Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 54.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 54.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 54.

Wikimedia_New_Guinea_Area_44.jpg

Papua Nová Guinea, náčrt je majetkem Wikimedie a zde byl zmenšen.

2.1 Nová Guinea, „Kokoda“, směr japonských útoků na Port Moresby.
Nejprve je třeba se seznámit s děním na, tehdy ostrově Papua Nové Guinea, který byl svěřeneckým územím, od SN (Společenství Národů, po válce vznikl název OSN) pro Austrálii a Nový Zéland, země, které byly vlastně vtaženy do druhé světové války v prosinci 1941 a to i v Tichomoří (předtím již od začátku II. světové války bojovaly po boku Velké Británie i v severní Africe). Než však dorazila tehdy pomoc z USA a slíbená pomoc i z Velké Británie, musely si jmenované země pomoci v Tichomoří samy. A zde si dovolím citovat pana profesora Davida Hornera, který v, Kapitola 8., jeho studie nazvané: „ Příspěvek zemí ANZAC (Australian and New Zealand Army Corps)“, článek s názvem:
AUSTRALIE A NOVÝ ZÉLAND V TICHOMOŘSKÉ VÁLCE., kniha - PRŮVODCE VÁLKOU V PACIFIKU – Od Pearl Harbour po Hirošimu, editor DANIEL MARSTON.
, originál 2005 Osprey Publishing Limited, B4U Publishing s.r.o., Minská 13, 616 00 Brno První vydání 2013
., dál doslova napsal, cituji:
„Tichomořská válka mnohem více zatížila Austrálii, především proto, že se na rozdíl od Nového Zélandu stala cílem přímých útoků. Japonské bombardéry napadly severní přístav Darwin a japonské jednotky se vylodily v australské Papui stejně jako na svěřeneckém území Společnosti národů – Nové Guineji. Taková hrozba vyžadovala plnohodnotnou obranu. Mimo to měla Austrálie sedm milionů obyvatel, zatímco Nový Zéland jen 1,6 milionu. Disponovala také mnohem větší průmyslovou základnou, a proto byla její schopnost vypravit a udržovat vojenské jednotky v poli mnohem větší. A konečně novozélandská vláda rozhodla, že i přes vypuknutí války v Tichomoří soustředí nadále své hlavní vojenské úsilí na válku v Evropě. Hrozba japonské invaze jí zjevně připadala mnohem vzdálenější než Australanům.“
Seznamme se tedy ještě s dalšími odlišnostmi obou zemí ANZAC, se kterými do války vstupovaly. Odlišnosti byly mezi Austrálií a Novým Zélandem již částečně ve válečném úsilí a i potenciálu ozbrojených sil. Jedno bylo společné, že obě země měly před válkou jen nepatrné množství armády, a také v tom, že jejich pozemní síly tvořily tzv. „milice na částečný úvazek“. Již v roce 1939 oba tyto státy dobrovolně vytvořily expediční sbory, které měly sloužit v Evropě a na Středním východě. Zde pak tzv. 2. Australský imperiální sbor (2. nd AIF, Second Australian Imperial Force) – „druhý“, protože první sloužil v předchozí 1. světové válce – tvořily čtyři pěší divize. Tři z těchto divizí (6. pěší divize, 7. pěší divize a 9. pěší divize) bojovaly na Středním východě v letech 1940 a 1941. 8. pěší divizi stáhla Austrálie blíž k domovu – tehdy se většina vojáků přemístila do Malajska, ale jednotlivé prapory byly rozmístěny na Nové Británii, na ostrově Ambon a na Timoru.
Základ 2. novozélandského expedičního sboru (2. NZEF, Second New Zealand Expeditionary Force) tvořila Novozélandská divize, která tehdy sloužila v letech 1940 a 1941 také na Středním východě.
Podobné též bylo, že obě země měly jen malá válečná loďstva, která v letech 1940 – 1941 působila, jak mnozí určitě vědí, pod britským velením na vzdálených válčištích. Obě země tehdy prakticky nedisponovaly žádnými vlastními továrnami na stavbu lodí. Tento handicap stěžoval rozšiřování námořnictva a samozřejmě i doplňování velkými válečnými loděmi. Teprve v průběhu 2. světové války dokázala Austrálie začít stavět korvety a menší plavidla, ze kterých pak budovala své námořnictvo. Dalším problémem bylo, že jak Austrálie, tak i Nový Zéland měly během 2. světové války velké potíže při nákupu moderních letadel, a to jak ve Velké Británii, tak i v USA, protože oba tyto dodávající státy měly svou velkou spotřebu. Je jasné, že tak měly země ANZAC problém rozšířit své malé letecké síly určené k ochraně domácího území. Velký plus a obdiv sklízel fakt, že obě země ANZAC dodávaly velký počet mužů do programu pro výcvik letců ve Velké Británii – „a tento závazek plnily po celou válku. Po vypuknutí války v Tichomoří se ocitly v ohrožení ze strany Japonska. Dopad této hrozby a způsob jakým se s ní vyrovnaly, byl u každé země jiný.“
Generál Douglas MacArthur, krátce jeho osobnost a vojenská služba.
(*26. ledna 1880 Little Rock, Arkansas – +5. dubna 1964 Washington, D.C.).
Zde si však nejprve řekněme, jak reagovala USA na ohrožení Austrálie a na zapojení ANZACu do války v Tichomoří. Víme, že generál Douglas MacArthur byl prezidentem Rooseveltem odvolán z poraženého a obklíčeného území Filipín, a od února, března, a v dalších měsících roku 1942 měl vytvořit, a také vytvořil v Austrálii velitelství, které bylo známé, jako „Velitelství jihozápadní pacifické oblasti“.

