Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 46.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 46.

Boje ve východní Indii, severozápadní Barmě (Myanmar), japonských a Spojeneckých armád, sborů, divizí a pluků v roce 1944. Skica je volně na několika webech.
Bylo 13. dubna 1944, v 11.30 před polednem, když se dvě dograské roty s několika tanky přiblížily velice blízko k nerovnému, něco přes 5 km dlouhému vrcholku hřebenu a to v bitvě u Nungshigumu (začátek viz u konce Č 45). V době kdy skončila krycí dělostřelecká palba, se rozjely tanky. Svah před nimi byl však tak příkré, že nešlo, ani při maximálním sklonu hlavně, zamířit na japonské bunkry, takže velitel každého tanku musel mít vystrčenou hlavu z poklopu a sám řídit palbu. A takto se pak tanky dostaly až k předním krytům, když několik japonských vojáků vyskočilo a snažilo se upevnit na tanky nebezpečné magnetické miny. Velitelé tanků naštěstí pomocí pistolí a granátů nebezpečí brzy odvrátili, avšak hned několik z nich vše zaplatilo svým životem. Co se dělo na samotném vrcholu hřebene pak z několika historických pramenů popisuje historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 154., cituji:
„Během několika minut po dosažení vrcholu se rozpoutal krutý boj. Tanky popojížděly po centimetrech vpřed, ale čekala je zde pouze zkáza. Nejdříve jeden pak dva a nakonec pět velitelů přišlo o život, mnoho jich bylo zraněno. Uprostřed nejzuřivějšího boje se jeden z tanků při zdolávání hřebene převrátil a ke zděšení všech dole přihlížejících, včetně velitelů, spadl asi o 30 metrů níž. Je to div, že se osádce tanku nic vážnějšího nestalo, a že ani tank nebyl příliš poškozen. Bylo nutné jen vyměnit pás. Tento stroj pak hned druhý den vyjel opět do boje.“
Další činnost pěchoty i tanků v boji o hřeben nebyla pak vůbec koordinována, což pak vedlo k dalším ztrátám. Zápisy účastníků to dokládají různými příklady, jako ten, který zachytil jeden z účastníků, který si zapsal, že jeden z dograských se musel vyšplhat postupně na jeden každý tank a vysvětlovat velitelům tanků svůj záměr a kam mají jet a co dělat v nejbližším čase. A tak se situace stávala stále kritičtější. Všichni velitelé tanků byli záhy buď již po smrti, nebo vážně raněni. Zdálo se, že se tento důležitý tankový útok s pěchotou nevydaří. O tom co následovalo, po těchto popsaných okamžicích, píše historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 154., cituji:
"To, že byli Japonci nakonec poraženi, je zásluha seržanta Craddocka z praporu 3. Carabiniers a důstojníka dograské jednotky Subadara Rambir Singha. Japonská obrana se soustředila okolo tří hlubokých bunkrů, které celkem snadno odolaly vzdušnému i dělostřeleckému útoku. Craddock a Rambir Singh se rozhodli dostat se s tanky k těmto bunkrům a krýt jejich palbou postup pěchoty s nasazenými bajonety. Dograští se dostali až na několik metrů od japonských bunkrů, ale přesto byli odraženi. Craddock a Rambir Singh se opět rychle poradili a poté dostali nahoru další tank, který měl vjet přímo na japonský bunkr. To již obránci nevydrželi a těsně předtím, než se tento tank rozjel, vylezli z krytu a utekli."
Velitel 51. pluku plukovník Omoto sledoval, podobně jako druhá strana, velmi pečlivě průběh celé bitvy. Nejprve si vůbec nepřipouštěl, že by tanky mohly nějak ohrozit japonské pozice, ale když viděl svým dalekohledem konečný tankový útok, zakřičel: ´Je po nás´!“ (Historickým podkladem je: Louis Allen, str. 257.)

Zde viz náčrt prostoru, kde se odehrávala většina popisovaných bitev, náčrt je volně na mnoha webech, zde byl pro Palbu zvětšen.
Netrvalo tak dlouho po dobytí popsaných míst, když se, ke stanu plukovníka Omota, velitele 51. pěšího pluku, doplazil jeden z japonských důstojníků, který přežil, a sdělil mu, že japonský prapor na Nungshigumu byl poražen a zlikvidován útočícími tanky. Hlásil též, že všichni japonští důstojníci byli mrtví nebo vážně ranění, takže následný protiútok se nesetkal s úspěchem. Následně se Omotův 51. pluk stáhl z oblasti vrcholku u Nungshigumu. Na místě prý musel zanechat asi 250 mrtvých a také velké množství zbraní a dalšího materiálu.
