USS Long Beach
CGN-9
Část druhá: operační služba
Stavba křižníku USS Long Beach byla objednána 15. října 1956 jako CLGN-160. Některé zdroje uvádějí, že křižník měl původně nést jméno USS Brooklyn, ale nakonec bylo zvoleno jméno USS Long Beach (nikde jsem ale nenašel, jestli je to vůbec pravda a proč bylo jméno nakonec změněno).
Stavba lodi byla objednána u společnosti Bethlehem Steel Company v její loděnici Fore River Shipyard ve městě Quincy, ve státě Massachusetts. Tato loděnice před tím stavěla i několik velkých křižníků tříd Cleveland, Baltimore a Des Moines, takže měla se stavbou lodě této velikosti dostatečné zkušenosti. Na přelomu let 1956 a 1957 došlo k přeznačení lodi na CGN-160.
Americké námořnictvo ještě plánovalo druhou loď této třídy. Stavba druhé lodi však byla z finančních důvodu v roce 1957 ještě před zahájením přípravných prací zrušena.
Práce na stavbě křižníku CGN-160 byly zahájeny na podzim 1957 a 2. prosince 1957 byl založen kýl lodi. Během toho došlo v roce 1958 na reklasifikaci raketových křižníků, a tak byl i Long Beach už definitivně přečíslován na CGN-9.
Jelikož v té době intenzivně probíhala Studená válka jejíž součástí byl i boj tajných služeb a stavba lodi této velikosti se tehdy už moc nedala utajit, neobešla se stavba křižníku bez několika veřejně známých bezpečnostních incidentů. Veřejně se mluvilo o častých sabotážích v loděnice Fore River.
Po roce a půl prací byla hrubá stavba křižníku hotova a loď byla dne 14. července 1959 spuštěna na vodu zátoky Weymouth Fore River (například ještě bez charakteristické nástavby můstku). Při spuštění na vodu loď pokřtila lahví šampaňského paní Marian Swanson-Hosmerová (loď křtí zpravidla žena), manželka tehdejšího kongresmana za stát Kalifornii pana Craiga C. Hosmera. Než se stal pan Hosmer kongresmanem, působil jako právník, který vykonával svou praxi právě ve městě Long Beach v Kalifornii (kde také chodil mj. do školy). Ještě si také stihl odsloužit pár let v US Navy Reserve, kde to „dotáhl“ až do hodnosti kontradmirála. Slavnostního spuštění lodi se tehdy zúčastnil i tehdejší CNO Arleigh A. Burke, po kterém je mj. pojmenována známá třída současných amerických torpédoborců.
Po zbytek roku 1959 a v roce 1960 ještě probíhaly v loděnicích Fore River Shipyard dokončovací práce. Na konci roku 1960 byl křižník dokončen. Původní rozpočet na stavbu lodi byl plánovaný na 250 milionů dolarů. Konečná cena křižníku se však vyšplhala o sedmdesát milionů výše na 320 milionů dolaru. Při přepočtu na dnešní ceny je to přibližně 3,1 miliardy dolarů. Pro srovnání pořizovací cena za jeden dnešní torpédoborec třídy Arleigh Burke vyjde kolem dvou miliard dolarů, jeden torpédoborec třídy Zumwalt vyjde přibližně na 3,5 až 4 miliardy dolarů a nejnovější americké letadlové lodě USS Gerald. R. Ford kolem 13 miliard dolarů a USS John F. Kennedy na 11,5 miliardy dolarů. Plánovaný rozpočet na druhý (zrušený) křižník třídy Long Beach byl ve výši 187 milionů dolarů (při přepočtu na dnešní hodnotu 1,8 mld. dolarů).
Během následujícího půlroku proběhly ve vodách bostonského zálivu a jeho okolí různé zkoušky a testy nové lodi. Na začátku července 1961 byly například spuštěny atomové reaktory a 5. července loď provedla první zkušební plavbu vlastní silou. V létě roku 1961 je křižník umístěn v loděnici Boston Naval Shipyard. Tam je také 9. září 1961 při slavnostním ceremoniálu oficiálně zařazen do aktivní služby.
Lodi byl přidělen volací znak „November – Zulu – Xray – Bravo“ a taktické krycí jméno „Alcoa“. Alcoa proto, že při stavbě bylo na konstrukci lodě použito kolem 450 tun hliníku a jméno tak bylo posměšné odvozeno od „Alcoa Corporation“ (akronym pro společnost "ALuminum COmpany of America"), největšího producenta hliníku v USA.
Prvním kapitánem v pořadí lodi byl Eugene Parks Wilkinson. Ten nebyl pro plnění svých úkolů vybrán jen tak náhodou. Před tím působil jako velitel ponorky USS Nautilus (SSN-571), prvního plavidla s atomovým pohonem na světě. A ačkoliv byl kapitán Wilkinson rozený „ponorkář“, tak ho US Navy vzhledem k jeho zkušenostem s velením „atomového“ plavidla jmenovalo rovněž i jako prvního kapitána prvního hladinového plavidla s atomovým pohonem. Jelikož byla jeho úloha plavidlo uvést do provozu a bezproblémově ho první rok provozovat, byl ze všech kapitánů velících křižníku Long Beach ten s nejkratší dobou velení lodi. Aby té náhody nebylo málo, kapitán Wilkinson se narodil přímo ve městě Long Beach v Kalifornii.
Na začátku října 1961 byl USS Long Beach přidělen k Atlantické flotile a domovským přístavem lodi se stala námořní základna Norfolk.
