Gruzínský protektorát (1918)
Moderátoři: Pátrač, kacermiroslav
Gruzínský protektorát (1918)
Gruzínská demokratická republika
Poté, co byla 3. března 1918 v Brestu Litevském podepsána mírová smlouva s Ruskem, postoupila německá armáda podporovaná rakousko-uherskou armádou až k Donu. Na obsazeném území Němci plánovali vytvořit pás klientských států, které chtěli dlouhodobě využívat k získávání surovin. Vzhledem k chaosu v bývalé carské říši však byly ambice Německa daleko větší. Podobně jako za druhé světové války se totiž poohlíželi po ropě z Baku. V květnu 1918 proto generál Erich Ludendorff (1865-1937) vyslal na Kavkaz vojenskou expedici o síle 3 000 mužů, jejímž cílem bylo zajistit ropu od Kaspického moře. Němci však v této snaze nebyli jediní. S podobným záměrem se sem vydali také Osmané, Britové (Dunsterforce) a bolševici. Když se sem německé jednotky 10. června 1918 dostaly, podařilo se jim v Tbilisi vytvořit gruzínský protektorát a následně tento prostor ubránit před dotírající osmanskou armádou (Berlín kvůli možnému konfliktu dokonce Osmanům hrozil, že s nimi vypoví spojenectví). Německá generalita následně z Ukrajiny a Balkánu vypravila dvě divize, které nyní pochodovaly k Baku. S bolševickou vládou byl ve stejnou dobu dojednán nárok na dodávky ropy z místních ropných polí. Němci za to výměnou přislíbili, že strategické území ochrání před postupujícími Osmany, kteří ignorovali ultimáta svého spojence a Baku 15. září 1918 dobyli. Mezitím se Němci na západní frontě dostali do kritické situace a německá vláda rozhodla, že všechny jednotky musí být z Kavkazu staženy. Do bojů proti Dohodě se však již nezapojily. Dne 3. listopadu 1918 v Německu vypukla revoluce a o několik dnů později bylo podepsáno příměří. Pány Baku se mezitím stali Britové. Tím definitivně skončil první německý pokus získat ropu z této oblasti. V roce 1942 se sem německá armáda v rámci operace Blau vrátila. Ani tentokrát však město nedobyla. Němcům v tom zabránila porážka u Stalingradu.
Po únorové revoluci roku 1917 gruzínští menševici (sociální demokraté) pod vedením Noa Žordaniji (1868-1953) zůstali věrní Prozatímní vládě v Petrohradě. Avšak když se říjnovou revolucí chopili v Rusku moci bolševici, Gruzínci již neviděli k loajalitě důvod. Byl ustanoven výbor Zakavkazský komisariát, což byla společná vláda nacionálních stran všech tří budoucích kavkazských sovětských republik. Ten rozhodl o odtržení od Ruska a vytvoření Zakavkazské demokratické federativní republiky. Existovala až do doby, než Ázerbájdžán začal požadovat politickou i ekonomickou orientaci na Osmanskou říši, s čímž nemohli představitelé Arménie a Gruzie souhlasit. Gruzie se tedy osamostatnila a 26. května 1918 vyhlásila Gruzínskou demokratickou republiku. Prezidentem se stal Nikolaj Čcheidze (1864-1924), premiérem již zmíněný Noe Žordanija. Byla zrušena cenzura, uzákoněna svoboda slova, zaveden demokratický pluralismus a volební právo získaly i ženy. Nová gruzínská republika již dva dny po svém vzniku požádala o ochranu Německo, jelikož přední gruzínské politici považovali spojenectví s Německem za jediný způsob, jak zabránit tomu, aby byla Gruzie obsazena Osmanskou říší. Potimskou smlouvu s Německem byla podepsána 28. května a republika se stala protektorátem Berlína. Následující den oznámila Muslimská národní rada založení Ázerbájdžánské demokratické republiky. Arménská národní rada tak byla opuštěna svými spojenci a musela se spolehnou sama na sebe. Dne 4. června podepsaly všechny tři nové státy mírovou