Torpédoborce třídy Huszár (II)
Důsledky sarajevského atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu zavlekly během několika měsíců většinu evropských zemí do nejničivější války jakou svět do té doby poznal. Tohoto konfliktu se od samého počátku účastnilo i rakousko-uherské válečné loďstvo, v jehož řadách bojovalo i mnoho našich krajanů. Dne 26. července 1914 je vyhlášena částečná mobilizace (po několika dnech i mobilizace všeobecná) a vlaky začaly do Puly z nejrůznějších koutů habsburské monarchie svážet stovky záložních důstojníků a tisíce námořníků, kteří doplnili své kolegy vykonávající u loďstva čtyřletou prezenční službu. Během prvních válečných let bylo udělení dovolenky velkou vzácností, takže veškerý kontakt většiny námořníků s jejich blízkými, byl omezen na posílání dopisů a zejména tehdy populárních pohlednic zvaných „čumkarty“. Mezi tisícovkami jejich odesilatelů patřil i Štěpán Říha z Litohoře, jehož předválečná korespondence byla velmi stručná a většinou se omezovala na sdělení typu: „Srdečný pozdrav a pohled ze Šibeniku zasílá Štěpán Říha.“ Ovšem po vyhlášení války došlo k radikální změně a on nyní dokázal na plochu několika centimetrů čtverečních vměstnat mnohem více slov, jež často odrážela jeho stesk po vzdálené domovině. Veškerá písemná komunikace ve válečných časech podléhala cenzuře a námořníci nesměli uvádět místa, kde se jejich lodě právě nalézaly, jinak se vystavovali nebezpečí, že dopisy budou úředně upravované nebo dokonce zabavené. Proto Štěpán Říha zakončil jednu ze svých pohlednic takto: „Více psáti nemohu o našem postavení neb by lístek byl zahozen.“
Pohlednice se začerněnými názvy přístavů
Po dokončení mobilizace činily početní stavy rakousko-uherského námořnictva 33 736 osob, z čehož 5802 sloužilo na břehu a zbytek se nalodil na některé ze zdejších plavidel. Nikdo už dnes přesně nezjistí kolik se jich hlásilo k české národnosti, ale protože podíl našich krajanů činil v posledních předválečných letech zhruba 10 %, lze z toho odvodit, že námořnickou uniformu nosilo v létě 1914 přes 3000 Čechů a jejich počet v následujících letech ještě narostl. Lze předpokládat, že s výjimkou některých důstojníků, nepociťovali čeští námořníci přílišnou touhu bojovat za zemi, ve které se sice všichni narodili, ale k jejímuž státoprávnímu uspořádání upřednostňujícímu vládnoucí rakouské Němce a Maďary, měli mnohé výhrady.
Přesto byli většinou připraveni plnit své povinnosti a závažnější projevy nekázně se začaly objevovat až později, kdy námořníci pociťovali zásobovací problémy a morálku nepříznivě ovlivnily i zprávy o těžkém údělu jejich rodinných příslušníků, nejenom na pozemních válčištích, ale i v domácnostech trpícími nedostatkem potravin. K odhodlání bojovat přispívalo u českých námořníků i to, že jejich protivníky (s výjimkou dunajské flotily) byli především Francouzi, Italové a Britové, takže nemuseli bojovat proti Srbům a Rusům, ke kterým většinou pociťovali vřelé sympatie. Na jejich mínění se však nikdo neptal a od všech našich krajanů, od viceadmirála Koudelky velícímu oblastnímu velitelství v Terstu, až po posledního námořníka IV. třídy, se vyžadovala bezpodmínečná poslušnost. Rakousko-uherské státní orgány uplatňovaly proti všem nespokojencům od samého počátku tvrdá opatření a jejich pozornost se zaměřovala především na Čechy a příslušníky jihoslovanských národností, kteří byli bráni jako potenciálně nespolehliví.
Hrdina rakousko-uherského loďstva-Karel Strnad
Naši krajané sehráli ve válečných operacích významnou úlohu a mnozí ve službě brzy vynikli a jejich činy dodnes neupadly v zapomnění. Za všechny je možné uvést velitele ponorky U3 Karla Strnada, jenž se 13. srpna 1915 dobrovolně potopil i se svým poškozeným plavidlem, díky čemuž se zařadil mezi nejslavnější rakousko-uherské ponorkové velitele. Známým se stal i únos torpédovky Tb 11, na kterém se podíleli čeští námořníci Bohumil Brkl a Bohumír Petrla, čímž se dopustili velezrady a v případě dopadení by je nepochybně čekal trest smrti, jemuž bohužel neuniklo hned několik našich námořníků.
Jako první byl už 23. listopadu 1914 zastřelen Slavomír Kratochvíl, který sice nebyl mobilizován, ale přesto skončil před popravčí četou, neboť rozšiřoval veršovaný protirakouský leták. Jindřich Marek z něj ve své knize Pod rakouskou vlajkou přináší následující ukázku, ze které je dobře patrné jak málo stačilo tehdejším vojenským soudům k vynesení hrdelního rozsudku:
„Jsme Rakušany, císař nás volá!