Po této bitvě u Nungshigumu, si velitelé obou válčících stran velice rychle uvědomili, celý význam této bitvy. Spojenecké velitelství IV. sboru generála Scoonese, zamýšlelo využít tohoto vítězství a vyslalo ihned 1. Brigádu (McCoy) 23. divize k obchvatu Japonců z boku a k obsazení velitelství 15. divize generála Jamaučiho u Khasomu. 1. Brigáda (prapory Seaforts, 1/16. pandžábský a 1. Patialas) se 16. horskou baterií se na cestu severovýchodním směrem vydala ihned, jak jen to bylo možné.

Generál G. P. A. Scoones, velitel IV. sboru, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.
Po vykonání celého přesunu, zaútočila 1. Brigáda s podporou letadel RAF, na Khasom.
Seaforts pak vtrhli do vesnice a vyhnali japonskou posádku, zatímco pandžábští a Patialas zaútočili na ostatní japonské pozice v této oblasti.
O dobytí všech pozic, se všechny tři prapory, a to urychleně, zakopaly a postavily zátarasy z ostnatých drátů, protože protiútok bylo možno očekávat velmi brzy. Za velmi krátkou dobu, po skončení této spojenecké akce, postoupila 37. Brigáda (3/3., 3/5., a 3/10. Gurkhský prapor) směrem na sever z Kamengu a vyčistila území od Jangangpokpi až k pozicím 1. Brigády u Khasomu . 23. divize měla, dle zápisu, tehdy celkem snadnou práci, protože japonská 15. divize se stahovala velmi rychle, ale začátkem května byla odvelena, aby nahradila 20. divizi v shenamském sedle.
Dopad Britského vítězství na japonskou 15. divizi generála Jamaučiho byl okamžitý, a to zvláště na jednotky´, které ležely na severozápadě. Tedy na ty, které měly v držení silnici do Kohimy poblíž Sengmai. Kdyby se stáhl plukovník Omoto, velitel 51. japonského pluku z oblasti kolem Nungshigumu, okamžitě by tím ohrozil 60. pluk (plukovník Macamura), který měl v držení Sengmai. To mohl rozhodnout jedině velitel 15. divize Jamauči. Tomu se k jeho momentální dlouhé nemoci, dle zápisů, přidala i jakási velká nerozhodnost a pocit, že situace je bezvýchodná. Byl seznámen i s ohromnými ztrátami na lidech, a i faktem, že proti britským tankům nemůže postavit nic, co by zcela řešilo obranu. V té době prý velice dlouho a velice pečlivě zvažoval, a nakonec u něho zvítězilo rozhodnutí pro stažení 51. pluku, který v té době nebyl prakticky schopen žádné větší ofenzívy a ani menších protiútoků…! O této době napsal, historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 155, z japonských zápisů, cituji:
„Později japonští historici připisovali tomuto prý mylnému rozhodnutí, které bylo přijato dříve, než Mutagučiho 3 divize překročily Čjintwin (řeku), největší podíl na japonské porážce v Barmě.“
Jamauči tedy vydal rozkaz k ústupu svému 51. pluku (plukovník Omoto) od Nungshigumu. To přesto, že měl stále ještě některé další své jednotky stále roztroušené v oblasti Kanglatongbi u silnice do Kohimy, a též i v horách u Mapao. I z těchto pozic mohli Japonci sledovat město Imphal a jeho obranu, letiště i zásobovací sklady. Ale i tyto japonské oddíly se již velice brzy musely postavit tam postupující indické 5. pěší divizi. Ovšem tyto boje, ve srovnání s bitvou u Nungshigumu byly jen takovou rutinní záležitostí. Byla to 9. Brigáda, která začala pomalu tlačit japonské oddíly směrem ke hřebeni Mapao Ridge. „Díky jedné z akcí získal Jemadar Hafíz ze 3.džátského praporu vyznamenání VC za odvahu a statečné velení při útoku na nepřátelské pozice na Mapao. Japonci se kvůli neohroženému postupu jeho praporu dali zbaběle na útěk, takže hora byla pak přejmenována na Runaway Hill (Hora útěku).“ Z historických zápisů napsal historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 156.
