Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 57.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 57.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 57.

New_guinea_Lae_Salamaua_55.png


Zde viz mapu, na které je Milne Bay, Milneova zátoka. Mapa je majetkem Wikipedie a zde byla zmenšena. Patrna je i Bona, Kokoda, spojení pak vede po Kokodské stezce k Port Morsesby a také je zachycena i Salamaua a Lae.
Když se již v březnu roku 1942 vzdalo Císařské Japonsko a jeho Vrchní velení plánů na obsazení Austrálie, začalo se více soustřeďovat na to, aby Austrálii a Nový Zéland pokud možno izolovalo od bojů v Tichomoří, což samozřejmě zcela nešlo. Svého cíle izolovat Austrálii a Nový Zéland, chtěli tehdy Japonci dosáhnout tím, že obsadí Port Moresby, Šalamounovy ostrovy, souostroví Fidži, Samou a Novou Kaledonii. Kdyby se Japoncům podařilo, rychle se zmocnit Port Moresby, měli by základnu, odkud by jejich letadla mohla ovládat Korálové moře a mohli by zároveň útočit na australskou pevninu. Nikdo jim tehdy neviděl do hlavy. Třeba plánovali to, že když si zajistí Port Moresby, budou moci změnit své plány a provedou velký obojživelný výsadek na australskou pevninu. Jak si zaspekuloval i pan profesor David Horner, který v, Kapitola 8., své historické studie nazvané: „ Příspěvek zemí ANZAC (Australian and New Zealand Army Corps)“, v článku s názvem: AUSTRALIE A NOVÝ ZÉLAND V TICHOMOŘSKÉ VÁLCE., kniha - PRŮVODCE VÁLKOU V PACIFIKU – Od Pearl Harbour po Hirošimu, editor DANIEL MARSTON, originál 2005 Osprey Publishing Limited, B4U Publishing s.r.o., Minská 13, 616 00 Brno První vydání 2013., str. 148., a 149., a poté dál doslova napsal, cituji:
„V každém případě bylo pro Spojence životně důležité Port Moresby udržet.
Když MacArthur konečně pochopil vážnost situace, poslal na Novou Guineu australskou 7. divizi. Ještě než se na místě rozvinula, zahájili Japonci 26. srpna (1942) svou hlavní ofenzívu v Milneově zátoce a pozemním útokem podél Kokodské stezky u Isuravy. V bažinách v džungli zálivu zahnala jedna brigáda z australské 7. divize a jedna brigáda domobrany japonské námořní pěšáky zpět a donutily je k evakuaci.



Douglas_MacArthur_Wikipedie_55.jpg

Generál Douglas MacArthur, foto je majetkem Wikipedie.
Mezitím se zdecimovaný 39. prapor australské domobrany účastnil nerovného boje u Isuravy, i když australské posily přicházely. Večer 26. srpna začala 21. Brigáda (AIF) pronikat na bojiště, aby 39. prapor vystřídala. Generálmajor Horie, velitel japonských sil v jižních mořích, měl asi 13 500 vojáků v dobře sestavených bojových skupinách. Tvořilo je pět praporů pěchoty, horské a protiletadlové dělostřelectvo a ženijní a stavební jednotky. Všechny jednotky samozřejmě nemohly být nasazeny, takže se podle realistického odhadu u Isuravy střetlo pět tisíc útočících Japonců asi s 1 800 Australany."

gen_Horia_Tomitaro_1942_33.jpg

Generál Tomitaro Horie, foto je majetkem Wikipedie, bylo zde zmenšeno.
Takto vzniklé bitvě u Isurawy, nebo též 1. Kokodské bitvě, dali australští historici, a my se to dočteme, že úplně oprávněně, přívlastky a pochvaly takovéhoto typu: „jedna z nejdůležitějších bitev v australských dějinách“, nebo také „Hrdinství se stalo běžným“.

První Kokodská bitva, boje od Buny ke hřbetu Imita.