Od října do prosince 1961 prováděl křižník u východního pobřeží Spojených států rozsáhlé testy svých zbraní a pohonných systémů. Velmi dobré výsledky těchto zkoušek naznačovaly, že křižník je výkonnou bojovou lodí s velkými možnostmi a potvrdili koncepci raketami plně vyzbrojené lodě.
V lednu 1962 provedla loď v Karibiku další cvičné střelby raketovými střelami a poté se vydala přes Atlantický oceán na zdvořilostní návštěvy po přístavech evropských spojenců z NATO.
Z Evropy se křižník vrátil do Norfolku v únoru 1962 aby se na jaře 1962 zúčastnil velkého námořního cvičení u východního pobřeží a v Karibiku.
Při tomto cvičení se USS Long Beach dokonce stala vlajkovou lodí velitele Atlantické flotily admirála Roberta L. Dennisona. Ještě před tím, než admirál Dennison velel Atlantické flotile, velel například bitevní lodi USS Missouri. Byl také spolužákem známého admirála A. Burkeho.
V dubnu 1962 loď navštívil během prověrky tehdejší prezident USA John F. Kennedy spolu s viceprezidentem Lyndonem B. Johnsonem. Stalo se tak po trapném incidentu lodi USS Dewey (DLG-14/DDG-45, jejím prvním velitelem byl kapitán Elmo R. Zumwalt Jr., pozdější admirál, velitel námořních sil ve Vietnamu, a nakonec i CNO, po kterém je pojmenována nejnovější třída amerických torpédoborců). Během prověrky flotily byla USS Dewey pověřena sestřelením vrtulového dronu. Na blížící se dron byly vypáleny tři střely Terrier, ale všechny tři minuly. Prezident Kennedy, který byl na této prověrce flotily přítomen, byl tímto selháním znepokojen a osobně nařídil, aby byly nové raketové křižníky vybaveny děly. Na tento pokyn byla na křižník USS Long Beach v roce 1963 dodatečně nainstalována dělostřelecká výzbroj v podobě dvou pětipalcových děl. Dvě zastaralá děla na moderním raketovém křižníku této velikosti působila poněkud úsměvně (stejně tak byla umístěna dvě pětipalcová děla na křižnících třídy Albany), ale faktem je, že i tato zastaralá děla celkem rozšířila zbraňové možnosti lodi – loď před tím v podstatě neměla žádnou jinou hlavňovou výzbroj.
V září 1962 se v pořadí druhým velitelem lodi stal kapitán Frank H. Price. Tohoto kapitána to „táhlo“ k moderním technologiím a zejména raketovým systémům. Za jeho velení byl například úspěšně zaveden námořní satelitní navigační systém a později působil v týmu, který stál za vývojem protiletadlových střel Standard a systému Aegis (kde uplatnil zkušenosti se systémem SCANFAR z Long Beach).
Přestože byla USS Long Beach jednou z nejvýkonnějších a největších lodí Atlantické flotily, sama se přímo nezúčastnila námořní blokády Kuby v říjnu 1962 během Kubánské raketové krize. Loď byla rok po svém zařazení do služby více méně stále ještě ve „zkušebním provozu“ a námořnictvu se nechtělo novou, velkou, složitou a drahou loď vystavovat nějakému zbytečnému nebezpečí. Křižník Long Beach tak zůstal v záloze a díky výkonným radarům a zbraním pouze kryl atlantickou flotilu působící u jihovýchodního pobřeží USA před případným protiútokem.
Ke konci roku 1962 křižník zamířil do loděnice Philadelphia Naval Shipyard, aby tam podstoupil nutnou údržbu a instalaci nového vybavení.
V loděnicích byly na základě požadavku prezidenta Kennedyho nainstalovány dvě dělostřelecké věže Mk. 30. Každá věž byla osazena jedním lodním dělem ráže 5 palců o délce hlavně 38 ráží. Věže byly umístěny kousek za středem lodi před zadní nástavbou v místě, kde původně mělo být umístěno odpalovací zařízení pro střely Regulus a později Polaris (ani jedny nebyly nakonec nainstalovány).
Jednalo se o standardní pětipalcová děla Mark 12, která americké námořnictvo úspěšně používalo skoro třicet let. Stejnými dělovými věžemi Mk. 30 byly vyzbrojeny například torpédoborce třídy Fletcher, Sims, Benham, Benson a Gleaves nebo později fregaty Brooke a Garcia. Nesl je také křižník USS Wichita. Děla lze použít proti hladinovým, pozemním i vzdušným cílům. Munice je dělená a je k dispozici několik druhů granátů. Granát váží 24 až 25 kg (podle druhu) a dostřel zbraně se pohybuje podle druhu granátu a náměru kolem 16 km. Kadence je kolem 12 až 15 vystřelených ran za minutu.
Před děly ve směru plavby byly umístěny dvě malé věžičky. Na těchto věžičkách byly radary AN/SPG-35 sloužící pro řízení palby lodních děl.
AN/SPG-35 (Western Electric)
Radar pro řízení palby lodních děl. Na lodi jsou tyto radary dva. Vysílá v pásmu X a má dosah kolem 14,5 NM. Radary spolu s balistickým počítačem Mark 42 tvoří systém řízení palby lodních děl Mk.56 GFCS. Děla mají záložní optické zaměřování.
Při pracích v loděnici byl na loď zároveň i nainstalován druhý radar systému SCANFAR a to AN/SPS-33.
