Bitva ve Filipínském moři (2)
Formování bitvy
Formování bitvy
V posledním květnovém týdnu 1944 začaly jednotlivé k operaci FORAGER předurčené prvky Páté flotily (admirál Raymond. A. Spruance) amerického námořnictva opouštět Pearl Harbor. Samotné sestavování invazního loďstva krátce před vyplutím k Mariánám proběhlo na Marshalových ostrovech, v případě hlavního úderného operačního svazu rychlých letadlových lodí Task Force 58 - TF 58 (viceadmirál Marc A. Mitscher) pak na atolu Majuru. Z nově vybudovaného kotviště flotily svaz opírající svoji hlavní sílu o 15 letadlových nosičů také dne 6. června vyrazil. O dva dny později doplnil palivo, načež se k němu připojily bitevní lodě budoucí páté úkolové skupiny Task Group - TG 58.7, což mj. s ohledem na jejich protiletadlovou výzbroj znamenalo podstatné navýšení schopností protivzdušné obrany svazu. V podobě čtyř úkolových skupin tak začalo Mitscherovo uskupení pomalu nabírat kontury své pozdější bitevní podoby:
- TG 58.1 (kontradmirál Joseph J. Clark) - letadlové lodě HORNET (CV), YORKTOWN(CV), BELLEAU WOOD (CVL), BATAAN (CVL); křižníky BOSTON (CA), BALTIMORE (CA), CANBERRA (CA), SAN JUAN (CL), OAKLAND (CL); 14 torpédoborců (DD).
- TG 58.2 (kontradmirál Alfred E. Montgomery) - letadlové lodě BUNKER HILL (CV), WASP (CV), MONTEREY (CVL), CABOT (CVL); křižníky SANTA FE (CL), MOBILE (CL), BILOXI (CL); 12 torpédoborců (DD).
- TG 58.3 (kontradmirál John W. Reeves) - letadlové lodě ENTERPRISE (CV), LEXINGTON (CV), SAN JACINTO (CVL), PRICENTON (CVL); křižníky INDIANAPOLIS (CA), RENO (CL), MONTPELIER (CL), CLEVELAND (CL), BIRMINGHAM (CL); 13 torpédoborců (DD).
- TG 58.4 (kontradmirál William K. Harrill) - letadlové lodě ESSEX (CV), LANGLEY (CVL), COWPENS (CVL); křižníky SAN DIEGO (CL), VINCENNES (CL), HOUSTON (CL), MIAMI (CL); 14 torpédoborců (DD).
- TG 58.7 (viceadmirál Willis A. Lee) – bitevní lodě WASHINGTON (BB), NORTH CAROLINA (BB), IOWA (BB), NEW JERSEY (BB), INDIANA (BB), SOUTH DAKOTA (BB), ALABAMA (BB); křižníky; WICHITA (CA), MINNEAPOLIS (CA), NEW ORLEANS (CA), SAN FRANCISCO (CA); torpédoborce 14 (DD).
Atol Majuru, USS Essex (CV-9) 1945.
Vyjma hladinového loďstva Páté flotily disponovali Američané v nadcházejícím střetu 18 členným ponorkovým svazem TF 17 pod vedením viceadmirála Charlese A. Lockwooda, jenž v pozdějších událostech sehrál jednu z klíčových rolí. A také 9 čluny Sedmé flotily pod vedením kontradmirála Ralpha W. Christiho.
Přestože Mitscherův operační svaz disponující 475 stíhacími letouny, 232 střemhlavými a 184 torpédovými bombardéry neměl co do velikosti a úderných schopností doposud obdoby. Přesto, mohlo být jeho celkových 891 letounů v případě potřeby posíleno o palubní jednotky dalších sedmi eskortních letadlových lodí (CVE), organizačně začleněných přímo k invazním flotilám. Konkrétně do TF 52 (kontradmirál Harry W. Hill), kde FANSHAW BAY, MIDWAY, WHITE PLAINS, KALININ BAY z TG 52.14 a KITKUN BAY, GAMBIER BAY, NEHENTA BAY z TG 52.11 byly schopny do vzduchu vyslat dalších 98 stíhacích Grummanů FM-2 Wildcat a 71 Avengerů.
Ačkoliv objevení Američanů před Marianami o pár dní později představovalo pro Japonce nemalé překvapení, díky tradičně kvalitnímu leteckému průzkumu jim i tak jistá míra povědomí o pohybech nepřátelské flotily nechyběla. K dokonalé znalosti kroků protivníka však chybělo stále dost. Když ještě 5. června na Majuru registrované Mitscherovi letadlové lodě dle hlášení leteckého průzkumu z 9. června zmizely, postupně sílící japonská nervozita byla utnuta o dva dny později.
