Bitva u Leyte (5)
Svůj díl viny za nedorozunění ohledně 34. operačního svazu nese i viceadmirál Kinkaid, ale hlavní příčinu prekérní situace, ve které se Spojenci dopoledne 25. října ocitli, hledejme v neuvěřitelně komplikovaném způsobu spojení mezi veliteli 3. a 7. loďstva zavedenému na popud generála MacArthura, jenž výstižně shrnul B. Ireland: „Krátce řečeno, Halsey a Kinkaid se nemohli domlouvat přímo. Vzájemné depeše musely být zakódovány a směřovány na hlavní radiostanici loďstva na ostrově Manus. Odtud se opětovně vysílaly systémem, který byl znám jako schéma Fox. Každá loď si pořizovala kopie všech sad depeší, ale dekódovala jen ty označené svým volacím znakem. V období bojů kolem Filipín se radioprovoz obrovsky zvýšil a označení „urgent“ neslo tolik depeší, že tento ukazatel důležitosti prakticky ztratil smysl. Vzájemné informace mezi admirály se tedy opožďovaly v řádu hodin, docházely mimo pořadí, nebo dokonce nedošly vůbec. Oba velitelé tedy nemohli operovat v těsné součinnosti, protože v dějišti operací chyběl společný nadřízený.“
Jednalo se o důsledek rivality mezi armádou a námořnictvem. Ta sice na americké straně nenabyla takových rozměrů jako u Japonců, ale přesto existovala na všech válčištích a nyní přinesla nežádoucí důsledky. MacArthur si totiž vymohl, aby jemu přidělené válečné lodě (tzv. MacArthurovo námořnictvo) podléhaly přímo jeho pravomoci a ješitný generál nechtěl připustit, aby se velitelé 7. a 3. loďstva domlouvaly bez jeho vědomí a tím jej de facto připravili o velení sil určených k podpoře vylodění. Dodejme, že v tomto směru mohl být s výběrem velitele 7. loďstva spokojen, protože Halsey po bitvě u ostrovů Santa Cruz necitlivě odebral Kinkaidovi velení nad letadlovými loděmi, a ten se poté raději nechal převelet na jiné válčiště. Nyní se opět setkali na jednom bojišti, ale ani uplynulé dva roky patrně nestačily, aby se rány od Santa Cruz zacelily. Jejich vzájemné vztahy zůstávaly odtaživé a nedalo se tedy očekávat, že vyvinou přílišnou iniciativu, aby napravili zmatky zapříčiněné zdlouhavým komunikačním systémem.
Přísně vzato nemělo k nepochopení Halseyho záměrů vůbec dojít, neboť rozkaz ohledně 34. operačního svaz nebyl určený pro Kinkaidovy uši, neboť velitelé jednotlivých lodí a svazů mohly v systému Fox dešifrovat pouze depeše obsahující jejich volací znaky. To se však reálně nedělo a američtí velitelé běžně nechávali dekódovat i „cizí“ radiodepeše, takže Kinkaid nepředstavoval žádnou výjimku a tímto pokoutním způsobem se dozvěděl i o Halseyho záměru vytvořit z bitevních lodí samostatný svaz určený ke střežení průlivu San Bernardino. Upřesňující dodatek odeslaný radiofonem však pochopitelně nezaznamenal a jasno do situace nevnesla ani zpráva od Halseyho zachycená ve 20:24.
Tehdy mu velitel 3. loďstva oznámil, že zle postižený Střední svaz pluje 12uzlovou rychlostí k průlivu San Bernardino, zatímco Halsey míří se třemi skupinami letadlových lodí na sever, aby ráno napadl Severní uskupení. Teoreticky mohla tato formulace u adresáta vyvolat podezření, že Ózawu pronásleduje i Halseyho vlajková loď a úžina tedy zůstala nestřežena, ale Kinkaid uvažoval jinak. Ano, tři Halseyho formace letadlových lodí se vydaly stíhat nepřítele, ale on dospěl k přesvědčení, že nedávno vyčleněný 34. operační svaz zahrnující bitevní lodě zůstal u San Bernardina.
