Bitva v zálivu Kula - Válka v Pacifiku č 77

[jarl]

Bitva v zálivu Kula

aneb

Omyl kontradmirála Ainswortha

Po japonském stažení z Guadalcanalu došlo k poklesu intenzity námořních bojů v jižním Tichomoří, což bylo částečně způsobeno vyčerpáním obou soupeřů. Vždyť Spojenci v prvních 15 měsících války ztratili 77 amerických, britských, australských a nizozemských velkých hladinových válečných lodí (od torpédoborců po letadlové lodě) a Nippon 46. Díky pokračující spojenecké ofenzívě se však v létě r. 1943 v oblasti Šalomounových ostrovů odehrála řada námořních bitev, ale tentokrát se jednalo o střetnutí menšího rozsahu bez použití letadlových a bitevních lodí, přičemž první se odehrálo v zálivu Kula.

Primárním důvodem bylo stažení amerických letadlových nosičů a moderních obrněnců na hlavní základnu v Pearl Harboru, aby odtud podporovaly ofenzivu ve středním Pacifiku, načež i nový velitel Spojeného loďstva admirál Mineiči Koga odvelel letadlové lodě a většinu bitevních lodí z jižního Pacifiku. To znamená, že velitel Oblasti jižního Pacifiku admirál Halsey přišel o většinu těžkých jednotek, takže jádro jeho sil nyní představovaly dva operační svazy, přičemž jádro každého tvořily čtyři lehké křižníky a osm torpédoborců.



Velitel Oblasti jižního Pacifiku admirál William Halsey

Třebaže se těžiště válečných operací mělo přesunout do středního Pacifiku, Spojenci zároveň hodlali prolomit tzv. „Bismarckovu bariéru“, takže naplánovali obsazení zbývajících Šalomounových ostrovů a vytlačení Japonců ze severního pobřeží Nové Guineje, což mělo umožnit i dobytí či alespoň neutralizování Rabaulu na Nové Británii, jenž představoval hlavní nepřátelskou základnu v této oblasti. Nejprve však mělo námořnictvo v rámci operace „Cartwheel“ obsadit Šalomounovy ostrovy, takže se námořní pěchota již 20. června vylodila na ostrově Rendova a 5. července začalo dobývaní Nové Georgie.

Na tomto ostrově Japonci zřídili důležitou námořní a leteckou základnu v Mundě, kterou byly odhodláni tvrdě bránit, tudíž se očekával přísun posil z okolních ostrovů jak do Mundy, tak do Vily na protilehlém ostrově Kolombangara. Tento úkol prováděly rychlé torpédoborce schopné pod rouškou tmy vylodit posily i náklad a před rozednění se vzdálit dostatečně daleko od pobřeží. Na japonských torpédoborcích stále sloužily skvěle vycvičené, odhodlané a v boji ostřílené posádky, spoléhající na svůj um a výtečná torpéda, a protože se konečně i na ně začaly alespoň sporadicky montovat radary, představovaly mimořádně nebezpečné soupeře.

Těchto lodí se však Nipponu začínalo nedostávat, neboť už v předchozím roce jeho flota v této kategorii utrpěla těžké ztráty a i na jaře 1943 šly v této oblasti ke dnu další cenné jednotky. Nejprve 6. března v noci svaz křižníků a torpédoborců vedený kontradmirálem Merillem v zálivu Kula zničil MURASAME a MINEGUMO, načež se 8. května u Rendovy po nárazu na miny a následném leteckém útoku potopily i OJAŠIO, KAGERÓ a KUROŠIO. Zuby vycenili i „američtí žraloci“, kteří od ledna do dubna potopili HAKAZE, OKIKAZE, ISONAMI a ÓŠIO. To zvětšilo počet jednotek této lodní kategorie ztracených od vypuknutí války na číslo 35, a jelikož japonské loděnice mezitím postavily pouze 14 torpédoborců, provozovalo Spojené loďstvo o 21 torpédoborců méně než na počátku války.

Krvavý prolog

V noci z 4. na 5. července 1943 došlo k vylodění 2600 spojeneckých vojáků na severním pobřeží Nové Georgie v kotvišti Rice majících za úkol znemožnit Japoncům přisouvat na ostrov posily z blízkého přístavu Vila. Muže plukovníka H. Liversedge přepravily transportní torpédoborce TALBOT, DENT, KILTY, WATERS, CROSBY, SCHLEY a MCKEAN, které kryly torpédoborce RALPH TALBOT, RADFORD, MCCALLA, GWIN a WOODWORTH s minolovkami HOPKINS a TREVER. Dálkové krytí zajišťoval kontradmirál Walden „Pug“ Ainsworth s 36. operačním svazem tvořeným lehkými křižníky HELENA, HONOLULU a ST. LOUIS a torpédoborci STRONG, NICHOLAS, CHEVALIER a O´BANNON.

Torpédoborec Strong

Ainsworth měl před samotným výsadkem ostřelovat Vilu a kotviště Bairoko na Nové Georgii. Těchto úkolů se ujali dělostřelci na křižnících, kdežto STRONG a NICHOLAS pálily na pobřežní baterie. Americký kontradmirál střelbu v 0:40 zastavil a zamířil na sever, kterýžto kurs jej přivedl k setkání s uskupením čtyř japonských torpédoborců přepravujících do Vily vojáky a zásoby. Jednalo se o SACUKI, JÚNAGI, NAGACUKI a vlajkový novotou zářící NIIZUKI nesoucí pátrací radar typ 21 schopný zachytit nepřátelskou loď už na distanci 20 000 m. Jevištěm jejich střetu se stal Kulský záliv oddělující ostrovy Nová Georgia a Kolombangara, jenž se stal zmenšenou obdobou proslulého „Průlivu se železným dnem“, neboť MURASAME a MINEGUMO měly brzy dělat společnost další japonské a americké válečné lodě, takže jej s trochou nadsázky můžeme přejmenovat na „Záliv se železným dnem.“

Jako první odhalil nepřítele japonský radiolokátor, načež se námořní kapitán K. Kanaoka rozhodl s vojáky na palubách neriskovat střetnutí se silnějším nepřítelem, tudíž nařídil změnu kursu na severozápad. Ještě předtím však NIIZUKI v 0:15 odpálil torpéda, načež jej napodobili i velitelé na JÚNAGI a NAGACUKI. Třebaže proslulá „Dlouhá kopí“ dělila od cíle obrovská vzdálenost 11 mil, šintoističtí bohové této noci přáli Nipponu, takže si Kanaoka dost možná připsal zásah torpédem na největší distanci v této válce.

Zatímco se torpéda tiše pohybovala pod hladinou zálivu Kula, Američané o této hrozbě neměli ani ponětí, jelikož teprve v 0:31 detekoval nepřítele radar na RALPHOVI TALBOTOVI. Nežli Ainsworth stačil zareagovat, spatřily hlídky na STRONGU torpéda a vzápětí už se jedno „Dlouhé kopí“ zarylo do jeho levoboku poblíž kotelny č. 1. Noční ticho přervala hlasitá exploze téměř 500kg bojové hlavice následovaná výbuchem kotlů a do roztrženého trupu se nahrnula voda s takovou rychlostí, že náklon lodě se zlomeným kýlem brzy překročil 40°.

