Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 34.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6692
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 34.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 34.
Dimapur_Imphal_1944_22.jpg


Boje ve východní Indii, severozápadní Barmě (Myanmar), japonských a Spojeneckých armád, sborů, divizí a pluků v roce 1944. Skica je volně na několika webech.
Pokračujeme dál situací, kdy japonská 31. divize generála Sató dostala od svého velitele rozkaz k ústupu od Kohimy, a kdy zadní sebevražedný voj generála Mijazakiho odrazil útok spojeneckých sil.
Po tomto odraženém útoku se generál Mijazaki, ve vší tichosti, se svým zadním vojem, stáhl následující noci za ustupujícím oddíly. Vojáci japonského 58. a 124. pluku pak při ústupu pokračovali v budování silničních zátarasů a pastí v záloze. Při tomto ústupu došlo čas od času k boji, ze kterých jeden trval i pět dní, jako tomu bylo u Viswemy. Většina bojů se odehrávala za hustého deště a v rozbláceném terénu a ztráty na obou stranách byly vysoké. Takto postupně a organizovaně generál Mijazaki ustoupil se svými oddíly až za horský masiv Mao Songsang, ale „kromě jeho skupiny se japonský ústup měnil v bezhlavý úprk“. Britská 2. divize generála Grovera, se svými tanky, OT, ženisty i pěchotou postupovala stále vpřed. Během těchto popisovaných bojů si důstojníci a vojáci této divize vypracovali a osvojili nový způsob boje. Historik David Rooneye, jej ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 92., popisuje takto, cituji: „Spočíval v tom, že zatímco tanky útočily na japonské pozice, provedli ženisté průzkum terénu a pěchota obešla Japonce po jednom z křídel. Toto velmi chytré uspořádání však bylo častokrát kritizováno generálem Stopfordem (velitelem XXXIII. sboru) pro pomalost.“
Historické dokumenty z doby června 1944 hovoří o tom, že politické a vojenské půtky pokračovaly i nadále.
Admirál lord Mountbatten musel tehdy vynaložit veškerý svůj um a ohromné úsilí na získání dalších letounů, „zatímco IV. sbor uvnitř obleženého Imphalu a XXXIII. sbor, který si k Imphalu probojovával cestu, byly kritizovány veliteli, kteří seděli kdesi v teple daleko za frontou. Komentátoři z Dillí nebo dokonce až z Washingtonu, kteří nikdy neviděli japonský bunkr, rozvíjeli nerealistické teorie o konvoji, který by měl být k Imphalu dopraven. Ale jedna z kritik dopadla na úrodnou půdu. Ačkoli Slim podpořil činditskou operaci a vzdušné síly hrály při bitvě o Kohimu a o Imphal klíčovou úlohu, nikdy bojová letadla nepoužil k většímu útoku. I malá skupina letadel by bývala mohla pomoci vytlačit Mijazakův zadní voj a otevřít tak cestu do Imphalu daleko dřív.“
Japonské zápisy pak k tomu všemu dodávají, že právě Mijazakiho taktika boje tehdy směřovala k jedinému cíli – musel zadržet britský postup na tak dlouho, než se z této oblasti stáhne baterie 31. Brigády, která měla navíc asi 1 500 raněných na nosítkách. A k tomu jsou pak ještě dodána následující holá a tvrdá fakta:
„Tito ranění byli za vydatného monzunového deště přepravováni po strmých a úzkých cestách. Nosiči sami byli vyhladovělí k smrti. Jak Britové postupovali, situace Japonců se rychle zhoršovala. Stále více a více nahých a hnijících mrtvol, leželo přímo okolo cest a silnic mezi volně pohozenými zbraněmi a vojenskou výstrojí. A stále větší množství mrtvých neslo zřetelný důkaz o dobrovolném odchodu ze života.“