S odstupem času můžeme konstatovat, že formulace této depeše stejně jako onoho odpoledního sdělení nebyla optimálně zvolena, z čehož ovšem nelze vinit toliko Halseyho. Ten vydával jenom rámcové rozkazy, ale samotný obsah měl za normálních okolností na starosti jeho náčelník štábu kontradmirál Carney. I on byl tehdy značně vyčerpaný a i jeho organismus zápolil s chřipkou, což mohlo přispět k tomu, že obě zprávy sestavil poněkud ledabyle.
Po pravdě řečeno, Kinkaidovu pozornost tou dobou nebyla upřena směrem na sever, nýbrž na jih, neboť i on se chystal vybojovat vlastní námořní bitvu. Už od rána 24. října věděl, že k průlivu Surigao směřuje Nišimurův Jižní svaz, což bral jako příležitost dokázat, že síly pod jeho velením jsou schopné plnit i jiné úkoly než je bombardování pobřeží a statická ochrana transportních lodí. Narozdíl od Halseyho, jenž si bez skrupulí uzurpoval pravomoci velitele 38. operačního svazu, se Kinkaid nechystal do bitvy osobně, takže její svedení nechal na spolehlivém kontradmirálovi Jessemu Oldendorfovi a sám přesunul svojí vlajkovou loď WASATCH i s dvěma dalšími velitelskými loděmi do severní části Leytského zálivu, kde stály na kotvách desítky zatím nevyložených transportů chráněných menšími válečnými loděmi. Naopak MacArthur dychtil spatřit na vlastní oči, kterak „jeho“ námořnictvo drtí nepřítele, ale to Kinkaid svému podřízenému nemohl udělat, takže si prosadil svou a generál zůstal na palubě křižníku NASHVILLE v Leytské zátoce.
Tím sice Oldendorf přišel o jeden lehký křižník, ale to jej mrzet nemuselo, neboť ve chvíli kdy ve 14:45 obdržel rozkaz přehradit v noci východní ústí úžiny Surigao, měl k tomuto úkolu dostatečné prostředky. Oldendorf jako admirál ze staré školy v první řadě spoléhal na bitevní lodě TENNESSEE, PENNSYLVANIA, CALIFORNIA, WEST VIRGINIA, MARYLAND a MISSISSIPPI, z nichž prvních pět bylo potopeno či těžce poškozeno při přepadení Pearl Harboru, tudíž jejich posádky na chystanou bitvu pohlížely jako na vítanou příležitost oplatit nepříteli někdejší potupu. Sice se vesměs jednalo o staré a pomalé obrněnce nehodící se k nasazení do „první linie“, ale stále disponovaly značnou palebnou silou a prodělané modernizaci z nich učinily protivníky, jež nebylo radno podceňovat.
Jejich hlavní výzbroj představovaly kanóny ráže 356mm, respektive u MARYLANDU a WEST VIRGINIE 406mm, ale Kinkaida i Oldendorfa znepokojoval nedostatek průbojných granátů určených k boji s nepřátelskými obrněnci. Protože tento úkol mělo původně plnit 3. loďstvo, zatímco 7. flotila by podporovala vylodění, jejich bitevní lodě vypluly k Filipínám se sníženým množstvím protipancéřových granátů na úkor tříštivých projektilů. V praxi to vypadalo tak, že jejich muniční sklady ze 77,3 % zaplňovaly tříštivé granáty, kdežto na průbojnou munici připadlo jenom 22,7 % jejich kapacity.
A protože Kinkaidovy síly v uplynulých dnech svědomitě plnily úkol podporovat vylodění, spotřebovaly již většinu tříštivých granátů. Celkem tedy pod pancéřovými palubami šesti obrněnců spočívalo pouze 1637 protipancéřových a 1602 tříštivých projektilů, tudíž Američanům reálně hrozilo, že pokud se bitva nečekaně protáhne, jejich 48 zbraní ráže 356 mm a 16 ráže 406 mm umlkne v nejméně vhodnou chvíli. Co se protipancéřové munice týče panovala nejhorší situace na WEST VIRGINII kde zbývalo pouhých 200 kusů, zatímco na TENNESSEE jich zůstalo slušných 396. U tříštivých granátů natom byla nejhůře CALIFORNIA s pouhými 78 kusy, kdežto dělostřelci na MISSISSIPPI jich „nasyslili“ 543. To znamená, že Spojenci museli šetřit střelivem, takže průbojné projektily hodlali používat pouze při palbě na optimální distanci 16 000-18 000 m a to výhradně na bitevní lodě, přičemž na hůře pancéřované cíle by pálili tříštivou municí.
