PALBA.CZ

Tento post či lépe článek nebude dlouhý. Ale jako jsem si dal práci a v jednotlivých kapitolách, jsem se věnoval některým zajímavostem v naší armádě, naznal jsem, že celému tomuto cyklu něco chybí. Na to, co mi chybí, jsem přišel tak, že na to přišel někdo jiný. A nebyl to nikdo jiný než kolega Destroyman.

Z roztomilostí jemu vlastní mi napsal, cituji:

„Ahoj!
Máš kliku, že na to debatní fórum …cenzura- blbne nahlas…, bolševických lampasáků - tím myslel mě, a agentů FSB- fakt dobrý-… zvané palba.cz už nepíšu, jinak bys dostal co proto. Jak jsi mohl psát o poválečné čs. armádě a vynechat naše udatné dunajské námořníky? Taková ostuda, koukej to doplnit! Posílám ti za tím účelem článek pana Huberta z HPM č. 3/1995. Lepší zdroj beztak neseženeš, pan Hubert je lodní konstruktér a na Dunaji osobně sloužil.
Čau, měj se fajn a pozdravuj svou ženu a moje děti! Lojza“.

Prosím, aby se nikdo neurážel, je to jen takové pošťuchování a hlavně došlo k něčemu důležitému. Poslal mi celou škálu odkazů a podkladů a já se mohl pustit do této práce. Ledacos jsem si našel sám a nakonec to není až tak špatné, tedy alespoň si to myslím. Jde o to, že se nám vyloženě náhodou sešlo v počítačích to, že oba píšeme něco o stejném časovém období vývoje našich ozbrojených sil a jak si vyměňujeme informace, tak naznal, že jsem se na něco vyflákl a rozhodl se mě nakopnout, abych s tím něco dělal. Způsob, který zvolil, mě nadchl a i Pozorovatel signalista po přečtení e-mailu prohlásil, že bych to měl udělat, jinak že nám Destroyman nedá pokoj. Takže tedy ano.

Objevil jsem kus nového světa a myslím si, že je potřeba tuto část naší vojenské historie trochu rozebrat. Omlouvám se všem kolegům námořníkům, že se pouštím do jejich království. Je to skutečně poprvé a také naposledy. Pokud nabudete dojem, že zde plácám blbosti, klidně mě spláchněte do kanálu a Skelet to může klidně smáznout, nebudu se zlobit.

Kapitola první: PÁR SLOV O VZNIKU ČESKOSLOVENSKÉHO NÁMOŘNICTVA JEHO VÝVOJ DO ROKU 1939.

Je zajímavé, že vnitrozemský stát jako bylo v říjnu 1918 vzniklé Československo, se dopracovalo k založení a dlouhé desítky let s přestávkou vyvolanou Druhou světovou válkou, provozovalo říční námořní síly. Pravda je, že to nebyl pro naši armádu nosný druh ozbrojené složky, ale byla to úžasná historie, která vytvořila generace skvělých vojáků, kteří se na svoji zbraň, pokud to tak můžeme nazvat, dívali a pokud ještě žijí, dodnes dívají s pýchou a hrdostí, nebyli totiž jen tak ledaskdo.

Byli to opravdoví chlapi a jak říká Destroyman, námořníci jsou ze všech opravdových chlapů ti nejchlapovatější. Ne nadarmo se Palba.cz námořníkům věnuje s takovou péčí.

I když nerad, ale zde to asi tak úplně neplatí, musím uvést, že základem tradic našich námořních sil působení československého „Námořního oddílu“, který byl vybudován našimi legiemi na Dálném východě. V tomto oddílu sloužila asi stovka mužů na pěti malých lodích, z nichž ledoborec Streljok byl dokonce ozbrojený 47 mm dělem. Takže to byla taková skoro válečná loď. Českoslovenští legionáři však nesloužili jen v klidné přístavní službě. Byli to bojovníci a proto se v srpnu 1918 se na Bajkalském jezeře zmocnili parníků Sibirjak, Burjat a Feodosia, ozbrojili je děly ráže až 100 mm, byly to údajně houfnice a pod velením ruského podplukovníka Ušakova podnikli v týlu bolševických vojsk ukázkovou obojživelnou operaci. Při návratu do Irkutsku palubní dělostřelci poručíka Bohuslava Všetičky přepadli palbou hlavní rudou bajkalskou základnu v přístavu Mysová, kde rozstříleli ozbrojený ledoborec Bajkal a nádraží plné vlaků, kde napáchali mnoho škod. To natolik otřáslo morálkou sil Rudé armády na tomto teritoriu, že její bojová sestava se v této oblasti zhroutila a poslední „rudé“ válečné plavidlo – ledoborec Angara – se vzdal. Byl silně vyzbrojený a dnes je to asi jediná dochovaná válečná loď, která – byť jen krátce - plula pod československou vlajkou. V té době disponovala dvěma 152 mm děly a čtyřmi kulomety. Od roku 1990 slouží jako muzeum v Irkutsku. Obrázek následuje:


V roce 1918 disponoval námořní oddíl dalšími plavidly ve Vladivostoku, šlo o dva parníky, ke kterým později přibyl i ledoborec.
Destroyman mi zde doplnil, že, cituji: "Těsně před odjezdem legionářů přibyly ještě dva malé parníčky, které sloužily jen krátce, ale v podstatě se dá říci (a výš jsem psal), že „ve Vladivostoku sloužilo až pět čs. lodí“ Pro zajímavost: Protože se Češi a Slováci setkávali s námořníky z opravdových velmocí (hlavně s Japonci, ale i s Brity a Američany), chtěli se jim podobat a mít i svou uniformu. Nu, nebylo jim přáno, zmohli se jen na klasické ruské fufajky, tedy známá modrobílá pruhovaná trička“. Tato plavidla se používala převážně k dopravním účelům.

A tak v době, kdy se Evropa dramaticky měnila, zanikaly staré státy a vznikaly nové a vítězové drancovali námořní síly poražených, došlo ke kuriosním situacím, které dnes už skoro nikdo nezná. Takže kromě lodí legionářských vlála československá vlajka také na několika lodích staré monarchie. V poválečném zmatku se námořníci chorvatské a české národnosti mimo jiných zmocnili bitevního kolosu SMS Radetzky a odpluli s ním z Italy kontrolované Puly k Američanům do Splitu v marné snaze zachránit loď pro nově vznikající Jugoslávii. Byl to skvělý nápad, skvěle provedená akce, ale tato pirátina nakonec byla zbytečná. Američané loď bez nejmenších skrupulí předali Itálii a na Jugoslávii zbylo jen dvanáct torpédovek.

Zde do toho vstoupil Destroyman a doplnil tuto zajímavost, cituji:

„No, bez skrupulí to nebylo. To bychom jim křivdili. Spíš naopak – připlutí Radetzkého Amíci přivítali dost pobaveně až přátelsky. Dokonce se Jugoslávcům pokusili pomoct. Dohodli se, že aby Italové nevřeštěli, ochrání obrněnec vztyčením americké vlajky a až rachot přestane, zase loď Jugoslávcům vrátí. Jenže problém se řešil v rámci zabavení CELÉ německé a R-U maríny ve Versailles a to byla jiná liga, než jakou kopali nějací Amíci kdesi ve Splitu. A ve Versailles se taky rozhodlo, kdo jakou loď přesně dostane. Pirátská akce se tudíž zdá naivní až zbytečná, ale zas tak zbytečná přece jenom nebyla. Češi a Jugoslávci totiž rozdali z Radetzkého sklad proviantu místním civilistům - což bylo hezkých pár desítek tun jídla a to bylo na konci roku 1918 hodně vzácné“.


SMS Radetzky, asi opravdu největší válečná loď, nad kterou vlála československá vlajka.

Jak se monarchie rozpadala, rozpadala se i její marína a námořníci zahájili exodus domů do nových vlastí, ti naši do Československa. Jenže na rozdíl od pěchoty a jiných druhů pozemních vosk byli zvyklí na sebe navzájem a udrželi si jistou míru disciplíny. Námořní aktivity Čechů a Slováků v zahraničí způsobily, že jejich činnost musel někdo řídit.
Koncem listopadu 1918 začaly totiž přes Moravu do Prahy přijíždět transporty českých námořníků z Jadranu Některé tyto ešelony měly i několik set chlapů. Je logické, že jak se projíždělo Moravou a posléze Čechami, tyto oddíly se rozpouštěly tak, jak tito lidé viděli blížící se domovy, své rodiny a a příbuzné.

Ráno 25. listopadu 1918 však přijela pod velením fregatního poručíka Josefa Sládečka na dnešní pražské Masarykovo nádraží v plném počtu elita jadranských rebelů v podobě 1. praporu s názvem Adria, od 1. pluku československé námořní legie. Od námořnických transportů obdrželo pražské nádražní velitelství cennou materiální pomoc. Tito skvělí lidé si díky tomu, že si udrželi svoji dobrovolnou disciplínu, z války neutekli jak vagabundi, ale snažili se dopravit domů zbraně, střelivo a vojenský materiál. Pražákům tak díky nim přibylo do arzenálu:
- 5022 nových pušek,
- 36 těžkých kulometů,
- 5 koní a
- 242 beden nábojů po 10 000 kusech, tedy skoro dva a půl milionu nábojů.

Po čtrnáctidenní dovolené, která byla hromadně udělena všem námořníkům, se tito na výzvu, uveřejněnou 16. prosince 1918 v novinách, opět v naprosté většině přihlásili ve vršovických kasárnách k činné službě v hekticky vznikající československé armádě, v níž byl dosavadní „Námořní sbor“ 23. prosince 1918 přejmenován na „Námořní doplňovací kádr.“ Jak to divoká doba nesla, později byl přejmenován znovu, tentokrát na „Námořní těleso“.