Jako již mnohokráte předtím, Spojenci odmítali uvěřit, že japonská torpéda mají takový dosah, tudíž byli přesvědčení, že je odpálila ponorka. Fregatní kapitán Wellings se nevzdával naděje, že se zmrzačený torpédoborec podaří zachránit. Ainsworth v Kulském zálivu ponechal CHEVALIER a O´BANNON a sám odplul na sever, zatímco transportní uskupení provádělo výsadek. CHEVALIER si sice o levý bok STRONGU poškodil příď, ale námořníkům se podařilo mezi oběma plavidly natáhnout sítě a lana, po nichž začala posádka opouštět tonoucí torpédoborec. Tehdy ožily baterie na Kolombangaře pálící na nehybné soulodí, a třebaže jeden granát zasáhl STRONG, podařilo se během krátké doby evakuovat 241 mužů.

Eleanor Roseveltová vyznamenává kapitánporučíka Hugha Millera

Byť pobřežním dělům odpovídaly kanóny na O´BANNONU i CHEVALIERU, Japonci se zastříleli natolik, že fregatní kapitán McLean musel v 1:22 záchrannou operaci přerušit a krátce na to rozlomený STRONG zmizel pod hladinou. V jeho útrobách zůstali spojovací důstojník nadporučík B. Jetton a jeho pomocník poručík W. Hedrick, kteří přes rozkaz opustit loď do poslední chvíle ničili tajné materiály a šli ke dnu společně se svojí lodí, za což posmrtně získali vyznamenání Stříbrná hvězda.

Na místě katastrofy zůstaly trosky a desítky námořníků čekajících na záchranu, když tu v nitru potápějícího se vraku explodovaly hlubinné pumy a zranění způsobená tlakovou vlnou zabila či zranila mnoho nešťastníků. Zbytek později vylovily americké torpédoborce, ale přesto si potopení STRONGU vyžádalo 45 životů. Dalších 26 mužů bylo prohlášeno za nezvěstné. Patřila mezi ně i šestičlenná skupina vedená kapitánporučíkem Hughem Millerem, která doplavala k ostrovu Arundel. Po smrti dvou druhů zraněný Miller ostatním nařídil, aby jej nechali na břehu a pokusili se zachránit na vlastní pěst. Tělesně zdatný hráč amerického fotbalu se později zotavil a vyzbrojen ukořistěnými puškami a granáty vedl proti Japoncům až do poloviny srpna partyzánskou válku. Jeho „Robinsonáda“ trvala 43 dní, během nichž zhubl o 20 kg, a ukončil jí až přílet hydroplánu majora G. Lucka. Miller za své počínání právem obdržel Námořní kříž a Purpurové srdce, které mu na Halseyho velitelství slavnostně předala Eleanor Roseveltová - manželka amerického prezidenta

[jarl]

Bitva v Kulském zálivu

Generálporučík Imamura a viceadmirál Kusaka se prvním neúspěchem nenechali odradit, načež už 5. července opustilo základnu Buin na ostrově Bougainville uskupení kontradmirála Taruo Akijamy mající za úkol následující noci vylodit ve Vile posily a zásoby. K tomuto úkolu mu přidělili transportní torpédoborce MIKAZUKI, HAMAKAZE, MOČIZUKI, AMAGIRI, NAGACUKI, SACUKI a HACUJUKI, v jejichž útrobách se tísnilo 4000 vojáků, doprovázené torpédoborci NIIZUKI, TANIKAZE a SUZUKAZE.

Akijamovy lodě však už u krátce po vyplutí spatřil spojenecký pobřežní pozorovatel, jehož radiostanice informovala velitele Oblasti jižního Pacifiku o vyplutí dalšího „Tokijského expresu“ a admirál Halsey se jej rozhodl „vykolejit“ krátce před dosažením cílové stanice. Japonský rozhlas noční potyčku prezentovali jako vítězství Nipponu připadající na americký svátek Den nezávislosti, kteréžto selhání bylo třeba neprodleně napravit.

Kontradmirál Taruo Akijama

36. operační svaz vracející se Štěrbinou na Tulagi obdržel rozkaz vrátit se po dotankování paliva do Kulského zálivu a překazit nepřátelské záměry. Jako náhradu za potopený STRONG a lehce poškozený CHEVALIER přeplněný zachráněnými námořníky dostal Ainsworth torpédoborce RADFORD a JENKINS, jenž po dotankování a naložení munice v podvečer opustily Tulagi a pospíchaly k jádru jeho svazu. Ainsworth příležitost pomstít se za potopení STRONGU přivítal. „Jako všichni vlajkový důstojníci byl svědomitě vyškolen v používání bojové taktiky a nemohl se dočkat až jí vyzkouší v praxi.“ Píše Morison. „Takže když 5. července došla depeše od admirála Halseyho, že se „Tokijský expres“ nachází u Buinu, neprodleně v úžině Indispensable změnil kurs a vyplul 29uzlovou rychlostí.“

Po připojení RADFORDA a JENKINSE měli Spojenci k dispozici tři Ainsworthovy lehké křižníky a čtyři torpédoborce vedené námořním kapitánem F. McInerneym, což se jevilo jako dostačující síla, už jen z toho důvodu, že každý křižník nesl patnáct děl ráže 152 mm a osm ráže 127 mm. Kontradmirál Ainsworth začal v jižním Pacifiku sloužit až na přelomu let 1942 a 1943, takže neprodělal žádnou z brutálních nočních bitev svedených v průběhu guadalcanalské kampaně, a snad z tohoto důvodu se nechal ukolébat převahou v hmotnosti boční salvy a na této premise vystavěl svůj bojový plán.

Lehký křižník Helena

Rozhodl se rezignovat na překvapivé torpédové útoky a nepřítele zničit dělostřelbou, a protože plně nevěřil schopnostem kanonýrů zaměřovat podle údajů z radiolokátorů, pokládal za optimální dělostřelbu vedenou na střední distanci (7000 - 9000 m), přičemž torpédoborce měly následně dorážet poškozené jednotky. Tím ovšem vystavil americké lodě japonským torpédům, na což upozorňoval velitel HELENY námořní kapitán Charles Cecil, mající na paměti masakr, jenž japonská torpéda rozpoutala mezi spojeneckými křižníky v bitvě u Tassafarongy. Ainsworth si však svůj zámysl od veterána guadalcanalské kampaně rozmluvit nenechal, a tím kdo na tuto skutečnost doplatil nejvíce byli právě muži z Cecilovy posádky.