Douglas_MacArthur_Wikipedie_55.jpg


General Douglas MacArthur, foto je majetkem Wikipedie.
Známá jsou také fakta, která popsal profesor David Horner v, Kapitola 7., své studie nazvané: „Válka generála MacArthura, TAŽENÍ V JIŽNÍM A JIHOZÁPADNÍM PACIFIKU“, kniha - PRŮVODCE VÁLKOU V PACIFIKU – Od Pearl Harbour po Hirošimu, editor DANIEL MARSTON, originál 2005 Osprey Publishing Limited, B4U Publishing s.r.o., Minská 13, 616 00 Brno První vydání 2013. Zde se dozvídáme, že dne 30. března 1942 předstoupil generál Douglas MacArthur před americké novináře, kteří na něj tehdy čekali u jeho vlaku severně od Adelaide v Austrálii. Na jejich dotazy, co dál, generál tehdy doslova řekl, cituji ze str. 125 článku: „Prezident Spojených států mi nařídil prolomit japonské obležení a pokračovat z Corregidoru do Austrálie za účelem, jak jsem to pochopil, zorganizovat americkou ofenzívu proti Japonsku. Jejím prvním úkolem bude osvobodit Filipíny. Já jsem prošel a já se vrátím.“ (K tomuto výroku patří poznámka redakce knihy editora Marstona – MacArthur Calls at Adelaide. Adelaidský Advertiser. – český překlad - Hovory v Adelaide. Adelaidský inzerát. 21. března 1942. Na rozdíl od MacArthurových životopisů, které se o místě a čase MacArthurova prohlášení vyjadřují jen mlhavě, noviny uvádějí, že výrok pro novináře zazněl při přestupu z jednoho vlaku na druhý na zastávce Terowie severně od Adelaide 20. března 1942 ve 14 hod.).
V již zde tedy popsaném výroku generála MacArthura, byl vlastně stanoven cíl spojeneckého vojenského tažení v jihozápadním Tichomoří na celých dalších dva a půl roku. Je zde však pochopitelně opomíjen generálův nezájem o fakt, že se předtím Winston Churchill a prezident Roosevelt předtím dohodli, že přednost a cíl má „nejdřív Hitlerova porážka“ (beat Hitler first).

Churchill_Wikipedie_22.jpg



Britský ministerský předseda Winston Churchill, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.


