Král Jiří V.

[kacermiroslav]

Jiří V.
král Spojeného království Velké Británie a severního Irska a císař Indie
1910 - 1936



Dynastie: Windsorů
Otec: Edward VII.
Matka: Alexandra Dánská


Dětství a vzdělání
Budoucí král se narodil jako George Frederick Ernest Albert dne 3.června 1865 v Londýně. Jeho otcem byl princ Walesu a pozdější král Edward VII. (nejstarší syn královny Viktorie) a matkou princezna z Walesu, Alexandra Dánská (nejstarší dcera dánského krále Christiana IX Dánského). Jelikož byl až druhorozený syn, nepředpokládalo se, že by se byl někdy dostal na královský trůn. On i jeho starší bratr Albert Victor byli již od nejútlejšího věku přísně vychovávání a o jejich výukový program se starala jejich babička, královna Viktorie. Jejich studijní výsledky však nebyli nijak oslnivé.

Jak už byla tradice v britské královské rodině, byli oba bratři dáni na vojenskou dráhu. Dostali se spolu jako kadeti na palubu britské lodě HMS Bacchante, se kterou procestovali notný kus světa a britské říše, do Austrálie, Dálný východ i do Japonska. Po návratu byl Jiří poslán do státního námořnictva a jeho starší bratr byl poslán studovat vysokou školu v Cambridge. Jiří opět v námořních službách procestoval kus světa a sloužil v námořnictvu až do roku 1891.


Manželství, rodina
Jak už to tak bývá, prošel se i Jiří nešťastnou láskou. Na Maltě, kde pobýval u svého strýce Prince Alfréda, se zamiloval do jeho dcery, své sestřenice Marie Edinburské. Bohužel i když většina rodiny tento vztah schvalovala, byly obě matky kategoricky proti. Proto zůstal tento vztah nenaplněný a Marie se později stala královnou Rumunska.

V roce 1891 se jeho starší bratr Albert Victor, vévoda Clarenceu zasnoubil se svou vzdálenou příbuznou, Marií Viktorií Teck. Nicméně již pouhých šest týdnů po zásnubách náhle vévoda na zápal plic umírá. Tímto se dostal jako kandidát na budoucího krále právě Jiří. Jeho babička však velmi podporovala vztah s Mrií Viktorií Teck a tak byl Jiří přesvědčen, aby se o ní ucházel. Marie jeho požadavek o její ruku přijala. Ačkoliv byl tento sňatek dohodnutý, byl jejich vztah velmi harmonický a Jiří svou choť opravdu miloval.

Sňatek se konal dne 6.července 1893 v kapli Svatého Jakuba v Londýně. Z harmonického vztahu se jim postupně narodilo šest dětí, z toho pět bylo mužských potomků.



Vévoda z Yorku, 1893


Vévoda Yorský a princ Wallský
V roce 1892 byl Jiří královnou Viktorií jmenován vévodou Yorku. Rodinné zázemí měli v poměrně malém domě v Norfolku, kde rodina žila prakticky normální život, především pak Jiří. Jako otec byl velmi přísný a děti z něho měli nejednou strach. Jako možný následník trůnu se však úplně neodcizil povinnostem královské rodiny a tak s manželkou podnikal mnoho nejrůznějších výprav po celém světě.

V lednu 1901 zemřela jeho babička, královna Viktorie a na trůn se dostal jeho otec jako král Edward VII. Od svého otce za jeho panování obdržel řadu titulů z nichž nejvýznamnějšího dosáhl v roce 1909 a to jmenováním na Prince z Wallesu a hraběte z Chesteru. Jako takový měl i rozsáhlý přístup k státním listinám, které pročítal i se svou chotí, která měla velmi vysoké vzdělání a pomáhali Jiřímu mimo jiné sepisovat i proslovy.


Král a císař
Dne 6.května 1910 zemřel jeho otec král Edward VII. A na jeho místo nastoupil Jiří jako král Jiří V.. Korunovace se konala v tradičním Westminsterském opatství dne 22.června 1911. V prosinci téhož roku odcestoval i se svou královnou do Indie s cílem představit se tamnímu obyvatelstvu. U té příležitosti nechal zhotovit novou císařskou korunu. V Indii se věnoval především svému milovanému lovu, což ovšem znamenalo zanedbání politických povinností. Mimo lov ještě Jiří byl vášnivým sběratelem a to především poštovních známek a dále se zajímal o historií.


