Dvorní rada prof. dr. Vítězslav Janovský: Válka a nemoci pohlavní. Přednáška proslovená dne 1. března 1916 v Brně v cyklu přednášek, pořádaných brněnskou Okresní nemoc. pokladnou. V Brně 1916. Nákladem Okresní nemoc. pokladny pro městský a venkov. okres brněnský. Kniha kamenotiskárna Typographia" v Brně.
Prof. MUDr. Vítězslav Janovský (1847-1925) byl český lékař se specializací v oboru dermatovenerologie a historik lékařství. Narodil se v Praze 2. července 1847 a studia na lékařské fakultě v Praze dokončil 15. ledna 1870. Pracoval na různých místech: v nalezinci, na oddělení vnitřních chorob, na kožním a chirurgickém oddělení všeobecné nemocnice. V roce 1872 pražské lékařské fakultě Habilitoval z epidemiologie a jako první český lékař také z dějin lékařství. Od tohoto roku byl primářem oddělení pro nemoci kožní a příjičné ve všeobecné nemocnici v Praze. Roku 1873 se oženil s Emilií Vydrovou. Roku 1883 byl jmenován mimořádným profesorem a 1. října téhož roku se stal přednostou kliniky, která vznikla z oddělení chorob kožních a příjičných. Současně se stal ředitelem České dětské nemocnice v Praze. V letech 1916/1917 byl rektorem a v letech 1917/1918 prorektorem Univerzity Karlovy. Vybudoval první českou dermatovenerologickou kliniku, zaváděl nové vyšetřovací metody, založil českou vědeckou dermatologickou literaturu. Je také autorem první české učebnice o venerických chorobách, která měla tři díly a vycházela v období let 1911-1920. Zajímala ho také problematika sociálního a veřejného zdravotnictví. Velmi intenzivně se věnoval historii medicíny, kterou nejen přednášel, ale také publikoval zajímavé statě nejen o nejstarších dějinách medicíny a některých jejích významných osobnostech, ale i o vývoji pohlavních nemocí a prostituci, o epidemiích, o vývoji soudního lékařství atd. Roku 1918 odešel do výslužby. Zemřel v Praze 19. března 1925. Na jeho počest byla pojmenována ulice v pražských Holešovicích. Nyní zápis jeho přednášky z března 1916.
Velectění! Podjal jsem se velmi rád úkolu, který na mne vznesl výbor, promluviti několik slov o thematu, které jest velice důležité, které nemá jen snad akutní důležitost nyní za doby války, nýbrž které jest vysoce důležité po ukončení války, o nemocech pohlavních, které jako vždycky za doby války se rozmnožují a které jsou nemocemi vysoce důležitými ohledně zdraví celých generací. Arci není možno v rámci jedné přednášky vyčerpati veškeré ony problémy, které souvisejí s tak řečenými problémy sociálními a které se váží k našemu dnešnímu thematu. Co mohu zde pověděti, jest pouze jakýsi náčrtek, jakési myšlenky, zkušenosti, které byly získány za dřívějších válek a také dnešní války, které jsou obohaceny nejen výzkumy vědeckými, jež zvláště v oboru nemoci pohlavních rozmnožily naše vědomosti i naše konání léčebná ve značné míře v posledních můžeme říci - hlavně desíti, částečně ještě kratší době, v pěti letech.
Nazíráme-li na poměry nemocí pohlavních ve válce, můžeme sobě roztříditi celé veliké thema které, jak jsem již pravil, nelze vyčerpati za jednu krátkou přednášku na tři části: Můžeme sobě klásti otázku, jakým způsobem účinkuje válka na pohlavní nemoci, otázku opačnou, jaký vliv mají nemoci pohlavní na válku, resp. na válčící, na vojsko, a konečně onu důležitou otázku, jaký vliv mají pohlavní nemoci ve válce pro nezúčastněné přímo ve válce, pro ostatní společnost, jaký vliv mají hlavně pro ženy a děti válčících a ostatní lidi, kteří nestojí přímo ve frontě. Jak zkušenosti ukazují, následky jeví se i v době, když nastává demobilizace, kdy vrátí se vojsko opětně do svého domova.
