Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 49.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 49.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 49.

Burma_1944_99.jpg


Mapa útoků spojeneckých armád do Ragúnu, konec roku 1944, květen 1945. Náčrt je na několika webech, zde byl zmenšen.
Postup Spojenců do Rangůnu.
Z historických podkladů je možno nejprve konstatovat, že britská 14. armáda generála Slima, s pomocí činditských jednotek (Operace Thhursday), které operovaly okolo Indaw, uštědřila japonské armádě velkou porážku. Japonští generálové, Mutaguči (japonská 15. armáda) a Kawabe (velel japonské Barmské oblastní armádě /Burma Area Army/, se sídlem v Rangúnu), kteří nikdy ani v duchu nepomysleli na to, že by byli poraženi, posílali každý den své vojáky na jistou smrt.
Byl srpen roku 1944, když Japonci zahájili oběma stranami tak dlouho očekávaný ústup. Srpnový ústup přinesl mnoho zásadních změn na velitelských místech a to jak v japonské armádě, tak i ve spojeneckých vojscích. Z historických zápisů změny velení na obou stranách, zachytil i historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 162, když píše, cituji:
„Mutaguči, který předtím propustil 3 divizní velitele, byl nyní v podobné situaci. Po jeho odchodu jej nahradil generál Kimura. Na britské straně došlo k převelení Scoonese (IV. armádní sbor) do střední Indie a na jeho místo nastoupil Messervy , který předtím velel indické 7. divizi (a nyní převzal IV. armádní sbor).
Přibližně ve stejnou dobu byl odvelen také generál Giffard (velel Východní armádě v Indii v době obležení Kohimy a Imphalu), jehož vztahy s Admirálem Lordem Mountbattenem (Vrchní velitel SEAC, Velitelství pro jihovýchodní Asii), a na jeho místo přišel generál Oliver Leese, bývalý velitel 8. armády.“

To ale nebylo vše, neboť celá 14. armáda potřebovala, k tomu, aby mohla dál řádně využívat předchozích vítězství nad třemi japonskými divizemi (31., 33., a 15.), reorganizaci.
I když bylo možností více, jako nejvhodnější byla zvolena operace „Capital“ (Hlavní město), jejímž cílem bylo postoupit do střední a jižní tehdy Barmy v několika směrech: XV. sbor do Arakanu, IV. sbor a XXXIII. sbor do střední Barmy. Další postup pak měly provést jednotky při Velitelství pro severní bojiště (Norther Combat Area Command – NCAC), kterým velel do svého sesazení generál Stilwell. Toho ve funkci vystřídal generál Sultan. Pod NCAC patřila i 36. britská divize, které velel generál Festing. Zajímavý byl ten fakt, že v počáteční fázi operace „Capital“ nebyly nasazeny letecké síly.
Po skončení nutných reorganizací pak takřka okamžitě, začala indická 5. divize (generálmajor Brigss), v čele s prapory Royal West Kents a West Yorks, s útočnými akcemi proti ustupující japonské 33. pěší divizi generála Tanaky, která se v té době stahovala po tiddimské silnici. Samotné městečko Tiddim se podařilo po krátkých a prudkých střetech rychle obsadit, a následně se 5. divize spojila s 11. východoafrickou divizí (11th East African Division), jejíž hlavním úkolem bylo provést přesun přes nevlídné a nehostinné Kabawské údolí. Byl začátek prosince roku 1944, když byla dobyta Kalewa (jihovýchodně od Tiddim), místo, kde se v roce 1942 nakrátko zastavil generál Slim, aby tehdy naplánoval další koordinaci, ve spěchu ustupujících spojeneckých sil. Tentokrát to byl plán postupu 14. armády, který všichni chválili, což se projevilo názorně již při způsobu, jakým byla překročena řeka Čjintwin. Ocelový most (Tzv. Bailey Bridge) byl celý zkonstruován v Anglii, Americe a Indii, poté lodí dopraven do Kalkaty, železnicí do Dimapuru a odtud nákladními auty do Kalewy, což pak značně urychlilo spojenecký postup přes tuto mohutnou řeku.