Ale indičtí a britští vojáci z 5. divize byli také nuceni svést boje s japonskými jednotkami i v horách okolo Mapao. Totiž japonští vojáci dobře věděli, že jsou zcela izolováni od ostatních jednotek a není tedy vůbec žádná šance, že dostanou nějaké posily a už vůbec ne žádné čerstvé zásoby. Bylo v jejich výchově, „že tím více vzrostla jejich bojovnost a odvaha“.
V takto vzniklé nebezpečné situaci přispěchala na pomoc spojeneckým oddílům 9. Brigáda.
Tehdy prapor 2. West Yorks sehrál pak v následujících bojích jednu z rozhodujících rolí. Pro všechny začala jakási podivná válka, na kterou je, svým způsobem, připravovali nejvyšší velitelé. Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 156, k tomu napsal, cituji:
„Několik týdnů strávili vojáci hlídkováním na svých nepříjemných a vzdálených pozicích, kdy se vize budoucnosti vůbec neshodovala s optimismem vrchního velení. Věděli, že se jedná o válku mezi četami nebo nejvýš rotami, ale postup velení jejich praporu je přinejmenším udivoval. Zatímco se ostatní jednotky hrdě hlásily k Mountbattenovi, West Yorkům se tento frajírek Flash Harry příliš nezamlouval. Když jednou mluvil o připravovaném postupu do Rangúnu a Singapuru, zamumlal jeden z vojáků: ´To se tedy sakra projdem´. Přijel dokonce sám Slim, navštívil osobně každou četu a pohovořil si s vojáky. Ačkoli nebyla osvěta na tak špatné úrovni, tehdy vojáci vůbec nevěděli, koho mají před sebou.“

Zde viz foto generála Slima, velitele 14. armády, pozdějšího britského maršála. Foto je volně na mnoha webech.
Na rozdíl od někdy odmítavého postoje, někdy až cynicky tvrdého postoje vůči nadřízeným panoval v těchto jednotce při její nové roli silný pocit sounáležitosti.
„Profesor Kenneth Ingham, který v tomto praporu sloužil, vzpomíná na ohromující solidaritu vojína Ike Burneyho. Byl při boji raněn a měl být převelen do yorského praporu Duke of Wellington´s. To znamenalo být z obležení dopraven letadlem do Indie. Prosil velitele čety, aby to nějak zařídil, že se mu nechce opustit své kamarády ze 7. čety. Jeho převoz se nakonec neuskutečnil. Za několik dní se na něj přišel dotyčný důstojník podívat. Barney byl po kolena ve vodě v zákopu, zatímco kolem již zuřila válka. Tehdy prý řekl: ´Děkuji, pane, že jste vše zařídil. Jsem strašně rád mezi svými´.
Za nějaký čas velitel obdržel krátkou pozvánku od 7. čety: ´Chtěli jsme Vás poprosit, zda byste s námi nepovečeřel. Musíte si ale přinést vlastní ešus´.“

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 47.
Vojáci z praporu 2. West Yorks, kteří sváděli těžké boje v horách Mapao, a to po četách, nebo po rotách, s ustupujícími, ke všemu odhodlanými Japonci, zapsali i mnohé co tehdy zažili. K takovým nejtěžším zkouškám tehdy určitě patřila neustávající dřina v monzunovém dešti, při omezených přídělech potravin. Možná ještě horší pro vojáky tehdy bylo, že ztráceli každým dnem několik svých kamarádů, což, jak bylo též zapsáno, ke zvýšení morálky určitě nepřispívalo. Mnohé tehdejší zápisy říkají, že pohřby padlých vojáků se staly každodenní skutečností. Jakmile byl jeden z vojáků zabit, vyhloubilo několik jeho kamarádů jámu, mrtvého pak zabalily většinou do jeho deky, důstojník nad ním pronesl několik krátkých vět, a poté jen nahrubo stlučený kříž označil místo jeho posledního odpočinku. A teprve až za nějakou dobu byl takový pohřeb zaznamenán do deníků té které roty. Byly i situace, že nebylo možné všechny základní řečené úkony uskutečnit. Stalo se též, že velké množství mrtvých vojáků zůstávalo nepohřbeno hluboko v džungli. Zaznamenáno také je, že si jak vojáci, tak důstojníci tehdy kladli otázky o duchaplnosti a chytrosti svých nadřízených, kteří seděli někde v teple v týlu. Zaznamenáno též bylo, že si jeden z důstojníků, který obdržel rozkaz k postupu, poznamenal tehdy s jistou hořkostí v hlase: „Tak teď si baroni odjedou do Kalkaty a my zatím uděláme tu špinavou práci v Imphalu.“ Tak s takovými podobnými pocity se setkal i Noel Coward, slavný parodující pianista, který tehdy přiletěl do obleženého Imphalu. Zde mu pak někteří lidé nemohli odpustit malou kritikou, že s sebou nepřivezl své proslavené piano, ale stejně si všichni, a to s velkou radostí, zazpívali jeho tehdy známé písničky, které parodovaly práci na nejvyšších velitelstvích, ale i tam v Imphalu přítomné osoby.