Máme se na smrt proň nechat hnát
a sami vraždit! Proč? Nevíme zhola!
Pánům se zachtělo vojáčky hrát!“
Mezi vůdce známé vzpoury v boce Kotorské patřil i František Rasch, který za svoji činnost nemohl počítat s ničím jiným než s trestem nejvyšším, jenž nad ním vojenský tribunál vynesl 10. února 1918 a následujícího dne byl Rasch společně se třemi dalšími rebely popraven. Další únos válečné lodě měli údajně plánovat někteří členové posádky torpédovky Tb 53T, což stálo život Františka Kouckého zastřeleného 11. května 1918 v Pule, čímž seznam popravených českých námořníků naštěstí končí. Máme se na smrt proň nechat hnát
a sami vraždit! Proč? Nevíme zhola!
Pánům se zachtělo vojáčky hrát!“
„Zrádce“ Bohumil Brkl
Dříve než mohla rakousko-uherská válečná flotila vyplout na moře, bylo nutné nejprve doplnit posádky na válečné stavy, takže mobilizovaní námořníci byli obratem přidělováni na jednotlivá plavidla, kde se okamžitě zapojili do práce, aby bylo možné co nejrychleji uvést celé loďstvo do bojeschopného stavu. Plavidla uložená v rezervě byla reaktivována, lodě doplňovaly výzbroj, nakládaly uhlí a další zásoby a postupně odplouvaly do přidělených oblastí.
Hlavní základnou byla už desítky let Pula, ale loďstvo využívalo i mnoho dalších přístavů (boka Kotorská, Šibenik, Terst, Rijeka, ostrov Veli Lošinj,...) na jadranském pobřeží a Dalmatských ostrovech. Velitelem zdejšího námořnictva byl od roku 1913 admirál Haus a jeho síly se dělily na I. bitevní eskadru, svěřenou viceadmirálu Njegovanovi, II. bitevní eskadru, které velel kontradmirál Löfler, křižníkovou flotilu podřízenou viceadmirálu Fiedlerovi, a dvěma torpédovým flotilám. Kromě toho měli Rakušané vyčleněnou ještě zvláštní skupinu určenou k obraně pobřeží, které velel kontradmirál von Barry, na Dunaji a Sávě operovaly říční monitory a oblastní velitelství v Pule, Terstu, na ostrově Veli Lošinj, v Šibeniku a boce Kotorské měla k dispozici několik menších plavidel.
Pula na dobové pohlednici
Všechny torpédoborce třídy HUSZÁR (WARASDINER ještě nebyl ve službě) byly v srpnu 1914 začleněné do některé z torpédových flotil. I. torpédová flotila se skládala z vlajkového lehkého křižníku SAIDA, moderních torpédoborců CSEPEL, TÁTRA, BALATON, LIKA, ORJEN a TRIGLAV, menších torpédoborců VELEBIT, DINARA, REKA, CSIKOS, PANDUR a SCHARFSCHÜTZE, torpédovek č. 74, 75, 76, 77, 50, 51, 73, 53, 54 a 56. K tomuto uskupení patřila i depotní loď GAÄ. II. torpédová flotila sestávala z vlajkového lehkého křižníku ADMIRAL SPAUN, torpédoborců HUSZÁR, TURUL, WILDFANG, STREITER, ULAN a USKOKE, torpédovek č. 55, 68, 70, 61, 65, 66, 64, 69, 72, 52, 58, 59, 60, 62, 63, 57, 67, 71 a množství podpůrných plavidel.
Služba torpédoborců Ulan, Streiter, Wildfang a Scharfschütze během první světové války
Ulan
Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku 28. července 1914, ale námořnictvo, s výjimkou říčních plavidel, se do válečných operací prozatím zapojit nemohlo, jelikož Srbsko bylo vnitrozemským státem. Přesto se však na žádost z Berlína muselo vydat na riskantní plavbu k Otrantskému průlivu, aby podpořilo německé křižníky GOEBEN a BRESLAU při jejich očekávaném pokusu o průnik na Jaderské moře. Admirál Haus vyslal na pomoc německému spojenci bitevní lodě VIRIBUS UNITIS, TEGETTHOFF, PRINZ EUGEN, RADETZKY, ZRYNYI a ERZHERZOG FRANZ FERDINAND, pancéřový křižník SANKT GEORG, lehký křižník ADMIRAL SPAUN, torpédovky 50T, 51T, 56T, 57T, 58T, 60T, 61T, 65T, 66F, 67F, 74T, 75T a 76T, moderní torpédoborec CSEPEL a pět jednotek typu HUSZÁR, mezi nimiž nechyběl ani ULAN, jenž měl spojenecké lodě doprovodit do boky Kotorské. Němci však nakonec zamířili do východního Středomoří, takže pomoc Rakušanů nepotřebovali, díky čemuž se celé uskupení mohlo vrátit zpět do Puly. Ulan
Viribus Unitis na historické pohlednici
Situace na Jadranu se změnila 8. srpna, kdy Rakousku-Uhersku vyhlásila válku Černá Hora, která sice neměla žádné válečné lodě (jachtu RUMIJA za ně nelze pokládat), ale ovládala část pobřeží Jadranu s několika malými přístavy a černohorské dělostřelectvo mohlo ostřelovat i základnu v boce Kotorské. Maličké balkánské království sice nemohlo postavit více než 50 000 vojáků, ale hrdí a bojovní Černohorci se projevili jako zdatní vojáci, kteří svému silnějšímu protivníkovi podlehli teprve poté, co se zhroutila srbská obrana a jejich další odpor ztratil smysl.