Oproti původnímu plánu se velitel TF 58 rozhodl zaútočit na mariánské letecké základny o den dříve, tedy jak již zaznělo, dne 11. června 1944. Důvodů k urychlení počátku operace měl tehdy Mitscher několik. Primárně však šlo o to, vytěžit z okamžiku překvapení co nejvíce. Doposud poněkud šablonovitý model amerických tichomořských obojživelných operací, kdy samotná vylodění byla většinou předznamenána ráno provedeným letecký útokem, byl totiž Japoncům již velmi dobře znám. Z tohoto důvodu Mitscher naplánoval zahájení leteckého útoku do odpoledních hodin dne předcházejícímu oficiálnímu spuštění FORAGERU. Nicméně ještě než došlo na vlastní vzlet útočných skupin, byl doposud onoho dne po ránu nepozorovaně plující operační svaz odhalen skupinou japonských letounů. A ačkoliv na bojové hlídce Combat Air Patrol – CAP patrolující palubní stíhači ihned sestřelili čtveřici Japonců, okamžik překvapení zmizel v nenávratnu. Kostky však byly již nějakou dobu vrženy.
V 13:00 hod. ve vzdálenosti cca 200 n. m. východně od Guamu letadlové lodě TF 58 otočily přídě proti větru a za udržování konstantní rychlosti 14 uzlů vypustily do vzduchu 208 stíhacích Grummanů F6F Hellcat a 8 bombardovacích Grummanů TBF Avenger. Pro letouny palubní skupiny z TG 58.1 byly předurčeny cíle na Guamu, skupiny z TG 58.2 a 58.3 měly zaútočit na Saipan a Tinian, zatímco nejslabší sestava z TG 58.4 participovala taktéž na Tinianu a dále napadla nejvzdálenější cíl, 240 n. m. daleko od svazu se nacházející Pagan. V důsledku už nějaký čas zalarmované ostrovní obrany však nad tamnějšími základnami Američané narazili tzv. do plných, kdy výsledkem celodenního a s vysokou intenzitou vedeného boje bylo 86 ve vzduchu zničených japonských letadel a dalších 33 na zemi. Sami Japonci na konci dne přiznali ztrátu 36 letadel. Nicméně, vůči ztrátám nebyli imunní ani Američané, kteří v úvodním prologu odepsali 11 Hellcatů a osm pilotů.
Ještě před svítáním ráno 12. června došlo k napadení Mitscherova svazu asi desetičlennou skupinou torpédy vyzbrojených bombardérů Mitsubiši G4M Hamaki/Betty z Truku. Avšak, ani přes vystřelené světlice Japonci žádného zásahu nedocílili a jejich překvapivý útok vyšel naprázdno. Téhož dne americká průzkumná letadla objevila 160 n. m. severozápadně od Saipanu větší zásobovací konvoj, jenž se posléze stal cílem strojů z TG 58.4. Dle hlášení amerických palubních letců mělo dojít k potopení torpédového člunu, dvou ponorek a deseti transportních lodí.
Vzhledem ke skutečnosti, že jenom na Marianách Japonci disponovali celkem jedenácti letišti, z nichž většina měla kapacitu cca 50 strojů. A dále třemi letišti ve výstavbě, vč. provozuschopné hydroplánové základny. V prvních dnech se značnou intenzitou vedená americká letecká kampaň byla zcela na místě. Od 12. do 13. června jen letouny palubních skupin TG 58.2, 3, 4 vykonaly nad Saipanem a Tinianem na 1 472 bojových letů. Výsledek enormního nasazení pak na sebe nenechal příliš dlouho čekat. Když na konci druhého dne letecké ofenzívy byl nahlášen sestřel pouze jedenácti japonských strojů, slábnoucí aktivita obránců nešla přehlédnout. Jednotlivým, k obraně Marian vyčleněným flotilám 1. leteckého loďstva viceadmirala Kakuty došel dech.
Do prvotní přípravy před samotnou invazí promluvily také bitevní lodě TF 58. 13. června se všech sedm moderních bitevních lodí viceadmirála Leeho přiblížilo na dostřel, načež pobřeží Saipanu a Tinianu bylo zahrnuto přívalem železa a oceli. Avšak doposud s bombardováním pozemních cílů nezkušení dělostřelci se ani přes 2 232 vypálených 406 mm granátů a 12 544 granátů ráže 127 mm nezmohli na více než rozpačitý výsledek. Dne následujícího jejich úlohu převzaly hladinové lodě invazní flotily, načež se bitevní lodě vrátila zpět k plnění své primární úlohy, tj. ochrany Mitscherových letadlových lodí.
Na konci 13. června, po dvou dnech nepřetržitých útoků Američané konstatovali, že japonský vzdušný odpor nad Marianami byl z valné míry zlomen. Rychlé eliminování nepřítele jim posléze umožnilo zaměřit svoji pozornost, byť s časovým omezením, na Boninské ostrovy.
Přibližně v té době na Filipínách dochází k zahájení horečných příprav spjatých s uvedením 1. mobilní flotily do pohotovostního režimu.
Prvotní informace naznačující Japoncům reálné dění u Marian doputovaly k admirálu Tojodovi dne 12. června. A ačkoliv měly jednodenní zpoždění, jevily se výsledky leteckého průzkumu jako zcela dostatečné, jasně definující rozsah a sílu amerického útoku. S analytickými výstupy svého štábu byl vrchní velitel Spojeného loďstva seznámen dne následujícího, načež neprodleně zrušil operaci KON a vydal prvotní rozkazy předcházející samotnému zahájení operace A-gō sakusen. Jako předběžné datum navázání kontaktu s nepřítelem, a tudíž i vypuknutí rozhodného dne bitvy stanovil Tojoda termín 19. června. V této návaznosti zahájila 1. mobilní flotila s Ozawovým štábem na palubě TAIHÓ přesun z Tawi-Tawi do Guimaras, kam také dne 14. června v 17:00 hod. dorazila. Zde také lodě flotily doplnily palivo, nahrazené vzhledem ke všeobecnému nedostatku běžného mazutu nerafinovanou ropou, pocházející z nedaleko severovýchodního pobřeží Bornea se nacházejícího ostrova Tarakan.