Nevděčná role velet tomu chaosu připadla ve dnech 25. listopadu 1918 až 2. ledna 1919 třiadvacetiletému fregatnímu poručíkovi Josefovi Sládečkovi. Tomu byl sice na formujícím se ministerstvu národní obrany nadřízen čerstvý VII. (námořní) odbor, který zatím řídil z pověření Národního výboru od prvních dnů převratu námořní úředník ing. Antonín Valšík, ale spolupráce těchto složek nebyla zpočátku bohužel nijak valná. Josef Sládeček v lednu 1919 předal námořní doplňovací těleso kapitánovi francouzských legií Emilovi Konopáskovi, ale při jeho další organizaci pomáhal až do 30. června 1919, kdy odešel na dovolenou a potom do civilu, aby se vrátil ke studiu práv.

Faktem je že jedním z prvních kroků po vzniku republiky bylo převedení příslušníků právě zaniklé rakousko-uherské maríny do řad běžné armády. Díky naší vlastní neschopnosti, hlouposti, krátkozrakosti – je to celkem jedno, co to bylo hlavně, z těchto velmi kvalitních bojovníků vznikl jeden prapor, předurčený ke změně na dělostřeleckou jednotku. Mělo to logiku. Na rakousko-uherských lodích naši nejchlapovatější chlapi sloužili právě jako dělostřelci, strojníci a v dalších technických funkcích.

Opěšalé námořní jednotky tedy například chránily ústí řek Ipeĺ a Hron před případným nájezdem maďarských hladinových sil. Boje na slovenském území se přitom staly nejdramatičtějším nasazením československých lodních sil v období první republiky, přestože vojáci bojovali jako pěchota.

Přitom asi mohlo být daleko lépe. V Budapešti totiž po rozpadlé monarchii zůstala silná a dočasně opuštěná Dunajská flotila, kterou si pod britským patronátem rozebraly nástupnické státy. Na každého něco zbylo, jen Československo nic nežádalo a tak nic nedostalo. Proč se nic nežádalo, není jasné, ale asi to bylo to, co jsem uvedl výše, tedy neschopnost, hloupost, krátkozrakosti a možná i závist a žárlivost. Stačilo pár měsíců, a bylo jasné, že se zbytečně zaspala velká možnost. Moji jedovatou zkratku tady doplním pečlivým Destroymanovým doplňkem, cituji:

„ Ono to bylo zase trochu složitější. ČSR jen vlastně vyhověla žádosti francouzské vojenské mise, podle níž měla být za celý tok Dunaje odpovědná Francie a asi tam hodlala zřídit silnou říční flotilu. Nu, trochu odvážný návrh a u ostatních velmocí přirozeně neprošel. Mezitím vypukl zmatek, kdy Jugoši od Britů z Budapešti nějaké lodě dostali, něco si vzali Rakušani a Maďarská republika rad operovala s tím, co v Pešti zbylo. Když byli komunisti v Maďarsku kaput, lodě se rozdělily podle nového klíče: „poražené“ státy (Rakousko, Maďarsko) dostaly hlídkové lodě, zatímco „vítězné“ státy (Rumunsko, Jugoslávie) mohly žádat o větší monitory. Nějaké staré monitory, které nikdo nechtěl, však v Budapešti zůstaly a ty měly být v Rakousku sešrotované. Nakonec si Maďaři dva monitory koupili – ovšem s podmínkou, že jeden bude přestavěný na říční bagr a druhý na ponton (nebo tak nějak, teď jsem línej to dohledávat). Tak se stalo, že se nového tisíciletí dočkal monitor Leitha/Lajta a Maďaři jej před pár lety překopali do podoby muzea v pseudohistorickém stavu". Viz třeba zde: https://www.youtube.com/watch?v=Kwja7cPRFX8

Armáda bolševické Maďarské republiky rad zahájila mohutnou ofenzívu do nitra Slovenska a na Dunaji ji podporovala čtveřice monitorů s jednou ponorkou- sic!, zatímco československá strana měla doslova holé ruce. Našim námořníkům asi v těch dnech vztekem tekla voda ze zubů. Naštěstí v plzeňské Škodovce se povalovalo několik 90 mm protiletadlových kanónů, ze kterých byly na soutoku Ipeľu a Hronu narychlo vytvořené dvě pobřežní baterie obsluhované zkušenými bývalými císařskými dělostřelci. Po jedné krátké přestřelce se maďarské monitory stáhly a brzy obě strany uzavřely příměří.


Toto je to škodovácké dělo ráže 90mm, první těžká výzbroj opěšalých námořníků v bojích o Slovensko.

Mých pár slov k těmto zajímavým zvraním: Ty kanóny jsou sami o sobě ukázkou improvizace stejně jako celá naše tehdejší armáda. Zdá se, že kanony vz.12, byly připraveny pro účel, který není úplně jasný. Napovídá tomu i pro Škodovku netypická ráže 9 cm, v té době pro pouhou protiletadlovou obranu nezvykle velká. Výkon děla, především dostřel a účinek střely, vedou některé autory k domněnce, že se mělo jednat o kanony dvojúčelové, určené i k boji jak s hladinovými, tak i se vzdušnými cíly. První zmínku o protiletadlovém děle ráže 9 cm s délkou hlavně 45 ráží, nacházíme v kronice zkušebních střelnic zbrojního oddělení Škodových závodů. V roce 1914 byly pro námořnictvo nastřeleny dva kanony čísel 4 a 7. Znamená to, že bylo do roku 1914 vyrobeno a nastřeleno nejméně sedm kanonů plus prototyp. Počet vyrobených děl by odpovídal potřebě vyzbrojení jedné bitevní lodi. Když byla stavba obrněnce koncem roku 1914 zastavena, pro kanony se již zřejmě nenašlo uplatnění a byly prozatím uloženy ve skladech.

V krizovém roce války s Maďarskou republikou rad bylo nutno rychle posílit protiletadlovou obranu, a proto bylo rozhodnuto použít uskladněná námořní děla. Škodovka byla pověřena jejich úpravou a konstrukcí ložiště pro umístění děl do palebného postavení. První upravené kanony byly okamžitě odeslány na Slovensko, kde po vpádu Maďarů stále panovala napjatá situace. Zde tvořily výzbroj tří kombinovaných baterií, umístěných v Petržalce, u Komárna a nedaleko Štúrova. U Štúrova alias na soutoku Ipelu a Hronu, to byla ta první, jak bylo uvedeno v podkladech od D, že se dostala do přestřelky s maďarskými monitory. Jak napovídá jejich rozmístění podél toku Dunaje, bylo jejich hlavní úlohou zabránit očekávaným nájezdům maďarských říčních monitorů a boj se vzdušnými cíly byl až na druhém místě. Což také naplnily.

Protože se Maďarsko nároků na Slovensko nezřeklo ani po uzavření Trianonského míru, Republika Československá reagovala vytvořením svých vlastních říčních oddílů. Již v dubnu 1919 vznikl v Litoměřicích labský oddíl kapitána Pilného a o půl roku později v Bratislavě podobná jednotka kapitána Hudečka. Litoměřický oddíl měl charakter spíše dopravní, průzkumné a ženijní jednotky, bratislavský díky charakteru vodního toku na kterém měl působit se více blížil opravdové bojové jednotce.
Osobnost kapitána Zdenko Hudečka si zaslouží pár slov. Ale musím napráskat, že zde na mě Destroyman šetřil. Napřed fotka:



Zakladatel dunajského oddílu Zdenko Hudeček, narozen 22. června 1887 a ze světa odešel 28. září 1974, byl bezesporu zkušeným námořníkem a obávaným válečníkem. Na počátku Velké války velel dunajskému monitoru Maros, pak přešel k ponorkám a coby velitel U-17 a U-28 potopil italský torpédoborec Impetuoso a devět nákladních lodí. V roce 1922 coby „rakušácký marineoficír“ musel čs. armádu opustit a přešel k civilní dunajské plavbě. Jelikož byl příliš dobrý a schopný, po roce 1945 musel i odtud, protože nová doba zrovna moc schopné lidi nepotřebovala. Moc se ten uličník Destroyman když mi posílal podklady nepředřel, že ano. Jenže já jsem poměrně chytrý a tak vám mohu sdělit, že skvělý medailonek tohoto císařského žraloka najdete zde:

http://www.vojna.net/portal/viewtopic.php?t=406

a neuhodnete, kdo jej vypracoval. No asi uhodnete, ale za přečtení stojí. Je to pěkný kousek biografické práce a tomu skvělému člověku a námořníkovi vzdává zaslouženou čest.

Ale zpět k našim námořníkům na sladké vodě. Problém byl, že ani jeden oddíl v této době neměl ani jednu loď. V loděnici v Ústí nad Labem však zahálely dva čluny objednané ještě rakousko-uherským námořnictvem pro lovení cvičných torpéd. Oba dostaly dělovou a kulometnou výzbroj a pod jmény Omd 1 a 2 byly zařazené k Dunajské flotile. Dlouho to byly největší československé bojové lodě, protože litoměřický oddíl byl k 1. lednu 1922 zrušený a dunajský dostal už jen:
- dva hlídkové čluny,
- dva minové
- šest vlečných člunů.
Zbrojilo se na Dunaji a Labi málo a málo, ale reorganizovalo se po našem, tedy o dušu. Po několika administrativních operacích byl dunajský oddíl změněný na Vodní prapor 4. ženijního pluku, který se skládal z lodní, minové, mostní a náhradní roty. Ačkoli se v příštích letech opět čile reorganizovalo, úkoly dunajského oddílu zůstávaly až do roku 1959 stejné. Kromě průzkumu měl prapor především stavět pontonové mosty a lodě je měly chránit, popřípadě střelbou a plovoucími minami ničit mosty nepřátelské.

Velitelství praporu vzniklo 1. ledna 1922. Nacházelo se v Bratislavě a podléhalo Velitelství zemského ženijního vojska pro Slovensko a to až do roku 1925.
Součástí praporu bylo:
velitelství praporu s hospodářskou správou a pomocnou četou,
Oddíl válečného loďstva pro Dunaj od ledna 1922 do května 1924,
Oddíl válečného loďstva pro Labe
Mostní rota vodního praporu
Náhradní lodní oddíl
Velitelství praporu bylo 21. května 1924 přejmenováno na velitelství Mostního praporu

Veliteli praporu byli:
plukovník ženijního vojska Karel Müller od ledna 1922 do června 1923 vystřídán,
podplukovníkem ženijního vojska Ing. Jaroslavem Untermüllerem až do května 1924.

