Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 43.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 43.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 43.


Dimapur_Imphal_1944_22.jpg

Boje ve východní Indii, severozápadní Barmě (Myanmar), japonských a Spojeneckých armád, sborů, divizí a pluků v roce 1944. Skica je volně na několika webech.
Protože bylo v oblasti japonského postupu 213. a 214. pluku na Imphal, kde se odehrála krutá a krvavá bitva za účasti 300 mul, nutno odvrátit hrozbu, bylo tam Spojenci odveleno několik jejich jednotek. Konkrétně se jednalo o jednotky z indické 20. a 17. divize, a také ještě záložní jednotky ze IV. sboru, generála Scoonese – 3/1. gurkhský prapor, 6/5. mahrattský prapor, prapor Frontier Force Regiment a také tanky z praporu 3. Carabiniers. Jako obvykle tam začala bitva ve hrozném zmatku, to když se útočící čety dostaly velmi rychle moc blízko k japonským pozicím a tak museli vojáci podstoupit nebezpečný boj muže proti muži. Jako vždy, tak také tentokrát japonští vojáci z 214. pluku (33. divize), stačili ve velice krátké době do příchodu britských jednotek, a to navzdory vyčerpání a únavě po třídenním nepřetržitém pochodu, „vybudovat na svých pozicích efektivní obranu“.
Japonský pluk se pak své obranné pozice bránil s vrozenou jim zavilostí, statečností a prohnaností, takže většina na ně spuštěných britských útoků byla za krátkou dobu vždy odražena. Po dvoudenním bezvýsledném boji, se generál Cowan, velitel indické 17. divize rozhodl posílit místní jednotky a povolal 50. indickou paradesantní brigádu, která byla po bitvě u Sangshaku zreorganizována a v té době byla i odpočatá.

General Cowan, ind. 17. divize_Wiki_22.jpg


Generálmajor D. T. Cowan (uprostřed, v brýlích), velitel indické 17. divize, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
V nastalých bojích však obě strany ani poté neučinily v dalších bojích žádný významný pokrok. Vznikly jen opět další ztráty vojáků a to na obou stranách. Urychleně přisouvaným jednotkám pak docházela rychle munice a kolony, které měly střelivo přivážet, většinou zůstaly trčet někde kvůli blátu na cestách. V zápisech se objevila i příhoda, že se též stalo, že obsluha vysílačky se dostala do kontaktu s gurkhskou jednotkou, u níž již byli všichni důstojníci mrtví, a nikdo jiný tam v tu dobu neuměl anglicky. Nakonec prý tam k nějaké té domluvě, oč jde, došlo a díky tomu mohl proběhnout první úspěšný útok.
Dne 30. května se museli Japonci stáhnout z malého kopce, který měli prakticky v držení od začátku celé bitvy. Na místě boje Japonci zanechali více než 100 mrtvých svých kamarádů a také několik zajatců, jejichž stav však byl žalostný. Jeden z japonských zajatců vypověděl, že kromě něho byla při bojích pobita celá jeho rota. 214. pluk byl díky své izolaci od ostatních jednotek nucen posílat do své první linie i raněné a nemocné. A tehdejší boj vypadal tak, že všichni japonští vojáci včetně těch raněných a nemocných, museli stát celý den a noc v zákopu, a mnozí navíc po pás ve vodě, a čelit jak nepříteli, tak těžkému monzunovému dešti. Tehdy mnoho japonských vojáků trpělo malárií, nemocí beri-beri nebo úplavicí a v takovém stavu také čekali na další útok indických, gurkhských nebo britských jednotek, jejichž podmínky k boji prý byly nesrovnatelně lepší.
Plukovník Sakuma, velitel 214. pluku, tehdy prý vyslal skupinu asi 400 mužů k sekundárnímu zablokování silnice do Bishenpuru. Ti se na svých pozicích dobře zakopali, ale protože neměli k dispozici žádnou dělostřeleckou podporu, navíc vůbec žádná protitanková děla, útočící prapor tanků z 3. Carabiniers, jejich pozice velmi rychle dobyl a celou jednotku tam zmasakroval střelbou.