imphal_kohima1944_orig_88.jpeg

Zde viz náčrt prostoru, kde se odehrávala většina popisovaných bitev, náčrt je volně na mnoha webech, zde byl pro Palbu zvětšen.
Byl začátek června roku 1944, když se velitelství japonské 31. divize generál Satóa muselo přemístit přes rozblácenou cestu okolo mrtvol japonských vojáků k řece Čjintwin. Tam byl Sató přivítán Mutagučiho náčelníkem štábu 15. armády, který mu předal rozkaz, že má ústup okamžitě zastavit a všichni jeho vojáci se mají okamžitě obrátit a pochodovat na Imphal.
Okamžitě vznikla velmi rozčilená hádka, během které Sató několikrát prudce odmítl takový rozkaz vykonat, křičel, že bitva o Kohimu byla „jen fraška jednoho hlupáka a ujišťoval všechny přítomné, že velitelé v Singapuru i v Tokiu již dávno vědí, jaký tupec, že ten Mutaguči vlastně je“.
Ve stejné době se pak odehrával britský postup jednotek, který byl v té době velice rychlý, rychlejší než ústup Japonců.
V prvních sledech britských jednotek byly prapory Worcesters a Durham Light Infantry. Britské předsunuté oddíly s podporou tanků a OT smetly poslední zbytky japonských bránících se sil v této oblasti. Dne 22. června postoupili Durhamové, kteří předtím vedli útok na Kuki Piquet, až k mílovému kameni 108 a zde před sebou spozorovali něco podezřele vypadajícího. Ukázalo se však, že to byla 5. indická divize. „Silnice do Imphalu byla v britských rukou“! Za několik dní se po monzunech i zlepšilo počasí, neboť konečně vyšlo slunce a po silnici ihned začaly proudit kolony nákladních vozidel, nejvíce však směrem k obleženému Imphalu.
Historické prameny zde připomínají, že z psychologického hlediska to bylo pro Japonce velmi těžké. Museli se v té době vyrovnat s velice tvrdou realitou poražené a ustupující armády.
V té době jak generál Kawabe, který velel Barmské oblastní armádě v Rangúnu, tak i generál Mutaguči (velitel 15. armády) v Majmjo stále vydávali nové a nové rozkazy k útoku. Generál Mutaguči ještě 4. července 1944, nařídil 31, a 15. divizi provést útok na Palel, který ležel na jižním cípu imphalského obranného pásma, ale vůbec nic se nestalo. Žádná útočná odezva…!
Žádný útok se prostě neuskutečnil jednoduše z těch důvodů, že už nebyl nikde nikdo, kdo by byl schopen útočit. Zápisy hovoří o tom, že až 8. července Mutaguči konečně pochopil celou situaci a pak teprve zavelel k ústupu směrem k Čjintwinu, kde byla japonská vojska rozložena na počátku března roku 1944, tehdy ještě silná a plná odhodlání vzít Imphal a Kohimu jedním rozhodujícím útokem a to ještě před příchodem monzunů…! „Jeden z japonských pozorovatelů prohlásil, že tyto dvě bitvy byly nejhoršími dosud zaznamenanými porážkami v dějinách války.“

general_Mutaguchi_Renya__15_Arm_Wiki_33.jpg

Generál Mutaguči, velitel japonské 15. armády, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
Dne 5. července 1944 obdržel Sató zprávu o tom, že je zproštěn velení nad 31. divizí. Jak se tehdy slušelo a patřilo, pronesl řeč na rozloučenou, když mimo jiné i prohlásil větu, která pak byla zaznamenána i v historiografii, když nejprve mluvil o tom, že celá operace ztroskotala kvůli sobeckým snahám generála Mutagučiho, ale hned dodal, že 31. divize vykonala vše, co bylo její povinností. Památná jeho věta, která k tomu byla zaznamenána, je plná japonské mentality a zní: „Nikdy nás nic neoddělí od těch, kteří položili své životy v pekle Kohimy.“
Určité bilancování k bitvě o Kohimu zde pak dodává historik David Rooney, který ve své knize - Vítězství v Barmě, str. 92 dodává i čísla, cituji:
„V bitvě o Kohimu ztratily indické,gurkské a britské prapory přes 4 000 mužů (mrtví a těžce ranění). Japonci ztratili 3 000 mužů a 4 000 jich bylo těžce raněno, ale tento odhad je snad příliš nízký.
2. divize, která se podílela, na nejtěžších bojích, pokračovala spolu s celou 14. armádou v úspěšném postupu. Avšak triumfální okamžik tohoto vítězství byl velmi záhy pokažen odvoláním generála Grovera od 2. divize.
Posléze se na neformální schůzce setkal Churchill s řadovými vojáky a ptal se jich na podmínky, za jakých bojovali. Nikdo si nestěžoval, ale všichni se ptali na to, co je s ´jejich generálem´. Odvelení generála Grovera stále ještě hýbe žlučí některým veteránům od Kohimy. Jak krutá je to ironie, že generál Grover byl od 2. divize odvelen v ten samý den jako Sató od své!“


Na Garison Hillu, místě kus od města je hřbitov, ve kterém leží 1 200 bojovníků o Kohimu, je to památník věnovaný 2. divizi.