Příslušníci praporu byli trénováni v plavbě na loďkách, signalizaci, odstraňování překážek, minování i odminování, stavbě přehradních baráží, palbě z těžkých kulometů a řadě dalších činností. Velké čluny vyplouvaly na cvičení, při manévrech například zaujaly postavení u Děvínského hradu a nacvičovaly uzavření řeky a odražení nepřátelského útoku.
Jakými plavidly jednotka disponovala? Na to se podíváme tak nějak plošně až do roku 1938. I za tu cenu, že tak trochu předběhneme události.

Jako první byly zkompletovány lehké vlečné čluny OMvl číslované v unifikované řadě čísly 21 až 26. Zařazeny do sestavy v roce 1919, ukončení služby není známo a byly bez výzbroje.

Lehké vlečné čluny OMvl s čísly 27 až 28 byly zařazeny v roce 1924, byly bez výzbroje a sloužily do roku 1939. Ale co se týká vlečných plavidel, ještě jsem se nevyčerpal. V roce 1925 byly dodány dva těžké vlečné čluny označené jako OMvt 29 až 30, byly bez výzbroje a ukončení služby u nich nevím. Zde mi Destroyman dodal informaci, že v roce 1939 byly v Linci rozebrané. Jako poslední akvizice ve vlečných plavidlech to byly těžké vlečné čluny OMvt s čísly 31 až 32. Byly zařazeny do služby v roce 1933, sloužily naší armádě do roku 1939 a jako první z vlečných plavidel byly vyzbrojeny 2 lehkými kulomety.


Těžké vlečné čluny OMvt s čísly 31 a 32

Jako další to byly dva spojovací čluny označené OM 38 a OM 39, zařazeny do výzbroje v roce 1919, ukončení služby nevím 1939, byly bez výzbroje. Byla to plavidla ocelové konstrukce a v Komárně je smontovali lidé ze Škodových závodů.

Zde Destroyman naznává, že je někde chyba: a říká: „Tak nevím, pan Hubert ve Vojenských lodích Československa píše, že byly dřevěné a že je ČSR koupila od vídeňské firmy Eppel".

Nebudu spekulovat, já čerpám z podkladů od Ivo Pejčocha, a tedy nejsem schopen rozhodnout, kdo má pravdu.

První skutečné bojové lodě byly dva dělové čluny označené OMd 1 a 2, zařazeny do výzbroje v roce 1920, ve službě do roku 1934. Jednalo se původně o dřevěné rakouské čluny, určené pro zachycování cvičných torpéd na moři. Jejich výzbroj tvořil na přídi i na zádi horský kanón ráže 75 milimetrů, na nástavbě byly lafetovány dva těžké kulomety ráže 7,92 mm. Ve stadiu příprav navždy zůstala náhrada za tyto první Mohykány.

Od roku 1928 musel pro celkovou zchátralost těchto plavidel být omezen dělostřelecký výcvik a o šest let později byly vyřazené. O nových dělových člunech se sice jednalo, ale díky nehorázným nárokům výrobce - za jednu kulometnou věž Škodovka žádala 302 000,- Kč, tedy víc než za kompletní tank Lt.38! - k náhradě nikdy nedošlo. Což bylo Škoda.


Jak je vidět podle označení, dělový člun OMd-2 v plné kráse.

Jako další musím jmenovat strážní - později minové – čluny, označené Ms 5 a 6. Když byly rekonstruovány na minonosné čluny, byly označeny OMm 33 a 34. Do služby vstoupily v letech 1920, respektive jako minonosné v roce 1923 a ve službě vydržely do roku 1938. Byly vyzbrojeny jedním lehkým kulometem. Rekonstrukce na minonosnou verzi byla realizována tak, že zadní část trupu byla snížena, odtud se spouštěly miny na hladinu.

Roku 1922 dodala Ústecká loděnice sérii šesti lehkých dřevěných strážních člunů, které díky vhodně tvarovanému trupu a dobrému poměru výkonu k výtlaku dosahovaly slušné rychlosti. Označeny byly jako OMs 11 až 16, ve službě setrvaly do roku 1936 a byly vyzbrojeny 1 lehkým kulometem. V roce 1927 byly přidány strážní čluny OMs 17 až 18, byly vyzbrojeny jedním lehkým kulometem a ve výzbroji byly do roku 1936.


Strážní člun OMs-13

Následovaly hlídkové čluny označené OMh 3 až 5. Do služby vstoupily v roce 1924, vytrvaly v ní do roku 1939 a každý byl vyzbrojen 2 těžkými kulomety. Poslední akvizicí byly strážní čluny číslované jako OMs 12, 13, 15 až 22. Zavedeny do výzbroje v roce 1934, vydržely v ní do roku 1939 a jejich výzbroj činil jeden lehký kulomet.


Hlídkový člun OMh4 při svižné plavbě.

Jako zajímavost uvádím minové pracovní prámy MiP-I a II. Byly zařazeny do služby v roce 1935, servaly v ní do roku 1939 a byly vyzbrojeny 14 až 22 vodními minami. Byly ale plnohodnotnou výzbrojí a jejich úkol zatarasit plovoucím výbušným zátarasem Dunaj na určených místech byl považován za velmi důležitý. Obrázek následuje:



Posledním válečným plavidlem předmnichovského Československa se stala moderní pancéřovaná minonoska, dokončená v létě 1938 a předaná armádě v říjnu téhož roku. Byla označena OMm 35. Službu naší armádě ukončila v roce 1939. Byla vyzbrojena 4 kulomety a nesla 18 až 22 min. Její dvojče, druhá minonoska byla dokončena až v létě 1939, převzaly ji už německá vojska.


Pancéřová minonoska OMm-35. Bohužel ne zrovna kvalitní fotka

Tím prakticky skončila i modernizace říční floty, protože světem cloumala hospodářská krize a na plánovanou stavbu dalších lodí se peníze nenašly. Teprve v polovině třicátých let loděnice v Komárně vyrobily kotevní loď K.L., která mohla nést miny, potápěči dostali výcvikové motorové prámy a „přezbrojení“ završilo deset dřevěných veslic (!), každá pro převoz jedné miny. Takto mi to napsal Destroyman, který to převzal od pana Huberta a nevěřil jsem vlastním očím, když jsem to četl.

Představte si dřevěnou loďku, v něm minu jak kráva a pár maníků, jak s nadšením vesluje na určené místo, kde minu svrhávají do vody. Zdá se, že krize naučila naše námořníky cestou jejich nadřízených opravdu šetřit.

Hlídková loď Prezident Masaryk.

Největším československým válečným plavidlem byla bez jakéhokoliv stínu pochybností hlídková loď President Masaryk.
Branný výbor parlamentu v roce 1924 konstatoval, že „naše dělové čluny jsou paskvil“. No jestli to bylo opravdu takto nevím, ale Destroyman tvrdí, že ano, jelikož to uvádí renomovaný historik pan Grégr, i za starého režimu v zahraničí velmi respektovaný.

Byla to totiž pravda.

Řešením mělo být zakoupení plavidel v cizině. MNO začalo zabývat myšlenkou, že od Rakouska odkoupí tři hlídkové lodě typu Wels z roku 1916. Z obchodu nakonec sešlo, rakouské lodě koupilo Maďarsko, a protože se dělové čluny Omd 1 a 2 pomalu rozpadaly - dřevěné trupy velmi trpěly vibracemi od výstřelů 75 mm děl - začalo se MNO -konečně zabývat budováním opravdové říční flotily. V roce 1927 uspěl návrh, aby se dunajský oddíl skládal alespoň z těchto jednotek:
- dvou monitorů,
- tří hlídkových lodí,
- dvou minonosek a
- větším počtem rychlých kulometných člunů. tzv. „kluzáků“
Destroyman mi v podkladech dodal tento text:
„Už 1. února 1928 koncern Škoda dodal nabídku na stavbu hlídkové lodi v ceně 6 992 600,- Kč a projektové práce začaly neprodleně. Výsledek však měl do ideálu daleko. V podstatě se vycházelo z rakousko-uherského typu Wels s tehdy již překonanou výzbrojí kanóny ráže 66 mm. Pan Grégr dokonce vyslovil podezření, že tato děla Škodovka prosadila proto, že se jí válela ve skladu ještě z dob císaře pána, s pancířem stěží odolávajícím větším rážím než puškovým přesněji:
- puškovým rážím odolával dobře,
- ale už klasický německý 20 mm flak pancíř do vzdálenosti 500 metrů prostřelil.
Kýžená rychlost 35 km/h zůstala jen snem a dá se tedy říci, že do moderního plavidla měl výsledek s hrdým jménem President Masaryk hodně daleko.


Hlídková loď prezident Masaryk

Konstrukce vycházela z požadavků na hlídkovou loď, schopnou v určitém rozsahu bojové činnosti. Stavba lodi byla zahájena v roce 1929 v Komárně, ještě před dokončením bylo nutné odstranit mnohé konstrukční nedostatky, například:
- pancéřové plechy při nýtování praskaly,
- parní turbíny se musely předělávat.
Konkrétně: loď byla děsně pomalá, zvládla jen 25 km/h. A tak se zvedl pracovní tlak páry ze 14 na 15 atmosfér a tím se rychlost zvýšila asi o 6 km/h. Ovšem zvýšení tlaku se musela přizpůsobit i konstrukce kotlů a turbín, tzn. že některé slabší trubky se pro jistotu vyměnily za silnější apod.


