Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 40.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 40.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 40.

Dimapur_Imphal_1944_22.jpg

Boje ve východní Indii, severozápadní Barmě (Myanmar), japonských a Spojeneckých armád, sborů, divizí a pluků v roce 1944. Skica je volně na několika webech.
Budeme zde pokračovat ve faktech, kterými jsme končili v Č 39, kde jsme si řekli, že první dubnové (1944) boje byly o silicharskou cestu tedy o cestu, která tehdy vedla z Bishenpuru na západ přes hory do Silcharu a zároveň i k tamějším zásobovacím skladům a letištním plochám v horním Assamu. Japonci to od průzkumu dobře věděli a byl to tedy pro ně vítaný a velice potřebný cíl, navíc zde bylo možno odříznout britskou obranu od oblasti Imphalu.
Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 140., nás z historických deníků zavede do tehdejšího začínajícího dění na silicharské cestě, cituji:
„Po vysilujícím dvoutýdenním pochodu džunglí zaútočila 14. dubna skupina 20 dobrovolníků z japonského 215. pluku na tuto cestu a zničila most klenoucí se přes jednu z velkých propastí. Slim (generál, pozdější maršál) ve své knize popisuje celou událost tak, že všichni útočníci přišli při této akci o život, ale ve skutečnosti bylo zabito jen několik málo mužů a japonští vojáci se vrátili zpět, do svého tábora s gloriolou hrdinů. Tato událost odstartovala dlouhé období menších bojů v oblasti okolo Bishenpuru, které probíhaly mezi Janagidovou 33. divizí a Cowanovou 17. divizí podporovanou 32. Brigádou a během pokračujících bojů i dalšími jednotkami.“
32. indická pěší Brigáda ( brigádní generál Mackenzie), se po svém odchodu ze Shenamu rozložila přímo ve vesnici Bishenspur. Proti ní pak stály rozloženy japonské části Janagidova 214. a 215. pluku. Zprvu byla frontová linie celkem stabilní, a tak 32. Brigáda mohla poslat jednu rotu 9/14. Pandžábského praporu po silnici do Ningthounkhongu. Nikdo tehdy určitě netušil, že se během nadcházejících týdnů stane tato vesnice, s tak dlouhým jménem, obklopená hustě rostoucím bambusem, svědkem jedněch z nejkrvavějších a nejtvrdších bojů celé barmské války. Prostředí a zdejší bažinaté okolí, močály kolem jezera Logtak a vůbec, celkově i různě jinak nepříznivý terén – to vše si vynutilo zcela radikální změnu v bojové taktice. Úplně ta prvá srážka mezi dvěma rotami z pandžábského praporu a japonskými vojáky, která se odehrála u vesnice s tak dlouhým jménem – Ningthounkhong – a to 7. května 1944, dopadla pro Spojence neúspěšně a Pandžábští při boji ztratily velké množství vojáků. Něco dalšího pak od historika Davida Rooneye, z jeho knihy - Vítězství v Barmě, na str. 140., cituji:
„Těchto bojů se zúčastnily také tanky, ale brzy bylo zjištěno, že Japonci mají k dispozici 47 mm protitankové dělo. Tato zbraň byla daleko účinnější než jakákoli jiná, kterou japonská armáda do té doby použila. Poté, co byli Pandžábští přinuceni k ústupu, podnikl útok celý prapor 1/4. gurkhský, a to s podporou tanků Lee Grant z praporu 3. Caraniniers. Záhy však byly dva tanky zničeny a další dva poškozeny nebezpečným protitankovým dělem. Mackenzie si uvědomil, že Imphal je v této chvíli již zcela izolován, takže dokud nebude obležení tohoto města prolomeno, nelze očekávat žádné posily ani zásoby. Proto se rozhodl stáhnout se z Ningthounkhongu a neriskovat další zbytečné ztráty.“
Ale ani na japonské straně nebylo vše jen „narůžovo“, jak zde již na mnoha místech zaznělo. Japonská historiografie také vydávala svá svědectví o jejich problémech. Zde např. je zachyceno, že kdykoliv narazily předsunuté japonské jednotky na tvrdý odpor Spojenců a nemohly proto pokračovat v postupu dle plánu, okamžitě se strhla hádka mezi japonskými veliteli různých hodností a funkcí..!
Tak například již v polovině dubna byl velice ostře kritizován postup a metody velitele japonského 214. pěšího pluku, plukovníka Sakuma. Bylo při tom vyčítáno, že se mu stále nedařilo postoupit. Plukovník Sakuma dle historických zápisů tehdy odpověděl, že to tam bylo, jako kdyby „měl před sebou ocelovou stěnu“. V té době to bylo v japonských útvarech organizováno tak, že japonští velitelé včetně velice agresivního velitele 15. armády, generála Mutagučiho, byli většinou se svými velitelstvími situováni daleko od frontových linií, a tak ani nemohli vědět, co že se to na bitevním poli děje.
Plukovník Sakuma osobně byl na Imphálskou frontu vyslán v březnu 1944. K velení dostal ve svém 214. pěším pluku více než 4 000 mužů. Když se přibližoval konec dubna, v pluku mu zbývalo o něco méně než 1 000 zdravých a bojeschopných vojáků a důstojníků., tedy žádná „hitparáda“.
Bylo 22. dubna 1944, když na velitelství japonské 33. pěší divize generála Janagida přijel velitel japonské 15. armády generál Mataguči a ihned požadoval, aby mu někdo okamžitě vysvětlil, co se zde vlastně děje?

