
WEHRMACHT V NEDBALKÁCH
Při západním tažení měl Wehrmacht velmi velké problémy, jakmile narazil na silně pancéřované francouzské tanky B1 (potřeba napsat) a britské Matilda (ZDE). Ukázalo se totiž, že mimo universálních 8,8 cm FlaKů 35/36 vlastně nemá zbraň, která by je nedokázala dostatečně efektivně likvidovat. Ačkoli toto zodpovědné činitele upozornilo, že s kvalitou protipancéřové výzbroje není zdaleka vše v pořádku, byla přijatá opatření nedostatečná a navíc byla zaváděna velmi pomalu. To se v plné nahotě ukázalo v roce 1941 při střetnutích se sovětskými tanky T-34 (ZDE) a KV 1 (ZDE), která byla pro Wehrmacht naprostým šokem. Urychleně proto byla přijata řada opatření: konečně byly masově zaváděny nové protitankové kanony ráží 50 a 75 mm, přezbrojeny klíčové tanky PzKpfw III (ZDE) a PzKpfw IV (ZDE a ZDE), urychlen vývoj nových tanků a lehké tanky PzKpfw II (článek připravuje sa58) a PzKpfw 38(t) (ZDE) byly přestavovány na stíhače tanků Marder II (ZDE) a Marder III (ZDE). Celkově se dá říci, že se sice situaci podařilo stabilisovat, nicméně ztracený rok byl až příliš velkým výpadkem, aby se jej podařilo zcela dohnat.
NOVÁ ZBRAŇ
Mimo zavádění již vyvinutých PT kanonů (především 5 cm PaK 38 a 7,5 cm PaK 40) byly vyvíjeny ještě účinnější. Jedním z nich byl kanon ráže 8,8 cm, posléze zavedený jako 8,8 cm PaK 43 L/71, jedna z nejlepších protitankových zbraní války. Vyvíjen byl firmou Friedrich Krupp na bázi (nezavedeného) protiletadlového kanonu Gerät 42, neměl tedy původ v známém (a dosti problematickém) FlaKu 41, jak je často stále chybně tradováno.
Protipancéřová munice pro PaK 43:
Hl.Gr.39 (HEAT): hmotnost 7,65 kg, úsťová rychlost 600 m/s, průraznost (sklon pancíře 30°) 90 mm na všechny udávané vzdálenosti
Pz.Gr.39/43 (APCBC): hmotnost 10,2 kg, úsťová rychlost 1000 m/s, průraznost (sklon pancíře 30°) 202 mm na 100 m, 165 mm na 1000 m, 132 mm na 2000 m
Pz.Gr.40/43 (APCR): hmotnost 7,3 kg, úsťová rychlost 1130 m/s, průraznost (sklon pancíře 30°) 237 mm na 100 m, 193 mm na 1000 m, 152 mm na 2000 m

NOVÝ STÍHAČ TANKŮ
Tento kanon byl ovšem značně velký a těžký, což předpovídalo komplikace při jeho nasazení v tažné verzi. Proto se již od zimy 1941 uvažovalo také o výrobě stíhačů tanků jím vyzbrojeným. Vzhledem k parametrům zbraně se již nedalo počítat s využitím podvozků lehkých tanků, čili se nabízely střední tanky PzKpfw III a PzKpfw IV. Ve svém původním provedení však nebyly tyto stroje pro takovéto použití příliš vhodné. Vyřešení tohoto problému přinesl vývoj samohybné houfnice Hummel (ZDE) firmou Alkett, který probíhal od počátku roku 1942. Pro ni byl u Alkettu vyvinut podvozek označený Geschützwagen III/IV (popis viz. článek o Hummelu). Podvozek vhodný pro montáž těžké kanonové houfnice se logicky nabízel i pro montáž mohutného PaKu a proto již v průběhu počátečních prací na něm padlo rozhodnutí jej k tomu využít. Na vývoji protitankové verse se začalo pracovat od poloviny roku 1942 a díky shodnosti maximálního počtu komponentů se samohybnou houfnicí byl vývoj velmi rychlý.
Na podvozku byla postavena zhora otevřená nástavba z plátů o síle 10 mm, téměř totožná s nástavbou Hummela. V jejímž čele byla umístěna PaK 43/1 s pohyblivostí v odměru 15° na obě strany a s náměrem od - 5° do + 20°, místo průchodu hlavně čelním pancířem chránil kryt z posuvných plechů. Vezeno bylo 40 nábojů. Primárním zaměřovačem byl SflZF 1a nebo Rblf 36 s pětinásobným zvětšením a zorným polem 8°, doplněný zaměřovačem Aushilfsrichtmittel 38 s trojnásobným zvětšením a zorným polem 10°. Pro obranu proti pěchotě či letadlům byl k dispozici kulomet MG 34 ráže 7,92 mm s 600 náboji, případně osobní zbraně posádky. V zadní stěně nástavby se nacházela dvojdílná vrata otevíraná do stran, sloužící k nástupu posádky a nakládání munice. Posádku tvořilo 5 mužů: v korbě se nacházely posty řidiče a radisty (obsluhující radiostanici FuG Spr d), v bojovém prostoru vzadu pak operoval velitel, střelec a nabíječ. Proti nepřízni počasí se tito muži mohli chránit pouze přetažením impregnované celty.