Kokodamap_11.jpg

Zde viz mapu Papui, na které je vyznačena Kokodská stezka a to s místy japonského vylodění Gona, Sanananda a Buna a i s místy bojů. Mapa byla na několika webech a zde byla zmenšena.
Nejprve si zde řekněme, že Australané již během poloviny července 1942 poslali své dva prapory (poměrně chabě vycvičené domobrany) na Kokodskou stezku, která vedla přes velice obtížný terén pohoří Owena Stanleyho v centrální oblasti ostrova Nová Guinea, popsaný již v předchozím článku. (viz Č 56.). Tyto dva prapory se měly doslova prodrat na severní pobřeží u vesnice Buna, kde měly připravit a vybudovat prostor s letištěm a zázemím takové základny, včetně její obrany. Výhledově se odtud měly začít dělat výpady proti v březnu vyloděným japonským silám, které mezitím vybudovaly v oblasti Lae a Salamaua své základny na ostrově Papua Nová Guniea. Zde pak český historik PhDr. Dalibor Vácha, Ph.D. (*1980), v knize – Válka stínů – Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943, str. 26., 27., Nakladatelství Epocha s.r.o. Kaprova 12, 110 00 Praha 1 a Pražská vydavatelská společnost s.r.o., Na Poříčí 1048/28-30, 110 00 Praha 1, vyšlo v roce 2020, nalezl ještě nějaké upřesnění a k celé této historické informaci a píše, cituji:
„Po 21. červenci (/1942/, japonském vylodění u Lae a Salamaui, viz mapa v úvodu) se asi tři tisícovky císařských vojáků, některé prameny a literatura uvádí i čísla přesahující tři a půl tisíce mužů, vylodily u Buny a začaly japonský postup po komodské stezce vstříc slabším Australanům. Možná je dobré upřesnit, že japonské armádní síly se vylodily u Basabua, nedaleko Buny, kdežto pozemní síly Císařského námořnictva u Gony. Nakonec v místních kotvištích vstoupilo na pevnou zemi dobře čtrnáct tisíc japonských vojáků.
Velitelem japonského výsadku byl jednapadesátiletý, zkušený generálmajor Tomitaro Horie, který neočekával nic jiného než slavné vítězství, a rozhodně nebyl v tomto očekávání osamocen.“

