František Alexandr Zach - generál a vlastenec I.

[seabee]

Generál František A. Zach je některými historiky považovaný za Čecha, který si v celé historii v zahraniční armádě vysloužil nejvyšší vojenskou hodnost, když velel armádě. Protože se ale těžko srovnávají hodnosti různých armád a různých časových období, budu ho dál nazývat generálem, což je nepochybně hodnost dosažená a oficiálně akceptovaná.

František A. Zach se narodil 1.5.1807 v Olomouci, otci Janu Jindřichu Zachovi, hostinskému v hostinci U tří císařů v Nové Ulicii a matce Josefině Nosové. Krátce po Františkově narození se otec ujímá brněnského hostince U černého orla v tehdejší Měnínské, dnes Orlí ulici v Brně. Tam také František vyrůstal. Jako mnohé jiné brněnské živnostenské rodiny byla i ta Zachova národnostně nevyhraněná, dvoujazyčná, česko-německá. Františkovo české (moravské) národní povědomí tak získával od své babičky, původem z Hané a nevlastní matky Kateřiny. Podle vlastního vyjádření doma běžně mluvili „zemskou“, tj. moravskou řečí, kterou si zdokonalil od služebnictva.

František nastoupil v roce 1817 na německé gymnazium ve Starém Brně, které absolvoval jako vynikající student s nejlepšími známkami. Stejně tak absolvoval v letech 1822 – 1824 i dvě „filosofické“ třídy. Na gymnáziu ale narazil na dva už národnostně česky (moravsky) a slovansky smýšlející spolužáky, selského synka Borka z Tišnova a literárně činného Juliuse Urbana ze Švabenova. Kromě slovanské národní orientace od nich získal i silné sociální povědomí a zájem o prosté lidi. S Urbanem navštívili Dobrovského za jeho pobytu v Brně a společně se vydali do Prahy za Palackým. Tyto zkušenosti ho utvrdily v nutnosti provádění mezi slovanským lidem národně uvědomovací činnost a práci.

V roce 1824 odešel František na právnická studia do Vídně a ta dokončil v roce 1828. I v době tuhého Metternichovského režimu ale vládl na vídeňských právech liberální duch a František později vzpomínal na řadu spolužáků i profesorů, kteří ho politicky formovali. Konstatoval, že ve Vídni tehdy vládla národnostní snášenlivost, ale zaznamenal také povýšené velkoněmce, „deutschtümlery“, kteří se později stali zkázou rakousko-uherského soustátí.

Evropskou událostí v té době bylo povstání Řeků proti turecké nadvládě a spolu s dalšími studenty byl František odhodlaný jít na stranu Řecka bojovat a absolvoval pro ten účel i hodiny šermu. Od myšlenky upustil „z lásky k otci“. Podpůrných akcí se ale účastnil dál.

V roce 1828 nastoupil justiční praxi u brněnského magistrátu, odkud si ho do Znojma vyžádal jeho nadřízený, který se ve Znojmě stal purkmistrem.

A přichází pro Zacha osudný rok 1930. V ruské části Polska vypuklo polské listopadové povstání, které mělo značný ohlas i v Rakousku – i když rozporuplný a to i v české společnosti. Konzervativní národovci a slavjanofilové byli na rozpacích, blízké jim byly oba národy a ruské samoděržaví neodsuzovali a naopak k němu vzhlíželi jako k možné opozici vůči absolutismu rakouskému. Nadšení ale povstání vzbudilo v liberální části národovecké společnosti, včetně u Františka Zacha. Podpora se vyjadřovala manifestačně, ale i prakticky, například sbírkovou akcí pořádanou Karlem Hynkem Máchou. Mnozí se ale vydali pomoct Polákům i přímo v boji a mezi ně patřil i soudní auskultant ze Znojma, František Zach. Dopustil se tak své první životní dezerce, o dovolení svého šéfa nežádal. Ale bylo by hezké, kdyby požádal o dovolenou „za účelem dělání revoluce“. Bez pasu odjel v létě 1831 přes Halič, (část cesty na tehdejší hranice absolvoval dokonce v sanitním voze pro nemocné cholerou). Podplatil rakouské strážné a někdy po 28. září se dostal přes Vislu do ještě svobodného Krakova, kterým poté protáhl, těsně před postupujícími Rusy, poslední polský sbor generála Rózického do rakouské Haliče, kde kapituloval. František tedy do bojů už nezasáhl. Vrátil se do Brna a k nelibosti rakouských úřadů pomáhal polským emigrantům, kteří přes Moravu a Čechy mířili na západ.

Samozřejmě, že návrat do zaměstnání nepřicházel v úvahu a nemožné byly i jiné pokusy založit existenci, takže v roce 1832, opět nelegálně, odchází s posledními Poláky do Francie. Tam se koncentrovala polská emigrace, bohužel i tam, stejně jako v době povstání rozštěpená na několik táborů, od šlechtického až po karbonářské (protokomunistické) revoluční hnutí. Šlechtickou, aristokraticko-konzervativní vedl kníže Czartoryski, který doufal v podporu konstitučních monarchií Francie a Anglie. Větší část se ale sdružovala kolem demokratického (marxista by řekl buržoazně-domokratického) Towarysztva Demokratycznego Polskiego. Zach byl svědkem kvasu v polské emigraci, ale o jeho bližším zapojení a smýšlení v té době není nic bližšího známo. Živil se vyučováním němčině a překládáním německých knih do francouzštiny, uvažoval i do vstupu do francouzského dobrovolnického sboru v Alžírsku, kam směřovalo dost polských důstojníků. Někdo z Poláků ho také seznámil s plukovníkem (později generálem) de Brackem, který mu zajistil stálé místo u jedné pojišťovny. Funkce „chef du matériel“ se dá asi přeložit jako vedoucí zásobovač. Využíval ale pilně volného času a chodil studovat, mimo jiné i do královské knihovny ve Fontainebleau, kde zaujal jejího ředitele Prospera Dumonta, který ho nejenom zaměstnal, ale i zvolil za průvodce své studijní cesty po vzdělávacích ústavech ve Švýcarsku. Dumont ho také přiměl, aby přeložil spis vojenského teoretika Karla Deckera Die Taktik der drei Waffen. To byl začátek Zachova vojenského vzdělání. Z té doby se zachoval jeho dopis bývalému polskému poslanci Valeriánu Pietkiewiczovi, ve kterém apeloval jménem spolku Mladé Polsko ve prospěch Towarysztva Demokratycznego Polskiego na sjednocení polské emigrace a protiruského odboje.