Rakousko-Uhersko neprodleně vyhlásilo námořní blokádu Černé Hory a u jejího pobřeží se od 10. srpna střídaly chráněné křižníky SZIGETVÁR a ZENTA, které podporovaly torpédovky 64F, 68F, 70F a 72F společně se třemi torpédoborci. Do těchto operací se zapojil i ULAN, což se mu málem stalo osudným. Dne 12. srpna 1915 totiž vyhlásily Rakousko-Uhersku válku vlády Velké Británie a Francie, načež byla na Jaderské moře vyslány silná francouzská eskadra, které velel viceadmirál Augustin Bou de Lapeyrère, jehož lodě podporovaly ještě britské křižníky a torpédoborce.
Před černohorským pobřežím hlídkoval 16. srpna rakousko-uherský křižník ZENTA a torpédoborec ULAN, jemuž velel korvetní kapitán Panfilli, a snad i dvě porpédovky. ULAN spatřil nepřátelské křižníky blížící se od jihu, zamířil k ZENTĚ a obě lodě společně prchaly na sever. Jejich záměr však nevišel, protože ústupové trasy do boky Kotorské mezitím zablokovaly francouzské bitevní lodě a jejich doprovod. Velitel ZENTY se rozhodl přijmout boj proti mnohonásobné přesile, čímž na sebe strhl pozornost většiny nepřátelských plavidel, díky čemuž dostal ULAN příležitost k úniku.
Chráněný křižník Zenta
Rakousko-uherský torpédoborec zahájil palbu, zvýšil rychlost a podařilo se mu prorazit obklíčení, třebaže francouzský admirál na něj nařídil střílet ze středních děl své vlajkové bitevní lodě COURBET a prchající plavidlo stíhal chráněný křužník JURIEN DE LA GRAVIÈRE společně s oddílem torpédoborců a pronásledovatelé se v jednu chvíli dokázali k ULANU přiblížit až na 4000 m. Francouzský křižník nesl osm děl kalibru 164 mm a jediný dobře mířený granát vážící přes 50 kg mohl honičku okamžitě ukončit, ale ULAN neinkasoval žádný přímý zásah, třebaže byl lehce poškozen a sám bez úspěchu vypálil 347 projektilů ráže 66 mm. ULAN tedy beze ztráty jediného muže unikl do Boky, kde jej čekalo nadšené přijetí, ale ZENTA byla nepřátelskou přesilou potopena.
Už od prvního dne nepřátelství s Černou Horou sváděly rakousko-uherské pevnosti a válečné lodě dělostřelecké souboje s nepřátelskými bateriemi výhodně umístěnými na monumentální hoře Lovčen, odkud bylo možné nejenom ostřelovat lodě kotvící v Boce, ale i získávat zprávy o každém jejich vyplutí na moře. Do boje s nepřátelským dělostřelectvem se postupně zapojila řada větších plavidel od torpédového křižníku PANTER až po obrněnce MONARCH, WIEN a BUDAPEST, díky jejichž úsilí byly černohorské baterie z větší části umlčeny. Do těchto bojů se okrajově zapojil i ULAN a Rakušané při nich neutrpěli žádné ztráty; pouze chráněný křižník KAISER FRANZ JOSEPH I. byl 27. srpna lehce poškozen po zásahu projektilem ráže 150 mm.
Hory tyčící se nad Kotorskou zátokou
Souběžně probíhaly i operace proti černohorskému pobřeží, kterých se většinou těžké jednotky neúčastnily, ale velení námořnictva do nich hojně nasazovalo torpédová plavidla. ULAN poprvé ostřeloval zdejší pobřeží již 28. srpna a v následujících týdnech a měsících se podobné akce staly dosti častými (už 3. a 9. září bombardoval nepřátelské pozice znovu a 17. září zajišťoval obrněnec MONARCH ostřelující Bar). Od září připlouvaly do černohorských přístavů dopravní lodě přivážející vojenský materiál, který se ale Rakušané snožili zničit ještě dříve, než se jej podařilo odeslat do vnitrozemí. Tak např. parník LIAMONE dopravil do Baru 17. října zásilku zbraní, kterou však v noci z velké části zničil ULAN společně se třemi dalšími sesterskými plavidly.