Po samotném vylodění Japonců se pokoušelo Spojenecké letectvo vyloděná vojska a jejich lodě bombardovat, jenomže letadel tam přiletělo málo. A tak byl výsledek bombardování – poškozena jen jedna nákladní japonská loď a jeden torpédoborec.
Při prvém pozemním střetu u Buny pak byl jeden japonský důstojník zastřelen, při přestřelce s rychle ustupujícími australskými velmi malými oddíly (2 až pět lidí), které neměly vůbec žádnou šanci zadržet lavinu vyloděných Japonců. Malé australské oddíly ihned ustupovaly směrem ke Kokodské stezce. Všechny historické zápisy se shodovaly na faktu, či předpokladu, že tento jediný mrtvý japonský důstojník, možná představuje veškeré tehdejší ztráty na životech utrpěné při „pozemních bojích“, v té prvé fázi japonské invaze na pevninu v oblasti Bony.
Kalkuluje se pak s tím, že úvodním „pozemním“ střetnutím na území ostrova, je setkání japonských pozemních sil s menšími oddíly, či odřady PIB (Papuan Infantry Battalion), který byl složen převážně z domorodců. Domorodí Papuánci využili prý tehdy velice dobře své znalosti tamějšího, pro ně domácího terénu, a povedlo se jim chytit i japonské průzkumníky do pasti. Jenomže prý netrvalo dlouho a Papuánci byli vytlačeni zpět, protože jich bylo málo, pouhých několik desítek, a byli vybaveni jen lehkými pěchotními zbraněmi, což ani na přední jednotky Japonců nestačilo.
Australská domobrana se tehdy stahovala po Kokodské stezce do pohoří Owena Stenleyho. Při cestě se pokusila zničením provazových mostů přes řeku Francisco Japonce alespoň na chvíli zdržet. Jednalo se skutečně jen o malé zpomalení. Už i my víme z popisu terénu (viz Č 56.), že na Kokodské stezce šlo jen velice těžko provádět přehrazení či nějaké léčky.
Já zde ještě na okraj pře líčením bojů na Kokodské stezce připomenu, tak trochu i další obtíže, které tehdy měly obě strany před sebou, když začínaly velice těžkou a krvavou bitvu. Je úplně na místě říci, že si šlo jen těžko představit horší místo a prostředí, ve kterém se První bitva o Kokodsou stezku měla odehrávat. Vždyť tato stezka byla nejen hornatá, viz popis předchozím článku, ale stezka se kroutila hustou džunglí a také přes divoké horské potoky. Nutno si i domyslet, že všechny zásoby, včetně munice, museli na frontu dopravit domorodí nosiči a stejně tak zpět pak museli odnášet jak raněné tak i mrtvé vojáky! Počasí strašné, přes den horko a vlhko, jak se blížila noc a pak v noci, všechny bojující vojáky bičoval studený déšť. Není možné se pak divit, že velmi brzy onemocněli mnozí vojáci i důstojníci tropickými chorobami. Armády se vojákům pokoušely shazovat na padácích vše potřebné, ale je psáno, že většina shozů končila „v úžlabinách pokrytých džunglí“.
Takovým prvým místem, kde se Australané mohli vůbec odhodlat k většímu odporu než jen nějaké to skryté ostřelování čela postupující japonské kolony a poté úprk do krytu džungle, byla vesnice Gorari. U vesnice Gorari dne 25. července roku 1942 rota australského B 39. praporu milice, či domobrany, společně s četami PIB (Papuan Infantry Battalion), provedla větší přepad postupujících Japonců. Tito Australané a Papuánci měli v léčce k dispozici jen jeden kulomet Lewis a také lehký kulomet Bren. Jejich rozmístění pak představovalo vlastně hlavní opěrné body této improvizované obranné linie, které přetínalo v příhodném místě Kokodskou stezku.
Tento přepad z léčky byl zaznamenán jako povedený, neboť japonští průzkumníci, kteří s sebou, jak bylo u japonských pěších jednotek tehdy nejen v Malajsku zvykem, stále ještě vlekli jízdní kola, skončili nakonec i s koly rozstříleni v krvi. Velitel japonského předního oddílu zareagoval velice rychle a povolal posily včetně kulometů a minometů a celou tuto australsko-papuánskou léčku nechal rozbít. Australané pak spořádaně ustoupili po Kokodské stezce směrem k další vesničce Oivi, zatímco papuánskou pěchotu v přední linii japonský protiútok u vesnice Awala fakticky rozprášil.
Zde pak český historik PhDr. Dalibor Vácha, Ph.D. (*1980), v knize – Válka stínů – Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943, str. 29., Nakladatelství Epocha s.r.o. Kaprova 12, 110 00 Praha 1 a Pražská vydavatelská společnost s.r.o., Na Poříčí 1048/28-30, 110 00 Praha 1, vyšlo v roce 2020, píše, cituji:
„Papuánci se rozprchli a vnořili se do džungle, kterou znali ze všeho nejlépe, správně předpokládali, že tam budou mít největší šanci přežít. Nicméně je pravda, že velká část Papuánců se nikdy k jednotce, která se znovu scházela v Oivi, nevrátili. Nepadli, nebyli zajati, prostě dezertovali.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 57.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 58.