Po absolvování údržby a instalaci nového vybavení v loděnici ve Philadephii křižník Long Beach absolvoval cvičení v Karibiku a poté na začátku srpna 1963 odplul do Středozemí, aby se připojil k šesté flotile. Zde křižník postupně navštívil většinu z nejznámějších a největších středomořských přístavů. Do Norfolku se vrátil před Vánocemi 1963 a jarní část roku 1964 měl plnit úkoly u jihovýchodního pobřeží USA. Na konci dubna 1964 křižník znovu odplul do Středozemního moře, aby se stal součástí nově zformovaného Task Force One.
Operace Sea Orbit
V roce 1963 přišel viceadmirál John S. McCain Jr., který v té době zastával post Chief of Naval Information, s nápadem na provedení operace Sea Orbit. Cílem operace bylo kromě samozřejmé demonstrace síly, ukázat obrovský dosah a obrovskou výdrž lodí s atomovým pohonem nezávisle na běžné logistické podpoře flotily. Operace Sea Orbit měla také připomenout událost z let 1907 až 1909, kdy šestnáct amerických bitevních lodí, které utvořili tzv. Velkou bílou flotilu, obeplulo svět. I účel Velké bílé flotily byl stejný – demonstrace síly, dosahu a operačního působení moderních vojenských lodí. Na vlajkové lodi Velké bílé flotily USS Connecticut sloužil mj. i otec viceadmirála McCaina John S. McCain Sr. Po viceadmirálu Johnu McCainovi je také mj. pojmenován jeden z torpédoborců třídy A. Burke.
Na konci jara 1964 bylo v US Navy vytvořeno bojové uskupení Task Force One (TF1). Toto uskupení bylo vytvořeno ze všech (v té době tří) hladinových lodí s atomovým pohonem. Tedy letadlové lodi USS Enterprise (CVAN-65), raketovým křižníkem USS Long Beach (CGN-9) a raketovým torpédoborcem USS Bainbridge (DLGN-25). Bainbridge byl nejprve klasifikován jako raketový torpédoborec, později byl překlasifikován na raketový křižník s označením CGN-25. Task Force One tak byl „plně atomovým“ svazem – tj. že všechny lodě z uskupení byly poháněny atomovými reaktory.
Všechny tři lodě se 13. května 1964 sešly ve Středozemním moři u ostrova Mallorca. Ve vodách západního Středomoří pak provedly sérii několika cvičení, zaměřených zejména na secvičení vzájemné koordinace. Pak zakotvili v britském Gibraltaru, kde nabrali na své paluby maximální zásoby a odkud po finálních přípravách dne 31. července vypluly pod vedením kontradmirála Bernarda M. Streana na plavbu kolem světa.
Dne 10. srpna TF1 dosáhl mysu Dobré naděje, v jehož okolí provedl cvičení s několika loděmi jihoafrického námořnictva. Po návštěvě Jihoafrické republiky zamířil svaz Indickým oceánem k Pákistánu, kde za doprovodu pákistánského námořnictva navštívil Karáčí. Odtud pak podle Indického poloostrova do vod západně od Austrálie. Tam provedl TF 1krátké cvičení se svazem letadlové lodi HMS Victorious. Pro návštěvu australských přístavu se TF1 rozdělil, aby mohla každá loď navštívit jiný přístav – největší USS Enterprise Sydney, USS Long Beach Melbourne a USS Bainbridge Fremantle. Po následující návštěvě Nového Zélandu přeplul TF1 jižní Pacifik a v Atlantiku navštívil Buenos Aires a Rio de Janeiro.
3. října 1964 zakotvily Enterprise a Long Beach v Norfolku a Bainbridge v Charlestonu, čímž operace Sea Orbit skončila.
Během operace lodě za šedesát pět dní (z toho 57 dní na moři) urazili vzdálenost přes 30 500 námořních mil bez jediného tankování a doplnění zásob. Pří své plavbě téměř obepluly svět a navštívili kolem 15 velkých města a přístavů.
Křižník Long Beach absolvoval trasu průměrnou rychlostí 25 uzlů.
Po návratu z operace Sea Orbit se křižník Long Beach zúčastnil cvičení u východního pobřeží Spojených států a v Karibiku a dále plnil různé další úkoly u východního pobřeží.
V červenci 1965 křižník připlová do loděnice Newport News Shipbuilding aby podstoupil provedení údržby a úpravy vybavení. V loděnicích je od srpna 1965 do února 1966.
Během prací v loděnici byl na křižník nainstalován radar AN/SPS-12.
AN/SPS-12 (Westinghouse)
Surveillance / Air/surface searching radar. Přehledový/vyhledávací radar. Jedná se o upraveného a vylepšeného nástupce radaru AN/SPS-6. Pracuje v pásmu L. Povrchové cíle dokáže zachytit na vzdálenost 90 NM a vzdušné až na 200 NM. Na lodi plní funkci přehledového radaru pro blízké okolí lodi a funkci záložního přehledového radaru za AN/SPS-32.
Dále došlo k úpravě (částečné modernizaci) systému SCANFAR a k úpravě části radioelektronického vybavení (s tím souvisí třeba např. úpravy stožáru na zadní nástavbě).
V té době velení námořnictva rozhodnuto o tom, že bude Long Beach převelen pod Pacifickou flotilu, v rámci, které bude nasazen v probíhající Vietnamské válce.
Po provedení údržby a instalaci nového vybavení odplul křižník na konci února 1966 do svého nového domovského přístavu. Tím se stala námořní základna Long Beach v Kalifornii ve stejnojmenném městě, po kterém je právě křižník pojmenován. Loď tam dorazila 15. března 1966.
V létě roku 1966 se křižník věnoval především cvičením pro následující bojové nasazení.