Bailey_bridge_Chindwin_River_near_Kalewa,_December_44_Wiki_22.jpg


Ocelový most (Bailey Bridge) přes řeku Čjintwin prosinec 1944. Foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Byl konec roku 1944, když si Japonci konečně uvědomili, „že není možné udržet všechny své pozice v severní Barmě a smířili se s tím, že ztratí nadvládu nad cestou do Číny“.
Ale všeho v severní Barmě, se stále nebyli ochotni, jen tak lehce se vzdát. Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 164., k tomu dodává, cituji:
„Ačkoli byly 15., 31. a 33. divize téměř zlikvidovány u Kohimy a Imphalu a jejich řady značně prořídly, bylo v Barmě dalších deset japonských divizí, což představovalo zhruba 100 000 bojeschopných mužů. Jejich zásobovací situace se navíc začínala zlepšovat. K tomu zde byla také hrozba nepřetržitě operující Indické národní armády a Barmské národní armády.
Jejich jednotky se však postupně přidávaly na druhou stranu, a tak byly pro Japonce značně nespolehlivé.“

Součástí již řečené „operace Capital“ byly spolu s postupem IV. a XXXIII. sboru na jih ke Kalevě a postupu XV. sboru včetně 81. a 82. západoafrické divize a indické 25. divize i přípravné akce pro útoky na pobřeží u Akyabu a na ostrov Ramree. Na východním křídle 14. armády operovala 36. divize, která podléhala velení NCAC. Byla to jednotka, která po rozpuštění nahradila Čindity. Nyní postupovala na Indaw a pak ještě dál. Vojáci této jednotky používali terénní upravená vozidla po železnici. V prosinci 1944 se pak tato 36. divize spojila s ostatními jednotkami 14. armády.
Vydavatel oficiálních zpravodajství novin SEAC (Velitelství pro jihovýchodní Asii), kterým byl Frank Owen, popsal celý jejich přesun následovně, cituji:
„Vojáci pochodovali divočinou a museli čelit zuřivým Japoncům. Vypálené vesnice, rozbořené pagody, rozbité vagóny, rezavějící zbraně a helmy, které Japonci při útoku zahodili, neodeslané dopisy, hnijící nepohřbené mrtvoly – to všechno bylo k vidění téměř denně. Zpocený a klející pěšák se spolu se svou eskadrou smrti brodil blátem k rozbořené vesnici.“ (historickým podkladem je: Owen, The Campaign in Burma, str. 116).
I když tehdy bylo známo, že generalissimus Čankajšek nesplnil své sliby dané na Káhirské konferenci, bojovaly přesto jeho jednotky, a to po nějaký čas v horní části Salweenského údolí – v drsné krajině ve výškách přes 3 000 m.n.m., v plískanicích, sněhu a mlhách. Odtud po bojích postoupily dále a spojily se poblíž Bhama s divizem, které tvořily další Čankajškovu armádu při NCAC. Čímž se vlastně podařilo dosáhnout toho, co bylo hlavním cílem americké strategie – znovuotevření cesty do Číny.
Bylo 27. ledna 1945, když Lord Mountbatten, jako vrchní velitel SEAC, dává na vědomí presidentu Rooseveltovi a ministerskému předsedovi Churchillovi, že „první část rozkazů, které jsem obdržel v Quebecku, byla provedena. Průchod do Číny je možný."
Lord_Mountbatten_Arakan_tour_22.jpg



Zde viz admirál, Lord Mountbatten. Foto je majetkem Wikipedie.
A také již druhý den, tedy 28. ledna 1945, se na cestu do Čangkingu vydaly prvé kolony nákladních automobilů se zásobami. Barmská cesta byla tak znovu otevřena.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 49.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 50.
Na jiných místech pak koncem roku 1944, postupovaly jednotky generála Slima vpřed, zatímco Japonci musely před britskými jednotkami opouštět své obranné pozice. Rychlý japonský ústup však přinesl další problém, o kterém píše historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 164. a 165., cituji:
„Sušší rovina ve střední Barmě totiž umožňovala Japoncům rychlý přesun pěchoty i dělostřelectva, ale Slimovým záměrem bylo utkat se s nimi v rozhodující bitvě. Nechtělo se mu pronásledovat japonská vojska až do Siamu (Thajska) nebo Malajsie. Navrhl proto svému nadřízenému plán, který byl okamžitě přijat. Tento plán se týkal dvou důležitých měst – Mandalaje a Meiktily. Bylo jasné, že Mandalaj budou Japonci bránit s vrozenou statečností a odvahou, ale že nakonec ustoupí. Slimovým záměrem bylo postupovat k Mandalaji od severu se silnými jednotkami, aby Japonce přesvědčil, že se jedná o hlavní útok. Současně měly stejně silné jednotky provést obchvat po západním křídle přes Chinské vrchy, vyjít u Pokokku a odtud pak zaútočit na Meiktilu.. Po obsazení tohoto města měly postupovat na sever a východ a zaútočit na ustupující japonské jednotky z Mandalaje.“
Boje podle tohoto plánu generála Slima pak více či méně proběhly. Zajímavé jsou souvislosti s kontroverzními čindistskými akcemi. V knize The Defeat into Victory (volně přeloženo – Porážka vítězstvím, str. 393) pozdější maršál Slim napsal: „Cílem plánu, jehož nezbytné podrobnosti byly vypracovány mým oddaným štábem v rekordním čase, bylo zničit hlavní japonské síly v oblasti Mandalaje.“
Poté pak popisuje další detaily o tajném postupu IV. sboru do Gangavwského údolí až k Pakokku a silném úderu na Meiktilu. Když se ho později jeho čtenáři ptali, jak na tento nápad přišel, připustil, že jej tento plán napadl při diskusích se svým štábem.