Garrison_Hill_Kohima_Wikipedia_1944_22.jpg


Garison Hill, Kohima, zde je to prostor po těžkých bojích v roce 1944, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.


Na památníku je vytesáno motto, které prý každý přeživší veterán nosil do smrti ve svém srdci:

„Až přijdeš domů,
řekni tam o nás všem,
že pro jejich budoucnost.
Zemřeli jsme v ten den.“

Tradice se nesla i dlouho po válce a pamětníci věděli, že podobný epitaf byl také napsán 14. dubna 1991 při příležitost založení nové katolické katedrály v Kohimě, kdy se setkali japonští veteráni 31. divize a britské 2. divize. Nyní je umístěn někde na svazích Aradura Spur, a to hned nad silnicí do Imphalu, odkud je vidět celá planina, na které se bitva o Kohimu odehrála.
O tom napsal v závěru bitvy o Kohimu, historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, str. 94, cituji:
„Toho odpoledne (onoho setkání) se v katedrále konal formální akt usmíření, na kterém bylo přítomno také mnoho místních Nagajů. Byly předčítány modlitby. Začali zástupci Japonců, pak Indů, Britů a nakonec Nagajů. Vrcholem celého aktu bylo, když biskup pronesl větu: ´Nabídněte sobě navzájem ruku ke společnému smíru´. Na tato slova se najednou zvedl jeden z britských delegátů, popošel až k japonské straně a potřásl rukou jednomu z veteránů. Tento akt však původně v programu vůbec nebyl! Poté se obě skupiny zvedly a delegáti si hromadně třásli pravicemi. Mnoho přítomných bylo tímto jednoduchým přátelským gestem dojato k slzám. Sám za sebe biskup prohlásil: ´Z katedrály je vidět pomník války, ale tohle, to byl pomník míru´.
Bohoslužba byla zakončena písní ´Make me a channel of your peace´ - (volně česky - , Učiň mě hlasem svého míru´.).“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6692
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 34.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 35.

Bitva o Imphal a jeho rovinu.
Druhým největším městem v severozápadní Barmě (Maynmar), o který v době začátku roku 1944 japonské 15. armádě generála Matagučiho šlo, bylo po Kohimě město Imphal.
Vrátíme se zde zase v čase opět zpět, někde do dubna roku 1944. Celý plán, který sestavoval generál Slim pro obranu obou měst, popisují historici podobně a já jej zde nejprve ocituji od již vzpomínaného historika Davida Rooneye, z jeho knihy - Vítězství v Barmě, str. 126, cituji:
„Slimova strategie počítala s tím, že odláká Mutagučiho 15. armádu do imphálské roviny, kde bude svedena bitva. Japonci, jejichž cíle byly daleko větší, plánovali rychlý postup od Čjintwinu k Imphalu a Kohimě, které chtěli oblehnout ještě před příchodem monzunů. Očekávali samozřejmě okamžité vítězství a obsazení těchto měst, čímž by se jim otevřela cesta do Indie. Pokud by se tak stalo, k Japoncům by se, alespoň podle jejich očekávání, přidaly davy Indů pod vedením Národní armády Subhase Chandry Boseho a zbavily by se tak nenáviděného britského jha. Japonci byli díky porážkám a ústupu na pacifické scéně pod velkým tlakem a očekávalo se, že dosáhnou úspěchu právě v Barmě. Mutaguči, který byl vůdcem toužícím po slávě a moci, se považoval za jednoho z těch, kdo to dokáže".
Scéna pro bitvu v imphálské rovině byla připravena.