To jsou otázky velmi závažné, tím závažnější, poněvadž se setkáváme s dosti velikým podceňováním pohlavních nemocí mezi obecenstvem samým. Pohlavní nemoci velmi často jsou předmětem vtipů (hospodských a pod.), považovány jsou za nutné nemoci v mládí a většinou obecenstvo, které si neujasnilo důležitost jejich, necení je příliš vysoko, poněvadž myslí, že přestáním nemoci (zdánlivým zahojením) jsou zničeny i ostatní následky a že lze na ni pamatovati jako na výstřelky mládí. Tento názor jest úplně nesprávný. Novější věda ukázala, že oběti, kterých vyžadují sobě pohlavní nemoci, jsou mnohem větší než epidemie a hlavně epidemie, jak proti nim stojíme vyzbrojeni moderním arsenálem vědeckým, které nenabývají daleko onoho rozsahu, jak obavy o tom na počátku války z různých stran byly vysloveny. Když sledujeme statistiku, když víme, že nemoci pohlavní neomezují se pouze na pohlavní části, které přicházejí do styku s přenesením, když víme, že celá řada těžkých onemocnění vnitřních útrob, srdce, cév, mozku, míchy se zakládá ve mnohých případech na onemocnění pohlavním, pak arci naučí se obecenstvo jinak nazírati, pak alespoň po- chopí zákroky profylaktické a podvolí se snad některým předpisům, které jsou velmi nutné a dosti s odporem bývají přijímány. Boj proti pohlavním nemocem musí býti na týchž základech veden, jako vedeme boj proti infekčním nemocem, aspoň s lékařské stránky tento způsob boje jest jediný, který ukazuje výsledek.
Co jsou nemoci pohlavní
Arci musíme nyní sobě ujasniti jednu otázku a to jest ta, co jsou pohlavní nemoci? O tom panuji v obecenstvu aspoň většinou (nyní arci ne již v takové míře jako dříve, poněvadž je poučeno přednáškami, brožurami, literaturou mnohem lépe) dosti dětinské náhledy. Nemohu zde obšírným způsobem se zmiňovati o celé pathologii pohlavních onemocnění, jen to musím vytknouti: onen moment, který činí onemocnění pohlavní tak nebezpečnými, že nejsou to pouze pohlavní části, na kterých se mohou uchytiti, že mohou býti dále rozšířeny, že známe celou řadu jiných způsobů nákazy na jiných místech se vyskytující, které bývají úplně přehlíženy a kde teprve později se smutné následky extragenitálních nákaz ukazuji. Tu musím krátce předeslati, než přejdu k vlastnímu thematu, k chování se nemoci pohlavních ve válce, jaké nemoci zařaďujeme mezi nemoci pohlavní.
Jsou to tři skupiny nemocí: kapavka (gonorrhoea), vřed měkký (šankr měkký), který se vyskytuje v ohromné většině případů na částech pohlavních, zůstává omezen na ně nebo jen na nejbližší sousedství a konečně největší, nejhroznější onemocnění, pravá syfilis, pravá příjice, která se velmi rychle rozšíří po celém ústrojí a má za následek smutné zjevy, se kterými se později v životě setkáváme a o kterých teprve nová doba nás poučila, že se nalézají v bližším styku s přijicí.
Kapavka jest onemocnění infekční, nakažlivé, které se přenáší, a sice většinou (v ohromné majoritě případů) souloží, katarrh hnisavý, který jest způsoben zvláštním mikrobem, jedincem (t. zv. gonokokkem), zvláštní plísní, který žije v buňkách hnisavých. Ve většině případů zůstává místní, ale naučili jsme se znáti, že není kapavka vždy tak nevinné onemocnění, jen rýma", jak se staří lékaři smáli. Mohou se vyskytnouti komplikace tím, že mikrob kapavky jest zanesen do oběhu krevního a jest uložen v různých orgánech těla a vyvolává zde onemocnění; existují záněty srdeční blány, ze kterých se vyvíjejí později srdeční vady, mohou se vyskytnouti záněty pohrudnice, hlavně rheumatismus kapavčitý tím, že se dostává do kloubů; vedle toho víme, že není snad orgánu v lidském těle, který by nemohl býti postižen po kapavce (nervové nemoci !), ale přece musím říci, že tyto komplikace jsou v celku řídké a že většinou se omezují na močovou rouru, kam právě gonokok bývá přenášen, nebo na nejbližší sousedství. Má závažnou stránku u mužů, že se někdy dostavuje zánět nadvarlete (přívěsku to u varlete), který má za následek někdy neplodnost, hlavně když se vyskytne na obou stranách. Sociální význam kapavky neleží tak v těch komplikacích, které se blíží komplikacím příjice, nýbrž v nákaze ženy. V roce 1872 bylo po prvé americkým lékařem Noegerrathem poukázáno na nebezpečí, kterému jest vysazena žena, ztížená kapavkou; od té doby se vyskytly mnohé náhledy a nálezy a dnes víme, že onemocnění ženy kapavkou jest jedno z nejnebezpečnějších. Nejen se odsuzuje žena následkem zánětlivých pochodů v děloze a vedle, nich (vaječníku) k dlouholeté někdy nečinnosti, nýbrž stává se žena i neplodnou a víme, že ubývání porodů, se kterým sociologové počítají, jest faktorem nanejvýš důležitým se stránky sociální a speciálně kapavka ženy jedno z oněch onemocnění, které nejvíce k neplodnosti přispívá. Přenesena na ženu kapavka činí ji buď neplodnou, znemožňuje těhotenství, nebo nastupuje t. zv. neplodnost jednoho dítěte (t. j. žena má nejvýš jedno dítě). To jest moment, který při nákaze kapavkou jest nejnebezpečnější.