Dovoz vojenského materiálu do černohorských přístavů sice průběžně pokračoval i nadále, ale nepříjemné protiútoky rakouských lodí a letadel, donutily Černohorce sáhnout i k dosti zoufalým pokusům, kterak zlepšit stále se zhoršující materiální situaci v jejich chudé zemi. Neutrální přepravci mohli vojenský materiál a chybějící potraviny téměř bez rizika dovážet do albánských přístavů, ale odtud musel být následně přepraven do přístavů Ulcinj nebo Bar. K tomu většinou sloužila královská jachta RUMIJA, která obvykle vlekla několik menších rybářských bárek. Tato jediná zdejší větší loď sice pod velením kapitána Ivo Djokiče, dokázala několik měsíců unikat rakouským válečným plavidlům, ale nakonec jí štěstí opustilo a RUMIJA byla potopena. ULAN marně pronásledoval nepřátelskou jachtu už 19. února 1915, ale k jejímu zničení došlo až v noci z 2. na 3. března přímo v přístavu Bar, kam vnikly torpédovky 66F, 67F a 57T, která zajišťovaly ULAN, STREITER a CSIKOS. Rakušané se bezmocné jachty pokusili zmocnit a odvléci jí do boky Kotorské, ale nakonec jí torpédovka 57T musela zničit torpédem.
Torpédovka 57T
Do námořních operací na Jadranu se stále častěji zapojovali i ponorkáři obou znesvářených stran, což pro rakousko-uherské torpédoborce znamenalo další rozšíření jejich úkolů, neboť nyní musely nejenom zajišťovat vlastní podmořské čluny, ale především vyhledávat ponorky nepřátelské. ULAN v prosinci 1914 doprovázel ponorku U 12 a počátkem následujícího roku poblíž malého přístavu Budva držel protiponorkovou hlídku.
V dubnu byl převelen do Puly, ale brzy se do Boky zase vrátil a počátkem května nakladl miny před vjezdem do Kotorské zátoky. V té době už bylo zřejmé, že rakousko-uherskému námořnictvu přibude nový protivník, protože Itálie vystoupila 3. května z Trojspolku a 23. května 1915 vyhlásila Rakousko-Uhersku válku. Tento vývoj se ve Vídni už nějaký čas očekával a zdejší námořnictvo na něj bylo dobře připraveno. Proto lehký křižník ADMIRAL SPAUN, společně s ULANEM a třemi další torpédoborci, operoval už 19. května mezi ostrovy Palagruža a Lastovo, kde prováděl hlídkové plavby a v noci z 23. na 24. května zaútočila tato skupina na italské pobřeží.
Torpédoborec Ulan
Jejich operace byla součástí rozsáhlého útoku rakousko-uherského loďstva, které bombardovalo mnoho nejrůznějších přístavů a vojenských objektů a poté se beze ztráty jediného plavidla vrátilo zpět na základny. Skupina soustředěná kolem křižníku ADMIRAL SPAUN nejprve zajišťovala hlavní síly útočící na Anconu, aby později ostřelovala nepřátelské pobřeží, ale ULAN utrpěl poruchu strojů, takže se do boje nezapojil.
Podobné operace - byť v nepoměrně menším měřítku- podnikali Rakušané i v následujících měsících, takže ULAN se už ve dnech 17. a 18. června zapojil do dalšího útoku, když společně s dvojicí sesterských plavidel a lehkými křižníky ADMIRAL SPAUN a NOVARA nejprve prozkoumal Terstský záliv, načež se oddíl přesunul k Rimini, aby zajišťoval pancéřový křižník SANKT GEORG ostřelující železniční most. Později oddíl marně pronásledoval čtyři italské torpédoborce, která unikly do Benátek, takže se rakousko-uherské lodě přesunuly k ústí řeky Tagliamento, kde zničily signální stanici.
Minová pole položená před Pulou
V té době měl ULAN základnu v Pule a často se účastnil pátrání po bludných minách, které se odtrhly z kotevního řetězu a vlny je zanesly třeba i desítky kilometrů od jejich původního stanoviště (během prvního válečného roku se jich uvolnila skoro třetina). Protože Rakušané měli vlastních min nedostatek (během celé války jich nakladli pouze kolem 6000), bylo je nutné nejprve opatrně vylovit, zajistit, aby po následné opravě mohly být znovu použity. Je jasné, že při této práci mohlo snadno dojít k smrtelným nehodám a publikace Brněnští mariňáci, obsahující veršované vzpomínky autorčina otce Františka Lněničky, nám zanechala svědectví o jedné podobné tragédii:
„Jezdíme podle kompasu -je na něm růžice-
plovoucí minu spatříme, byla štvanice.
Jela pro minu hned jóla s námořníky šesti:
Je to svinstvo, kamarádi, tato vojna celá
-do bujolu sesbírali z šesti mužů těla...“
ULAN se do konce roku 1915 zapojil do nejméně tří minolovných operací, během nichž však naštěstí k žádné podobné tragédii nedošlo. Mezi jeho povinnosti ovšem patřilo i kladení vlastních min (torpédoborce této třídy jich mohly naložit nanejvýš dvanáct) a ULAN společně s minonoskou CHAMÄLEON zaminoval 6. července ústí řeky Pád. Válečná služba představovala pro posádku neustálé riziko, o čemž se všichni přesvědčili 25. října, kdy torpédoborec minulo torpédo vypuštěné nepřátelskou ponorkou. Všechna plavidla musela průběžně procházet alespoň nejnutnější údržbou a existuje snímek ULANU v plovoucím doku pořízený v létě 1915, ale žádné podrobnosti nejsou uváděny. plovoucí minu spatříme, byla štvanice.