Kohima_Imphal_Wikip_22.jpg

Mapa japonských útoků směr Indie 1943-1944, Kohima Imphal. Patrný je i Arakan, mapa je volně na několika webech, zde byla zmenšena.
V době ještě před únorem roku 1944, se generálporučík GPA Scoones, velitel VI. sboru, připravoval na útok tří divizí na Barmu V imphalské rovině byla pro tento útok vybudována hustá síť silnic a také i zásobovacích stanic. Většina skladových objektů pak ležela v relativně plochém a přístupném terénu mezi městem Imphal a vesnicí Palel. Všechny zásobovací stanice byly před únorem připraveny pro spojenecký postup směrem na jihovýchod a nebyly nijak připraveny pro obranné boje. Další dění pak zkomplikoval generál Slim, který nastolil otázku, zda podnikat útoky směrem na východ do Barmy přes řeku Čjintwin, nebo se pokusit udržet frontovou linii na tomto vodním toku, nebo se pokusit stáhnout 17. a 20. divizi po silnici do Tiddimu (140km) a Tamu do imphalské roviny, čímž by se zkrátily zásobovací trasy na minimum. Pokud by se boje odehrávaly v imphalské rovině, měli by Spojenci proti Japoncům výraznou převahu ve zbraních, letadlech a tancích, a tuto převahu by zde bylo možno velice dobře využít. Další zapsaná úvaha generála Slima byla, že příchod monzunového období bude pro Japonce znamenat velké nebezpečí, protože jim zkomplikuje zásobování (což se ukázalo jako správná úvaha).

Asie_PACIF_1_16_12_general_Slim.jpg

Zde viz foto generála Slima, velitele 14. armády, pozdějšího britského maršála. Foto je volně na mnoha webech.
Nakonec vydal generál Slim rozkaz ke stažení do imphalské roviny, i když již v té době věděl, že tohle rozhodnutí vzbudí v řadách tvrdě bojující 17. a 20. divize určitě nejméně rozmrzelost. Totiž v dané době již obě divize dobyly velmi cenná území, za která zaplatily těžkými ztrátami, a nyní jen udržovaly nadvládu nad těmito teritorii.
Díky všem těmto Slimovým rozhodnutím „se imphálská rovina změnila v únoru 1944 v hotové mraveniště“.
Od února roku 1944 pak všechny jednotky dislokované v imphálské rovině začaly urychleně budovat zákopy a zátarasy z ostnatého drátu. Z celé imphálské oblasti bylo i odvezeno velké množství civilistů, kterým se tehdy přezdívalo „useless mouths“ slušně přeloženo – „zbytečná ústa“, po vojensky „zbytečné tlamy“. Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, str. 128, o neobvyklosti situace v oblasti Imphalu v únoru 1944 napsal, cituji:
„Bitva u Imphalu byla neobvyklá i z jiného hlediska. Velitelství sboru, které se za normálních podmínek nacházelo někde v týlu, bylo zde vlastně uvnitř obleženého města. Imphálské velitelství sboru bylo vybudováno během roku 1943, kdy zde bylo zaměstnáno 8 000 dělníků, kteří měli za úkol postavit tábor se stany a bambusovými chatami. Tato stavba do určité míry navodila mírovou atmosféru. Důstojníci se handrkovali o to, kdo je po veliteli sboru nejdůležitější osobou, zmatek v důstojnických šaržích byl vyměněn za striktně dodržované pořadí ranků. S příchodem prvních japonských jednotek a evakuací civilistů do bezpečí však nedocházelo, k pobavení bojujících jednotek, ke snižování stavu vojáků na velitelství sboru.
I začátkem dubna, kdy byly japonské jednotky rozloženy asi jen 10 kilometrů odtud, pokračoval život na velitelství stejně jako předtím. Jeden mladý doktor (Dr.Maurice) zaznamenává podrobnosti perfektních lékařských služeb, které byly dostupné v 41 Indian general Hospital a v 14 British general Hospital. 90 procent raněných zde bylo uzdraveno. Příčinou většiny úmrtí byl skvrnitý tyf, malárie nebo úplavice. Pojízdná chirurgická jednotka a polní ambulance, které se nacházely blízko frontové linie, měly vynikající personál, moderní vybavení a nejnovější léky (mimo jiné i penicilín).“