imphal_kohima1944_orig_88.jpeg


Zde viz náčrt prostoru, kde se odehrávala většina popisovaných bitev, náčrt je volně na mnoha webech, zde byl pro Palbu zvětšen.
Z 214. pluku, z 900 mužů, kteří tehdy vyrazili s plukovníkem Sakumou k pochodu, jich tak zbylo pouze 60. „Ti byli nakonec nuceni ustoupit.“ Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 147., pak doslova o dvou slavných japonských plucích z 33. pěší divize píše, cituji:
„Dva proslulé japonské pluky, 214. a 215., byly poraženy a jako dobře a efektivně bojující jednotky již nebyly více použitelné. Některé prapory byly zredukovány na méně než 40 mužů, mezi nimiž ale bylo mnoho raněných a nemocných. Z některých rot zbyli jen tři vojáci a ani jeden důstojník. V 33. divizi jako celku nebyli zabiti důstojníci pouze u dvou praporů“.
Bylo 30. května 1944, když plukovník Sakuma, velitel 214. pluku věděl, že jeho kdysi výborná jednotka, jeho pluk, se neodvratně přibližuje ke katastrofě a že mu na pomoc přichází jen jeden prapor. Jenomže se zde trochu více zmýlil, neboť se brzy ukázalo, že onen prapor už není složen z čerstvých a odpočatých pěšáků, “ale z asi 250 raněných, nemocných a vyčerpaných lidí“. Ale pak ještě uviděl, že se z těch 250 jich 100 vůbec nedostalo přes nepřátelskou dělostřeleckou palbu k jeho velitelskému plukovnímu stanu. Byla to zároveň doba, kdy převzal velení nad dřívější Janagidovou 33. pěší divizí, generál Tanaka a při té příležitosti Tanaka vydal významně znějící rozkaz dne. Nebylo jistě vůbec těžké si představit, jaký účinek měl tento denní rozkaz na vyčerpané a hladové vojáky, z nichž mnozí, jak bylo už řečeno, byli buď vážně zraněni, nebo nemocní. Historie zaznamenala, co tehdy generál Tanaka řekl:
„Naše smrtonosná pěchota musí očekávat každým okamžikem vítězství, nepřítel je poražen…to učiní zásadní obrat ve velké asijské válce… očekávejte smrt, je lehčí než peříčko… bojujte, i kdyby byla celá divize zničena… pěchota musí být nositelem duchem prodchnutého způsobu boje. Všichni vojáci i důstojníci, bojujte s odvahou“. (historickým podkladem je – Ewans a Brett- James, Imphal, str. 305.).
Takto smrtonosný a agresivní tón generála Tanaky vyvolal prý tehdy odezvu spíše u jednotek, které byly dislokovány v oblasti Potsangbamu a Ningthoukhongu. Dne 7. května 1944, několik dní poté, co dorazily posily ze 154. pluku, který se nedávno přesunul z oblasti Arakanu, podnikli Japonci útok na krajní pozice Spojenců ve vesnici Ninghthounkhong. Zdejší pozice tehdy bránili vojáci z praporu West Yorks. Útok tam byl zcela směřován na předsunutou četu tohoto praporu, který měl tehdy 20 mužů, a jednotka bojovala s vypětím všech sil. V zápisech pak bylo napsáno, že seržant Turner, velitel této statečné čety, držel Japonce pomocí granátů na distanc, co nejdál, jak jen to šlo. Pětkrát šel do beden pro nové granáty, až se nakonec japonští vojáci stáhli.
Seržant Turner v tomto boji padl a posmrtně mu bylo uděleno vyznamenání VC. Japonští vojáci tam tehdy v této bitvě ztratili 60 z 80 mužů, ale i vojáci z praporu West Yorks měli těžké ztráty (50 mužů) a celý prapor musel být vyměněn za čerstvý.
I když byli Japonci v tomto boji poraženi, pokračovali v dalších útocích. Cílem těchto dalších útoků zde byly pozice bráněné 1/7. a 2/5 praporem ze 48. Indické pěší brigády. Byly to pozice, které ležely v jiné části Ningthoukhongu. Gurkhové byli na japonský útok dobře připraveni, ale Japonci v této situaci měli tak trochu navrch, neboť sebou měli lehčí tanky, které se mohly na tamějších bažinatých polích daleko lépe pohybovat, zatímco těžší britské tanky se propadaly do bahna. Štěstím Gurkhů bylo, že měli sebou tehdy novou zbraň – PIAT (pěchotní protitankový granátomet), což byl laciný, lehký, ale velmi účinný prostředek proti tehdejším japonským lehkým tankům. Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 148., k tomu jak účinný PIAT byl, pak doslova napsal, cituji:
„O tom se také japonští tankisté velmi záhy na vlastní kůži přesvědčili. Gurkhové museli svést o své pozice velmi krutý boj, a to jak s útočící pěchotou, tak i s tanky. V průběhu nejtěžších bojů se jeden gurkhský voják, i přesto, že byl třikrát zraněn, doplazil k přednímu PIATu a zničil dva nejbližší tanky. Několik týdnů předtím mu byla udělena Medaile za zásluhy (MM), ale za tuto odvážnou akci získal vyznamenání VC."