Ve znamení tankování se částečně nesl i 14. červen u Marian, jen s tím rozdílem, že na lodních stožárech vlály vlajky s pruhy a pěticípými hvězdami. S ohledem na ovládnutí vzdušného prostoru nad souostrovím, využily skupiny TG 58.2 a TG 58.3 snížené tempo letových operací k doplnění paliva, zatímco TG 58.1 a TG 58.2 téhož večera v severozápadním kurzu zamířily k Iwodžimě a Čičidžimě.
Dva výše uvedené ostrovy patřící do Boninského souostroví, respektive jejich jižní části známé jako Vulkánské ostrovy, a nacházející se ve vzdálenosti asi 540 n. mil od Tokia zastupovaly v japonské obranné strategii jednu z nepostradatelných rolí. V podstatě na polovině cesty mezi Japonskými a Mariánskými ostrovy situovaná letiště představovala pro přelétávající letouny důležité tranzitní základny. Významem porovnatelné s na jihu se nacházejícími letišti na Yapu a Palau. V případě Čičidžimi rovněž s přihlédnutím ke zde situované oblastní retranslační stanici. Američané v základních parametrech dobře seznámeni s japonskou obrannou strategií zkrátka nemohli cca 650 až 755 n. mil od Saipanu vzdálené ostrovy ponechat bez povšimnutí.
V souladu se Spruanceho rozkazy zamířily tedy k Boninským ostrovům pod vedením velitele TG 58.1 kontradmirála Clarka dvě úkolové skupiny, jejichž činnost v oblasti byla ovšem časově limitována. A to i přesto, že meteorologická předpověď nevěstila nad cílovou oblastí nic dobrého. V odpoledních hodinách dne 15. června dosáhly Clarkovi letadlové lodě pozice 135 n. mil východně od Iwodžimi, načež v 14:30 hod. šlo z palub šestice letadlových lodí do vzduchu 44 Hellcatů, následovaných později bombardovacími Avengery a Curtissy SB2C Helldiver. Za nízké základny mraků, špatné viditelnosti a rozbouřeného moře zamířili palubní stíhači k Iwodžimě, jejíž dvě letiště poskytovala zázemí pro cca 100 japonských strojů. Přestože šlo předpokládat, že panující slota umocní okamžik překvapení, nad ostrovem se přilétajícím útočníkům postavilo 37 japonských stíhačů. V nastalém vzdušném boji a za ztráty dvou strojů Američané sestřelili 28 stíhacích Micubiši A6M Reisen/Zero. S příletem palubních bombardérů bylo poté započato s „úpravou“ vzletových ploch, letištní infrastruktury, vč. na Čičidžimě se nacházející hydroplánové základny. Na konci dne útočníci v důsledku protiletadlové palby odepsali 12 letounů.
V důsledku stále se zhoršujícího počasí začaly letové operace druhého dne nájezdu až v odpoledních hodinách. A ačkoliv síla větru atakovala na Beaufortově stupnici devítku vzlétlo 54 strojů. S ohledem na počasí a krátící se čas stala se cílem útoku pouze Iwodžima, nicméně výsledek stál za to. S ohledem na prakticky neletové počasí byli Japonci americkým úderem naprosto zaskočeni, přičemž tito na jejich základnách nalezli úhledně vyrovnané řady japonských letounů. Výsledkem následnému řádění nad letištními plochami pak bylo 63 zničených strojů. To vše, pouze při ztrátě jednoho protiletadlovou palbou sestřeleného stroje. Další letadlo bylo ztraceno během přistávání na rozbouřeném oceánu se zmítající letadlové lodi. Když dosedl na palubu mateřského nosiče v 17:10 hod. poslední z letounů útočné vlny, kontradmirál Clark nařídil změnu kurzu, načež obě skupiny zamířily na jih, aby v očekávání bitvy stihly urychleně zkompletovat TF 58.
Ačkoliv lze vnímat, že více jak dvoudenní výpad do Boninského souostroví, zrovna v době vrcholícího vylodění na Saipanu, v sobě skrýval jistou míru rizika. Pravdou zůstává, že díky této iniciativně vedené akci se Američanům podařilo dočasně eliminovat zdejší letecké základny a zejména zničit sto letadel 1. leteckého loďstva. Přímý dopad těchto skutečností na pozdější průběh střetu a jeho závěrečné účtování byl pak zcela zřejmý.