První světová válka a léta po ní
Kritické období pro královskou rodinu bylo období první světové války (1914-1918) a to z důvodu, že panovnické rody z hlavních válčících stran, tj. Velké Británie a Německa, byly příbuzenského vztahu. Jiří V. byl bratrancem německého císaře Viléma II. Navíc Jiřího dynastie pocházela z Německa z Hannoverska a její oficiální název byl, dynastie Saxea-Coburg-Gotha. Jiří V. se tedy 17.července 1917 rozhodl svou dynastii přejmenovat a jako vhodný název vybral jméno Windsor, což bylo jméno královské paláce. Tím se mu podařilo uklidnit nacionalisty a vůbec všechny obyvatelé, kteří si hrůzy války spojovaly s Německem.

Dopad První světové války na monarchie, královské rody a šlechtu byl obrovský. V roce 1917 byl v Rusku sesazen z trůnu další Jiřího bratranec, car Mikuláš II. a po ukončení války padli mnohé další panovnické rodiny v Evropě, která se zmítala v revolucích. Tak byl sesazen německý i rakouský císař, padla monarchie v Řecku, Španělsku a další. Samozřejmě i Jiří V. se začal obávat o své místo na trůnu, ale přesto neváhal svým mnohým příbuzným z Evropy pomoci. Tak třeba zachránil své četné příbuzné jako například, prince Adrewa Řeckého, či princeznu Alici Battenbergskou a další.

Hrůzy války měli ale dopad i na samotného krále. Jeho zdraví se prudce zhoršovalo. Tomu ani nepřidalo jeho záliba v kouření silných doutníků. Postupně slábnul a později již měl i problémy s chůzí a občas měl i bludy.

Král Jiří V. zemřel 20.ledna 1936 ve svém domě v Sandringhamu v Norfolku. Byl pohřben v kapli Svatého Jiří na Windsorském zámku.


Jiří V., rok 1923

Zdroje:
http://www.firstworldwar.com
http://www.answers.com
http://www.wikipedia.org

[kacermiroslav]

Královská korunovace
23. června 1911
Velká Británie
Londýn


Deset let poté, co zemřela královna Viktorie, byl korunován králem Spojeného království její vnuk Jiří V. se svou chotí královnou Marii. Protože se mi to zdálo být zajímavé, tak jsem použil citace z korunovace tohoto ve své době nejmocnějšího panovníka světa, který v průběhu První světové války hrál významnou roli pro lid a vojáky jak na samotných Britských ostrovech, tak i v Dominiích rozesetých po celém světě.

Není od věci si také připomenout, že Jiří V. byl příbuzný s německým císařem Vilémem II., který v průběhu Velké války stál na druhé straně barikády. Vilém byl synem německého císaře a pruského krále Fridricha III. z dynastie Hohenzollernů a matky Viktorie Sasko-Koburské, která byla dcerou anglické královny Viktorie (+1901). Vilém II. byl nejstarším vnukem královny Viktorie, která jeho ambice dokázala držet na uzdě, protože ji německý císař velice obdivoval a uznával. Jiří V. a Vilém II., největší rivalové za První světové války, tak byli bratranci.

Jelikož se aktuálně v Británii schyluje ke královské svatbě potencionálního budoucího krále (princ William a Kate Middleton), tak třeba někoho zaujme, jakým způsobem probíhala korunovace jeho prapradědečka Jiřího V. před sto lety.


