Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 52.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 52.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 52.


Burma_Camp_June_1944_May_1945_Wiki_22.jpg


Zde viz mapu oblasti Barmy, na které jsou zachyceny boje do května 1945 (v levém spodním rohu náčrt), kdy spojenecké jednotky vstoupily do Rangúnu. Mapa je majetkem Wikipedie a zde byla upravena.
Zachycená fakta hovoří o tom, že Admirálu Lordu Mountbattenovi byla prý v této válce dána poslední šance k naplánování velkého (obojživelného) kombinovaného (obojživelného) útoku války. Sám tuto akci nazval Operace „Dracula“ a jejím cílem bylo dobytí Rangúnu. Lord v ní velice spoléhal na to, že se IV. sboru podaří obsadit letiště v Toungoo do 25. dubna 1945. Odtud pak měla spojenecká letadla startovat k akcím, kdy měla podporovat útočící jednotky Spojenců. Spojenecký IV. sbor byl pak rychlejší a letiště v Toungoo obsadil již 22. dubna.


Lord_Mountbatten_Arakan_tour_22.jpg


Zde viz admirál, Lord Mountbatten. Foto je majetkem Wikipedie.
Na celé Operace „Dracula“ se podílely i bitevní a letadlové lodě, lehké křižníky, torpédoborce, vyloďovací plavidla, minolovky, transportní lodě a spolu s nimi i letecké jednotky. Útok tam tehdy prováděly pozemní jednotky z indické 26. divize a gurkhský paradesantní prapor indické 50. paradesantní Brigády.
Bylo 1. května 1945, když hlídkové letadlo RAF, při svém letu nad Rangúnem, spatřilo velký bílý nápis na střeše rangúnského vězení pro válečné zajatce. Bílý nápis nesl velká slova, která šla snadno z letadla přečíst a zněla: „JAPÍCI JSOU PRYČ“. Historické zápisy říkají, že si piloti hlídkových letadel nejprve mysleli, že jde o nějakou léčku, ale když přečetli další nápis: „VYSTRČ DRÁP“ je přesvědčil o opaku (jednalo se o sousloví „ukaž prst“ - bylo za války jedním ze žertovných oslovení mezi příslušníky RAF).
Bylo 2. května 1945, když na rangúnském letišti přistál se svým letounem, jeden z pilotů RAF, a našel letiště zcela opuštěné. Runway byla však tak rozbombardovaná, že bylo téměř nemožné odtud odletět.
Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 169., píše, cituji:
„Pilot tedy odešel do doků, nasedl do sampanu a odplul vstříc flotile lodí mířící k Rangúnu. Jedinými ztrátami v této akci bylo několik gurkhských parašutistů, které zasáhly spojenecké bomby při přípravě na pozemní útok. Již 20. dubna 1945 si japonský generál Kimura (nový velitel japonské 15. armády) uvědomil, že při rychlém postupu nepřátelských jednotek k Pegu je nutné zesílit japonskou obranu na řece Sittang a neriskovat udržení Rangúnu. Byl rozzuřen na nejvyšší míru, když z tak vzdálených míst, jakými je Singapur a Saigon, přišly od důstojníků nemajících ani ponětí rozkazy, aby byl Rangún udržen za každou cenu. Podobné roztržky pak měl také se svými podřízenými veliteli, kteří se zdráhali opustit Rangún a chtěli jej bránit do posledního muže.
Nakonec se Japonci z města stáhli těsně před příchodem Britů. Během této doby se o záškodnické akce snažil také Subhas Chandra Bose se zbytky své Indické národní armády. Kimura se pak stáhl se svým velitelstvím do Moulmeinu, za což jej později japonští historici označili za zbabělce.“

Generál Kimura opustil Rangún a s ním i své jednotky umístěné v oblasti pohoří Pegu Yomas, kde je zanechal svému osudu. Zbytky těchto japonských jednotek, měly pak v oblasti pohoří Pegu Yomas za úkol zničit spojenecké oddíly IV. a XXXIII. sboru. Stalo se však, během května a v začátku června, že byli japonští vojáci, z nichž většina přežila hrozné bitvy o Kohimu a Imphal, prakticky zlikvidováni. Ty japonské jednotky, kterým se podařilo uprchnout přes řeku Sittang, čekaly v Karenských vrších početné místní gerily. Když pak japonský velitel podepisoval kapitulaci, hovořilo se v tomto dokumentu o 153 000 vojácích na japonské straně. Ve skutečnosti jich však bylo méně než 60 000. Na str. 169., 170., ještě napsal historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, cituji:
„Frank Owen, vydavatel zpravodajských listů SEATS, prožil vlastně celou barmskou válku a psal o důležitých událostech. Tvrdí, že znovudobytí Barmy 14. armádou ze severu bylo ‚činem, který ještě nikdo předtím nedokázal vykonat‘.“ (Frank Owen, Campaign in Burma, str. 147).
Historik na str. 170 ještě na závěr dodává, cituji: „Japonské armády utrpěly poslední a definitivní porážku od 14. armády a to v bitvách u Sangshaku a Kohimy, při dlouhých bojích okolo imphálského obranného pásma, u Shenamu, Bishenpuru, Podsangbamu, Nungshigumu a Molvomu. Při těchto bitvách a hlavně při bojích o Kohimu a Imphal, se podařilo zastavit postup japonských vojsk. Následně došlo k velkým bitvám o Mandalaj a Meiktilu, a pak také k nenásilnému obsazení Rangúnu. Toto vítězství se však zrodilo právě v bitvách o Kohimu a Imphal.“