Franklin_Delano Roosevelt_1944_Wikipedie_22.jpg


Franklin Delano Roosevelt 1944, president USA, foto je majetkem Wikipedie. Zde byl snímek zvětšen.
Je jasně patrné, že i tehdy generál MacArthur považoval znovu obsazování Filipín za svoji osobní „křížovou“ výpravu, které chtěl podřídit všechno ostatní tažení v Pacifiku. V dalším textu nás na str. 125., svého článku pan profesor David Horner seznamuje s generálovou cestou, cituji:
„Při cestě na jih – nejdříve letadlem, později rozhrkaným vláčkem nekonečnou pustinou australského vnitrozemí – ke svému úžasu zjistil, že v Austrálii je pouze asi 25 tisíc amerických vojáků. Začali sem přijíždět v prosinci 1941 při cestě na Filipíny. Poté, co se Filipíny dostaly do izolace, vojáci v Austrálii zůstali.
Když Američané začali konečně shromažďovat síly pro pozdější ofenzívu, přijížděly další jednotky. Ve vlaku z Adelaide do Melbourne slyšel MacArthur další podrobnosti o nedostatečné obraně Austrálie. ‚Bože, smiluj se nad námi!‘ zvolal“
. (historickým podkladem je: Clayton James, D. ‚The Years of MacArthur: 1941 – 1945. Český překlad: MacArthurovy roky 1941 – 1945. Boston: Houghton Mifflin Company, 1975. Str. 109.).
V době, kdy generál MacArthur, přebral funkci velitele v Austrálii, mu bylo 62 let, a měl za sebou již dlouhou a na tehdejší dobu velice záslužnou vojenskou kariéru. Zkráceně si řekněme, že za ww1 sloužil nejprve jako náčelník štábu divize a o něco později pak velel Brigádě. Po 1. Světové válce se v roce 1930 stal náčelníkem štábu Armády Spojených států. V této posledně jmenované funkci sloužil pak pod prezidentem Rooseveltem, se kterým se, jak se vyjadřují kulantně mnohé historické podklady: „v mnoha otázkách rozcházel“.
Když později z americké armády odešel do výslužby, stal se vojenským poradcem filipínské vlády. Do služby v U.S. Army, byl znovu povolán již v červenci roku 1941, když byl pověřen velením jednotek armády na Dálném východě. Mnohým, kteří čtou historiografii je známo, že jeho mise na Filipínách, v době kdy je napadlo Japonsko, nebyla úspěšná. Tehdy, během krátké doby, zničili Japonci jeho letectvo ještě na zemi a pozemní armáda se pak musela stáhnout na poloostrov Bataan, kde jí čekala pohroma.
„Měl být zbaven velení, ale Roosevelt potřeboval nějakého známého generála k vylepšení americké reputace v Austrálii.
MacArthura porážka na Filipínách hluboce zasáhla. Rezervovaný, inteligentní, v americké armádě stejně tak nenáviděný jako obdivovaný velitel byl přesvědčen, že jeho údělem je vést spojenecké armády k vítězství v Pacifiku. Generálporučík George Brett, kterého MacArthur střídal jako nejvýše postaveného amerického důstojníka v Austrálii, ho popsal takto: ´Brilantní, temperamentní sobec. Hezký muž, který dokáže být okouzlující jako nikdo jiný, nebo hrubě nevšímavý k potřebám a přáním lidí okolo´.“
/historickým podkladem pro poslední poznámku je zde – „Brett, G. H. – dílo - The MacArthur I New. True - Český překlad: MacArthur, kterého jsem znal. Pravda. Říjen 1947. Citováno v Mc Carthy, D. South-West Pacific Area-First Year. Canberra: Australian War Memorial, 1959. – překlad - Mc Carthy, D. Oblast jihozápadního Pacifiku - první rok. Canberra: Australský památník války, 1959. Str. 20.
Píše na str. 125., a 126., profesor David Horner v, Kapitola 7., své studie nazvané: „Válka generála MacArthura, TAŽENÍ V JIŽNÍM A JIHOZÁPADNÍM PACIFIKU“, kniha - PRŮVODCE VÁLKOU V PACIFIKU – Od Pearl Harbour po Hirošimu, editor DANIEL MARSTON, originál 2005 Osprey Publishing Limited, B4U Publishing s.r.o., Minská 13, 616 00 Brno První vydání 2013.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 54.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 55.
Je pochopitelné, že jak jeho přátelé historičtí spisovatelé, tak i lidé, historičtí spisovatelé, kteří generála MacArthura nemuseli, nezapomněli ani na jeho chyby a různé prohřešky, kterými se však já zde zabývat nebudu. Spíše jen napíši, že i navzdory všem jeho chybám, se mu podařilo získat důvěru nejen australské vlády, což bylo vzhledem k místu jeho velitelství a působení to nejdůležitější, měl i důvěru jejich armády, stejně jako měl důvěru u mnoha vojáků a důstojníků v americké armádě. Generál MacArthur, jak bylo vždy jeho zvykem, hned od počátku po převzetí funkce, tlačil na Sbor náčelníků štábů USA, aby mu poslali více vojáků, „a pomalu dával dohromady své nové velitelství“.
Byla to Austrálie, která nejprve dodala převážnou část pozemních jednotek, a Spojené státy dodávaly většinu lodí, i když celkové počty byly nejprve stále nízké. I proto z počátku nepřicházela vůbec v úvahu žádná ofenzíva. Byly to tehdy Japonci, kdo byl aktivní a iniciativní, a jak již bylo napsáno – „Japonci bombardovali severní Austrálii a obsadili většinu Nové Guiney“.
Díky bitvě v Korálovém moři (7., a 8. květen 1942), konečně tak trochu polevil tlak na Austrálii ze strany Japonska, ve které však MacArthurovo - „Velitelství jihozápadní pacifické oblasti“, sehrálo jen nepatrnou roli. Většina amerických lodí, včetně dvou letadlových, totiž podléhala sousednímu velitelství, tedy „Velitelství Jižní pacifické oblasti“ v jehož čele tehdy stál viceadmirál Robert Ghormley.