Král Jiří V. a královna Marie byli včera korunováni ve Westminsterském opatství se všemi slavnostními obřady posvěcenými téměř tisíciletou tradicí, v přítomnosti shromáždění, v němž byli skoro všichni nejvyšší… v impériu, právě tak jako… představitelé skoro všech civilizovaných států na světě. Ráno bylo šedé a ponuré, během několika hodin občas sprchlo, nebe bylo celý den zatažené mraky, jimiž jednou nebo dvakrát na pár minut prorazil sluneční svit; vcelku však počasí nebylo nevlídné… Byl to velký den změny, den, který v minulých měsících naplňoval myšlení národa a ovládal plány a hnutí tisíců a tisíců lidí… v každé oblasti zeměkoule. V ctihodném a krásném opatství, jehož každý kámen je proniknut vzpomínkami a tradicemi našeho národního života, byl Jiří V. korunován na krále se vší slávou náležející k rituálu, z něhož mnohé je téměř tak staré jako křesťanství, a se vší okázalostí a obřadností, jaké příslušejí požehnání vládce, jehož blahodárná moc je uznávána až k nejzazším hranicím civilizace…
(Zdroje: Norman Davies – Ostrovy dějiny – str. 651 - Brno 2003 – The Times)

První průvod s královskými a dalšími hosty a představiteli zahraničních států opustil Buckinghamský palác (naneštěstí v závěrečných kočárech) v půl desáté dopoledne. Byl hlasitě pozdravován a nejsrdečnějšího přijetí se dostalo reprezentantům Německa, Spojených států a Francie. Pak přišel průvod královské rodiny, jenž se skládal hlavně z princezen a jejich svit: královské děti v posledním kočáře byly po celé cestě přijímány s nadšením. Poté přišel královský průvod, který opustil palác v 10:30 – v čele vojenská eskorta, již následovaly kočáry s úředníky královského dvora, vojenskými a námořními pobočníky, vysokými důstojníky armády, ministerstva války a Vojenské rady, královskými podkoními a čestnými indickými pobočníky (třemi indickými princi), a eskorta Koloniální, Indické a Britské kavalerie, která jela před královským kočárem taženým osmi slavnostními smetanově zabarvenými koňmi a doprovázenými vikomtem Kitchenerem z Chartúmu, polním maršálem velícím jednotkám. Po celou cestu – od Mallu pod novým Procesním obloukem až do Whitehallu – lidé průvod přijímali s neutuchajícím nadšením.
(Zdroje: Norman Davies – Ostrovy dějiny – str. 653,654 - Brno 2003 – The Annual Register for 1911)


Obřad v opatství:
Jejich Veličenstva přišla ke královským křeslům na jižní straně hlavního oltáře, načež král předstoupil, takže ho celé shromáždění vidělo, aby byl arcibiskupem z Canterbury „představen“ jako článek řetězu, který se táhne zpět až k prvním dobám evropské monarchie. Zatímco arcibiskup opakoval z pódia představovací formuli do každé ze čtyř stran, byl králem pozdravován voláním „Zachovej Bůh krále Jiřího“. Nyní následoval náboženský obřad: zkrácena litanie, kterou na Tallisovu hudbu zpívali dva biskupové a chór, a bohoslužba před přijímáním, také zkrácena, před kterou se hrál Purcellův Introit a s krátkou motlitbou a sedmiminutovým kázáním vystoupil arcibiskup z Yorku. Pak následovala korunovační přísaha v nové podobě, kterou král složil kleče u oltáře. Poté přišlo pomazání, chápané jako ústřední akt náboženského obřadu, a Veni Creator a po zvláštní motlitbě kantáta speciálně k tomuto obřadu, Handelova „Kněz Zadok a prorok Nátan pomazali krále Šalamouna“. Nato král, vysvlečený ze svého královského roucha, zaujal místo na křesle krále Eduarda, ve kterém je uložen korunovační kámen; velcí lordi ode dvora se shromáždili kolem něj; pallium mu drželi nad hlavou čtyři rytíři Podvazkového řádu ve svém šatu – earlové z Crewe, Rozeberu, Cadoganu a Minta; a arcibiskup mu pomazal hlavu, prsa a ruce. Pak byl vybaven insigniemi království v obojím jeho významu, náboženském i světském, oblečen do pseudocírkevních rouch – colobia sindonis a supertiniky – a pozdraven zlatými ostruhami, jež z oltáře přinesl děkan lordu komořímu, který se jimi lehce dotkl králových pat, načež je vrátil na oltář. Pak earl Beauchamp, který nesl Meč království, zaměnil tuto zbraň za Obětní meč, jež podal arcibiskupovi, a ten ho položil na oltář a modlil se, aby ho král jako zástupce Boha mohl použít k potrestání zločinců a k ochraně a povzbuzení těch, kdo jednají správně. Poté ho donesl králi, přikázal mu, jaké je jeho náležité použití, a znovu ho vrátil na oltář a formálně „zaplatil“, když položil na oltář měšec se 100 šilinky. Poté byl král oblečen do armillu a pallia neboli královského šatu (oslnivého roucha ze zlaté látky, které měl na své korunovaci Jiří IV.) a arcibiskup mu dal říšské jablko s výstrahou, aby pamatoval, „když vidíš jablko pod křížem, že celý svět je poddaným moci a říši Krista, našeho spasitele“. Potom dostal prsten a dvě žezla „odznak královy moci a spravedlnosti“, zakončený křížem, a „žezlo spravedlnosti a milosrdenství“ s holubicí. Nakonec arcibiskup krále korunoval, modle se, aby ho Bůh ozdobil korunou slávy a spravedlnosti a aby mohl získat korunu věčného království. Načež zazněly bubny a trumpety a opatství se rozeznělo voláním „Zachovej Bůh krále“, zatímco děla v Toweru vyhlásila událost davům. Po požehnání byl král dosazen na trůn a vzdali mu hold arcibiskup, princ z Walesu, královská princezna a peerové království.
(Zdroje: Norman Davies – Ostrovy dějiny – str. 653,654 - Brno 2003 – The Annual Register for 1911)