VÍTĚZSTVÍ V BARMĚ A JEHO DŮSLEDKY.
Pověst o tzv. „Zapomenuté armádě“, kterou 14. armáda v průběhu války v Barmě získala, nešlo tak zcela jednoduše pod dojmem ostatních válek v Asii a hlavně v Evropě, tak lehce odstranit, nebo je uvést na pravou míru. A to právě proto, že jiné důležitější události tehdejšího světového dění zapříčinily, že palcové titulky britských či amerických novin během války a po ní o bojích v Barmě vůbec nehovořily.
K obsazení Rangúnu, kterým vlastně vyvrcholila celá válka proti Japoncům v Barmě, došlo 3. května roku 1945, tedy jen několik dní předtím, než se vzdaly všechny německé jednotky a byla podepsána kapitulace.
Je lehké si představit, čemu dali tehdejší novináři přednost. Historici většinou píší, cituji:
„Euforie, která zmítala celou Evropou po ukončení války, odvedla obyčejné lidi od toho, aby se zajímali o to, co se stalo někde na Dálném východě, byť by to byla sebedůležitější věc. Poté, co na Hirošimu a Nagasaki dopadly v srpnu téhož roku atomové pumy a Japonsko bylo nuceno kapitulovat, již nikdo nepřemýšlel o zásluhách 14. armády v Barmě. Tyto boje však měly na porážku Japonska nemalý podíl.“
Když historici probírali všechny důsledky celého tažení v Barmě, zjistily, že jsou „méně radostné, než by se na první pohled zdálo“. Celé dění v Barmě se tehdy i potom zdálo jaksi podivné, což se snaží naznačit i jeden z mnoha historiků, kteří se válkou v Barmě zabývali.
Britský historik David Rooney ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 171., dospěl k vysvětlení podivností vítězství v Barmě svým bližším prostudováním zákulisí celého barmského tažení a tamějšího koloniálního řízení země, a pak doslova píše, cituji:
„V poslední fázi války získal Mountbatten podporu mladého barmského vůdce Aung Sana, který sice do jisté míry spolupracoval s Japonci, ale Mountbatten předpokládal, že s jeho pomocí se podaří udržet Barmu v britském společenství národů. Proti této politice však vystupoval bývalý místodržitel Dorman-Smith, o kterém Mountbatten kdysi prohlásil, že ´jeho schopnost klamat sám sebe je prostě ohromující´. Nedlouho potom byl Aung San zavražděn. Barma téměř okamžitě ohlásila vystoupení ze společenství národů /SN/ (leden 1948) a její další osud byl velmi pohnutý. Kmeny severu (Karenové a Kachinové) odmítly uznat svrchovanost Rangúnu, což vedlo k několika desetiletím vlády tvrdého vojenského režimu. Mnoho veteránů si tehdy položilo otázku, zda jejich válečné oběti stály vůbec zato.“
Ale i ve Velké Británii se postupně národní chápání celé války v Barmě, začalo po válce měnit.
Vznikla organizace, která se jmenovala „Burma Star Association“ (Asociace Barmská hvězda), později jedna z nejlepších společností v zemi sdružující bývalé vojáky. Nově vzniklá organizace pak více než 50 let udržovala stálé povědomí o válečných úspěších 14. armády, která přinesla vítězství nad Japonci. Snahy a práci Asociace Barmská hvězda, podpořil i generál Slim, který se stal polním maršálem, náčelníkem generálního štábu Britského impéria a nakonec i dokonce australským generálním guvernérem. Maršál Slim je také autorem knihy Defeat into Victory – Z porážky vítězství, která byla vydána v roce 1956. Pověst maršála Slima, stejně jako jeho autorita po válce ještě víc tím vším vzrostly. Trochu vady na kráse přinesl pro Slima film - Burma Victory – Vítězství v Barmě, z roku 1945. Tento film se o maršálu, tehdy generálu Slimovi zmiňuje jen velice letmo. Jak šla historie, vznikl videosnímek o hlavních událostech v Barmě 1944, který byl vyroben v roce 1990, ale ten už o bojích v Barmě nehovořil vůbec.