V té době se velení lodi ujímá další kapitán v pořadí a to Kenneth C. Wallace. Stejně jako jeho předchůdce i on zanechal svou stopu ve vývojových týmech některých raketových systémů, a to konkrétně střel „Sidewinder“ a „Polaris“. Náhodou opět může být, že kapitán Wallace se podílel na vývoji střel Polaris, kterými měl být křižníku také vyzbrojen (a nakonec nebyl).
Po poslední „mírové“ dovolené na podzim 1966 odplul křižník 7. listopadu z námořní základny Long Beach do západního Pacifiku.
Vietnamská válka
Po krátké zastávce v Pearl Harboru křižník Long Beach připlul do vod Tonkinského zálivu, kde měl plnit zadané bojové úkoly.
Díky dosahu radarů systému SCANFAR loď sloužila zejména na stanici (pozici) PIRAZ (Positive Identification Radar Advisory Zone) v nejzápadnější části Tonkinského zálivu. PIRAZ je vlastně radarová hlídková stanice. Loď na této pozici provádí radarový dohled nad vzdušnými i hladinovými nepřátelskými, ale i vlastními prostředky.
Stanice PIRAZ původně vznikla jako předsunuté stanoviště protiletadlové obrany letadlových lodí rozmístěných v Tonkinském zálivu. Úkolem lodí hlídkujících na pozici bylo včas zaznamenat blížící se nepřátelský letecký útok na americké lodě a tyto nepřátelské letouny eliminovat.
Mezi hlavní úkoly lodí na pozici PIRAZ patřilo:
- Sledovat vlastní i nepřátelský letový provoz v dosahu své stanice
- Provádět funkci řízení letového provozu a GCI
- Provádět protiletadlovou obranu amerických lodí a zajisti eliminaci případné hrozby– útočící letouny buď sestřelit vlastními silami nebo na ně navést vlastní stíhací letouny
- Navádět vlastní stíhací letouny na nepřátelské letouny působící nad pevninou.
- Varovat vlastní letouny před těmi nepřátelskými
- Provádět SIGINT a ELINT mise
- Provádět AEW mise vč. protiradiolokačních misí
- Dohlížet, koordinovat a navádět vzdušné hlídky CAP
- Koordinovat letecké tankery pro případné doplňování paliva ostatním letounům
- Zajišťovat funkci SAR – záchranu sestřelených pilotů zejména z vod Tonkinského zálivu. Navádět vrtulníky SAR co nejpřesněji ke sestřelenému pilotovi. Vrtulníky často operovaly z palub těchto lodí.
- Také například identifikovat americká letadla vracející se z mise nad Vietnamem – aby se žádné nepřátelské letadlo nepokoušelo proniknou k námořnímu svazu tak, že by se skrylo mezi vracejícími se vlastními letadly (nebo v jejich stínu).
Díky dosahu svých radarů a díky výkonné protiletadlové výzbroji byla služba na pozicích PIRAZ předurčena raketovým křižníkům se střelami Talos a Terrier nebo případně raketovým torpédoborcům se střelami Terrier.
Služba na pozici PIRAZ trvala zpravidla 30 dní. Pak byla loď vystřídána jinou lodí a odplula do některého spojeneckého přístavu k doplnění zásob, menším opravám a na krátký odpočinek. Během jednoho turnusu loď absolvovala obvykle tři cykly na pozici (3x30 dní) a po přibližně půl roce se vracela do domovského přístavu v USA na větší opravy a delší odpočinek.
Lodě (rovněž i křižník Long Beach), které měly právě službu na pozici PIRAZ používaly volací znak „Red Crown“.
USS Long Beach absolvovala první turnus ve Vietnamu od listopadu 1966 do června 1967.
Mezi jednotlivými službami na pozici PIRAZ křižník v dubnu 1967 podnikl plavbu do australského Sydney. Na zpáteční cestě na základnu Subic Bay na Filipínách se loď 23. dubna zastavila na vzpomínkovém ceremoniálu u ostrova Guadalcanal připomínající námořní boje v oblasti Šalamounových ostrovů ve druhé světové válce.
Po skončení prvního turnusu se loď vrátila do Spojených států na půlroční dovolenou. V dubnu 1968 se křižník vrátil ke břehům Vietnamu a zahájil svůj druhý turnus trvající do poloviny listopadu 1968. V té době probíhala poslední fáze letecké operace Rolling Thunder a například během května 1968 křižník zaznamenal více než 500 radarových kontaktů s vietnamskými MiGy.
Příležitost k prvnímu boji mezi křižníkem Long Beach a letouny MiG se naskytla dne 11. května 1968. Křižník na nepřátelský MiG vypálil střelu Talos, ale ta však bohužel letoun minula.
Dne 23. května 1968 radary lodi opět zaznamenaly několik severovietnamských MiGů a jelikož byl křižník ve výhodném palebném postavení a dostal povolení k palbě, mohla si obsluha protiletadlových střel spravit chuť po počátečním neúspěchu. Loď vypálila dvě střely Talos na dva nepřátelské stíhací letouny MiG-21. Přibližně po dvou minutách letu od startu zasáhla první střela Talos poblíž vietnamského města Vinh ve vzdálenost 65 mil (105 km) od lodi jeden z MiGů. Byl to první sestřel nepřátelského letounu protiletadlovou střelou vypálenou z americké lodi během Vietnamské války.
V červnu roku 1968 křižník Long Beach sestřelil střelou Talos další MiG-21 a to na vzdálenost 61 mil (98 km).
Během své služby na pozici PIRAZ křižník vypálil na nepřátelské letouny ještě několik střel Talos a Terrier, ale všechny neúspěšně minuly.