Bylo zvlášť pozoruhodné, že se většina jednotek domnívala, že i když se velitelství nachází v obklíčení, mají se tam lidé daleko lépe než ostatní. K tomu pak historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 157., dál píše, cituji:
„Hlavní selhání velitelství viděli vojáci v nedostatečném zásobování (v obklíčeném Imphalu). Při zdlouhavých a těžkých bitvách za nepříznivého počasí a v náročném terénu se samozřejmě nic, co velitelství kdy učinilo, neobešlo bez následné kritiky podřízených velitelů a jejich vojáků. Naštěstí nedošlo k vážnějšímu rozkolu a jednotky stále plnily rozkazy (jen si ´zafrflaly´ a bylo)."
Jak již bylo napsáno pro 5. divizi zůstávalo, v tomto popisovaném období, nejdůležitějším bojovým úkolem, hlídkování v husté džungli. Byl to úkol, velice náročný a velmi často způsobil zmatek i v těch nejlepších malých a i nejlépe vycvičených jednotkách. Jednou také došlo i k tomu, že jedna z hlídek byla ostřelována vlastním dělostřelectvem. Veliteli hlídky se podařilo doplazit se k vysílačce, kde se naštěstí rychle spojil s velitelem baterie, kterému ihned řekl: „Zastavte, prosím, tu kanonádu, protože pálíte přímo na nás. Mohli byste nám alespoň říci, kam míříte, mi jsme se ztratili“.
V té době, jak je i zapsáno v mnohých hlášeních, si takřka každá tato menší jednotka vypracovala svůj vlastní způsob útoku na Japonce, kteří byli i hluboko ve svých bunkrech.
Většina útoků měla společné to, že v nich byla, v prvopočátku, úzká spolupráce s letadly RAF. Jedním takovým později zcela osvědčeným způsobem byl třikrát opakovaný nálet s bombardováním Hurricanů, počtvrté, pouze nad japonskými bunkry, letouny přeletěly. Japonci se však domnívali, že začíná další nálet a zůstali schování, což se hodilo pěchotě, která se dostala velmi blízko k nepřátelským pozicím.

Ilustračně, Hurrican Hawker, Barma 1944. Foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.
V dalším k tomu pak historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 157., píše, cituji:
„Při vytlačování Japonců z jejich obranných pozic okolo cesty vedoucí na sever do Kohimy byla 5. divize posílena 89. Brigádou (prapor 2. King´s Own Scottish Borderers, 4/8. gurkhský prapor, 1/11. sikhský prapor), která sem byla převelena od 7. divize, jejíž zbytek v tu dobu ještě bojoval v Kohimě. Hlavní boje se odehrávaly okolo Sengmai, v Kanglatongbi (zde stále Japonci měli v držení většinu území) a v horách rozkládajících se kolem Molvomu. Velitel 5. divize generál Briggs rozkázal 123. Brigádě vyklidit silnici, zatímco 89. Brigáda se měla postarat o Japonce v okolních kopcích. Mohutný útok obou brigád přinesl po krvavých bojích v džungli určitý úspěch. Zpočátku se dařilo celkem bez problémů získávat jeden silniční zátaras za druhým. Japonci však ustoupili a opevnili se u dalšího zátarasu.
Boje pokračovaly celý květen, kdy 89. Brigáda vystřídala 9. Brigádu (prapor West Yorks, 3/9. džátský a 3/14. pandžábský). Celá divize do té doby postoupila asi o 25 kilometrů.“
Po skončení vítězných bojů u Nungshigumu byla indická 20. pěší divize (generál Gracey), divize, která se předtím účastnila i krvavých bojů o Shenam, převelena na sever k Jangangpokpi. Tam pak její dvě brigády provedly útok s cílem zničit zbývající oddíly japonské 15. divize generála Jamaučiho.