general_Mutaguchi_Renya__15_Arm_Wiki_33.jpg

Generál Mutaguči, velitel japonské 15. armády, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
Z japonských historických zdrojů pak historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 141., pokračuje, cituji:
„Nelíbila se mu práce generála Janagidy a jeho 33. divize a vyhrožoval, že nad ní sám převezme velení. Byl si tak jist vítězstvím, že si ze svého velitelství v Kalevě ´přivezl 20 žen útěchy´, které měly tvořit jakýsi nový základ Imphalu po jeho dobytí. Nevěděl vůbec nic o zdejší skutečné situaci, ale přesto vydal rozkaz k okamžitému útoku, i když jedna z rot 214. pluku byla v té době zredukována na 80 mužů a některé jiné dokonce až na dvacet. Když Mutaguči jmenoval nové divizní důstojníky, seděl Janagida ve svém stanu a odmítal se jmenování účastnit. Později se zkoušel s Mutagučim přít a vysvětlit mu své námitky, ale ostatní důstojníci jej v jeho úsilí nepodpořili. Mutaguči sám sdělil tajně náčelníkovi štábu 33. divize, že Janagida musí být co nejdříve převelen.“
Asi zde nebudeme polemizovat s poměry v japonské armádě…!
I když byla představena situace v japonské divizi, rozepře mezi Janagidou a Mutagučim, neznamenalo to podle historických zápisů, že by si japonská 33. pěší divize počínala zcela špatně. Zápisy dokonce říkají, že „33. pěší divize operovala stále velmi efektivně“.
Jednotky japonské 33. divize totiž neustále vyvíjely silný tlak na 32. indickou pěší Brigádu (velitel brigádní generál Mackenzie), jejíž předsunuté jednotky, podporovala svým dělostřelectvem 17. indická pěší divize (generálmajor Cowan). V bojích v začátku května měla indická 32. Brigáda pro svou podporu 20 děl včetně 25librových, 3,7palcové a 6librové houfnice. Všechno vyjmenované dělostřelectvo bylo používáno k podpoře 32. Brigády, tehdy zejména, v oblasti silicharské cesty a okolo tamějšího bodu 5846, který ležel asi tak na polovině cesty mezi Bishenpurem a na konci dubna tam zničeným mostem.