Ghormley_Robert_33.jpg

Viceadmiral Robert Ghromley, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Což byla oblast, kam spadala větší část amerického válečného námořnictva se základnami na Novém Zélandu a Nové Kaledonii a podléhala admirálu Chesteru Nimitzovi na Havajských ostrovech.
Adm_Chester_Nimitz_1942_Wiki_22.jpg

Admiral Chester Nimitz 1942, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Byla to tedy Bitva v Korálovém moři a pak ještě více Bitva u ostrova Midway (začátek 4. červen 1942), „které změnily celý průběh války v jižním a jihozápadním Pacifiku.“
Japonské vrchní velitelství tehdy původně plánovalo dobytí Port Moresby (v australské části Nové Guineje) a jižních Šalamounových ostrovů a „izolaci Austrálie“ obsazením ostrovů „Fidži, Samoa a Nová Kaledonie“. Jenomže válečné okolnosti, stále se měnící situace, si vynutily odložit tyto plány na zabrání posledně jmenovaných ostrovů a soustředit se na dobytí Port Moresby, které by náhle pro Japonce představovalo možnost ovládnout Korálové moře. V červnu 1942 pak přišla bitva u Midway, která pro japonské námořnictvo znamenala ztrátu čtyř letadlových lodí a další větší obojživelné operace již byly hůře možné. A proto dostal 7. června 1942 generálporučík Haruči Hjakutake v Rabaulu rozkaz, aby naplánoval pozemní přesun přes téměř neprůchodné pohoří Owena Stanleyho do Port Moresby. Takovéto zmenšení rozsahu japonské ofenzívy již naznačovalo, že se – a to ve strategickém měřítku – průběh války začíná obracet. Japonci však ještě v té době byli pořád schopni spustit velmi nebezpečné ofenzívy. Scéna tak byla připravena pro všechny následné hlavní boje na ostrově Papua Nové Guinea.
Tady bychom si ještě měli říci, že již začátkem března roku 1942, se japonské výsadkové lodě, doprovázené křižníky a torpédoborci, přiblížily k severnímu pobřeží ostrova Papua Nová Guinea, kde jak zjistili japonští velitelé, je nečekal žádný velký odpor nepřítele. Japonci již dávno předtím věděli, že osady Salamaua a Lae (k vylodění došlo 8. – 13. března 1942) na ostrově Papua Nová Guinea, by pro ně měla znamenat strategickou výhodu, a to zejména tehdy, pokud se jim podaří obsadit, zvětšit a také zprovoznit všechna tamější letiště. Bylo to v rámci plánovaných mnoha dalších menších operací, které měly za úkol zlikvidovat zde nevelké předsunuté australské základny v prostoru jižního a jihozápadního Pacifiku.
K tomu pak český historik PhDr. Dalibor Vácha, Ph.D. (*1980), v knize – Válka stínů – Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943, str. 16., a 17. Nakladatelství Epocha s.r.o. Kaprova 12, 110 00 Praha 1 a Pražská vydavatelská společnost s.r.o., Na Poříčí 1048/28-30, 110 00 Praha 1, vyšlo v roce 2020, nalezl a píše, cituji:
„Vylodění proběhlo v poklidu, pouze okolo Salamaua se drobným australským oddílům povedlo provést sabotáže na vojenské i civilní infrastruktuře, během nichž docházelo ke krátkým přestřelkám s postupujícími Japonci. V zápětí se však spojenecká pěchota rychle stáhla, aby unikla pronásledování japonskou přesilou. Horší to bylo s počasím, operace probíhala v hustém dešti tropické bouře, která se posléze přesunula na sever, a tím zabránila letounům z Rabaulu provádět stíhací krytí nad oblastí.
Spojenci dokázali dostat k Lae a Salamaue bombardéry, jelikož v Port Moresby bylo počasí lepší. Letecký úder asi stovky spojeneckých strojů vyloďující se Japonce možná překvapil, ale nezpůsobil jim zásadní škody. Dvoumotorové Hudsony dokázaly pouze lehce poškodit dvě japonská nákladní plavidla, jeden torpédoborec a zabít několik málo Japonců, na klidný průběh vyloďovací operace jejich přepady vliv vlastně neměly. Nicméně letecké údery byly ochutnávkou toho, co mělo přijít v následujících týdnech.
Američané měli v rukávu eso, respektive hned dvě. K ohrožené oblasti se plnou parou blížily mateřské letadlové lodě USS Yorktown a USS Lexington. Letecké skupiny z obou plavidel se k cíli přiblížily ne od moře, ale po letu oklikou přes ostrov. Moment překvapení byl na jejich straně. Stejně jako fakt, že Japonci neměli prakticky žádné letecké krytí.“