smlouvu s Osmanskou říší, čímž bylo formálně ukončeno nepřátelství. Smlouvy ale přesně nevymezily vzájemné hranice a tak se rychle schylovalo k dalším střetům. Aby odepřeli dotírajícím Osmanům přímý přístup ke Tbilisi, se gruzínské jednotky (podporované německými důstojníky) zmocnily severní Lori a zřídily základny podél řeky Dzoraget. Gruzínský premiér Noe Žordanija ujistil arménskou národní radu, že okupace je pouze dočasné opatření, nicméně na následném setkání již gruzínští zástupci vznesli nárok na všechny okresy Guvernorátu Tiflis a dalších území, což vyvolalo protesty z arménské strany. Začátkem října 1918 se Osmané stáhli z jižního Lori, a prázdné místo rychle vyplnila arménská armáda. Vzhledem k tomu že nenarazila na žádný odpor, tak pokračovala i dál na sever. K prvnímu incidentu mezi Arménií a Gruzií došlo 18. října, když se arménský vojenský oddíl zmocnil nádraží ve vesnici Kober a odmítl německý požadavek na stažení. Arméni se stáhli, když Gruzie proti nim vyslala vlastní jednotky a velitel německých expedičních prohlásil, že Berlín je připraven bránit svůj protektorát. Nutno však podotknout, že tehdy měly gruzínské jednotky nařízeno, aby se vyhýbaly přímé konfrontaci s Armény. Ti se stáhli z okupovaných vesnic 26. října, ale mezi oběma mladými státy napětí přetrvávalo a obě strany se obviňovaly z válečných zločinů - tedy přesněji loupení potravin a zásob z domů místních arménských rolníků a obtěžování žen. Zanedlouho propukla kvůli těmto sporným územím krátká gruzínsko-arménská válka a probíhala prakticky celý prosinec 1918. Vojenský útok tehdy zahájila arménská armáda a dostala se až na vzdálenost 10 kilometrů od Tbilisi. Poté gruzínské síly zahájily protiútok. Do věci se vložili Britové, kteří si rychle vynutili příměří. Na sporných územích byla vyhlášena neutrální zóna pod britskou kontrolou a později byla území rozdělena mezi oba znesvářené státy. V únoru 1919 se v Gruzínské demokratické republice konaly první svobodné volby a umírnění sociální demokraté získali 81% hlasů. Byla zavedena osmihodinová pracovní doba a provedena pozemková reforma. Každý rolník dostal do soukromého vlastnictví pozemek dostatečně velký na to, aby zajistil potřeby své rodiny.
Zajímavostí je, že co se týče gruzínské armády, tak ta se v průběhu roku 1918 skládala prakticky pouze z domobrany a zcela postrádala důležité organizace jako třeba vojenské zpravodajství. Oficiálně byla armáda založena 5. června a tehdy v ní mohli sloužit pouze muži ve věku 19-23 let. Téhož měsíce vyslal Berlín vojáky na pomoc s výcvikem. Německý generál Friedrich svobodný pán Kress von Kressenstein (1870-1948) ve svých pamětech hovoří o tvrdohlavé gruzínské vládě, která zpočátku odmítala zavedení pravidelné armády. Vnější tlak ji ale donutil přistoupit k branné povinnosti. Původním záměrem vlády bylo vytvořit dvě pěší divize, jednu divizi Pohraniční stráže, tři jízdní pluky a dělostřeleckou brigádu. Mírová síla měla být 30–40 000 vojáků. Gruzínský vojenský velitel Giorgi Kvinitadze (1874-1970) chtěl vytvořit tři divize, aby se stát mohl alespoň bránit potenciálním osmanským útokům směrem na Batumi a další důležitá města. Neshody mezi německými a gruzínskými důstojníky oddálila schválení armádního modelu inspirovaného Německem a to až do 20. srpna 1918. První pravidelná armáda se podle nového zákona měla skládat ze dvou pěších divizí, jedné jezdecké brigády, jedné dělostřelecké brigády, jedné podpůrné roty, jedné ženijní roty, jedné motorizované roty, jedné obrněné roty a stíhací