Dále Oldendorf disponoval těžkými křižníky PORTLAND, LOUSVILLE, MINNEAPOLIS a australským SHROPSHIRE, lehkými COLUMBIA, DENVER, BOISE a PHOENIX zajišťovanými 21 torpédoborci včetně ARUNTY plavící se pod australskou vlajkou. Tyto jednotky představovaly jeho hlavní síly kryjící ústí úžiny Surigao, přičemž přímo v průlivu mělo v noci nepřítele napadat dalších pět torpédoborců a 39 torpédových člunů. S tímto uskupením by měl těžké pořízení i Kuritův 1. úderný svaz v plné síle, což znamená, že Nišimurovi i Šimovi muži reálně nemohli pomýšlet na násilný průlom k Leyte ani v případě, že by se jejich nadřízení domluvili na společném postupu. To se ovšem nestalo, takže oba Hirohitovi válečníci vypluli na setkání s osudem samostatně, přičemž jako první se na dostřel přiblížil Nišimura.
Jeho Jižní svaz se jak víme skládal pouze z bitevních lodí FUSÓ a JAMAŠIRÓ, těžkého křižníku MOGAMI a torpédoborců MIČIŠIO, ŠIGURE, JAMAGUMO a ASAGUMO, a do plánu operace „Šó-Gó“ byl zakomponován až těsně před jejím zahájením. Vzhledem k fatalistickému stylu jakým si Nišimura počínal se spekuluje, zda pro něj beznadějná bitva v průlivu Surigao nepředstavovala příležitost odejít ve velkém stylu do svatyně Jasukuni za synem Tejdžim, jenž shodou okolností zahynul 23. prosince 1941 v kokpitu hydroplánu Kawaniši H6K poblíž úžiny Surigao.
Ano, Nišimurův rodinný život byl plný tragédií, neboť mu dvě děti zemřely krátce po narození a Tejdži byl jeho posledním žijícím potomkem. Jeho smrt dozajista představovala tvrdou ránu, kterou o několik měsíců ještě prohloubil skon manželky, ale od této pohnuté události uběhly takřka tři roky vyplněné oddanou službou vlasti a císaři. Proto hledejme příčiny jeho počínání spíše v povaze zadaného úkolu a rozpoložení na velitelství Spojeného loďstva, které jak poznamenává Thomas, v mnohém připomínalo osudovou atmosféru Wagnerova „Soumraku bohů“.
Nišimura vstoupil do války v hodnosti kontradmirála a kromě úspěchů zažíval i nezdary, neboť uskupení pod jeho velením i ve „šťastných časech“, kdy Nippon slavil jedno vítězství za druhým, vykazovala poměrně vysoké ztráty. Při plnění nebezpečných úkolů však neprojevoval ani náznak váhavosti a patrně z tohoto důvodu byl nadřízenými hodnocen kladně a koncem r. 1943 se dočkal povýšení na viceadmirála. Protože se jednalo o prosoleného mořského vlka, jenž většinu služby strávil na palubě válečné lodě, patrně jej v březnu 1944 nepotěšilo převelení na pevninu, takže když byl 10. září jmenován velitelem 2. divize bitevních lodí, věřme že příležitost vrátit se na moře uvítal.
Je pravda, že pod jeho velení spadající JAMAŠIRÓ a FUSÓ byly založené ještě před první světovou válkou, a i když v době zařazení do služby jejich 12 kanónů ráže 356 mm vládlo mořím a oceánům, pokrok dosažený v lodním stavitelství z nich i přes několik modernizací ještě před druhou světovou válkou učinil jednotky nevhodné pro generální bitvu. Proto většinu války strávily na Vnitřním moři výcvikem posádek a za zmínku stojí pouze torpédování JAMAŠIRÓ v listopadu 1943 americkou ponorkou HALIBUT. Nyní, když se na Zemi vycházejícího slunce valila jedna pohroma za druhou, však velení Spojeného loďstva změnilo názor a do operace „Šó-Gó“ zahrnulo i tyto letité veterány. Oba obrněnce dostaly v létě 1944 radary typu 13 a 22 stejně jako další protiletadlové zbraně, načež byly v září zařazeny do Kuritova 1. úderného svazu.