Hlídková loď Prezident Masaryk, jiný pohled

Armáda loď převzala teprve 8. října 1932. Loď měla délku 50 metrů, šířku paluby 6 metrů a výtlak 214 tun. Ponor byl pouze jeden metr. Dvě parní turbíny měly výkon 2 300 koňských sil a loď dokázala vyvinout rychlost přes 30 kilometrů v hodině. Výzbroj činily čtyři 66 mm kanóny, čtyři kulomety 7,92 mm a deset min. Posádku tvořilo 46 mužů.


Jeden velitelů Prezidenta Masaryka, Karel Pavala, který sloužil už v r. 1918 ve Vladivostoku na ledoborci Streljok.

President Masaryk byla loď na říční poměry relativně veliká, často vyplouvala v čele flotily na cvičení. Po mnichovské dohodě však ztratila pro obranyschopnost Druhé republiky význam. Slovenský štát pak byl donucen předat všechna větší vojenská plavidla Říši a hlídkovou loď s dvěma těžkými vlečnými čluny a minovými prámy odeslali do Lince. Na druhou stranu mi bylo sděleno, že to možná nebylo tak, jak jsem zatím uvedl, tedy tak jak to popisuje pan Pejčoch. Mohlo to být také tak, že použitelné lodě Slovensko Říši předalo zdarma na základě iniciativy slovenského premiéra Tuky.
Loď dostala nové jméno Bechelaren a byla opatřena protiletadlovým rychlopalným kanónem ráže 20 milimetrů. Po zahájení balkánského tažení sloužila jako součást ochrany dunajské říční cesty před útoky Titových partyzánů. Na konci roku 1943 se Bechelaren v Linci dočkala přestavby. Dostala dieselové motory, nová kormidla a lepší protileteckou výzbroj. Na jaře 1944 se vrátila do srbských vod, ale válka se pro Německo vyvíjela špatně a loď musela do přímých střetů.

Od srpna do října 1944 bránila Železná vrata – soutěsku na hranicích Srbska a Rumunska – a v bojích se sovětskými loděmi a rumunským dělostřelectvem utrpěla několik zásahů včetně průstřelů velitelské věže. Ano, Němci zdrhali, co to šlo. Leželi na podlaze a nad hlavou jim svištěly granáty. Jednou dírou dovnitř a díky slabému pancíři druhou stranou zase ven. Po rychlých opravách ještě v prosinci 1944 bránila Budapešť, přičemž vystřílela veškerou 66 mm munici. Protože se tento kalibr už dobrých patnáct let nevyráběl, Bechelaren opět odplula do Lince, kde dostala dvě 88 mm ponorková děla.
Destroyman doplňuje: „Jednalo se o starší modely, kterých měli Němci dost, protože v průběhu roku 1943 skoro všechny ponorky o palubní děla přišly. V té době už byly nepoužitelné, protože válka na moři se vyvinula tak, že přepady palubním dělem jaksi nepřicházely v úvahu. To znamená, že ponorkových děl měli Němci plné sklady“.
V posledních válečných dnech u Kremsu - proslulém vynálezem kremžské hořčice - lodní dělostřelci ještě zahnali sovětské „broněkatěry“ (menší říční lodě ozbrojené tankovou věží) a přispěli k dočasnému ustálení fronty, ale už 8. května se nadporučík Ciecior s posádkou vzdal Američanům.


Hlídková loď Prezident Masaryk, zde nyní jako Bechelaren pod nacistickou vlajkou

To by bylo k naší říční maríně do rozpadu První republiky, z mé strany, všechno. Ještě pro zajímavost, Ivo Pejčoch v archivech dohledal, jak se naši lodníci stravovali. Zdá se, že se neměli až tak špatně. Ale je to věc názoru.
Cituji:
„Už letmý pohled do jídelníčku, který Ivo Pejčoch našel v archivech, nabourává mýty o zdravé stravě našich předků založené na minimu masa a živočišných tuků. Ke snídani byla zpravidla jen káva. Kaloriemi naopak překypovaly večeře. V jednom měsíci si námořníci mohli k obědu vybrat tyto polévky: fazolovou, bramborovou, rýžovou, zapraženou, flíčkovou a nudlovou. K hlavnímu jídlu se nabízely zásadně jen knedlíky, brambory a makarony. Ochucovalo je vepřové či hovězí s gulášem, hovězí maso s povidly či fazole na kyselo. Třikrát měsíčně bylo i zelí. K večeři pak k černé či bílé kávě si strávníci mohli dát knedlík s povidly, vuřt se zelím a bramborami, buchty s povidly, nudle s mákem, salám, špek či rizoto“.
Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/vlajkova-lod-pre ... _domaci_jw

Nevím já bych si asi vybral a pokud byly slušné krmné dávky, možná bych se trochu spravil.


Část flotily pod bratislavským hradem někdy před válkou…..

Kapitola druhá a poslední: ČTRNÁCT POVÁLEČNÝCH LET

Během existence Slovenského štátu říční flotila neexistovala, její plavidla převzaly německé jednotky. O tom jsem pár vět ztratil v předchozí kapitole. Menší plavidla byla během války zničena, některá se ocitla v sovětské Dunajské flotile. Například obrněné minonosky OMm 35 skončily na základě nabídky nebo zabavení v Německu a byly zařazeny do německé dunajské flotily pod označením FM-1 a FM-2, ale již v roce 1940 byly prodány Rumunsku.
Po kapitulaci rumunské Dunajské divize 26. srpna 1944 musely být předány Sovětské dunajské flotile. Takže to co bylo nejlepší, sebrali naši spojenci nám, respektive svým jiným spojencům, tedy Rumunsku. Cesty politických zájmů a také materiální hamižnosti jsou nevyzpytatelné, stejně jako cesty boží. O možném vrácení původním majitelům sovětská strana odmítla kategoricky jednat.

Ale půjdeme domů, na Dunaj.

Pokud se přeneseme do roku 1945, zjistíme, že oproti situaci po Velké válce se nic moc nezměnilo, snad jen letopočet. A ještě jedna věc byla jiná: neměli jsem stovky nadšených námořníků ze zaniklé rakousko-uherské maríny. A jelikož nebyl ani žádný námořní cokoliv na MNO, potřeba rychle obnovit lodní jednotku na Dunaji nebyla po konci války ani trochu naléhavá. Proto až v prosinci 1946 došlo ke vzniku samostatného 14. ženijního praporu v Bratislavě. Vše se dělo na základě osobní iniciativy majora Fiama. Do jeho sestavy patřila lodní a minová rota, jež však disponovala do konce roku 1948 pouze pěti většími plavidly. Byly to:

Minový člun 1 a 2 zavedené do výzbroje v roce 1947, respektive 1948, z výzbroje vyřazeny v roce 1959, bez výzbroje

Hlídkový člun 1 a 2, zavedeny do výzbroje v roce 1948, vyřazeny z výzbroje v roce 1959, vyzbrojeny byly jedním rychlopalným kanónem ráže 20 mm a jedním 1 těžkým kulometem

Zvědný člun, zařazen do výzbroje v roce 1948, vyřazen v roce 1959, bez výzbroje

Jak se shánělo co by kde bylo k mání a co by bylo možno smysluplně využít, historie se opakovala – šlo se i do Čech. V loděnici v Ústí nad Labem se nacházela jedna nedokončená loď objednaná nedávno poraženou německou armádou. Byl to německý ženijní zajišťovací člun, Pionier Sicherungsboot 43.

Člun měl nízkou pancéřovou nástavbu, v přední části byla otočná věž pocházející z německého středního tanku Panzer IV. Věž byla odlehčená – byl odejmut zadní pancíř a nahrazen ocelovým plechem o síle 8 mm. Výzbroj tak tvořil tankový kanón ráže 75 milimetrů a čtyřhlavňový protiletadlový kanón ráže 20 milimetrů, rovněž německého původu. Pancéřování se vyskytovalo jen na velitelské věži, která byla svařena z ocelového plechu o síle 12 mm a do pláště byla vložena okna z neprůstřelného skla.
Posádku tvořilo 10 mužů:
- velitel, což byl zástupce velitele lodní roty nadporučík Janoušek
- kormidelník,
- 3 dělostřelci v tankové věži, tedy střelec, nabíječ a podavač granátů
- dva strojníci
- tři dělostřelci od 20 mm rychlopalbu tedy jeden střelec a dva nabíječi.


Výkres našeho nejbojovějšího poválečného plavidla

V rámci vojenské základní služby na lodi jako obsluha palubního kanónu sloužil vojín ing. Miroslav Hubert, pozdější autor řady prací o historii československé říční plavby, pravý rytíř vedoucí boj za uchování informací o tomto kousku naší vojenské historie pro budoucnost. Vzácný člověk a vzácná duše.


Osvětová práce u našich lodníků.

Ta fotka je sice se čtyřčetem z DČ-1, ale na Masarykovi. Když šel DČ-1 na výměnu motorů, čtyřče šlo na Masaryka, aby se nepřerušil výcvik, jak píše Destroyman
Člun vyplouval na ostré střelby k lomu u Děvína, při obratu vypálil dva granáty z tankového kanónu a několik dávek z protiletadlového čtyřčete na zádi.


Nekvalitní fotografie dělového člunu DČ-1

Plavidlo ale mělo trvalé problémy s pohonnou jednotkou. Původní benzínové BMW byly na potíž z hlediska údržby a díky velmi hořlavému palivu tako nebezpečné. Byly proto nahrazeny naftovými tankovými motory, pravděpodobně z tanků T-34. Neposoudím jestli tato loď byla dobrou bojovou lodí ale dřevěná konstrukce v této době pro bojovou loď asi nebyla to pravé a i když výzbroj se zdá impozantní, nevím, co za úkoly vlastně měla plnit. Po roce 1959 když bylo naše říční loďstvo zrušeno, byla loď odzbrojena, sloužila u bratislavských hasičů a nakonec ji nějaký soukromník přestavěl na haubsboat

Jako poslední položka byly zařazeny Minové pracovní prámy 1 až 3, stalo se v roce 1951a jako ostatní poválečné lodě byly vyřazeny ze služby v roce 1959, Jako výzbroj nesly pouze říční miny.