Jela pro minu hned jóla s námořníky šesti:
Je to svinstvo, kamarádi, tato vojna celá
-do bujolu sesbírali z šesti mužů těla...“
V průběhu následujícího roku se žádných významnějších operací neúčastnil a za zmínku stojí pouze jeho převelení do Šibeniku, kde působil od měsíce srpna. Přesto mnohokráte vyplul na moře, aby eskortoval rakouské konvoje a prováděl hlídkové plavby. Následujícího roku se ULAN konečně dočkal důkladnější renovace, kterou provedl námořní arzenál v Pule. Při této příležitosti dostal torpédoborec protiletadlové dělo ráže 66 mm (už dříve posílil jeho výzbroj kulomet) a aparát na výrobu umělé mlhy. Po návratu do služby byl převelen do boky Kotorské a pokračoval v minolovných operacích, hlídkové službě a eskortování konvojů, jež zajišťovaly přepravu mezi jednotlivými rakousko-uherskými přístavy a dopravovaly armádní zásoby do albánské Drače. V prosinci provedl společně s WARASDINEREM hlídkovou plavbu mezi Brindisi a Valonou, ale do kontaktu s nepřátelskými plavidly se během tohoto roku nedostal.
Pancéřový křižník Sankt Georg
Mezi zajímavé epizody ze života českých námořníků patří i existence tajné knihovny, kterou na křižníku SANKT GEORG založili v roce 1914 Otakar Kočiřík a Tomáš Nitka. Knihovna se postupně rozrostla a prakticky na každé lodi sloužící toho času v Boce, se našel námořník, který si náročnou a nebezpečnou válečnou službu zpříjemňoval četbou zapůjčených knih. Seznam čtenářů se částečně zachoval až do dnešních dnů a lze v něm dohledat i jednoho muže z posádky ULANU.
Stejně vypadala jeho služba i počátkem roku 1918, ale v únoru přispěl ULAN k potlačení vzpoury v boce Kotorské, když doprovázel bitevní lodě ERZHERZOG KARL, ERZHERZOG FRIEDRICH a ERZHERZOG FERDINAND MAXIMILIAN, jež do Boky vyslal admirál Njegovan. Poté se ULAN v Pule podrobil další rekonstrukci trvající několik měsíců, během které byla část kotlů převedena na vytápění naftou, a do služby se vrátil teprve na podzim 1918, kdy se už válka blížila ke konci. Přesto byl ještě v srpnu 1918 evidován jako součást II. torpédové flotily a je pravděpodobné, že v řadách této formace válku i zakončil.
Streiter
Po vyvedení z rezervy, osazení kompletní posádkou a uvedení do bojeschopného stavu, se STREITER stal součástí II. torpédové flotily vedené lehkým křižníkem ADMIRAL SPAUN. Toto uskupení se dále dělilo na tři torpédové divize (torpédo craft division) a každá divize na několik skupin. STREITER byl společně s ULANEM a USKOKEM zařazen do VI. torpédové skupiny (torpédo craft group), jež patřila do IV. torpédové divize. Jeho prvním válečným působištěm se stala boka Kotorská a STREITER byl společně se sesterskými plavidly ULANEM a USKOKEM přidělen mezi plavidla provádějící od 10. srpna blokádu Černé Hory. Poprvé se STREITER objevil před černohorským pobřežím již onoho 10. srpna, když společně s torpédovkou 64F, doprovázel do Baru chráněný křižník SZIGETVÁR, jenž pod bílou vlajkou vplul do přístavu, kde předal zprávu od námořního kapitána Case informující Černohorce o vyhlášení blokády. Dne 16. srpna 1915 vyplul na moře admirál von Barry se svým vlajkovým pobřežním obrněncem MONARCH, jehož doprovázel torpédový křižník PANTHER a torpédoborce SCHARFSCHÜTZE a STREITER. Cílem tohoto svazu bylo ostřelování černohorského pobřeží, ale jakmile jeho velitel spatřil francouzsko-britské námořní síly pronásledující křižník ZENTA a torpédoborec ULAN, vydal rozkaz v návratu do Boky a k souboji s mnohem silnějším protivníkem nedošlo. STREITER se však dostal do akce 28. srpna, kdy společně s dalšími sesterskými plavidly ostřeloval nepřátelské pozice v oblasti zvané Župa (celkem bylo vypáleno 920 granátů).
Streiter
Popisovaný torpédoborec na další bojové nasazení nečekal dlouho, neboť již 17. září zajišťoval společně s křižníkem SZIGETVÁR, několika torpédovkami a torpédoborci SCHARFSCHÜTZE, CSIKOS a ULAN, obrněnec WIEN, jenž měl v přístavu Bar zničit radiostanici umístěnou na hoře Volovica. Na stejné hoře byla umístěna i dělostřelecká baterie, ale přesto se Rakušanům jejich záměr zdařil a všechna plavidla se v pořádku vrátila do Boky.