Odtud se pak měla indická divize vydat k Litanu, aby odřízla japonskou 31. divizi generála Satóa v Kohimě.

Generál Kótaku Sató, velitel japonské 31. pěší divize, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
Tuto velkou a důležitou akci měly za úkol provést 80. a 100. Brigáda, které se předtím podílely na bojích okolo Scraggy a Gibraltaru. Celá akce pak trvala od začátku června až do konce července 1944.
V dalším nám pak podchytil historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 158., postup a výkon 80. Brigády a i 100. Brigády., a to z britských i japonských historických pramenů, následovně, cituji:
„80. Brigáda (prapor 1. Devon´s, 9/12. Frontier Force Regiment, 3/1., gurkhský prapor) se vydala na svůj dlouhý a strastiplný pochod 7. června. Pochodový proud si musel razit cestu husou džunglí, překonávat strmé nerovnosti a čelit stálému dešti. Vojáci se šplhali do příkrých svahů po větvích, zatímco ubohé muly se brodily bahnem. Kdysi malé potůčky se změnily v nebezpečné řeky, které byly připraveny smést každého. Navíc byl pochod několikrát zastaven kvůli přestřelkám a jiným střetům s japonskými vojáky z jednotek tvořící zadní voj. V těchto bojích podporovalo britské vojáky Královské letectvo, které nejen pomáhalo při ničení nepřátelských pozic, ale shazovalo také čerstvé zásoby.“
Ve stejné době velice obtížného postupu v džungli 80. Brigády, a to v době monzunu, a za občasných potyček s Japonci, zůstávala 100. Brigáda v Jangangpokpi, kde musela čelit poslednímu zoufalému útoku Jamaučiho 15. divize. Japonské předsunuté jednotky tam tehdy podnikly, i přes velmi nízký stav vojáků, mohutný útok na obranné pozice 100. Brigády. Bylo tehdy neskutečným faktem, že se několika japonským vojákům podařilo probojovat se až do vzdálenosti několika desítek metrů od velitelství 100. Brigády, kde pak drželi své pozice asi tak dva dny.
„Všichni japonští vojáci pak v této bitvě prokázali velkou dávku statečnosti a odvahy, jejíž cena ještě stoupne, když si uvědomíme, že Jamauči již byl velmi vážně nemocen a s Mutagučim (velitel 15. armády) se doposud neusmířil. Mutaguči jej neustále bombardoval nesmyslnými rozkazy jako například: ´Obklíčit Imphal!´,´Obsadit všechna imphalská letiště!´, nebo ´Obsadit misijní kostel!´ Tyto rozkazy byly vyřčeny v době, kdy všechny Jamaučiho síly nečítaly více než jeden bojeschopný prapor. Je tedy obdivuhodné, že Japonci tehdy dokázali způsobit takové potíže celé brigádě, která byla navíc výborně zakopána a zásobována všemi nezbytnostmi.“
Jako celek držela indická 20. pěší divize (generál Gracey) své pozice na severní frontě a místy dokonce postoupila, zatímco prapory West Yorks a pandžábský z 9. Brigády pokračovaly jen v pomalém a velmi náročném vytlačování Japonců z hor okolo Molvomu. Tamější způsob boje byl v této fázi války v historických zápisech ilustrován bitvou o horu, kterou vojáci z praporu West Yorks, přejmenovali na „The Hump „ (Hrb).
Již od konce května, kdy monzunové deště získaly na intenzitě, útočila tam 9. Brigáda každý den. Někdy se tam dokonce podařilo dosáhnout jedné z čet vrcholu tamějšího kopce, odkud ji však rozzuření Japs velmi brzy vyhnali. Bylo 20. května, když byl podniknut mohutný útok za podpory Hurricanů a dělostřelectva, ale Japonci odolali i tomuto náporu. Nejdůležitější roli pak v následujících útočných akcích sehráli pyrotechnici a vůbec i ostatní ženisté z podpůrných polních rot. Všichni pak s pomocí buldozerů a ostatního vybavení budovali cesty, po kterých se mohlo přijíždět do míst útoků, tedy až k frontové linii s nákladními automobily se zásobami. Automobily pak na zpáteční cestě odvážely nemocné a raněné. Bylo tam také zřízeno i několik vodních nádrží a cisteren a stále se budovaly nebo opravovaly mosty i jen malá přemostění.
