Zelená Ukrajina
Po staletí Ukrajinci migrovali do Ruska a zanechali v této zemi svou výraznou stopu, ať již jako jednotlivci (vysoce postavení duchovní, přední vědci, umělci a úspěšní obchodníci), ale i kolektivně jako osadníci nejřidčeji osídlených oblastí Ruska. Do těchto oblastí se přesouvali rovněž samotní rusové a další etnické i náboženské menšiny, včetně skupin později známých jako povolžští Němci a Hutterité – kteří se ve skutečnosti usadili na samotné Ukrajině. Ukrajinci, přitahováni příslibem volné půdy, nejprve migrovali do oblastí blízkých, jako je Kubáň, oblast u Černého moře, mezi Krymem a Kavkazem. Postupně se ukrajinští osadníci přesunuli dále na východ, nakonec až k Pacifiku, kde Ruské impérium sousedilo s Čínou a Japonskem. Ruské sčítání lidu z roku 1897 počítalo s 22,4 miliony ukrajinských obyvatel uvnitř Ruské říše, z nichž 1,2 milionu žilo mimo území, které bylo tehdy považováno za Ukrajinu. Z toho něco přes milion žil v evropské části říše, více než 200 000 v asijské části. Postupem času se mnoho Ukrajinců asimilovalo do ruské většiny. V mnoha oblastech, zejména tam, kde založili své vlastní vesnice, však Ukrajinci tvořili většinu a dokázali si udržet svůj vlastní jazyk a tradice. Vynikají zejména čtyři oblasti ("klíny", přičemž název vychází z termínu pro příděl půdy), každá pojmenovaná podle barvy:
Malinová Ukrajina (též "Malinovy Klyn"), byla zmíněnou zónou na Kubáni, která byla osídlena od konce 18. do 19. století ukrajinskými kozáky a rolníky. Krátkou dobu trvající Kubáňská lidová republika (1918-1920) se snažila o federaci s Ukrajinou, která byla také krátce nezávislá v důsledku ruské revoluce v roce 1917. Ještě při sčítání lidu v roce 1930 se 62 % místní populace identifikovalo jako Ukrajinci. Oblast je nyní z velké části rusifikována.
Žlutá Ukrajina (též "Žolty Klyn"), bylo území pojmenované podle žlutých stepí podél středních až nižších toků řeky Volhy. Od druhé poloviny 17. století zde zakládali Ukrajinci mnoho osad. Ukrajinské osídlení bylo zvláště výrazné v okolí Astrachaně, Volgogradu, Saratova a Samary. Přestože některé oblasti mají stále výrazný ukrajinský charakter, osídlení Ukrajinci v této oblasti bylo většinou příliš rozptýlené a promísené s jinými osadníky na to, aby po roce 1917 vytvořili významnou nezávislou politickou sílu, jak se jim to podařilo v jiných "klínech".
Šedá Ukrajina (též "Siry Klyn"), byla oblast kolem západosibiřského města Omsk, v současnosti rozdělené mezi jižní Sibiř a severní Kazachstán. Oblast byla osídlena Ukrajinci od 60. let 19. století. Celkem jich před rokem 1914 dorazilo více než jeden milion. Hned po říjnové revoluci v roce 1917 zde došlo k pokusům o vytvoření ukrajinské autonomní oblasti.
Zelená Ukrajina (též "Zelenyj Klyn"), byla snad nejnepravděpodobnější, jelikož se nacházela nejdál od ostatních "Ukrajin" - konkrétně na nejvzdálenějším jihovýchodě Ruské říše, zaseknutá mezi Čínou a Tichým oceánem a soustředěná na řece Amur. Právě pro svou neobvyklou polohu, se používal též název "Zakytajščina" - tedy doslova "za Čínou". Zajímavostí je, že dle některých odhadů čítal region (o rozloze více než 1 000 000 kilometrů čtverečních) na začátku 20. století až 70 % Ukrajinců.