Mezitím se ráno 15. června na Saipanu vylodila 2. a 4. divize námořní pěchoty, přičemž téhož dne na večer zde již ve dvou zajištěných předmostích Američané disponovali dvaceti tisíci muži. Po zahájení invaze přenechal Mitscher starost o Saipan invazní flotile, načež letouny z TG 58.2 a TG 58.3 upřely svoji pozornost na Guam a Tinian. Výsledkem americké snahy pak byly neustále se tenčící počty na ostrovních základnách bázujících bojeschopných letadel. Ačkoliv vystaveni neustálým útokům, dařilo se však Japoncům držet letištní plochy nadále v provozuschopném stavu. Díky nezměrnému úsilí pozemních pracovních čet si tak letecké jednotky Kakutova 1. leteckého loďstva stále udržovaly určitou, byť marginální ofenzivní schopnost. K dokreslení situace panující na konci prvního dne americké invaze lze pak zmínit 521. Kokutai z Guamu vedený útok na TG 58.3.
Ještě ve večerních hodinách onoho dne zaútočila smíšená formace 10 torpédových bombardérů Jokosuka P1Y Ginga/Frances, 13 střemhlavých bombardérů Jokosuka D4Y2 Suisei/Judy a 6 stíhacích A6M pod vedením legendy japonského střemhlavého bombardování kapitána Takašige Egusy na operační skupinu kontradmirála Reevese. A ačkoliv načasování ataku do nadcházejícího soumraku a samotné jeho realizaci naplánované zkušeným velitelem ze dvou směrů nalétávající samostatných skupin šlo jen stěží co vyčíst. Přesto všechno byla celá útočná formace, zachycená radarovými operátory teprve ve vzdálenosti cca 20 n. mil, vícevrstevnou protiletadlovou obranou amerického svazu doslova smetena z oblohy. Egusovu smrt a s tím spojená faktická likvidace posledních na Guamu se nacházejících bojeschopných strojů pak předznamenávala mnohé. Nicméně boj o ovládnutí Marian byl teprve na samém počátku.
17. června o sobě dal vědět opět Truk, když pět torpédových G4M doprovázených nočním stíhačem Nakadžima J1N1-S Gekkó/Irving v 17:50 hod. napadlo skupinu transportních lodí. Za úspěch v podobě torpédem zasáhnutého dělového výsadkového člunu LCI(G)-468 Japonci zaplatili ztrátou tří bombardérů. Přestože v důsledku exploze se příď výsadkového člunu proměnila v neurčitou změť všelijak pokroucených želených plátů a žebroví, loď prokázala obdivuhodnou houževnatost a ke dnu ji musel až následujícího dne poslat torpédoborec STEMBEIL.
Téhož dne na večer invazní flotila čelila dalšímu, tentokrát však mnohem silnějšímu útoku. Z ostrova Yap startující skupině složené ze 37 stíhacích Zer, 17 D4Y2 a 2 dvoumotorových bombardérů P1Y se podařilo proklouznout mezi Hellcaty bojových hlídek a napadnout vyloďovací pláže Saipanu. Zde se Japoncům podařilo poškodit tankovou výsadkovou loď – LST, aby poté v přicházejícím soumraku zamířili ke skupině eskortních letadlových lodí. Díky předcházejícímu útoku včas zalarmovaná obrana malých, cca 160 metrů dlouhých leteckých nosičů sice stačila do vzduchu vyslat 46 Wildcatů. Ovšem, i přes jeden zaznamenaný úspěch postarších amerických stíhaček se většině japonských letounů podařilo k malým letadlovým lodím proniknout. Zpočátku se FANSHAW BAY a WHITE PLAINS dařilo obratným manévrováním shozeným pumám úspěšně vyhýbat, a to i díky vlastní protiletadlové palbě, která dokázala tři útočníky sestřelit a dva poškodit. Ovšem v 18:52 hod. se přesto jednomu ve 460 metrové výšce prolétajícímu japonskému bombardéru podařil zásah. Asi 250 librová puma poblíž zadního výtahu prorazila dřevěnou letovou palubu FANSHAW BAY, pronikla do hangáru a explodovala. V ten moment střepiny z vybuchující pumy usmrtily jedenáct mužů z opravárenské čety č. 3 a současně zasáhly tři uskladněná torpéda. Naštěstí ta neexplodovala. I tak došlo k vyřazení hlavního požárního systému, poruše elektroinstalace, a dokonce k uvolnění několika hlubinných bomb z pumovnic zaklínovaných Avangerů. Pomineme-li pár lokálních požárů, loď přišla o možnost manévrování a začala se pomalu naklánět na levobok. Ačkoliv s ohněm si protipožární čety během jedné hodiny poradily, obnovit kontrolu nad lodí se podařilo až ve 03:55 hod. ráno druhého dne. Mnohem větší problém ovšem představoval téměř 3 stupňový náklon. Prvotní podezření na proraženou obšívku se nepotvrdilo, nicméně zjistit pravou příčinu si vyžádalo mnohem delší čas. Nakonec po několika nekonečných hodinách strávených po pás v ledové vodě havarijní čety v podobě prasklé trubky požárního systému lokalizovaly místo průniku vody do trupu. V ten moment se zadolodní vodoryska nacházela již necelé dva metry pod mořskou hladinou. A až poté, co bylo potrubí improvizovaně uzavřeno se notně pochroumaná FANSHAW BAY mohla vydat na zpáteční cestu do Pearl Harbouru. V celkovém souhrnu se japonská puma podepsala na 14 mrtvých a 23 raněných členech posádky eskortní letadlové lodi. Přestože ztráty na mužstvu a poškození dvou lodí v důsledku překvapivého útoku nešlo přehlížet, mnohem hlubší vrásky na čele admirála Spruanceho způsobovalo nevědomí o momentální poloze japonské 1. mobilní flotily. Jediné, co americké velení tehdy s určitostí vědělo byl fakt, že Ozawa je se svými letadlovými loděmi již na volném moři.
