Pokus o nástin vývoje lineární taktiky
Napsal: 14/7/2010, 19:18
Berte to prosím jako pokus o můj první pokus o kloudnej článek sem na palbu, když to dobře pujde tak to dodělám až do konce Napoleonských válek (to bude jistě rozsáhlejší), doufám, že se vám to snad bude líbit a třeba vám to i k něčemu bude...
1630 až 1680
Lineární taktika se jako art de guerre zrodila z prachu a dýmu končící Třicetileté války, a právě za Třicetileté války se s konečnou platností projevila větší efektivita boje palnou oproti boji zbraní chladnou. Zřejmě hlavním důvodem byl technologický pokrok ve výrobě právě palných zbraní – jestliže běžná mušketa okolo roku 1610 váží okolo 6 až 7 kg tak mušketa okolo roku 1640 potom 4.5 až 5 kg, díky snížení hmotnosti se už nemusela používat furketa (např. Francouzská armáda ruší furkety už v roce 1635) celý postup nabíjení je díky tomu jednodužší a co je hlavní tak i rychlejší (cca 2 rány za minutu oproti jedné).
Jak už bylo napsáno výše muškety z počátku Třicetileté války jsou poněkud težké a jejich nabíjení trvá dlouho, aby mohlo být tedy dosaženo co nejlepší plynulosti palby musí být tyto realizovany protipochodem, který funguje následujícím způsobem. První řada vojáků vypálí a je odvedena (buď řada jenž má být odvedena udělá vlevo nebo vpravobok a je bočním pochodem odvedena dozadu, a nebo vojáci projdou mezerami v zástupech) podůstojníkem na místo poslední řady, druhá řada je potom odvedena na místo první a připraví se k palbě. Identickým způsobem potom pokračují i ostatní řady. Podobným způsobem je prováděna palba ústupová a či postupová. Právě z tohoto důvodu jsou bitevní sestavy této doby hluboké.
S tím jak se zrychrylo nabíjení mohly být zavedeny i užší (a delší formace). Takovýto vývoj je především u armád Francie, Holandska a Švédska. Rakousko a hlavně Španělsko lpí na hlubokých formacích poměrně dlouho – Španělé ho definitivně opustí až po porážce u Rocroi. Veškerá snaha velitelů pak směřuje k maximálnímu oslabení nepřítele palbou tak aby mohla kvalerie podniknout rozhodující útok, bitvy jsou proto vskutku barokně rozvláčné a zdlouhavé - navíc s velkými ztrátami na obou stranách. Svým způsobem to působí jako kdyby s novou taktikou neuměli velitelé ještě zacházet, nebo si spíš neuvědomovali její možnosti.
Asi s nejzásadnější změnou ve sledovaném období je zavedení tzv. švédského systému palby ve kterém batalion nastupoval v hloubce 6 řad a pálil buď po dvou řadech, trojřadu, a nebo salvou všech 6 řad. Veškeré přesuny jednotlivých vojáků respektive řad nutných pro realizaci palby byly opět realizovány pomocí protipochodů. V této době se již stává prioritní délka (počet zastupů) a nikoli hloubka (počet řad) bitevní sestavy batalionu. Pokud tedy ten v bitvě utrpí ztráty které přerostou určitou mez zmenšuje se počet řad při snaze sachovat stejnou dělku a tím i stějně dlouhou palebnou linii.
Ke konci Třicetileté války se pojí ještě jedna důležíta věc, která znamená definitivní konec pikenyrů (byť se ještě tu a tam na bojišti objevují skoro do začatku 18.stol). Roku 1642 je u francouzské armády dislokované ve Flandrech zaveden zátkový bajonet, který přez výrazné omezení – nemožnost střelby při nasazeném bajonetu – znamená poměrně velký evoluční skok kupředu. Od této chvíle jsou mušketyři schopni nejen boje palbou ale i učinného střetného boje, použitím muškety jako krátkého kopí, se kterým lze jak bodat tak i sekat (čepel bajonetu kromě bodných zranění je schopna způsobit i velice nepříjemné tržné rány).
V bitvách na konci 17. století se pěchota díky lineární taktice stává onou přislovečnou královnou bitev (a dělostřelectvo řezníkem bitev) a je to ona která diky své palebné síle připravuje podmínky pro hlavní útok a většinou je to ona která ho i vykoná. Lineární taktika svými tenkými a dlouhými fromacemi pěchoty se pak stane nedílnou součastí bitev po více než jedno století. K tomuto si dovolím ještě malou kunsthistorickou vložku, ač se pikenýři a čtvercové formace od konce třicetileté války přiliš nevyskytovali, přesto nám je malíří, či rytci předkladají ve svých dílech prakticky až do 30. let 18.století.