Asie_PACIF_1_16_12_general_Slim.jpg

Zde viz foto generála Slima, velitele 14. armády, pozdějšího britského maršála. Foto je volně na mnoha webech.
Mnohým, kteří znali generála Slima a také se hlouběji zabývali jeho knihou - The Defeat into Victory (volně přeloženo – Porážka vítězstvím, str. 393), dlouho vrtalo hlavou, proč generál Slim, nikdy nepřiznal v této knize a ani jinde, že 13. března 1944 obdržel od generála Wingatea memorandum, ve kterém se praví, že další větší akcí činditských jednotek po Brodwayi má být výsadek jedné brigády v Pakokku.
O tom pak dále hovoří historici následovně:
„Předpokládalo se, že do té doby IV. sbor podstatně postoupí. Brigáda vysazená v Pakokku pak měla za úkol oblehnout Meiktilu a odtud vpadnout do týlu ustupujícím japonským vojskům z Mandalaje. Nedostatek soudnosti a otevřenosti Čindité u Slima pozorovali často, jak se o tom zmiňuje Loius Allen na str. 398. To však vrhá na celou situaci úplně jiné světlo. Slim si totiž ´nejenom přivlastnil Wingateův plán a prohlašoval jej za svůj nápad, ale ačkoli znal tuto myšlenku již od března (1944), neváhal předat velení nad Čindity Stilwellovi, i když dobře věděl, že budou použiti jako pěšáci. Čindité už pak už nikdy nebyli použiti pro způsob boje, na jaký byli připraveni, a po několika měsících, když utrpěli potupnou porážku u Mogaungu, kde byl jejich počet zredukován na polovinu, byli rozpuštěni. Dalo by se říci, že to byla další rána pro mrtvého Wingatea. Ten by určitě se svým záměrem uspěl i proti Slimovi, neboť měl pro své plány přímou Churchillovu podporu.“ Domýšlí pak myšlenku Loiuse Allena, britský historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 165.
Pojďme však k samotné operaci. Ještě než mohla samotná operace Capital vůbec začít, musely být nejprve vykonány mnohé přípravné práce. Všechny tyto přípravné práce prováděli ženisté z praporů Royal Engineeres. Při práci byly nasazeny nejen buldozery, ale velké množství těžké práce bylo prováděno i za pomoci slonů, ale i dalších prostředků, jako jsou jeřáby a dopravní prostředky. Bylo totiž nutné postavit mosty a vybudovat letištní plochy. Bylo nutné připravit pro postupující IV. sbor cestu džunglí až do Chinských vrchů, což samo o sobě představovalo vzdálenost 500 km. Čelo předních jednotek měla zajišťovat indická 17. divize, která byla doplněna o další vojáky a znovu vycvičena.
V začátku ledna 1945 se vydal IV. sbor na svůj tajný pochod džunglí, a XXXIII. sbor musel ihned po velmi rychlém postupu obsadit Shwebo. Z Sweba se pak vydala 19. divize, které velel agresivní, ale u mužstva velmi oblíbený generálmajor Pete Rees, k rychlému postupu na východ a podařilo se jí překročit severně od Mandalalaje řeku Irrawaddy Stejnou řeku pak musely překonat i 2. a 20. divize. Pro představu, řeka Irrawaddy byla místy i 3,5 kilometrů široká. Na některých místech přechod řeky velmi často ztěžovali Japonci, kteří na protějším břehu, stále ještě místy drželi obranné pozice.
K tomu pak historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 166., píše, cituji:
"Nepřítel, jakoby cítil blížící se porážku, se nemínil jen tak lehce vzdát a byl připraven bojovat až do posledního muže. Tvrdé boje s Japonci pokračovaly několik týdnů.
Začátkem března (1945) se 19. divizi konečně podařilo obsadit Mandalaj. Tomuto městu vévodila mohutná britská pevnost z 19. století Fort Dufferin, jejíž zdi byly tlusté i více než 1 metr. Japonci se v ní ukrývali až do pádu města. 9. března poskytl generál Rees svůj první komentář pro vysílání BBC, ve kterém popsal situaci po dobytí města.“