skupiny. Předpokládané velikosti ani kvality však nikdy nedosáhla. Ještě v listopadu 1918 chybělo kolem 60% mužstva a 80% potřebných koní. Navzdory hroznému stavu se gruzínským jednotkám s pomocí Lidové gardy podařilo zastavit a odrazit další osmanské a bolševické útoky. Pokud jde o jednotky Lidové gardy (někdy označované jako Dělnická garda), tak ty byly sužovány dezorganizací a špatnou disciplínou, někdy dokonce neposlušností. Personál se zakládal z ideologií řízených členů menševické strany a garda jako celek nebyla soudržnou bojovou silou. Vztah mezi gardou a pravidelnou armádou byl tehdy popisován jako "ne-ideální". Garda měla větší privilegia a byla silně zpolitizována jako de facto ochránce a "meč" menševické (sociálně demokratické) vlády. Zatímco pravidelná armáda byla podřízena ministerstvu obrany, celá garda byla přímo kontrolována parlamentem ovládaným menševiky. Pokud si říkáte, jak se gruzínské pravidelné armádě dařilo ve válce proti Arménům, tak 2. divize byla zformována teprve koncem prosince 1918, kdy již válka končila. Jízdní brigádu se nepodařilo zformovat vůbec. Citace od důstojníků často obsahovaly poznámky o nízké kvalitě většiny vojáků. Výjimkou byl 5. a 6. pěší pluk 1. divize, které se těšily vyšší organizační úrovni.
Na závěr dodejme, že Gruzínci nebojoval jen proti Osmanům a Arménům, ale zapojovali se také do ruské občanské války podporou bělogvardějců. Roku 1920 byla s Moskvou podepsána mírová smlouva, kterou ruští bolševici uznali nezávislost Gruzie za podmínky, že bude povolena bolševická strana v Gruzii a zastavena pomoc bělogvardějcům. Ruské bolševické vedení ale porušilo veškeré smlouvy a Rudá armáda se nakonec zmocnila země silou. V únoru 1921 byla menševická vláda nucena uprchnout do francouzského exilu. V roce 1924 vypuklo velké protisovětské povstání, které však bylo krutě potlačeno. Jeho hrdinou byl především Kakuca Čolokašvili (1888-1930), který později rovněž emigroval do Francie. V následných represích bylo zavražděno přes 10 000 Gruzínů, dalších 20 000 bylo deportováno na Sibiř. Gruzínští "menševici", neboli sociální demokraté, byli v Sovětském svazu obzvláště nenáviděni právě jako organizátoři tohoto srpnového povstání.
Zdroj:
Libor Toman - Soudobé dějiny
https://en.wikipedia.org/wiki/Armeno-Georgian_War
https://cs.wikipedia.org/wiki/Arm%C3%A9 ... v%C3%A1lka
https://en.wikipedia.org/wiki/Giorgi_Kvinitadze
https://cs.wikipedia.org/wiki/Friedrich ... essenstein
https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_Gruzie
Německá armáda v Tbilisi, červen 1918.
Naposledy upravil(a) Rase dne 2/2/2025, 17:54, celkem upraveno 2 x.

"Vojáci neměli rádi Rakouska ani války, ale dřeli do úpadu těla" - Karel Poláček
Re: Gruzínský protektorát (1918)
Pokud jste dočetli až sem a téma vás zajímá, tak máme na Palbě pár dalších článků ohledně Gruzie za WWI:
Generál Giorgi Mazniashvili (1872–1937)
Chevsurové ve válce
Černí Abcházci
Gruzínský vojenský velitel Giorgi Kvinitadze (1874-1970) zde v carské uniformě.
Němečtí důstojníci se svými gruzínskými protějšky, rok 1918.
Gruzínský obrněný vlak v roce 1920.
Vojáci gruzínské Lidové Gardy v roce 1920.
Generál Giorgi Mazniashvili (1872–1937)
Chevsurové ve válce
Černí Abcházci
Gruzínský vojenský velitel Giorgi Kvinitadze (1874-1970) zde v carské uniformě.
Němečtí důstojníci se svými gruzínskými protějšky, rok 1918.
Gruzínský obrněný vlak v roce 1920.
Vojáci gruzínské Lidové Gardy v roce 1920.

"Vojáci neměli rádi Rakouska ani války, ale dřeli do úpadu těla" - Karel Poláček