V polovině června 1968 se stává velitelem lodi kapitán William A. Spencer. Ten před tím působil jako Executive Officer na atomovém torpédoborci (později křižníku) USS Bainbridge. Na tomto postu také absolvoval operaci Sea Orbit. Kapitán Spencer byl nejdéle sloužícím velitelem na křižníku Long Beach – 4 roky a tři měsíce. Druhý nejdéle sloužící velitel USS Long Beach byl jeho kolega z operace Sea Orbit tehdejší velitel lodi kapitán Price.
Od listopadu 1968 do léta 1969 odplula loď opět na dovolenou do USA a v srpnu 1969 se vrátila do Vietnamu na svůj třetí turnus. Po jeho absolvování se loď na začátku roku 1970 vydává na západní pobřeží USA do loděnic Mare Island v Kalifornii nedaleko San Francisca. Zde od března 1970 až do konce roku 1971 proběhla výměna paliva v atomovém reaktoru.
Na začátku roku 1972 se křižník vrátil zpět do Vietnamu.
Od března do listopadu 1972 absolvoval křižník svůj čtvrtý turnus ve Vietnamu, kde stále působil na pozici PIRAZ během právě probíhající operace Linebacker.
Z té doby je také celkem známá operace „Pocket Money“ z 09. května 1972, během které křižníky USS Chicago a USS Long Beach poskytovaly krytí letounům A-6 Intruder a A-7 Corsair, které prováděly zaminování přístav Hai Phong. Operace je však známější tím, že vlivem geomagnetických jevů došlo nedlouho po tom dne 04. srpna 1972 k samovolnému výbuchu velké části min (více info např. zde: viewtopic.php?t=8838 ).
Operátoři GCI na lodi také často naváděli americké stíhače, kteří úspěšně sestřelili několik letounů MiG. Ve spolupráci s USS Long Beach dosáhl např. i svého pátého sestřelu a stal se tak leteckým esem dne 28. srpna 1972 i tehdejší kapitán letectva R. S. Ritchie. Loď během operace Linebacker také zachránila z moře několik sestřelených amerických pilotů.
Na konci září 1972 se velitelem lodi stává kapitán F. R. Fahland. Ten před tím velem dokové výsadkové lodi USS Nashville (LPD-13). Později to dotáhl až na kontradmirála.
Po konci Války ve Vietnamu zůstává křižník Long Beach i nadále součástí americké sedmé flotily, se kterou plnil vojenské povinnosti v západním Pacifiku a Indickém oceánu. Novým domovským přístavem se v roce 1975 stala námořní základna v San Diegu v Kalifornii.
V říjnu 1975 se velitelem lodi stává kapitán Harry C. Schrader. Kapitán Schrader se rovněž zúčastnil vývoje raket Polaris a ostruhy si v námořnictvu získal u ponorek nesoucích balistické střely, přičemž několika ponorkám velel. Později to dotáhl až na viceadmirála, a na vrcholu své kariéry velel hladinovým silám pacifické flotily.
Na konci 70. let se Long Beach stává znovu členem bojové skupily letadlové lodi USS Enterprise, se kterou plnil svěřené úkoly i nadále v Západním Pacifiku a Indickém oceánu. Kromě křižníku Long Beach byl součástí skupiny letadlové lodi i křižník USS Truxtun, který byl také vybaven jaderným pohonem. Svaz letadlové lodi Enterprise byl tak zase téměř celoatomovým svazem – odkaz na operaci Sea Orbit.
V červenci 1978 se velitelem lodi stává kapitán E. B. Bossard. Ten dříve sloužil po nějakou dobu na křižníku Long Beach jako Executive Officer. Nakonec byl kapitán Bossard třetí nejdéle sloužící velitel lodi. Skoro polovinu této doby však loď trávila v loděnicích během probíhajících úprav a modernizací.
V roce 1974 přišlo americké námořnictvo s programem útočného křižníků s jaderným pohonem vybaveného novým bojovým systémem AEGIS (CSGN). Jednou z variant programu byla i přestavba nějaké stávající lodě na křižník CSGN. Díky své charakteristice byl právě křižník Long Beach vybrán jako vhodný kandidát na přestavbu. Odhadovaná cena této přestavby byly 800 milionů dolarů. Přibližně za tu cenu se dal v té době pořídit zcela nový křižník s konvenčním pohonem (plynové turbíny) vybavený a uzpůsobený od počátku pro systém AEGIS (nová třída Ticonderoga, cena jedné lodi byla nakonec 960 milionu dolarů). Přestavba křižníku Long Beach a následně i celý program CSGN byly v roce 1976 zrušeny.
Po zrušení programu CSGN a po vyprchání jakýchkoliv ambicí na „AEGIS“ přestavbu lodi bylo rozhodnuto, že křižník na přelomu 70.tých a 80.tých let projde základní modernizací zbraňových a elektronických systémů tak, aby s novými loděmi alespoň trochu držel krok.
Na konci 60. let námořnictvo vyvinulo novou generaci protiletadlových střel a to typ Standard. Ty měly nahradit stávající střely Tartar, Terrier a Talos. Základní koncepce a tvar střely vychází z typu Tartar, a tak bylo možné pro nové střely Standard využívat existující odpalovací zařízení nainstalované na starších lodích. Střely Standard tak bylo možné nabít a odpálit z odpalovacího zařízení Mk. 10 (pro střely Terrier, přičemž novější model střel Terrier také vychází z tvaru střely Tartar). V rámci modernizace byl křižník Long Beach nově vyzbrojen střelami RIM-67A Standard (SM-1ER Block I), což byla verze střely s prodlouženým dosahem. Nové střely RIM-67A měly při poloviční velikosti přibližně stejný operační dosah jako větší střely Talos. Obrovské střely Talos se tak staly nepotřebnými. Stejně tak i méně výkonné střely Terrier. S instalací střel Standard došlo také k úpravě systému řízení palby Mk. 76.