Po půlnoci 36. operační svaz obeplul mys Visu Visu na severozápadním pobřeží Nové Georgie, načež nechal velící kontradmirál snížit rychlost na 25 uzlů a vyhlásil bojovou pohotovost. Celá posádka stála na bojových stanovištích a čekala, kdy obsluhy radiolokátorů ohlásí polohu nepřátelských válečných lodí. Záliv Kula leží mezi ostrovy Nova Georgia, Arundel a Kolombangara, a je ze severu snadno přístupný, zatímco na jihu je nutné proplout úzkým průlivem Blackett ústícím do zálivu Vella.

Američané střežili severní přístupovou trasu, a protože oné noci byla snížená viditelnost, a panovalo přesvědčení že nepřítel nedisponuje radarem, kontradmirál Ainsworth očekával, že zastihnou Japonce nepřipravené. 36. operační svaz plul přibližně západním kursem. Přední voj tvořily NICHOLAS a O´BANNON, za nimiž řezaly vodu křižníky HONOLULU, HELENA a ST. LOUIS, zatímco JENKINS a RADFORD tvořily zadní záštitu, přičemž nikdo netušil, že nepřítel Spojence předběhl a nyní se pohybuje v hloubi Kulského zálivu.

Americký torpédoborec Nicholas

V 0:26 kontradmirál Akijama poslal k Vile transportní torpédoborce MIKAZUKI, MOČIZUKI a HAMAKAZE vedené námořním kapitánem C. Oritou, a protože hlídky ani obsluha radiolokátoru nehlásily nepřítele, v 1:43 odeslal k Vile i AMAGIRI, NAGACUKI, SACUKI a HACUJUKI námořního kapitána K. Jamašira, zatímco sám se zbývajícími třemi torpédoborci plul severním kursem, aby kryl vylodění před úderem z tohoto směru.

Tou dobou už přítomnost dvou nepřátelských uskupení zaznamenaly americké radary a Ainsworth nařídil prostřednictvím radiofonu obrat na jihozápad „všichni naráz“, aby se přiblížil na vzdálenost, kterou pokládal za optimální. Nejprve hodlal vyřídit Akijamovy torpédoborce, načež chtěl šestipalcová děla obrátit proti Jamaširovi. V 1:50 přešel na původní kurs, aby obnovil kýlovou linii a mohl využít plnou boční salvu. Jenomže tou dobou už spojenecké lodě odhalil i japonský radar, takže když NICHOLAS a O´BANNON v 1:54 začaly střílet, připravený Akijama odbočil mírně doleva a zvýšil rychlost na 30 uzlů, pročež současně odvolal Jamaširův odřad. Tehdy protivníky od sebe dělilo asi 9000 m, ale Ainsworthovy křižníky se k dělobití nepřidaly, takže palba neměla patřičnou účinnost.

Námořní kapitán McInerney nedostal povolení vypustit torpéda a jeho nadřízený váhal ještě tři minuty s povelem zahájit palbu z křižníků, takže se mezitím Japonci přiblížili na „vražedných“ 6200 m. Když kanonýři na HELENĚ, HONOLULU a ST. LOUIS tři minuty před 2. hod. konečně započali svoji práci, nečekali na první úspěch dlouho. Na NIIZUKI se snesla lavina oceli, které vlajkový torpédoborec nemohl odolat. Americké křižníky během několika minut vypálily na 2500 granátů ráže 152 mm, jenomže výsledky tomu neodpovídaly. Pravda, nešťastný NIIZUKI ztratil chod a brzy se proměnil v hořící vrak, jenomže jeho doprovod příliš neutrpěl, neboť TANIKAZE pravděpodobně unikl bez úhony a SUZUKAZE byl lehce poškozen. I Japonci zahájili palbu, ale kromě několika střepin dopadnuvších na HONOLULU žádný sukces nezaznamenali. I proto Ainsworth podlehl dojmu, že první nepřátelský oddíl rozdrtil, ale následující události daly za pravdu kritikům jeho bojového plánu.

Helena pálí z děl během bitvy v zálivu Kula

Američané ještě zcela nepřešli na bezdýmý střelný prach, takže pomerančově zabarvené záblesky u ústí děl spolehlivě prozradily jejich polohu, což synům Nipponu umožnilo srovnat skóre. Zatímco jejich protivníci s použitím torpéd trestuhodně váhali, SUZUKAZE a TANIKAZE těsně před 2 hod. vypustily ze vzdálenosti 5000 m 16 „Dlouhých kopí“ nastavených na 3m hloubku, načež se zahalily kouřovou clonou a plnou parou opustily bojiště, aby dobily vyprázdněné torpédové aparáty. Ano, tehdy NICHOLAS a RADFORD konečně za odplouvajícími Japonci vyslali několik „rybek“ ale lodní zádě tvořily obtížně zasažitelný cíl, takže všechny minuly.

Spojenci se této hrozbě mohli na poslední chvíli vyhnout, protože Ainsworth v 2:03 nařídil přejít na kurs 112°, ale tento manévr stačila provést pouze vlajková loď. Mezi 2:04 a 2:07 do levoboku HELENY narazila tři torpéda a jiné zasáhlo zadolodí ST. LOUIS, ale neexplodovalo, a další těsně minulo HONOLULU. HELENA byla považována za šťastnou loď, ale nyní se od ní Fortuna odvrátila. První „Dlouhé kopí“ probodlo trup v prostoru mezi dělovými věžemi č. 1 a č. 2, druhé na úrovní zadní přepážky strojovny č. 1 a konečně třetí rozervalo trup mezi kotelnou č. 3 a č. 4.

Námořní kapitán Charles Cecil

Síla první exploze doslova odervala celé předolodí, načež námořní kapitán Cecil správně usoudil, že jeho milovaná HELENA utrpěla „zranění neslučitelná se životem“ a vydal rozkaz opustit loď. Námořníci pro všechny případy zničili tajné materiály i nejdůležitější součástky radaru a skočili do moře, přičemž Cecil jako správný velitel opustil svěřenou loď poslední. Tehdy se trup křižníku opět rozlomil, načež jedna část klesla ke dnu, ale druhá zůstala jako obrovský záchranný pás na hladině a později trosečníkům posloužila jako dočasné útočiště.

Poté co se HELENA odmlčela sice Ainsworth vytušil, že jí stihl neblahý osud, ale na záchranu tonoucích nebyl čas, neboť bitva pokračovala. Poté co zasažený křižník ztratil chod, ST. LOUIS vybočil prudce doprava, ale záhy se vrátil do kýlové brázdy vlajkové lodě. 36. operační svaz učinil obrat, takže nyní plul nejprve na jihovýchod a později na východ, aby překřížil kurs oddílu námořního kapitána Jamaširy plujícího na Akijamův rozkaz za zvukem děl. Na čele se držel AMAGIRI následovaný HACUJUKI, NAGACUKI a SACUKI.