imphal_kohima1944_orig_88.jpeg


Zde viz náčrt prostoru, kde se odehrávala většina popisovaných bitev, náčrt je volně na mnoha webech, zde byl pro Palbu zvětšen.
Zápisy říkají, že při těchto bojích mělo dělostřelectvo velmi těžký a nesnadný úkol. Totiž tam šlo jen těžko zamířit na cíl, to proto, že frontová linie se měnila takřka každou hodinu, nebo půl dne. Popsána je takto přímo jedna epizoda. Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 141., přímo o ní napsal, cituji:
„Indická jednotka usazená na kopci jménem Bastion (Bašta) se ocitla pod silným tlakem a byla nucena ustoupit. Z hory se již stáhly prakticky všechny jednotky a dělostřelci požádali o svolení k ostřelování tohoto pahorku, aby se zde nemohli Japonci zakopat. Rozkaz ke střelbě však vydán nebyl, protože se velitelé obávali, že by na kopci mohli být ještě nějací indičtí vojáci. Situace byla velmi napjatá. Ve tmě a v silném dešti šlo jen těžko odhadnout, jak daleko se Japonci při svém postupu dostali. Kvůli bezpečnosti byl dán rozkaz předsunutým jednotkám, aby spálily všechny tajné dokumenty a šifrovací kódy. Dělostřelečtí důstojníci, kteří neuměli urdsky, nebyli schopni se domluvit s indickými vojáky. Naštěstí brigádní důstojník urdštinu ovládal a vydal rozkaz k zastavení ústupu. Za rozbřesku pak podnikla celá jednotka za podpory tanků mohutný protiútok. Nebyl sice úspěšný, ale následující útok, který provedl indický paradesantní prapor s podporou tanků Stuart, pomohl při znovudobytí kopce, z něhož se nakonec podařilo Japonce vytlačit. Při této bitvě, o které se oficiální historie zmiňuje jen nepřímo, Japonci ztratili přes 300 svých mužů“.
Je tam však vidět ta rychle se měnící situace, tak těžká pro dělostřelce.
Ve stejné době pak prapory 1. Northamptons a 3/8. gurkhský z 32. Brigády vybojovaly sérii většinou krátkých a intenzivních bitev a bitviček s Japonci o již vzpomínaný bod 5846. Bylo to v oblasti, která byla porostlá hustou a takřka nepropustnou džunglí a bambusem. Při jedné takové bitvě, kdy si vojáci z praporu Northamptons proráželi cestu hustým bambusem, zaslechli před sebou podezřelý hluk a zpozorovali před sebou nějaký zvláštní pohyb. O chvíli později se ukázalo, že jde o japonskou hlídku, která se v hustém bambusovém porostu ztratila. Na pozici bodu 5846 oba prapory zformovaly silný obranný AB čtverec a díky tomuto obrannému opatření se jim podařilo odrazit a přestát velké množství nebezpečných japonských útoků, které ihned následovaly. Při těchto japonských útocích však obranné prapory ztratily více než 100 mužů. Japonci však měli mnohem větší ztráty. Konkrétně se zápisy zmiňují o tom, že „215. pěší pluk, kterému velel plukovník Sasahara, ztratil většinu svých vojáků v bojích na tiddimské silnici – z původních 4 800 mužů zůstalo jen 400 bojeschopných vojáků“.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 40.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 41.
Historie podchytila také ten fakt, že se Japoncům nepodařilo dobýt a zcela ovládnout obranu bodu 5846. Zato však byli efektní a úspěšní při odříznutí tzv. Silicharské cesty a dalších zásobovacích cest a tras, které vedly k AB čtverci a tak se, pro tamější prapor 1. Northamptons stala nejdůležitější potřebou pitná voda. Skutečně každý den bylo nezbytné pro vodu poslat ozbrojenou jednotku a s ní doprovod s několika mulami dolů do údolí, po velice kluzké cestě. Když se pak vraceli, naloženi vaky s vodou, museli vojáci i zvířata překonávat výškový rozdíl 400 metrů. Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 142, k tehdejší koloně vracející se s vodou nalezl zápis, cituji:
„O jejich bezpečí se staral seržant Kelly, který byl ostřelovačem a hlídal cestu, po níž se chodilo pro vodu. S hlídkami nepřestal ani po svém zranění. Na své konto si za tu dobu připsal 23 zneškodněných nepřátelských vojáků. Současně s obranou AB čtverce a složitým zajišťováním vody se prapor Northamptons účastnil každodenních tvrdých bojů, při nichž často stál přímo muž proti muži. Další jednotky se pokoušely prolomit japonské pozice u silicharské cesty a osvobodit tak obložený prapor.“
Tam, kde v popisované době probíhaly těžké boje, byl velice náročný a kopcovitý terén, kde jen fakt, že Britové zde měly nasazené tanky své 254. tankové brigády, pro ně znamenaly velkou výhodu. Tankové brigádě velel brigádní generál Scoones, což byl bratr velitele IV. sboru. Tankový velitel brigádní generál Scoones, ještě před začátkem celé bitvy o Imphal, strávil velké množství času tím, že v oblasti následných bojů tanků, prováděl velice poctivý a seriózní výzkum, „který se týkal bojeschopnosti tanků v tomto náročném terénu“. Jak praví historické prameny: „Naštěstí pro IV. sbor se za něj postavili tankoví odborníci a bylo mu svěřeno velení nad 254. Brigádou. Zde měl dokázat, že se nemýlil“.
Bylo 30. dubna 1944, když byla prolomena blokáda cesty a k Northamptonům se vydala první kolona se zásobami. Na zpáteční cestě pak nákladní auta sanitky odvážely raněné. Boje v obraném pásmu, které tehdy držel prapor 1. Northamptons, však tehdy pokračovaly dál. Stále tam japonské hlídky, vysílané z 214., a 215. pluku, útočily na kolony se zásobami, které jely po silicharské cestě, a též na vojáky, kteří, jak již zde bylo napsáno, přinášeli do tábora AB vodu. Tím, že na konci dubna roku 1944 Britové stále ještě drželi své pozice na bodu 5846, dostával plán rychlého postupu od Čjintwinu na Kohimu, sestavený velitelem japonské 15. armády Mutagučim, stále větší trhliny. Zároveň se japonské oddíly dostávaly do určitých těžkých potíží (veškeré zásobování a koordinace), to přesto, že Japonci stále ještě v dubnu pomalu postupovali vpřed. Ve stejné době byly prapory Devons a gurkhský vytlačeny z pozic na Krétě Jamamotovými jednotkami a byly nuceny se stáhnout na Scraggy. Zároveň též probíhal přesun praporů Royal Scots a Royal Norfolks k hoře Pulebadze, to aby mohl být zahájen Groverův plánovaný útok na Aradura Spur a pak přímo na Kohimu (k jejímu osvobození z obklíčení, viz předchozí boje o Kohimu). Když byla prolomena blokáda Kohimy 2. divizí, a přišly posily v podobě 7. indické divize, musela japonská 31. divize generála Satóa přejít do obrany. A právě za této situace přijel velitel japonské 15. armády generál Mutaguči přímo na tamější bojiště, to aby popohnal všechny jednotky k mnohem důraznějším útokům. Mutagučimu záleželo hlavně na prolomení shenamského sedla a udržení pozic po silcharské cestě. Zažít tam prý musel těžký šok, když prý zjistil, že se mu v žádném případě nepodaří dobýt ani Kohimu ani Imphal, čímž zcela zeslábly vyhlídky na jeho triumfální pochod do Indie. Říkají japonské i britské zápisy z oné doby. V popisované době si generál Slim, velitel spojenecké 14. armády, kterou sám postavil, neustále udržoval co nejtěsnější kontakt se IV. sborem generála Scoonese a jeho vyhlídky byly, na počátku května 1944, daleko radostnější, než generála Mutagučiho.