A tak bylo později zapsáno, že ta strohá až smrtonosná slova generály Tanaky, dodala jen málo nadšení vojákům plukovníka Sakuma, velitele žalostnému zbytku, jeho 214. pluku. Na konci května se jeho zbytky jednotek musely stáhnout na linii u silicharské cesty, kde měly zatím proti sobě jen jednotky, jejichž stavy v předcházejících bojích též značně ztratily na síle.
Prapory Northampptons, gurkhský a pandžábský z 32. Brigády pokračovaly pak v obranných bojích v oblasti Mortar Bluffu a Water Piquet, poblíž bodu 5846.
I když měly tehdy Japonci velké ztráty, podařilo se jim provést mohutný útok na pozice Mortar Bluf. Jejich útok a následný protiútok se odehrával za prudkého deště.
Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 148., 149, píše, cituji:
„Prapor Northamptons se tehdy zmenšil jen na dvě roty. Japonci však byli velmi brzy zahnáni do slepé uličky. Jedna z akcí názorně povahu těchto dlouhotrvajících bojů.
Jedna z gurkhských čet vedená svým velitelem Netrabahadurem podnikla protiútok s cílem znovu dobýt pozice Mortar Bluffu. Ve tmě a za deště se jí podařilo tento malý kopec obsadit, ale zanedlouho se ocitla pod těžkou nepřátelskou palbou. Její subadar (nalezl jsem major, ale v četě se mě to nezdá, spíše něco s třemi frčkami, jestli tak četař – spojař přes rádio.) udržoval nepřetržitý kontakt s velitelem praporu, zatímco tma i situace okolo houstly. Kolem čtvrté hodiny ranní bylo rádiové spojení přerušeno a na velitelství si uvědomili, že gurkhové padli. Jejich velitel byl několik dní poté nalezen mrtev, ale stále pevně svíral kukri dýku, která jistě ukončila život mnoha útočníků. Posmrtně mu bylo uděleno vyznamenání VC. Prudké boje pokračovaly. Během nich bylo uděleno několik dalších VC (VC -Victor Cross – Vítězný kříž – Kříž Vítězství) a dalších vyznamenání za statečnost.
Boje okolo bodu 5846 a podél silicharské cesty pokračovaly ještě v v červnu a červenci. Největší daň při nich zaplatily zejména prapory Northamptons a gurkhský.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 43.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 44.
Situace u obou válčících stran nebyla stejná. Zatímco u všech bojujících stran stále ztráty narůstaly, dostala spojenecká 32. Brigáda doplňky od jednotek 48., nebo 63. Brigády a podle potřeby, nebo na vyžádání dostala téměř vše potřebné pro další boj letecky. Kdežto k Japoncům se dostalo jen málo posil nebo zásob.
Byl začátek července 1944, když japonské velitelství konečně vydalo oficiální rozkaz k ústupu pro 214. pluku, a to od silicharské cesty asi o 6 kilometrů zpět na jih. Pohled na tento malý voj nebyl vůbec hezký. Na jih se vydala skupinka, ve které se na čele hlavního pochodového proudu pohybovalo asi 50 raněných s nosiči. Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 149, k tomu jak celý proud raněných vypadal, ale pak i celý pluk, píše, cituji:
„Mnohým vojákům chyběla noha nebo ruka, anebo byli vážně nemocní úplavicí či malárií. Někteří dokázali ujít jen sto metrů, a pak museli odpočívat. Během svého pochodu míjeli stovky hnijících mrtvol i raněné vojáky. Mnozí prosili o granát, aby mohli v klidu ukončit svůj bolestný život. I mnoho raněných z pochodující skupinky si vzalo granát a v blízké džungli spáchalo sebevraždu. Z 50, kteří se vydali na přesun, jich tuto šestikilometrovou cestu přežilo jen osm. Ani po skončení tohoto potupného tažení, kdy byl celý jeho pluk zdecimován, a zbylo jen několik mužů, nebylo Sakumovi (plukovník Sakuma byl velitel 214. pluku) dopřáno odpočinku a klidu. Přál se s ním setkat sám Tanaka (generál Tanaka, nový velitel japonské 33. pěší divize). Při následné debatě Sakuma argumentoval tím, že jeho pluk je velmi špatném stavu a bylo by tedy záhodno jej posílit a zreorganizovat. Dále prohlásil, že Mutaguči neodhadl správně sílu imphálské obrany a že je již načase zastavit zbytečné vraždění. Tanaka si uvědomoval zoufalou situaci celého 214. pluku, ale jakékoli sympatie z jeho strany a jejich projev byl zmařen rozkazem, který obdržel. 214. pluk měl podniknout útok na Palel. Jeden ze Sakumových důstojníků se odvážil protestovat, ale když viděl marnost svého počínání, spáchal za svým stanem sebevraždu. Sakuma byl nakonec nucen vydat se na pochod k Palelu. K dispozici měl tehdy malou skupinu mužů – nemocní a ranění museli být ponecháni svému osudu. Po jednodenním pochodu, během kterého však celá skupina ušla jen několik kilometrů, byl rozkaz změněn. Sakumovi bylo nařízeno provést útok na Tiddim. Toto město leželo asi 150 kilometrů na jih od místa, kde se nyní jeho jednotky nacházely. Tehdy se musel s Bishenpurem rozloučit.“