Bylo 9. dubna 1944, když se schylovalo k tomu, že bude Imphal obklíčen již zcela tedy uzavřen od okolního světa a přesto se ve městě odehrálo promítání filmu v přírodě. Důstojníci v tomto přírodním kině seděli samozřejmě v prvých řadách.
„Až 17. dubna 1944“ začal první japonský útok. Jednalo se o nálet japonských letadel, který si vybral tehdy krutou daň – dvacet mrtvých. Podle všech tehdejších zápisů vzniklých v obleženém městě Imphalu však dobrá pohoda přítomných nebyla ničím takovým narušena, neboť např. již zmíněný Dr. Maurice psal domů dopis, ve kterém si chválil: „Mám se tak skvěle, jak jsem se ještě nikdy neměl“. Ale vztek ho prý zachvacoval, dne 20. dubna, protože byl odvolán a pak byl svědkem útěku generálporučíka G. A. P. Scoonese, velitele IV. sboru.

general_Geoffrey_Scoones_IV_sbor_Wiki_22.jpg

General G.P.A. Scoones, velitel IV. sboru, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.
Generál si jej ještě před svým odjezdem z obklíčeného města vzal na půl hodiny stranou a vysvětloval mu různé funkce velitelství sboru při vedení bitvy. Byl to skutečně kontrast k tomu faktu, za který byl svými podřízenými kritizován, že byl generál znám tím, že neposkytuje svým podřízeným dostatek informací. Ještě než prý generál odlétal, musel u něho Dr. Maurice vykonat zdravotní prohlídku. Po jednom z vyšetřování se Scoones doktora zeptal, na co že tato zkouška byla. Odpověď dostal generál strohou: „Na syfilis pane“.
Tehdy však klidně vypadající a uvolněná atmosféra v obklíčeném Imphalu byla jen zdánlivá. Dle všech zápisů probíhala u jednotek tvrdá kritika od již bojujících jednotek. Velení bylo vytýkáno, že nebyl zajištěn dostatek zásob a dopravních prostředků, které by dovezly vše na potřebná místa, a hlavně prý selhávalo předávání informací od rozvědky k bojujícím jednotkám. Tak například 20. divize kritizovala neadekvátnost rozkazů, které způsobovaly zmatek okolo zásobovací stanice v Palelu. Velení 17. divize, zejména generál Cowan, mělo pak s velitelem IV. sboru generálem Scoonesem jisté nesrovnalosti, které se týkaly načasování rozkazů ke stažení divize po tiddimské silnici. Nespokojenost též způsobovala váhavost generála Scoonese ohledně pomoci 17. divizi, kterou měl generál zajistit rychlým vysláním 37. Brigády na její pomoc. Byly to kritiky, které byly určitě oprávněné, ale největší rozruch byl kolem neschopnosti celého velitelství, které vyvolala bitva o Sangshak. Tehdy totiž předsunuté jednotky japonského generála Sató, z jeho 31. divize, zaútočily dne 19. března 1944 na rotu 50. Indické paradesantní brigády. Do tohoto momentu, do dubna, však brigádní generál Thompson nic o japonském postupu nevěděl. Z velitelství IV. sboru, nepřišly žádné rozkazy ani informace, ačkoli zprávy o rychlém pohybu japonského pluku směrem do oblasti Ukhrulu dorazily na velitelství již 16. března. Což vlastně znamenalo, že velitelství IV. sboru nebylo za tři dny (od 16. do 19. března, i když vysílačky fungovaly dobře), schopno předat tyto životně důležité informace 50. Brigádě. Navíc sbor a jeho velení nezajistilo dopravu do Sangshaku pro gurský paradesantní prapor a ani ostnaté dráty pro tamější obranu. Byly to velice hrubé chyby, které spolu se široce rozšířenou kritikou generála Scoonese, který neposkytoval informace ani svým přímým podřízeným velitelům, již tehdy naznačovaly, že během obležení selže velitelství IV. sboru opět. O tom co se pak dělo nám zachytil, ve zkrácené formě, historik David Rooneye, který ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 129., píše: cituji:
„Japonský útok přišel daleko dříve a rychleji, než generál Slim očekával. Díky tomu byla při svém ústupu z Tiddimu do Imphalu málem zničena 17. divize. Méně hrozivý byl útok na 20. divizi, která prováděla organizovaný ústup z Tamu do Shenamu, ale největším nebezpečím pro Slimův plán bojů byl velmi rychlý postup Satoovy 31. divize směrem ke Kohimě. Slim, který byl vždy připraven podpořit své podřízené velitele, tehdy otevřeně doznal, že udělal chybu, když nepřikázal 17. divizi provést ústup dříve. Dále připustil, že dalším omylem bylo jak podcenění rychlosti postupu, tak i množství japonských vojáků pochodujících ke Kohimě. A nakonec velkodušně přiznal, že od katastrofálních následků jeho chybných rozhodnutí jej zachránila tvrdohlavá povaha jeho vojáků.“