general_Geoffrey_Scoones_IV_sbor_Wiki_22.jpg


General G.P.A. Scoones, velitel IV. sboru, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.
Byla to určitě příjemná změna po těch obavách a nejistotách, které Slima trápily ještě začátkem dubna. A tak se, nyní koncem dubna začátkem května, zdálo, že největší překážky byly již překonány.

Asie_PACIF_1_16_12_general_Slim.jpg

Zde viz foto generála Slima, velitele 14. armády, pozdějšího britského maršála. Foto je volně na mnoha webech.
Japoncům se nepodařilo dobýt Kohimu, neuskutečnili v té době ani útok směrem na Dimapur a museli stále častěji přecházet místy na obranný způsob boje.
Generál Slim si prý tehdy myslel, že „Jamagučiho 15. divize se ´pořádně vymázla a začíná ztrácet soudržnost´“ (historickým podkladem je zde - Defeat Into Victory, s. 332, volně přeloženo - Z porážky se stává vítězství, str. 332).
Další z historických pramenů, který vše začíná vyplňovat pokračováním a navazuje, je historik David Rooney, který k tomu ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 143., píše, cituji:
„Od jihu mířila k Imphalu Janagidova 33. divize, která byla postupně posilována jednotkami přesunovanými sem z Arakanu, ale Slim dobře věděl, že navzdory čerstvým posilám není tato divize pro Imphal žádným větším nebezpečím. Britská pozemní vojska získala kontrolu nad stále větším územím a ani nadvláda RAF a USAAF ve vzduchu nebyla narušena. A nakonec spoléhal také na to, že se po příchodu monzunů rapidně zhorší zásobovací situace v japonském vojsku.“
A nyní opět pojďme k dalším bojům u Bishenspuru, kde v té době bojoval prapor Northamptons, když bránil bod 5846. Ve stejné době se pak zbytek 32. Brigády umístěný v Bishenspuru, srazil s japonskými oddíly ve vesnici, která leží jen několik kilometrů od místa, kde vojáci brigády bydleli. Místo střetu se jmenovalo Totsnagbam a velmi brzy si pak získalo přezdívku „Pots and Pans“ – „Hrnce a pánve“.
Jedna z tehdy hlídkujících rot (9/14) pandžábského praporu objevila dvě protitanková děla. Jejich obsluha se slunila opodál a vařila si tam klidně na ohníčku čaj. Zápis pak pokračuje o průběhu celé akce.
„Pandžábští podnikli okamžitě útok, Japonce zneškodnili a zmocnili se děl. Tuto akci vedl jejich Jemadar (dozorčí důstojník) a získal za ní Válečný kříž. Na místo záhy dorazily japonské a po nich i pandžábské posily, a občasné přestřelky se změnily v tvrdé boje, do kterých bylo zapojeno i dělostřelectvo a tanky. Japonci byli vytlačeni a Pandžábští se vrátili do Bishenspuru se zajatci a ukořistěnými zbraněmi včetně 70mm horského děla a 47mm protitankových děl. Tyto zbraně byly pak poslány k jiným bojujícím jednotkám, aby posílily unavené Breny.“
Byla to vlastně jen krátká a krvavá předehra, která se rychle měnila v těžké boje o samotný Potsangbam, místa, kde se Japonci zakopali a velmi dobře připravili nejen na obranu. Přestože se britské tanky osvědčily jako velmi dobrý podpůrný prostředek při útoku britské a indické pěchoty, u Potsangbamu se to proti velmi dobře zakopaným Japoncům ukázalo, že to tam nebudou mít obrněnce vůbec lehké. Území, kde se bojovalo s tanky, bylo bahnité s hlubokými vodními jezírky, které obklopovalo Japonci obsazenou vesnici. Nic co by vyhovovalo bojům s pomocí tanků a podpoře dělostřelectva, někdy to vypadalo, že je tam těžká technika na překážku. Tanky a děla musely spoléhat jen na hlavní cesty.
Zápisy říkají, že si japonští obránci dobře uvědomili, co jim příroda nabízela a „umístili svá 47mm protitanková děla tak, aby pokrývala všechny cesty vedoucí do vesnice“. Ukázalo se to hned při prvním útoku, kdy Pandžábští ztratili mnoho tanků: „jeden spadl do jámy s vodou, dva byli zničeny minami na cestě, jeden ani nenastartoval a další tanky uvízli v bahně. Pandžábský prapor utrpěl velké ztráty – 40 mrtvých a 100 těžce raněných vojáků. 32. Brigáda byla tou dobou zapojena do bojů na silicharské cestě a do Potsangbamu dorazily posily z 63. Brigády (tři gurkhské prapory), 9/14.pandžábský prapor se stáhl“.
V té samé době byl podpůrný prapor 17. divize, 1. West Yorks, vyslán, aby obsadil pozice okolo Potsangbamu a na silnici vedoucí do Ningthoukongu. Jednalo se o bažinaté území, které tam pak prapor držel několik týdnů, během kterých se mnohokrát dostal do boje s agresívními Japonci. Záznamy o těchto bojích říkají, že na obou bojujících stranách padlo mnoho lidí. Přímo u podpůrného praporu 1. West Yorks to bylo skutečně jedním z důvodů, že terén nedovoloval, aby se mohli dobře zakopat. Překážel právě bažinatý terénu, který zakopání neumožňoval, jejich pozice pak byly vystaveny neustálému japonskému ostřelování.
V době kdy se začala u Potsangbamu situace stabilizovat, nařídil velitel 17. divize generálmajor Cowan (divizi převzal během ústupu a velel jí až do vítězství u hlavního města Barmy, Rangúnu), aby byl proveden útok (podobný protiútoku na Tiddimské silnici), jehož cílem bylo odříznout tak jejich jedinou a poslední zásobovací trasu. K tomu na str. 144., historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě -, pak ze zápisů v několika hlášení napsal, cituji:
„Na začátku května (o přesném datu se stále vedou spory) vyrazily 2/5. a 1/7. gurkhské prapory 48. Brigády na pochod s cílem provést obchvat jižním směrem okolo jezera Logtak. Vojáci museli překonat vysoké vrchy porostlé neprostupnou džunglí, a to za silného monzunového deště. K cíli nakonec dorazili 16. května. Zaujali pozice u Torbungu, odkud se dala snadno kontrolovat silnice. Zanedlouho vstoupili do bojů, při kterých se jim dařilo zničit několik japonských tanků a nákladních vozidel, které vezly zásoby. Jejich strategicky výhodná pozice umožňovala kontrolovat všechnu dopravu a ničit pro japonské jednotky tak důležitý přísun zásob. Japonci si brzy uvědomili nebezpečí, které jim hrozilo od Gurkhů, a zanedlouho podnikli na toto postavení tvrdý protiútok. Byli však odraženi, stejně jako při dalších protiútocích. Japonská 33. divize si byla vědoma důležitosti této zásobovací trasy a proto držela Gurkhy alespoň pod stálým tlakem.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 40.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 42.
Ve stejné době půlky května roku 1944, se do potíží dostala také na jih od Potsangbamu postupující 63. Brigáda z indické 17. divize generála Cowana.