Co se týče onemocnění t. zv. měkkého vředu (šankru), víme nyní již také z novějších výzkumů bakteriologických, že je rovněž podmíněn zvláštním jedincem, bacilem, bakterií. (Řetízkovitý bacillus mikroskopicky dokázaný který tvoří řetízky souběžné, nalézající se v hnisu) Je dokázán tím, že mikrob takový byl vypěstován uměle a očkováním buď zvířeti nebo člověku vzbudí zase typické úkazy onemocnění. Tak se zjedná i důkaz, že se o takové onemocnění jedná. Měkký vřed zůstává omezen na části pohlavní, jinde se vyskytne velmi zřídka, nemá jiných následků, než že nastávají dýměje (bubo), zanítí se žlázy tříselné, což, třeba dlouho trvalo, nebývá doprovázeno žádnými závažnými příznaky.
Nejzávažnější nemoc pohlavní, hubitel lidstva, jest onemocnění syfilitické, nákaza přijicí. Jest taktéž původu mikrobiálního, a sice jsou to podle všeho individua, náležející do řádu protozoů; spirochetes pallida (bledá) jest nosičem syfilitického kontagia. Tím, že vniká do ostatních orgánů, způsobí, že se tu onemocnění vyskytuje. Onemocnění to jest velmi závažné, poněvadž neomezuje se jedině na místa, kde bylo vstoupilo, nýbrž za velmi krátkou dobu se dostane do krve, a sice cestami krevními a lymfatickými i do orgánů vzdálenějších. Následkem toho jest, že se vyskytnou pak za dobu 40-60 dnů od vstupu nákazy vyrážky barvy šunkové, ohraničené, po celém těle, pak v dalším průběhu nanejvýš nakažlivé afekce v dutině ústní, na jazyku, které slinou mohou býti velmi snadno přeneseny. V dalším postupu se stává, že dosahuje vnitřních orgánů. Dnes můžeme říci, že není orgánu, který by nemohl býti zasažen spirochatou, nakažlivinou syfilitickou. Od let čtyřicátých (Dittrich a j.) byla konána velmi četná bádání, která ukázala nebezpečí nákazy syfilitické pro orgány vnitřní. Dá se přímo ukázati, že celá řada onemocnění, která končí náhlou smrti (hlavně záněty hlavní tepny, která vychází ze srdce a zásobuje organismus, srdečnice) zakládají se na onemocnění syfilitickém, syfilis zasahuje játra, plíce, kosti a což jest sociologicky nejdůležitější - zasahuje mozek a míchu. Skoro každá paralýza, úbytě míchy (tabes) je původu syfilitického, jak zjištěno nyní, kdy Wassermannova reakce krevní nezvratně dokazuje, že dotyčný buď byl nebo ještě jest podroben nákaze syfilitické. Tím není řada nebezpečí skončena, nejtěžší a nejzávažnější jest heredita, dědičnost. Víme, že syfilitický otec, který stojí pod vlivem onemocnění, může přenášeti na své děti syfilis. Nakazí matku, to jeví se řadou potratů, pak přicházejí děti, které ukazují příznaky syfilis, tvář činí dojem stařecký, puchýřovité osutiny na těle atd., přicházejí i děti, které ukazují defekty v nejrůznějších orgánech těla. Na otázku: "Jest syfilis vyléčitelná či není", musím odpověděti na základě zkušeností posledních let, že stojíme proti ní o mnoho vyzbrojenější od doby, kdy Ehrlichem byl zaveden salvarsan a kde tato metoda, sloučená s metodou starší, vpravením rtuti, má výsledky výtečné (zvláštní sloučenina otrušíková). Léčební doba je dlouhá, nejméně dvouletá (to jest aspoň zásada naší kliniky).
To jest poněkud delší úvod, další nebude tak rozvláčné.