Asie_PACIF_1_16_12_general_Slim.jpg



Zde viz foto generála Slima, velitele 14. armády, pozdějšího britského maršála. Foto je volně na mnoha webech.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 52.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 53.
Ono vlastně poválečné chápání barmské války do značné míry záviselo na výkladu generála Slima, kterého všichni dlouho brali, jako jednoho z nejlepších spojeneckých velitelů. Tak se stalo, že když byla nespravedlivě přehlížena barmská válka (to po chvíli, kdy byla na výsluní), byl obraz této války rychle trochu pokřiven. Nikdo sice nechtěl popírat zásluhy generála Slima a 14. armády na vítězství nad Japonci, ale stále zůstávala nevyjasněná kapitola s Wingateem a jeho Čindity.

Orde_charles_wingate_Wiki_33.jpg


Generálmajor Wingate, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Generál Slim sice po smrti Wingateea projevil velkou míru účasti a smutku, ale již ve své knize neváhal generála Wingatea očernit a znevážit. Nejhorší ze všeho bylo, že kniha „Defeat into Victory- Z porážky vítězství“ – se pak bohužel stala příkladem a historickým podkladem pro ostatní spisovatele a historiky, kteří se zabývali válkou v Barmě a Čindity. K tomu britský historik David Rooney ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 172., přikládá svou vlastní další úvahu, která zní, cituji:
„Při zpětném pohledu na události, které se odehrály během ostrých sporů mezi Slimem a Wingateem, a následné kontraverze, zda a jakou měrou Činditové vůbec přispěli k porážce Mutagučiho vojsk, je velmi významné, že po Wingateově smrti nebylo více než 10 let po kritice jeho způsobu boje ani vidu, ani slechu. Až kniha Defeat into Victory – Z porážky vítězství, vydaná v roce 1956 (později také 3. díl knihy Official history, od Kirbyho) znovu rozvířila hladinu okolo Wingateových jednotek a jejich účelnosti.
Slim měl při psaní své knihy již hodnost generálního guvernéra a ze svého sídla v Cambeře musel kontaktovat mnoho svých kamarádů a známých. Není pochyb o tom, že se spojil také s Kirbym, který pro něj znamenal nejdůležitější zdroj informací. Takže je celkem pravděpodobné, že mnoho věcí proti Wingateovi získal právě od Kirbyho, o jehož negativním přístupu k Wingateovi se všeobecně vědělo.
Po vydání knihy Defeat into Victory- Z porážky vítězství (1956) a Official history (1962) se mnoho těch, kteří chtěli psát o událostech v Barmě, obrátilo k těmto knihám, jako ke zdrojům důvěryhodných informací.“

Z těchto informací, které poskytuje Rouneyho historický rozbor, ale i jeho celá kniha Vítězství v Barmě (vyšla v Plzni v roce 1995, jako 1. vydání), jasně plyne, že vždy stál a stojí na straně generála Wingatea a prostudování všech historických děl jasně říká, že Wingateovy Čindité rozvrátili týl japonské 15. armády, čímž urychlili jejich porážku za hranicemi Barmy a v Barmě.
Je proto zcela na místě napsat, že kniha, kde Kirby útočí na generála Wingatea byla skutečně neodůvodnitelná. Posuďme i kdo byl Kirby, byl to důstojník na generálním velitelství v Dillí a s generálem Wingatem se několikrát ostře pohádal právě kvůli účelnosti jeho jednotek. Tak tento samý Kirby byl o několik let později (po roce 1944) požádán, aby sepsal historii barmské války. Už další spisovatel Bidwell tehdy psal, že Kirby „pomstil se, jak jen mohl“ (Bidwell, str. 40) a začal ve svém díle pak dál přetvářet generála Wingatea, podle svého cítění…!
Britský historik David Rooney ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 172., k těmto pocitům píše, cituji:

„Typicky kirbyovským pokusem znevážit Wingateovy zásluhy je poznámka, která se vztahuje k první činditské výpravě, a že Wavell ´dovolil Wingateovi ověřit si své zmatené teorie v době, kdy jeho operace měla strategicky jen velmi nepatrný dopad‘. Ve skutečnosti však právě tato výprava v mnohém změnila přístup japonského velení k celé barmské válce a vedla také k Wingateovu úspěchu v Quebecku.
Dále se Kirby pokouší zesměšnit Wingateovu mluvu a jeho plán ‚Pevností‘. Píše, že ‚Wingate používal svá vojska jako normální pěchotu, na což nebyla ani vycvičena, ani vyzbrojena‘. Tato jeho poznámka je však více než zavádějící, neboť zcela zkresluje koncepci ‚Pevností‘, která se výborně osvědčila například na Broadwayi. A Kirby pak pokračuje ve svém útoku.
‚Wingate neměl ani potřebné znalosti, ani stabilní a vyváženou povahu, která je pro velké vůdce nezbytná‘.
Snad největší urážkou Wingatea je však následující Kirbyho tvrzení, že ‚jako hrálo v jeho plánech důležitou úlohu pečlivé načasování celé akce, je celkem možné, že i svůj odchod ze světa předem naplánoval‘. (Autorem je zde Kirby, díl 3., s. 233.).“