První zprávy o objevení se americké invazní flotily před Saipanem dorazily na štáb Spojeného loďstva v brzkých ranních hodinách 15. června. Bylo přesně 07:17 hod., kdy admirál Tojoda vydal rozkaz k zahájení A-gō sakusen. V 09:00 hod. japonské hlavní síly rozčleněné do tří svazů – Hontai Butai, do značné míry kopírujících složení tří divizí letadlových lodí flotily, opustily Guimaras a na severovýchodním kurzu stejnojmenným průlivem zamířily do Visayského a Samarského moře, a dále do průlivu San Bernardino. V 17:30 hod. vplula 1. mobilní flotila do Filipínského moře a zamířila na jihovýchod k Palau. Druhého dne v 17:00 hod. se k letadlovým lodím připojily JAMATO a MUSAŠI se svým doprovodem, pár dni před tím odvolané z operace KON. Krátce nato začala flotila z doprovodných tankerů doplňovat palivo, což se protáhlo do 10:00 hod. dne následujícího, kdy byla stažena poslední hadice.
Vzhledem k Japonci přísně dodržovanému radiovému tichu a nedostatečnému doletu vlastních průzkumných letounů měli Američané jen omezené zpravodajské možnosti, díky člunu REDFIN hlídkového ponorkového svazu TF 17 se o prvních pohybech 1. mobilní flotily dozvěděli už 13. června. Tedy v den, co Ozawovi letadlové lodě zahájily přesun z Tawi-Tawi do Guimaras. Bojovým průzkumem v okolí japonské námořní základy Tawi-Tawi pověřená americká ponorka, mj. 11. června jedním torpédem odepisující japonský tanker ASANAGI MARU (5 142 tun), ve 13:00 hod. odvysílala zprávu o spatření japonské flotily, kromě jiného se šesti letadlovými a čtyřmi bitevními loděmi v sestavě, směřující průlivem Sibutu na sever. Právě zpráva z REDFINU rozvázala posléze štábu admirála Spruanceho ruce a dala plánovanému napadení Boninských ostrovů zelenou. Dle amerických propočtů se mohli Japonci u Marian objevit ne dříve, než 17. června.
Dne 15. června se informace o pohybu Japonců začaly množit. Ve večerních hodinách z ICPOA došlé zprávy o probíhajících velkých pohybech japonského námořnictva snad jen kalil fakt, že dešifrovány byly jen hrubé obrysy zachycené japonské radiokomunikace. Přesto i ty dávaly tušit, že Japonci hodlají napadnout invazní flotilu u Saipanu. V 18:35 hod. téhož dne ponorka FLYNG FISH, toho času na své jubilejní desáté patrole a hlídkující u průlivu San Bernardino, hlásila proplutí bitevních lodí a nejméně třech letadlových lodí. Z ponorky odvysílaná zpráva však byla zachycena protivníkem, jenž tak v předstihu zjistil, že jeho vyplutí nezůstalo utajeno. O téměř hodinu později, v 19:45 hod., byla 1. mobilní flotila zpozorována další americkou ponorkou. SEAHORSE hlídkující mezi Formosou a Luzonem zaznamenala proplouvající flotilu na jihovýchodním kurzu, ve vzdálenosti asi 200 n. mil od průlivu Surigao. Nicméně bližší identifikaci neuvedla. Navíc, zprávu odvysílala až 16. června ve 04:00 hod. ráno. To bylo ovšem ze strany amerického průzkumu vše. Od té doby se po Japoncích na nějaký čas opět slehla zem.
Na rozdíl od Spruanceho měl Ozawa a jeho štábní důstojníci o možném potenciálu TF 58 poměrně přesné informace, nicméně i on se ve svých predikcích částečně mýlil. Dle japonského odhadu měli Američané disponovat 15 letadlovými nosiči, z toho 7 velkými flotilovými a 8 lehkými. Avšak do bitvy samotné Japonci předpokládali nasazení jen 10 z nich, a to ještě do maximální vzdálenosti 300 n. m. západně od Marian. Zbytek amerických letadlových lodí měl krýt invazní flotilu. Ozawa rovněž velmi dobře předvídal protivníkovu snahu o odříznutí jádra souostroví od potenciálních leteckých a jiných posil. Rozhodné datum bitvy ponechal na 19. červnu, avšak s ohledem na příhodnou taktickou situaci nevylučoval zahájení útoku v jednodenním předstihu, kdy útok měl být proveden výhradně za denního světla. Přestože Ozawa si byl velmi dobře vědom Spruanceho charakteristik, respektive toho, že velitel Páté flotily se ze své podstaty do nějakého překotného útočení nepohrne. A to obzvláště za situace, kdy míra jeho povědomí o japonských pohybech nebyla zrovna valná. Skutečnou míru pasivity amerického admirála neodhadl.