Bylo 28. března 1944, tedy v době, kdy XXXIII. sbor právě dorazil k Mandalaji. A tehdy dal generál Cowan rozkaz k útoku na Meiktilu. Útok tehdy prováděla indická 5. pěší divize a 255. tanková brigáda spolu s motorizovanými jednotkami této divize, dělostřelectvem a obrněnou technikou.

Shermans_of_Meiktila_Wiki_22.jpg

Spojenecká tanková kolona se Shermany u Meiktily, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Generál Cowan nechal nejprve celé město obklíčit a na hlavních tazích z města nechal vybudovat mohutné zátarasy osazené posádkami. Samotná bitva o Meiktilu pak trvala 4 dny, během těchto čtyřech dnů se prakticky nepřetržitě bojovalo. Japonci od svých nadřízených dostali rozkaz, že musí město bránit do posledního muže a tento rozkaz byl pak skutečně splněn.
General Cowan, ind. 17. divize_Wiki_22.jpg


Generálmajor D. T. Cowan (uprostřed, v brýlích), velitel indické 17. divize, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
„Když bylo město nakonec dobyto, vojáci zde nalezli více než2 000 mrtvých japonských vojáků, ale v různých bunkrech a úkrytech jich muselo být ještě nejméně jednou tolik. Ve městě byly také zjištěny velké zásoby, které by stačily pro dvě japonské armády. Slim, jenž se této bitvy zúčastnil, tehdy prohlásil, že ´obsazení Meiktily bylo vynikajícím kouskem našich vojáků´.“ (Historickým podkladem je zde: Slim - Defeat into Victory, str. 452.).
Ještě stejného 28. února 1945 k večeru se zprávu o pádu města Meiktila dozvědělo japonské velení. Takováto ohromná ztráta velice strategické pozice v oblasti střední Barmy si vynutila u Japonců velice rázná opatření. Ještě té noci, ale pak i dalších 14 dní (až do 13. března), podnikali Japonci stálé protiútoky. Do útoku k Meiktile byly ze severu povolána i právě sestavená japonská 18. divize a také několik jednotek z 53., 49., a známé 33. divize. Japonské historické prameny hovoří o faktu, že jejich útoky na Meiktilu byly jako vždy velice tvrdé a krvavé. Indičtí a britští obránci pak v zápisech potvrzují, že byli velice často nuceni bojovat muž, proti muži. Vojáci indické 5. pěší divize se ihned po svém příletu do Meiktily ocitli pod přímou japonskou palbou. „Bitva o Meiktilu byla jedním z velkých Cowanových vítězstvích, avšak jeho radost byla záhy zkalena zprávou, že u Mandalaje padl jeho syn.“ Píše na str. 166., historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 49.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 51.