Současně se znovuzřizováním našeho říčního loďstva, dostala americká strana žádost o navrácení hlídkové lodě President Masaryk. Loď nebyla schopna plavby vlastní silou, byla kompletně odzbrojena a vyrabovaná. Destroyman mi napsal že, cituji:
„Největší lodí zůstal starý President Masaryk, který v roce 1947 připlul z Lince ve vleku remorkéru Ďumbier. Lodníci jej sice svépomocí a s kutilským nadšením dokázali dát do plavbyschopného stavu, ale loď nikdy nebyla zařazena do armády a oficiálně nikdy nenesla výzbroj. Návrh na přestavbu na protiletadlovou loď neprošel, vyšší místa zavrhla i nápad zachovat zasloužilého válečníka v neškodné podobě výletní a turistické lodi. V roce 1956 se na starého veterána vrhli dělníci v komárenské loděnici, odstrojili jej, motory použili do záložního podnikového generátoru a trup používali jako pracovní ponton. Na jaře 1978 šel ponton pro celkovou zchátralost do šrotu“.

Oficiální zdroje tvrdí, že Masaryk po válce už nikdy nebyl vyzbrojen. Vyvrací to ale fotka, kterou mi posla Destroyman. Pochází z archívu Vladimíra Janouška, která oficiální prameny poněkud popírá. Na snímku za kulometem ZB-37 instalovaným na palubě této lodě stojí vojín Mokrička a npor. Házy, voják s dalekohledem je dnes už asi neznámý...


Ivo Pejčoch k dalším osudům našeho největšího bojového plavidla dodává, že v roce 1948 dostala nový název – Hlídková loď PM. Dále je vše ve shodě s výše uvedenou citací, ale působivé je, jak popisuje konec lodi cituji:

„Smutnou tečku za jeho osudem udělala roku 1978 aktivita příslušníků Socialistického svazu mládeže, kteří v rámci známé Akce Z rozřezali trup na šrot. Pokud by byl v Komárně vydržel jen o jedenáct let déle, mohl se z torza někdejší největší československé válečné lodi stát muzejní exponát.“

Já můžu jen smutně dodat, že tento ahistorický vandalismus je tak typický pro socialistickou éru existence našeho státu, že by člověk bučel jak opuštěná kráva. Co já podobných vandalských činů viděl v letech 1986 až 1997, to by bylo na román a bylo by to moc smutné čtení.
A Destroyman pokračuje, cituji:
„Po Únoru 1948 však jednotce hrozil zánik; zachránil ji teprve velitel 52. pontonového pluku plk. Ing. Karel Chmela, který v roce 1950 celý prapor zařadil do své jednotky. Nutno podotknout, že ani tentokrát se nejednalo o žádnou hrozivou bojovou sílu“.

Já mohu dodat, že 52. pontonový pluk vznikl k 1. lednu 1951 v Bratislavě a podle Válka.cz, neměl žádného oficiálního předchůdce. Někdy se ale uvádí, že základem pro jeho zřízení byl původní ženijní prapor 14. Pluk byl bezprostředně podřízen velitelství 2. vojenského okruhu a skládal ze:
- dvou pontonových praporů, do složení pontonového praporu náležely tři pontonové roty a později i jedna rota přepravních prostředků
- technické roty
- lodní roty po krátké době byly sloučeny do mostního praporu,
- plukovní školy
- velitelské roty.
Nově ustavený mostní prapor tvořily:
- dvě mostní roty
- technická rota.

Součástí pluku byla také lodní rota s četou bojových člunů a četou minových člunů.

V roce 1957 byla lodní rota reorganizována na rotu říčního minování a v roce 1959 zanikla

V roce 1956 pluk čítal 99 vojáků z povolání a 707 vojáků základní služby, kteří kromě jiného disponovali:
- 185 nákladními a speciálními automobily,
- dvěma středními mostovými soupravami a
- 10 beranidly.
V srpnu 1958 došlo k redislokaci pluku z Bratislavy do Komárna.
Zde citovaná střední mostová souprava byla pěkná souprava ženijního vybavení a byl to velmi dobrý prostředek. Položila základ našich slavných pontonových plukům 70. a 80. let. Kdo by rád věděl více, musí ke konkurenci a to sem: http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/72103
Za prostudování to rozhodně stojí.

Jak je vidět, lodní rota byla už jen stínem předválečné flotily a jen náznakem možností co mohly být, pokud by byl zájem. Ale politické změny v Evropě Dunaj od Bratislavy na východ vyřadily z možného válčiště a tedy bylo jen otázkou času, než dojde k jejímu zrušení jako anachronismus, pro který není v nové armádě použití.


Dunajská flotila v plné kráse, rok 1952, fotografováno z věže hlídkové lodi Prezident Masaryk

Destroyman své informace pro mě a tedy i pro vás skoro ukončil tímto odstavcem: cituji:

„Vrátíme-li se do padesátých let, armádní personální čistky se lodníkům v ženijním pluku naštěstí vyhnuly. Přece jenom sloužili u dost specifické zbraně a nemohl je nahradit žádný uvědomělý, leč lodnického řemesla neznalý soudruh.
Do základní vojenské služby rukovali absolventi lodních učilišť a průmyslovek v Bratislavě a Děčíně, poddůstojnickou službu si k lodím přicházeli „odkroutit“ mladí inženýři z ČVUT a na patřičné odborné výši zůstal i důstojnický sbor.
Kuriózní akce se odehrála v létě 1955, kdy lodníci železnicí při příležitosti 1. Spartakiády odvezli část své floty do Prahy a nadšeně aplaudujícím divákům předvedli ukázkovou „námořní“ přehlídku".



Záběr z této přehlídky, bílé uniformy si podle Destroyman nechali lodníci šít načerno, možná dokonce z prostěradel. Ale je fakt že jim to děsně sekne.

A tímto Destroyman opravdu skončil, cituji:

"Jenže pak se začaly do výzbroje zavádět nové typy mostních konstrukcí, které se daly sestavit přes noc a ochranu ozbrojených lodí v podstatě nepotřebovaly. I tuto hrozbu se však podařilo odvrátit, když se v roce 1957 z lodní roty stala rota říčního zatarasování posílená četou obojživelných vozidel. Jenže už příští rok Rada obrany Varšavské smlouvy přijala rozhodnutí, že v případě potřeby celý tok Dunaje zajistí Sovětský svaz. Tím bylo definitivně rozhodnuto a na jaře 1959 byl lodní oddíl rozpuštěný“.

Státy sdružené ve varšavské smlouvce na Dunaji měly do budoucnosti soustředit především na problematiku ochrany státních hranic, tedy otázky, spadající spíše do jurisdikce ministerstev vnitra než obrany. Takže se na Dunaji a nejen na něm opět objevili objevily lodě, ale už nepatřili armádě, ale Sboru národní bezpečnosti. V tomto případě se však jedná o zcela jinou kapitolu vojenských dějin, čluny Pohraniční stráže na Dunaji nebyly určeny k bojovým operacím při obraně výsostného území Československa, nýbrž k zamezení jeho občanům v útěku do Rakouska.

Zrušení říčních válečných lodí bylo z vojenského i ekonomického hlediska asi předpokládatelné. Druhá světová válka přinesla prudký vývoj moderních technologií v celé řadě oblastí. Význam říčních bojových lodí tato válka výrazně snížila a tento trend pokračoval i po jejím ukončení. Úderu proudových taktických letounů by slabě či vůbec pancéřovaná pomalá loď s malým prostorem pro úhybné manévry nemohla odolat a s vývojem prostředků vzdušného průzkumu ji bylo stále obtížnější na řece ukrýt.

Říční vojenské lodě a čluny dnes provozují především země s mohutnými toky, jako je Rusko a některé státy Afriky a Jižní Ameriky. Plní tam zejména hlídkovou a strážní funkci.

ZÁVĚR
Kolegové palbáci tak tady máte pár slov o našich vojácích kteří sloužili u maličkého vojska, říčních lodních sil. Byla to delší doba mezi válkami a kratší doba po té druhé strašlivější.
Mohlo by se zdát, že to byla bezvýznamná epizoda, ale není to pravda. Do dějin našich ozbrojených sil tito vojáci a jejich lodě patří a jsem rád, že mě Destroyman rozhýbal k tomu, abych jím dodané podklady prostudoval, doplnil a vytvořil tuto práci. Není to tedy práce Pátrače, který ji zde prezentuje, ale práce Pátrače a práce Destroymana ve společné akci.
Tato práce velmi vhodně doplňuje můj cyklus, který zatím na Palbě má několik dílů a zbývá poslední. Toto je jen vložená informace o skvělých a velmi nadaných lidech, kteří zajistili, že naše vnitrozemská země měla dlouhé desítky let malé, ale zajímavé říční loďstvo a dokázala tak svoji vojenskou všestrannost a velký duševní rozmach svých vojáků.

Asi to opravdu byli ti nejchlapovatější chlapi…

Použitá literatura:

Jiří Fidler, Václav Sluka, ENCYKLOPEDIE BRANNÉ MOCI REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ 1920 - 1938
Bedřich Hanák, Ivo Vondrovský, Mobilizovaná československá armáda 1938, ing. Jan Škoda-FORTprint, 2010
Vojenské dějiny Československa, díl V, Naše vojsko 1989
Pejčoch, Novák, Hájek, Válečné lodě 4, Druhá světová válka, Naše vojsko 1993
Jindřich Marek, Piráti svobody, Svět křídel 2002
Miroslav Hubert, Hlídková loď President Masaryk v pohledu techniky, Ares 2004
Miroslav Hubert, Karel Pavala, Vojenské lodě Československa 1918 – 1959, Ares 1999
René Grégr, Historie čs. dunajské flotily do r. 1939, HPM č.12/1991 a č. 1/1992
René Grégr, Válečná loď President Masaryk, HPM č 6/1992
René Grégr, Bechelaren, HPM č. 9/1992
Miroslav Hubert, Československá dunajská flotila v letech 1946 – 1959, HPM č. 3/1995
Miroslav Hubert, Hlídkové lodě a čluny na Dunaji, HPM č. 8/1996, 9/1996
Miroslav Hubert, Monitory, hlídkové lodě a dělové čluny na Dunaji, HPM č. 12/1997
René Grégr, Neslavný konec lodí Omd, HPM č. 8/2004
Vladimír Janoušek, Hlídková loď opět vyplula. HPM č. 1/2009

Pátrač píše:Omlouvám se všem kolegům námořníkům, že se pouštím do jejich království. Je to skutečně poprvé a také naposledy.