Jednou z několika chyb, které jsou v bojích na ostrově Papua Nová Guinea, vyčítány japonským plánovačům z Císařského generálního štábu, a o které píše Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997, že byli přesvědčeni, že část komodské stezky tvoří silnice – „jednalo se o fascinující nedostatek znalostí a špatný průzkum, který se jim měl brzy pořádně vymstít. Marně hledali žlutě vydlážděnou silnici ze zpravodajských svodek.“ Dodává historik COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012 str. 65. A též ze SAKAI Saburro, - což z japonského překladu tohoto japonského stíhače přinesl – CAIDIN Martin - SAITO, Fred, Zerra nad Pacifikem, Praha 1994, str. 129, pak ještě dodává: „Avšak mapy ostrovní džungle jsou naprosto jiné než divoká skutečnost dole pod hustým listovím. Japonské nejvyšší velení udělalo nesmírnou a osudovou chybu v plánování pohybu našich jednotek na Port Moresby.“
Australským oddílům z 39. praporu, se po vylodění Japonců, podařilo zastavit útočící oddíly nepřátel až u vesnice Oivi, kde se tehdy opevnilo několik desítek vojáků. Ti měli za úkol držet své pozice až do vystřídání nebo do vlastní smrti.
Byla noc z 26. na 27. července 1942, když velitel tohoto odřadu rozhodl, že nemá cenu se zde obětovat v předem ztracené bitvě a nařídil stažení všech zpět, k vesnici s názvem Kokoda. Když pak Japonci zaútočili s oddílem silnějším než prapor, tedy silami, které by jisto jistě obránce vyhladili, vyzněl útok do prázdna – okopy a opěrné body u Oivi byly zcela prázdné.
Ve stejném období konce třetí dekády srpna se velení v Port Moresby snažilo vyslyšet jednotky v poli a posílit je o další vojáky. Byly zvažovány možnosti použít přistávacích ploch ve vesnici Kokoda. Jenomže se okamžitě ukázalo velké množství problémů, jako je příliš malá kapacita velitelstvím použitých letounů, a k tomu se ukázalo, že je málo i letadel. Nakonec bylo do Kokody dopravena jen jedna četa roty D 39. praporu, zbytek vojáků se pak musel na místo dostat pěšky. Četa byla na místo vysazena před polednem a okamžitě vyrazila směrem k vesnici Oivi.
Útočné oddíly Japonců se dne 27. července přiblížili k vesnici Kokoda, která je přibližně v místě poloviny stezky a i proto dostala své jméno od Japonců – Kokodská stezka.
Samotná vesnice Kokoda leží na náhorní plošině pod pohořím Owena Stanleyho a před válkou byla, jakýmsi tamějším administrativním centrem v celé této oblasti. V okolí vesnice byly gumovníkové plantáže, a v samotné vesnici Kokoda bylo možno nalézt školu, nemocniční budovu a byla tam též právě malá, a i proto nebezpečná přistávací plocha, která byla tehdy využívána jen pro malá letadla pro dopravu pošty.
Australské oddíly měly tehdy ve vesnici Kokoda k použití v obraně, jen něco málo mezi 50 až 100 vojáky s lehkými zbraněmi, z nichž většina byla vyčerpána již těžkým bojem v Oivi. Proto, když byly spatřeny velké průzkumné oddíly japonských vojáků, bylo veliteli Australanů rozhodnuto vesnici Kokodu vyklidit.
Zde pak český historik PhDr. Dalibor Vácha, Ph.D. (*1980), v knize – Válka stínů – Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943, str. 32., Nakladatelství Epocha s.r.o. Kaprova 12, 110 00 Praha 1 a Pražská vydavatelská společnost s.r.o., Na Poříčí 1048/28-30, 110 00 Praha 1, vyšlo v roce 2020, píše, cituji:
„Jak to ve válce bývá, jednalo se trochu o komedii plnou omylů, a sice proto, že nedlouho po odchodu hlavních australských sil do Kokody dorazila šestice pěšáků, kteří se ztratili během ústupu od Oivi. Muži byli překvapeni, že ves je prázdná, sklady zásob spálené, letištní plocha zabarikádovaná. Neměli sílu pokračovat v pochodu, našli ve spáleništi skladu konzervy, které přežili oheň, najedli se a usnuli. Hned ráno pokračovali jediným logickým směrem – K Deniki. Tam se sešli s ostatními a překvapili velitele australského 39. praporu podplukovníka Williama Owena tvrzením, že vesnice Kokoda je Japonců prostá.“ /historickým podkladem je zde ANDERSON, Nicholas, To Kokoda, Na ostrov Kokoda, str. 33., Canbera 2011.
Po krátké velitelské poradě vydal velitel australského 39. praporu podplukovník William Owen rozkaz a všichni vyrazily zpět do Kokody, kam dorazili v poledne, hned druhý den, tedy 28. července. Australský předsunutý průzkum přitom hned zjistil, že Japonci vesnici nestačili obsadit a ani nebyla zjištěna nikde žádná léčka. Byl tak potvrzeny informace oněch šesti „ztracenců, kteří se nalezli“.
Australané se hned začali rozmisťovat na severním okraji vsi a budovali tam zároveň obranu. Znovu také zprovoznili přistávací plochu a ihned rádiem požádali o posily. Žádali především minomety, „které by při japonském útoku do svahu – na jehož vrcholu se drželi Australané – představovaly ohromnou taktickou výhodu.“
Jenomže k takovému posílení obrany vzduchem nikdy nedošlo, nad letištěm sice krátce zakroužila dvojice amerických nákladních letounů s posilami na palubě, jenomže piloti odmítli na tak krátké přistávací ploše prostě přistát… Stejný český historik pak dokončuje na str. 32., vše slovy:
„Pořádně ani netušíme, jak velký počet vojáků měl podplukovník Owen v Kokodě k dispozici, australský historik Nicholas Andesrson připomíná, že prameny zde nejsou moc nápomocné, v různých zdrojích lze najít počty obránců, které kolísají mezi osmdesáti a sto třiceti vojáky.“ /Anderson, To Kokoda, str. 33./.