Schéma bitvy v zálivu Kula

Američanům se podařilo zaujmout velevýhodnou taktickou pozici zvanou „položení příčky na T“, kdy mohli na protivníka odpovídajícího pouze z čelní lodě pálit plnými bočními salvami. Ainsworth zavelel k palbě v 2:18, ale jeho kanonýři většího úspěchu nedosáhli. Jakmile Jamaširo spatřil gejzíry zvedající se kolem jeho lodí plných vojáků, na nic nečekal a vydal rozkaz ke stažení do nitra zálivu, přičemž AMAGIRI, HACUJUKI a SACUKI učinily obrat na pravobok a NAGACUKI na levobok. Třebaže se všechny čtyři torpédoborce odpoutaly od hrozivých protivníků, beze ztrát se jejich únik neobešel. Čelní AMAGIRI příliš neutrpěl, ale HACUJUKI si našly tři projektily, které si vyžádaly šest mrtvých, a NAGACUKI se držel příliš blízko pobřeží, takže později poblíž Bambari Harbor najel na útes, a třebaže se jej SACUKI pokusil vyprostit, podmořská past svoje čelisti neuvolnila.

Ainsworth nařídil další obrat na západ, takže se oba protivníci od sebe rychle vzdálili a ve 2:35 první část bitvy skončila. Později jeho lodě střílely a vypouštěly torpéda na tonoucí NIIZUKI a zbytek HELENY pravděpodobně pokládaný za vrak dalšího japonského torpédoborce, a protože se na křižnících značně ztenčily zásoby 152mm granátů, americký kontradmirál s HONOLULU, ST. LOUIS, O´BANNONEM a JENKINSEM odplul ke Guadalcanalu.

Věřil, že stejně jako kontradmirál Merrill před čtyřmi měsíci rozdrtil nepřátelský svaz složený tentokrát ze čtyř křižníků, čtyř torpédoborců a čtyř transportních lodí. Dodejme, že námořníci na O´BANNONU, které s kolegy z HELENY pojily přátelské vztahy, nechtěli své spolubojovníky v hodině nouze opustit, takže korvetní kapitán D. McDonald tlumočil Aisworthovi jejich žádost vrátit se k HELENĚ. Tu kontradmirál zamítl, ale dojatý velitel O´BANNONU později uvedl, že nikdy nebyl na své muže tak hrdý jako v této chvíli.

Torpédoborec Amagiri

Na místě bitvy zůstaly pouze RADFORD a NICHOLAS mající za úkol zachránit trosečníky z HELENY, která už dávno zmizela z obrazovek radarů a neodpovídala na rádiové výzvy. „V bílém světle vypadali jako hejno černých ryb, které se zmítají ve fosforeskujícím světle“ Uvedl později velitel REDFORDU. Američané ve 3:41 spustili čluny a začali vytahovat z vody trosečníky umaštěné od hlavy k patě topným olejem, z nichž někteří třímali mezi zuby námořnické nože, neboť si nebyli jisti totožností zachránců, a v případě že by se jednalo o Japonce, byli odhodláni bránit se zajetí se zbraní v ruce.

Jenomže kolem 4. hod. zachytily radiolokátory západně od ústí do Kulského zálivu TANIKAZE a SUZUKZE, jejichž posádky mezitím dobily torpédomety a nyní se poohlížely po dalších cílech pro nabroušená „Dlouhá kopí“. Za této situace museli Američané záchranné práce přerušit, ale protože byla špatná viditelnost a nepřátelé neměli radar, po čase oba torpédoborce odpluly na základnu.

McInerneyho muži mohli pokračovat v naloďování trosečníků, ale v 5:15 se na radaru opět ukázal temný bod. Od jihu připlouval AMAGIRI s úmyslem zachránit námořníky přeživší zkázu NIIZUKI, načež na obou stranách zaburácela děla a o hladinu pleskla torpéda. „Rybky“ z NICHOLASE jen těsně minuly cíl a rovněž jedno z pěti japonských torpéd proplulo pouhých 5 m za zádí RADFORDA. Američtí dělostřelci měli lepší mušku, neboť zasáhli AMAGIRI do rádiové kajuty, přičemž zahynulo 10 osob, a když se mimo provoz ocitl i centrální systém řízení palby, torpédoborec se zahalil dýmovou clonou a stáhl z dostřelu. To se rovnalo rozsudku smrti nad trosečníky z NIIZUKI, a třebaže k jeho potopení došlo na dohled od Kolombangary, uvádí se že zahynula celá posádka včetně kontradmirála Akijamy a fregatního kapitána Kanedy.

Zachránění trosečníci z Heleny

RADFORD a NICHOLAS potřetí zahájily záchranné práce a potřetí je vyrušili Japonci. Torpédoborce námořního kapitána Ority mezitím dokončily vykládku a pokoušely se uniknout severním ústím Kulského zálivu. Jakmile jejich posádky zaslechly přestřelku mezi AMAGIRI a McInerneyho torpédoborci, zamířil Orita na jih, ale jeho MOČIZUKI zachytil radar RADFORDU, jenž se jej vydal pronásledovat. Střepiny z blízkých dopadů způsobily unikajícímu Japonci několik šrámů, a protože odvetná torpédová salva přišla vniveč, tentokráte se od sebe protivníci odpoutali bez prolití kapky krve.

Počtvrté již McInerney nehodlal pokoušet štěstěnu, neboť se blížilo svítání a dalo se očekávat, že se po rozednění nad Kulským zálivem objeví nepřátelské bombardéry. Na RADFORDOVI a NICHOLASOVI se už tísnilo přes 700 mužů z HELENY, takže na místě jejího potopení zanechal čtyři motorové čluny s dobrovolníky a v 6:17 se plnou parou vydal na základnu Tulagi. Přesto na topným olejem potřísněné hladině zůstaly stovky námořníků. Námořní kapitán Cecil a dalších 87 mužů mělo záchranné prámy a hlavně ony motorové čluny, takže se ještě večer vylodili na pobřeží Nové Georgie, odkud je druhý den evakuovaly torpédoborce WOODSWORTH a GWIN.

Pobřežní pozorovatel Henry Josselyn

Hůře se vedlo větší skupině korvetního kapitána Cheva hledající zpočátku útočiště na zbytku trupu HELENY. Ti měli pouze tři gumové čluny a záchranné pásy svržené trosečníkům osádkou průzkumného Liberatoru, ale přesto 165 mužů 8. července dosáhlo ostrova Vella Lavella. Ten stále kontrolovali Japonci, ale trosečníků se s pomocí přátelských domorodců ujali australští pobřežní pozorovatelé H. Josselyn a R. Firth, kteří přivolali pomoc, načež je v noci z 15. na 16. července vyzvedly americké torpédoborce. Mezi lodě zapojené do této operace patřil i O´BANNON, jehož posádka tedy přece jenom dostala příležitost podílet se na záchraně svých přátel z HELENY. Přesto z 1188členné posádky křižníku nepřežilo 168 osob.

Ještě před rozbřeskem opustily všechny japonské plavbyschopné torpédoborce záliv Kula, takže když se ráno 6. července nad Novou Georgií ukázalo slunce, zůstal tu pouze ztroskotaný NAGACUKI. Třebaže se všechny pokusy loď vyprostit minuly účinkem, fregatní kapitán Kurukawa se nemínil vzdát bez boje, takže vysadil přepravované vojáky ale jeho muži stáli na bojových postech a přivítali spojenecké letouny palbou. Přesto byl NAGACUKI ještě dopoledne zničen, přičemž zahynulo osm členů posádky a ostatní odešli do Vily kde posílili ostrovní garnizon.