RIM-67A Standard (Raytheon)
Střela SM-1ER je i se startovacím motorem dlouhá 8 m a váží 1350 kg. Rozpětí křídel 1,57 m. Nese 62 kg výbušnou tříštivou hlavici a má operační dosah až 100 NM. Může dosáhnou t maximální rychlosti letu 3,5 M a navádí se poloaktivně (kvůli tomu muselo dojít k úpravě radarů AN/SPG-55 na verzi „C“).
Na konci roku 1978 připlul křižník do loděnic Puget Sound, aby zde od ledna 1979 prošel první část modernizace. Ta začala tím, že bylo v roce 1979 z lodi odstraněno odpalovací zařízení Mk. 12 pro střely Talos i všechny další komponenty systému Talos tj. zásobník střel, naváděcí radary SPG-49 a SPW-2 a systém řízení palby Mk. 77. Dále byly nahrazeny všechny střely Terrier střelami Standard. S tím souvisela i úprava radarů AN/SPG-55.
Protože odstraněním střel Talos přišel křižník Long Beach i o možnost boje proti velkým hladinovým cílům (vyjma těch dvou zanedbatelných pětipalcovek), bylo rozhodnuto jej doplnit o nějakou vhodnou protilodní zbraň. Jasná volba padla na celkem nově zavedené (zavedena do aktivní služby v roce 1977) protilodní střely RGM-84 Harpoon s plochou dráhou letu.
Na místo, kde bylo dříve umístěno odpalovací zařízení Mk. 12 pro střely Talos byly umístěny dvě rampy odpalovacího zařízení Mk.141 každá se čtyřmi transportními/vypouštěcími kontejnery. Celkem tedy osm střel. Jako zbraň proti hladinovým cílů lze také provizorně použít i střelu Standard.
RGM-84 Harpoon (McDonnell Douglas/Beoing)
Protilodní řízená střela s plochou drahou letu. Lodní verze střely RGM-84 má i se startovacím motorem délku 4,6 m a váží 690 kg. Průměr střely je 34 cm a rozpětí křídel 91 cm. Střela nese výbušnou hlavici o váze 221 kg. Dosah střely je ve verzi Block I (RGM-84A) je 75 NM. Střela letí po ploché dráze letu v malé výšce s kopírováním hladiny pomocí radiovýškoměru. Navádění během cestovního letu je inerciální a v konečné fázi útoku (cca posledních 5NM) přejde na aktivní radarové navádění. Střela je podzvuková, takže dosahuje maximální rychlosti letu 860 km/h (0,71 M).
Na začátku léta 1979 se Long Beach po první části modernizace vrátil do služby v západním Pacifiku. Během této služby se křižník podílel u vietnamského pobřeží na zachraňování vietnamských uprchlíků, kteří z Vietnamu utíkali po moři na malých dřevěných člunech. Křižník samotný jich zachránil přes sto (různé zdroje většinou uvádějí číslo 144 osob).
V říjnu 1980 se Long Beach vrátil do loděnice Puget Sound, aby tam od ledna 1981 podstoupil druhou část své modernizace.
Během modernizace se výzbroj dočkala dalších uprav. Odpalovací rampy pro střely Harpoon se na lodi přemístily na plošiny po obou bocích zádní nástavby. Na jejich původní místo, tam kde dříve bylo odpalovací zařízení střel Talos, byly umístěny odpalovací kontejnery Mk. 143 ABL (Armored Box Launcher). Jedná se o pancéřované odpalovací zařízení pro střely s plochou drahou letu BGM-109 Tomahawk. Obrněný odpalovací kontejner obsahuje čtyři střely. Tímto typem byly vyzbrojeny i například modernizované bitevní lodě třídy Iowa, raketové křižníky třídy Virginia nebo několik torpédoborců třídy Spruance.
BGM-109 Tomahawk (více výrobců, v té době General Dynamics)
Podzvuková letounová střela s plochou drahou letu a dlouhým doletem, kterou lze využít proti pozemním a hladinovým cílům. Střela v letovém režimu je 5,5 m dlouhá o průměru 0,52 m, rozpětím křídel 2,67 m a váží 1300 kg. Operační dolet se pohybuje podle verze od 800 do 1350 NM. Nesená hlavice a navádění střely podle verze. Křižník Long Beach pravděpodobně nesl jen základní verzi střely určenou pro konvenční útok proti pozemním cílům.
Dále byly během modernizace na křižník instalovány dva protiraketové systémy Mk.:15 Phalanx CIWS. Systémy byly umístěny na zadní část zadní palubní nástavby, tam co dříve stávaly naváděcí radary AN/SPG-49 pro střely Talos. Nevýhodou umístění systémů Phalanx je to, že nepokrývají celý rozsah 360 stupňů kolem lodi.
Během úprav také došlo na modernizaci systému elektronického boje, systému RWR, systému ECM a systémů ELINT. Původní systém AN/WLR-1 byl nahrazen moderním systémem Raytheon AN/SLQ-32 (v námořnictvu hovorově nazýván „slick-32“). Na lodi byla nainstalovaná jeho třetí verze (V3). Antény systému se nachází na střeše můstku na levé a pravé straně. Všechny antény původního WLR-1 byly po instalaci SLQ-32 odstraněny.