Austral_30th_Brigade_officers_at_Port_Moresby_Wiki_22.jpg


Důstojníci 30. brigády, červenec 1942. Zleva doprava podplukovník Owen Kessels ze 49. praporu, brigádní generál Selwyn Porter, major Norman Fleay velící jednotce Kanga, podplukovník William Owen z 39. praporu a jeho zástupce major J. Findlay. Foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
Co je z australských historických pramenů známo je fakt, že se Japonci ke Kokodě přiblížili pouhé dvě hodiny poté, co Australané znovu obsadili své dobudované obranné pozice.
Postavení vybudovaná na hraně svahu sice tehdy ovládala stezku od Oivi, jenomže menší počet vojáků plukovníku Owenovi nedovoloval vytvořit nějakou dostatečně hlubokou obranu a velitel prý si moc dobře uvědomoval, že nemá ani dostatečně dobře zajištěná křídla. A to ani lidmi, ani zbraněmi. Když pak spojenecké letectvo nedokázalo v Kokodě vysadit posily, bylo kvitováno alespoň to, že se pokusilo pomoci australské obraně shozem zásob, převážně munice a potravin, komodit, kterých byl velký nedostatek.
A je zde zase jenomže. Jenomže nepřesnost v navigaci v džungli a prý též asi i silný vítr, byly příčinou, že podstatná část shozu skončila v japonských pozicích. „Synové Země vycházejícího slunce ocenili zejména konzervy“.