Touto epizodou bitva v zálivu Kula definitivně skončila. Třebaže byl Ainsworth přesvědčen o opaku, Japonci vážnějším ztrátám unikli. Rychlopalba z jeho křižníků vyřadila pouze NIIZUKI, zatímco sám přišel o HELENU. A pokud mezi japonské ztráty započítáme i ztroskotaný NAGACUKI, je vhodné do konečné bilance zahrnout i STRONG ztracený předchozí noci, čímž seznam ztrát na americké straně vzroste na lehký křižník a torpédoborec, zatímco Spojené loďstvo odepsalo dva torpédoborce. To pro Američany vzhledem k jejich nesporné převaze není příznivý výsledek, na čemž nic nemění ani větší japonské lidské ztráty včetně velícího kontradmirála.

Kontradmirál Walden Ainsworth

Vítězství tedy musíme přičíst synům Nipponu, i když jak správně podotýká D. Van Der Vat „v této fázi stále nerovnější války však Japonci potřebovali spíše uchránit své lodě, než získávat taktická vítězství.“ Naplno pracující americké loděnice totiž stavěly stále více válečných lodí všech kategorií, zatímco pro Japonce byla každá ztracená loď těžko nahraditelná. Co se týče splněných zadání, Ainsworth úkol nesplnil, jelikož transportní torpédoborce ve Vile vysadily 1600 vojáků a 90 tun nákladu, takže i v tomto směru si vedli lépe Japonci. Navíc k přednostem dobrých velitelů patří schopnost poučit se z vlastních chyb, a jak záhy uvidíme, americký kontradmirál, přesvědčen že poslal ke dnu půltucet nepřátelských lodí, i v dalším střetnutím uplatnil podobnou taktiku, což vedlo k drtivé spojenecké porážce.

Předchozí a následující díly cyklu Válka v Pacifiku:
Bitva v Bismarckově moři (1) viewtopic.php?f=403&t=9619
Bitva v Bismarckově moři (2) viewtopic.php?t=9628
Bitva u Kolombangary viewtopic.php?t=9637
Bitva v zálivu Vella viewtopic.php?f=403&t=9646

Použité zdroje:
Далл П.: Боевой путь Императорского японского флота. Vydalo nakladatelství Сфера 1997.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (2). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1989.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hubáček M.: Ofenzíva v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Panorama 1987.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Morison S.: Przelamanie bariery Bismarcka 22. lipca 1942-1. maja 1944. Vydalo nakladatelství Fundacja historia 2021.
O´Hara V.: The U.S. Navy against the Axis: surface combat 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2007.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Wukovits J.: Tin Can Titans: The Heroic Men and Ships of World War II´s Most Decorated Navy Destroyer Squadron. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2017.
Morze 2017/5.
Морская Кампания 2007/9.
Navygaming 2020/3.
https://www.history.navy.mil/research/l ... -no43.html
http://www.navweaps.com/index_oob/OOB_W ... acific.php

[Choroš]

Skvělé. Díky!

[jarl]

Jsem rád, že se ti můj článek líbil a příští pondělí přidám pokračování o bitvě u Kolombangary.

[Raiden]

Zdravím a připojuji se ke chvále, článek je to opravdu velmi dobrý (ostatně stejně jako všechny vaše články). Články zde na Palbě sice čtu již delší dobu (válka v Pacifiku a japonské vojenství obecně mě hluboce zajímá), ale vstoupil jsem sem až nyní.


To jak se přesvědčení amerických admirálů o výsledcích radarem řízené palby jejich lodí rozcházelo s realitou je pozoruhodné a vždy mě zajímaly technické záležitosti s tím spojené. Již během nočních námořních bojů u Guadalcanalu se velmi často stávalo že dělostřelci při radarem řízené palbě hlásili zničení cíle zatímco ten neutrpěl ani škrábnutí (taková bitva u Tassafarongy je toho nádherným příkladem). A zde v Kulském zálivu to bylo dost podobné.

Američané sice v té době již měli výkonné pátrací (a to zejména radar typu SG) i dělostřelecké radary, nicméně tehdejší technika měla své limity. Již první dělostřelecké radary sice umožňovaly stanovit vzdálenost cíle s dobrou přesností , avšak určení azimutu cíle bylo zatíženo značnou chybou – to bylo způsobeno tím, že tyto radary pracovaly s relativně širokým paprskem. Tento problém se částečně povedlo vyřešit relativně jednoduchou vychytávkou: anténa vyzařovala dva paprsky v mírně rozevřeném úhlu, přičemž cíl byl zaměřen tehdy, když byl oběma paprsky ozářen stejnou měrou. Problém s nižší přesností určení azimutu tím sice nebyl odstraněn zcela, nicméně zlepšení bylo výrazné (zcela uspokojivé řešení představovaly až dělostřelecké radary nových typů, které se na lodě dostávaly ve větším měřítku počátkem roku 1944).

Radarové zaměření cíle těmito „dvoupaprskovými“ radary probíhalo tak že pomocí pátracího radaru SG byl nejprve stanoven přibližný azimut a přibližná vzdálenost cíle a podle těchto údajů operátor nahrubo namířil anténu dělostřeleckého radaru na cíl (respektive oblast kde se cíl měl nacházet). Poté tuto oblast projížděl dokud cíl nebyl ozářen oběma paprsky, přičemž na obrazovce viděl sílu signálu obou paprsků jako jakési dva sloupce vedle sebe přičemž výška těchto sloupců byla přímo úměrná síle signálu daného paprsku (a ta zase závisela na vzdálenosti a velikosti ozářeného cíle). Pro správné zaměření cíle musely oba tyto sloupce mít stejnou výšku. Tím byl cíl zaměřen a poté operátor už jen musel cíl stále sledovat tak, aby měl na obrazovce signály obou paprsků stále stejně intenzivní. To sice může znít jednoduše, nicméně situace se značně zkomplikovala pokud byla vedena palba na cíl v blízkosti pobřeží nebo na více cílů plujících v těsné formaci – zde operátor mohl mít značné problémy s umístěním obou paprsků na jeden konkrétní cíl.