Každému, kdo toto vše přečte je celkem jasné, že s důstojníkem, pozdějším spisovatelem Kirbym nebylo něco v pořádku. Nejméně to musela být uražená ješitnost.
Všeobecně pak je možno konstatovat, že „Oficiální historiografie barmské války nezveřejňuje běžně názory generálů, a tak Kirbyho třídílný útok na Wingatea ukazuje nesmyslnou hloubku jeho zášti“. To napsal historik David Rooney ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 173.
Když došlo k vydání jeho knih – (Official History 1., 2. a 3.) – podali na úřad vlády ostrý protest dva bývalí Čindité – brigádní generál Mead a také sir Robert Thomson. Navíc Sir Robert Thomson později napsal, že „celá tahle kniha je jen fušeřinou nějakého ´nýmanda´, který se s Wingatem v žádném ohledu nemůže srovnávat“. (Thomson, Make for the Hils, Vypravte se do Hils. str. 73.)
Dostavilo se také ocenění pro generála Wingatea, a to nečekaně z té druhé strany. Jeden z historiků, který citoval prohlášení japonského generála Mutagučiho, velitele 15. armády, cituji: „činditské útoky sice přímo nezastavily naše snahy u Kohimy, ale měly destruktivní vliv na naše vojska zde umístěná“. Bohužel, význam této ocitované věty se tehdy podařilo zamlžit, to proto, že mnoho autorů jí citovalo, ale bez části, která následovala po spojce „ale“ (píše historik Tulloch, str. 269). Další z důkazů o nepostradatelnosti Činditů pak podal také letecký maršál Sir Philip Joubert, který prohlásil, že zde byla viditelná snaha zdiskreditovat Čindity.
K celému případu pak své konečné slovo píše britský historik David Rooney ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 173., cituji zde vše, co jako konec své knihy k tomu napsal:

„Jednou z obětí této kampaně byl také generál Calvert (velitel 77. Divize v činditské pevnosti Broodway. Nejúspěšnější činditský velitel), jehož zásluhy několikaměsíčního vedení Činditů až do bitvy o Mogaung, byly zcela zapomenuty. Nerad vzpomíná na jeden večer roku 1944 v důstojnickém klubu v Díllí, kde nějaký vysoký důstojník prohlásil, že Wingateova smrt bylo to nejlepší, co se mohlo v britské armádě přihodit. Později večer byl dotyčný generál vhozen do kašny. Útočníka se nepodařilo vypátrat.
Nyní, kdy je k dispozici více materiálu a pramenů ke studiu, musí být očištěna zneuctěná památka Wingatea a jeho činditských jednotek. Wingate byl rozporuplný člověk, se kterým se dalo někdy jen těžko vyjít. Jak řekl Mountbatten: ´Pro nadřízené generály byl jako žihadlo v zadnici´. Ale jakkoli rozporuplná a nepřístupná byla jeho povaha, mělo mu být, nejen v knize Official History, dáno čestné místo vedle ostatních. Byl totiž vynikajícím a statečným vojákem stejně jako výborným a inteligentním velitelem. Tato věc musí být vyjasněna, abychom mohli ve správném světle posuzovat bitvy o Kohimu a Imphal a aby mohla být napsána poslední kapitola dějin barmské válka.“


general Calvert_ (vlevo), Wikipedie_88.jpg


Generál Calvert (zcela vlevo), foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.
Po přečtení mnoha historických podkladů a studiu Operace Thursday, se zcela ztotožňuji s vyjádřením britského historika Davida Rooneye, která vyjádřil ve své knize – Vítězství v Barmě, a dalších historiků, kteří popisují podobně, nebo stejně, zásah Činditů v týlu japonské 15. armády generála Mutagučiho. Týlu Japonců, který se podařilo Činditům velice silně rozvrátit.
Kdo ví, co byl ve válce týl – dnes Logistika - tak ví, oč jde.


Použité historické podklady Pacifik 2.

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Dokumentární seriál Letadlová loď Enterprise; díl čtvrtý Krvavé ostrovy Santa Cruz.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P.Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=620
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931-1945 (2)“