Kokoda_C 47_Wikipedie_11.jpg


Ilustračně: Americký dopravní letoun Douglas C-47 Skytrain shazuje zásoby australské 25. brigádě u vesnice Nauro v říjnu 1942. Foto je majetkem australského válečného muzea.
Japonci, jako i na ostatních válčištích, začali i zde u Kokody, svůj útok spolu se soumrakem 28. července. Nutno i zde dodat, že nejprve byla Japonci, jejich průzkumem, důkladněji prozkoumána obrana australského perimetru a samozřejmě i zde došlo k několika pokusům o obejití obrany.
Japonci byli na boj dobře připraveni, měli k dispozici minomety, které v boji způsobovaly obráncům nemalé ztráty a k dispozici měli i horské dělo, kterému se palbou podařilo vytvořit podmínky pro rozrušení australské obrany.
Po několika hodinách intenzivní palby horského děla a přispění i palby minometů nastoupila japonská pěchota s velkou přesilou vojáků do útoku., což už bylo vlastně 29. července 1942. Nejčastěji historická literatura uvádí, že hlavní japonský útok začal zhruba ve dvě hodiny ráno 29. července. Boje probíhali několik hodin a ztráty narůstaly - „Japonci útočili do kopce po otevřené stráni, umírali, neustávali v tlaku na panikařící obránce. Ti ztráceli jednoho velitele a důstojníka za druhým, což mělo neblahý vliv na jejich morálku“.
Bohužel nejhorší bylo, že byl smrtelně zraněn velitel praporu podplukovník Owen. Byl to zkušený veterán, který dobře věděl o křehkosti morálky svých vojáků, i proto, smrtelně raněn dál velel z bitevní čáry a stále se snažil vojákům dodávat svým vojákům odvahu. Chopil se své pušky a pálil po Japoncích jako každý jiný voják.
Záznamy říkají, že právě toto se mu vymstilo, protože ho ještě před rozedněním 29. července zasáhla kulka do hlavy. Zranění to bylo skutečně smrtelné, ale plukovník Owen ještě nějakou tu dobu žil. Když byl konec jeho minut života a následovala smrt, nedokázal si již nikdo z australských obránců představit, že by se dokázali ještě udržet a navíc ještě zvítězit.
Historik PhDr. Dalibor Vácha, Ph.D. (*1980), v knize – Válka stínů – Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943, str. 33., Nakladatelství Epocha s.r.o. Kaprova 12, 110 00 Praha 1 a Pražská vydavatelská společnost s.r.o., Na Poříčí 1048/28-30, 110 00 Praha 1, vyšlo v roce 2020, píše, cituji:
„Narušení obranné linie na několika místech vzápětí majora Willama Watsona, který se provizorně ujal velení, vedlo k rozkazu stáhnout se směrem k Deniki. První bitva u Kokody skončila relativně úspěšným australským ústupovým manévrem. Uvádí se, že obránci přišli o dvanáct mužů (z toho sedm padlých včetně velitele praporu), útočníci o několikanásobně víc, Japonci přiznaných pětadvacet padlých a zraněných se zdá být zamlčováním mnohem větších ztrát.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 57.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 59.
Historické zápisy píší o faktu, že Australané měli v konci obrany u vesnice Kokoda to velké štěstí, že brzy ráno dne 29. července roku 1942, byla v této části roku hustá mlha (jižní polokoule). Viditelnost tam prý tehdy i toho dne byla omezena na minimum.
Australané ještě stačili zničit v Kokodě letištní plochu, a v nastalé mlze se odpoutali od Japonců. Do cíle svého ústupu, do vesnice Deniki dorazili již během dopoledne. Většina vojáků byla v zuboženém stavu a zbylým důstojníkům se prý vůbec nedařilo vytvořit z dezorganizovaného, panikařícího davu opět nějakou bojeschopnou jednotku. Při ústupu fungovala jen průzkumná činnost, nicméně bylo zaznamenáno, že se patroly obou bojujících stran se v mlze a hustém porostu míjely, a skutečné boje nikde neprobíhaly…!
Novým velitelem australské 39. praporu se stal major Allan Cameron, který se do vesnice Deniki prodral postupně 4. srpna 1942. Prvé co se mu tehdy podařilo, že do data převzetí nové funkce takřka prapor zreorganizoval a očekával s ním další japonský útok. Major Cameron předpokládal, že by však v dané době, bylo nejlepší na Japonce nečekat v obraně, ale rovnou na ně zaútočit. Jeho záměr tehdy podporovalo i velení v Port Moresby, se kterým byl ve spojení přes ne zrovna spolehlivé polní telefonní linky. Samotný prapor pak, stejně jako další oddíly, disponovaly radiostanicemi, které měly v ideálních podmínkách dosah nějakých 10 kilometrů, v husté džungli a hornatém terénu se však dosah radiostanice zmenšoval.

