Povinná vojenská služba v Rakousku-Uhersku
Roku 1649 vznikla první stálá armáda v českých zemích, kdy císař Ferdinand III. ponechal několik pluků v trvalé službě. Do armády vstupovali vojáci dobrovolně, ale upisovali se na doživotí. Pokud se neválčilo, mohli odcházet na dlouhodobou dovolenou, která trvala i několik let. Roku 1781 zavedl Josef II. vojenskou povinnost pro nejchudší vrstvy - osvobozena byla šlechta, duchovní a inteligence. Verbování nahradily odvody (často násilné), služba byla nadále doživotní, zůstaly dlouhodobé dovolené. Změna nastala roku 1802, kdy se služba zkrátila - u pěchoty na 10 let (u jezdectva a dělostřelectva déle). Roku 1845 došlo ke zkrácení vojenské služby na osm let. Zůstaly zachovány dlouhodobé dovolené a odvody se stávaly pravidelnějšími. Všeobecná povinná vojenská služba byla v Rakousku-Uhersku zavedena po prusko-rakouské válce roku 1866 a rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 branným zákonem z roku 1868, který byl poté několikrát novelizován. Zásadní principy ale zůstávaly po celou dobu v podstatě stejné. Všeobecné branné povinnosti podléhali všichni občané mužského pohlaví mezi 19. a 42. rokem věku (během války se však toto rozmezí postupně rozšířilo až na 18 až 53 let) - to znamená, že v tomto období byli vedeni ve vojenské evidenci a mohli být armádou povoláni ke službě. Vyřazeni z evidence a tedy zbaveni této povinnosti mohli být na základě lékařského nálezu, který je označil za služby zcela neschopné. Nutno poznamenat, že zhruba polovina mužů byla označena za služby neschopné nebo z jiného důvodu osvobozena.
Odvody se konaly každého roku na jaře (březen–duben). Odvodní komise zasedaly v jednotlivých obcích odvodního okresu postupně během několika týdnů zpravidla dvakrát denně (dopoledne v jedné obci, odpoledne ve druhé), neboť byly tvořeny kromě místních úředníků (starosta) také důstojníkem doplňovacího vojenského velitelství, který musel být přítomen obvodům ve všech obcích svého okresu. Odvodní povinnost byla tříletá, mezi 21. a 23. rokem věku - to znamená, že každý muž byl povinen dostavit se k odvodu v roce svých 21. narozenin, pokud nebyl odveden ani trvale zproštěn vojenské povinnosti, tak opět v roce svých 22. narozenin, a pokud opět nebyl odveden, tak v roce svých 23. narozenin. Případem občana, který dvakrát nebyl odveden, ale napotřetí ano, je kupříkladu slavný spisovatel a publicista Jaroslav Hašek (1883-1923). Muži mohli být na základě lékařské prohlídky klasifikováni jako: - schopen služby se zbraní - schopen služby beze zbraně - momentálně neschopen služby (fakticky odklad). Nutno poznamenat, že tehdy k odstavení docházelo spíše než ze zdravotních hledisek, z nedostatku kapacity armády zařadit a vycvičit všechny potenciální odvedené. Muž pak měl povinnost dostavit se k odvodu i v následujícím roce, v případě třetího odvodu (ve 23 letech) pak nezařazení do armády a setrvání ve stavu domobrance. Pokud byl dotyčný prohlášen jako trvale neschopen služby, byl vyřazen z vojenské evidence a zbaven vojenské povinnosti.
Z těch, kteří byli schopni ke službě ve zbrani, se pak každoročně naplňovaly kontingenty vojenských těles - nejdříve společné armády, poté zeměbrany. Rakouská armáda se doplňovala na teritoriálním základě, což znamená, že každá jednotka měla určen svůj doplňovací okres - krajané tedy sloužili u stejných jednotek. Všichni schopní byli tak zařazeni k některé jednotce, která se doplňovala z daného území, ve většině (cca 55 %) k příslušnému pěšímu pluku, většina zbytku (cca 23 %) k příslušnému pluku zeměbraneckému. Jelikož odvodní kontingenty v Rakousku byly výrazně nižší než byl počet mužů, kteří byli k dispozici, byla k tříleté prezenční službě u své jednotky skutečně zařazena pouze část odvedených, kdežto druhá část byla zařazena do tzv. náhradní zálohy (jaká část odvedených byla ve skutečnosti zařazena do náhradní zálohy, nedaří se zatím spolehlivě zjistit; někdy se uvádí, že až dvě třetiny, ale to bude pravděpodobně omyl pramenící z nepochopení celé složité struktury R-U armády). Náhradní záložníci namísto tříleté prezenční služby absolvovali pouze osmitýdenní základní výcvik a s jejich dalším výcvikem se počítalo až v případě vypuknutí války, kdy byli určeni k nahrazování ztrát jednotek v poli.