No a je pak zcela jasné, že celá série leteckých náletů přinesla Japoncům velké ztráty. Byly potopeny tři důležité nákladní lodě, které byly vlastně tak těžce poškozeny, že musely najet na břeh. Čtvrtá nákladní loď šla ke dnu o několik dní později. Američanům se také podařilo poškodit i několik japonských bojových a dalších transportních plavidel. Při těchto vlnách náletů, ke kterým se připojily i povolané čtyřmotorové létající pevnosti B-17 ze základny v Townsville, zahynuly nebo byly zraněny na čtyři stovky Japonců. Američané mají zapsán jeden sestřelený střemhlavý bombardér a deset poškozených dalších letadel.

Boeing_B-17Es_1941_42_2.JPG


Americké čtyřmotorové létající pevnosti B-17Es, foto je na mnoha webech a zde bylo zmenšeno.


Všeobecně Guadalcanal a Papua Nová Guinea, 1942-1944.
I na naléhání generála MacArthura a jeho „Velitelství jihozápadní pacifické oblasti“, stejně jako „Velitelství Jižní pacifické oblasti“, rozhodli náčelníci generálních štábů ve Washingtonu o ofenzívě, která měla svůj hlavní cíl tehdy, v dobytí japonské základny v Rabaulu. V zasedání, při kterém k tomu došlo, náčelník štábu amerického námořnictva admirál King, „zuřivý zastánce tichomořského válčiště, však odmítl převést své jednotky pod MacArthurovu kontrolu.“ O ofenzívu se tedy měla obě výše jmenovaná velitelství podělit.
V řečené době (1942) jak víme, začali již Japonci budovat rozjezdovou dráhu pro své letectvo na ostrově Guadalcanal v Jižních Šalamounových ostrovech. A tak dostalo „Velitelství Jižní pacifické oblasti“, kterému velel admirál Ghromley, od náčelníků štábu rozkaz, aby Guadalcanal obsadilo (viz Pacifik 1). Admirál Ghromley, jak víme, k tomu dostal k dispozici, rozšířenou 1. divizi námořní pěchoty pod velením generálmajora Alexandera Vandergrifta. Jakmile by se 1. divize námořní pěchoty na Guadalcanalu vylodila, měl generál MacArthur obsadit na severním pobřeží Papuy oblast Buna, a to se svými oddíly Australanů a i Američanů. Tam pak měl nechat vybudovat přistávací dráhy pro letadla, která se měla stát oporou při postupu na Rabaul.
Jenomže všechny tyto optimistické plány Američanů a Australanů naneštěstí narušili Japonci, kteří tehdy na vybraná místa Bunu (Buna Sanananda a Gona), Sananandu a Gonu, na ostrově Papua Nová Guinea, zaútočili jako první.
Byla noc 21. července 1942, když se japonské přední jednotky vylodily u vesnice Buna, a na místě se setkaly jen se slabým odporem Australanů. Ve stejné době dostal japonský generálmajor Tomitaro Horia, velitel japonské skupiny Jižní moře rozkaz, aby se svými oddíly zaútočil přes téměř neprůchodné pohoří Owena Stanleyho do Port Moresby.
Až v této době pak začal také generál MacArthur vysílat své posily na území ostrova Papua Nová Guinea.
Zde pak ještě stojí za zmínku, že ještě o něco dříve, tedy v květnu roku 1942, zpravodajský důstojník u MacArthurova „Velitelství jihozápadní pacifické oblasti“, zcela podcenil význam dešifrovaných zpráv, které doslova naznačovaly přípravy na pozemní útok Japonců v oblasti ostrova Papua Nová Guinea.
Dne 7. srpna roku 1942 se pak vylodila americká námořní pěchota na Guadalcanalu, což Japonce v oblasti zcela vyvedlo z rovnováhy. Bylo to i proto, že Japonci byli vytlačeni z prostoru, kde budovali své letiště a Američané letiště rychle ovládli a dobudovávali jej do provozuschopného stavu (pozdější Hendersonovo letiště).
Při nejbližší příležitosti pak Japonci posílali svá letadla z Rabaulu na Guadalcanal.
Protože viceadmirál Fletcher se svým loďstvem opustil předčasně vody okolo Guadalcanalu, vystavil tak zbylé obojživelné loďstvo japonským útokům.