Boje v severním pásmu.
Samotné boje v severním pásmu začaly tehdy přesně 26. května 1944., to když postupující jednotky japonské 15. divize generála Jamaučiho po skončení bitvy u Sangshaku dorazily k vesnici Litan, která ležela asi 11 kilometrů jihozápadně od Sangshaku a asi 25 kilometrů severozápadně od Imphalu. Ve vesnici Litan byl v obraně 2/1. pandžábský prapor ze 123. indické pěší brigády, která byla součástí 5. indické divize, a byla do prostoru vysazena letecky z Arakanu. Pandžábští byli velice rychle posláni do obrany Litanu, ale velmi rychle se zjistilo, že to nebyl zrovna dobrý tah. Totiž toto místo bylo velice vzdáleno od ostatních spojeneckých pozic a bylo izolováno i od posil i zásob. Proto byl vydán rozkaz, aby se pandžábští stáhli do Kamengu, kde se tehdy podařilo v širokém údolí vybudovat dobře bráněné silné opěrné body obrany. Tam tehdy vedla údolím i hlavní silnice z Imphalu do Ukhrulu. Údolím, které, na rozdíl od většiny území, kde se odehrávala bitva o Imphal, nebylo porostlé tak hustou džunglí, která byla všude okolo. Krajina v údolí byla spíše holá, občas keř nebo pár osamocených stromů. Generál Jamauči, velitel 15. divize v té době cítil jakési zadostiučinění. V ostrém kontrastu k tvrdému a hrubému generálu Mutagučimu, s jeho nezbytnými dívkami útěchy, byl Jamauči spíše citlivým a inteligentním člověkem, který trpěl těžkou tuberkulózou a znal reálnou situaci a věděl, že je čeho se obávat. Obavy Jamaučiho se tehdy soustředily hlavně na obrovský americký vojenský potenciál, který se spolu s britským soustřeďoval na boj proti Japonsku.

general_Mutaguchi_Renya__15_Arm_Wiki_33.jpg

Generál Mutaguči, velitel japonské 15. armády, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 151., nás seznamuje s jednotkami, které bojovaly o Imphal a to jak spojeneckými, tak i japonskými, když v tabulce seřadil síly následovně, cituji:
„Jednotky, které se zúčastnily bitvy o Imphal.