Francouzi a Britové se pokoušeli dopravovat Černohorcům potraviny a válečný materiál, aby udrželi tohoto svého nejmenšího spojence ve válce, takže do Baru průběžně připlouvaly jejich obchodní lodě doprovázené válečnými plavidly. Proto zde 16. října zakotvil parník LIAMONE, jenž zde mj. vyložil i protiletadlová děla a dvojici hydroplánů. Jejich přítomnost však odhalil rakouský letecký průzkum a námořnictvo dostalo rozkaz cenné letouny zničit. Z tohoto důvodu se zde již v noci z 16. na 17. října objevil oddíl čtyř torpédoborců, mezi nimiž nechyběl ani STREITER. Letouny se sice najít nepodařilo, ale Rakušané palbou z lodních děl zničili železniční vagóny naložené vojenským materiálem a přístavní sklady.
Obrněnec Wien
STREITER se zapojil i do blokády Černé Hory, v jejímž rámci zadržel 20. listopadu jedno plavidlo a 19. února neúspěšně pronásledoval parní jachtu RUMIJA, kterou se však Rakušanům podařilo zničit v Baru 2. března 1915 a při této akci asistoval i STREITER, jenž zde svedl souboj s černohorským dělostřelectvem.
Počátkem dubna byl přesunut do Puly, což byla po odlehlé boce Kotorské příjemná změna, jelikož hlavní základna nabízela pro námořníky nejrůznější způsoby zábavy. Velmi vyhledávané byly služby početných prostitutek, jež se soustřeďovaly v ulici „Castropola“ a obvykle neměly nouzi o zákazníky, o čemž svědčí i následující vzpomínka námořníka Václava Poskočila otištěná v knize Pod rakouskou vlajkou od Jiřího Marka: „Castropola přijímala těchto dravých synů Poseidonových, chladila žár jejich srdcí a posílala je zpět na lodě tiché jako beránky“ O Castropole lze nalézt zmínku i v pamětech Františka Lněničky:
„Co já vám mám vypravovat, kde jsem všude byl
-v kuči, potom v Kastropola peníze probendil.“
Kromě zábavy se však posádka musela věnovat i strážní službě a v předvečer vypuknutí války s Itálií hlídkoval STREITER společně s lehkým křižníkem ADMIRAL SPAUN a torpédoborci ULAN, CSIKOS a USKOKE poblíž Palagruže. Nechyběl ani při hromadném nájezdu na italské pobřeží 24. května, kdy byl součástí skupiny tvořené třemi torpédoborci a křižníkem ADMIRAL SPAUN, přičemž ze svých 66 mm děl bombardoval signální stanici a maják v přístavu Torre di Mileto. V průběhu tohoto roku posílil jeho výzbroj protiletadlový kulomet ráže 8 mm, ale k žádným dalším změnám nedošlo. -v kuči, potom v Kastropola peníze probendil.“
V dalších několika měsících se věnoval především kladení a lovení min, když nejprve pomáhal 1. května posílit uzávěru před důležitým přístavem Terst a později vyhledával nepřátelské a vlastní zbloudilé miny u Terstu a Savudrije. Kromě toho STREITER 27. července odvlekl do Puly létající člun L42, jenž musel po náletu na italské pobřeží nouzově přistát na moři. Do souboje s hladinovými plavidly se toho roku nedostal, ovšem 7. září jej napadla neznámá ponorka, ale vystřelené torpédo svůj cíl minulo.
V následujícím roce došlo na Jaderském moři k útlumu bojové aktivity hladinových jednotek, takže se STREITER žádných významnějších operací neúčastnil, ale už v lednu zajišťoval nálet rakousko-uherského námořního letectva na Anconu a 23. června napadl společně s USKOKEM malé italské přístavy San Benedetto a Giulianova, načež se v pořádku vrátil do Šibeniku. Popisovaný torpédoborec také nechyběl při kladení min u ostrova Vis, kteréžto operace se 16. července účastnil společně s torpédoborcem USKOKE.
V říjnu 1916 v Pule podstoupil větší rekonstrukci, když na něm byly vyměněny kotle, takže nyní bylo možné některé vytápět naftou. Do služby se STREITER vrátil teprve počátkem následujícího roku, kdy byl současně převelen do boky Kotorské, odkud 22. dubna vyplul k nájezdu do Otrantského průlivu, kde se Italové, Francouzi a Britové už delší čas pokoušeli vytvořit baráž bránící vyplouvání německých a rakousko-uherských ponorek na Středozemní moře. Do tohoto výpadu se STREITER zapojil společně s WARASDINEREM, REKOU a USKOKEM, ale nebyla při něm napadena žádná nepřátelská loď a všechny čtyři torpédoborce se následujícího dne vrátily na základnu.
Italský torpédoborec Ardente
Brzy byl STREITER opět přesunut do Puly odkud v následujících měsících často vyplouval k plnění nejrůznějších úkolů, během nichž se několikrát dostal do souboje s nepřátelskými plavidly a dělostřeleckými bateriemi. Už v noci z 29. na 30. září narazil poblíž ústí řeky Pád, rakousko-uherský svaz složený ze čtyř torpédoborců třídy HUSZÁR a torpédovek 90F, 98M a 99M, na italské torpédoborce SPARVIERO, AUDACE, ARDITO, ARDENTE, FRANCESCO STOCCO, GIUSEPPE ABBA, VINCENZO GIORDANO ORSINI a GIOVANI ACERBI. Situace vypadala pro rakousko-uherské jednotky hrozivě, neboť Italové měli velkou dělostřeleckou převahu (jenom samotný SPARVIERO nesl tři kanóny ráže 152 mm a čtyři kalibru 76 mm), ale přesto se jejich lodě po několika zásazích na SPARVIERU stáhly. Také VELEBIT byl poškozen a STREITER jej musel vzít do vleku, přičemž se obě jednotky dostaly do krátkého souboje s dvojicí italských torpédoborců, ale přesto se jim podařilo uniknout do bezpečí.