Stroj byl zaveden pod označením 8,8 cm PaK 43/1 (L/71) auf Fahrgestell Panzerkampfwageb III/IV (8,8 cm PaK 43/1 (L/71) auf Fg PzKpfw III/IV, kódové označení SdKfz 164), podstatně známější však je pod jménem Nashorn (nosorožec), které obdržel Hitlerovým osobním rozkazem ze dne 27. 1. 1944. Ovšem ještě před tím, krátce po zavedení do výzbroje, se pro něj mezi posádkami rozšířila přezdívka Hornisse (sršeň). Výroba začala v Deutsche Eisenwerke v Duisburgu v únoru 1943 a pokračovala až do března 1945. Celkem vzniklo 494 strojů, 345 v roce 1943, 133 v roce 1944 a 16 v roce 1945.

Zkušenosti z prvních nasazení si vyžádaly instalaci podpěry hlavně kanonu. Ta byla původně totožná s podpěrou použitou na Hummelu, později byla montována nová, ovládaná zevnitř vozidla. Hnací kola byla zpočátku identická s koly tanku PzKpfw III Ausf. G, později odpovídala verzi Ausf. J. Později vyrobené stroje již neměly výfuk vybavený tlumičem, skříňky na nářadí vzadu pod nástavbou nad pásy, zmizel také malý přídavný pancíř na hlavni kanonu.

NASAZENÍ
Základní bojovou jednotkou Nashornů byl samostatný prapor těžkých stíhačů tanků (sPzJgAbt čili schwere Panzerjäger Abteilung). Tabulkově byl pluk složen ze 2-3 rot (Kompanie), které se skládaly ze tří čet (Zug), vyzbrojených 4-5 Nashorny, a jedné velitelské jednotky (Stabzug) s dvěma Nashorny (nebo někdy tanky PzKpfw IV). Prvním Nashorny vyzbrojeným praporem byl sPzJgAbt 655, zformovaný na jaře roku 1943.
Bojovou premiéru si Nashorn odbyl u Kurska v létě 1943. Ukázal se být velmi účinnou zbraní. Slabé pancéřování nebylo považováno za zásadní nedostatek, neboť při použití vhodné taktiky byl díky své zbrani schopen likvidovat nepřátelská vozidla na vzdálenosti, z kterých jej ona prakticky nedokázala ohrozit, v případě boje na krátkou vzdálenost (přepad ze skrytu) zas dokázal techniku likvidovat často již prvním výstřelem. Samozřejmě přímý střet s tanky - a také letectvo - byly pro něj smrtelným nebezpečím, slabý pancíř chránil jen proti lehkým pěchotním zbraním.


Účinnost PaKu 43 byla ovšem úžasná. Nebylo vyjjímkou ničení techniky na vzdálenosti přes 2 km. Lt. Beckmannovi z sPzJgAbt 88 se údajně v březnu 1945 blízko Märzdorfu podařilo zničit tank IS-2 na vzdálenost 4600 metrů!
PO VÁLCE
Málo známé je použití Nashornů po válce v Československu. Jednalo se o cca 12 strojů označených 88 mm ShPTK vz. 43N. Byly ve stavu 1., 2. a 3. praporu 8. pevnostní brigády, možné je i použití ve 4. praporu. Někdy v období 1953-54 byly předány do brigádní dělostřelecké školy v Nových Sirovicích.
TECHNICKÉ ÚDAJE
ROZMĚRY
Délka: 8,44 m
Šířka: 2,86 m
Výška: 2,65 m
HMOTNOST
Bojová: 24000 kg
VÝKONY
Max. rychlost na silnici: 40 km/h
Max. rychlost v terénu: cca 24 km/h
Dojezd na silnici: 230 km
Dojezd v terénu: cca 130 km

ZDROJE
Hummel, Nashorn, Brummbär, J. Ledwoch / H. Trojca / W. Trojca, Militaria 1994
Obrněná technika 2 - Německo 1919 - 1945, I. Pejčoch, ARES 2001
Nashorn, Hummel, Brummbär, U. Feist / M. Dario, In Action Armor No. 5, Squadron/Signal Publications 1973
8. pevnostní brigáda, M. Dubánek, ATM 11/2008 (údaje o poválečném použití v ČSR)
Internet