O dalším pak historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 157., píše, cituji:
„Japonci se udrželi na ´Humpu´(Hrbu) a v Molvomu i během května. Generál Briggs (velitel 20. divize) se proto rozhodl obejít tyto dvě dobře bráněné pozice a postoupit se svými dvěma brigádami 123. a 9., po silnici směrem ke Kohimě. Tak se Džátové, Pandžábští, Suffolks a West Yorks vydali na další dlouhý pochod v prudkém monzunovém dešti. Podmínky se tou dobou opět zhoršily, protože terén se stával náročnější a svahy díky blátu příkřejší. Ženisté sice nepřetržitě budovali mosty přes rozvodněné řeky, ale když stoupla voda, byla jejich práce zničena.“

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 48.
Když se prapory od ´Humpu´(Hrbu) a Molvomu, na rozkaz velitele indické 20. pěší divize generála Briggse, dostaly svým přesunem v monzunových deštích a náročném terénu, ve směru na Kohimu, začalo od 6. června 1944, vlastně to nejkrutější a nejhorší tažení celé barmské války. Na jim zcela neznámém území, kam se při svém pochodu zanedlouho dostali, pojmenovali vojáci každý pahorek novým jménem. West Yorks, Džátové a Pandžábští se poté pomalu probojovávali vpřed za podpory praporu 7. Calvary a 3. Carabiniers.
West Yorkům se podařilo obsadit „Zebru“ (jeden z přejmenovaných vrchů). Při tomto prvém postupném boji najelo několik tanků Stuart na miny. West Yorks v jeho průběhu ztratili asi tak 40 mužů (většinou se však jednalo o vážná zranění), ale Japonci měli celkem 26 mrtvých a větší počet zraněných. Po tzv. „Zebře“ směřoval další útok k tamějšímu trojvrší, jehož jednotlivé části vojáci pojmenovali „Pip“, „Squak“ a „Wilfrid“ (vzniklo na základě komiksu, který byl v Británii vydáván před válkou).
Celá tato oblast tří vrchů, se poté stala dějištěm těch nejtvrdších bojů.
Jedna rota z pandžábského praporu byla odříznuta na „Squaku“, protože právě zuřila hrozná bouře a jakákoli aktivita byla v tu dobu nemožná. Po skončení bouře zaútočili Suffols na další kopce, které byly později pojmenovány „Isaac“ a James“. Opět v zápisech stojí, že by se všechny tyto útoky neobešly bez obětavé práce a pomoci všech zde přítomných ženijních jednotek, které zabezpečovaly přísun zásob a munice k předsunutým jednotkám a též i odvoz raněných z fronty. I přes veškerou starost a snahu vynakládanou ženisty na budování cest pro přijíždějící tanky se mnohdy stalo, že se tyto stroje beznadějně zabořily do bahna anebo sklouzly po svahu dolů.
Dne 7. června 1944, ztratili Suffolkové při útoku na vrch „Isaac“ celkem 9 mužů, zraněno bylo skoro 30 vojáků, ale přes všechnu snahu útok úspěšný nebyl. Až při útoku Džátských, druhý den, 8. června, se kopec podařilo obsadit. Tehdy po dosažení vrcholku zjistili, že kopec je již od Japonců vyklizen. K dalšímu pak ze zápisů historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 159., píše, cituji:
„Do 12. června postoupily prapory West Yorks a pandžábský po silnici o kus dále. A opět se vynořila dosud neznámá místa, která si vojáci okamžitě pojmenovali.