General Cowan, ind. 17. divize_Wiki_22.jpg


Generálmajor D. T. Cowan (uprostřed, v brýlích), velitel indické 17. divize, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
63. Brigáda se v řečené době přesunovala směrem do kopců, které leží na jihozápadě od Bishenpuru, tam však narazila na velice tvrdý odpor japonských obránců. Aby mohla brigáda překonat odpor Japonců, bylo zapotřebí dopravit do oblasti bojů tanky a dělostřelectvo, pro podporu pěchoty. V tuto danou dobu znamenalo zastavení postupu 63. Brigády celkové zhoršení situace pro gurkhský prapor a také prapor Camerons ze 48. Brigády, které bránily pozice u Torbungu – byly nyní úplně izolovány od ostatních spojeneckých jednotek. Oba řečené prapory zformovaly ihned potom, co se dověděly o neúspěšném postupu 63. Brigády, obranný AB čtverec a snažily se ihned si probojovat cestu na sever. To však v té době nebylo vůbec jednoduché. „Ještě než se jim podařilo připojit se k 63. Brigádě, museli vojáci těchto praporů velkým obloukem obejít vesnici Ningthoukong, kde byli tou dobou Japonci v převaze. Cowanův plán tedy neuspěl. Japonci nebyli poraženi, ale Gurkhové, ač zaplatili během bojů velmi krutou daň, způsobili Japoncům ztráty okolo 1 000 mužů.“ Napsal historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 144.
Zápisy však říkají, že se dá všeobecně říci, že při bojích v oblastech Bishepuru, u silicharské cesty a u Potsangbamu, až na malé výjimky, byla spojenecká pěchota při svých útocích, velice efektivně podporována svým dělostřelectvem. Totiž každá z indických divizí v tomto prostoru, měla k dispozici vždy jeden prapor polního dělostřelectva – „tři baterie 25librových děl; dále jeden prapor Jungle Field Regiment (volně přeloženo: Polní pluk pro džungle) s 25librovými děly, 3,7palcovými houfnicemi a 4,2palcovými minomety; a jeden prapor horského dělostřelectva, což byla smíšená jednotka protitankové a protivzdušné obrany s děly Bofors.“
K tomu všemu mělo ještě každé velitelství spojeneckého sboru k disposici i prapor děl střední ráže s 5,5palcovými (2,54 x 5,5 = 13,97 cm tedy asi 140 mm) děly a houfnicemi stejné ráže.
V době konce měsíce dubna, tedy v době, kdy právě začínaly těžké boje u Bishenpuru, Bylo celé dělostřelectvo dislokováno jako brigáda ve zformovaném obranném Gunner Box (volně přeloženo - Box pro střelce – box pro dělostřelce, dělostřelecké postavení) asi tak 2 kilometry na sever od místa, kde se silcharská cesta napojuje na silnici, která vedla tehdy z Tiddimu do Imphalu. Jednalo se o nesporně výhodnou koncentraci dělostřelectva, jak jí hodnotí tehdejší zápisy, což však mělo zároveň i svou nevýhodu, kterou pro popsaný Gunner Box nalezl historik David Rooney, a ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 145., o tom doslova píše, cituji:
„Gunner Box se však, i přes velké úsilí Spojenců o oklamání protivníka, stal během května, cílem útoků japonských letounů, děl a pěchoty. Při jednom útoku pěchoty (8. května) bylo zničeno jedno z děl, Japonci však utrpěli značné ztráty. 10. května zaútočilo i několik letadel, z nichž avšak v průběhu bojů podařilo obráncům čtyři sestřelit.“
K tomu všemu je ještě třeba napsat, ze zápisů vyplynulo, že při bojích v okolí Bishenpuru tam byla v tom období jen velmi malá viditelnost (monzun, déšť a mlhy). Velmi prý proto záleželo na koordinaci činnosti a na spolupráci mezi dělostřelectvem s pozorovateli, radisty a pěchotou.