BRITSKÉ SÍLY……………………………………………………………………37. indická pěší brigáda
SEVERNÍ PÁSMO……………………………………………………………………..(Marindin)

………………………………………………………………………………………….3/3. gurkhský prapor
5. indická pěší divize (Briggs)………………………………………………3/5. gurkhský prapor
…………………………………………………………………………………………….3/10. Gurkhský prapor
9. indická pěší brigáda…………………………………………………………………………………………
(Salomons)……………………………………………………………………………49. Indická pěší brigáda
Prapor 2. West Yorks………………………………………………………………..(v Imphalu)
3/9. džártský prapor……………………………………………………………………………………………..
3/14. pandžábský prapor……………………………………………………20. Indická pěší divize (Gracey)
………………………………………………………………………………………….. Tato divize přišla z Shenamu.
123. indická pěší brigáda………………………………………………………………a nahradila 23. divizi
(Evans)………………………………………………………………………………………………………………………
prapor 2. Suffolks……………………………………………………80. Indická pěší brigáda (Greeves)
2/1. pandžábský prapor…………………………………………prapor 1. Devons
1/17. dograský prapor……………………………………… prapor 9/12. Frontier Force Regiment
……………………………………………………………………………………………3/1. gurkhský prapor.
(161. brigáda v Kohimě)…………………………………………………………………………………………
…………………………………………………………………………………100. indická pěší brigáda (James)
89. brigáda (Crowther (odvelená)…………………………………..prapor 2. Borders
později od 7. Indické divize…………………………………………………………………………………….
…………………………………………………………………………………prapor 14/13. Frontier Force Rifles
Prapor 2. King´s Own Scottisch………………………………………4/10. gurkhský prapor
Borderers……………………………………………………………………………………………………………………..
7/2. Pandžábský prapor……………………………………………….OBRNÉNÉ SÍLY
4/8. gurkhský prapor…………………………………………………………………………………………………….
………………………………………………………………………………254. tanková brigáda (Scoones)
…………………………………………………………………………………….prapor 3. Carabiniers
………………………………………………………………………………………prapor 7. Cavalry
………………………………………………………………………………………150. pluk RAC
23. indická pěší divize (Roberts)
Prapor 1. Seaforth Higlanders.
1/16. pandžábský prapor
Prapor 1. Patialas

JAPONSKÉ SÍLY.
15. pěší divize (Jamauči)

51. pluk (Omoto)
60. pluk (Macumura).“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 43.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 45.
O japonském generálu Jamaučim, veliteli 15. pěší divize bylo známo, že dříve pracoval jako vojenský velvyslanec ve Washingthonu a měl tedy velice globální přehled nejen o americkém, ale i britském vojenském potenciálu. Jamaučiho zatím nejnovější, ale možná též poslední rozkaz, byl navzdory nepříznivé situaci splněn do posledního bodu. Bylo nutno odvelet některé japonské prapory k řece Inadaw, aby svedly boje s Wingateovými Čindity. A i přes tuto nevýhodu se předsunuté průzkumné jednotky japonské 15. divize dostaly daleko dopředu a 28. března obsadily u misijního kostela v Kanglatongbi silnici mezi Kohimou a Imphalem, a přerušily tak spojení, mezi těmito dvěma strategicky velice významnými body, na tehdejší frontu. Japonský 51.(plukovník Omoto) i 60. (plk. Macamura) pluk rychle vybudovaly silné obranné pozice velmi blízko kostela a u Mapao. Byla to důležitá místa se strategickým významem, protože se odtud dala kontrolovat silnice i část imphálské roviny.
Přerušení důležité spojnice mezi Kohimou a Imphalem bylo pro Japonce velkým úspěchem, který pro generála Slima a generála Sconese znamenal velké těžkosti. Snad tak trochu štěstím bylo, že japonské přední oddíly měly v té samé době velké potíže s faktem, že nebyly schopny se spojit se svým týlem, takže byly bez veškerých zásob. Totiž mezi velitelstvím japonské 15. divize a jejich předsunutými oddíly byla neprostupná džungle a hornatý terén, což způsobovalo ohromné potíže se zásobováním všeho druhu. K tomu pak historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 152., ještě napsal, cituji:
„Ještě než se Japoncům podařilo přerušit tuto důležitou silnici, proudilo po ní dolů do Imphalu 120 nákladních vozů za hodinu. Jaké však asi bylo rozčarování japonských vojáků, když viděli, že zásobování Imphalu vlastně neohrozili. Ze svých pozorovatelen totiž mohli velmi dobře sledovat mohutné svazy dopravních letadel přilétajících do Imphalu se zásobami, municí a čerstvými posilami.“
Takže nejen zde, v této části fronty se Japonci opět přesvědčili, a to vlastně stejně jako u Shenamu a Bishenpuru, že Britové a jejich Spojenci, nejsou ani zdaleka tak snadným soupeřem, jak by se na první pohled zdálo, a jak to všude hlásala jejich propaganda.
Japonci byli od 1. dubna 1944 přinuceni k boji s Brity poblíž Kamengu. Již z tohoto prvního boje, kdy se do útoku vrhlo 80 Japonců, se jich pak, po několika hodinách urputného boje, vrátilo na základnu jen 8, přičemž všichni byli zraněni…! Britové v tomto boji použili velice obratně tanky a plamenomety. Britským průzkumníkům se zároveň podařilo přinést do štábu velitele IV. sboru generála G. A. P. Sconese ukořistěné japonské plány zamýšleného japonského generálního útoku. Britové tak mohli přijmout poměrně jednoduchý plán.