Ovšem největším problémem bylo rušení signálu sloupy vody které byly vyvrhovány explozemi granátů dopadajících kolem ostřelovaného cíle. Tyto vodní sloupce totiž poskytovaly pro tyto první dělostřelecké radary signál srovnatelné síly se signálem paprsku odraženého od cíle, takže při vysoké rychlosti palby měl operátor mnohdy signály od cíle zcela překryty signály od těchto gejzírů a mnohdy se tak nevědomě při snaze o udržení zaměření cíle omylem zaměřil právě na tyto vodní sloupce. To se velmi projevilo právě u lehkých křižníků třídy Brooklyn tvořících jádro Ainsworthovy skupiny – jejich šestipalcová děla (každá loď jich nesla 15) měla kadenci až 10 ran za minutu takže v ideálním případě tyto křižníky byly schopny cíl zasypat až 150 granáty za minutu. Moře kolem ostřelovaných lodí se pak při takové kanonádě doslova vařilo. Vzhledem k velmi úzkému zornému poli těchto radarů se tak při vedení palby na rychle se pohybující cíl mnohdy stalo, že se cíl z úzkého zorného pole dělostřeleckého radaru ztratil dříve než se okolní moře po zastavení či zpomalení palby uklidnilo a vodní sloupce zmizely, takže operátoři pak nadšeně hlásili zničení cíle.

Cíl sice i poté zůstával na obrazovce radaru SG, avšak zde sehrála svou roli určitá omezení tohoto jinak výkonného radaru. Tento radar již měl jako jeden z prvních obrazovku PPI (Plan Position Indicator) na které operátor viděl oblast kolem lodě „jako na mapě“, ovšem problémem bylo velmi nízké rozlišení vzdálenějších cílů pohybujících se v těsné formaci (skupina několika lodí se tehdy na PPI často zobrazila jen jako jeden velký kontakt). Rovněž rychle se pohybující cíl se na PPI zobrazoval jako větší kontakt než stejně velký ale pomalu se pohybující cíl. Pokud tedy byla vedena palba na skupinu zběsile manévrujících torpédoborců, byla to docela výzva i pro zkušeného operátora. Takže když operátor dělostřeleckého radaru hlásil zničení cíle, operátor radaru SG to mnohdy vyhodnotil jako zničení jedné lodě z formace několika dalších a vzápětí operátorovi předal údaje k zaměření nového cíle, čímž mnohdy byla ta samá loď – dělostřelci tak mohli jednu loď „potopit“ hned několikrát za sebou. Pokud admirál nebyl seznámen s těmito technickými záležitostmi, klidně se mohl domnívat, že Japoncům rozprášil celou flotilu.


Pokud by někoho zajímal pohled na bitvu očima operátora radaru SG, zde jsou záběry z té (v článku zmíněné) malé březnové bitvy kdy byly v Kulském zálivu potopeny torpédoborce Murasame a Minegumo:
https://www.history.navy.mil/browse-by- ... ction.html

.

[jarl]

Vítám na Palbě nového uživatele! Děkuji za pochvalu i zajímavé doplnění. Přiznám se, že do žádných technických zařízení používaných na válečných lodích jsem příliš nepronikl, takže jsem se rád nechal poučit. K falešným hlášením o potopení nepřátelských lodí v nočních bitvách na základě špatně vyhodnocených údajů z radiolokátorů v té době docházelo často. Bezpochyby byla v první řadě na vině ona nedokonalost tehdejších radarů, ale nepodceňoval bych ani lidský faktor. Během bitevní vřavy jistě i obsluhy radarů podléhaly zjitřené atmosféře, která ovlivnila jejich úsudek. To se koneckonců stávalo i pozorovatelům a v následující bitvě u Kolombangary byl i námořní historik Morison přesvědčen, že na vlastní oči viděl tři planoucí a po výbuchu se potápějící lodě, i když Japonci ztratili jenom křižník Džincú.

Dám sem jeden záznam z radaru z toho linku od Raidena z toho střetu kdy kontradmirál Merrill 6. března potopil v zálivu Kula torpédoborce Murasame a Minegumo Jestli jsem to správně pochopil, ta velká skvrna nalevo je ostrov Kolombangara u jehož východního pobřeží jsou vidět Murasame a Minegumo a uprostřed je Merillova formace.

[Raiden]

Děkuji za přivítání! Jsem rád, že to je pro někoho zajímavé. Válečné lodě mě po technické stránce zajímají hluboce.

Ano, lidský faktor zcela jistě také sehrál zásadní roli a ve spojení s nedostatky tehdejší radarové techniky vedl k pevnému, avšak mylnému přesvědčení radarových operátorů o zničení nepřítele.

Dám sem jeden záznam z radaru z toho linku od Raidena z toho střetu kdy kontradmirál Merrill 6. března potopil v zálivu Kula torpédoborce Murasame a Minegumo Jestli jsem to správně pochopil, ta velká skvrna nalevo je ostrov Kolombangara u jehož východního pobřeží jsou vidět Murasame a Minegumo a uprostřed je Merillova formace.

Ano, je to přesně tak. Mimo jiné je zde dobře vidět, jaký vliv měl pohyb cíle na jeho zobrazení na obrazovce PPI radaru typu SG: ten malý bod patří torpédoborci Murasame který v té době již ležel nehybně na hladině, zatímco ta o poznání větší (a poněkud protažená) skvrna představuje v té době stále ještě rychle plující torpédoborec Minegumo.

Ještě je nutno zmínit, že i přes tyto nedostatky představovaly radary SG vpravdě revoluční skok oproti předchozím typům (mimo jiné jako první radar dokázal zobrazit pobřežní linie s přesností dostatečnou pro navigační účely) a jejich zavedení dalo americkým velitelům zcela nové možnosti - pokud si toho ovšem byli vědomi a byli jich schopni využít, bitvy v průběhu bojů o Guadalcanal jsou toho dobrým příkladem.

[jarl]

Ještě je nutno zmínit, že i přes tyto nedostatky představovaly radary SG vpravdě revoluční skok oproti předchozím typům (mimo jiné jako první radar dokázal zobrazit pobřežní linie s přesností dostatečnou pro navigační účely) a jejich zavedení dalo americkým velitelům zcela nové možnosti - pokud si toho ovšem byli vědomi a byli jich schopni využít, bitvy v průběhu bojů o Guadalcanal jsou toho dobrým příkladem.

Tento typ radaru byl bezpochyby pro Spojence velmi přínosný a poskytoval jim v nočních bitvách zásadní výhodu. Samozřejmě jenom při správném použítí, což býval dlouho problém. Mnozí admirálové a vyší důstojníci této technické novince zpočátku nerozumněli a často jí ani nedůvěřovali, takže trvalo delší dobu než se jí naučili správně používat a mezitím přišly krutě zaplacené lekce jako třeba bitva u ostrova Savo.

V pondělí dám na Palbu článek o bitvě u Kolombangary kde sehrál důležitou roli japonský detektor radiomagnetických vln E-27. Chtěl bych tedy Raidena požádat, aby k němu přidal nějaký doplňující komentář, protože mně se k němu nepodařilo skoro nic najít.

[Raiden]

V pondělí dám na Palbu článek o bitvě u Kolombangary kde sehrál důležitou roli japonský detektor radiomagnetických vln E-27. Chtěl bych tedy Raidena požádat, aby k němu přidal nějaký doplňující komentář, protože mně se k němu nepodařilo skoro nic najít.

O tomto zařízení něco vím, avšak v souvislosti s bitvou u Kolombangary je zde jedna nejasnost.