Použitá literatura:
BELHOMME, Historie de L'Infaterie en France, Tome I.
COLIN Jean, Transformation of war
VLNAS Vít, Princ Evžen Savojský
1630 až 1680
Lineární taktika se jako art de guerre zrodila z prachu a dýmu končící Třicetileté války, a právě za Třicetileté války se s konečnou platností projevila větší efektivita boje palnou oproti boji zbraní chladnou. Zřejmě hlavním důvodem byl technologický pokrok ve výrobě právě palných zbraní – jestliže běžná mušketa okolo roku 1610 váží okolo 6 až 7 kg tak mušketa okolo roku 1640 potom 4.5 až 5 kg, díky snížení hmotnosti se už nemusela používat furketa (např. Francouzská armáda ruší furkety už v roce 1635) celý postup nabíjení je díky tomu jednodužší a co je hlavní tak i rychlejší (cca 2 rány za minutu oproti jedné).
Jak už bylo napsáno výše muškety z počátku Třicetileté války jsou poněkud težké a jejich nabíjení trvá dlouho, aby mohlo být tedy dosaženo co nejlepší plynulosti palby musí být tyto realizovany protipochodem, který funguje následujícím způsobem. První řada vojáků vypálí a je odvedena (buď řada jenž má být odvedena udělá vlevo nebo vpravobok a je bočním pochodem odvedena dozadu, a nebo vojáci projdou mezerami v zástupech) podůstojníkem na místo poslední řady, druhá řada je potom odvedena na místo první a připraví se k palbě. Identickým způsobem potom pokračují i ostatní řady. Podobným způsobem je prováděna palba ústupová a či postupová. Právě z tohoto důvodu jsou bitevní sestavy této doby hluboké.
S tím jak se zrychrylo nabíjení mohly být zavedeny i užší (a delší formace). Takovýto vývoj je především u armád Francie, Holandska a Švédska. Rakousko a hlavně Španělsko lpí na hlubokých formacích poměrně dlouho – Španělé ho definitivně opustí až po porážce u Rocroi. Veškerá snaha velitelů pak směřuje k maximálnímu oslabení nepřítele palbou tak aby mohla kvalerie podniknout rozhodující útok, bitvy jsou proto vskutku barokně rozvláčné a zdlouhavé - navíc s velkými ztrátami na obou stranách. Svým způsobem to působí jako kdyby s novou taktikou neuměli velitelé ještě zacházet, nebo si spíš neuvědomovali její možnosti.
Asi s nejzásadnější změnou ve sledovaném období je zavedení tzv. švédského systému palby ve kterém batalion nastupoval v hloubce 6 řad a pálil buď po dvou řadech, trojřadu, a nebo salvou všech 6 řad. Veškeré přesuny jednotlivých vojáků respektive řad nutných pro realizaci palby byly opět realizovány pomocí protipochodů. V této době se již stává prioritní délka (počet zastupů) a nikoli hloubka (počet řad) bitevní sestavy batalionu. Pokud tedy ten v bitvě utrpí ztráty které přerostou určitou mez zmenšuje se počet řad při snaze sachovat stejnou dělku a tím i stějně dlouhou palebnou linii.
Ke konci Třicetileté války se pojí ještě jedna důležíta věc, která znamená definitivní konec pikenyrů (byť se ještě tu a tam na bojišti objevují skoro do začatku 18.stol). Roku 1642 je u francouzské armády dislokované ve Flandrech zaveden zátkový bajonet, který přez výrazné omezení – nemožnost střelby při nasazeném bajonetu – znamená poměrně velký evoluční skok kupředu. Od této chvíle jsou mušketyři schopni nejen boje palbou ale i učinného střetného boje, použitím muškety jako krátkého kopí, se kterým lze jak bodat tak i sekat (čepel bajonetu kromě bodných zranění je schopna způsobit i velice nepříjemné tržné rány).
V bitvách na konci 17. století se pěchota díky lineární taktice stává onou přislovečnou královnou bitev (a dělostřelectvo řezníkem bitev) a je to ona která diky své palebné síle připravuje podmínky pro hlavní útok a většinou je to ona která ho i vykoná. Lineární taktika svými tenkými a dlouhými fromacemi pěchoty se pak stane nedílnou součastí bitev po více než jedno století. K tomuto si dovolím ještě malou kunsthistorickou vložku, ač se pikenýři a čtvercové formace od konce třicetileté války přiliš nevyskytovali, přesto nám je malíří, či rytci předkladají ve svých dílech prakticky až do 30. let 18.století.
Použitá literatura:
BELHOMME, Historie de L'Infaterie en France, Tome I.
COLIN Jean, Transformation of war
VLNAS Vít, Princ Evžen Savojský