general_Geoffrey_Scoones_IV_sbor_Wiki_22.jpg

General G. P. A. Scoones, velitel IV. sboru, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.
„Hlavní úlohu při něm sehrála 5. Indická divize (bez 161. Brigády, která byla odvelena k obraně Kohimy). 123. Brigáda (generál Evans) se měla přemístit k obraně silnice vedoucí na severozápad přes Kameng do Jangangpokpi a 9. Brigáda (generál Salamons) měla čekat na Japonce přicházející od severu po silnici vedoucí z Kohimy do Imphalu přes Sengmai a Kanglatongbi.“
Japonci dělali ještě i některé chyby, jako například tu, že nepostupovali ani po stažení se spojeneckého pandžábského praporu nijak zvlášť rychle, a tak měla 123. Brigáda generála Evanse dostatek času na to, aby mohla vybudovat silná obranná postavení hned za Kamengem.
„Prapory 2. Suffols a 1/17. dograský bránily předsunuté pozice, zatímco hlavní obranné pásmo měl na starosti zbytek brigády, tzn. 2/1 pandžábský prapor, prapor 3. Carabiniers, 7. Cavalry spolu s praporem 28. Field Regiment, dále zde byl také prapor polní ambulance a rota pyrotechniků. První vážnější srážky proběhly 4. a 5. dubna, kdy hlavnímu náporu japonského útoku musel čelit dograský prapor.
Ani jeden z těchto útoků však nedopadl pro Japonce příznivě. Svůj význam splnily hlavně zátarasy z ostnatých drátů, nášlapné miny a přesně mířená dělostřelecká palba. Výpadu se účastnilo něco přes sto japonských vojáků a po jejich ústupu zůstalo na bojišti a hlavně na zátarasech 98 mrtvých těl.“ Píše historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 152. a 153.
Byl to neúspěch, který měl za následek ten fakt, že došlo k zdržení japonského postupu na této frontě. Jednalo se o dobu, kdy japonský 60. pluk postupoval velice rychle na jih, a kdy se mu podařilo odříznout cestu Spojencům do velkých zásobovacích center v Kanglatongbi a do Kohimy. Avšak některé z těchto zásob, které tam tehdy byly, se ještě včas podařilo odnést, vojákům 9. Brigády. Poté se však podařilo Japoncům sklad obsadit a už se ze zásob a ze skladu nedostalo ven nic. V té době se však nepodařilo Japoncům zničit vodní zdroj pro později obležené město Imphal, což bylo velice důležité pro Brity. Vlastně tento neúspěch Japonců u imphalské studny a zároveň porážka jejich 51. pluku při útoku na dograský prapor, bylo prý tehdy takovým předznamením dalšího vývoje celé války v Barmě.
První taková velká bitva, která bezprostředně po popsaných incidentech následovala, byla bitva u Nungshigumu. Nungshigum je vlastně nerovný, něco přes 5 km dlouhý hřeben, který se v některých místech zvedá až do výšky 1 200 metrů nad úroveň celé imphálské roviny. Generál Jamauči, velitel japonské 15. divize tehdy dobře věděl, že tento dlouhý hřeben, který byl od velitelství vzdálen méně než 10 km, je velmi důležitou strategickou pozicí, ze které mohly jeho jednotky prakticky kontrolovat všechny silnice a cesty vedoucí do Imphalu od severu. Další výhodou pak bylo, že se dalo odtud kontrolovat letiště v Kangle, které leží u silnice do Litanu. Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 153., ještě k tomu napsal, cituji:
„Obrana tohoto hřebenu byla na britské straně svěřena 9. Brigádě. Její velitel generál Salomons však neměl příliš mnoho volných vojáků, a tak k Nongshigumu poslal pouze dvě čety z 3/9. džátckého praporu. 6. dubna se těmto vojákům podařilo vyškrábat se nahoru. Tou dobou si však Japonci uvědomili důležitost tohoto bodu a ještě než se Džátové stačili zakopat a postavit zátarasy, zaútočily na ně silné jednotky japonského 51. pluku. Obě džátcké čety utrpěly těžké ztráty a musely se stáhnout, ale hned následující den podnikly protiútok a Japonce z vrcholu vytlačily. Jamauči si byl vědom toho, že pokud se mu nepodaří obsadit Nungshigum a udržet si zde nadvládu, bude to pro IV. sbor a celé imphálské obranné pásmo znamenat novou a velmi závažnou hrozbu. Poslal proto na místo několik těžších děl včetně 75mm. 11. dubna po neutuchajících útocích 51. pluku, Džátové ustoupili.“
Bylo 12. dubna 1944, když na indickém velitelství 5. divize proběhla velká porada. Na této poradě byl přítomen i generál Briggs velitel této divize, dále pak velitelé 9. a 123. Brigády a také brigádní generál Scoones (bratr velitele IV. sboru generálporučíka G. A. P. Scoonese), který tehdy velel 254. tankové brigádě, ale i další velitelé. Na této poradě bylo dohodnuto, že dne 13. dubna, tedy hned druhý den, zaútočí za podpory dvou perutí střemhlavých bombardovacích letounů Vultee Vengeance, perutě Hurricanů (Bomber hurricanů) a veškerého dělostřelectva z 5. divize celý 1/17 dograský prapor na Nungshigum.