Návrat krále a císaře do Buckinghamského paláce provázela ohromná vojenská přehlídka.

Ze 60.000 vojáků, kteří špalírem lemovali cestu, bylo asi 36.000 pravidelných vojáků a 17.000 z domobrany, zbytek se skládal z námořníků, námořní pěchoty, zvláštních rezerv, jednotek z Normanských ostrovů, z dominií, některých královských kolonií, z federovaných Malajských států a z jednotek plně reprezentujících rozličnost ras spojených v Indické armádě. Indické jednotky tábořily v Hampton Courtu, mnohé jiné v londýnských parcích. Byly tam také vyčleněné jednotky z důstojnických výcvikových sborů (z univerzit a public schools) a kadeti z námořních a vojenských kolejí. Jednotky z Indie a z dominií byly umístěny blízko památníků královny Viktorie, stejně jako malý oddíl skatů.
(Zdroje: Norman Davies – Ostrovy dějiny – str. 653,654 - Brno 2003 – The Annual Register for 1911)

Korunovace v roce 1911 měla kromě jiného celému světu, a zejména pak Německu ukázat jednotnost celého britského světa a zastrašit tak soupeře.


Zdroje:
Norman Davies – Ostrovy dějiny – Brno 2003

[Cassius Chaerea]

Pohled českého tisku na korunovaci anglického krále:

Korunovační slavnosti v Londýně.
[align=justify]Z Londýna, 23. června. (Tel. tisk. kanc.) Dnes konal se velký, triumfální průvod královských manželů Londýnem. Vyšel z Buckinghamského paláce přes Constitution Hil, minul Piccadilly a Pallmall klub přes Trafargar Square, ubíral se podél obchodních krámů Strandu, novinových kanceláří na Fleetstreetu, prošel celým obchodním střediskem Viktorianstreetu a King-Williamstreetu, přešel po londýnském mostě na pravý břeh Temže, prošel průmyslovou čtvrtí Borough a vrátil se přes Westminsterský most, White Hall a Mall do Buckinghamského paláce. Průvod, ve kterém každý pluk anglické armády a osadního vojska, jakož i indické armády byl zastoupen deputacemi, poskytoval přečetným davům obraz vojenské moci anglické koruny. Královští manželé byli po celou cestu předmětem nadšených ovací.
Národní Politika. 24. červen 1911, str. 3.