Pokračovaly také operace k podpoře vlastních letounů útočících na nepřátelské pobřeží, takže STREITER společně s dalšími torpédoborci, zajišťoval 14. srpna nálet na Benátky, při kterém byly rakousko-uherské lodě napadeny italským letectvem a podobné operace se účastnil i 1. října a 24. listopadu. K italskému pobřeží zavítal také 19. listopadu, ale tentokráte se s nepřítelem nestřetl, stejně jako 7. prosince během výpadu k Pesaru, ale mezitím (28. listopadu) společně s dalšími torpédoborci a torpédovkami ostřeloval cíle mezi Rimini a Porto Corsin, přičemž se dostal do souboje s italský dělostřelectvem a letectvem.
Popisované plavidlo se zapojilo také do bojů o Benátky, které koncem roku 1917 ohrožovaly postupující rakousko-uherské a německé jednotky. STREITER měl v té době základnu v Terstu a byl součástí formace vedené křižníkem ADMIRAL SPAUN. Rakušané plánovali na 19. prosince novou ofenzívu u ústí řeky Piava, kterou měli svými těžkými děly podporovat i ARPÁD a BUDAPEST. Proto toho dně vyplul z Terstu svaz tvořený nejenom zmíněnými obrněnci, ale i křižníkem ADMIRAL SPAUN, novými torpédoborci TRIGLAV (II) LIKA (II) a DUKLA, třemi torpédoborci třídy HUSZÁR včetně STREITERA a množstvím menších plavidel. Celá operace, které velel námořní kapitán Janko Vukovič de Podkapelski, však nakonec skončila neslavně protože nepřátelské pobřeží zahalila mlha, takže Rakušané museli po vypálení několika výstřelů palbu zastavit a po zlepšení viditelnosti odpluly jejich lodě zpět do Terstu.
Námořní kapitán Janko Vukovič de Podkalelski
Po celý uplynulý rok STREITER průběžně doprovázel vojenské konvoje a této činnosti se věnoval i počátkem roku 1918, kdy se ale zapojoval i do vyhledávání min. Eskortování konvojů se mu nakonec stalo osudným neboť 16. dubna do něj v Kvarnerském zálivu narazila nákladní loď PETKA a torpédoborec se během půl hodiny potopil. Neštěstí se událo pouze jednu námořní míli od břehu a PETKA zachránila většinu mužů z jeho posádky a dopravila je do Rijeky. Zkázu torpédoborce však přesto nepřežilo několik námořníků, jejichž počet se udává v rozmezí od dvou do čtyř.
Wildfang
Tato jednotka byla z rezervy vyvedena už 25. června 1914 a v napjatých týdnech po sarajevském atentátu střídavě pobývala v boce Kotorské a albánském přístavu Drač. Brzy po vypuknutí bojů byl torpédoborec zařazen do II. torpédové flotily vedené lehkým křižníkem ADMIRAL SPAUN. Jeho prvním úkolem se stala účast v operaci na podporu německých křižníků GOEBEN a BRESLAU, a poté WILDFANG působil v severním Jadranu, kde se do žádných bojů nedostal. Přesto nekotvil nečině v přístavu a často byl posílán na různé hlídkové plavby nejenom do Terstského zálivu, ale zavítal i do Šibeniku a také k ostrovu Vis. WILDFANG byl od 12. prosince 1914 do 10. ledna 1915 v opravě, kterou provedl námořní arzenál v Pule a pravděpodobně při ní obdržel i protiletadlový kulomet. Na jaře se přesunul do Šibeniku odkud vyplul 23. května jako součást většího uskupení vedeného křižníkem ADMIRAL SPAUN, které mělo od jihu zajišťovat hlavní síly rakousko-uherského loďstva bombardujícího následujícího dne Anconu, před výpadem italských lodí z Brindisi nebo Tarentu. WILDFANG ráno 24. května ostřeloval Tremiti a ostrov Cretaccio, kde Rakušané nenarazili na žádný odpor, takže se jejich plavidla mohla v pořádku vrátit na základnu.
Torpédoborec Wildfang
Dne 17. června vyplul k dalšímu nájezdu na italské pobřeží silný oddíl, jehož jádro tvořily lehké křižníky ADMIRAL SPAUN a NOVARA, které doprovázel i WILDFANG, společně s dalšími torpédoborci a torpédovkami. Oddíl podnikl ofenzivní hlídku podél nepřátelského pobřeží, kde ostřeloval ústí řeky Tagliamento a jedna z torpédovek potopila italský nákladní parník. Později se věnoval pokládání nových minových polí nejenom před vlastním pobřežím (Terstský záliv), ale i v ústí řeky Pád, kam 6. července doprovodil minonosku CHAMÄLEON. Nechyběl ani při zneškodňování min poblíž Puly a Terstu.