Vlastní formování budoucí bitevní scény bylo zahájeno dne 17. června. A opět to byl člun z TF 17, pacifického velitelství ponorek viceadmirála Charlese A. Lockwooda, díky kterému se daly věci do pohybu. Ještě během plavby do operační oblasti zachytila ponorka CAVALLA depeši, která ji místo vystřídání FLYNG FISH přikazovala zaujmout vyčkávací pozici asi 350 n. mil od průlivu San Bernardino. Ještě na počátku dne, asi tři hodiny poté co člun dorazil na určené místo zachytil jeho radarový operátor signaturu čtyř lodí, později identifikovaných jako dva tankery a dva doprovodné torpédoborce. Další čtyři hodiny pak trvalo, než se ponorka dostala do optimální střelecké pozice, nicméně byla odhalena a musela se ponořit. Po čase se vynořila, avšak po Japoncích již nebylo ani vidu ani slechu. Poté co zpráva o kontaktu dorazila do Pearl Harboru usoudil Lockwood, že by se mohlo jednat o zásobovací lodě 1. mobilní flotily a přikázal CAVALLE vydat se jim v patách. Přestože pronásledování tankerů, ve skutečnosti japonské 2. zásobovací skupiny, zabralo ponornému člunu téměř celý zbytek dne. Ve 20:00 hod., kdy se na ponorce opět rozzářila obrazovka radaru, bylo snažení její posádky korunováno zaslouženou odměnou. Během krátké chvíle velitel CAVALLY, nadporučík Herman J. Kosser, identifikoval svaz patnácti lodí, v němž kromě křižníků nechyběly bitevní a letadlové lodě. Ovšem s ohledem na opětovné zpozorování člunu japonským doprovodem a nutnosti ponoření, odvysílal údaje o pozici japonské flotily cca 700 n. mil západně od Guamu se mu podařilo až po vynoření ve 21:15 hod. V případě CAVALLY a její vůbec první bojové plavby se jednalo o pozoruhodný výkon, a jak se později přesvědčíme, nemělo zůstat jen u toho.
Mezitím v očekávání brzkého střetu Američané finalizovali taktickou sestavu. V odpoledních hodinách 17. června Mitscher z doposud v rámci jednotlivých uskupení letadlových lodí působící bitevní lodě odvolal a vytvořil z nich novou taktickou skupinu, TG 58.7. Třebaže síla protiletadlové výzbroje sedmi bitevních lodí, čtveřice těžkých křižníků a čtrnácti torpédoborců byla neoddiskutovatelná. Velitel Páté flotily i přes oslabení skupin letadlových lodí nehodlal riskovat případné zmatky v rámci sestavování „bitevní“ TG přímo za ryku boje. Současně byl Spruance přesvědčen, že hlavní úlohou bitevních lodí je pronásledovat a dorážet ustupujícího protivníka. Jako alespoň částečná náhrada za palebnou sílu bitevních lodí a jejich doprovodu, pak posloužilo pět těžkých křižníků, tři lehké a třináct torpédoborců, odvelených téhož dne od Turnerova „invazního“ TF 51 a přerozdělených k jednotlivým skupinám letadlových lodí.
Následujícího dne nařídil Spruance většině invazní flotily odplout na východ od Saipanu do vyčkávacího prostoru, načež u ostrova ponechal pro podporu vyloděných jednotek jen nezbytné množství zásobovacích lodí, vč. palebné podpory v podobě sedmi starších bitevních lodí, jednoho těžkého, dvou lehkých křižníků a cca třinácti torpédoborců. Ve 12:00 hod. rovněž došlo k opětovnému sloučení jádra TF 58 s od Boninských ostrovů navrátivšími se Clarkovými letadlovými loděmi, které v průběhu svého návratu ještě stihly počastovat letišťě na Guamu, respektive Rotě (TG 58.1) a Paganu (TG 58.4).
Zdánlivě šlo doposud Američanům vše jak po drátkách. Ovšem opravdu jen zdánlivě. Vzhledem ke skutečnosti, že průzkumné lety z letadlových lodí TF 58.2 a 58.3 směrované na západ do vzdálenosti 325 n. mil od Saipanu doposud nic nenašly. A ani vracející se TF 58.1 a TF 58.4 nenarazily na žádnou nepřátelskou aktivitu, do hlav Supranceho štábních důstojníků se začala vkrádat a postupně sílit jasně patrná nervozita. Obzvláště, když čtveřice průzkumných amfibií Consolidated PBY Catalina v noci z 17. na 18. června ve vzdálenosti 600 n. mil na západ od Marian neobjevila zhola nic. Zkrátka, vzhledem ke hlášení CAVALLY, které se k Spruanceho rukám dostalo až ve 03:25 hod. 18. června, nemělo americké velení o poloze 1. mobilní flotily v předvečer bitvy ani ponětí!