Burma_Camp_June_1944_May_1945_Wiki_22.jpg



Zde viz mapu oblasti Barmy, na které jsou zachyceny oblasti bojů do května 1945 (v levém spodním rohu náčrt), kdy spojenecké jednotky vstoupily do Rangúnu. Mapa je majetkem Wikipedie a zde byla upravena.
Záznamy v historických podkladech dále uvádějí, že až po porážkách u Mandalaje a Meiktily, si teprve Japonci uvědomili, že musejí urychleně přeskupit své síly. V uvedené době pak japonský generál Honda dostal rozkaz, aby okamžitě převzal velení nad 18. a 49. pěší divizí, kterým se od té doby říkalo 33. armáda. S uvedenými jednotkami měl za úkol dobýt zpět Meiktilu. Generál Honda pak sám pro historii uvedl, že tehdy pochyboval o moudrosti tohoto rozhodnutí, ale čest prý mu velela tento rozkaz splnit! K dalšímu pak historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 166., 167., uvádí, cituji:
„22. března zorganizoval útok dvou divizí. První útok byl odražen a Japonci při něm utrpěli velké ztráty (přes 200 mužů), i když japonští dělostřelci při útoku zničili asi 50 tanků. Celá akce, která trvala několik dní, nedopadla pro Japonce úspěšně. Žádné další tanky se jim zničit nepodařilo. Sami pak ztratili 50 děl a přes 2 500 mužů. Honda si uvědomil, že si již nemůže dovolit ani jednu takovou porážku a zahájil ústup k jihu. V té době ustupovala k Toungoo také japonská 15. armáda, kterou tvořily zbytky 31. a 33. divize. Při tomto ústupu byla ze zálohy napadena indickou 20. divizí, která se přesouvala z Mandalaje směrem na jih. Při bojích Japonci ztratili přes 3 000 mužů. Graceyho 20. divize se zmocnila velkého množství zbraní a různého materiálu. V těchto japonských jednotkách bylo tehdy zařazeno snad nejvíce vojáků, kteří přežili bitvy o Kohimu, Bishenpur, menamské sedlo a horu Molvom.“
Pro Spojence se podobně příznivě vyvíjela situace i v Arakanu, v místech kde operoval XV. sbor pod velením generála Christisona. Podřízenými jednotkami XV. sboru tam byly 81. a 82. západoafrická divize a také indická 25. pěší divize. Jejich útočné operace se neobešly bez přímé i nepřímé podpory Královského námořnictva (Royal Navy a Royal Indian Navy) a též jednotek britského Královského letectva (RAF) a letectva Spojených států (USAAF). XV. sbor dostal za úkol obsadit letiště u Akyabu a na Ramree, to aby je bylo možné použít k podpoře postupu IV. a XXXIII. sboru na Rangún. Japonci, již po několika ostrých útocích Spojenců Akyab počátkem ledna 1945 sami vyklidili a stáhli se okamžitě na ostrov Ramree. Útočící oddíly spojenců pak podnikly ještě několik námořních akcí – lodě, které se podílely na vylodění v Normandii, tam již v té době nebyly potřebné. Následně byl za podpory indických i západoevropských jednotek velký námořní, pozemní a letecký útok na Ramree. Japonci byli vytlačeni a nuceni ustoupit a postupně i celý ostrov Ramree vyklidit. Při těchto bojích utrpěli nevratné ztráty 1 000 mužů. Ti Japonci, kteří přežili, byli v okolních bažinách zlikvidováni krokodýli. Nebo zemřeli jako oběti některých, zde již několikrát vyjmenovaných, tropických nemocí. Lze pak oprávněně říci, že „území Arakanu až k linii ostrova Ramree, bylo koncem února 1945 zcela vyčištěno od japonských okupantů“.
Když Spojenci dobyli Mandalaj a Meitkilu, bylo hned nutné zkoordinovat další postup. Dne 15. května 1945 měl do oblasti přijít každoročně se opakující monzun, což ve všech možných směrech určovalo vždy další vojenskou strategii pro všechny, tedy i pro Mountbattena i Slima v tomto případě. Generál Slim si tedy nemohl dovolit držet své dva sbory daleko vpředu, protože bylo jasné, že příchozí monzun stíží veškeré zásobování. Slim si dále uvědomoval, že ačkoli jsou Japonci již téměř poraženi, nebudou se určitě chtít lehce vzdát a mohou jeho jednotkám způsobit ještě velké nepříjemnosti. Proto svůj spojenecký plán, který ve své podstatě spíše doufal, než věřil v dobytí Rangúnu před příchodem monzunu, spoléhal na čtyři operace, které ocituji z britského historika Davida Rooneye, který ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 167., všechny operace uvádí takto, cituji:
„a/ XXXIII. sbor (generál Stopfford): 7. a 20. indická divize a 265. tanková brigáda. Úkolem těchto jednotek bylo zničit Japonce v oblasti Meiktily a poté postoupit do Pyawbwe, Toungoo a Pegu.
b/ IV. sbor (generál Messervy): 5., 17. a 19. divize a 255. tanková brigáda. Úkolem těchto jednotek bylo zničit Japonce v oblasti Meiktily a poté postoupit do Pyawbwe, Toungoo a Pegu.
c/ XV. sbor (generál Christison): 81. a 82. západoafrická divize a 25. indická divize. Po obsazení Ramree se sbor měl připravit na kombinované operace.
d/ Operace ‚Dracula‘: XV. sbor spolu s 26. indickou divizí a paradesantním praporem 50. indické paradesantní brigády (byla reformovaná po bitvě u Sangshaku). Tyto jednotky měly podniknout útok na Rangún. Akce měla proběhnout do příchodu monzunu.“