Budiž ti odpuštěno Ne, teď vážně, s tímhle článkem jsi mou dušičku opravdu potěšil.

Pátrač píše:Toto je to škodovácké dělo ráže 90mm, první těžká výzbroj opěšalých námořníků v bojích o Slovensko.

Jen si dovolím doplnit (pokud mi paměť dobře slouží), tak na obrázku by měl být 90mm kanón vz. 12/20 v protiletadlovém postavení na Letné.

No nic, také jdu po dlouhé době něco pro Palbu usmolit, ať tu nejsem jen do počtu

Pátrači parádní shrnutí, za mne palec na horu .

I když nerad, ale zde to asi tak úplně neplatí, musím uvést, že základem tradic našich námořních sil působení československého „Námořního oddílu“, který byl vybudován našimi legiemi na Dálném východě.

Já to vidím tak, že základ byl tvořen spíše jakousi kompilací, legionářského a jadranského příběhu čs. námořníků. Asi není potřeba příliš smutnit. O to více je to zajímavé.

Od roku 1928 musel pro celkovou zchátralost těchto plavidel být omezen dělostřelecký výcvik a o šest let později byly vyřazené. O nových dělových člunech se sice jednalo, ale díky nehorázným nárokům výrobce - za jednu kulometnou věž Škodovka žádala 302 000,- Kč, tedy víc než za kompletní tank Lt.38! - k náhradě nikdy nedošlo. Což bylo Škoda.

Na náhradě se pořád pracovalo, intenzita prací byla úměrná zhoršující se mezinárodní situací. Pěkný článek o projektu dunajských dělových člunů, byl k vidění na stránkách http://www.rotanazdar.cz, autorem je pan J. Špitálský. Jenom ve zkratce:

1. člun o 120 tunách se silnějším pancéřováním, kdy vycházelo 48 000,- Kč za tunu. Cena člunu by činila    6 912 000,- Kč + montáž 52 000,- Kč. Což by znamenalo konečnou částku 6 964 000,- Kč. Pak by konečná cena za 1 tunu činila 58 000,-Kč.
2. člun se slabším pancířem o hmotnosti 110 tun, který by byl zhruba o 15% lacinější. Cena člunu by činila 5 919 000,- Kč, což by bylo 53 812,- Kč za 1 tunu.
Pokud by se k tomu připočetly náklady za dopravu materiálu, zvýšila by se cena za jednu tunu na 60 000,-Kč. Čímž se cena přiblížila cenové nabídce Škodových závodů.
Dalším řešením na snížení ceny dělových člunů bylo zjednodušení projektu. V důsledku těchto úvah vznikly dvě varianty dělových člunů. V těchto úsporných variantách byla z důvodu snížení hmotnosti nahrazena děla ráže 47 mm za děla ráže 37 mm.
Varianta I – jednalo se o stejné řešení (tři věže dělo-kulometné) jako v původně navrženém dělovém člunu, jen místo 47 mm kanonů by byly osazeny 37 mm kanony.
Varianta II – měla v návrhu dvě dělo-kulometné věže a na přídi jen kulometnou věž. Výsledkem by bylo plavidlo o výtlaku asi 65 tun. Cena jednoho člunu by byla 4 030 000,-Kč. K této částce by se muselo připočíst 130 000,- Kč za zkoušky provedené ve vídeňském ústavu. V konečném stádiu by bylo třeba 8 160 000,- pro stavbu dvou člunů varianty II.
Zástupci MNO se v roce 1938 přikláněli k prvotní konstrukci dělových člunů. Žádali tedy o navýšení úvěru D/1 o 5 000 000,- Kč, aby bylo možno se Škodovými závody projednat definitivní objednávku. Sled událostí byl ale v roce 1938 takový, že projekt dělových člunů vyřešen nebyl.

Destroyman mi v podkladech dodal tento text:
„Už 1. února 1928 koncern Škoda dodal nabídku na stavbu hlídkové lodi v ceně 6 992 600,- Kč a projektové práce začaly neprodleně. Výsledek však měl do ideálu daleko. V podstatě se vycházelo z rakousko-uherského typu Wels s tehdy již překonanou výzbrojí kanóny ráže 66 mm. Pan Grégr dokonce vyslovil podezření, že tato děla Škodovka prosadila proto, že se jí válela ve skladu ještě z dob císaře pána

Předpokládám mírné vytržení z kontextu, neboť Destroy určitě ví, že ony historické "šestašedesátky" se objevily u prvotním návrhu. V reálu byla výzbroj složena z moderních děl, byť stejné ráže (66cm/d35 vz.30). Jednalo se o dvojúčelový dvojkanon s poloautomatickým závěrem. Výškový dosah 7 800 m, dálkový 11 000 m. Takže ve finále žádná vykopávka. Tomuto také nasvědčuje fatk, že ho němci používali až do vystřílení veškeré munice a nesnažili se ho nahradit v průběhu války.

Konkrétně: loď byla děsně pomalá, zvládla jen 25 km/h. A tak se zvedl pracovní tlak páry ze 14 na 15 atmosfér a tím se rychlost zvýšila asi o 6 km/h. Ovšem zvýšení tlaku se musela přizpůsobit i konstrukce kotlů a turbín, tzn. že některé slabší trubky se pro jistotu vyměnily za silnější apod.

Těch úprav bylo povícero, rovněž i v hydrodynamické oblasti. Měnily se vrtule, vrtulové tunely aj.. Já to vidím tak, že se jednalo o jakousi nováčkovskou daň. Nicméně to stálo tehdejšího poplatníka cca 730 000 Kč navíc. Přesto si myslím, že po vychytání much, to zase takový průser nebyl. Což vcelku P.M. prokázal v průběhu války a následně po ní.

To by bylo k naší říční maríně do rozpadu První republiky, z mé strany, všechno.

Po německé návštěvě Zimního přístavu v Bratislavě 3. května 1939 a následné dohodě se slováky, byla většina čs. lodního materiálu vč. min převzata německou správou a "odlifrována" do Lince. Slovenské armádě po té zůstal: strážní člun OMs 17, dva těžké vlečné čluny OMvt 29 a OMvt 30 a dva minové OMm 33 a OMm 34. Slováci je pak více či méně využívali do konce roku 1944, kdy je zabavila německá moc.

Menší plavidla byla během války zničena, některá se ocitla v sovětské Dunajské flotile. Například obrněné minonosky OMm 35 skončily na základě nabídky nebo zabavení v Německu a byly zařazeny do německé dunajské flotily pod označením FM-1 a FM-2, ale již v roce 1940 byly prodány Rumunsku.

Po osudu těchto minonosek jsem se kdysi dost pídil, byť s nulovým výsledkem. Je zarážející, že existují praktiky pouze dvě jejich fotografie. Pokud si dobře vzpomínám, zdroj po mne nechtějte, tak v roce 1944 (ještě pod rumunskou vlajkou) měly problémy s motory a pravděpodobně někde stály vyvázány.

Polarfox píše:

Pátrač píše:Toto je to škodovácké dělo ráže 90mm, první těžká výzbroj opěšalých námořníků v bojích o Slovensko.

Jen si dovolím doplnit (pokud mi paměť dobře slouží), tak na obrázku by měl být 90mm kanón vz. 12/20 v protiletadlovém postavení na Letné.

Já si ten obrázek pamatuji z Karlického; to palebné postavení bylo podle něj na Petříně.

Polarfox - já vím, že to není přesně to co bylo použito námořníky u Ipeĺu. Jenže fotku z roku 1919 jsem nesehnal a že jsem se děsně snažil. Na druhou stranu tato děla- všech 20 kusů vydržela ve výzbroji prvorepublikové armády až do Mnichova. A v PL verzi.

Zemakte - děkuji za bezva doplněk. Prohrábni co se dá a pokud bys ještě na něco přišel, bylo by to skvělé. Ten plán je naprosto úchvatná záležitost. A Destroyman je takový jaký je. Ale pobídl mě správným směrem a obě kapitoly posoudil abych někde vyloženě neustřelil. Byl bych rád kdyby se vrátil. Ale to je na Něm.....

Slovenský štát pak byl donucen předat všechna větší vojenská plavidla Říši a hlídkovou loď s dvěma těžkými vlečnými čluny a minovými prámy odeslali do Lince. Na druhou stranu mi bylo sděleno, že to možná nebylo tak, jak jsem zatím uvedl, tedy tak jak to popisuje pan Pejčoch. Mohlo to být také tak, že použitelné lodě Slovensko Říši předalo zdarma na základě iniciativy slovenského premiéra Tuky.

V poznámkách jsem našel toto, cituji: Vzhľadom na nemecký nátlak a v zásade minimálny prístup k Dunaju, sa slovenská armáda vojenských lodí vzdala. 3. apríla 1939 si zástupcovia nemeckej dunajskej flotily - Dunauflotte prezreli plavidlá, 18. apríla 1939 bola podpísaná dohoda a v prvej polovici mája 1939 prevzali v bratislavskom Zimnom prístave takmer všetky lode.

zdroj: PhDr. Marian Uhrin, http://www.duhasvetova.sk

Ještě bych mohl zmínit jednu loďku, kterou jsi do seznamu nezahrnul, ona de facto postrádala jakékoliv označeni. Dle, již v článku zmíněného Huberta, se jednalo o malý člun, trupem ne nepodobný sérii "OMs 12". Nástavby však byly celkově větší/prostornější. Člun byl vybaven jedním TK ve věžové lafetaci na přídi a dále zamlžovacím zařízením. Mohl to být jakýsi předzvědný člun k Presidentu Masarykovi. Trochu záhada .