V srpnu roku 1942, došlo k bitvě u ostrova Savo, když japonskému loďstvu velel admirál Mikawa a japonským křižníkům se podařilo potopit australský křižník Canberra a tři americké křižníky.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 54.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 56.
Austrálie a japonská hrozba 1941-1944.
Do války v Tichomoří, byli Australané zataženi, hned od samého jejího začátku, tedy po japonském útoku na Pearl Harbour, po 7. prosinci 1941. A zvláště pak po vějířovitých útocích Japonců, na další jejich sféry zájmů. Již v polovině měsíce ledna roku 1942 zasáhla do bojů v Malajsku australská 8. divize a utrpěla tam těžké ztráty. Tehdy zaznamenala Austrálie 1 700 mrtvých a 1 300 raněných. Navíc pak 15 tisíc australských vojáků padlo v Singapuru do japonského zajetí. Ve stejné době už také bojovaly australské prapory na Nové Británii, Ambonu, Timoru a Jávě. Bohužel, v tomto případě většina vojáků a důstojníků australské armády padla též do zajetí a asi celá jedna třetina z nich též v zajetí zahynula.
Tohle vše co je zde napsáno znamenalo, že australská armáda utrpěla hned v začátku války v Pacifiku velké ztráty a nějakou dobu tak pro Austrálii vyvstalo nebezpečí, že by v případě napadení Japonskem, měla země velké problémy a v dané době se tak obávala japonské invaze. Jenomže tato země nebyla jen nějaký „Nazdárek“. „Zkušené 6. a 7. (australská) divize se nicméně vracely do Austrálie, i když 9. australská a Novozélandská divize zůstávaly na Středním východě, kde se zúčastnily hlavních operací v roce 1942.“
Když pak americký generál MacArthur přebíral v dubnu roku 1942 velení „Jihozápadní pacifické oblasti“, snažily se australské jednotky dostat na válečné stavy, tedy rychle posilovaly své jednotky. Také zde si dovolím citovat pana profesora Davida Hornera, který v, Kapitola 8., jeho studii nazvané: „ Příspěvek zemí ANZAC (Australian and New Zealand Army Corps)“, článek s názvem:
AUSTRALIE A NOVÝ ZÉLAND V TICHOMOŘSKÉ VÁLCE., kniha - PRŮVODCE VÁLKOU V PACIFIKU – Od Pearl Harbour po Hirošimu, editor DANIEL MARSTON, originál 2005 Osprey Publishing Limited, B4U Publishing s.r.o., Minská 13, 616 00 Brno První vydání 2013., str. 148., a 149., dál doslova napsal, cituji:
„Sedmá a část šesté divize se vrátily do Austrálie. Divize domobrany (většinou odvedenci) přešly do služby ´na plný úvazek´. Pět pěších divizí domobrany, dvě jezdecké divize domobrany a obrněná divize AIF /Second Australien Imperial Force/ (ve stádiu formování) byly rozmístěny k obraně Austrálie. Některé z lodí Australského námořnictva (RAN, Royal Australian Navy) se vrátily do domovských vod, ale celkový počet velkých lodí, křižníků, klesl na čtyři. Křižník HMAS Sydney byl potopen v listopadu 1941 a v březnu 1942 šel ke dnu také Perth.
Australské královské letectvo (RAAF, Royal Australian Air Force) se sice rychle rozrůstalo, nicméně trpělo nedostatkem moderních letounů.
Australská levicová vláda, v jejímž čele stál ministerský předseda John Curtin, se cítila ohrožena invazí, a zavedla proto přísná válečná opatření, včetně nasazení mužů a žen do válečného průmyslu. Rodící se australský průmysl začal produkovat lodě, letadla, děla a elektrická zařízení.
V reakci na hrozbu podřídila australská vláda všechny své síly MacArthurově velení a důrazně podporovala jeho snahu přimět Spojený sbor náčelníků štábů (USA), aby do Austrálie poslal další vojáky. Generál MacArthur se stal hlavním Curtinovým vojenským poradcem a měl neuvěřitelný vliv na (australskou) vládu.“