Zelený klín se stal součástí Ruské říše mnohem později než Sibiř a další části Dálného východu. První pokusy o kolonizaci oblasti se datují do poloviny 17. století, kdy Jerofej Pavlovič Chabarov (1603-1671) založil pevnost Albazin na řece Amur. Od té doby docházelo k neustálým šarvátkám s čínskými Mandžuy. V roce 1689 Čína a Rusko podepsaly Něrčinskou smlouvu, která Rusku poskytla omezené území. V polovině 19. století došlo k druhé ruské expanzi poté, co Rusko prohrálo krymskou válku (1853–1856). Na řece Amur byla založena řada kozáckých osad. Čína se v té době stala mnohem slabší než Rusko a v dalších smlouvách se vzdala i dalšího území. Během tohoto období se v regionu usadilo jen malé množství osadníků sestávajících z asi 14 000 kozáků a 2 500 ruských vojáků. V roce 1861 byly založeny dvě oblasti, Přimorsk a Amur. Chabarovsk byl založen v roce 1858, Vladivostok v roce 1860. V roce 1882 byla vyhlášena do oblasti bezplatná přeprava pro osadníky z Ukrajiny a nabídnuta jim volná půda. Do roku 1897 se počet obyvatel zvýšil na 310 000. Se zřízením železnice v roce 1901 se do oblasti stěhovalo přes 14 000 osadníků ročně, přičemž v roce 1907 se tam přesunulo až 78 000 lidí.
Dne 24. června 1917 – První celoukrajinský kongres Dálného východu, který se konal poblíž Vladivostoku, vytvořil Krajskou radu Dálného východu. Požadoval od nové prozatímní vlády v Rusku vzdělání v ukrajinštině a autonomii pro Ukrajince. Druhý kongres, který se konal v Chabarovsku v lednu 1918, prohlásil Zelenou Ukrajinu za součást ukrajinského státu – navzdory menší nepříjemnosti, že vlast byla na jiném kontinentu a neexistovalo žádné spojení. Na třetím kongresu v dubnu téhož roku schválili delegáti vytvoření nezávislého ukrajinského státu s přístupem k Tichém oceánu. Dálněvýchodní ukrajinské jednotky čítaly v létě 1918 více než 5 000 mužů, pod velením generála Borise Rostyslavoviče Chreščatického (1881-1940). Při formování druhé ukrajinské divize však Chreščatický v září 1918 obdržel rozkaz od admirála Alexandra Vasiljeviče Kolčaka (1874-1920), poslat ukrajinské jednotky na protibolševickou frontu. Tak se i stalo a Chreščatickyj sloužil od listopadu 1918 do srpna 1919 v Kolčakově armádě, účastnil se bojů proti bolševickému Rusku a byl povýšen do hodnosti generálporučíka. V roce 1920 se dostal pod velení atamana Grigorije Michajloviče Semjonova (1890-1946) a byl jmenován do funkce náčelníka štábu kozáckých vojsk Dálného východu. Podporoval myšlenky atamana Semjonova o vytvoření jediného státu Kazachů a Ukrajinců na Dálném východě od jezera Bajkal po Tichý oceán. Ukrajinská republika Dálného východu byla oficiálně vyhlášena 6. dubna 1920 a jmenovala Chreščatického velitelem ukrajinské armády na Dálném východě. Ten od konce června jednal s Japonci o společném boji proti Rudé armádě. Po porážce vojsk generála Semjonova a rozpuštění ukrajinských pluků generála L. V. Veriga ve Vladivostoku v roce 1920 emigroval Chreščatyckyj do Charbinu v Mandžusku. Zelená Ukrajina rovněž dlouho nepřežila. V říjnu 1922 vpadly na její území bolševické síly a poslední střety proběhly v červnu 1923.
Zdroj:
https://en.wikipedia.org/wiki/Green_Ukraine
https://sitviry.cz/baptiste/stripky-z-h ... ske-uzemi/
https://en.wikipedia.org/wiki/Yerofey_Khabarov
https://cs.wikipedia.org/wiki/Mand%C5%BEuov%C3%A9
https://cs.wikipedia.org/wiki/Alexandr_ ... ol%C4%8Dak
https://en.wikipedia.org/wiki/Boris_Khreschatitsky
https://cs.wikipedia.org/wiki/Grigorij_ ... D_Semjonov