Lt_Gen_Sir_Montagu_Stopfford_Wiki_22.jpg


Zde viz foto, na kterém je generálporučík Montagu Stopfford, velitel XXXIII. sboru, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Nutno zde nejprve říci, že všechny hlavní útočné akce kolem Meiktily skončily v druhé polovině měsíce března roku 1945.
Bylo 30. března 1945, když vyrazily jednotky indické 17. a 5. pěší divize na pochod údolím Sittangu směrem na hlavní město Barmy, tedy k Rangúnu. Postup oddílů indických divizí omezovaly boje dvou japonských armád. Byla to japonská 33. armáda generála Hondy (18. a 49. divize), která byla ještě stále schopna bojových činností, ale i 15. armáda (generál Kimura), která se tou dobou přesunovala na východ do Shanských a Karenských vrchů, která však byla spíše sbírkou ubohých a ztrápených invalidů.
Již během prvních týdnů pak proběhly v oblasti mezi Meiktilou a Pyawbwe tvrdé boje, ale generál Honda, velitel japonské 33. armády přešel velice rychle od tam zoufalé obrany k ještě zoufalejšímu a rychlejšímu ústupu. Byly to kruté boje a mnoho obklíčených vojsk generála Hondy, které zmenšily jeho 33. armádu na sílu divize, a tak bylo nutné zahájit ústup do Toungoo, kde se chtěl Honda, a to za každou cenu, Spojencům ubránit.
Bylo 12. dubna 1945, když se podařilo zdolat japonský odpor zbytků jednotek u Pyawbwe. Během deseti dnů velmi rychlého pochodu se Britové dostali až k Toungoo. Je zaznamenáno, že postup Britů byl v těchto případech tak rychlý, že jejich vedoucí tanky dokonce dostihly zadní japonský voj s raněnými a nemocnými vojáky.
Generál Slim poslal jednotky XXXIII. sboru, aby zajistily všechna území okolo ropných polí v Jenangjaungu, jejichž zničení v době ústupu Spojenců, ještě v roce 1942 sám nařídil. I zde Japonci při obranných bojích utrpěli velice těžké ztráty. V té době indická 20. divize generála Graceyho, která tehdy operovala na levém křídle, dostala za úkol znemožnit přechod japonských jednotek přes promskou silnici. Jednotky indické 7. a 20. divize svůj úkol splnily dne 2. května 1945, když dorazily do Prome, kde byla hlavní silnice a železnice do Mandalaje, kde přecházela přes řeku Irrawaddy.
Další postup pak zachytil historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 168., kde píše, cituji:
„Pohoří Pegu Yomas odděluje dvě velká říční údolí – údolí řeky Irrawaddy od Sittangského. S postupujícím XXXIII. sborem do Prome postupoval paralelně také 4. sbor. Jeho indická 5. a 17. pěší divize, spolu s 255. tankovou brigádou postupovaly tak rychle, že se do Touongoo dostaly hned po Hondových jednotkách, takže obrana města nebyla tou dobou ještě řádně připravena. 17. divize, které stále velel generál Cowan, spolu s obrněnými jednotkami stále k postupu směrem k Pegu, kam dorazila 22. dubna 1945. Pegu bylo tehdy velké město, na které Cowan velmi nerad vzpomínal, protože odtud v roce 1942 ustupoval. Přes toto město však procházela silnice a železnice vedoucí do Rangúnu, takže jeho obsazením byla japonským jednotkám, které zamýšlely ustupovat z Rangúnu do Moulmeinu odříznuta cesta. Pegu bylo vlastně strategicky daleko důležitější než Rangún. Japonci si to dobře uvědomovali a město bránili o to zuřivěji. Cowanovi se jej však podařilo po třech dnech vysilujících bojů dobýt. Všechny akce nešly ale podle plánu. Monzun přišel toho roku již začátkem května (tedy nikoli 15. května) a plánované akce na dobytí a obsazení Rangúnu se neuskutečnila. Stalo se totiž něco neočekávaného.“


Použité historické podklady Pacifik 2.
- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Dokumentární seriál Letadlová loď Enterprise; díl čtvrtý Krvavé ostrovy Santa Cruz.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P.Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:


viewtopic.php?t=8051&start=620
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931-1945 (2)“