Radista_James_Pashley_33.jpg

Ilustračně: Rádiová souprava obsluhovaná signalistou Jamesem Pashleyem na Kokodské stezce. Foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zvětšeno.
Z psaného textu jasně vyplyne, že major Cameron nechtěl být jen pasívní, ale jak vyplynulo později, bylo to proto, že skutečně netušil, kolik japonských vojáků na něho bude útočit.
Nejen pod tlakem velení z Port Moresby, ale i z osobních důvodů své rozhodnosti – hned 5. srpna, tedy den po příjezdu, vyslal průzkum z Deniki směrem ke vsi Kokoda. Průzkum potvrdil vlastně ten fakt, že Kokodská stezka je plná záludností mnoha postraních tras. Jeho průzkumné oddíly a patroly objevily jednu trasu Japonci zjevně nekrytou. Cameron ihned nechal provést dvě mise stejným směrem a následně určil den 8. srpna jako den, kdy bude zahájen útok.
Ukázalo se však, že Japonci skutečně neseděli jen na jednom místě. Když tedy Australské útočné oddíly dne 8. srpna ráno opustili Deniki, dostaly se okamžitě pod hustou japonskou palbu. Australským průzkumným patrolám se sice podařilo objevit Japonci nehlídanou trasu k vesnici Kokoda, ale poněkud jim unikly, všechny ty japonské přípravy k obsazení vesnice Deniki. Rota C (39. Prapor) určená jako čelo australského útoku se pak tvrdohlavě začala probíjet krok za krokem dopředu, i když byla několikrát napadena japonskou palbou ze zálohy. Velice dobře na tom byla rota A, která postupovala prakticky bez potíží, až se dostala do vesnice Kokoda. Zde jí překvapil nejprve menší počet Japonců, které zčásti pobila, zčásti se jí podařilo vytlačit je do džungle.
Co bylo velice důležité, byla kořist, neboť se podařilo mimo jiné získat tolik potřebné a důležité zpravodajské informace – „Japonský deník a mapu“.
Oba cenné zpravodajské předměty, tedy jak deník, tak i mapu, pak nechal velitel roty A, naštěstí, poslat s touto cenou „zásilkou“, jen po jednom muži. Ten se, celým tím zmatkem různých přestřelek, a ve spleti všech cest a cestiček, dostal zdárně, mezi Kokodou až do Deniki. /Historickým podkladem je zde: ANDERSON, Nicholas, To Kokoda, Na ostrov Kokoda, str. 43., Canbera 2011. Pro nás vše vyhledal a píše český Historik PhDr. Dalibor Vácha, Ph.D. (*1980), v knize – Válka stínů – Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943, str. 34., 35., a 36. Nakladatelství Epocha s.r.o. Kaprova 12, 110 00 Praha 1 a Pražská vydavatelská společnost s.r.o., Na Poříčí 1048/28-30, 110 00 Praha 1, vyšlo v roce 2020.
V dalších bojích se pak rota D, stejně jako rota C dostaly do přestřelek v džungli a zastavily se. Tehdy nastala paradoxní situace, když rota A z australského 39. praporu držela vesnici Kokoda a rota C ze stejného praporu měla vesnici Deniki a na celém tomto úseku mezi vesnicemi docházelo ke střetům Australanů a Japonců. Když se pak japonské posily, po nějaké době, pohnuly z vesnice Oivi, zůstala rota A z 39. praporu 9. srpna v Kokodě v obklíčení.
Bylo tak jasné, že se celý australský útok nezdařil. Japonci byli ve velké přesile a navíc se ještě rozpadly veškeré australské komunikační linky, mezi jejich jednotlivými rotami. Z řečeného vyplývá, že tam vznikl velký chaos, který je nyní po tolika letech těžké hodnotit, a není se tomu spíše co divit, vzhledem k popsané členitosti terénu a tamější džungli. Jsou třeba zaznamenány takové tehdejší události, že např. rota D se pokusila navázat spojení s kteroukoliv další ze jmenovaných rot a vyslala spojky, které, když se ponořily do zeleného moře džungle, prostě zmizely a už o nich nikdo neslyšel…
Tehdy nový velitel australského 39. praporu, major Allan Cameron, prostě usoudil, že všechny další pokusy o vládnutí trasy z Deniki do Kokody a udržení vesnice Kokoda jsou zbytečné a jen by dál plýtval mužstvem, které skutečně ubývalo, a nějaké ty posily nebyly nikde hlášeny. Stejně jako se nikde nehovořilo o letecké ani jiné podpoře. A tak se, již 11. srpna, museli Australané stáhnout, což jednoznačně velel pud sebezáchovy. Prapor měl přece jenom trochu štěstí, že se k nim zcela rozstřílenými stezkami bitevního pole dostalo několik dobrovolných poslů z řad tamějšího místního obyvatelstva. Přinesli sebou zprávy, ze kterých si velení vyhodnotilo, jak vypadá „přibližný obraz situace“ a vše bylo promítnuto do rozkazu, že se mají všechny roty stáhnout do vesnice Deniki.