Jo a já bych měl jednu otázku, asi jsem natvrdlej, ale může mi někdo vysvětlit význam oněch písmen OM. Malý písmenka chápu, ale velký....?

Tak jsem to konečně dočetl a musím napsat, že takhle podrobně nemá historii Československého válečného námořnictva zpracované žádné jiné forum. Naše Dunajská flotila je nepochybně zajímavou součást naší vojenské historie, ale když se podívám na ten plán schválený v roce 1927, tak se nemohu ubránit dojmu, že by se jednalo o plýtvání finančními prostředky. Několik hlídkových lodí typu President Masaryk a ještě větších monitorů, bychom pro ten kratičký úsek Dunaje nepotřebovali. Už během první světové války se ukázalo, že i pancíři chráněné monitory jsou i na takovém veletoku jako je Dunaj snadným cílem pro nepřátelské dělostřelectvo, kterému těžko odolávaly. To se potvrdilo i během krátké války s Maďarskem, kdy k odražení maďarských monitorů stačilo několik našich děl a vlastně i za druhé světové války, když byl vážně poškozen i Bechelaren. Podle mě nám ve 30. letech stačila flotila minonosek a menších plavidel, která by zabezpečila položení minových polí před nejdůležitějšími přístavy a mosty, které by ze břehu kryly mobilní dělostřelecké baterie a ze vzduchu letectvo. Rozhodně nebylo nutné budovat flotilu, která by byla schopná vybojovat bitvu s maďarskými obrněnci.

Jarl: a možná že by to na tom malém kousku dunaje bylo i málo. Vyházej hlavně z toho, jak se vyvýjelo československé plánování na možnou válku právě s Maďarskem.

Jde o variantu Plán II/a, tedy jak na Maďara. Napřed vyobrazení:



Plán II/a měl na rozdíl od plánu II veskrze ofenzivní charakter. Většinu československé armády po mobilizaci by se zde sešlo celkově 7 pěších divizí a 7 brigád, by podle něj čekal útok do Maďarska s cílem proniknout co nejdále na jih, obsadit Budapešť a při dalším postupu na jih vejít do dotyku se silami našich spojenců a to rumunskými a jugoslávskými divizemi. Zbývající část armády v síle 5 pěších divizí a 4 brigád, měla podle plánu zůstat k dispozici hlavnímu velitelství jako záloha. To pro případ možného pozdějšího zásahu Německa, případně Rakouska do války.

Ale to není všechno. V této době se opět začala extrémně vyhrocovat situace kolem Maďarska. Hlavním momentem bylo zrušení vojenské kontroly nad touto zemí a tím další nárůst italských destrukčních vlivů na naši bezpečnost i na bezpečnost v celé střední Evropě.

Takže vězme, že sir Harold Sidney Harmsworth, 1. vikomt Rothermere, byl další Brit, který se velmi negativně zapojil do destrukce poměrů daných výsledky Velké války. Tento muž se v roce 1927 pustil do aktivit, které měly vést k revizi Trianonské smlouvy.

Jeho snaha byla přijata v Maďarsku nadšení a dokonce zde vznikla liga pro revizi trianonského míru. Jako majitel významného deníku Daily Mail vydal dne 21. června 1927 článe který nesl název Maďarské místo na slunci, kde se snažil odůvodnit, proč by se Maďarsku měly vrátit po válce odebraná území a to i na úkor jeho sousedů. Za tyto své názory tvrdě bojoval a v Maďarsku se stal ikonou, dokonce má v Budapešti vlastní pomník. Zdá se že byl pro Británii nastrčenou figurou, která měla pomoci posílením Maďarska podpořit Britské imperiální zájmy.

Velkou aktivitu po celé Evropě a hlavně u nás vyvolala takzvaná svatogotharská aféra, kde šlo o odhalené pašování zbraní do Maďarska z Itálie. Ta byla ale velmocemi mimo pár rádoby odsudků ignorována. Beneš se pokusil alespoň něco napravit tím, že se pokusil sblížit s Rakouskem a Německem. Podařilo se mu v březnu 1928 dojednat bezvízový styk s Rakouskem, v květnu v Berlíně jednal o obchodních dohodách, což nejen mohlo vést ke sblížení, ale bylo navíc v duchu britských tužeb.
Pro nás bylo nedobré i to, že v létě 1928 se začaly uklidňovat i vášně mezi Rakouskem a Itálií. Podařilo se vyjednat pro obě strany přijatelné podmínky ohledně jihotyrolských menšin a Itálie se rozhodla získat větší vliv i v Rakousku. Francie se tvářila, že se jí střední Evropa najednou netýká. A nakonec se dostala do sporu i s Británií, která po ní chtěla, aby přerušila diplomatické styky se Sovětským svazem. A sama se snažila zbavit polských závazků. Díky tomu se Maďaři cítili na koni a napřeli veškeré své úsilí do revizionistických tlaků na naši zemi. Snažili se vymanit Rumunsko z Malé dohody, zahájili proces sbližování s Polskem a navíc aby toho nebylo málo Jugoslávií, která se jevila jako nespolehlivější spojenec, zmítali národnostní rozpory, které v ledu 1929 vedly k převratu krále Alexandra.

Slabost našich spojenců se odrazila v nárůstu agresivity Maďarska, která našla podobu dokonce v pohraničních incidentech. A to už bylo vážné. Odraz vážnosti situace logicky nastal i ve válečném plánování.

Jako první nastaly změny ve válečném plánu II/a. Rozvědka zjistila, že Maďarsko je schopno nasadit ve třech vlnách 21 divizí a z toho jich proti naší zemi bylo určeno 15. Snadný přístup maďarské armády k našim hranicím a složitý přesun divizí z Čech a Moravy na Slovensko, vytvářel najednou velmi nebezpečnou situaci. Zřejmě koncem roku 1927 nebo začátkem roku 1928 začaly platit nové nástupové plány III a III/a. Důvodem jejich vzniku byla jak nová situace okolo naší země, tak i nová válečná organizace československé armády rozběhnuté v květnu 1927. Úprava nástupového plánu ve verzi III/a, byla ve finální podobě předložena v listopadu 1929.

Vážnost hrozby vedla mimo jiné k opuštění projektu dvoufázové mobilizace a jeho nahrazením mobilizací všeobecnou, kdy se vypracovávaly grafikony co nejrychlejšího přesunu maxima sil na Slovensko tak, aby co nejdříve mohlo dojít k ráznému úderu do Maďarska. Plán byl tak akční, že se počítalo s nasazením některých částí armády do ofenzivních operací z chodu. Směrem na Gödöllö mělo útočit 7 divizí a 6 brigád, směrem na Miskolc 2 divize a 3 brigády, zbývající jednotky měly zajišťovat boky útočících skupin a tvořit zálohu hlavního velitelství a později se také zapojit do útoku.

Cílem bylo udeřit po levém břehu Dunaje na Budapěšť, která byla jen 40 kilometrů od hranic a po pravém břehu se měla útokem obsadit významná místa Magyarovár dnes Mosonmagyarovár, Ráb, nyní Györ, Tata a Dorog, ale také jižněji ležící průmyslová střediska Veszprém a Szekésféhérvár. Zbývající jednotky měly zajišťovat boky útočících skupin a tvořit zálohu hlavního velitelství a později se také zapojit do útoku.

Je logické, že takový plán, který byl nesmírně náročný na rychlost mobilizace a přesnost koncentračních přesunů, bylo potřeba postavit na reálných politických odhadech. Ale ministerstvo zahraničních věcí nebylo schopné nic rozumného dodat. A tak si vojáci museli poradit sami a v úvodní části plánu jsou pro Beneše nelichotivé věty, cituji:

„vyskytly-li by se v případě válečného konfliktu nějaké nedostatky v našem válečném plánu, které by vyplývaly z toho, že politická situace vzatá za jeho podklad byla špatně předvídána, padne odpovědnost za ně na hlavní štáb, poněvadž se nebude moci vykázat žádným dokumentem…od ministerstva zahraničních věcí, které je …povinné dáti nám všechny nezbytné direktivy“.

Proč se takto Beneš a Masaryk k vojákům chovaly je složité dedukovat. Několik možností zde ale je:

- je známá Masarykova averze k důstojníkům, zvláště hodně vysokým, kteří vyrostli v armádě rakousko-uherské monarchie. A v této době byl generálním inspektorem naší armády generál Podhájský, který jím byl jmenován v roce 1927

- podstatně vážnější důvod by mohl ale být ten, že se do čela hlavního štábu na krátkou dobu dostal generál Radola Gajda.

Takže tolik k plánu jak na Maďara a jak je vidět, silná dunajská flotila by mohla při naplnění těchto plánů sehrát veli pozitivní roli. Byla by pohyblivá, palebně silná a hlavně by mohl udělat dost rozruchu aby ztížila koncentraci maďarských sil a zcela jistě by mohla pomoci při přechodech přes řeku.

Ale hlavně by musela zastavit právě maďarské obrněnce, pokud by tyto chtěly narušit naše přepravy přes řeku a zábránit jejich použití proti shromažďovaným našim vojskům

No, pokud bychom se nesoustředili jenom na obranu, ale měli útočit na Budapešť, tak by i ta plánovaná flotila byla opravdu malá. Mnohem silnějším maďarským obrněncům by se postavit nemohla a ještě by se musela potýkat s útoky letectva a bojovat i s nepřátelskými děly. Reálně vzato nepředpokládám, že by se nějaká naše loď mohla probojovat až do Budapešti, ale možné je všechno a na papíře ten plán vypadá hezky.

No asi máš pravdu kolego. Ale je fakt, že dát otázku vybudování možné moderní flotily s plány na ofenzivu proti Maďarsku mě napadlo až potom, co jsi napsal svůj první příspěvek. Tím se celá práce i diskuse obohatila a dokonce budu muset pár slov poslat na toto téma Destroymanovi, třeba mu to k čemu bude.