Již během prvého týdne měsíce dubna roku 1944 byl prý velitelstvím rozeznán hlavní rámec bojů o impálskou rovinu a o samotný Imphal. 17. divize dorazila do Bishenpuru, který ležel na jižním okraji imphálského pásma, a 20. divize se opevnila v horách u Shenamu. Japonská 31. divize postupovala ke Kohimě, ale její pochod byl zpomalen krvavými boji s indickou 50. Brigádou u Sangshaku (19. – 26. března). I přes zpoždění, které si bitva u Sangshaku vynutila, se některé japonské jednotky dostaly dopředu a zablokovaly silnici mezi Kohimou a Imphalem, „takže IV. sbor byl tím pádem úplně odříznutý od kohimské posádky a zásobovací stanice v Dimapuru (29. březen 1944). V prvním dubnovém týdnu bylo Slimovou největší starostí přímé ohrožení Kohimy a podle něj i Dimapuru, i když dnes je jasné, že Sató nemínil na Dimapur vůbec útočit“.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6692
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 34.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 36.
V polovině března 1944 přijaté rozhodnutí o leteckém zásobování, na kterém se shodli Slim, Mountbatten a letecký maršál Baldwin, které začalo postupně fungovat, bylo velkým přínosem. Dne 27. března tak přiletěla 5. indická divize z Arakanu, 9. a 123. Brigáda odešla do Imphalu, kdežto 161. Brigáda odešla do Kohimy, kde, jak již bylo napsáno, sehrála klíčovou úlohu v bojích o toto obklíčené město (obležení Kohimy Japonci 5. až 18. dubna a následné bitvy 18. dubna až 6. června byly popsány v předchozích článcích).Díky vynikající a přesné práci indického velení dorazila 2. britská divize do Dimapuru již 1. dubna 1944. Na japonské straně tak byly generálem Mutagučim, velitelem 15. armády, soustředěny tři divize 31. divize (generál Sató), 15. divize (generál Jamauči), 33. divize (generála Janagida).
Na spojenecké straně mohl generál Slim postavit 17. divizi (generál Cowan), 20. divizi (generál Gracey), 23. divizi (generál Roberts) a 5. divize (generál Briggs), které byly soustředěny v Imphalu, společně s 2. divizí (generál Grover) a 7. divizí (generál Messervy) v Kohimě. Mimo toho měl generál Slim k dispozici 3. Special Service Brigade, kterou tvořilo jedno armádní a jedno námořní komando (Royal Marine). Tato jednotka (armádní a Royal Marine), měla své ležení na západním okraji silcharské cesty pro případ, že by se Japonci pokusili o prolomení obrany na tomto místě. Dále zde byla také 23. Brigáda LRP, která byla cvičena, jako činditská (Comandos) jednotka, a to v Indii. Zpočátku jí velitelé využívaly k obraně silnic a železnic z Dimapuru do Leda. V pozdější době se přesunula na severní křídlo 2. divize, kde odřízla zásobovací trasy japonských vojsk, která operovala v této oblasti.
A nakonec to byla ještě jedna významná jednotka, kterou zde byla 254. tanková brigáda (254. Tank Brigade), která v pozdějších bitvách sehrála prakticky rozhodující úlohu.
Zároveň by se v součtu všech těchto jednotek mělo říci, že při „Mutagučiho pochodu přes řeku Čjintwin zde byli též Wingateovi Čindité, kteří představovali 6 výborně vycvičených brigád nebo dvě další divize. Tyto jednotky provedly operaci Thursday, při které se snažily ohrozit japonské zásobovací a komunikační trasy“.
Prvé dny dubna byly, jak již bylo na jiném místě poznamenáno, poznamenány obavou generála Slima, že by Japonci mohli zaútočit na tehdy jen velmi slabě bráněný Dimapur. Tato hrozba se nakonec ukázala jako neopodstatněná.
Generál Slim měl v oblasti od severu k jihu - Dimapur, Kohima, Imphal – „převahu nejen v množství vojáků, ale také v tancích a ostatní těžké technice a stále si udržoval nadvládu i nad vzdušným prostorem.“