John_Curtin_and_MacArthur_Wiki_22.jpg


Zde viz foto ministerského předsedy Austrálie Johna Curtina s generálem MacArthurem 1942, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Všechny pozdější historické studie dění v Austrálie pak většinou hovoří o tom, že tímto krokem, MacArthur poradcem ministerského předsedy Curtina, se všeobecně očekávalo, že generál MacArthur bude v čele spojeneckého velitelství (australsko-amerického), ale on prý jen žárlivě vyřadil ze svého štábu všechny australské důstojníky a k tomu závdavkem vlastně ještě i všechny důstojníky amerického námořnictva.
Tehdy se stal Velitelem jeho pozemních sil Australan, a to generál sir Thomas Blamey, známý tím, že byl velice tvrdým a zkušeným důstojníkem, který předtím velel také Astralanům na Středním východě, ale sám MacArthur už kul pikle, jak zabránit tomu, aby velel americkým jednotkám přímo v poli.
Zároveň však u MacArthura, veleli jeho námořním a leteckým silám Američané a Australané a v případě vzdušných sil i existovaly i nizozemské jednotky s veliteli stejné národnosti.
Sám generál MacArthur později každému tvrdil, že se rozhodl bojovat proti Japoncům na Nové Guinei hned po svém příjezdu do Austrálie. Skutečnost, jak říkají historické dokumenty, byla tak trochu jiná a po příjezdu to ostatně nepřicházelo v úvahu. To proto, že tehdy přece neměl dostatečné, ani námořní ani letecké prostředky, které by podpořily vysazení velkých pěších jednotek na Nové Guinei. Tam byla v jím řečené době jen menší posádka australské domobrany a pár jednotek RAAF. A až teprve po bitvě v Korálovém moři začal generál MacArthur pomalu posílat na Novou Guineu nějaké posily, když své nejlepší jednotky, 7. australskou pěší divizi, si stejně ponechával v zázemí pro nějakou větší a dobře připravenou ofenzívu. Tehdy jen své „Velitelství jihozápadní pacifické oblasti“ přesunul z Melbourne do Brisbane (tedy z jihu Austrálie, trochu více na východ tohoto světadílu).

