Kanadský expediční sbor v Rusku

Moderátoři: Pátrač, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 13780
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Kanadský expediční sbor v Rusku

Příspěvek od Rase »

Výstřižekeee.JPG

Kanadský expediční sbor v Rusku

Kanadské sibiřské expediční síly (Corps expéditionnaire sibérien) označované též C.S.E.F., byly vyslány během ruské revoluce do Vladivostoku, aby zde posílily spojeneckou přítomnost. Jejich cílem bylo postavit se proti bolševické revoluci a pokusit se udržet Rusko v boji proti Německu. Síla složená ze 4 192 vojáků a schválená v srpnu 1918 se vrátila do Kanady mezi dubnem a červnem 1919. Jednotce velel generálmajor James Harold Elmsley (1878-1954). Během této doby se CSEF. účastnila jen mála bojů. Méně než 100 vojáků bylo vysláno do Omsku, aby zde sloužili jako administrativní pracovníci pro 1 500 britských vojáků pomáhajících antibolševické vládě Bělogvardějského admirála Alexandra Kolčaka. Většina Kanaďanů zůstala ve Vladivostoku, kde vykonávala rutinní cvičení a policejní povinnosti v tomto důležitém přístavním městě. Zajímavostí je, že Royal Bank of Canada otevřela ve Vladivostoku bankovní pobočku se třemi zaměstnanci. 57 tunová prefabrikovaná bankovní budova byla odeslána z Vancouveru na Sibiř 28. listopadu 1918. Panelová budova banky však nebyla využívána a pobočka byla uzavřena v říjnu 1919 po stažení kanadských a britských jednotek.

Před příměřím na podzim roku 1918 existovala skutečná obava, že vojenské zásoby Dohodových mocností budou (přímo či nepřímo) použity Němci a že přístup k přírodním zdrojům ruského Dálného východu (přes Transsibiřskou magistrálu) může zvrátit výsledek bitev na západní frontě. Navíc existovalo přímé nepřátelství k bolševikům, zejména ze strany Winstona Churchilla a obchodních kruhů, které zde měly vlastní ekonomické zájmy (Rusko mělo na západě značný dluh). Mnohé sympatie (především v USA) si získali též českoslovenští legionáři, kteří si probíjeli cestu Ruskem a nakonec ovládli velkou část transsibiřské železnice. Zkrátka západní vlády se rozhodly zasáhnout a přímo se zapojit do dění. Ve velice zvláštní situaci byla Kanada, která ani nebyla plnohodnotným členem států Dohody. Kanadské zapojení do sibiřské kampaně tak bylo do značné míry řízeno politikou kanadského premiéra Roberta Bordena vůči Spojenému království. Jedná se v podstatě o počátek kanadského boje o úplnou kontrolu nad její zahraniční politikou po první světové válce. Kanadské veřejnosti byla sibiřská expedice prezentována jako obchodní a ekonomická příležitost. Po příměří se však domácí mínění obrátilo proti zahraniční angažovanosti, zejména u branců. Nasazení kanadských vojáků sice bylo schváleno tajnou radou na začátku srpna 1918, ale realizace se poněkud vlekla. Nedařilo se shromáždit dostatečný počet dobrovolníků a před odjezdem došlo ve Victorii ke vzpouře. Kampaň byla silně kritizována ze strany dělnictva i veřejnosti, včetně farmářů, a novin Toronto Globe.

Pod velením generála Jamese H. Elmsleyho opustila předsunutá skupina kanadských jednotek Vancouver na palubě RMS Empress of Japan a 26. října 1918 dosáhla Vladivostoku. Generál rychle zajistil velitelství základny v Puškinském divadle, zdobné budově v centru města, kde sídlila vladivostocká kulturně-vzdělávací společnost. Jednostranná kanadská akce vyvolala silný protest předních podnikatelů, kteří požadovali, aby Elmsley prostory vyklidil. Kanaďané byli ubytováni na třech hlavních místech: východních kasárnách v zálivu Zlatý roh, bývalých carských kasárnách v Gornestaj (dnes město Šitovaja) a kasárnách severně od Vladivostoku. Hlavní skupina CSEF dorazila do Vladivostoku v polovině ledna 1919 na palubě lodí Teesta a Protesilaus. Odjezd Teesty z Victorie 21. prosince 1918 byl zdržen vzpourou dvou rot převážně francouzsko-kanadských jednotek z 259. praporu (popravy se ale nekonaly a obvinění vyvázli s malými tresty). Navíc se lodě u ruského pobřeží zdržely v ledovém příkrovu. Kanadské odborové svazy ve čtyřech největších kanadských městech – Montrealu, Torontu, Winnipegu a Vancouveru sympatizovaly s bolševiky a tlačily na vládu, aby se z Ruska stáhla. Když hlavní kanadské síly v lednu 1919 dorazily do Ruska, bylo rozhodnuto přivést je domů. Vláda jim odmítla povolit přesun na frontu, kde by se dostali do konfliktu s bolševiky, a tak zůstali ve Vladivostoku. Ani tam však vojáci nebyli v bezpečí, protože partyzáni začali útočit na všechny spojenecké síly ve městě. Kanaďané dostali rozkaz, aby chodili ven ozbrojeni. Dne 1. června 1919 ještě stihli postavit pomník 19 Kanaďanům, kteří v Rusku zemřeli a o čtyři dny později se zbylí vojáci nalodili na SS Monteagle a odpluli do Victorie, čímž ukončili kanadskou přítomnost v Rusku.

Námořní hřbitov na Čurkinském poloostrově ve Vladivostoku, obsahuje hroby 14 Kanaďanů spolu s britskými, francouzskými, československými a japonskými vojáky, kteří zde zemřeli. Nachází se zde též památník spojeneckých vojáků (deseti britských a tří kanadských) pohřbených na různých místech Sibiře. Je zde také pohřben tehdejší australský honorární konzul. Během sovětského období byla tato lokalita z velké části neudržovaná. V roce 1996 navštívila Vladivostok kanadská delegace, přičemž námořníci za pomoci příslušníků ruského námořnictva vyměnili náhrobní kameny a opravili hroby Kanaďanů pohřbených na místním hřbitově.

Zdroj:
https://en.wikipedia.org/wiki/James_Harold_Elmsley
https://en.wikipedia.org/wiki/Canadian_ ... nary_Force
https://en.wikipedia.org/wiki/Canadian_ ... nary_Force
https://www.bridgemanimages.com/en/noar ... et/1189644

Výstřižeksssss.JPG
generálmajor James Harold Elmsley (1878-1954)

Canadian_Siberian_Expeditionary_Force_in_Vladivostok_1919.jpg
Canadian_Gunner_Supervises_Prisoners_Loading_a_Barge_in_Yemetskoe_in_May_1919.jpg
kanadský střelec (sedící) dohlíží na nakládání bárky vězni
Obrázek

"Vojáci neměli rádi Rakouska ani války, ale dřeli do úpadu těla." - Karel Poláček
Odpovědět

Zpět na „Státy a národy zúčastněné ve WW1“