Bitva o Shenamské sedlo, 1. duben - 9. červen 1944.
Ještě než si popíšeme bitvu o Imphal a impálskou rovinu jako takovou, seznamme se s bitvou, která se odehrávala jihojihovýchodně od Imphalu, v prostoru Shenamského sedla a oblasti před městečkem Shenam. Jako úvod zde použiji fakta, která ze zápisů provedl historik David Rooneye, který ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 130., píše: cituji:
„Na konci března (1944), kdy byl IV. sbor izolován v Imphalu, se předsunutou pozicí na Scoonesově frontě stává Shenam, kde se po svém ukázkovém ústupu z Tamu a Morehu zakopala 20. divize, které velel generál Gracey.
V oblasti Morehu musely být všechny sklady přenechány Japoncům bez boje, ale předtím, než je vojáci opustili, stal se z nich ráj zlodějů. Mnoho jednotek vzalo ze stanic vybavení a zásoby potravin, což jim prakticky zachránilo život během dlouhých dnů obležení. Některé z nich si postavily pojízdné cisterny na vodu a další potřebné stroje a vybavení, přičemž vždy ukazovaly svoji vynalézavost při obcházení předpisů. Dokonce i v Morehu se museli vojáci potýkat s krácením přídělů. Jedna z dělostřeleckých jednotek žádala několik měsíců o bavlněné klobouky, ale žádné klobouky nikdy nepřišly. Nakonec byli vojáci nuceni probojovat si svůj těžký ústup do Shenamu jen s lodičkami. Shenamské sedlo leželo 1 500 metrů nad úrovní moře, a tak menší i větší krádeže ve skladu v Morehu umožnily vojákům přežít pod takto získanými dekami a velkými teplými kabáty velmi studené noci.“

Místopis Shenamského sedla říká, že leží na dlouhém a nerovném hřebeni, který se táhne mezi horami přibližně od západu na východ. Shenamské sedlo je tvořeno z mnoha menších a větších hor, které byly pojmenovány po vojácích, kteří tam bojovali a padli. Existuje tam mnoho bezejmenných hrobů. A to jak japonských, britských, gurských a indických vojáků, kteří bojovali v jedné z nejdelších bitev celého imphalského tažení. Celý tamější hřeben, který na některých místech není širší než 50 metrů, se pak tyčí nad džunglí pokrytými svahy a na svém východním cípu nakonec přechází v hrbolatou cestu. Tehdy všichni vojáci z 20. divize (generál Gracey) moc dobře věděli, že udržet tamější pozice, v takto náročném terénu bude velmi náročné, ale že nesmí ustoupit ani o krok, a to zejména proto, že Japonci tehdy zamýšleli provést svůj přesun do Imphalu nejkratší možnou cestou, tedy právě přes imphalské sedlo.
Přes Shenamské sedlo vedla štěrková silnice a šance japonských oddílů na zdolání Imphalu závisely právě na prolomení obrany právě přes toto sedlo. Japonci dobře věděli, že kdyby postupovali okolo hřebenu, mohli by snadno obsadit letiště a několik zásobovacích skladů v Palelu, které tak moc potřebovali. Popisované území by pak pro Japonce bylo ideálním „odrazovým můstkem“ k dalšímu tažení do Imphálské roviny.
Byl začátek dubna roku 1944, když měly obě válčící strany vybudovány hluboké bunkry a spojovací zákopy. 20. Divize, které velel generál Gracey měla tehdy již zkušenosti s japonskými útoky, ale vojáci byli stejně zcela ohromeni tím, s jakouže to odvahu Japonci projevují při obraně svých krytů a že jsou raději ochotni se nechat zabít, než aby se vzdali.
Historické popisy k tomu říkají, že „v bezvýchodné situaci – úplně odříznuti od dalších svých jednotek, bombardováni dělostřelectvem, napadáni nesčíslným množstvím vojáků a za výzvy v japonštině ke složení zbraní – stále pokračovali v boji až k jisté smrti. Dokonce ani nálety Huribomberů (Hawker Hurricany se zavěšenými bombami), při nichž na japonské pozice dopadali 500librové pumy, nedokázaly Japonce zlomit. Pěší čety útočící na japonské bunkry brzy zjistily, že kdykoliv se jim podaří obsadit jeden japonský bunkr, jsou záhy napadeny palbou z jiného krytu, ležícího na protilehlém svahu.“