Osvobozování Papuy Nové Guinei.
Své druhé a největší vylodění na ostrově Papua Nová Guinea, provedli Japonci v noci 21. července 1942 u městečka Buna na severním pobřeží Papuy. Některé dokumenty historiografie píší, že toto vylodění ponechalo generála MacArthura nejprve lhostejného. Proti Japoncům u Buny tehdy stál nedostatečně vycvičený a také poměrně špatně vyzbrojený australský 39. prapor domobrany, který se zapojil ihned do zoufalého boje s ústupem po tzv. „Kokodské stezce“. Japonci chtěli, po této pro ně vůbec neprozkoumané „Kokodské stezce“, která navíc vedla přes vysoké pohoří Owena Stenleyho, dosáhnout Port Moresby.
K tomuto problému kokodské stezky a pohoří Owena Stenlyho píše na str. 27., píše český historik PhDr. Dalibor Vácha, Ph.D. (*1980), v knize – Válka stínů – Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943, str. 16., a 17. Nakladatelství Epocha s.r.o. Kaprova 12, 110 00 Praha 1 a Pražská vydavatelská společnost s.r.o., Na Poříčí 1048/28-30, 110 00 Praha 1, vyšlo v roce 2020, následující fakta, cituji:
„Stezka měří několik desítek kilometrů a jejím největším problémem – respektive problémem kohokoliv, kdo ji chce zdolat – je převýšení. V nejvyšším bodě dosahuje necelých 2 600 metrů nad mořem a není to pouhé neustálé stoupání (mimochodem nejvyšší hora pohoří Owena Stenleyho je Mount Victoria s 4 073 metry nad mořské výšky). Překonat strmé srázy nahoru a pak zase dolů a zase nahoru v nepředstavitelně obtížných klimatických podmínkách připomíná horor. John Corbert z 2./16. australského praporu AIF si zapsal: Ńejhorší bylo chodit nahoru a dolu… Podívat se nahoru a vidět tisíc schodů a říkat si, musím vylézt až tam nahoru. A pak člověk vyleze nahoru a kouká se dolů z dalšího kopce a vidí tisíc schodů na druhé straně dolů a říká si, sakra, musím slézt až tam dolů… postup byl skoro zanedbatelný. Víte, tolik se snažíte a nedostanete se vlastně nikam. Vzdušnou čarou – někdy to trvalo hodiny a hodiny – jste mohly urazit nějakých čtyři sta yardů (asi 370 metr – poznámka Dalibora Váchy). To vám vážně dokázalo zkazit morálku – měli jste pocit, že se nehýbete z místa.“
/Historickým podkladem pro českého historika Dalibora Váchu zde byl Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody, Canberra., 2011., str. 17.

Muly_Kone_ 25 liber_Kokoda_Wiki_22.jpg

Ilustračně: Muly a koně táhnou 25 liberní dělo po Kokodské stezce, foto je majetkem Wikipedie.
Ještě snad ze stejného historického podkladu dodávám. „Stezka z oblasti Port Moresby k vesnici Kokoda měřila zhruba 90 km a potom ještě 160 km od vesnice Kokoda k Buně.“

Kokodamap_11.jpg

Zde viz mapu Papui, na které je vyznačena Kokodská stezka a to s místy japonského vylodění Gona, Sanananda a Buna a i s místy bojů. Mapa byla na několika webech a zde byla zmenšena.
Navíc pak v nižších polohách jsou nejkritičtějším místem paradoxně místa, ve kterých chybí souvislý přikrytí porostem džungle. To proto, že se tam slunce opírá do lidí a tak mnoho vojáků například na Brigade Hill trpělo úpalem. Naopak, ve vyšších polohách okolní teplota pochopitelně klesala a v kombinaci se studeným deštěm se museli vojáci obou bojujících stran třást zimou a oblékat se do všeho co vlastně měli, nebo našli.
V oblasti pohoří Owena Stanleyho a Kokodské stezky to ještě zdaleka nebylo vše co způsobovalo neskutečné problémy. Kokodská stezka vlastně nebyla pouze jedna trasa. Jednalo se totiž místy o celý komplex stezek, cest a cestiček, které postup jednotek a veškeré vojenské operace více než komplikovalo. Voják a důstojník si nemůže představit, že by šlo kokodskou stezku na nějakém místě prostě přehradit a vznikne zábrana, překážka, o kterou se bude nějako dobu do zničení obránců bojovat…! V boji o stezku, tehdy, nedisponovala ani jedna bojující strana tolika vojáky, aby byly schopni provést úplnou uzávěru a vždy existovala nějaká možnost, kudy šlo obránce obejít a zaútočit jim do zad či z boku.


Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Dokumentární seriál Letadlová loď Enterprise; díl čtvrtý Krvavé ostrovy Santa Cruz.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P.Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=640
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931-1945 (2)“