13. června obsadili Džátové „Wilfrid“. Tímto útokem současně dobyli ještě další dva kopce – „Eye“ (Oko) a „Button“ (Knoflík). Na rozdíl od jejich libě znějících jmen byl útok na tyto vrchy velmi tvrdý a nesnadný. Další kopec dostal jméno „Liver“ (Játra). Kopec se zdál být úplně bez obrany, ale když na něj zaútočila četa džátského praporu, zastavila ji mohutná nepřátelská palba. Z čety čítající před útokem 27 mužů zbyli pouze dva.“
Neskutečně pomalý a velice draze zaplacený postup však stále pokračoval. Nakonec se přece jenom podařilo, West Yorkům, dosáhnout vytoužené vesnice Safarmaina, na kterou zaútočili s podporou praporu 3. Carabiniers. Dne 15. června měli ještě Japonci stále v držení své pozice na kopci „Liver“ (Játra), ale vojáci z dětského praporu postupovali rychle k dalším vrchům – Carteru a Buttonu (Knoflík). Když dosáhli jejich svahů, byli okamžitě zastaveni palbou těžkých kulometů. Carter se podařilo dobýt až druhým útokem, a to příští den, jenomže pozice byly tak nebezpečně vystaveny japonské palbě z Liveru, že jej nakonec museli vojáci vyklidit.
Vojáci praporu West York pokračovali ve stejných dnech ve svém postupu plným strastí, smrti a zranění dál a dál, i přes smrt svých kamarádů, jak píší pamětnici, a dávali dalším místům, nové a nové přezdívky. Byli přitom zastaveni u malé vesnice, kterou pojmenovali Driffield (v překladu existovalo i rčení – Driffield: V Driffieldu se nachází. Vesnicí Driffield protékaly tři potoky, které dostaly také svá jména: Ouse, Svale a Avon. Plukovník rozhodl podniknout útok jednou rotou, ale ta byla při přechodu říčky napadena prudkou japonskou palbou. Velitel roty i jeho zástupce byli okamžitě zabiti a rota se nakonec musela stáhnout po malých skupinkách zpět do džungle. Ze 77 mužů praporu West Yorks, kteří se vydali na cestu, jich bylo 30 zabito a 20 vážně zraněno. Tuto porážku jim navíc uštědřil nepřítel, kterému docházely zásoby a který neměl k dispozici žádné čerstvé posily. Tak hovoří zápisy obou stran. Stejné historické zápisy hovoří dál o tom, že:
„Nezdolná japonská obrana Liveru byla vážným problémem pro postup celé indické 5. pěší divize generála Briggse a zpozdila všechny akce IV. sboru generála Stopfforda.
Generál Briggs se po dohodě s veliteli 6. a 123. Brigády rozhodl vyslat do útoku na tuto pozici celý prapor. Ke splnění tohoto úkolu byl určen 3/14.p andžábský prapor. Měl provést obchvat po západním křídle a dostat se Japoncům na Liveru zezadu. Druhou skupinu měly tvořit dva prapory, 3/2. pandžábský a 1/17. dograský. Jejich úkolem bylo obejít Japonce a dostat se jim do týlu za jejich opevněními na silničních zátarasech. 3/14. pandžábský prapor vyrazil na pochod 19. června a zanedlouho dorazil do určeného prostoru, kde vybudoval své pozice, z nichž byl schopen odolávat japonským útokům. V průběhu těchto operací se 3/9. džátský prapor připravoval na další přímý útok na Liver. Tehdy to znamenalo vykonat přesun přes Carter, Pill, Button a Milk Loaf. Útok začal postupem dvou rot, kterým se podařilo obsadit vrch Pill. Další postup pak probíhal za podpory 25librových děl z praporů 4. a 28. Field Regiment, a také z praporu 8. Medium Regiment. Přes silnou dělostřeleckou podporu se však vedoucí dětské četě nepodařilo dobýt vrcholek Liveru a její vojáci se museli na noc zakopat nedaleko japonských pozic. Za rozbřesku vyslali několik vojáků na průzkum. Ti se vrátili s tím, že Japonci v noci opustili své pozice, protože tam nikdo není.“
Tu noc také vyklidili japonští vojáci Milk Loaf. Během týdne bojů v okolí Liveru ztratili Džátové 33 svých vojáků a 111 jich bylo vážně zraněno. Bylo 22. června 1944, a ještě než mohl být dokončen přesun za japonské pozice, postoupil předsunutý prapor 123. Brigády (1/7. dograský) nahoru po kohimské cestě až k mílovému kameni se značkou 109. Až zde se pak setkal s vojáky indické 2. pěší divize. Město Imphal, které bylo od zásobovací stanice v Dimapuru odříznuto od konce května, mohlo zase konečně volně dýchat, a i auty posílat veškeré zboží. Brzy také začaly po silnici proudit kolony nákladních aut se zásobami. Na japonské straně se stále ukazovalo, že její vojáci, navzdory pro ně zcela hrozivé situaci, že se dokážou, ve svých špatně zásobovaných pozicích, bránit stále hrdinně, někde i do posledního dechu. Víme již také, že od počátku května se na Mutagučiho velitelství 15. armády v Majmjo, dostávaly zprávy o nesnesitelných podmínkách, které panovaly v jednotkách 15., 31. a 33. divize. Stížnosti byly posílány generálu Kawabemu, který velel japonské Barmské oblastní armádě (Burma Area Army), se sídlem v Rangúnu, hlavním městě tehdejší Barmy.