V rámci modernizací byl na křižník také doplněn systém pro odpalování klamných cílů Mk.36 SRBOC. Odpalovací zařízení byla umístěna na bocích palubní nástavby přímo před nástavbou můstku.
Dále bylo na lodi umístěno několik palebných postavení vybavených kulomety Browning M2HB. Na většina známých fotek jsou celkem patrné kulomety na bocích přední nástavby vedle radaru AN/SPG-55 a také na zadní nástavbě.
Z lodi byly odstraněny radary AN/SPS-12, AN/SPS-32 a AN/SPS-33. Nahradily je AN/SPS-48 a AN/SPS-49.
AN/SPS-48 (L3Harris)
3D air search radar. Přehledový/vyhledávací 3D radar. Tento radar na lodi nahradil radar SPS-33. Dosah AN/SPS-48 je kolem 200 NM a vysílám v pásmu E a F. Kvůli instalaci radaru SPS-48 prošel úpravou i hlavní stožár. Nebylo na něm již potřeba místo pro antény systému WLR-1 a tak byl výrazně zjednodušen.
AN/SPS-49 (Raytheon)
2D přehledový/vyhledávací radar. Na lodi nahradil radar SPS-32. Vysílá v pásmu L a jeho dosah je kolem 250 NM. Kvůli instalaci radaru SPS-49 byl na zadní nástavbě lodi odstraněn původní stožár a postaven nový příhradový stožár.
Během modernizace loď prošla také druhou výměnou paliva pro jaderné reaktory.
V únoru 1982 přebírá velení nad křižníkem kapitán F. Triggs. Ten sám na křižníku Long Beach dříve sloužil, přičemž působil u obsluhy atomových reaktorů – studoval a specializoval se na obsluhu jaderných zařízení a dále působil mj. i třeba jako instruktor při výcviku nových členů obsluhy jaderných reaktorů.
Modernizace trvala do poloviny roku 1983. Křižník se vrátil do aktivní služby na začátku roku 1984 a do služby nastoupil opět do západního Pacifiku. Tam křižník sloužil až do roku 1989, kdy opět podnikl cestu kolem světa.
Na začátku roku 1985 přebírá velení lodi kapitán M. J. Weniger. Ten stejně jako jeho předchůdce kapitán Triggs pocházel od obsluhy atomových reaktorů. Nejprve působil u obsluhy reaktorů a pohonu na USS Enterprise, pak jako velitel techniků na atomovém křižníku USS Texas a později jako Executive Officer na atomovém křižníku USS Truxtun.
V první polovině 80. let zahájila administrativa prezidenta Reagana realizaci strategických plánů na uzbrojení Sovětského svazu. Součástí těchto plánů bylo i posílení amerického námořnictva (známé také jako plán tzv. „600-ship Navy“). V rámci těchto plánů mělo dojít také k reaktivaci a modernizaci bitevních lodí třídy Iowa. Kolem každé bitevní lodi měla být zformována její operační skupina.
V roce 1986 se tak křižník USS Long Beach stává součástí nově zformované Battle Group Romeo, bojové skupiny vytvořené kolem bitevní lodi USS New Jersey. Byla to první skupina bitevní lodi zformovaná od Korejské války. Z povahy své výzbroje měl křižník Long Beach poskytovat operační skupině protivzdušnou obranu.
V září 1987 se ujímá velení kapitán J. C. Pollock, III. Kapitán Pollock se na lodích původně zabýval údržbou a opravami. Podílel se např. na projektu a stavbě atomového křižníku USS California, na které později i sloužil jako důstojník oprav, a ještě později i jako Executive Officer. Mezitím také sloužil na atomovém křižníku USS Truxtun.
Později se křižník Long Beach stává součástí bojové skupiny bitevní lodi USS Missouri – Battle Group Echo. S touto bojovou skupinou se křižník zúčastnil 19. října 1987 operace Nimble Archer, která byla odpovědí na iránský útok na ropný tanker MV Sea Isle City. Křižník Long Beach se měl spolu s křižníky USS Gridley, USS William H. Standley a USS Bunker Hill podílet na zajištění protivzdušné obrany amerického svazu Battle Group Echo útočícího na íránské ropné plošiny.
V listopadu 1990 se ve velení lodi objevuje kapitán W. R. Burns. Ten sám na Long Beach dříve sloužil jako obsluha atomového pohonu. Později působil jako velitel techniků na USS Carl Vinson nebo jako Executive Officer na křižníku USS Arkansas.
Během operace Pouštní bouře byl křižník Long Beach i nadále přidělen do úderné skupiny bitevní lodě USS Missouri (BB-63). Zajišťování protiletadlové obrany této bojové skupiny bylo primárně úlohou křižníku Long Beach, přesto se však více proslavil britský torpédoborec HMS Gloucester, který svou střelou Sea Dart sestřelil nepřátelskou protilodní střelu Silkworm, jejímž cílem byla právě USS Missouri.
I po skončení operace Pouštní Bouře zůstal USS Long Beach i nadále v regionu Perského zálivu, kde měl být od května 1991 nasazen na podporu operace Provide Comfort. Cílem této operace bylo mj. i zajišťovat bezletovou zónu nad jižní části Iráku. Long Beach působil u iráckého pobřeží a svými radary sledoval letový provoz nad „svěřenou“ částí Iráku. Ano, je to skoro obdobná úloha jako pozice PIRAZ, kterou křižník plnil během války ve Vietnamu.