Na pozadí informační nouze tak v americkém štábu probíhal názorový střet. Pokud CAVALLA skutečně objevila hlavní síly 1. mobilní flotily, při zachování zaznamenaného kurzu a rychlosti 19 uzlů se dalo očekávat, že v půl šesté ráno 18. června se japonská skupina bude nacházet stále cca 500 n. mil od TF 58. Tedy zcela mimo dolet palubních letounů. Jestliže tedy chtěli Američané využít výhodu prvního úderu, museli nutně zkrátit distanc a bezpodmínečně se vydat blížícím se Japoncům vstříc. V rámci probíhající diskuze byl hlavním zastáncem této varianty zejména Mitscher, a to i přesto, že ke sloučení jeho operačního uskupení mělo dojít až v poledne. Kromě riskantního útoku vedeného z počátku pouze dvěma skupinami letadlových lodí, viceadmirál rovněž prosazoval variantu nočního útoku bitevní TG. Velitel TF 58 se evidentně nebál riskovat. Zcela opačný přístup však zaujmul jeho nadřízený, admirál Spruance. Předně, dle jeho názoru úderem pouze poloviny operačního uskupení by se Američané sami vzdali své největší výhody. Kdy více jak 50 procentní početní převaha v palubních letounech by vešla vniveč. Současně admirál bral v potaz větší bojový dolet japonských letadel, který jim stejně i tak umožňoval zahájit útok jako první. Variantu nočního boje TG 58.7 pak i v souladu s jejím velitelem, kontradmirálem Leem, zamítl zcela. Veliteli Páté flotily jednoduše chyběly detailnější informace. Zpráva o 15 lodích pozorovaných CAVALLOU byla nedostatečná a jeho zodpovědnost obrovská. Rozhodně větší než v případě Mitschera. Zcela pragmaticky, a ač byl pro tento postoj později kritizován, rozhodl se pro konzervativnější řešení přistoupivše na variantu obranné bitvy. Nechť Japonci zkusí prorazit hlavou zeď. Dne 18. června ve 20:00 hod. zamířil tedy TF 58 k Saipanu, načež Spruanceho definitivní rozkaz o setrvání svazu v jeho okolí padl ve 21:30 hod. A nic na tom nezměnila o třicet minut později od velitelství tichomořského loďstva došlá zpráva o nově zjištěné japonské pozici, získané na základě zaměřené radiové komunikace. A ani díky japonskému rušení nečitelná zpráva ponorky STINGRAY, nacházející se 425 n. mil. od Saipanu. Ještě ve 23:30 hod. učinil Mitscher poslední pokus, když Spruancemu zaslal návrh na změnu kurzu na jihozápad. Admirál však zůstal ve svém rozhodnutí neoblomný.
Na rozdíl od svého protějšku, disponoval Ozawa o poloze amerického svazu nepoměrně přesnějšími informacemi. Už v 06:00 hod. 18. června totiž japonské průzkumné plovákové letouny odhalily pozici šesti amerických letadlových lodí. Následně v odpoledních hodinách potvrzenou sedmičlennou skupinou japonských letounů, která ve vzdálenosti 420 n. mil od své mateřské 1. divize letadlových lodí (TAIHÓ, ŠÓKAKU, ZUIKAKU) identifikovala tehdy už kompletní Mitscherův operační svaz. Přestože se jednotlivá, po 15:00 hod. odpolední, z palub průzkumných letounů se množící hlášení tu více tu méně lišila. O aktuální poloze amerického operačního svazu neměli Japonci pochyb. V 15:40 hod. nařídil Ozawa změnu kurzu na jihozápadní, udržujíc si tak odstup své flotily od protivníka na minimální vzdálenost 400 n. mil. Japonský admirál velmi dobře odhadl Spruanceho úmysly, spočívající v kumulaci jádra jeho sil západně od Saipanu, přičemž potenciální útok ze severního směru vyloučil. Přesto s ohledem na pozdní odpolední hodiny, respektive nedostatečný noční výcvik svých pilotů rozhodl útok podniknout až druhého dne, tedy v souladu s dlouhodobým plánem. Poněkud jiného názoru, než Ozawa byl ovšem velitel 3. divize letadlových lodí z předsunutého svazu, toho času se nacházející nejblíže k TF 58. Aniž by vyčkal na příkazy svého nadřízeného, rozhodl se kontradmirál Sueo Obajaši maximalizovat okamžik překvapení a v nadcházejícím soumraku zaútočit na americké uskupení. V čase 16:37 hod. tak začalo z palub letadlových lodí ČITOSE, ČIJODA, ZUIHÓ postupně startovat 67 k prvnímu úderu určených letounů. Když už jich bylo ve vzduchu 22, přišel však od velitele skupiny operační rozkaz č. 16, jenž iniciativně naplánovanou akci za notného Obajašiho skřípění zubů zrušil.
Plavba 1. mobilní flotily na jihozápadním kurzu pokračovala až do 19:00 hod., načež za 16 uzlové rychlosti Japonci nasadili kurz jihovýchodní. Bylo 20:20 hod. když Ozawa poprvé porušil radiové ticho a zaslal do štábu velitele 1. leteckého loďstva viceadmirála Kakuty na Tinian depeši s koordinačními pokyny. Odvysílaná zpráva byla vzápětí Američany zachycena, díky čemuž byly schopni poměrně brzy určit polohu vysílače. Bylo však již příliš pozdě. Ve 21:00 hod. v souladu s viceadmirálovými pokyny se svazy 1. mobilní flotily rozdělily. Zatímco předsunutý svaz - Zen'ei Butai tří malých letadlových lodí nasadil východní, v podstatě s Američany střetný kurz. Hlavní síly koncentrované ve svazech A - Hontai Kō Butai a B - Hontai Otsu Butai se stočily na jih.