Imphal_radio_88.jpg

Na imphalské frontě obsluhuje sikhský spojař vysílačku pro britské důstojníky a poslouchá hlídky, které hlásí japonské pozice. Foto bylo zmenšeno a je běžně na několika webech.
Celou popsanou spolupráci zde obvykle zajišťovali důstojníci z předsunutých jednotek nebo také velitel baterie spolu s pěchotními veliteli a radisty. „Téměř všechny zde zmíněné akce podporovalo polní dělostřelectvo, stejně jako jednotky bojující v té době u Shenamu, kde dělostřelectvo utrpělo, zejména v okolí Scraggy a Gibraltaru, velmi těžké ztráty. Jak se boje u Imphalu začaly pomalu obracet v neprospěch Japonců, prapor 8. Medium Regiment odvelel ke každé z divizí jedno dělo i s obsluhou.“
A nyní též něco z japonských historických zápisů a vzpomínek japonských velitelů.
Plyne z nich, že v polovině května roku 1944, ačkoli prý věděl, že jej ve funkci velitele 33. divize, má nahradit generál Tanaka, se generál Janagida, stále ještě snažil splnit rozkazy, které dostal od svého nadřízeného velitele 15. armády generála Mutagučiho, tedy dobýt Bishenpur a pak Imphal. Vydal rozkaz veliteli 214. pluku plukovníku Sakumovi, aby s plukem postupoval na sever přes silicharskou cestu do Nungangu ležícím na západ od Buri Bazaaru. V plánu bylo, že odtud bude proveden dvěma prapory útok přímo do Imphalu. Současně s tímto útokem nařídil 215. pluku (plukovník Sasahara), aby okamžitě obsadil Bishenpur, a dál postupoval po silnici k Imphalu, kde se měl spojit s 214. plukem. Již plukovník Sakuma podrobil tento plán tvrdé kritice. V jeho kritice, jak vyplynulo ze zápisů, bylo celkem rozumné tvrzení plukovníka, že „pokud by se 215. pluku nepodařilo dobýt dle rozkazu Bishenpur (a že již několikrát předtím rozkaz splnit nedovedl), ocitl by se odříznutý 214. pluk ve velmi těžké situaci“.
Z japonských historických děl plyne, že plukovník Sakuma byl prý velmi disciplinovaný velitel, a tak i přes svůj jasný nesouhlas začal dne 16. května s přesunem 214. pluku k Nungangu, odkud měl podniknout útok na město Imphal. Jeho oddíly, po čtyři dny v těžkém monzunovém dešti, který i jen malé potůčky po chvíli měnil v nebezpečné a rychle tekoucí řeky, a kdy se japonští vojáci brodili po pás ve vodě, postupovaly bez jakéhokoliv odporu a kritiky…! Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 145., 146, píše, cituji:
„Sakumovy pochyby o tom, že se 215. pluku podaří dobýt Bishenpur, nebyly v žádném případě neoprávněné, avšak vojáci 215. pluku zde slavili nečekaný úspěch. Sasaharovi muži, které při útoku podpořila také část 213. pluku převeleného sem od Potsangbamu, podnikli v noci na 20. května překvapivý výpad na velitelství 32. Brigády a na obranný Gunner Box - čtverec. Hlavní váha obrany ležela na 9/14 pandžábském praporu a na praporu 3. Carabinieres. V divokém zmatku, za tmy a prudkého deště (bouře, která této noci zuřila, sužovala také postupující 214. pluk) ztratily obě strany při přestřelkách mnoho svých mužů. Když začínalo svítat, bylo již asi 100 japonských vojáků zakopáno na pozicích ležících severovýchodně od Bishenpuru. Pro Mackenziho (32. indická pěší Brigáda brigádní generál Mackenzie) té noci vznikla nebezpečná situace.“