Hawker_Hurricane_Burma_Wikip_22.jpg

Ilustračně, Hurrican Hawker, Barma 1944. Foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.
Byly to tamější strmé svahy a úzký hřeben, které určily způsob boje. Jako první mělo tedy nastoupit letectvo (již řečená letadla Vengeance a Hurricane), po něm dělostřelectvo (celkem to bylo 80 děl) a následně pak dvě dograské roty s tanky.
O samotném útoku historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 153., doslova napsal, cituji:
„13. dubna 1944 za rozbřesku zaujaly své pozice tanky a pěchota a přesně v 10.30 začal nálet. V 10.50 zahájilo palbu dělostřelectvo a 9. Brigáda provedla obchvat po západní straně s cílem vytvořit průchody v nepřátelských zátarasech. Pak se daly do pohybu tanky a pěchota. Jednou ze zvláštností této bitvy je, že Japonci, díky dobře umístěným pozicím, mohli celý útok sledovat vlastně již od přípravných fází. Podobně pak mohli průběh bitvy i velitelé a vojáci 5. indické divize. Jeden z japonských veteránů vzpomíná, že poté, co musel hloubit okopy pro své dva nadřízené velitele, byl již tak unaven, že si pro sebe vykopal jen velmi mělký okop. Brzy ráno se probudil do krásného svěžího dne, a pak se podíval dolů. Viděl všechno – děla, vojáky a tanky. Japoncům bylo předtím řečeno, že Britové nemají v Barmě žádné tanky, ale ačkoli viděli pod hřebenem takové množství těchto strojů, strach příliš neměli. Nikdo totiž nevěřil tomu, že by se tanky dokázaly dostat až nahoru a ohrozit japonské pozice.“


Použité historické podklady Pacifik 2.

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Dokumentární seriál Letadlová loď Enterprise; díl čtvrtý Krvavé ostrovy Santa Cruz.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P.Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=620
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931-1945 (2)“