V roce 1837 mu jeho sestra Amálie, provdaná v Brně za zemského úředníka, vymohla pardon rakouských úřadů a beztrestný návrat do Rakouska.

Po návratu se Zach střídavě zdržoval v Brně a ve Vídni, kde se účastnil národního života českých studentů, zejména jako prostředník a spojka k polským studentům z Haliče, kteří konspirovali proti Rusku, což budilo značnou nelibost rakouských úřadů a policie. Polonofilský spolek mezi českými studenty ale ve Vídni existoval už od roku 1831. Tajná organizace Sdružení národu polského byla ale roku 1837 rakouskými orgány rozbitá, ale ihned nahrazená také tajnou organizací Mladá Sarmacie, za účasti Čecha Františka Kampelíka.

František Zach v té době zdědil brněnský hostinec U černého orla, pohříchu se mu ale moc nevěnuje a často dojíždí do Vídně, kromě za politickými účely také za účelem najít si zámožnou nevěstu a zadlužený hostinec tak sanovat. Našel sice životní lásku, Annu Hlavsovou, ale její otec, zámožný pražský mlynář Hlavsa jí sňatek se zadluženým Zachem nepovolil.

Zach ve spolupráci s Kampelíkem v té době vyvíjel činnost k založení ilegálních tajných vlastenecko-revolučních spolků jak ve Vídni, tak i v Brně, hlavně mezi studenty, ale zřejmě pro přílišnou romantičnost moc úspěchů neměl. I Kampelík při pozdějším vyšetřování policií tomu nepřikládal žádnou váhu. Poprvé se také setkal s nutností řešit rozpor mezi určitým slavjanofilstvím a odporem proti Rusku, když uspořádal ve svém hostinci přednášku ruského slavisty I.I. Sreznevského, kterou kraválem rozbili „jeho“ studenti, ale protirusky smýšlející.
Roku 1840 se rakouské policii podařilo rozbít polské tajné spolky ve Vídni a při domovních prohlídkách zajistit spoustu kompromitujícího materiálu o napojení na české studenty a spolky jak ve Vídni, tak i v Brně a Praze. Ve Vídni to odnesl Kampelík, v Brně pak další Zachův styk, redaktor novin Moravia Jan Ohéral, u kterého policie našla množství kompromitujícího materálu. U Zacha, v ilegalitě víc zkušeného ale vyšla naprázdno. Vysloužil si ale zvýšený policejní dozor, který ho přiměl k tomu, aby si požádal o rakouský pas, který obratem obdržel (ještě neplatilo „Váš výjezd do zahraničí není v souladu se zájmy socialistického státu“ – totiž pardon „absolutistického Rakouska“) a z Rakouska vycestoval. Měl také pozvání plukovníka de Bracka, který mu sliboval zaměstnání ve vojenské škole. Ze slibu ale nic nebylo. Patrně cestou do Paříže se zastavil v Bruselu u bývalého polského poslance Lelewela, přes kterého obnovil své styky s polskou emigrací a mimo jiné ho přiměl k tomu, aby ve svém listu Orzel Bialy přetisk dva dopisy F. L. Riegera, který informoval o úspěších českého národního obrození a vyzýval ke spolupráci s polskou emigrací, ale bohužel také naznačil ideu austroslavismu, která byla Poláky později velmi kritizovaná.

Za materiální podpory polské emigrace se Zach v Paříži věnoval organizování českých krajanů a propagaci českého národa v povědomí francouzských intelektuálů. Mimo to ale pilně pokračoval ve studiu politiky a hlavně vojenské vědy. Snažil se také přimět Riegra k publikační činnosti, kterou by v zahraničí uplatnil, jak o tom svědčí jeho obsáhlý dopis, který se zachoval díky tomu, že jej rakouská policie při domovní prohlídce u Riegera zabavila a pečlivě zachovala pro časy budoucí. Riegra poté policie pro styky s Poláky intenzívně vyšetřovala, stále na Zacha dotazovala a krátce i věznila. V důsledku toho Rieger své styky se Zachem prakticky zastavil. Každopádně další písemné důkazy se nezachovaly a to ani „péčí“ rakouské policie.

Velký obrázek

Obrázek je vizuálně zmenšen. Zobrazit v plné velikosti

František Zach mladý a revoluční
Se svolením Archívu města Brna

[Rase]

Jen poopravím, on to byl František Alexandr Zach.

MOS90c4b0_FOTO1.jpeg

[seabee]

To je ostuda, co?
Ale generálská fotografie bude až v dalších dílech - časově příslušná.

[Zemakt]

Stane se. Říká se že pro samý les nevidím stromy. Jinak, už se těším na pokračování. Pána neznám.