- Hontai Kō Butai (viceadmirál Džisaburó Ozawa) - letadlové lodě TAIHÓ, ŠÓKAKU, ZUIKAKU; těžký křižník MJÓKÓ, HAGURO; lehký křižník JAHAGI, 8 torpédoborců.
- Hontai Otsu Butai (viceadmirál Takadži Džošima) - letadlové lodě DŽUNJÓ, HIJÓ, RJÚHÓ; bitevní loď NAGATO; těžký křižník MOGAMI; 16 torpédoborců.
- Zen'ei Butai (viceadmirál Takeo Kurita) – letadlové lodě ČITOSE, ČIJODA, ZUIHÓ, bitevní lodě JAMATO, MUSAŠI, HARUNA, KONGÓ; těžké křižníky ATAGO, ČOKAI, TAKAO, MAJA, KUMANO, SUZUJA, TONE, ČIKUMA; lehký křižník NOŠIRO.
Po šesti hodinách plavby ve 03:00 hod. dne 19. června Japonci upravili kurz na severovýchodní a zvýšili rychlost na 20 uzlů. Ozawa se cítil být připraven. Díky kvalitnímu průzkumu měl dostatek informací o pozici protivníka, což mu do nadcházející bitvy poskytovalo nezanedbatelnou výhodu lepšího situačního povědomí vč. možnosti prvního úderu. A nic na tom neměnil fakt, že v podobě 233 stíhacích letounů, 109 střemhlavých a 78 torpédových bombardérů vč. 14 průzkumných letounů disponoval pouze 434 palubními letouny. S ohledem na doposud bez větších komplikací probíhající A-gō sakusen spoléhal velitel 1. mobilní flotily na masu letounů Kakutova 1. leteckého loďstva, díky níž měla být drtivá převaha Američanů eliminována. Na Ozawově přesvědčení se pak do značné míry podepisoval sám Kakuta, jenž ve snaze zachovat si tvář, pravidelně reportoval o zveličených japonských úspěších, přičemž záměrně zatajoval skutečný stav svých leteckých jednotek. Díky této blamáži Ozawa netušil, že pozemní základny jsou prakticky v troskách a že 1. letecké loďstvo jako reálná hrozba v podstatě neexistuje. Ať tak, či onak, opona dramatu byla vytažena.
Část 1. Prolog
Část 3. Velké střílení krocanů na Marianách
Část 4. Spruance útočí
Zdroje:
Raiden
Lord
Alfík
Saburo
Japonské letadlové lodě z období II. světové války; Jan Pavlík
THE PHILIPPINE SEA 1944 – The last great carrier battle; Mark Stille
Grumman Hellcat; Barrett Tillman
Pacifik v plamenech; Miloš Hubáček
Letadlové lodě Námořnictva USA 1942-45; Mark Stille
Pěst z nebe; Peter C. Smith
www.palba.cz
www.valka.cz
www.fronta.cz
http://www.historyofwar.org/Pictures/pi ... light.html
https://ww2db.com/photo.php?source=all& ... type_id=10
https://en.wikipedia.org/wiki/Mariana_a ... s_campaign
https://de.wikipedia.org/wiki/Operation_Z
https://en.wikipedia.org/wiki/Shigeru_Fukudome
https://pacificairlifter.com/the-marcus ... w2/2944-2/
https://pacificwrecks.com/airfields/marianas/index.html
http://pacific.valka.cz/forces/tf57.htm#asw4404-4405
https://www.taskforce58.org/iwo-jima/
https://www.navsource.org/archives/10/15/150468.htm
https://en.wikipedia.org/wiki/USS_Fansh ... _off_Samar
https://www.history.navy.mil/content/hi ... w-bay.html
http://www.combinedfleet.com/AsanagiM_t.htm
https://www.history.navy.mil/our-collec ... 29--0.html
https://www.cavalla.org/
https://en.wikipedia.org/wiki/Central_M ... _of_battle
http://fly.historicwings.com/2013/06/operation-a-go/
https://referaty-seminarky.cz/bitva-ve- ... skem-mori/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kakud%C5%BEi_Kakuta
https://www.valka.cz/1218-Organizace-le ... -cisarstvi
https://www.thevintagenews.com/2016/06/ ... hed-wreck/
https://portraitofwar.com/2013/01/22/ww ... over-guam/
https://www.wearethemighty.com/mighty-h ... e-carrier/
https://valor.militarytimes.com/hero/21195
https://naval-encyclopedia.com/ww2/japan/taiho.php
https://www.armouredcarriers.com/japane ... ght-decks/
http://www.combinedfleet.com/shoksink.htm
https://www.thoughtco.com/uss-lexington-cv-16-2360379
https://warfarehistorynetwork.com/battl ... key-shoot/
. 