V červnu 1991 se Long Beach zúčastnil v rámci skupiny letadlové lodi USS Abraham Lincoln operace Fiery Vigil. Během této operace se křižník podílel na evakuaci amerického vojenského personálu z letecké základny Clark a námořní základny Subic Bay na Filipínách, kde byly tyto základny ohroženy erupcí sopky Mount Pinatubo.
Vyřazování z provozu
V 90. letech přišel konec Studené války. Na to, jak byla 80. léta z důvodu uzbrojení Sovětského svazu pro armádu finančně štědrá, přišly po konci Studené války jako studená sprcha velké škrty v obranném rozpočtu. Jaderná energie začala být z úsporných důvodů považována za příliš drahou pro použití na hladinových lodích menších než letadlová loď. Většina atomových křižníků už také začínala mít svůj věk a zásadní modernizace by byly nevyhnutelné (a tedy drahé).
Kvůli omezení financování armády došlo v rámci úsporných opatření velení námořnictva k rozhodnutí v blízké době vyřadit z provozu všechny jaderné křižníky. Důvodem byly vyšší provozní náklady a vyšší náklady na početnější posádky atomových lodí ve srovnání s konvenčně poháněnými loděmi.
Námořnictvo mělo do budoucna stát jen na konvenční třídě křižníků Ticonderoga a konvenční třídě torpédoborců Arleigh Burke. Obě byly již od základu navrženy a vybaveny moderním systémem Aegis, a kromě první série křižníků Ticonderoga (používá odpalovací zařízení Mk. 26) i systémem VLS.
Na základě těchto událostí byly sice na začátku 90. let znovu vzkříšeny plány na „Aegis“ přestavbu křižníku Long Beach, ale tyto plány na přestavbu byly z úsporných důvodu zavrhnuty již v samotném počátku. Nakonec padlo rozhodnutí vyřadit USS Long Beach z provozu nejdéle do roku 1995.
Na jaře 1993 je loď převelena do Atlantiku a v letech 1993 a 1994 se působištěm křižníku stává Karibik, kde se podílí na protidrogových operacích. Na poslední rok služby je jmenován velitelem křižníku kapitán K. P. Bersticker. Ten byl druhý nejkratší sloužící velitel lodi.
V roce 1994 se na konec kariéry lodi stává domovským přístavem opět námořní základna v Norfolku. Tam je také dne 2. července 1994 loď slavnostně deaktivována.
Loď byla poté odtažena do loděnic Newport News Shipbuilding, kde byla odstrojena výzbroj, elektronické vybavení lodi a demontovány celé nástavby. Také bylo vyjmuto nevyhořelé palivo z atomových reaktorů. Po dokončení těchto prací byl v zimě 1995 trup lodi odtažen přes Panamský průplav do loděnice Puget Sound.
Loď byla vyřazena ze služby a zároveň vyškrtnuta z námořního rejstříku 01. května 1995. Křižník USS Long Beach CGN-9 byl v aktivní službě bez pár dní 33 let a 8 měsíců.
V loděnicích Puget Sound Naval Shipyard byl křižník, stejně jako všechna americká plavidla s atomovým pohonem umístěn do recyklačního programu. Předmětem tohoto programu je odstranění vyhořelého paliva a dekontaminace všech částí, které přišly do styku s radiací.
V červenci 2012 byl trup křižníku rozřezán a zbytek trupu lodi, kde se nenacházely reaktory byl prodán v aukci k sešrotování. Koupila jej společnost Tacoma Metals za přibližně 900 000 dolarů. Zbytky trupu byly kompletně rozřezány a většina železa skončila v hutích.
Část trupu s reaktory zůstal v recyklačním programu a měl by tam být dlouhodobě uskladněn dodnes.
Po vyřazení lodi CGN-9 z aktivní služby (i po jejím sešrotování) již žádná další loď v US Navy nebyla dosud pojmenována USS Long Beach.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Main_Page
https://www.navysite.de/cg/cgn9.htm
https://www.seaforces.org/usnships/cgn/ ... -Beach.htm
https://www.radartutorial.eu/
http://shipbucket.com/wiki/index.php/Main_Page
https://www.history.navy.mil/our-collec ... n-9-0.html
https://www.globalsecurity.org/military ... rogram.htm
https://radionerds.com/index.php
https://www.navsource.org/archives/04idx.htm
http://www.navweaps.com/
https://www.navypedia.org/ships/usa/us_ ... _beach.htm
https://www.okieboat.com/
https://naval-encyclopedia.com/cold-war ... -beach.php
https://palba.cz/
https://www.valka.cz/
https://www.hullnumber.com/CGN-9
https://man.fas.org/dod-101/sys/ship/cgn-9.htm
Jane´s Fighting ships (různé ročníky)
Válečné lodě 5, I. Pejčoch, Z. Novák, T. Hájek, Naše vojsko 1994
Naval Air War ¬The Rolling ¬Thunder Campaign, N. Polmar, E. J. Marolda, Naval History & Heritage Command, 2015
Marine Nuclear Power: 1939 2018, Part 2B: United States Surface Ships, P. Lobner 2018,
Cordon of steel, The U. S. Navy and the Cuban Missile Crisis, Curtis A. Utz, Naval Historical Center, 1993
Namorne bitky, E. Kosiarz, z polského originálu Bitwy morskie přeložil J. Coplák, Naše Vojsko, 2. vydání, 1984
Zbraně – mezinárodní encyklopedie, z anglického originálu Weapons, Svojtka & Co., 1999
The United States Air Force in Southeast Asia-aces and aerial victories, 1965-1973, R. F. Futrell a kol., Historical research center, 1976