Jiří V.
[align=justify]V lesku přepychu a jásotu národa minul slavný den anglické korunovace. Účast celého světa, historická nádhera a staleté obřady spojily se s vřelou oddaností celé Anglie a dohromady vytvořily něco paradoxního: nejsvobodnější národ světa učinil korunovaci demokratickým svátkem, jenž naplnil svět obdivem a zemi radostí a doma nenechal nikoho, dokonce už ne dělníka, jehož organisace král sám pozval na svůj velký den. Tak nyní i formálním aktem přešlo velké, slavné dědictví, panství nad jednou čtvrtinou světa, nad mořevládnou Anglií, a přešel odkaz královny Viktorie, jež dala jméno své době, i odkaz Eduarda VII., jenž to dovedl rovněž, strhl na sebe vlákna světové politiky a byl mimo to i zcela mimořádnou osobností a virtuosem v těžkém umění žíti. Vše spadlo na hlavu, původně k jiným věcem určenou, na muže, jemuž neočekávaná smrt bratra následníka obrátila život na ruby, a jenž náhle z vášnivého námořníka musil se připravovati na klidného státníka, jenž kolísavou lodní podlahu jednou zamění za nejpevnější trůn na světě. Stalo se to dříve, než se čekalo, a obtíž nového úkolu byla tím větší, že Eduard VII. opustil svou Anglii uprostřed těžkých starostí, udrží-li jí ono postavení, které jí v desíti letech své vlády získal, udrží-li pohromadě mocné koalice, které nakupil v cestu nebezpečnému soupeři na pevnině, a nebude-li snad přece jeho nástupce, vida, že diplomacie nepomáhá, nucen hájiti posici Anglie ve světě zavčas preventivní válkou. Tak umíral největší státník posledních let, a u lože stála nová budoucnost Anglie, nastávající král, tak podobný svému bratranci ruskému caru, ač prý nemá snivosti jeho očí, dosud hádanka, z níž byla známa jednom imperialistická nálada, ale nejisto bylo, spojuje-li s tím také státnické schopnosti, které vedou k cíli.
Dnes už Anglie s větší jistotou hledí ke svému právě korunovanému králi. Žádná z jeho vlastností nestaví se v cestu příslovečné loyalitě svobodného anglického občana. Není osobností tak temperamentní a nebude osobností tak významnou, jako slavný předchůdce, ale imponuje národu svým smyslem pro skutečnost, důstojností a klidem. Ve světové politice zaznamenávají dosavadní, měsíce jeho vlády některé události, jež náležely vlastně ještě k dějinám jeho otce. následkem průběhu poslední východní krise poměr Ruska k dvojdohodě se uvolnil a nejkrasnějším bodem této nové cesty ruské diplomacie byla schůzka v Postupimi a co s ní souvisí. Anglie musila se konečně vzdáti svého odporu proti bagdadské dráze, který ještě doufala prosaditi na celé čáře, a soustředila všechny síly až na konečný bod této dráhy při Perském zálivu, kde je v obraně své cesty do Indie tak pevná, že se jistě nepoddá. Ale od té doby postupuje už zase Anglie s Ruskem společnš a vůči Francii udržuje Jiří V. neporušený diplomatický odkaz svého otce. Francie v Marokku a Rusko na Balkáně počítá s plnou podporou Anglie. Co se týče Německa změnilo se, co se vůbec změnit dalo: na obou stranách je téměř úzkostlivá snaha vyhnouti se ve veřejném mínění, v tisku i na tribuně všemu, co by doma nebo na druhé straně kanálu mohlo vzbuditi nedůvěru, a obě vlády se dohodly, že si budou navzájem sdělovati svůj program lodních staveb a jeho změny, aby co možná vymizela stálá obava před tajným předstižením. Ale nezměnilo se, co se změniti nemůže: trvá na jedné straně živelná rozpínavost Německa, podněcovaná jeho nechabnoucí populační silou a mohutností jeho hospodářského podnikání, trvá duch výbojné politické rozpínavosti, jenž se z takových sil rodí, a trvá na druhé straně nezlomné vědomí Anglie, že musí udržeti svou dnešní vojenskou převahu, vědomí, posilované jak jejím národním bohatstvím, tak pomyšlením na to, co by nastalo, kdyby to nedovedla. Anglie může Německu navrhnouti jen jeden kompromis: zmenšené zbrojení, ale ve vzájemném poměru status quo. Němci odpovídají, že by to bylo doznáním věčné jejich inferiority. A proto se oba národové nesblíží.