Nováčci rukovali v Rakousku-Uhersku dnem 1. října každého roku, aby absolvovali buď zkrácený osmitýdenní výcvik, nebo celou tříletou (ačkoliv poslední novelou branného zákona z roku 1912 byla délka prezenční služby u pěchoty snížena na 2 roky, účinnost tohoto opatření byla odložena až na rok 1914, kdy jejímu uvedení do praxe zamezilo vypuknutí války) prezenční vojenskou službu u své jednotky. Výjimkou byli absolventi středních škol a jim na roveň postavených ústavů a studenti škol vysokých, kteří měli tzv. právo jednoročního dobrovolníka - pokud ho využili, absolvovali namísto celé služby jen základní výcvik (8 týdnů) a důstojnický kurz (několik měsíců). V případě jeho úspěšného zakončení získali poddůstojnickou hodnost, ve které dosloužili zbytek ze své 12měsíční prezenční služby. Tito muži byli předurčeni k tomu stát se později záložními důstojníky. V případě neúspěchu u závěrečných zkoušek se však museli vrátit ke své jednotce bez hodnosti a absolvovat celou (tříletou) prezenční službu.
Jednotlivé pluky z Českých zemí byly posádkou často ve městě ležícím v jejich doplňovacích okrese, takže muži sloužili ve svém regionu, některé byly ovšem přeloženy do jiných měst nebo přímo do jiné země (např. Rakousy). Od roku 1878, kdy Rakousko-Uhersko okupovalo Bosnu a Hercegovinu, měla navíc většina pěších pluků jeden odloučený prapor, který byl posádkou právě v Bosně, takže jeho příslušníci nesloužili společně s ostatními rodáky v plukovním posádkovém městě, ale v Bosně.
Po odsloužení prezenční služby byli muži zařazeni do zálohy svého tělesa, což znamená že v případě mobilizace byli povoláni, aby doplnili početní stavy své jednotky na válečné. V případě pěších pluků trvala služba v něm dohromady 10 let - tzn. buď 3 roky prezenční služby a 7 let v záloze, nebo zkrácený osmitýdenní výcvik a 10 let v náhradní záloze. V případě pluku zeměbraneckého pak 12 let (3 roky prezenční služby, 9 let v záloze). Záložníci byli povolávání zpravidla každých několik let na několikadenní až několikatýdenní cvičení. Po skončení služby v záloze byl každý příslušník pěšího pluku přeřazen ještě na dva roky do zeměbrany (to byl de facto pozůstatek původního systému, v němž zeměbranecké jednotky v míru vůbec neexistovaly a měly se stavět až v případě války právě z mužů, kteří ukončili svých 10 let služby ve své jednotce). Poté byli všichni už vedeni pouze jako domobranci (domobranecké jednotky v míru neexistovaly, stavěly se až v případě války a byly určeny k týlové a pomocné službě). Domobrana byla ještě podle věku rozdělena na dvě výzvy (nejstarší 4 ročníky tvořily druhou výzvu), přičemž se počítalo s tím, že v případě války bude nejdříve povolána pouze 1. výzva a teprve v případě potřeby i 2. výzva. Typický průběh vojenské služby v Rakousku-Uhersku:
V samostatném Československu byl roku 1920 vyhlášen branný zákon zahrnující všeobecnou brannou povinnost. Délka služby byla stanovena zpočátku na 14 měsíců, ovšem dočasně prodloužena. Od roku 1924 se sloužilo 18 měsíců a od roku 1933 s ohledem na mezinárodní situaci dva roky. Po ukončení základní vojenské služby byl každý povinen absolvovat čtyři cvičení v celkové délce 14 týdnů, důstojníci a rotmistři pět měsíčních cvičení. Novela branného zákona z roku 1927 zavedla institut náhradní zálohy: muži odvedení nad stanovenou hranici branců v jednom roce (určena na 70 000) byli zařazováni do náhradní zálohy. Byly stanoveny úlevy ze základní vojenské služby zejména pro živitele rodin, majitele zemědělských usedlostí, malých a středních živností a obchodů. Délka prezenční služby se nezměnila. Po druhé světové válce zůstal v platnosti (až na drobné změny) branný zákon z doby předmnichovské republiky. Branná povinnost vznikala v 17 letech, k odvodu se chodilo v 19, na dvouletou službu se nastupovalo ve 20. roce. Existovala řada výjimek - pro studenty, kteří překročili jistou věkovou hranici, na letní uvolnění či na zkrácení na pět měsíců měli nárok muži, kteří byli jedinou zdatnou pracovní silou v hospodářství. V roce 1949 byl přijat nový branný zákon, který se v následujících desetiletích několikrát novelizoval. Stanovil délku základní vojenské služby pro muže od 17 do 60 let na 24 měsíců. První novela branného zákona po roce 1989 stanovila délku základní vojenské služby na 18 měsíců a uzákonila možnost civilní služby. Koncem roku 2023 schválila vláda reformu armády, podle níž základní vojenská služba skončila závěrem roku 2004. Od roku 2005 se stala AČR plně profesionální a branná povinnost je vyžadována pouze při ohrožení státu nebo za válečného stavu.
Zdroj:
https://old.velkavalka.info/wiki/doku.p ... _sluzba%3B
https://old.velkavalka.info/wiki/doku.p ... d_udalosti
https://acr.mo.gov.cz/scripts/detail.php?id=3895
https://fotografnik.cz/obdobi/rakousko-uhersko-2/
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/ ... ungary.jpg
Sbory, na něž se vztahovala částečná mobilizace, označuje šrafování.