Zatím kolegové moc děkuji za skvělou spolupráci i pozitivní hodnocení. Jsem nyní moc rád, že jsem do lodí šel, i když je to hodně daleko od mých běžných okruhů zájmů.

Ale platí - cokoliv najdete, je vítané, například k tomu co dodal v dalším kole kolega Zemakt, nemám co dodat, je to něco naprosto neznámého. Takže plnou parou..........

Pátrač píše:Zrušení říčních válečných lodí bylo z vojenského i ekonomického hlediska asi předpokládatelné. Druhá světová válka přinesla prudký vývoj moderních technologií v celé řadě oblastí. Význam říčních bojových lodí tato válka výrazně snížila a tento trend pokračoval i po jejím ukončení. Úderu proudových taktických letounů by slabě či vůbec pancéřovaná pomalá loď s malým prostorem pro úhybné manévry nemohla odolat a s vývojem prostředků vzdušného průzkumu ji bylo stále obtížnější na řece ukrýt.

Nie je to zasa celkom pravda, o čom svedčia (nielen) sovietske povojnové konštrukcie riečnych bojových lodí.
Skôr je jadro podobnej otázky v tom, že úseky riek, na ktorých mohli československé riečne vojnové lode operovať, boli krátke a úseky, na ktorých by mali takéto vojenské operácie aj nejaký reálny zmysel, boli ešte kratšie.
Viac než letectvom by boli pri bojových operáciách ohrozené prostriedkami pozemných síl - tankami a delostrelectvom. A nasýtenosť frontu i teritória pozdĺž riečnych tokov týmito prostriedkami - a ich bojová účinnosť - bola v povojnovom období niekde celkom inde ako v predvojnovom období.
Navyše, skúsenosti z druhej svetovej vojny ukázali, že riečny tok, hoci na európske pomery mohutný, nepredstavuje pre povojnové armády zďaleka takú významnú prekážku, ako v predvojnovom období alebo v období prvej svetovej vojny. A v stredoeurópskych podmienkach nepredstavuje riečny tok zďaleka tak významnú dopravnú trasu, ako napríklad na sovietskom ďalekom východe - cestná a železničná sieť je neporovnateľne hustejšia, takže stráca zmysel aj vytváranie osobitných síl pre ovládnutie a kontrolu riečneho toku.

Tým pádom zostávajú pre riečne námorníctvo viacmenej tri úlohy - kontrola dopravy na riečnych úsekoch, ostraha štátnej hranice a ochrana vlastnej riečnej dopravy proti riečnym mínam. A tie sa dajú pohodlne plniť inými silami a prostriedkami než riečne námorníctvo a riečne bojové lode.

No, pokud bychom se nesoustředili jenom na obranu, ale měli útočit na Budapešť, tak by i ta plánovaná flotila byla opravdu malá. Mnohem silnějším maďarským obrněncům by se postavit nemohla a ještě by se musela potýkat s útoky letectva a bojovat i s nepřátelskými děly. Reálně vzato nepředpokládám, že by se nějaká naše loď mohla probojovat až do Budapešti, ale možné je všechno a na papíře ten plán vypadá hezky.

Já jsem si myslel totéž, přece by stačilo pět či šest minonosek, něco podobného jako OMm35 a bylo by vymalováno. Ovšem v těch souvislostech, jak je nastínil Pátrač jsem nepřemýšlel. Logiku to má.

Slabost našich spojenců se odrazila v nárůstu agresivity Maďarska, která našla podobu dokonce v pohraničních incidentech

? To myslíš cca rok 1928, jestli máš podrobnosti, sem s nimi pls.

- je známá Masarykova averze k důstojníkům, zvláště hodně vysokým, kteří vyrostli v armádě rakousko-uherské monarchie. A v této době byl generálním inspektorem naší armády generál Podhájský, který jím byl jmenován v roce 1927

Sice to je fakt, ale že by "starý pán" byl až tak zapšklý a seděl jak "žába na prameni" na informačních tocích, nebo ve své stařecké ješitnosti, šel až do takové krajnosti? No nevím, zdá se mi to příliš "přitáhnuté za vlasy". R. Gajda? Také s otazníkem, možné to je, ale byl to především voják, ne politik, tady se určitá přímočarost nabízí, žádné "kudrlinky a fintičky". Možná to bylo pouze dynamikou doby. Těžko předvídatelným vývojem. Kdy politici prostě nestíhali a z dnešního pohledu, asi těžko mohli stíhat.

Ještě malé doplnění, ať je to komplet. Nejúčinnější zbraň čs. vodního praporu byla tvořena říčními minami a to hned několika typů:

U-28 útoková mina (útočná)
U-36 útoková mina

Z-28 závěrná mina
Z-32 závěrná mina (prototyp na export)

spíše známé jako miny U/Z vz. 28 a U vz. 36

Říční miny se pro čs. armádu vyráběly v ČKD, rovněž šly i na export do Rumunska a Jugoslávie. Pro ilustraci jeden obrázek od konkurence:



Zdroj: www.valka.cz

Česká armáda čeká na vlastní ponorku. Parkovat by mohla na Vltavě
http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/a ... ave-191925

...nedočkala se.

Nejnovější publikované informace na československé říční vojenské lodě lze najít v článcích:
- Československé lodní vojsko v letech 1918 až 1959, Historie a vojenství 4/2012
(náhled na článek - http://www.vhu.cz/ceskoslovenskemu-lodn ... y-masaryk/)
- Málo známé čluny československé říční flotily 1919-1939, Hobby Historie č. 24 / 2013

Marcel Kareš - pane kolego velice pěkně děkuji, každé dobríé info je cenné info. Ani jsem nečekal že se zde objeví olik zajímavých věcí. Děkuji všem.

Zbrojnoš píše:Česká armáda čeká na vlastní ponorku. Parkovat by mohla na Vltavě
http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/a ... ave-191925

...nedočkala se.

Tak to je škoda že ponorka nebude Byla by to atrakce

Na aukčních stránkách http://www.aukro.cz se právě draží originální vlajka z československé válečné lodě (snad originální):
http://aukro.cz/vlajka-cs-valecneho-lod ... 38447.html


Obrázek správně vložil Jarl

Podařilo se mi něco málo dohledat o zařazení našich říčních lodních sil do operační sestavy armády na konci září 1938. V bojové sestavě je měly dvě rozvinuté polní armády. Napřed sepodíváme kde byly větší síly. Byla to:

3. armáda, které velel armádní generál Josef Votruba a náčelníka štábu mu dělal plukovník generálního štábu Bedřich Kratochvíl měla za úkol obranu velkého úseku naší státní hranice a přilehlém území od soutoku rek Moravy s Dunajem až po hranice s Rumunskem. Je tedy logické, že naše říční loďstvo, tedy jeho hlavní síly byly plně v kompetenci této armády.

Úsek hranice, který tvořil mimo jiné i Dunaj spadal pod Hraniční oblast 39. Tomuto vojenskému tělesu velel divizní generál Miloš Žák s náčelníkem štábu plukovníkem generálního štábu Koblitzem.

Jejich hlavní obranné pásmo bylo dlouhé 137 kilometrů a začínalo právě soutokem jmenovaných řek a končilo v Kravanech nad Dunajem. Byla to velmi pestrá sestava sil a prostředků a tedy se na ni podíváme.
- tři pěší pluky: 39., 50. a 12.
- hraničářský prapor 31
- dělostřelecký pluk 39.
- dělostřelecký oddíl II/135
- smíšený předzvědný oddíl 39 v četně čety lehkých tanků
- telegrafní prapor 39
- četa tančíků 14
- četa obrněných automobilů
- stálý obrněný vlak 3
- improvizovaný obrněný vlak 39
- pět pobřežních rot
- dvě světlometné čety
- čtyři minové čety

Pro nás je důležité, že zde byly i:

+ lodní rota, tvořená hlídkovou lodí Prezident Masaryk a třemi hlídkovými čluny OMh3, 4. a 5.
+ družstvo strážních motorových člunů
+ družstvo vlečných motorových člunů
+ družstvo minových motorových člunů

V této chvíli nevím, jako konkrétní úkoly měly tyto lodní síly v obranné operaci plnit ale budu na tom dále pracovat.

Druhá část československých lodních sil byla na Labi. Byla podřízena 3 divizi od II. sboru, od 1. armády. Velitel divize byl brigádní generál František Jelínek, jeho náčelníkem štábu byl podplukovník generálního štábu Antonín Mrázek.
Byla to silná divize. Její hlavní obranné pásmo bylo dlouhé 81 kilometrů a začínalo u Rtyně nad Bílinou po kótu 702 Bouřný. Měla toto složení.
- čtyři pěší pluky: 42., 47., 52. a 92.
- dělostřelecký pluk 3
- smíšený předzvědný oddíl3
- ženijní rota 3
- telegrafní prapor 3
- improvizovaný obrněný vlak 33
- družstvo strážních motorových člunů 1 a 5

Zde ale vím i přesný úkol. Družstvo strážních motorových člunů 1 mělo za pomoci družstva strážních motorových člunů 5 na rozkaz velitele Hraniční oblasti 33 zřídit minovou uzávěru na říčních kilometrech 86 a 100 mezi obcemi Dobkovice a Jakuby minovou uzávěru. Tím měla být znemožněna činnost nepřátelského loďstva.
Uzávěra měla být dvouřadá, v každé řadě 6 říčních min Z-1928. Dalších 6 min bylo v záloze pro případ náhlé potřeby.


Takže zatím takto a já budu pátrat dál. I tak si myslím, že toto vlákno dává solidní přehled o tom jak to naši říční lodníci, či snad námořníci na světě kouleli.

Zemakt píše:Jo a já bych měl jednu otázku, asi jsem natvrdlej, ale může mi někdo vysvětlit význam oněch písmen OM. Malý písmenka chápu, ale velký....?

Ozbrojená motorová (loď).