V zásadě jest Jiří V. imperialistou a jiným nemůže býti vladař země, která si zpívá: vládni, Britannie. ale zvláštní zeměpisné a hospodářské poměry i politická citlivost některých kolonií do značné míry v posledních letech ztenčily naděje, že by mateřská země se svými koloniemi mohla tak hned utvořiti jeden hospodářský, vojenský a dokonce politický celek. nedávná smlouva Spojených států s Kanadou, ač je věcí velice přirozenou, měla v zápětí zprávy, že Spojené státy chtějí Kanadu co nejdříve annektovati. Tu však se ukázalo, že angličtí státníci nevymřeli. anglie a Spojené státy překvapily svět zprávou, že se usnesly všechny svoje spory, ať se týkají čehokoliv a mají jakoukoliv váhu, předkládati smírčímu soudu. To neznamená jenom pokrok humanity ve světě. Tím uvolňují také naprosto všechny síly, jichž by kdy snad byly nuceny užívati proti sobě, odsunují jakékoliv nebezpečí z kanadsko-americké hranice a dávají tím základ k čemusi ohromnému a snad nastávajícímu: ke spolku a definitivní převaze anglosaské rasy. Takový je největší politický čin za dosavadní vlády Jiřího V.
Také uvnitř nechával mu otec zemi v rozbroji, který by sám byl asi mnohem snadněji překonal. Konference zástupců stran, jež byla vlastním dílem nového krále, smířila dolní sněmovnu s horní, nové volby nedovedly to také, spory se stále přiostřují, a nezasáhne-li nic mimořádného, přijde konečně den, kdy místo ústavní povinnosti nevměšovati se, nastane králi nutnost buď jmenovati pět set liberálních pairů, aby porazili konservativce v horní sněmovně, což znamená, že se rozhodne pro jednu, anebo pro druhou polovinu národa. Dosud byl Jiří V. přísně konstituční, tak konstituční, že obě strany mohou si přivlastňovati jeho sympatie. Pokud mohl doufati v smír stran, nešlo ještě o jeho vlastní zájmy. Ale kdyby konservativci nepovolili a on je pomohl jmenováním pairů zlomiti násilím, nešlo by tu už o celou dynastii? Dosud, možno říci, vykonávala sněmovna lordů ono veto, k němuž sotva kdy už sáhne který anglický král. Stane-li se ale obětí reformních předloh liberálního kabinetu, bude král státi přímo proti všem aspiracím dolní sněmovny. Eduard VII. nedostal se s ní do konfliktu nikdy, ač je známo, že svou světovou politiku dělal sám. Státnická schopnost na trůně bude v Anglii vždy uznána. Ale k dynastii náležejí v mysli jejich členů všichni, také ti, na něž historie zapomíná nebo uvaluje hanbu a kteří žijí jenom v dvorských anekdotách. Co ti by si počali proti parlamentu tak mocnému, jenž by neměl protiváhy ani v osobě, ani v institucích? Budoucí králové Anglie mohli by se svým královským snem býti obmezeni na korunovační den, na seremonii, kde měl král vlastně státi dole a na trůnu národ a jeho dolní, pak už všemohoucí sněmovna...Takové nebezpečí skrývá dnešní ústavní krise anglická, a proto bude rozhodování pro Jiřího V. tak dalekosáhlé a těžké.
Národní listy. 24. červen 1911, str. 1.

[kacermiroslav]

Jen taková perlička na závěr. I české prostředí mělo na královské korunovaci svého zástupce. Dne 22.června v londýnské Covent Garden se konal slavnostní koncert za přítomnosti čerstvě korunovaých hlav a státníků z celého světa. Všichni pak poslouchají další královnu, královnu zpěvu Emu Destinovou, která zpívá hymny šesti národů. Její vytoupení se setkalo s velkou odezvou i novopečná britská královna si ji zve k osobní audienci, kde nešetřila chválou "Ano jsem královna, ale jen jedna z mnohých. Kdežto vy jste na celém světě jedinou královnou, královnou zpěvu".