Právě v třetí dekádě měsíce května 1944 se odehrál jeden z nejnepříjemnějších incidentů celé války v Barmě. Celý incident byl způsoben spěšným přesunem jednotek z jednoho místa na druhé místo. Když tehdy vyrazila 63, Brigáda na svůj pochod do Torbungu, zanechala za sebou voj úředníků a velitelů s asi 300 mulami. A právě okolo mul tehdy vznikl největší zmatek, když se právě tato ubohá zvířata vlastně ocitla uprostřed těžké bitvy, do které se zapojilo velitelství brigády, 9/14. pandžábský prapor, prapor 3. Carabiniers, 9/12. Frontier Force Regiment (který tam byl vlastně převelen od 20. divize) a také ještě několik dělostřeleckých baterií. Japonci se tam tehdy dostali do zcela beznadějné situace právě v oblasti, kde nedlouho předtím proběhl masakr mul. Japonští vojáci tam tehdy používali právě ta mrtvá těla zvířat jako štítů proti palbě spojenecké palbě. Britové, snažící se udržet Japonce na místě kde byli, je na jednom konci obklíčili narychlo postavenými zátarasy z ostnatých drátů. Pak se do boje zapojilo i dělostřelectvo. Vzápětí byly do boje zapojeny i tanky, ale v neustávajícím monzunovém dešti a v blátivém terénu, jich (tanků) několik zůstalo uvízlých na cestě, což samozřejmě k nějak hladkému průběhu bojové operace vůbec nepřispělo. A ostřelování a tvrdé boje takto trvaly po několik dní, během kterých dosáhl neskutečný zápach z hnijících mrtvých těl padlých vojáků a zabitých mul až takové úrovně, že
si museli, ti živý vojáci, dávat před svá ústa a nosy ubrousky napuštěné eukalyptovým výtažkem, protože jenom tak bylo možné se chránit před nepřetržitým zvracením. Po několika takovýchto dnech pak byly japonské pozice konečně dobyty. Na bojišti pak bylo spolu s asi 120 mrtvými vojáky nalezeno též 300 mul, z jejichž těl si Japonci postavili své úkryty. Všude byl takový zápach, že na místo musel dorazit buldozer, který všechno neživé shrnul do velké jámy. Pak byla mrtvá těla zasypána tunami vápna. Jen asi dvěma malým skupinám Japonců se tehdy podařilo dostat se z obklíčení a 25. května, bez jakéhokoliv pomyšlení na návrat na základnu, tito japonští vojáci zaútočili na Gunner Box. Útok se Japoncům samozřejmě nepodařil a všichni Japonci při něm zahynuli.
Ve stejné době, kdy probíhala tato popsaná krutá a krvavá bitva, se Sakumovu 214. pluku skoro podařil bravurní kousek. Pluk vyrazil na pochod dne 16. května a po třech dnech pochodu v monzunovém silném dešti dorazili jeho vojáci a důstojníci k Nungangu, kde se připravoval k obsazení silnice vedoucí z Imphalu do Bishenpuru. Dále měl vybudovat v malé vesnici Chingphu silný obranný bod Plukovník Sukuma však nevěděl, že právě v této době Cowan rozhodl přesunout své velitelství indické 17. divize do této malé vesnice. Když jedna z rot 214. pluku napadla toto zatím jen velmi slabě bráněné místo, způsobil incident v celé 17. divizi značný rozruch.
Zrodila se zde těžká a krvavá bitva s velkým množstvím jednotek. O této bitvě si řekneme více v příštím pokračování.



Použité historické podklady Pacifik 2.

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Deighton Len. Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Dokumentární seriál Letadlová loď Enterprise; díl čtvrtý Krvavé ostrovy Santa Cruz.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P.Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew. Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: „Зеро!“ Японская авиация во Второй мировой войне. Vydalo nakladatelství АСТ 2001.
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Novotný F.: Veleobři oceánů. Vydalo nakladatelství Albatros 2003.
Novotný Josef. Causa Dohihara.
O´Hara V.: The U.S. Navy Against the Axis: Surface Combat, 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2007.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=620
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931-1945 (2)“