Na poslední chvíli však bylo rozhodnuto, že se kolem nich zformuje samostatný odřad určený k průniku Surigaovským průlivem, aby vytvořily jižní rameno kleští, které měly sevřít Spojence u Leyte. Vzhledem k tomu, že Kurita k tomuto účelu vyčlenil pouze skromné síly složené navíc se starších jednotek, je nasnadě že navzdory proklamacím se ve skutečnosti jednalo o sebevražednou misi ve stylu poslední plavby JAMATO, jejíž protagonisté ve skutečnosti měli od Leyte odlákat 7. loďstvo a následně své životy prodat co nejdráže.
- Tasuku Nakazawa.jpg (10.41 KiB) Zobrazeno 2357 x
V onom ponurém milieu plném vzletných frází o obětech pro blaho Nipponu panující ve vedení Spojeného loďstva před „rozhodující bitvou“ bylo podobné uvažování běžné, což dokládá odpověď, kterou dal šéf operační sekce válečného námořnictvo kontradmirál Tasuku Nakazawa generálporučíkovi Satóvi na jeho pochybnosti ohledně vhodnosti nasazení jádra floty do operace „Šó-Gó“ daleko od mateřských ostrovů: „Prosím, dejte Spojenému loďstvu možnost zazářit jak květy smrti. Je to nejvroucnější přání námořnictva.“ Na takový argument nenašel Sató odpověď, přičemž při pohledu z retrospektivy vlastně nepřekvapí, že jediný kdo toto „nejvroucnější přání námořnictva“ bezezbytku vyplnil, byl právě fatalisticky smýšlející Nišimura. Zda smrt tisíců námořníků stála za právo zasednout v hodovní síni námořnické Valhally je ovšem otázka, na kterou raději nehledejme odpověď.
Dění před bitvou v úžině Surigao
Jižní svaz se pod chatrným leteckým deštníkem a za přísných protiponorkových opatření protáhl Balabackým průlivem a 23. října vplul na Suluské a poté na Mindanajské moře, a protože neunikl pozornosti nepřátelského vzdušného průzkumu, dalo se očekávat, že nastupující 24. říjen přinese Nišimurovi a jeho mužům první ztráty. To se potvrdilo v 8:55 když radiolokátor na JAMAŠIRÓ zachytil formaci 28 letounů z ENTERPRISE, přičemž kapitánporučík R. Moore nahlásil na velitelství složení a kurs Jižního svazu nalézajícího se poblíž ostrova Negros, načež on i jeho kolega velící druhé letce přešli do útoku. Na čele formace plul vlajkový obrněnec JAMAŠIRÓ následovaný FUSÓ a MOGAMI, pričemž je z každé strany chránila dvojice torpédoborců. Japonci proti útočníkům obrátili všechny hlavně od 25mm automatů až po těžké kanóny bitevních lodí, ale třebaže Američané jejich palbu hodnotili jako nebezpečnou k většímu úspěchu nevedla, takže se každá letka bombardérů zaměřila na jednu bitevní loď, kdežto stíhačky ostřelovaly kulomety a raketami torpédoborce ve snaze potlačit jejich protiletadlovou obranu. To se podařilo pouze částečně, neboť dělostřelci na JAMAGUMO poškodili Hellcat korvetního kapitána F. Bakutise natolik, že byl nucen nouzově přistát na hladině, což byla jediná spojenecká ztráta během celého 20minutového běsnění.