Generál Mutaguči, velitel japonské 15. armády, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
V japonských historických pramenech byly nalezeny dokumenty, které vypovídají o tom, že v popisované době generál Mutaguči velitel japonské 15. armády, napsal jednomu z důstojníků ze štábu do Tokia: „Když si tak vzpomínám na vzdálené Tokio, přemáhá mě lítost“ (historickým dokumentem je Louis Allen, str. 262). Jiný z japonských důstojníků štábu popisuje po svém návratu z návštěvy do Tokia, u výše napsaných japonských divizí (15., 31., a 33.), že zjistil ohromné ztráty a nedostatečné zásobování japonských vojáků. „Řekl prý tehdy po svém návratu, že si sice není teď příliš jistý úspěchem války v Barmě, ale že Imphal musí být dobyt do konce května. Todžo a císařské generální velitelství v Tokiu (Imperial General Headquarters) slíbili 30 dalších letadel a zaslali generálu Kawabovi zprávu, že Japonci musí Imphal dobýt i za cenu největších ztrát.“ Píše historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 160. a 161.
„Tento rozkaz však jen zvýšil nervozitu a napětí, které panovalo na velitelství v Rangúnu. Kawabe si byl velmi dobře vědom nezdaru Satoovy 31. divize, věděl o neúspěchu 15. divize v severním obranném pásmu u Imphalu i 33. divize u Shenamu a Bishenpuru. Nebyl mu neznámý ani ten fakt, že mezi Mutagučim a jeho divizními veliteli panuje napjatá atmosféra. Kawabe však musel čelit i dalším problémům. Na začátku května se Číňané dostali až do oblasti řeky Salween, zatímco Stilwellovy jednotky Čankajškovy armády postupovaly do Hukawngského údolí. Druhá činditská výprava začala navíc tou dobou ohrožovat zásobovací trasy japonské 18. divizi, která postupovala proti Stilwellovi, i dalších tří divizí mířících k Imphalu.

Generalissimus Čankajšek, jeho žena a generál Stilwell, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Kawabe cítil, že musí učinit rozhodný krok, aby došlo k obratu pro Japonce nepříznivé situace. Proto vydal 21. května, tehdy byl 214. a 215. pluk beznadějně odříznutý u Bishenpuru, rozkaz Mutagučimu, aby byl Imphal za každou cenu okamžitě dobyt, i kdyby to mělo znamenat ústup od Kohimy. Rozkaz však vyzněl naprázdno, a tak Kawabe na konci května vydal za Mutagučim. Do Kalewy se dostal 31. května a zde se setkal s Janagidou, kterého Mutaguči právě zbavil velení nad 31. divizí. Poté rozmlouval s Jamaučim, jenž tou dobou velel útoku na Shenam, a konečně 5. června se mu podařilo setkat se s Mutagučim. Kawabe, který tou dobou trpěl úplavicí, nalezl Mutagučiho v emocionálním rozpoložení. Právě zprostil Jamaučiho velení nad 15. divizí a nahradil jej Šibatou. Mutaguči si nebyl schopen přiznat, že se mu Imphal nepodaří dobýt, a za všechny neúspěchy vinil podřízené generály. Kawabe tehdy opustil velitelství s tím, že posily poskytnuté japonským jednotkám budou dostačujícím prostředkem pro definitivní porážku Britů. A právě neschopnost obou velitelů, Mutagučiho a Kawabeho, vidět věci a skutečnost v reálném světle a touha zalíbit se a zavděčit vrchnímu velení v Tokiu byly příčinou toho, že tisíce japonských vojáků byly v tu chvíli odsouzeny k smrti během následujících krušných týdnů června a července, tedy až do doby, než se Mutaguči vzdal velení.“


Použité historické podklady Pacifik 2.

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Dokumentární seriál Letadlová loď Enterprise; díl čtvrtý Krvavé ostrovy Santa Cruz.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P.Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=620