím Kohimu.“ (Citace in: Louis Allen, ibid, s. 289)
Generál Sató vydal dne 31. května 1944 rozkaz k zahájení ústupu, ale generála Mijazakiho a jeho sebevražedný zadní voj ponechal prozatím na pozicích Aradura Spur.
Dne 1. června provedla britská 5. Brigáda (prapory Worcesters, Dorsets, Cameron) opatrný výpad, ale Japonci tomuto útoku odolali a přiměli 5. Brigádu k ústupu. Celá nově vzniklá situace ústupu 5. Brigády znamenala, že byl opět zdržen postup Spojenců. Ale již 4. června bylo do těchto míst dopraveno několik dalších tanků, děl středních ráží a jiná vojenská technika, za jejíž podpory prapor Camerons zaútočil na silně oslabené Japonce, a vytlačil je z Big Tree Hillu. Ve stejnou dobu se prapor Dorserts dostal do silného deště k okraji vesnice Aradura Spur a vojáci zjistili, že se Japonci stáhli z Pfuchamy.
Tady je vzpomenuta událost která byla známá ve druhé světové válce, jako největší obojživelná operace, vylodění Spojenců v Normandii, 6. června 1944. Historik David Rooneye, ji ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 92., popisuje takto, cituji:
„Mnoho vojáků z jednotek, které se zúčastnily bitvy o Kohimu a Imphal, rádo vzpomíná na okamžik, kdy poprvé uslyšeli zprávu o vylodění v Normandii. K Dorsetům a k 5. Brigádě se tato novina dostala právě ve chvíli, když vojáci dosáhli vrcholu Pfuchamy. Všichni byli rádi o to víc, že po 64 dnech bojů byla Kohima konečně dobyta. O tomto vítězství se však noviny vydávané daleko odsud (doma) příliš nezmiňovaly, a to právě kvůli důležitější události, kterou bylo vylodění v Normandii.“




Použité historické podklady Pacifik 2.
- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Dokumentární seriál Letadlová loď Enterprise; díl čtvrtý Krvavé ostrovy Santa Cruz.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P.Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=600
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931-1945 (2)“