Útok však synům Nipponu nezpůsobil vážnější škody, byť několik pum přece jenom nalezlo cíl. Jedna 227kg bomba probila palubu FUSÓ poblíž dělové věže č. 2 a zastavila se až na pancéřové palubě, přičemž výbuch zabil řadu dělostřelců obsluhujících děla střední ráže a protrhl obšívku na pravoboku, takže obrněnec získal mírný náklon. Další dopadla na kvarterdek poblíž katapultu a explodovala na ubytovací palubě kde zabila a zranila několik mužů, ale horší následky mělo zapálení dvou hydroplánů, z jejichž nádrží vytekl benzín přiživující tančící plameny. Výbuch rovněž inicioval hlubinou pumu připravenou pro případ protiponorkového poplachu, což narušilo obšívku nad čarou ponoru, ale celkově FUSÓ přečkala útok bez vážnějších následků a poté co hasiči zlikvidovali požár se vrátila na čelo formace, načež se řízeným zaplavením na protilehlém boku podařilo zmírnit i náklon na pravobok.
Na JAMAŠIRÓ déšť střel a střepin zahubil přibližně 20 mužů a blízká exploze narušila opláštění v zadolodí, takže loď dočasně získala 5° náklon na pravobok, ale ten neměl vliv na její bojeschopnost. Kulometné střely si vybraly několik obětí i na MOGAMI, v jehož blízkosti vybuchlo několik bomb, ale škody nestály za řeč, stejně jako na torpédoborci ŠIGURE zasaženému pumou do čelního palpostu se 127mm děly.
Jižní svaz tedy přečkal vzdušný útok překvapivě dobře, a následně se Halseyho pozornost stočila ke Středními uskupení, takže Nišimura nerušeně pokračoval v plavbě k Surigaovskému průlivu, aniž by Kinkaid znal jeho aktuální pozici, načemž nic nezměnilo ani vyslání několika spojeneckých průzkumných hydroplánů. S trochou nadsázky můžeme konstatovat, že si toho dne velitelé Středního a Jižního svazu prohodili role a Kurita neplánovaně sehrál úlohu, jíž před několika dny s těžkým srdcem přidělil Nišimurovi. Je třeba dodat, že v době útoku se Nišimurovy lodě nalézaly blízko hranice doletu strojů z ENTERPRISE, což znamená, že pokud by v noci z 23. na 24. října snížily rychlost, pravděpodobně by jižní čelist japonských kleští unikala odhalení až do odpoledne, kdy Kinkaid dostal několik hodin starou zprávu z armádního Liberatoru o poloze Šimova 2. úderného svazu jižně od Calamianských ostrovů. A možná by dokonce Nišimurúv svaz pronikl Surigaoským průlivem dříve než by jeho ústí zablokovala neprostupná přesila.
Zatímco Kinkaid s Oldendorfem ohledně přesné polohy Jižního uskupení po celé odpoledne 24. října a polovinu noci na 25. října tápali, Nišimura měl dobrou představu o jejich možnostech. MOGAMI totiž po bitvě u Midway podstoupil přestavbu na „letadlový křižník“, která jej sice zbavila dvou zadních dělových věží, což zmenšilo jeho palebnou sílu, ale vytvoření vzletové paluby z křižníku učinila cennou jednotku, neboť mohl sloužit k zajištění dálkového průzkumu pro zbytek uskupení. Jeho celková kapacita činila jedenáct strojů, ale nyní nesl pouze osm hydroplánů Aiči E16A. Ty však k zamýšlenému účelu plně postačovaly a dopoledne 24. října se proměnily v Nišimurovy „oči“ informující viceadmirála o situaci v Leytském zálivu. Jako první vzlétl ještě za hluboké tmy stroj pilotovaný poručíkem Gozo Kasuyem, jehož po rozbřesku postupně následovalo několik dalších hydroplánů.
Díky těmto opatřením se Nišimura už dopoledne dozvěděl, že u Leyte stále kotví desítky transportních plavidel a v jižní části zálivu se pohybuje několik bitevních lodí, křižníků a torpédoborců, které mohou společně s hejnem torpédových člunů přehradit úžinu Surigao. Třebaže zaslané informace nebyly úplně přesné, věděl že proti této síle nemá mnoho šancí na úspěch, i když odečetl 15 letadlových lodí, které v Leytském zálivu napočítal Kasuye. S tím však předem kalkuloval, takže tuto informaci vzal jako potvrzení faktu, že může od Leyte alespoň odlákat jádro 7. loďstva a pokračoval v plavbě původním kursem.