Hawker_Hurricane_Burma_Wikip_22.jpg


Ilustračně, Hurrican Hawker, Barma 1944. Foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.
Britským vojákům tak nezbylo nic jiného, než spoléhat na pomoc RAF a USAAF, které jim tak musely poskytovat pomoc přímé podpory a také prováděly dopravu zásob. Jeden z mladých důstojníků, který tam tehdy bojoval, si tehdy pro sebe napsal, cituji: „Shazují zásoby, benzín, munici a poštu. Všechno od hovězího v konzervě, sojových salámů, nábojů do děl střední ráže, nových motorů do terénních vozidel a kotoučů ostnatého drátu až po bezdrátovou elektronku. Žádná chvála nemůže docenit dokonalou pomoc a souhru mladých mužů Impéria a Spojených států, kteří to vše zajišťovali. Bez jejich obětavé práce by Imphal dozajista padl.
(Zapsáno nedlouho po opuštění Imphalu v roce 1944 plukovníkem J. Henton Wrightem, který byl v té době jedním z důstojníků v praporu 9. Field Regiment.)"

Zápisy v kronikách dále hovoří o faktu, podle kterého v dalších bojích důležitou roli sehrálo právě dělostřelectvo. Dělostřelecké oddíly byly tehdy, dle potřeby, neustále přesunovány z místa na místo. Při jedné takové bojové akci u Bishenpuru, byl útok pěchoty podporován dvěma bateriemi 25librových děl, baterií horských děl, 6librovými děly a děly Bofors, baterií 5,5palcových houfnic a zaměřovači z dělostřelecké rozvědky. Dělostřelci potřebovali přesné informace o cílech (kvůli správnému zaměření), a protože vlastnili i kvalitnější vysílačky a telefony, působili také jako komunikační centrum mezi velitelstvím a předsunutými pěšími jednotkami. První boje v oblasti Shenamu pak historik David Rooneye, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 132., popisuje následovně: cituji:
„První větší srážka s Japonci na shenamských výšinách se udála na místě, které se později stalo známé jako Nippon Hill. 1. dubna obsadil část hory prapor 2. Borders, ale Japonci podnikli hromadný protiútok, při kterém byli Britové vytlačeni. Tato hora se tyčí nad silnicí z Tamu do shenamských výšin, a tak bylo rozhodnuto, že 4/10. Gurkhský prapor ze 100. Brigády provede okamžitý útok. Na Nippon Hillu (původně Scraggy Hill - Kopec Sraggy) byla roztroušená vegetace, několik stromů a keřů, vrchol byl však holý. Gurkhové postoupili až na vzdálenost několika metrů od vrcholu, ale jak zde začali nasazovat bajonety, ocitli se rázem pod kulometnou palbou, po které následovala sprška granátů. To je donutilo se stáhnout. Podobně byly odraženy i následující dva útoky. Boje na Nippon Hillu pokračovaly ještě deset dní, během nichž 20. divize získala kontrolu nad některými jinými pozicemi. Tou dobou převzala 80. Brigáda (prapory 1. Devons, 9/12. Frontier Force Regiment a 3/1. gurkhský) od 100. Brigády obranu shenamského sedla, zatímco 32. Brigáda byla přesunuta Bishenpuru na pomoc 17. divizi při jejím ústupu.“

Battlefield_on_Scraggy_Hill_at_Shenam_22.jpg

Kopec Scraggy Hill (pro Japonce známý jako Ito Hill, nebo též Nippon Hill.) v průsmyku Shenam, dobytý 4/10 Gurkhas, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.




Použité historické podklady Pacifik 2.
- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Dokumentární seriál Letadlová loď Enterprise; díl čtvrtý Krvavé ostrovy Santa Cruz.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P.Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=600
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931-1945 (2)“