Dne 13. srpna 1942 Australané rozvinuli svou obranu tak, že před vsí Deniki, byly zakopány roty E., C a D a ostatní roty se pak stáhly i s velením jižně od Deniki. Japonci dál pokračovali v náporu. V řečeném útoku Japonců rota E, která se neúčastnila předchozích bojů, nesla celou tíhu prvních útoků nepřítele. Celý ten den 9. srpna se tvrdě válčilo, když odpoledne vše navíc znepřehlednil obvyklý hustý déšť a snad ještě mnohem hustější mlha. Australané se velmi brzy „začali (a oprávněně) obávat, že je Japonci obcházejí po křídlech, zatímco se čelními útoky a neustávající palbou snaží držet hlavní linii pod tlakem.“
Již také 14. srpna 1942 Australané zjistili, že Japonci jejich čelní rotu E obcházeli a zároveň jí tak odřezávali od roty C ve středu jejich obrany. Zprávy, které vyslaný průzkum přinesl z týlu, byly víc než znepokojující – „zvětšující se množství japonských pěšáků, kteří buď linii obešli, nebo ji prostě infiltrovali. Navíc císařští vojáci přesunuli před rotu C většinu minometů a doslova ji minometnou palbou zašlapali do bláta“.
Majoru Cameronovi nezbývalo nic jiného než nařídit ústup k dalšímu obrannému bodu, kterým byly Isurava. Ústup do Isuravy probíhal opět velice náročným terénem, který si vybral nemalou daň na morálce obou bojujících stran. Jednalo se o pohyby v horském terénu, kde sice řídla okolní vegetace, ale to vůbec neznamenalo, že by se dalo tvrdit o snadnějším pohybu či transportu se zraněnými. Australský 39. prapor v tu dobu disponoval jen zcela základní lékařskou péčí. To znamená, zranění vojáci a důstojníci byli jen trochu obvázáni, neboť na něco složitějšího prostě nebyl čas. Doslova se v historických knihách doby píše, že „trvalo týden než se mužům zraněným v Druhé bitvě o Kokodu a o Deniki dostalo skutečné lékařské péče v opravdové polní nemocnici“.
Bylo to i proto, že japonské přední předsunuté oddíly neustále udržovaly kontakt s australským zadním vojem. V té době se bojovalo o vesnici Isuravu, odkud japonské oddíly vytlačili taktéž australské obránce. Proti sobě pak měli Japonci stále zmiňovaný australský 39. prapor milice, který si počínal v ústupových bojích velice statečně, a který ve všem musel stále jen improvizovat. Měl nedostatek zákopového náčiní a své zákopy musel např., hloubit svými helmami. Také, jak bylo zde napsáno, měl tento prapor milice i smůlu na velitele (dva padli, to neznamená, že by ti velitelé byli špatní, naopak. Padli jen vždy v nepravý čas).
Všechny historické prameny píší o tom, že největší krvavou koupelí prošla z 39. praporu milicí, rota B, která v této džungli bránila Japoncům v postupu, a proti ní vždy stály jen japonské císařské oddíly pravidelné armády.
Ze stejných historických pramenů (ANDERSON, Nicholas, str. 68-69) vyplynulo, že:
U Isuravy proti sobě stálo šest tisíc Japonců (některé prameny říkají i pět tisíc) a méně než třetina toho počtu Australanů (nejčastěji se uvádí okolo sedmnácti až osmnácti set), příslušníků 39. praporu milice, 53. prapor milice a dva prapory čerstvě dorazivší AIF (2./14. a 2.16.). Přímo na frontové linii byly síly z hlediska počtu prakticky vyrovnané. Australané – přece jenom dokázali odolávat. Ale 29. srpna se situace měnila, domorodí otroci, dovezení korejští dělníci a japonští vojáci dokázali k Isuravě dopravit několik děl, z nichž nejnebezpečnější byly horské 75 mm houfnice. Neskutečným výkonem nebylo pouze dopravit houfnice na dané místo, ale také zásobování municí.“

Kokoda_Isurava_Wiki_22.jpg

Zde viz foto, na kterém se příslušníci 39. praporu se stahují po bitvě u Isuravy. Foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.


Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P.Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=640
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931-1945 (2)“