Není pravda, že se Nišimura bezhlavě vrhl do zkázy jako beran pokoušející se hlavou prorazit betonovou zeď. Velitel Jižního svazu pro případ, že by se mu podařilo proniknout až k Leyte už ráno vypracoval plán soustředěného útoku na americké transporty a odpoledne se svými veliteli probíral možnosti jak co nejsnáze prorazit poměrně dlouhým a přitom úzkým Surigaovským průlivem. K tomu kromě vlastních hydroplánů hodlal využít MOGAMI s torpédoborci ASAGUMO, MIČIŠIO a JAMAGUMO, které by s předstihem vpluly do úžiny a upoutaly pozornost torpédových člunů, o kterých díky vzdušnému průzkumu věděl, že je má jeho protivník k dispozici, přičemž nepochyboval, že je pošle do útoku. Kromě toho Nišimura ještě před setměním nařídil cvičení v odrážení torpédových útoků, takže je nepochybné, že do svatyně Jasukuni nepospíchal a do poslední chvíle jednal jako svědomitý velitel.
Stejně pečlivě se na střetnutí chystali i Kinkaid a Oldendorf, přičemž druhý jmenovaný mohl připravovanou bitvu vnímat jako osobní vendetu za potopení těžkého křižníku HOUSTON po bitvě na Jávském moři svazem zahrnujícím mj. i MOGAMI. Oldendorf totiž HOUSTONU původně velel a hrdinská smrt jeho nástupce a mnoha členů bývalé posádky jej citelně zasáhla, takže na příležitost srovnat s nenáviděnými „Japončíky“ skóre, čekal už od začátku r. 1944, kdy byl převelen zpět na Pacifik, i když nemohl s jistotou vědět, že Jižní svaz zahrnuje i MOGAMI.
Podle bitevního plánu měly na nepřítele ještě na Mindanajském moři udeřit torpédové čluny fregatního kapitána S. Bowlinga rozdělené na 13 formací po 3 člunech a střežící prostor mezi ostrovem Bohol a průlivem Surigao. V samotné úžině na nepřítele číhala 54. eskadra torpédoborců námořního kapitána J. Cowarda čítající 5 jednotek, a jakmile by se Japonci probojovali na volné moře, narazili by na hlavní síly 7. loďstva. Šest bitevních lodí zajištovaných stejným počtem křižníků mělo pod velením kontradmirála G. Weylera operovat v prostoru mezi Leyte a ostrovem Hibusun takovým způsobem, aby kolmo překřížilo čelo nepřátelské kolony a mohlo volně pálit plnými bočními salvami.
O několik mil jižněji byly rozmístěny další dvě uskupení. Levému křídlu spojenecké formace velel sám „Oley“ Oldendorf disponující těžkými křižníky LOUISVILLE, PORTLAND a MINNEAPOLIS, lehkými křižníky COLUMBIA a DENVER doprovázených devíti torpédoborci, zatímco pravému velel kontradmirál R. Berkey mající na povel těžký křižník SHROPSHIRE a lehké křižníky BOISE a PHOENIX zajišťované šesti torpédoborci. To byly (i přes nedostatek munice) dostatečné síly k zúčtovaní s Nišimurovým svazem, nehledě na fakt, že Spojenci dokonale využili topografie této části Filipínského souostroví k nastražení pasti, ze které nebylo úniku.
Kinkaid ani Oldendorf kvůli lajdáckému vzdušnému průzkumu odpoledne neznali polohu nepřítele a mohli se pouze dohadovat, kdy se pokusí probít k Leyte a dokonce ani nevěděli jeho přesnou sílu. Podle dosavadních informací vydedukovali, že se k úžině Surigao pravděpodobně blíží 2 bitevní lodě, 4 těžké a 4 lehké křižníky doprovázené 10 torpédoborci, ale nemohli ani vyloučit, že budou čelit 4 obrněncům. To se ukázalo jako zbytečná obava, a kvůli řevnivosti mezi Šimou a Nišimurou navíc Japonci tyto síly nasadili odděleně, takže Spojence čekala relativně snadná práce.