Japonský detektor rádiových vln E-27 byl založen na známém německém detektoru R600A (Metox), který byl široce používán na německých ponorkách a který dokázal detekovat metrové radiové vlny. Plány tohoto zařízení se do Japonska dostaly na palubě ponorky I-30 během její plavby v rámci operace Janagi (plavby japonských ponorek do Evropy za účelem vzájemné výměny technologií mezi Německem a Japonskem) – no, i když oni se tam v podstatě nedostaly, neboť I-30 se při zpáteční plavbě 13. října 1942 potopila u Singapuru po najetí na minu. K potopení došlo v mělkých vodách, takže se potápěčům část nákladu podařilo zachránit. Pokud jde o plány Metoxu, některé zdroje uvádí že byly vodou znehodnoceny, avšak něco se z nich zřejmě zachránit podařilo, neboť Japonci v červnu 1943 osadili první dva modely detektoru E-27 na své lodě – konkrétně torpédoborec Jukikaze (ten se s ním pak zúčastnil zmíněné bitvy u Kolombangary) a bitevní loď Jamaširo. Stalo se tak tedy ještě před tím, než se koncem roku 1943 do Japonska dostal na palubě ponorky I-8 jeden kompletní exemplář Metoxu společně s veškerou dokumentací.

Princip Metoxu a z něj odvozeného japonského E-27 byl vcelku jednoduchý – šlo o přijímač jenž přijímal impulzy z nepřítelova radaru a transformoval je na zvukový signál (pípnutí). Z toho kterým směrem byla v době přijetí signálu natočena anténa šlo přímo stanovit azimut nepřítele. Zásadní skutečností bylo, že jak Metox, tak i E-27 dokázaly detekovat rádiové vlny spojeneckých radarů ještě ve vzdálenosti, kdy byly příliš slabé na to, aby se vrátily v dostatečné síle zpět - Japonci se tak o přítomnosti nepřítele mohli dozvědět ještě dříve než sami byli detekováni jeho radary.

V čem spočívá ta nejasnost – tato první verze detektoru E-27 byla schopna detekovat pouze metrové rádiové vlny (konkrétně v rozsahu vlnových délek 0,75 až 4 metry), zatímco radary SG pracovaly s centimetrovými vlnami (konkrétně 10 cm), takže E-27 měl být schopen detekovat pouze vlny vyzařované staršími radary typu SC pracujícími s metrovými vlnami (konkrétně 1,36 m). Pátrací radary SC byly předchůdci radarů SG a jejich možnosti byly oproti nim dosti omezené, takže vzhledem k tomu, že Ainsworthovy lodě již měly na palubách radary SG, tak bych se dost divil kdyby používaly i tento starší typ. Zejména vzhledem k tomu, že již v průběhu guadalcanalské kampaně Američané pojali podezření, že tento typ jsou Japonci schopni detekovat a tak jeho použití velmi omezili. Nemožnosti detekovat nejnovější americké radary si Japonci samozřejmě byli vědomi a tak se snažili detektor E-27 zdokonalit, což se ovšem podařilo až v lednu 1944, kdy byl zhotoven první exemplář vylepšeného detektoru E-27 s novou anténou díky které byl schopen detekovat centimetrové vlny v rozsahu 3 až 80 cm.

Nicméně součástí Ainsworthovy skupiny oné noci byl i britský lehký křižník Leander, tehdy plující pod vlajkou Nového Zélandu. O jeho radarovém vybavení a jeho použití v bitvě toho moc nevím (kromě zmínky že se jeho radar nemohl rovnat s americkým typem SG, což ovšem není moc překvapivé vzhledem k tomu že SG byl tehdy naprostou špičkou), možná že Japonci mohli zachytit právě záření z jeho radaru. I když pokud snad ještě nesl pátrací radar pracující s metrovými vlnami, mohlo být jeho použití v akci zakázáno podobně jako tomu bylo během akcí u Guadalcanalu v případě amerických lodí vybavených radary SC (pouze moje domněnka) - tomu by mohlo také nasvědčovat i umístění tohoto křižníku v bojové linii na pozici mezi zbývající dva Ainsworthovy křižníky (americké Honolulu a St. Louis), oba nesoucí radar SG.

[jarl]

Děkuji za podrobnou reakci. Takže se vlastně jednalo o dar od soudruhů z Třetí říše. Zítra tento příspěvek zkopíruji do příslušného vlákna a můžeme v diskusi pokračovat tam. Je vidět, že k nám na Palbu zavítal opravdový znalec.

[Raiden]

Jsem rád, že jsem mohl pomoct. Ano, klíčový podíl na japonském E-27 měli Němci.

Dám sem ještě něco k tomu radaru na torpédoborci Niizuki (a obecně k peripetiím okolo japonské cesty k funkčním radarům). Hned na úvod je třeba upozornit na nejasnost okolo typu, který Niizuki měl na palubě. Některé zdroje uvádí, že šlo o typ 21 pracující s metrovými vlnami, zatímco jiné uvádí že šlo o typ 22 pracující s centimetrovými vlnami. Já osobně se kloním spíše k tomu, že šlo o typ 22, a to vzhledem ke skutečnosti že typ 21 měl těžkou a rozměrnou obdélníkovou drátěnou anténu (tzv. „matrace“) a prokazatelně se instaloval spíše na velké lodě.

Je obecně známo, že japonské radary za těmi americkými citelně zaostávaly – a to jak dobou příchodu, tak i technickými parametry. A přesto paradoxně právě Japonsko před válkou dosáhlo několika pozoruhodných úspěchů při vývoji několika komponentů, které následně tvořily klíčové součásti radarové techniky. Jedním z nich byla tzv. anténa Yagi-Uda, což je směrová anténa, kterou vynalezli inženýři Šintaró Uda a Hidecugu Jagi, přičemž Jagi následně podal v USA žádost o patentování, zatímco v Japonsku zůstala opomenuta. A přitom právě směrová anténa představuje jednu z klíčových částí radaru. Podobně tomu bylo s tzv. dutinovým magnetronem, což byl speciální typ elektronky schopný generovat centimetrové elektromagnetické vlny – klíčová součást centimetrových radarů, které představovaly výrazný skok oproti prvním typům radarů, které pracovaly s metrovými vlnami. Japonští inženýři první magnetron sestrojili již v roce 1937 a v roce 1939 dospěli k magnetronu schopnému generovat záření o vlnové délce 10 cm, přičemž např. Britové se k magnetronu srovnatelných parametrů dostali až o rok později. Nedostatek zájmu a zejména podpory vyšších míst však způsobil, že Japonsko rychle ztratilo své postavení při vývoji této technologie. Svou roli zde rovněž sehrála až neuvěřitelná rivalita mezi armádou a námořnictvem, která tehdy v Japonsku panovala a která prakticky neměla ve světě obdoby. Armáda a námořnictvo tak pracovaly na vývoji radaru nezávisle na sobě, přičemž jakákoliv spolupráce či vzájemná výměna poznatků byla naprosto vyloučena. Tento zdvojený vývoj představoval povážlivé plýtvání nedostatkovým materiálem a prostředky.