Mezi časté úkoly torpédoborců patřila i podpora rakousko-uherských letců podnikajících průzkumné a bombardovací mise k italskému pobřeží, při kterých často docházelo k nouzovým přistáním na hladině. WILDFANG zachránil 25. října 1915 létající člun L61 a téhož dne se jej neúspěšně pokusila torpédovat nepřátelská ponorka. Podobné operace v součinnosti s letectvem pokračovaly až do konce roku, ale k žádné vzrušující události už při nich nedošlo.
Počátkem roku 1916 nakladl WILDFANG miny v Terstském zálivu, načež se přesunul do boky Kotorské a je známo, že v té době mu velel korvetní kapitán princ von und zu Liechtenstein. Z Boky torpédoborec vyplul 3. února, aby společně s pancéřovým křižníkem SANKT GEORG a několika torpédovkami zaútočil na italský přístav Ortona, ale ke kontaktu s nepřátelskými plavidly došlo až 6. února poblíž boky Kotorské, kde se WILDFANG střetl s britským lehkým křižníkem LIVERPOOL a italským torpédoborcem PILADE BRONZETTI, takže před nepřátelskou přesilou brzy ustoupil pod ochranu pobřežních baterií.
Křižník Sankt Georg
V té době podniklo rakousko-uherské námořnictvo několik operací proti nepřátelským konvojům odvážejícím z albánských přístavů vojáky poraženého Srbska a WILDFANG se 26. února účastnil většího výpadu k Drači, který však skončil neúspěšně. Ke kontaktu s nepřátelskými plavidly došlo 16. května, kdy doprovázel čtyři parníky do přístavu San Giovanni di Medua. Rakušané však dostali zprávu, že poblíž ústí řeky Bojana operuje několik nepřátelských torpédových plavidel, načež byl konvoj odeslán do bezpečí a WILDFANG se s nimi pustil do krátkého boje, ve kterém inkasoval jeden zásah.
Pokračovaly také útoky na italské pobřeží a popisovaný torpédoborec v doprovodu WARASDINERA, ostřeloval 2. srpna 1916 přístav Molfetta, ale při návratu narazily na silný nepřátelský svaz složený ze dvou lehkých křižníků a většího množství torpédoborců. Rakousko-uherské lodě se proto musely dát na kvapný ústup, který kryl chráněný křižník SZIGETVÁR a torpédovky 80T a 85T.
Na moře vypluly 28. srpna rakousko-uherské pancéřové křižníky SANKT GEORG a KAISER KARL VI. v doprovodu dvou lehkých křižníků, čtyř torpédovek a pěti torpédoborců včetně WILDFANGA. Jejich úkolem bylo vylákat z italských přístavů nepřátelské lodě na moře, kde by je mohly napadnout číhající ponorky U4, U11, U15, U16 a U17. WILDFANG patřil do formace utvořené kolem křižníku SANKT GEORG, jež odplula k Brindisi, ale žádná dohodová plavidla se k vyplutí vyprovokovat nepodařilo, díky čemuž operace skončila neúspěšně.
Torpédoborec Warasdiner
Pokračovaly i výpady proti uzávěře v Otrantské úžině, kterých se sice v první polovině roku 1916 účastnily především lehké křižníky a moderní torpédoborce třídy TÁTRA, ale později sem byly vysílány i zastaralé jednotky typu HUSZÁR, pro které podobné operace představovaly značné riziko. WILDFANG, TURUL, WARASDINER a HUSZÁR provedly 26. a 27. září výpad směrem k albánskému přístavu Valona, ale na žádné nepřátelské lodě nenarazily. Po zbytek roku se už WILDFANG žádných větších aktivit neúčastnil, což lze konstatovat i o jeho službě v prvních měsících roku 1917. Na jaře byl přesunut na hlavní základnu v Pule, kterou 3. června navštívil císař Karel I.
To se však už blížil jeho zánik, který měla pravděpodobně na svědomí bludná mina. Minové operace prováděly na Jaderském moři obě znesvářené strany prakticky od vypuknutí bojů, ale většího měřítka nabyly teprve poté, co do války vstoupila Itálie (Italové jich nakladli jenom mezi Terstem a Benátkami přes 12 000). I přesto byl seznam rakousko-uherských válečných plavidel ztracených po kontaktu s minou během celé války poměrně krátký, ale 4. června 1917 jej rozmnožila právě popisovaná jednotka. Torpédoborce WILDFANG a CSIKOS vypluly 3. července společně s torpédovkami 93T a 98T na moře a v noci najel WILDFANG 24 mil od ostrova Peneda na minu, která patrně přivedla k výbuchu i miny na jeho palubě, načež se loď během pouhých třinácti minut potopila. Neštěstí si vyžádalo životy 25 (jinde se udává 23) námořníků, mezi nimiž nechyběl ani velitel korvetní kapitán Machnitsch, ale zbytek posádky, včetně osmi raněných, zachránila ostatní plavidla