Bitva v úžině Surigao se do dějin spíše než svým výsledkem zapsala skutečností, že se jednalo o poslední souboj obrněnců v historii námořního válčení, čímž skončila éra započatá v r. 1862 na Hampton Roads nerozhodným soubojem MONITORU a MERRIMACKU, jejíž pomyslný vrchol nastal v r. 1916 v bitvě u Jutska. S tímto gigantickým kláním německých a britských bitevních lodí a bitevních křižníků se nastávající střet nemohl v ničem měřit, neboť jak americké tak japonské obrněnce zdaleka nepředstavovaly vrchol lodního stavitelství, takže se vlastně jednalo o dosti neslavnou derniéru za touto fascinující epochou.
Předchozí a následující díly série Bitva u Leyte:
viewtopic.php?f=403&t=9920
viewtopic.php?f=403&t=9930
viewtopic.php?f=403&t=9944
viewtopic.php?f=403&t=9952
viewtopic.php?f=403&t=9968
viewtopic.php?t=9978
viewtopic.php?t=9994
viewtopic.php?t=10007
viewtopic.php?t=10027
viewtopic.php?t=10045
viewtopic.php?t=10063
viewtopic.php?t=10075
viewtopic.php?t=10096
Zdroje použité pro sérii Bitva u Leyte:
Александров Й.: Тяжелые крейсера Японии Хищники Империи. Moskva 2016.
Barnett C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Больных А.: Дуэли авианосцев; Кульминация Второй мировой. Vydala nakladatelství Яуза Эксмо 2011.
Carleton M.: Flagship; The Cruiser HMAS Australia (II) and the Pacific War of japan. Vydalo nakladatelství William Heinemann 2016.
Далл П.: Боевой путь Императорского японского флота. Vydalo nakladatelství Сфера 1997.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (2). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1989.
Grehan J.: Battle of Leyte Gulf; The Largest Sea Battle of the Second War. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2021.
Hoyt E.: Bitva v zálivu Leyte; Zánik letadlové lodi Princeton. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík. 2002.
Hoyt E.: MacArthurovo námožnictvo; Strhující historie legendární 7, flotily generála MacArthura za druhé světové války.
Hrbek J. a I.: Vítězství přichází z moře; Od vylodění u Anzia po kapitulaci v Tokijském zálivu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1999.
Hubáček M.: Boj o Filipíny. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Ireland B.: Záliv Letyte 1944. Vydal Amercom SA 2011.
Кофман В.: Японские линкоры Второй мировой „Ямато“ и „Мусаси“. Moskva 2006.
MacDonald R.: Task Force 58; The US Navy´s Fast Carrier Strike Force that Won in the Pacific. Vydalo nakladatelství Pen & Sword Books Ltd 2021.
MacDonald R.: Pearl Harbor´s Revange. Vydalo nakladatelství Pen & Sword Books Ltd 2023.
Malinowski J. Japońskie krążowniki typu "Mogami". Vydalo nakladatelství Tarnowskie Góry 1997.
Marriott L.: Naval Battles of the Second War: Pacific and Far East. Vydalo nakladateství Pen & Sword Maritime 2022.
Novotný J.: Causa Kamikaze. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1991.
Novotný F.: Veleobři oceánů. Vydalo nakladateství Albatros 2003.
Рубанов O.: Линейные корабли типа Нагато (1917-1945). Samara 2005.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Skřivan A.: Pád Nipponu. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1990.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Сулига С.: Японские авианосцы Сёкаку и Дзуйкаку. Moskva 1995.
Stille M.: Leyte Gulf; A New History of the World´s Largest Sea Battle. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2023.
Thomas E.: Hřmící moře; Čtyři námořní velitelé a poslední velké střetnutí v pacifiku během války v Tichomoří 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2010.
Tully A.: Battle of Surigao Straite. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2009.
O´Hara V.: The U.S. Navy against the Axis: surface combat 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2007.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
100 битв, которые изменили мир (49); Сражение в заливе Лейте.
Морская коллекция 2010/1.
Морская Кампания 2007/9.
Navygaming 2020/3, 2014/1
Morze Statki i Okrety 2008/1, 2008/12, 2009/1
Okrety Wojenne numer specjalny 20; Krążowniki typu "Myoko"
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2017/2.
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
https://www.history.navy.mil/
https://www.navsource.org/