Zmíněný magnetron se po komplikovaném vývoji stal jádrem právě radaru typu 22, avšak jeho parametry za americkými radary dosti zaostávaly. Rozlišení radaru záleží zejména na dvou parametrech: vlnové délce emitovaného záření a tzv. délce pulzu, čímž se rozumí doba potřebná k vyzáření jednoho rádiového pulzu. Čím je kratší vlnová délka emitovaného záření, tím má radar lepší rozlišení a čím je kratší délka pulzu, tím je lepší určení vzdálenosti – krátké délky pulzu však bylo s tehdejšími technologiemi obecně velmi obtížné dosáhnout, obzvláště v případě vysílačů o vysokém výkonu. Výkon vysílače měl pochopitelně také vliv na výkon radaru – čím vyšší výkon, tím vyšší citlivost. Japonský radar typu 22 sice pracoval s vlnovou délkou 10 cm, čímž se plně vyrovnal americkému typu SG, ovšem pokud jde o délku pulzu, zde za ním hluboce zaostával (10 mikrosekund oproti 2 mikrosekundám u typu SG). V tomto směru zaostával dokonce i za americkým typem SC (5 mikrosekund). Americký typ SG také pracoval s výkonem 50 kW, zatímco japonský typ 22 měl vysílač s výkonem pouze 2 kW. Pokud jde o konkrétní schopnosti, japonský typ 22 dokázal zachytit loď o velikosti křižníku na vzdálenost přibližně 20 kilometrů, přičemž přesnost určení vzdálenosti byla cca 400 m a u azimutu to byly 3 stupně. Přesnost amerického typu SG byla přibližně o 50% lepší. Také práce operátora s radarem typu 22 byla mnohem náročnější, neboť tento radar neměl intuitivní obrazovku PPI jako tomu bylo u typu SG, nýbrž pouze obrazovku označovanou jako A-scope, kterou měly rovněž i americké dvoupaprskové dělostřelecké radary (práci jejich operátorů jsem popisoval dříve), a měly ji i americké pátrací radary typu SC. Zajímavým způsobem byla řešena anténa – šlo o dvě samostatné antény ve tvaru jakýchsi trychtýřů na společné otočné plošině, přičemž jedna anténa byla vysílací a ta druhá sloužila pro zpětný příjem vln odražených od cíle.

První prototyp byl sice vyroben již v říjnu 1941, ovšem jeho kvalita byla velmi mizerná. První předsériový model byl v květnu 1942 nainstalován na bitevní loď Hjúga, která s ním následně vyplula na moře během bitvy o Midway, avšak jeho výkon stále nebyl nijak oslnivý a údajně měl být z její paluby po jednom měsíci opět odstraněn. V následujících měsících se podařilo vyřešil nejzávažnější problémy a sériová výroba typu 22 tak byla koncem roku 1942 konečně schválena, ovšem již v té době byly velké problémy se zajištěním potřebných materiálů. To dokonce vedlo k jejich shánění na černém trhu a následnému zatčení několika osob pracujících na tomto projektu obávanou japonskou tajnou policií Kempeitai na dobu jednoho měsíce! Jistě není třeba rozebírat, jaký vliv na jejich pracovní výkon tato zkušenost měla. Dalším vážným problémem byla kontrola kvality během výroby – z prvních 60 kusů jich správně fungovalo pouze šest. A to se v průběhu války nijak nelepšilo, ba právě naopak – koncem války již byla situace v japonském elektrotechnickém průmyslu natolik katastrofální, že ze 100 vyrobených elektronek správně fungovala pouze jedna, přičemž i ty, které prošly kontrolou, měly tzv. střední dobu selhání pouhých 100 hodin. V případě radaru typu 22, jehož magnetron se skládal z celkem 40 elektronek, to ve výsledku znamenalo střední dobu selhání pouhé 2 až 3 hodiny! Kvůli všem těmto problémům bylo za celou válku vyrobeno pouze cca 300 exemplářů typu 22, přestože námořnictvo zpočátku požadovalo dodávku až 150 kusů měsíčně. Zkrátka, japonské radary obecně již samy o sobě citelně zaostávaly za svými spojeneckými protějšky a potíže japonského průmyslu v době války tuto skutečnost ještě více prohlubovaly.

[jarl]

Paráda a nebo spíše hromy a blesky jak praví tvůj podpis! Tak mě napadá, že bys mohl pro Palbu napsat o této tématice samostatný článek, protože tady to většině čtenářů unikne. Troufám si tvrdit, že uživatel, který si už první den po registraci skoro kompletně vyplnil svůj profil, to s naším fórem myslí vážně a tohle by byla možnost jak své znalosti předat většímu okruhu čtenářů.

[Raiden]

Děkuji! Nějaký článek bych dát dohromady mohl... vlastně to i mám v úmyslu

[jarl]

To rád slyším. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že podrobnější informace dávané jako komentáře do jiných vlákem většinou nemají patřičný přesah a je opravdu lepší je dávat samostatně.

[Dzin]

Zajímavé. Radary znám jen tak obecně, spíše jen na základě znalosti fyzikálních principů, takže jakékoliv podrobnější rozebrání by bylo určitě vítané.

[Alfik]

Vítám tě tu.
Určitě bych taky uvítal článek, protože o radarech vím jen to, co se píše v běžných veřejně dostupných publikacích. A co se dá odvodit na zákl. jiných obl. fyziky

[Dzin]

Článek o bitvě je naprosto skvělý sám jsem na ní už trochu zapomenul a tak mám radost, že jsem si vše takto parádně osvěžil.

[jarl]

Děkuji! Ona je vlastně celá tahle část kampaně na Šalomounových ostrovech pozapomenutá protože zůstává ve stínu velkých námořních bitev svedených Spojenci a Japonci během dobývání Guadalcanalu. Ale protože jsou součástí války v Tichomoří, tak jsem se je rozhodl zpracovat všechny.

[Raiden]

Zajímavé. Radary znám jen tak obecně, spíše jen na základě znalosti fyzikálních principů, takže jakékoliv podrobnější rozebrání by bylo určitě vítané.

Vítám tě tu.
Určitě bych taky uvítal článek, protože o radarech vím jen to, co se píše v běžných veřejně dostupných publikacích. A co se dá odvodit na zákl. jiných obl. fyziky

Dekuji! Článek o námořních radarech a problematice radarového řízení palby bude

Děkuji! Ona je vlastně celá tahle část kampaně na Šalomounových ostrovech pozapomenutá protože zůstává ve stínu velkých námořních bitev svedených Spojenci a Japonci během dobývání Guadalcanalu. Ale protože jsou součástí války v Tichomoří, tak jsem se je rozhodl zpracovat všechny.

Ano, tyto bitvy jsou opravdu polozapomenuté, nicméně rozhodně velmi zajímavé.

[Zemakt]

Celkem o Šalomounovy ostrovy by jich mělo být 15.